Ani párem volů - 2. kapitola: Větrná smršť bohyně Alveny
Krátce před polednem kovářova bryčka zmizela za zákrutem cesty. Hospodář s vnukem za nimi zavřeli bránu a vraceli ke stavení. Ezechiel ukázal na lavičku stíněnou platany, na které si děvečky o večerech vyměňovaly klevety. Zach v očekávání obvyklé „chlapské“ promluvy zakoulel očima.
Posadili se. Ezechiel uchopil Zacha za předloktí a řekl: „Doufám, že tě ani nenapadlo o tom uvažovat.“ Jeho hlas zlověstně duněl, prsty bolestivě drtil Zachovu paži. „Ty nikomu poskoka dělat nebudeš.“
„Ale co tady?“ odsekl v náhlém popudu Zach. Ne proto, že by k vojsku opravdu chtěl, ale protože ho štvalo to věčné dědovo poroučení. „Jestli mám do smrti přebírat řepný chrást, chci aspoň vědět, že jinde to není lepší. Je mi sedmnáct! Kdykoliv jsem se chtěl podívat dál než do Vidlové Paky, okamžitě jsi měl tisíc důvodů, proč mě tu udržet.“
Ezechielova tvář se smutně stáhla. „Přišel jsem o tři syny včetně tvého otce. O tebe se připravit nenechám. Život sedláka není tak špatný. V ničem ti přece nebráním. Můžeš šlechtit koně, prohánět ženské, jezdit s Krasavcem na lov. Oženíš se, založíš rodinu...“
„Nejsem plemenný hřebec,“ naježil se Zach. „Co kdyby ses oženil ty sám? S Petrželákovou vrkáte, jak holubi na střeše. Je to krásná ženská. Kdyby se mi nezdála trochu podezřelá, klidně tě nechám, aby ses o ni ucházel.“ Uvědomoval si, že je drzý, ale děda ho od malička vedl k upřímnosti.
Ezechiel vykulil oči. „Jak to, sakra, myslíš, podezřelá? “
Zach pokrčil rameny. „Jezdí k nám už léta. Vozí dárečky z Višňové Lhoty, vypráví o vaření marmelád a výrobě višňové pálenky. Je ale divné, že my u ní nebyli ani jednou. Ten její statek jsem v mapách nenašel. Jednou prohodila, že její višňové sady se táhnou podél řeky Divěny, jindy řekla, že jsou v Lotrovském údolí. Je zvláštní, že řeka Divěna Lotrovským údolím vůbec neprotéká. Její koně by měli vypadat unaveně po dlouhé jízdě, a přece jsou jak ze škatulky. A vůbec jsou poněkud… divní. Jejich oči mají nezvyklou barvu a ve tmě svítí.“ Zach si povzdechl. „A takových podivností jsem zaznamenal mnohem víc, dědečku. Kdysi jsem kladl otázky a chtěl vysvětlení, ale tys mě vždycky odbyl. Tak už se neptám, ale vím, že je toho hodně, co mi neříkáš. Máš pro mě jenom zákazy a příkazy a nikdy žádná vysvětlení. Už nebudu jak blbá ovce. Je čas, abych odešel.“
Ezechiel se otočil tak, aby na sebe lépe viděli. Ostré sluneční paprsky se prodíraly skrze husté koruny platanů a kreslily po dědově tváři zlatými záblesky. Možná proto se jeho jantarově zbarvené oči zdály jasnější a jeho pleť vypadala hladší. „Nezáleží na tom, co chceš, ale co můžeš!“ zasípal a potřásl hlavou. „Jedině tady jsi v bezpečí.“
„Děláš, jako kdyby na mě venku čekali hladoví draci,“ vyprskl pobaveně Zach. „Počítej s tím, že po sklizni vyrazím na zkušenou. Umím to s koňmi i s dobytkem. Nějak se uživím.“
