Ani párem volů - 31. kapitola: Igorova epesní kopřivová medicína
„Stůj!“ křikl Igor. Obloukem přiskočil a srazil Zacha zpět k zemi. Do jeho čelisti udeřila Igorova pěst. „Braň se, sračko!“ Než se totálně zaskočený Zach vzpamatoval, dopadaly do jeho tváře další tvrdé rány. „Dokaž, z čeho, sakra, jsi!“ syčel strýc. „Dokaž mi, že jsem tě nepiplal zbytečně!“
Zmínka o „piplání“ Zacha probrala. Bouchly v něm saze a začal konat. Jednal pudově a hlavním motivem byl vztek. Až s odstupem doby si dokázal rekonstruovat, co vlastně udělal. Trvalo to sotva mžik. V paměti mu ulpěly výkřiky provázené skřípáním, duněním a zášlehy světla.
Výsledkem bylo, že se sám nacházel po kolena v oceánu rozlitého piva, na jehož hladině plavaly trosky sudů z vzácného dovezeného dřeva. Ze tří desítek nezůstal pohromadě ani jeden. Zach by na to dopuštění civěl ještě dlouho, kdyby jej nevyrušilo přidušené klení. Ozývalo se shůry. Zvedl hlavu a uviděl Igora. Jeho strýc navzdory fyzikálním zákonům vězel přilepený ke klenutému stropu. Jeho obličej připomínal krvavou flákotu. Jedna ruka visela jen na pruhu kůže, z oblečení zbývaly cáry, ale oči se blýskaly ve zlomyslném nadšení. Jak si tam na tom stropě „ležel“, bylo patrné, že se už dává popořádku. Rozbité kosti srůstaly, maso se potahovalo novou kůží, dokonce i ty žalostné zbytky garderoby se zcelovaly, jako kdyby jejich čas běžel pozpátku. Když už Igor vypadal téměř stejně jako před Zachovým výbuchem, zaskuhral: „Že bys mě konečně sundal dolů?“ Jeho hlas vůbec nezněl naštvaně. Rezonoval zadostiučiněním, jako kdyby měl dotyčný z toho incidentu upřímnou radost.
Zach neměl ani páru, jak by měl Igora sundat. Apaticky přikývnul, že to alespoň zkusí. Znova se soustředil tím samým způsobem jako už mnohokrát, když to trénoval v přípravce Urvalovy smečky. Náhlý výšleh bolesti směrovaný od kostrče až do mozku ho srazil na kolena do rozlitého piva. Chytil se za hlavu a zachrčel: „Nejde to.“
„Musí to jít,“ zaznělo shůry. „Ty sám jsi mě sem přimáčkl a pořád mě držíš.“
Zach se zapotácel. „To je nesmysl. Ani nevím, jak bych to dokázal.“
„Přestaň se tak urputně snažit, jelimane. Jenom si představ, že mě spouštíš dolů. Lehce a jemně. Ne kladivem ale pírkem.“
Zach byl zmatený. Co po něm ten komisní blbec chce? Unaveně se posadil do kaluže piva, které se mezitím rozlilo do dalších chodeb. Zaklonil hlavu a podíval se na postavu nad sebou. Přemýšlel, jak by to bylo fajn, kdyby dokázal toho ničemu odlepit. Jo, udělal by to moc rád. Nechal by ho šplouchnout mordou do té břečky. Byl by to přiměřený trest za všechny ty jízlivé poznámky.
Žbluňk! Igor sletěl dolů a za mocného čvachtání a prskání se hrabal na nohy. „Už bylo na čase,“ zahudral. Mávl rukou kolem. „Tohle musíme Treye nahradit. Nemá cenu ty sudy opravovat a vracet pivo zpátky. Je to plné špíny. To žádná magie nespraví.“
***
Na další lekci si vyletěli do přírody. Igor nechtěl riskovat, že by příští Zachův exces zbořil Treyin dům. Ocitli se u jezera, jehož pláž se oblázky jen leskla. „Úkol je tentýž,“ řekl Igor. „Jenom se přestaň tolik snažit.“
Ještě téhož dne, co zdemolovali ten sklep, Zach pochopil, proč mu to předtím nešlo. Otevírat brázdy a spřádat matoucí kouzla se naučil s bedrazitovým obojkem. Byl zvyklý překonávat odpor, který obojek kladl. Vždycky musel vyvinout velké úsilí a pokaždé to bolelo. Myslel si, že je to normální. Na totéž si stěžovali i míšenci bohů, běsů a démonů, s kterými pobýval v kadetce. A teď bez obojku se Zach stále plácal v zajetém stereotypu. Používal kladivo tam, kde stačilo polechtat pírkem. Bušil na odemčené dveře. Jen díky Igorově provokaci přestal přemýšlet a vztek jeho živelný potenciál uvolnil. „To nadělení ve sklepě je má vina,“ přiznal neochotně Igor. „Vůbec jsem si neuvědomil, jak je tvá technika vlivem bedrazitu pokřivená. Ale teď to napravíme. Místo aby ses úporně snažil, musíš se rozptýlit. Už vím, jak tě k tomu donutím.“
A Igor začal zpívat. Tentýž repertoár jako ve vězení. Zach měl tu nejlepší vůli úkol dokončit, jen aby to nemusel znovu poslouchat. Mechanicky skládal jeden kámen na druhý, ani si neuvědomoval, co vlastně dělá.
