Ani párem volů - 41. kapitola: Popřevratová kocovina

25.01.2026 08:53

On a Igor s vojáky kráčeli ke schodišti vedoucímu k trůnnímu sálu. Čekali tam narychlo svolaní příslušníci nejváženějších patricijských rodin z Nirruvienu. Trasu lemovaly zástupy. Podél stěn i po stranách schodiště se řadili dvořané, úředníci, sloužící a další a další vojáci. Některé z nich Zach osobně znal. Tvářili se vyděšeně, zvědavě, naštvaně, nebo to všechno současně.

Zach si uvědomil, že Igor je pod županem nahý. Přitom kdyby chtěl, mohl by si uplácat cokoliv důstojnějšího. Že by roztržitost? Samotné pomyšlení, že strýc je stejně rozrušený jako on, bylo uklidňující. Zachovo pobavení tou věcí dokonce převážilo nad zklamáním z Basileova útěku. Však není všem dnům konec. Jak to tak vypadá, dostane se k Basileovi jedině přes Jerejanovu mrtvolu. Nebo se k němu Basileus vlísá sám, v naději, že si zachrání prdel, když Jerejana zradí. Pomohlo by stanovit odměnu na Jerejanovu hlavu. Zach nad tou představou spokojeně luskl prsty.  

Igor po něm šlehl pátravým pohledem. „Už jsi vymyslel, kam šoupneme Merrikan? Slíbil jsem jí, že to bude co nejdřív.“

Zach stoupající po schodišti kývnutím opětoval nesmělý pozdrav Jerejanova pobočníka Konida, který se tísnil mezi knihovníkem Syenem a recečním Vartarenem. Napadlo ho, že bude nějakého tajemníka potřebovat. Proč ne právě Konidos? Zach nemohl věřit nikomu. Ale pokud byl v tom zástupu někdo, komu by mohl nevěřit méně než ostatním, je to právě Konidos. Zdravě skeptický, navzdory všudypřítomné korupci slušný, kariérní úředník, původem z Vajhamu.  

„Tak co bude s tou malou?“ dotíral dál Igor.

Zach si nervózně odfrkl. Nemělo smysl Igorovi připomínat, že za chvíli ho čeká první státnický projev, kterým předznamená nastávající éru a že zatím nemá ani tušení, co těm rozmazleným patricijům poví. Na takové argumenty Igor prostě neslyší. Pronásledován desítkami zvědavých pohledů rozhodil rukama. „A co třeba Krajkový prales?“ Plácnul, co ho první napadlo. „Petrofionti jsou nabušení a společnost by jen uvítali.“  

Igor vykouzlil znechucenou grimasu. „Nabušení?“

„Vědomostmi,“ štěkl Zach. „To je takový hovorový obrat.“

„Hlavně takové obraty nepoužívej před těmi potentáty,“ ušklíbnul se strýc. „Hm. Petrofionti na Šedé Mlhavé? To by možná šlo.“

Prošli špalírem čumilů skrze předsálí až k doširoka otevřeným dveřím. Zach se na poslední chvíli zastavil a naklonil se k Igorově uchu: „Nějakou zásadní radu pro mě nemáš?“

Igor mu stiskl rameno a zašeptal: „Radil jsem ti skoro deset let, vidláku. To zvládneš. Hlavně drž rovná záda a chraň tě všichni Latredové, aby ses usmíval. Dostatečně se mrač a bude všechno v pořádku.“

 

Popřevratová kocovina

 

Zachary se bez ochranky procházel Urvalovým apartmá. Bylo velkolepě rozlehlé. Salonky pro poslech hudby, konferenční sál, badatelské kabinety, archívy s nejcennějšími sbírkami, knihovny, pracovny, vyklizené budoáry konkubín, kouzelné zimní zahrady. Už dvakrát prošel kolem dveří, které vedly do Urvalovy Galerie soch, ale tam se podívat nešel. 