„Na to zapomeň!“ křikl rozzuřeně Ezechiel. Jeho oči zlatě zaplály. „Kdybys přešel hranice okresu, ohrozilo by to tvůj život.“
Kdyby se děda tolik nemračil, Zach by se rozesmál. „Jak se tento okres liší od ostatních? To přece nemůžeš myslet vážně!“ Zkoumavě se na dědu podíval. Že by na něj doléhalo stáří a jeho rozum se zamlžoval? U některých starých lidí se to stává. Ale Ezechiel? Zach vždycky koutkem mysli „věděl“, že je Ezechiel jiný než ostatní. Příčinu viděl v jeho zámořské vojenské kariéře. Děda byl osobním aktérem mnoha masakrů a krveprolití. Mluvil o tom jen zřídka, ale netajil se s tím, a hlavně se nesnažil malovat svou minulost na růžovo. Přiznal, že ty hrůzy a utrpení nejen viděl, ale taky je způsoboval. Zach z toho usoudil, že něco takového jednoho poznamená, dokonce i pokroutí. Ale nikdy by se neodvážil to vyslovit nahlas. Ono se dost těžko říká nahlas: Můj milovaný dědeček je tak trochu blázen…
„Dědečku? Cítíš se dobře?“
Nezdálo se, že by ho Ezechiel slyšel. Zíral do prázdna a jeho ústa křivila trpká brázda. „Máš asi pocit, že jsem přišel o rozum, že?“ zabručel. „Tak dobrá. Uznávám, že jsou věci, o kterých ti neříkám. Prostě na ně nejsi dostatečně… zralý. Slibuju, že přijde čas, kdy ti všechno povím a kdy pochopíš, proč jsem tě tak úporně držel tady v údolí.“
„Ale já si připadám zralý až dost!“ nadskočil Zach. „Nebudu tu čekat jak pecka, až se ti uráčí mi to všechno zdůvodnit!“
Ezechiel se prudce narovnal a zahřímal: „Ty hloupý, hloupý kluku! Kdybys jen překročil hranice našeho okresu, přiřítí se na nás pohroma, jakou si vůbec nedokážeš představit.“
Zachariáš se v rozpacích otřásl. Celé tělo ho svědilo, měl pocit, že je mu kůže těsná. Horečnatě se snažil to absurdní zdůvodnění vysvětlit. Napadlo jej, že se děda třeba obává nějakého mstitele ze starých vojenských dob. Ale to by jen dokladovalo jeho rozvíjející se duševní poruchu. Proč by se zákeřní mstitelé drželi striktně za hranicemi? Proč by nepřišli až sem?
Potom se Zachovi zatočila se hlava. Zalapal po dechu, jak se o něj pokoušely mdloby. Pevně zavřel oči a zaťal prsty do sedáku lavice. Na černé stěně jeho vědomí se míhala barevná světla a spršky barevných jisker. V rychlém sledu z mlhavě rozpíjejícího se podkladu vystupovaly a zase mizely výjevy osob a scenérií. Zach to nedokázal zařadit do kontextu, který znal, ani pojmenovat, přesto mu to bylo povědomé. Mezi obličeji ho zaujal jeden důvěrně známý. Dědeček s tváří bez vrásek, zářící, velkolepý a děsivě rozhněvaný.
Zach zatřásl hlavou, polkl hořkou žluč, která se mu valila do krku a přinutil se otevřít oči. Napadla ho spásná myšlenka, že něco špatného snědli. Ty paštičky, co dostali k svačině, byly právě vytažené z trouby, těmi to být nemůže. Ale bylo v nich hodně koření. A Greta už hůře vidí. Mohla se splést a místo po majoránce sáhnout po divotvorné šalvěji.