Výsledkem jeho píle byla věž křivolace se pnoucí k nebi vysoká jako vlajkový stožár. Oblázky poskládané jeden na druhém drželo jen Zachovo přání. Celá konstrukce se povážlivě kymácela, protože kameny se vzájemně dotýkaly jen zlomkem oblé plochy.
Igor konečně přestal zpívat. Zach se úlevou rozchechtal.
Křach. Třííísk. Prásk.
Konstrukce se řítila k zemi.
Tisíc jednou ranou
„Drž ty ruce od těla!“
„Roztáhni ty prsty pořádně!“
„Nechej oči zavřené! Nepotřebuješ je!“
Tak jako každým dnem trénovali ve vyklizeném plesovém sále Treyna domu. Zach se vznášel mezi lustry a cílenými výboji sestřeloval mouchy, které Igor vypustil z krabičky. A nestačilo je likvidovat jednu po druhé. Očekávalo se, že je bude ničit po skupinách, nejlépe všechny naráz. Zachovi dávalo zabrat už jen to, že z jeho prstů šlehají blesky. Nasměrovat je k poletujícícm objektům jen podle nejasných tepelných impulzů, které vydávaly, mu zpočátku připadalo absurdní. A strefit se? Nemožné! Představ si, že jsou to sessilioni, řekl Igor.
Zach se plácal ve vzduchu, podobný fialově sršící mátoze a snažil se v jediném výšlehu zasáhnout co nejvíce cílů. Místní mouchy byly hodně podobné leberionským masařkám a stejně tak byly otravné. Igor tu bzučivou žoužel nalovil v bažinách. Posbíral larvy z mrtvoly tlející želvy, zavřel je do krabičky a počkal, až se vylíhnou.
„Proč to musím dělat pod stropem?“ hudral Zach.
„Z křesla, bylo by to příliš snadné,“ odpověděl s úšklebkem Igor.
Zach měl milion námitek. Sessilioni, které si Urval trvale pěstuje k ochraně, mají s mouchami společného asi tolik jako hrouda másla s džberem dehtu. Jsou mnohem drobnější, téměř nehmotní a drží se v organizovaném roji, zatímco mouchy si poletují každá po svém.
„Až se je naučíš likvidovat všechny naráz, seženu jiné. Mnohem menší,“ sliboval zezdola Igor.
Vyrušilo je rázné zabušení na dveře. Do sálu vtančila Treya. „Mám to!“ zahlaholila. V prstech svírala úzké hrdlo skleněné baňky, na jejímž dně se převalovala viskózní temně zelená kapka.
Zach šťastný že dnešní lekce končí, se plavně snesl k zemi. „Co je to, madam?“
„Dračí slzy,“ odpověděl Igor a vytrhl kněžně baňku z ruky.
„Není zač,“ zavrčela na strýce Treya, „příště vám opět ráda vyhovím.“ Obrátila se na Zacha a mnohem laskavěji dodala: „A nejsou to žádné dračí slzy, ale emseretová tinktura!“
„Které se v Equiziu říká Dračí slzy,“ podotknul prokurátorským tónem Igor, „protože při požití poněkud pálí v krku. A to i bohy.“
Treya jeho slova ignorovala a zaměřila se jen na Zacha. Laskavě se na nej usmála a řekla: „Je to koncentrát z rostliny, které se u vás doma říká Kopřiva dvoudomá. Má excelentní očistné a stahující účinky.“
„Kromě jiného,“ houkl suše Igor.