Stačilo, když si vzpomněl, jaké divné pocity měl minule. Jen ze samotných dveří sálala tíseň. Neměl v úmyslu se sem nastěhovat, přestože se to očekávalo. Pouhé pomyšlení, že by seděl za stolem, za kterým sedával jeho psychopatický dědeček, mu bylo protivné. Dalším důvodem byla Merrikan. Není žádoucí, aby se její existence rozkřikla. Horninová kapsle s dutinou, v které se nacházela Urvalova bizarní ložnice, byla vestavěná do interiéru a pronikala skrze tři patra paláce. Jako kdyby nějaký obr vyřízl mezi zdmi, podlahami a stropy sférickou kapsu a do ní vložil dutou tlustostěnnou kouli z vysoce porézní horniny. Zach byl s Igorem zajedno. Čím dříve batole přestěhují, tím lépe. A potom by bylo nejlepší celý palác vyhodit do povětří a postavit nový.

Přes ptačí salón se stromy se pomalu vracel k recepci. Jeden by nevěřil, že od Urvalovy smrti uplynulo celých sedm dní. Znamenalo to týden nepřetržité práce. Protože kdyby Zach něco opomenul, mohlo by se mu to stokrát vymstít. Nejedl, nespal. Rozkazoval, hodnotil, přehodnocoval, nařizoval. Zapečetil policejní archív, způsobil personální zemětřesení v armádě, dělal změny ve Smečce i v státní správě, provětral fundus protektorů provincií, obnovil vztahy s Konventem mágů, jednal v Technickém konsorciu, přijal akademiky z univerzity. Udělal si výlet na Šedou Mlhavou a promluvil si s Krajkovým pralesem. Předestřel petrofiontům návrh svěřit jim do opatrování pubertální multidimezionální obludu, a nechal je o tom přemýšlet. Tentokrát nenařizoval, pouze zdvořile žádal, protože to mohlo fungovat jedině, když se toho petrofionti chopí dobrovolně.

A pak tu byly ty záležitosti kolem Vítězného oblouku. Ukázalo se, že jakmile Urval zemřel, těla zakletá ve fasádě se uvolnila, popadala na zem a během několika hodin se za účasti vynervovaných chimér a vyděšených občanů říše rozplynula. Ne tak hlavy, které k tělům patřily a které se máčely ve skleněných válcích v Urvalově šteláři. Patřilo se ty hlavy identifikovat a důstojně pohřbít. Zach chtěl, aby se o tom mluvilo. Přikázal přichystat pohřební obřad a nechal rozeslat pozvánky na světy, kde žili staří Archenovi přátelé. Památka jeho rodičů, strýců, dědečka, Alveny a dalších bude patřičně uctěna.

Když už budeš zvát papaláše na pohřeb, vezmi to naráz s korunovací. Hlavně to udělej brzy. Tak do tří dnů, radil strýc. Čím víc budeš korunovaci odkládat, tím snáz se ti to celé rozsype!  To nebyl špatný nápad. 

Naštěstí Igor efektivně pomohl s organizací. Zach necítil žádný triumf, když mu mág Astorius pokládal na hlavu těžkou císařskou korunu. Netetelil se blahem, neplanul zadostiučiněním, když se mu klaněli přední hodnostáři říše. 

Korunovace byla jen pouhou epizodou pohřebního obřadu, který byl srdcervoucí a znova otevřel staré rány. Jeho zármutek mírnila jen skutečnost, že hlava Verdevonny dru-Essebi nalezena nebyla. 

Igor se až na ty události kolem pohřbu a korunovace na veřejnosti neukazoval. Zarytě odmítal převzít post policejního šéfa. Tvrdil, že on už si šmírování užil až nad hlavu a že si na to má nový císař sjednat někoho jiného. V Zachově společnosti pobýval, jen aby ho kritizoval. Ha! Tak ty bys chtěl zrušit Smečku? Zařadit psy do pravidelné armády? Výborný nápad. Ještě více takových! Jenom nevím, jestli si uvědomuješ, že právě rivalita mezi Smečkou a Říšskou armádou je motorem jejich výkonnosti a pojistkou loajality. Zejména psi jsou na svoje zařazení do Smečky pyšní. Dokonce bez ohledu na to, zda je tam rodiče prodali dobrovolně či pod nátlakem. Jsou zvyklí cedit krev jen a jen pro císaře. Jsou naučení jednat pružněji a tvrději a na ostatní vojáky pohlížejí jako na měkkoty. Když jim sebereš stavovské symboly, co jim pak zůstane? Tyto připomínky Zach vyslyšel a plány na reorganizaci Smečky přehodnotil.

