Ani párem volů - 42. kapitola: Navrch huj, vespod fuj!
Navrch huj, vespod fuj!
Igor se skláněl nad křišťálovou skříňkou, ve které se mihotavě tetelily stovky růžových rosolovitých kuliček. Zach tu bednu už viděl v Jerejanově kabinetu. „To je ten polymorf, že? Co s ním děláš?“
„Není kompletní,“ zabručel strýc. „Na to, aby se sám rozmnožil, už nemá dost energie. Myslím, že se mi snaží naznačit, kde je jeho zbytek. Dokud se nedá dohromady, není schopný normálně fungovat ani komunikovat.“
„Nepomohlo by, kdybys ho pustil ven?“ otázal se Zach. Vzpomněl si, jak Igor v Jerejanově komoře poznamenal, že křišťál polymorfa omezuje.
„Na to už je pozdě,“ odsekl Igor. „Je příliš oslabený. Teď je ta skříňka to jediné, co ho drží při životě. Konzervuje ho. Musím vypátrat, kam zašantročili jeho zbytek a teprve pak…“ Igor se zarazil, zvedl hlavu a pátravě se na Zacha podíval. „Co tu vůbec děláš? Potřebuješ něco?“
„Ani ne,“ houkl kousavě Zach. „Znáš to, strašně se nudím.“ Plácnul sebou do křesla, jehož potah byl tak oblýskaný a skvrnitý, že nejspíš figurovalo u zakládání říše. Měl v plánu Igorovi poreferovat, jak pokročila jednání s Akademickým senátem univerzity, o čem se dohodli s přednostou Ústavu pro sledování aktivit smrtelníků, k čemu dostrkal předsednictvo Průmyslového konsorcia a jak se rozhodli petrofionti z Šedé Mlhavé. Zejména to pokládal za úspěch. Petrofionti vzkázali, že se na novou společnici těší. To všechno chtěl Igorovi říct, ale byl tak unavený, že se mu nechtělo ani mluvit. Povolil mentální zábrany a nechal myšlenky volně plynout v předpokladu, že si je Igor vytahá sám.
Starý intrikán nezaváhal ani na chvíli. Posadil se do druhého podobně zdevastovaného křesla a tahal si novinky ze Zachovy hlavy tak lehce jako třešně z pudinku. Zach si zatím prohlížel bizarní interiér, který jej obklopoval. Zdálo se, že Igorova pracovna je zařízena samým haraburdím. Skříně omlácené, s povrchem tak matným, že nalakování zůstalo bájnou vzpomínkou. Tapety na stěnách se na mnoha místech odlupovaly a krabatily. Jejich vzorek byl zašlý prachem, v barvě mezi zelenou a hnědou. Stůl, na kterém spočívala skříňka s polymorfem, vypadal, jako kdyby ho vyrobili na koleně a měl se každou chvíli rozpadnout. Materiál nejspíš ukradli z hromady odpadu určeného ke spálení. Jediným předmětem, který z obecného ošuntělého trendu vybočoval a který přímo hýřil barvami, byl velký obraz zasazený v rámu ze sopečného skla. Byl na něm namalovaný výjev z lesní mýtiny. Oranžové sluneční paprsky prodírající se skrze zelenomodré listoví mohutných starých stromů ozařovaly ženu a dvě děvčátka. Žena, asi jejich matka, ležela opřená o lokty, vzhlížela do korun a smála se. Větší z holčiček klečela v trávě a trhala modře kvetoucí květiny, ta menší hodila chlupaté kočkovité zvíře. Všechny vypadaly šťastně. Ze scény čišelo bezpečí a pohoda. Ten obraz určitě zachycoval rodinu, o kterou Igor přišel ve válce s Bílými Latredy. Když se Zach podíval důkladně, rozeznal slabou zelenou záři utrebového démona, který obraz chránil před zubem času.
