Ani párem volů - 38. kapitola: Symfonie v purpurové a černé

22.01.2026 06:41

Nic z toho, o čem Urval s Igorem diskutovali, neodpovídalo předchozím plánům.

Urval zamyšleně nakrčil čelo, šlehl pohledem k Zachovi a zavrtěl hlavou. „Nepovedené Zennonino děcko. Na jeho převýchovu jsi měl sedm let. A on? Nevymyslí nic lepšího než spunktovat se s předem poraženými idioty. Fain ho chtěl využít k plození synů. Byl posedlý myšlenkou, že se v něm naše rody spojí. Síla a síla.“ Posměšně zkřivil rty. „Chtěl, aby se odkaz Tenevienů úplně neztratil. Nechal jsem ho při tom a měl jsem tak jistotu, že mi bude věrný. Jenže teď už ho nepotřebujeme.“

„Faina nebo Zacharyho?“ otázal se věcným tónem Igor.

 

Zach se na něj v šoku podíval. Igor se na něj lítostivě usmál a téměř neznatelně zavrtěl hlavou, jako kdyby tím chtěl říct, že šaškárna je u konce. V té chvíli si Zach připadal jako idiot. Vážně se Igor právě přidává na stranu svého otce? To mu celou tu dobu lhal? Jenom, aby ho sem dostal a věnoval ho otci jako dáreček k usmíření? No, jestli je to tak, zahrál to opravdu mistrně. A Zach mu to schlamstl. Je naivní blbeček. Nic víc. A za hloupost se platí.

 

„Oba,“ štěkl císař.  

„Takže o můj dárek nestojíš,“ povzdechl si Igor. „A já se s ním tolik nadřel.“

V pokoji bylo dusno k zalknutí. Zach upřeně zíral do hrbaté černé stěny. Na hranici jeho zorného pole se cosi mihlo. A znova. Cosi těžkého, masivního se převalovalo podél zdí. Bylo to teplé a tak temné, že to pohlcovalo světlo. Když se podíval znova, nic tam neviděl. Jako kdyby tam něco bylo a nebylo současně. V pokoji se zešeřilo.

„Naopak,“ řekl blahosklonně Urval. „Jsem rád, že jsi ho přivedl. Jeho potenciál je mimořádný. Přesně takové má drobek nejradši.“

Zach cítil, jak se v něm shromažďuje vztek. Zaměřil se na modré hemžení kolem Urvalovy hlavy. Zhluboka se nadechl, zavřel oči a pak, v jediném mnohatisícovém magickém výšlehu, sessiliony pokosil jako stébla pšenice v obilném poli. Otevřel oči, sáhl za levé rameno, plynulým pohybem vytáhl Bodlák z pochvy. Teprve tehdy měl čas, se na Urvala podívat. Modrá aura byla pryč. Jeho psychopatický dědeček seděl v naprostém klidu. Doširoka se usmíval a tleskal. „Výborně!“ zahalekal. „Co je na řadě teď?“

Bez sessilionů je to jeden na jednoho. Kdyby se události odvíjely, jak měly, právě teď se měl Zachary na Urvala vyřítit, aby ho rozsekal na kusy. Ale ať se na to díval, z které strany chtěl, prostě se mu to nezdálo fér. Otec jeho matky se dál rozvaloval na matraci s Fainovou hlavou mezi koleny a usmíval se jako vesnický idiot. Že by přišel o rozum?

Zach zaváhal. Ještě nikdy proti bezbrannému muži nešel. Položil řemdih, udělal tři kroky k Fainově mrtvole a vytáhl z ní Kopřivový meč. Bylo s podivem, že si ho Urval ještě nestačil vzít, protože Kopřiva platí na bohy, zatímco Bodlák jen na draky. Nebo je to taky lež? Další z mnoha lží, kterými ho Igor nakrmil? Ale když už měl oba meče v rukou, tak pitomý, aby Urvalovi nabídl Kopřivu, zase není. Skoro čekal, že Igor, jehož přítomnost cítil za zády, poznamená něco v tom smyslu, že hlupáci si za svou bídu mohou sami. Ale ten zrádce kupodivu zarytě mlčel. Zach udělal další tři kroky směrem k posteli. Uvědomoval si, že jedná pošetile, ale nemohl jinak. Opatrně obemkl Bodlák za čepel a podával ho Urvalovi tak, aby mohl uchopit rukojeť.

