Ani párem volů - 9. kapitola: Vítězný oblouk
Zach se vracel z vojenského tábora na Medvědí hoře, kam jej Igor poslal se vzkazem. Přistál v nirruvienském Dolním městě, nechal zmizet křídla a zamířil k vysoké hradbě, za kterou se rozkládal palácový komplex Horního města. Dominoval mu Urvalův palác sestávající z propojených budov, nádvoří, zahrad, mostů a lávek, věží a hlásek. Vypínal se do výšky a zanořoval do hloubky. Většina staveb byla ze zeleného, rudého a modrého poloprůsvitného kamene. V noci stavby připomínaly drahokamy plápolající vnitřním světlem. Vysoko nad střechami krytými pláty perletě se na stráži vznášeli okřídlení ohniví hadi. V palácovém komplexu nebylo možno se pohybovat jinak než pěšky. Pokud by se zde kdokoliv pokusil otevřít magickou brázdu nebo použít křídla, hadi by ho bleskem srazili k zemi.
Sevřel čelist, když se mu otevřel výhled na zlatě pableskující Vítězný oblouk ztělesňující jediný veřejný vstup do Horního města. Oblouk byl vybudovaný na počest Urvalovy korunovace.
Průčelí monumentu zdobily světélkující reliéfy nahých postav císařových nepřátel. Ani jedno tělo nemělo hlavu. Byla natěsnána a propletena do sebe navzájem, údy zprohýbané v nepřirozených úhlech. Na běžné kolemjdoucí působily ty výjevy nehybně, jako kdyby byly vytesány z kamene. Ale při podrobnějším zkoumání mohl vnímavý pozorovatel rozpoznat, že se ta těla pomalu, nesmírně pomalu pohybují. Zach měl tu smůlu, že on ty pohyby dokázal vnímat. Proto věděl, že legenda hlásající, že Vítězný oblouk je sestavený ze skutečných těl poražených bohů, je pravdivá. Bytosti bez hlav jsou zakleté mezi životem a smrtí. Neživé, a přesto ne úplně mrtvé. Někde tady jsou „vystaveni“ Zachův otec, matka a strýcové. A nedávno přibyli Archen a bohyně Alvena. Šuškalo se, že jejich hlavy má u sebe Urval a že s nimi po nocích dokonce diskutuje.
Pod obloukem ve svižném a plynulém sledu dovnitř a ven procházeli bohové, démoni, běsové, občas i smrtelní mágové. Nikoho ani nenapadlo se na výzdobu fasády podrobněji zadívat. Zach si nemohl pomoct, on se o to pokoušel stále. Pokaždé, když tudy procházel, pocit dušení zesílil. Opatrně si sáhnul na krk a zkontroloval, jestli má stojáček kapitánské uniformy dobře zapnutý a jestli je bedrazitový obojek zakrytý. Uniforma mu dávala šanci zapadnout. Protože kapitánů Urvalových psů bylo dvanáct, stejně jako bylo dvanáct jednotek, ale jen o jednom z nich se šuškalo, že nosí obojek.
Nasadil prázdný výraz a zapojil se mezi dav proudící do paláce. Kromě vojáků a hrstky služebných démonů se s nikým nebavil. Jen zasalutoval dvěma důstojníkům, kteří se zřejmě vraceli z kasáren k rodinám do Dolního města.
.jpg)
Jedna z chimér, strážících po stranách oblouku, na Zacha výsměšně zacvakala ostrým zobákem, druhá zachrastila řetězem ukotveným v kostce bedrazitu zapuštěné v dlažbě. Zach zvolnil krok, zašátral v levé náprsní kapse, vytáhl čtyři cukrátka zabalená v jasně červeném papíře a ledabylým pohybem je utrousil na zem mimo chodník, kam ještě mohla dosáhnout. „Hezky se rozdělte,“ šeptnul a pokračoval dál.
Ještě před rokem po něm ty opeřené, šupinaté a ochlupené bestie plivaly žíravé sliny a častovaly ho nadávkami. Stalo se to krátce po tom, co absolvoval výcvik a co ho Igor zaměstnal. V hlavě měl zmatek a na hrudníku ho trvale bolelo. Připadal si tehdy, jako kdyby nosil na zádech horu kamení. Vše se ještě zhoršilo, jakmile uviděl Vítězný oblouk a pochopil, co se v něm skrývá. Všechny jeho vnitřní děsy se vyvalily na povrch. Vzpomínky na idylické roky na Leberionu se nemilosrdně mísily s děsivými zážitky z přepadení statku a traumaty z vězení. Výčitky, že nedokázal ochránit Archena a že se nedokázal ubránit zajetí a že dopustil, co mu ty tři roky ve vězení dělali, nemilosrdně bodaly. Takže tam jen stál a třásl se, zatímco davy ho nevšímavě míjely.
A tehdy po něm chiméry poprvé vyjely. Podívejme se, kdo to k nám přišel! Urvalův nejposlušnější pes, mladý Tenevien! Těšíš se na dědečka? Dostaneš pár kopanců do žeber! Nezapomeň slušně poděkovat!
Zach neměl tušení, co proti němu mají. Slyšel o nich. Jerejan je přinesl z Metaprostoru a věnoval je Urvalovi darem. Císař je plánoval vycvičit pro lov běsů. Odmítaly spolupracovat. Tak přitvrdil a použil hrubou sílu. Magická stvoření následkem toho „výcviku“ přišla o rozum. Urval je nechal přikovat k Vítěznému oblouku, aby aspoň vyvolávaly hrůzu. Zach ale nevěřil, že jsou opravdu šílené. Už podle toho, jak cíleně si vybíraly právě jeho. Nakonec došel k závěru, že ty dvě nenávidí každého, ale on je jediným členem Urvalovy rodiny, kterého mohou urážet bez rizika trestu. Časem se naučil uskakovat před jedovatými plivanci včas. Někdy se mu dokonce podařilo proběhnout pod obloukem tak rychle, že si ho bestie všimly, až když byl na druhé straně. O to víc mu to vynahrazovaly, když se vracel zpět. Nelíbilo se mu, že na něj takovýmto způsobem upozorňují. Byl by chodil do paláce jinudy, kdyby to šlo. Postupně se smiřoval s novým životním stylem a hledal způsob, jak se s prostořekými chimérami srovnat. Dokonce je poprosil, aby si ho nevšímaly. Jen přilil olej do ohně: Už jsi tu zas, bastarde? Jdeš se lísat k dědečkovi? Jdeš si pro výprask, kupko sraček?
Ironické na tom bylo, že Zach na tom nebyl o nic lépe než chiméry. Ony byly na řetěze, jeho držel na uzdě obojek. Stejně jako chiméry musel plnit příkazy osob, které nenáviděl a pobývat v prostředí, které nesnášel. Po čase se mu podařilo vymyslet, jak potvory umlčet. Použil způsob, jakému ho učil Archen: Když nad někým nemůžeš vyhrát, nabídni mu obchod. Nakonec to bylo lehčí, než čekal. Z mizerného kapesného pořídil bednu sladkostí a začal stvoření uplácet medovými lízátky a višňovými cukrátky. Kamarádství to sice nebylo, ale plivance a nadávky přestaly.