O Igorovi bylo známo, že návštěvy nepřijímá. Příchozí, kteří byli tak úporní, že překonali stráže a další bezpečnostní bariéry a probojovali se až k Igorově soukromému bytu, byli odbaveni hned v předsíni, a vykopnuti na schodiště. V dobách, kdy Zach dělal Igorovi tajemníka, se nedostal ani do té předsíně. Vždycky si myslel, že šéf návštěvy odmítá proto, že nechce, aby mu v bytě dělaly nepořádek. Zjevně je to jinak. Zach se rozhlédl a ze rtů mu splynulo nechápavé „Tsss.“
Igor lehce vyklouzl ze Zachova vědomí a otázal se: „Nějaký problém?“
Zach s jistotou, že strýc dobře ví, nač myslel, odsekl: „Ani v nejmenším. Takže na Šedé Mlhavé je vše připraveno. Můžeš tam Merri přestěhovat třeba hned. Jsem trochu zvědavý, jak to chceš udělat technicky.“ Poťouchle se usmál. „Necháš ji do sebe vlézt jako posledně?“
***
Zach ležel na hranaté pohovce potažené bradavičnatou vysoce ceněnou kessoní kůží a zíral do stropu. Nacházel se v kanceláři šéfa velitelství říšské policie, v suterénu paláce. Protože Igor se opakovaně dušoval, že se do toho úřadu nevrátí, Zach si zde zřídil prozatímní pracovnu. Urvalovy prostory, o několik pater výše, zůstanou zapečetěné až do té doby, než z nich Igor odnese malou Merrikan. Pak je komplexně přebudují.
Zach se podepřel na loktech a zadíval se na důvěrně známé kulisy. Naleštěný starodávný stůl, pohodlná židle s područkami, skleněné skříně se zlatě zdobenými hřbety knih, a další skříň se vzácnými artefakty z nejzajímavějších kauz. Zařízení moderní, efektní, elegantní. Nikde ani smítko, což je v přímém rozporu s tím, co Igor skrývá ve svém podkrovním bytě.
Stávající policejní šéf stačil prásknout do bot v den převratu. Udělal dobře, protože patřil k profláknuté skvadře pochlebovačů a nedalo se mu věřit ani Dobrý den. Ten chlápek byl buď líný jako veš, nebo měl tolik fantazie co cihla. Kromě polštářku na židli nezměnil na velitelství vůbec nic.
Po chodbách, ve zbrojnici, v kabinetech a laboratořích se jako obvykle potloukali exoti z Bandy Kriplů a předstírali práci. Zach s nimi v minulosti pracoval. Znal jejich osudy, schopnosti a dovednosti. Naučil se s nimi vycházet, ale žádného nepoznal důvěrně, protože mu od začátku nevěřili. S jeho rodinnou historií a bedrazitovým obojkem na krku se mu pečlivě vyhýbali. Naštěstí ani Zach neměl potřebu se bratříčkovat s nimi. Paradoxně prvního přítele si našel až v Metaprostoru. Jenže Tessyan je touto dobou šťastně ženatý s královnou, a není jisté, zda se ještě někdy znovu potkají.
Hned po nástupu na trůn, Zach usoudil, že Psy z císařovy Smečky je zapotřebí zaměstnat, aby neměli čas na neplechu. Tři oddíly vyštval na okolní světy, pátrat po Basileovi a Jerejanovi (ne že by čekal, že uspějí). Pět oddílů rozeslal na periferii k ochraně nově jmenovaných protektorů. Tři oddíly ponechal v Nirruvienu, aby vyvažovali aktivity lelkujících a ne zcela spolehlivých důstojníků říšské armády.