„Braň se,“ zasyčel.  

V té chvíli se z Urvalova těla vyvalily dva tlusté temné provazce.

Zach leknutím zařval, když rozpoznal, že to nejsou lana, ale chapadla.

SPAPÁME. SPAPÁME. SPAPÁME, zašumělo v Zachově hlavě a on dokázal jen ohromeně zírat.

Vlnící a teplá a odporně živoucí. To první s rychlostí blesku sáhlo po meči, který právě podával, to druhé mu vytrhlo meč, který svíral v levé ruce. Urval se spokojeně usmíval.  Z jeho hlavy, krku, hrudníku, paží i nohou vyrůstala další temná obludně se mrskající chapadla. Oba meče rychle zmizely mezi jejich zákruty. Chapadla se stále prodlužovala a mohutněla, vlnila se kolem Urvalovy hlavy. Vzduch se tetelil horkem, v pokoji byla stále větší tma. Zach se podíval na svou dlaň, z které crčela krev, jak ho řízlo ostří, za které držel Bodlák. Začala ho brnět kůže, zvedal se mu žaludek. Obklopil jej oblak Urvalovy síly. Ne, nebyla to jenom jeho síla. Bylo to něco komplexního – spojeného s energií té bytosti, která Urvalem prorůstala. Ucítil, jak se mu to vlamuje do vědomí, jak se to pokouší ohromit jeho vůli. Tak jako se v minulosti už mnohokrát postavil Igorovi, zaťal se i teď. Slyšel svůj chrčivý dech, cítil, jak mu krev vře v žilách. Cizí vědomí dál doráželo na jeho obranu.

POJĎ SEM. POJĎ K NÁM. SPAPÁME! Zarývalo se mu to do vědomí a vábilo ho to k sobě. Hlava mu praskala bolestí. Bylo by snadné udělat těch několik kroků, aby to celé skončilo.

Toporně se shýbnul pro osiřelý řemdih. Ostnatá koule se topila v černém obláčku nashromážděné agresivní magie. Dokonce se zdálo, že se na řetězu vzpíná jako pes, co doráží na zloděje. Bude to stačit? Pes je příliš malý a zloděj obludně velký. Chapadla už byla tak dlouhá, že se jejich konce vlnily nebezpečně blízko Zachových ramen. 

Urval se skřípavě zasmál. Jeho postava se stále více ztrácela.

SEM. BLÍŽ. SPAPÁME!

Zach se zaměřil na výhonky, které otravně dotíraly na jeho hlavu. Napřáhnul se a…

Jako studený světle modrý blesk se přiřítil Igor. Odhodil Zacha stranou a plavným obloukem skočil přímo mezi chapadla, v kterých tonul jeho otec.

 Rozkomíhaná masa ho okamžitě obklopila. Dusné horko, které doposud tlačilo na Zachovy plíce, se vzedmulo a nahradil ho mrazivý chlad. Chuchvalec na posteli se křečovitě vzepjal, jako kdyby ho postříkali vitriolem. Litanie slibující konzumaci přestala. Hemžení výběžků se zpomalovalo, zauzlovaná ramena se třepotavě chvěla a pokrývala námrazou, až zcela zmrazená strnula v naprosté nehybnosti.  

Sekej! Ozval se myšlenkou zevnitř chumlu Igor. Použij Kopřivu! Rychle! Sekej všechno!

Zach zaťal zuby.  Než vyseká Kopřivu, musí stačit řemdih. Pustil se do díla. Řemdih spíš drtil a trhal, než sekal. Špinavá práce. Rozbíjel napůl zmrazenou temnou hmotu, rval kusy tkáně, odhazoval je za sebe a prolamoval se dál k jádru, které představovali Urval s Igorem.

V hlavě mu vytrvale bzučelo, jako by v ní sídlil roj sršňů. Po chvíli rozlišil slova a věty. Pochopil, že to na něj dorážejí Urvalovy myšlenky. Okamžitě s tím přestaň! Jsi můj vnuk! Můžeme se dohodnout! Igor je pomýlený! Je plný nenávisti! Když ho ode mě odtrhneš, získáš všechno, co jsem nabízel jemu! A ještě víc! Změníme minulost! Zařídím, aby tví rodiče nezemřeli. Z Archena udělám spoluvladaře...   

Dál se oháněl řemdihem, Urvalovo dotírání ignoroval.

