Ani párem volů - 20. kapitola: Poměřování sil

03.01.2026 10:46

Čepele zvonily, jak o sebe v rytmickém sledu narážely. K cvičnému souboji vybrali břeh jeskynního jezírka. Basileus to pojal jako studijní příležitost. Tvrdil, že Zach má svatou povinnost obeznámit dravské vojáky s technikami Urvalovy smečky. Ve skutečnosti šlo generálovi jen o to, aby Zacha veřejně znemožnil, možná ho „nechtěně“ rozsekal. Basielus si byl absolutně jistý, že vyhraje. Ne nadarmo byl bohem války. Pyšnil se pověstí nejlepšího bojovníka s mečem v říši.    

  

Zachovi se do toho nechtělo. Nikdy nebyl kdovíjaký šermíř, ale během nekonečných hodin na cvičišti s Bandou Kriplů by něco pochytila i buclatá Gréta z Leberionu. Když do něj Basileus nepřestával rýpat, nakonec souhlasil.

Dravský generál dal přinést dva staré meče z Tenevienské éry. Takové se u smečky nepoužívají, protože jsou pro míšence bohů příliš těžké. Stejně tak byl meč těžký pro Zacha s obojkem. Basileus to věděl a bez skrupulí toho využil. Mezitím, co řešili zbraně, seběhli se ke břehu podzemního jezírka diváci.

Zpočátku Basileus nasadil tempo, jako kdyby se opravdu jednalo o exhibici. Tak, aby uspokojil fanoušky, pohyboval se účelně a metodicky, a v harmonicky uspořádaném sledu měnil figury. Čekal, kdy protivník udělá chybu. Zach si to zpočátku docela užíval. Stíhal reagovat zrcadlově, přesně tak, jak popisovaly učebnice. Mechanicky a trpělivě a přesně vracel Basileovi jeho výpady a byl zvědavý, co na něj vyzkouší dalšího. Když to nějakou chvíli pokračovalo beze změny, začal se Zachovi vlivem omezení obojkem krátit dech. Byl na to zvyklý z cvičiště. Jeho soubojoví partneři z Bandy Kriplů se mu kvůli tomu zpočátku vysmívali. Záhy si ověřili na vlastní kůži, že Tenevien i v takovém stavu vydrží poměrně dlouho a není důvod se předčasně radovat. 

„Funíš jak stelná kráva, Teneviene,“ uchechtl se Basileus.

Zach neplýtval silami na odpověď. Každou chvíli čekal, že Basielus z ustáleného tempa prudce vybočí a udělá něco, čím se ho pokusí odrovnat. Musel být připravený.

„Už to konečně vzdej, pse!“ pokračoval smířlivým tónem Basieleus. „Nechej mě, abych tvé trápení ukončil!“

„Nápodobně,“ zavrčel Zach a vykryl další výpad.

Basileus využil toho, že byl na řadě. Místo výpadu odskočil stranou a křikl: „Verona udělala zásadní chybu, když tě sem dotáhla! Ať už ti slíbila cokoliv, nemá to šanci na úspěch. Za tři týdny si tě císařští přitáhnou nazpět. Budou tě mučit a ty vyzradíš všechno, co na nás víš. A my budeme nuceni se znova stěhovat. A já nechci další komplikace, když musím vyhrát válku, chápeš?“

Zach se podivil, o jaké válce Basileus ještě mluví. Copak si neuvědomuje, že jsou poraženi?  Ale věděl, že jeho názor tu nikoho nezajímá. Mechanicky uskočil před Basileovou čepelí, přehodil si meč z ruky do ruky, nečekaně zaútočil zleva. „Bylo by podle tebe lepší,“ křikl, „kdybych Veronu Urvalovi přinesl? Dravové by museli hledat náhradu. Vybrali by si tebe, že?“

Zachova nehorázná, leč docela logická úvaha, dovedla boha Války k takové zuřivosti, že ztratil všechnu obezřetnost. „Ty hajzle!“ zařval. Na okamžik strnul v pohybu a rozhořčeně tu urážku zpracovával. Zach toho okamžitě využil, zcela nešlechetně mu podtrhl kotníky a složil jej na lopatky. Opřel mu špičku meče o hrtan. Přihlížející začali pobouřeně reptat.

Basileus jen ležel a koulel očima. „Jaká špinavá hra!“ zachrčel.

„Vzdáváš se?“ zeptal se mrazivým tónem Zach. Už se nesnažil být milý.

„To bylo proti pravidlům,“ vztekal se Basileus.

„Nevzpomínám si, že bychom nějaká dohodli,“ řekl Zach, což byla pravda. Existovala spousta způsobů, jak vést souboj podle různých typů šermířských škol. Ale pokud si soupeři předem nevyjasnili, podle kterých pravidel budou postupovat, platilo, že se žádná pravidla dodržovat nemusejí. Přesně na to Zach spoléhal, když na Basileovu výzvu přistoupil a když pak udržoval konverzaci a rozptyloval ho během souboje. A Basileus ve své bohorovnosti předpokládal, že se se Zach automaticky přizpůsobí šermířské škole, kterou on zvolí, proto se ani neobtěžoval nastavovat pravidla před soubojem.