„Svou“ Bandu Kriplů Zach nechal pro sebe na velitelství. Exoti se od ostatních psů lišili „vadami“, kvůli kterým je Urval v hlavním houfu nechtěl. Jejich původ nebyl tak úplně bezchybný, jejich schopnosti nebyly tak úplně standardní. V terénu se chovali jinak než muži z ostatních oddílů. Byli zvědavější, rýpavější, méně disciplinovaní a méně poslušní. Byli i mnohem chytřejší, což osobám dlícím ve služebním poměru život spíše komplikuje než usnadňuje. Právě proto si je Igor vybral. Věky pracovali pro jeho úřad, znali mechanismy, ovládali osvědčené postupy. A právě muži z Bandy Kriplů se novým poměrům přizpůsobili až nezvykle lehce. Nejspíš pomohlo, že s nimi Igor v den Urvalovy smrti promluvil. Zach neměl tušení, co přesně jim strýc řekl, protože on byl tou dobou v armádních kasárnách, ale fungovalo to.
Oddíl Bandy Kriplů sestával z dvanácti mužů. Tříčlenné komando Zach odeslal pro Krasena s Jarvilem, další tři muže využíval k doručování vzkazů. Zbývající šestici dovolil dělat mu osobní stráž, protože ho Igor svým nezaměnitelným způsobem přesvědčil, že by bylo opravdu hodně divné, kdyby žádnou neměl. Strýc se úplně rozběsnil, když se dozvěděl, že Zach má v úmyslu institut osobních strážců zrušit. Excelentní nápad! Hady a děsivce jsi vyhnal, teď se ještě zbav elitní ochranky. Vždyť o nic nejde! Co je to prestiž? Co je to vážnost císařského postavení? Historická kontinuita? Pryč s ní! A co kdybys ty chlapy poslal na Herbanu okopávat ředkev? To by bylo přece tak efektivní! Vlastně by ses tam mohl přestěhovat taky! Ty přece žádnou image budovat nepotřebuješ! Celá říše si sedne na zadek, až začneš udělovat audience ze stohu!
Když Zach přijímal k pohovorům různé potentáty říše, vyháněl bodyguardy za dveře. Tito muži, tvrdě Igorem vycepovaní, si vybudovali hlavní stan v Zachově bývalé kanceláři. Dokázali perfektně předstírat administrativní činnosti. Tu vyměnili na stole jednu složku za druhou, tu z ní povytáhli několik listů, aby to vypadalo, že mají něco rozpracovaného. Jakmile skrze předpokoj procházeli pohlaváři říšských světů, regenti systémů a správci provincií, nabízel se jim pohled na precizně fungující říšskou správu. Bylo to k popukání. Jen co byli potentáti pryč, vraceli se gardisté ke svým oblíbeným činnostem, jimiž bylo nacpávání se jídlem pašovaným z kasárenské kuchyně a listováním ve starých magazínech s lechtivými obrázky, které sem kdysi Zachovi nanosil Krasen.
Velícím důstojníkem Bandy Kriplů byl v současnosti Khorr, někdejší Zachův pobočník. S ním se Zach odjakživa snášel nejhůře ze všech. Kvůli Zachovi přišel Khorr opakovaně o kapitánský post. A teď, když se Zach vrátil, se kapitánův svět opět rozmetal v prach. Nedalo se odhadnout, co se mu právě teď mele v hlavě. Ale protože Khorr nebyl ani hlupák ani křivák, Zach se rozhodl ty komplikované vztahy urovnat.
Své k tomu onehdy poznamenal i Igor: Pamatuješ, co se dělo, když jsem tě poprvé zaměstnal na velitelství? Nechal jsem celou bandu, aby na tobě brousili hrany. Čekal jsem, jak si s tím poradíš. Plácal ses v tom jak kapr v louži, ale nakonec ses s každým porval.