Vstal a chytil dědu za rameno: „Dědečku?“ šeptl, „co kdybychom si šli, oba… odpočinout?“
Ezechielova tvář byla stažená do zlostné grimasy a hodně se podobala výrazu, jaký Zach viděl v té vizi. „Teď mě poslouchej,“ zachraptěl. „Kdyby sem ti vojáci přijeli, zalezeš do sklepa. Ukryješ se v tom výklenku za bedněním, kam dáváme brambory. Budeš jako pěna, dokud zase nezmizí. Jasný?“
Zachariáš zakoulel očima a odfrkl: „To nemyslíš vážně! Kdyby mě nedostali, mohli by tě zavřít! Pamatuješ, jak se tu posledně zastavil ten seržant, když jeho koni upadla podkova? Vyprávěl, že kapitán Vrus je hovado, co vytlouká neposlušným rekrutům zuby a skládá z nich mozaiky. Nedovolím, aby ses mu dostal do pracek.“
Ezechiel se zlomyslně ušklíbnul. „A to by mi právě vůbec nevadilo.“
Větrná smršť bohyně Alveny
Nazítří Zach znovu vylezl nad maštal a hledal svou knihu. Bez úspěchu. Musel připustit, že si ji Verona odnesla. Po dlouhém přemýšlení se mu podařilo sebe sama přesvědčit, že je to obyčejné nedorozumění. Možná si Verona myslela, že jí knihu Zach půjčuje, takže si ji vzala a příště ji vrátí.
.jpg)
Kdyby šlo o knihu ze skříní v parádním pokoji, Zach by nad tím mávl rukou, ale tento svazek pochází z dědovy truhlice. Je sepsaný hranatým písmem, které v ničem nepřipomíná konodštinu. Jedině tuto knihu Zach uchránil. Jakmile se totiž začal o spisy z truhlice víc zajímat, Ezechiel všechny ostatní spálil.
Zachráněný svazek Zach úspěšně ukrýval tady v maštali a kdykoliv měl příležitost, pokoušel se cizí písmo luštit. A čím déle na ty podivné znaky mžoural, tím jasněji se mu vybavovaly zážitky, o kterých nevěděl, že je vůbec má. Vzpomněl si, že v době, kdy byl ještě hodně malý, sedával v měkké voňavé náruči. Dvě ladné ruce se štíhlými prsty před ním držely tu samou knihu, ukazovaly na obrázek s okřídlenou postavou vznášející se nad lesy a pak na řádek znaků, do uší mu plynula cizí slova a on jim rozuměl. Ještě dnes mu ten lahodný hlas rezonuje v mysli jako dávná ozvěna.Postupně dokázal některá slova přečíst. Trvalo několik let, než se to naučil a než vůbec rozluštil název. Kniha se jmenuje Letopisy Mlžného roje, což napovídá, že obsah pojednává o historii. Ale jak se Zachovi dařilo postupně luštit názvy světů, jména běsů a bohů, poznal, že je to sbírka legend. Popisuje osudy rozvětvené božské rodiny ab-Tenevienů, kteří Říši Mlžného roje vládli po stovky let. .jpg)
Císař Archen a jeho bratr Fain sídlili na světě Tenevien ve městě se stejným názvem. Vládli ostatním říším, udržovali na světě pořádek a rovnováhu. Oni a jejich generálové bojovali s tvorem spleteným z žahavých hadů, velkým jako celý svět. Na pomezí Klikaté hráze čelili útokům z Metaprostoru. Zatlačovali vetřelce zpět za hráz, ať už to byli zběsilí šupinatí grifové v žoldu bohyně Assi-Siony nebo napůl spící kamenní obři ze soustavy Quosiba. V jedné legendě našel Zach dokonce zmínku o leberionské bohyni Alveně, patronce Konodie a jejím bratrovi Gerim, patronu Hurtonie.
Když ty báje Zach četl, cítil neklid, protože je už znal. Děda mu tytéž příběhy vyprávěl před spaním, když byl malý a říkal toho vlastně mnohem víc, než bylo v knize napsané.