S údivem zaznamenal, že usekané pahýly po dopadení na zem zázračně rychle rozmrzají. Jeden po druhém se vzpamatovávají a jako tlustí červi se plazí ke zdem a mizí v černých prohlubních. A taky si všiml, že celé stvoření, ať už je v celku nebo na kusy, existenčně těká. Zpočátku se zdálo, že jde o zrakový klam. Valnou většinu času mělo monstrum hmotný charakter, ale existovaly kratinké, sotva postřehnutelné intervaly, v kterých se jeho hmota ztrácela kamsi mimo realitu. Všechny části toho stvoření v pokoji na střídačku buď byly, nebo nebyly a stejně tak oba ab-Nirruvienové. V záblescích, kdy se hmotná podstata těch tří spojených bytostí z pokoje vytrácela, nahradily je napůl průsvitné obrysy, kterými ostnatá koule prosvištěla jako by to byl vzduch. Co když se monstrum snaží právě tímto způsobem prásknout do bot? Škoda, že se mu to nedaří. Kdyby to Urvala odneslo, bylo by poklizeno.   

Pěkně odolná potvora, pomyslel si Zach a konečně si dal dvě a dvě dohromady. Vzpomněl si, co mu Igor řekl o Merrikanské obludě. Bytost Třetího řádu žijící v různých existenčních rovinách současně. Prolamuje čas, dělá paseku v pleteni reality. V Pravděpodobnostním poli je jako doma. Metaprostořané ji udržují v stázi pomocí chladu.

Pokud je to opravdu Merrikana, uvažoval Zach, nejde ji úplně zabít. Ale kde se tu vzala? A co ten příběh o řízku, z kterého si dervosská královna Assi-Siona chtěla vypěstovat nového jedince? Denervos přišel z Dervosu. A předtím pracoval pro Assi-Sionu.  Pak od ní utekl do Equízia. Skamarádil se s Urvalem, a ten ho doporučil Archenovi. Co za tu přímluvu Urval asi dostal? Řízek bytosti, která je v dospělém stavu schopná měnit předivo Pravděpodobnostního pole, překopat minulost a měnit realitu A proč by Urval něco takového chtěl? No to je přece jasné. Vymazal by ten den, kdy pronesl kletbu, díky níž jsou teď jeho synové neplodní.

Trvá víc jak deset staletí, než z jednoho řízku vyroste kompletní bytost schopná měnit realitu. Do té doby je nutno mládě krmit. Urval to bezpochyby dělal. A Zach? Měl být další chod.  

Už věděl dost, aby porozuměl tomu, co by se mohlo stát, kdyby si někdo hrál s Pravěpodobnostním polem. Igor mu přece řekl, že Merrikana dokáže překopat minulost a změnit současnost, ale ne bez rizika, že se předivo zašmodrchá a celé univerzum se zhroutí do sebe.

Zach s úlevou přijal, že Igor ho nezradil, jen se přizpůsobil nové skutečnosti. Takže se vůči Urvalovu svádění zatvrdil. Dělal hloupého, jako kdyby ty nabídky „neslyšel“. 

Dál vytrvale bušil řemdihem, v hlavě mu hučelo. Cink! Radostně vydechl, když narazil na hlavici jednoho z mečů. Hodil řemdih do kouta, vytáhl zbraň ze ztuhlé hmoty, otřel ostří, aby zkontroloval, o jaký meč jde. Ukázala se rytina kopřivových listů. Začal tedy Kopřivou tu mnohotvarou těkající hroudu otesávat jako přemrzlou sněhovou kouli. Ačkoliv odkrouhané a odpadlé kusy tkáně na zemi rychle ožívaly a prchaly do úkrytu, jádro obklopující Urvala s Igorem stále sálalo chladem. Zdálo se, že Igor má zatím dostatek sil, aby otce udržel a chapadla ochromil. Když se konečně mezi černými provazci objevila Igorova sněhově bílá kštice, Zach se zarazil. Hlava zaklíněná v černé zmrzlé tkáni sebou trhla a napůl se otočila. Stříbrné oči se zaleskly. „Sekej skrze mě,“ zaskřehotal.

Zabij jenom jeho! Mě ušetři! Urvalovy myšlenky už nebzučely. Burácely jako vodopád. Jenom já tě dokážu ochránit, až se můj mazlíček vzpamatuje! A že se vzpamatuje, na to vem jed! Ještě máš šanci se ke mně přidat, můj vnuku!