.jpg)
Poněkud sedlácký přístup, a pro tebe typický. Kupodivu to zabralo. Jenomže když přišla řada na Khorra, přišel za mnou a všechno mi řekl. Chtěl vědět, jestli si uvědomuji, jak moc tě ten obojek oslabuje. Řekl mi, že on jako Latred by tě mohl skutečně zabít. Ptal se, jestli mi to nevadí. Tak jsem mu odpověděl, aby si s tím nedělal starosti a klidně tvou výzvu přijal, že přijdu a včas vám to zarazím. A když jsem chystal dravskou vzpouru, to už jsi pracoval pro Jerejana, létal jsem na Essebi, abych mohl jednat s Basileem. Na všechny strany jsem rozhlašoval, že se zajímám o Basileovu sbírku paměťových lastur. Khorr ale více než kdokoliv jiný věděl, jak moc Basiela nesnáším. Byl si jistý, že kdybych chtěl tu sbírku opravdu studovat, radši bych ji tomu blbci ukradl. Khorr musel vědět, že něco peču, ale nepustil ani slovo.
Jasná věc tedy je, že kapitán Khorr zůstane velitelem Bandy Kriplů i tajemníkem na policejním velitelství. V takovém případě by se patřilo sehnat mu šéfa. Zach si uvědomoval, že ho musí najít dříve, než exoti úplně zvlčí. Ale kde vzít a nekrást?
Rachot za dveřmi předznamenával, že se něco děje. Šoupání židlemi, zasouvání šuplíků, tlumené hlasy. Kdosi zaklepal. Dřív, než Zach zareagoval, vpadl dovnitř Passen. „Chytili jsme je, sire!“
Zach se na pohovce pružně posadil. „Basiela s Jerejanem, nebo Krasena s Jarvilem?“
„Druhá možnost,“ meldoval lykan. „Princ Krasen se bez potíží se podrobil. Ale Jarvil z Herbany se chtěl prát. Zajistili jsme ho sykavím pletivem a uspali červeným utrebem.“ Voják se ošil, jako kdyby si nebyl jistý, jak císař na jeho hlášení zareaguje. „Šoupli jsme je do vyšetřovny. Princ se dožaduje okamžitého slyšení. Stěžuje si na brutální policejní postup.“
Zach se hořce uchechtl. „Nefalšovaný Krasen. Takže Jarvil se uspaný a Krasen naštvaný. Ale jinak živí a zdraví?“ ujistil se.
„Jarvil má pár modřin,“ referoval obezřetně lykan. Bylo znát, že se na něm Krasen vyřádil. Nejspíš se odvolával na protekci, kterou u nového císaře má. V Krasenův prospěch svědčí, že ten lump se k příbuzenství se Zachem hlásil ještě v dobách, kdy si tím působil problémy. Ať už to dělal z vlastní iniciativy nebo na otcův příkaz, činila jeho přítomnost Zachův život snesitelnějším. Chodil na velitelství a nutil Igora, aby synovce pouštěl na sluníčko. Exoti z Bandy Kriplů byli u toho. Slavný dramatik jim teď bezpochyby sugestivně vylíčil, jak strašlivě je císař za ten nelítostný zákrok proti jeho osobě potrestá.
„Dobrá práce,“ řekl Zach. „Jarvila probuďte a Krasenovi vyřiďte, že ho přijmu, až si udělám čas.“
Passen překvapeně zvedl obočí. „To znamená, že prince dnes nepřijmete?“
„Přesně tak,“ odsekl Zach. „Ať se učí trpělivosti. Můžete jim dát něco k jídlu a hoďte jim tam pár starých magazínů, co se povalují ve zbrojnici. Beztak je znáte nazpaměť.“
Passen zaraženě přikývnul.
Ve dveřích se objevil Khorr. „Sire?“ Kapitán vypadal, že mu každou chvíli pukne hlava.
„Ano, kapitáne?“
„Jde o vašeho strýce. Dělá ve vyšetřovně strašný hluk. Je to slyšet skrze zdi a podlahy. Před chvílí se mě ptali z ministerstva války, jestli se můžou přijít podívat, koho tu čtvrtíme.“ Khorr se přísně podíval na Passena. „Co jste s ním, sakra, dělali?“
„Nic. Vážně,“ poznamenal krotce lykan.