„Dobrá,“ prsknul Basielus, „vzdávám se.“ Jakmile byl volný, řekl: „Je poznat, že starý Archen mlel z posledního. Vychoval z tebe burana, dobrého tak na kydání hnoje.“

Zach už byl na odchodu, ale v mžiku držel Basilea pod krkem. „Nechej. Archena. Na pokoji.“ Vzápětí boha pustil tak prudce, jako kdyby byl nakažený běsnou hnilobou. V duchu se zastyděl, že se neovládl. Jako kdyby si na poznámky o hnoji dávno nezvykl.

***

Zachary bloudil klikatými a rozeklanými chodbami vytesanými v tvrdé krihonitové hornině hluboko pod povrchem Essebi a mezi zuby drtil nadávky. Zase se ztratil. Byl tu sedm dní, a pořád měl problém se v podzemním komplexu orientovat. Cesta od jezírka do obytné části měla zabrat chvíli. Kdyby šel správně, už by tam dávno byl. Otráveně se spustil na zem a opřel se o hrbatou kamennou stěnu. Objal si rukama holeně, položil si čelo na kolena. Jenom se uklidnit a propátrat paměť. Kolikrát odbočil doprava a kolikrát šel rovně?

Vzhledem k tomu, jak často se tu ztrácí, měl vlastně štěstí, že Veronu dokázal najít a unést. Až zpětně si uvědomil, že ji hledal, jako kdyby byl posedlý. Vůbec nepočítal odbočky. Prostě šel za nosem a vyšlo to. Možná by to mohl zkusit znova. Nepřemýšlet a prostě jen jít. Odhodlaně se nadechl a vstal.

Přestal se soustředit na odbočky a prostě šel. Za Veronou. Protože to ona je tím magnetem. Nemá cenu si cokoliv namlouvat. Ačkoliv měl Zach tisíc důvodů, aby se před ní obrnil, a ačkoliv se zoufale snažil předstírat, že je vůči jejímu kouzlu imunní, nic nebylo dále od pravdy. Za těch pár dní se viděli jen letmo. Vždycky se kolem ní ochomýtal Basileus.  Pokaždé Zachovi poreferovala, že ještě žádné odpovědi stran destinace Bedrazitové planety nepřišly. Jednala ryze věcně, tón jejího hlasu byl strohý až nepřátelský.

Nepomáhalo to. Zachovi dělalo problém se soustředit na praktické věci. I když spolu nikdy nebyli sami, všechny instinkty ho ponoukaly, aby ji k sobě přitáhnul. Aby jí připomněl, co jí kdysi slíbil. Že si ji vezme. Ne Basileus. On. Přemýšlel o ní jako o své, jako kdyby to nebyla ona, která ho vypátrala a hodila psům. Ona, mající na svědomí jeho zotročení. Že byla mladá a hloupá? Že jí předtím udělali totéž? Samozřejmě že si to uvědomoval. 

Jak dál bloudil šerými chodbami, přistihl se, že zatíná pěsti do dlaní tak silně, až to bolí. To ho přinutilo ty nepříjemné myšlenky odehnat. Ostrý štěrk pod nohama vystřídala hladká udusaná hlína, což bylo důkazem, že se blíží k obydlené části podzemí. Z ohbí tunelů dokonce začalo prosvítat žlutozelené světlo mexeritové plísně.

 

Trocha topologie a špetka magie

 

„Tady to je!“ Verona vtrhla do Zachova pokoje, v ruce držela zaprášený svitek. „Koordináty Bet-Daranu!“ Přiskočila ke stolu, odsunula kupu almanachů, které tam nechala Janice a roztáhla pergamen do plné šíře. Zaťukala na nákres grafu okótovaného neznámými symboly a řekla: „Musíme jenom převést ty archaické jednotky na současný standard. Potom nebude problém tu destinaci lokalizovat a dostat se tam.“

Zach se rukama opřel o kraj stolu, aby se na to podíval. Tím „dostat se tam“, mínila udělat brázdu naslepo jen podle hausnumer z pofiderní tisíc let staré mapy. Paráda. To, co jí připadalo snadné, se jemu zdálo téměř nemožné. Jak se spolu nad svitkem skláněli, ucítil tymián. Ještě tohle. I v nudné šedé uniformě vypadala nádherně. Snažil se ty myšlenky odehnat.

Narovnal se a poodešel. Nepomohl si. Získal jen lepší výhled. Šťastně se usmívala, oči jí jen hrály. „S převodem jednotek pomůže mág Astorius z Vendekenu. Bude tady dnes večer.“ Pak zamyšleně zavrtěla hlavou. „Je divné, že Ige Blevion, kterého jsem oslovila jako prvního, nedorazil. Nebojím se, že by zradil, protože byl rádcem mého otce. Spíš mám strach, že se mu něco stalo. Basil slíbil, že to prověří. Ale když se ohlásil Astorius, tebe to nezdrží.“  

Ač nerad, musel jí Zach přičíst kladné body. Zjevně se usilovala svému slovu dostát. Její chování ho mátlo. Dva týdny se k němu chovala stejně chladně, jako ta osoba se zlatě napudrovaným obličejem zavěšená do Urvalova rámě. A teď? Jako kdyby těch deset hrozivých let vůbec neexistovalo.

„Proč se na mě tak díváš?“ vydechla.

„Bude se mi stýskat,“ vyhrkl dřív, než se stačil zarazit. 

Její úsměv se rozplynul. Vážně přikývla. „To rozchodíš.“

„Ovšem.“