Zach se podíval na meč, který svíral v ruce. Už pochopil, že bez toho, aby rozsekal Igora, se k Urvalovi nedostane. Ale Kopřiva je meč na bohy! Strašně moc chtěl zamordovat Urvala, ale nelíbilo se mu, že to odnese i Igor. Poodstoupil a začal pozůstatky zmrzlé hroudy prohlížet, jestli někde neuvidí vyčnívat Bodlák. Skulptura, v této chvíli dosahující do úrovně jeho ramen, se otřásla a zasypala ho sprškou ledových krystalků. Vypadalo to, že pozůstatky bytosti Třetího řádu, doposud držící pohromadě Urvala i Igora, se vymaňují z chladivého vlivu, že získávají mírně navrch.

Igorova hlava zaklíněná mezi černou hmotou sebou vztekle trhla. Jeho tvář se zlostně stáhla. „Čekáš, až naprší a uschne, vidláku? Kopřiva je jediná možnost! Jestli to vzdáš, Urval to mládě využije! A ty víš, co se stane! Předivo se zauzluje. Ten bordel už nikdo nedá dohromady! A ty za to budeš odpovědný!“

 

SPAPÁME!

 

Zach zaťal zuby. Oči ho začaly pálit. Napřáhl se ze strany.

Nedělej to, Zachary! hřímal Urval. Zabij Igora! A já ti přísahám, že…

Ťal do míst, kde pod vrstvou osekaných chapadel odhadoval Igorův pas. Čepel rozkrojila Igorův trup vejpůl mírně šikmo pod žebry a s ním rozčísla i Urvala. A znovu. A znovu. Zbytky černé hmoty Merrikany dosud ztuhle ulpělé na obou tělech se zachvěly a pomalu odtékaly pryč. Mráz polevoval, torza už nemělo co držet u sebe. Zach podebral Igorovu hlavu pod bradou a zapáčil. Přes slzy skoro neviděl. Oddělil strýcovo torzo od Urvala a odsunul ho stranou. Bral další kusy a vršil je na hromadu. Nakonec posbíral Igorovy nohy a podařilo se mu vytáhnout z rozbředlé hmoty obě notně potrhaná křídla. O cosi při tom pochmurném díle zavadil a sledoval, jak se to kutálí ke stěně. Fainova hlava? Jako zázrakem neporušená. Ještě tohle. V černé slizké kaši, která mezitím vytekla z rozdrcených chapadel, se zablýsknul druhý meč.

S jedním mečem v pravé a s druhým v levé ruce se pustil do toho, co zbylo z Urvala. Střídavě se napřahoval a sekal. Pracoval důkladně a metodicky. Pak meče odhodil. Aniž by o tom nějak zvlášť přemýšlel, vyčaroval plameny, aby ty zbytky sežehl. Místnost se naplnila nasládlým zápachem spáleného masa. Nekonečně dlouho pak na tím škvarkem klečel, aby se ujistil, že je „to“ určitě bezpečně mrtvé.

***

 

V hlavě měl podivně prázdno. Cítil se otupěle a smutně. Toužil po jediném. Položit se na záda, zavřít oči a spát. Jeho pohled padl na oba meče, které předtím položil na zem. Někde u zdi se válel řemdih. Vzpomněl si, co mu Igor vyprávěl o vedlejších účincích posvěcených zbraní. Přinutil se narovnat záda, nadechl se, promnul si obličej. Vlivem grilování se v pokoji znovu oteplilo. Za krkem ho svědil pot. Nebo to bylo něco jiného? Cosi tichounce šelestilo. Skoro to připomínalo škrabkání krysích drápků po kamenné podlaze. Přerušil zírání na Urvalovy pozůstatky a rozhlédl se kolem.

A sakra. Ze zdí, ze stropu i z podlahy se drala chapadla. Stovky. Tisíce. Merrikana přece běžně bydlí v dutinách horninového podloží. Prorůstá třeba celou planetou, její výběžky se nad povrchem vlní jako zralé klasy. Urvalova ložnice a nejspíš i přilehlé prostory to přirozené prostředí napodobují.

Podíval se ke krbu, kde ležel Fain. Jeho mrtvolu pokrýval černý stříbrně jiskřící a bobtnající kopec. SPAPÁME. SPAPÁME. SPAPÁME!