„Krassen hraje divadlo, to je tak všechno,“ řekl zamyšleně Zach, protože ho napadla zajímavá myšlenka. Passen se odporoučel. Zach ukázal Khorrovi židli a když se kapitán posadil, řekl: „Zajímá mě, co si myslíte o Jarvilovi.“
Khorr na něj chvíli mlčky hleděl. „Není to on, kdo huláká, sire.“
„No právě,“ řekl Zach. „Působí na mě jako klidný a uvážlivý chlap. Je bohem Lesní zvěře na Herbaně. A pokud vím, na Herbaně mají v lesích spíše zběř než zvěř. Šavlozubé šakaly a obří létající krvesaje, záludné bahenní červy a tak. Jarvil s nimi běžně vychází a drží je mimo osídlené oblasti. Je tak?“
Khorr, netušící kam císař směřuje, jen přikývl.
„Zajímá mě, kapitáne, jaký máte názor na Jarvilův charakter. Znáte ho mnohem déle než já.“
„Na akademii mě vyučoval boji s nestandardním soupeřem, pane,“ řekl Khorr. „Ke všem se choval spravedlivě. Nic špatného o něm nevím. Jeho jediným slabým místem byl odjakživa Krasen. Kdyby Jarvil nebyl s Krasenem, byl by dnes minimálně protektorem herbanské soustavy. Slyšel jsem, že mu to Urval opakovaně nabízel. Samozřejmě s podmínkou, že pustí jeho syna k vodě.“
„Ale on se koupit nedal,“ řekl spokojeně Zach. Vstal, čímž Khorrovi naznačil, že je s ním hotov.
Jenže Khorr zůstal sedět a zarputile na Zacha zíral.
„Chcete mi ještě něco říct, kapitáne?“
„Rádi bychom věděli, co plánujete udělat s princem Igorem.“
Zach otráveně zasyčel. „Můj strýc na policejní práci rezignoval. Neexistuje způsob, jak ho přemluvit. Zkoušel jsem to.“
Kapitán zvedl obočí. „Takže… on je… nehrozí mu… mysleli jsme, že… “
„Že ho snad v jeho trucovně v podkroví držím násilím?“ vyprskl Zach. „U krysí prdele! Copak ho neznáte? On je tím posledním, kdo by si něco takového dal líbit! Říkal mi, že s vámi mluvil, zatímco jsem řešil armádu. V ten den, kdy jsem zabil Urvala.“
„To ano,“ připustil Khorr. „Mysleli jsme si, že císařem bude on. Byli jsme připravení ho podpořit.“ Khorr se na Zacha odhodlaně podíval. „I za cenu násilí. Za jakoukoliv cenu. Ale on nám řekl, že trůn patří vám a abychom se s tím srovnali.“
Zach z toho, co kapitán neřekl, pochopil, že exoti si původně mysleli, že on chce Igorovi trůn ukrást a byli připravení ho zabít. Nabídli to Igorovi a on to odmítl. Hezké. Místo toho, aby své myšlenky komentoval, pokojně se na Khorra usmál a řekl: „Tak vidíte.“
„Jenom se mi tehdy, když s námi mluvil, zdál nějaký přešlý mrazem,“ řekl prkenně Khorr.
Zachary se musel kousat do rtů, aby se nerozchechtal, protože důstojník to trefil. Igor byl skutečně přešlý mrazem. Fyzicky i obrazně. Zaútočil na otce, seznámil se s Merrikan, zmrazil ji, zemřel, rozmrzl a vstal z mrtvých. Trochu moc na jeden den. „Nebyl ve své kůži, protože přišel o otce,“ řekl Khorrovi. „Krev není voda. Můj strýc je cynik a škarohlíd a občas mě štve, ale ujišťuji vás, že ode mě mu nic nehrozí. Je váženým členem mé rodiny. Prvním mužem mé říše. Jsme určitým způsobem… skoro… ehm… přátelé.“
Když Khorr odešel, Zach si s překvapením uvědomil, že všechno, co o Igorovi řekl, je pravda.