Popisoval do detailů jednotlivé postavy, líčil, jak se oblékaly, s kým se přátelily. Nejspíš to vyčetl z těch dalších knih, co měl v truhle, než je spálil. O to víc si Zach Letopisů vážil. Stačilo zavřít oči a postavy v nich popsané ožívaly, jen promluvit. Někdy měl pocit, že je ta kniha očarovaná. To by vysvětlovalo, proč se jeho náramek při čtení mírně zahřívá. Byl to jen obyčejný náramek proti běsům. Takový, jaký lidem na Leberionu za pouhou půlkorunu prodávají klerikové bohyně Alveny. Tady v Konodii nosili amulety proti prokletí snad všichni. Ženské na krku nebo ve vlasech, chlapi kolem zápěstí. Většinou to byly neúčinné a neposvěcené šunty a jejich výrobou se živily početné řemeslné cechy. Zach ten náramek měl, co pamatoval. Byl ze silné kůže, do níž byly po obvodu zaražené bronzové ornamenty znázorňující višňové květy symbolizující bohyni Alvenu. Jak rostlo Zachovo zápěstí, posunoval dědeček přezku a zvětšoval jeho obvod. Zachovi to přišlo až komické, že dědeček, který běžně pověry bral s rezervou, trval na tom, aby Zach ten náramek nikdy nesundával. Naštěstí to Zachovi nevadilo. Prostě si na ten náramek zvykl a připadal by si bez něj neúplný.
Ať už ta kniha byla očarovaná nebo nebyla, příběhy v ní pomáhaly Zachovi přežívat každodenní rutinu. Všechna ta velkolepá dobrodružství se odehrávala v cizích světech a jiných časech, kde je tráva zelenější a nebe modřejší.
A teď je pryč, ksakru. Snad ji Verona v pořádku vrátí. Už aby to bylo.
***
Bylo po žních. Od poslední návštěvy vdovy Petrželákové uplynuly čtyři týdny. Zach nepamatoval, že by je dědova přítelkyně někdy nechala tak dlouho bez své skvělé přítomnosti. Stýskalo se mu po Veroně, ale stále víc se smiřoval s možností, že odejde do světa dřív, než se ona objeví.
Toho dne časně zrána pomáhal ve stodole při čištění vymláceného zrna.
Ani pořádně nevnímal, co dělá, natož aby poslouchal, o čem chlapi klábosí. Měl úplně jiné starosti. V noci, až všichni usnou, odejde. Netroufnul si to udělat dříve, dokud se nepřesvědčil, že je Ezechiel v pořádku. Ale od jeho „záchvatu“ uplynuly tři dny, a děd se od té doby choval normálně. Ezechielova podivná reakce ho vyděsila, ale nemůže jeho pokrouceným představám obětovat celý život. Půjde, než se zblázní taky.
Krasavcův štěkot zněl jinak než obvykle. Přiběhla děvečka od krav a blekotala, že na humnech viděla vojáky. Od kovárny se přiřítil kovářův pomocník Eran a hned, že mu hospodář přikázal, aby Zacha doprovodil do sklepa. Chlapi na mlatu se začali nervózně pochechtávat a polohlasně si ze Zacha utahovat a rozebírat, jestli si nezapomněl vzít plínky. Zacha štvalo, že s ním děda zachází jak s miminem, ale ani ho nenapadlo na ty posměšky reagovat. Zaťal zuby a poslušně s kovářem sešel do sklepa. Ale místo, aby se ukryl do výklenku, postavil se k větracímu průduchu vedoucímu na dvůr a našpicoval uši. Podle dupání, frkání, rachocení a řinčení byla na statku snad celá Renkova posádka.
„Takže ty nevíš, kde je, hospodáři?“Zachariáše polil studený pot. Ten hlas okamžitě poznal. Takže si pro něj přijel kapitán Vrus osobně.