Treya se k Zachovi naklonila: „Váš strýc,“ řekla s despektem, „mi tvrdil, že to chce pro vás. A pro vás, milý hochu bych se klidně přetrhla. Ne tak pro něho.“ Trochu se ošila, jako kdyby jí bylo to téma trapné. „Pokud ten extrakt opravdu potřebujete, dělám si o vás starosti. Zdejší smrtelníci ho užívají proti střevním parazitům a vodnaté stolici. Myslela jsem, že vám nic takového nehrozí. Vaše síla je sice po přechodu přes Předěl umenšená, ale čistě z principu…“
Zach nevěděl, kam s očima. „Ehm, madam, přísahám, že žádné potíže toho rázu nemám.“
Treya si nejistě přešlápla. „Každopádně, kdybyste potřeboval s čímkoliv pomoci…“
Ale to už Zacha drapnul Igor za rukáv a vlekl ho pryč. „Díky, vaše velkoleposti,“ zavrčel na Treyu. „Už jste pomohla až až.“
***
„Kopřivový extrakt?“ divil se Zach, zatímco jej Igor postrkoval k jejich apartmá. „Nač mi bude kopřivový extrakt?“
Igor ale dělal hluchého. V salonu, z kterého se vstupovalo do dvou ložnic, odlomil zatavené hrdlo baňky, čichl si k němu, spokojeně se ušklíbnul. Ukázal na polštářové hnízdo a řekl: „Posaď se, pohodlně se opři a vyplázni jazyk.“
Když bylo Zachovi devět, řádila na statku jakási nakažlivá nemoc. Kovářka vařila odporně hořkou kaši z vrbové kůry, kterou snižovala horečku. Kuchařka Gréta v obavě, aby tu chorobu Zach také nechytil, se rozhodla dát mu ten lektvar preventivně. A probíhalo to stejně. Otevři pusu a vyplázni jazyk… Zach byl na rozdíl od dětí, bezvládně ležících v postelích, zdravý jako řípa. Zatímco marodi se medicíně bránit nemohli, on mohl utéct. Ale děda ho vychovával tak, aby měl ke starším důvěru. Takže Grétu poslechl. A bylo to něco strašného. Tu odpornou chuť si pamatoval ještě dnes. S ohledem na toto staré poučení se teď opřel o dveře, podíval se Igorovi pevně do očí a zavrtěl hlavou. „Nejdřív chci vědět, co to se mnou udělá.“
Igor si netrpělivě odfrkl. „Zachary, důrazně tě žádám, poslechni mě.“
„Ne,“ odsekl Zach. „Už nejsi můj šéf.“
„Vyvádíš, jako kdyby to byl jed,“ řekl úsečně strýc. Jeho hubený zjizvený obličej se skládal ze samých ostrých úhlů.
„Ne.“
„Tak fajn,“ štěkl strýc. S třísknutím položil baňku na skříň. „Chtěl jsem tě zbavit těch záchvatů, abys mě nebudil řevem pokaždé, když to na tebe přijde. Ale jak myslíš. Ostatně, já vydržím hodně.“ Načež se uraženě odvrátil a zamířil ke své ložnici.
„Tak dobře!“ hekl Zach těsně předtím, než Igor zmizel. Nedokázal si představit, jakým způsobem by mohla kaše z kopřiv cokoliv napravit, ale pokud kvůli tomu dělá Igor takové divadlo, asi bude lepší mu vyhovět. Posadil se do křesla, otevřel pusu a vypláznul jazyk.
Igor s vítězným úsměvem baňku vzal a kápnul ten zelený sajrajt na Zachův jazyk. Potom ho chytil za ramena a řekl: „Polkni to. Hned.“
Zach to udělal. Igor, místo aby ho pustil, ho ještě víc sevřel.
V Zachových útrobách vybouchla bomba. Oheň ho stravoval a pálil. Viděl rudě. Lapal po dechu a dusil se. Svíjel se a napínal, jak jej opanovala bolest. Byl by řval, kdyby měl hlas. Možná už neměl ani hrdlo. A kdesi na periferii postřehnutelného ucítil, jak se v něm, v jeho vzpomínkách, v jeho jádru, kdosi prohrabuje. Tak nonšalantně jako když si panička u švadleny vybírá mezi štůčky brokátu a atlasu na nové šaty. Kdosi? Igor! Jak jinak. Chtěl se tomu vpádu vzepřít jako pokaždé předtím. Ale nešlo to. Všechno v něm hořelo. Nedalo se to vydržet…
***
„Zachary? Jak se cítíš?“
Zachary se ocitl na kanapi. Třeštil oči na Igora, který se nad ním skláněl a o čemsi mluvil. Jeho hlas zněl nezvykle laskavě. „No tak, zkus něco říct. Už by to mělo být dobré. Všechna rezidua Dračích slz jsem z tebe dostal.“
Po chvíli se Zachova mysl rozjasnila. „Co to bylo za stupidní experiment?“ zaskřehotal, čímž měl potvrzeno, že jeho krk neshořel.
Igor se zvedl z kolen, narovnal záda a založil si ruce za okřídlená záda. Nasadil obvyklý škrobený výraz a řekl: „Hlavně, že to vyšlo. Teď ti už můžu říct, co se s tebou dělo.“ A vysvětlil mu, že Dračí slzy tvořily jen zástěrku. Jejich hlavním posláním bylo postiženého zaměstnat. Odklonit jeho pozornost, aby se nemohl bránit mentálnímu průniku zvenčí. Od začátku jsem věděl, že tvůj problém vyřeší jedině telepatická operace. Ale s tvým pudem sebezáchovy bych ten zákrok nikdy nedokázal realizovat. Proto ty Dračí slzy.
Igor se dušoval, že i kdyby ho Zach do vědomí vpustil dobrovolně, pudově by se veškerým zásahům bránil. Proto Igor Zacha rozptýlil pálivým extraktem stejně, jako ho rozptyloval zpíváním, když trénovali kreativní a sdílenou magii.
Našel jsem ta mračna strachu, co ti zamlžovala vzpomínky z vězení. Stáhnul jsem je do krajiny tvého „já“. Nechal jsem je vypršet a vsáknout, vysvětloval Igor. Nikam se to neztratilo, ale přestane tě to strašit, protože se to stalo součástí tvého jádra.