Chceš vystrnadit děsivce, poslat pryč hady? No jasně! V situaci, kdy je třeba deklarovat kontinuitu, zaváděj novoty! popichoval Igor.

Zach ale na vykázání hadů a děsivců mimo palác trval. Aby Igor nevyšiloval, ponechal hadům v kompetenci hlídání vzdušného prostoru nad Horním městem a děsivce poslal uklízet do katakomb. A že bylo co. Kotce s krysami navštívil ještě týž den, co mluvil k potentátům z periferních soustav. Musel sebrat všechnu odvahu, aby se k tomu přinutil. Spálil ty tvory na popel, přestože byly jen nevinným nástrojem. Byly jich stovky. Jejich zběsilé pištění mu ještě teď zní v uších.

Na zničení krys ani na vydání loveckého lístku na Basilea s Jerejanem neřekl Igor ani slovo, ale k jiným záležitostem kafral, jak to jen šlo. Chceš mi snad říct, že jsi poslal Smečku na Leberion až dnes? A to jako čekáš, že tam ti dva výlupci ještě budou? Že by tam na tebe v té stodole čekali? Copak ty si nepamatuješ, jaká je expirační doba utrebu? Tuto záležitost Zach skutečně zasklil. Na Krasena s Jarvilem si vzpomněl až včera, a to už ode dne, kdy je utrebem uspali, uplynulo sedm dní. Pro jistotu na Leberion poslal Bandu Kriplů, aby to ve stodole zkontrolovali. Když tam dramatika s milencem nenajdou, budou v hledání pokračovat na Herbaně, Obetionu a všude tam, kde má Krasen umělecké zázemí. Dříve či později ty dva najdou.

Zach psům důrazně nakázal, aby Krasenovi s Jarvilem neubližovali. Ještě přesně nevěděl, co s nimi provede, ale mlhavé tušení už měl. Můj bratr je nespolehlivý, jeho charakter je plastický a jeho pracovní morálka pochybná, bručel Igor. Přesto naznačil, že by uvítal, kdyby s Krasenem Zach naložil shovívavěji, než se veřejně očekává.

K Igorově prospěchu nutno přiznat, že své připomínky uděloval telepaticky, takže ty jedovatiny nikdo kromě Zacha neslyšel. Alespoň jedenkrát denně se strýc zavíral u Merrikan, aby ji zásoboval cukrátky, ale především se poflakoval ve svém starém bytě v podkroví a hrabal se v lejstrech, která ukořistil z otcova archívu. Skutečnost, že Igorovy pokoje nedal Urval vyklidit, dokazovala, že se synovým návratem opravdu počítal.  

Zachary opustil císařské apartmá a vstoupil do recepce. Dva vojáci čekající u dveří srazili paty. Zach se kolem sebe rozhlédl. Bylo uklidňující, že děsivci a strážní hadi jsou pryč. Za recepčním pultem řádil Konidos. Nový tajemník postupoval důsledně a metodicky. Vytahoval z šuplíků složky, vršil je na hromady a popisoval je číselnými kódy, které diktoval nervóznímu Vartarenovi. Hned po převratu Zach rodinu baheních děsů z císařovy recepce propustil a odeslal je domů na Po-ovikan. Všichni s radostí poslechli, jen baron Vartaren tu nabídku odmítl, řka, že někdo přece musí agendu císařovy kanceláře předat nástupci Konidovi. Zach měl sice značné pochybnosti o Vartarenově loajalitě, ale ten návrh měl něco do sebe, takže mu prozatím dovolil zůstat. Uvědomoval si, že Vartaren ví o správních mechanismech říše minimálně tolik, co Igor, a že by se jeho pomoc mohla hodit. Na druhé straně, kdyby Vartaren chtěl, mohl by na poslední chvíli zničit spoustu důležitých dokumentů, aniž by to kdokoliv, včetně Konida, poznal. A proč by to dělal? I když je Urval mrtvý, jeho patolízalové se těší dobrému zdraví. Mnozí z nich nemají zájem, aby vyšlo na světlo, v jakých oblastech Urvalovi sloužili.

„…a poslední ze sekce třináct je rozhodnutí padesát šest,“ diktoval Konidos Vartarenovi. Když si všiml, že na něj Zach civí, šoupnul hrnek s bylinkovým čajem za stoh navršených složek a šustivý obal od frfňalího pagáčku, který se provokativně povaloval na pultě, strčil do kapsy. Jeho pohyby byly klidné, téměř pomalé. Pak teprve se Zachovi postavil čelem. „Nějaké další rozkazy, sire?“

Zach se kousal do rtů, aby se nesmál. Tento chlapík s nervy zocelenými Jerejanovým řvaním byl pro post tajemníka ten pravý. Máchl paží ke dveřím do kabinetu, v kterém se skladovaly psací potřeby. „Promluvíme si.“

Konidos šlehl pohledem po vojácích, přísně se podíval na Vartarena a řekl: „Než se vrátím, dejte si pauzu, pane barone.“

V kabinetu bylo místo sotva na stůl a židli, všechen další prostor zabíraly police s balíky papíru a složek a obálek a krabicemi psacích potřeb. Zach se opřel o hranu stolu a čekal, až Konidos sundá balík z židle, aby se posadil. Ten chlap se choval, jako kdyby ho pozvali na piknik.

„Kolik času vám to ještě zabere?“ otázal se Zach.

„Samotná inventarizace ještě tak dva týdny, sire,“ odpověděl komisně Konidos. „Ale jedná se jenom o nejčerstvější agendu z posledních pěti let. Vše starší je v archívu. Pokud byste chtěl prozkoumat a přetřídit jeho obsah, nestačilo by ani sto let. Byl jsem se tam letmo podívat. Valnou většinu místa zabírají spisy z Archenových dob, ale jsou tam i dokumenty z Doby Temna a něco dokonce z válek s živoucími. Takže není pravda, že cís… ehm, že váš předchůdce, všechno zničil.“

„Klidně řekněte císař,“ zabručel Zach. „Mně to nevadí. Chci vás mít po ruce na jiné věci, takže ocením, když mi na ten archív někoho doporučíte. Nehledám ani tak výkonnost, jako spíš loajalitu, to je vám snad jasné.“

Konidos se váhavě poškrábal za uchem. „Najít někoho spolehlivého v dnešních časech nebude snadné, sire, ale vynasnažím se.“

„Mám ještě jeden dotaz,“ povzdechnul si Zach. „Hledám jednu dívku. Určitě jste o ní slyšel, nebo ji dokonce znáte. Verdevonna princezna dru-Essebi. Slehla se po ní zem poté, co mě a Igora dali zavřít. Netušíte, co se s ní stalo?“

Konidos se na židli ošil. „Slyšel jsem, že byla chycena na Herbaně společně s princem Igorem. Proslýchalo se, že ji císař dal hodit krysám.“ 

Zach zaklel. To odpovídalo tomu, co na Leberionu vypověděl Krasen. Ale i on připustil, že tomu konečnému řešení s krysami příliš nevěří. „Krasen,“ zabručel, „mi řekl, že ji naposledy viděl v chodbě vedoucí k Urvalově recepci. Byli s ní Basileus a Jerejan a štěkali po sobě. Když dal císař princeznu předvolat do pracovny, ti dva se tam vnutili taky.“

Konidos přikývnul. „Ano, to sedí. Pamatuju si na ten den jako včera. Šéf se vrátil od císaře a rozbil mi stůl. Řemdihem. Podle toho, co vykřikoval, ponechal císař Verdevonnu u sebe a jeho a Basiela vykázal pryč. Šéf byl naštvaný, protože nevěděl, co s ní otec plánuje.“     

Zach zklamaně přikývnul. Už se zeptal snad každého. Vartarena jako prvního. Bývalý tajemník potvrdil totéž, co Konidos a předtím Krasen. Viděl, jak Verdevonu odvedli do císařovy pracovny. Zaznamenal, jak odtamtud vyletěli rozčílený Basileus s Jerejanem. Ale rozhodně si nepamatuje, jak princezna císařovo apartmá opustila.