„Proč bych měl? Nehlídám ho.“
„Chyba. Jeho Urozenost slíbila, že když ho přivedeme, dostaneme půl stříbrné koruny navíc. To za trochu hledání stojí. Bude lepší, když ho vydáš dobrovolně. Protože jinak ho začneme hledat my. Víš, jak to chodí při takovém velkém hledání, hospodáři. Kolik věcí se … nedopatřením… poničí.“
„Dělejte, jak myslíte.“ Ezechielův hlas zněl chladně a zcela nevzrušeně.
Vrus vydal sérii ostrých povelů a začala mela. Rány a skřípání, chechot a praskání. Celý dvůr tonul v záplavě zvuků. Až do sklepa doléhalo ostré ženské ječení, nadávání chlapů, poplašené kdákání slepic. Krasavcův zuřivý štěkot se změnil v táhlé skučení. Co je s tím psem? Pak se ozval dětský pláč.
Zach toho měl dost. Podíval se na kovářova tovaryše a sykl: „Jdeme ven.“ Chlap se zmohl jen na přikývnutí. Vyřítili se ze sklepa, oběhli budovu a zamířili do dvora. Po náspě se producíroval kapitán Vrus, mával bičíkem a štěkal povely na vojáky, co se činili ve stájích, čeledníku, panském domě i ve stodole. Z budov se ozýval rachot a bouchání, jak vojáci převraceli všechno naruby a přitom ničili, co jim přišlo do pracek. Uviděl zamračeného dědečka sedícího na zídce studny a kolem něj srocené a bědující zaměstnance.„Zastavte to!“ křikl Zach.
Jakmile si ho kapitán všiml, jízlivě se ušklíbnul. „Rozumný chlapec.“ Vytáhl z kapsy kostěnou píšťalku a zapískal. Jeho muži se začali trousit z budov, každý v rukách, co se mu právě hodilo. Ten třímal husí stehno a z brady mu kapalo sádlo, onen svíral porcelánovou sošku bohyně Alveny z parádního pokoje, tamten dokonce vlekl Ezechielův památeční meč, co odjakživa visíval v knihovně nad krbem.
„Odjíždíme!“ zavelel kapitán. Ukázal na Zacha. „Pro jistotu ho svažte.“
Dva chytili Zacha za ruce a ten třetí …
„Ještě moment,“ zapředl hlubokým hlasem Ezechiel.
Zach si byl jistý, že než dědeček promluvil, vál slabý větřík a jasně svítilo slunce.
Potom se sneslo šero, ačkoliv bylo před obědem a na nebi předtím nebylo ani mráčku. Z dálky se ozvalo zadunění, jako kdyby v horách na obzoru burácel hrom. Pak znovu a znovu.
Rach-rach-rach.
Rach-rach-rach.
Rach-rach-rach.
Blížilo se to a pozvolna přecházelo do vyšších tónů.
Dvě tetky z Gretiny kuchyně začaly fňukat. Kovářovic nemluvně se rozplakalo, marně se je kovářka snažila ukonejšit. Vojáci se zmateně houfovali a ukazovali k obzoru, aniž by reagovali na Vrusovo frenetické pobízení k urychlenému odjezdu. Hlupák nepochopil, že bude lepší tu činu přečkat tady než v otevřené krajině.
Všechno se dělo moc rychle. Zacha napadlo, že by měl ty lidi i dědečka dostat do sklepa, ale už bylo pozdě.
Za děsivého kvílení a burácení přiletěl uragán.
Lidé v poryvech vichru řvali a káceli se jako kuželky, koně řičeli, krávy ve stájích bučely, slepice kdákaly. V nastalém šeru se jediným zdrojem přízračného světla stal sloup studeného ohně, který se tyčil uprostřed dvora v témže místě, kde doposud seděl Ezechiel. A ten sloup se propaloval skrze nebeskou báň až kamsi do ztracena. Zach třeštil oči a snažil se pochopit, co vidí. Připadal si jako blázen, protože si byl naprosto jistý, že to dopuštění způsobil Ezechiel.
Pak jako když utne, byl klid. Tma se rozpustila jako cukr ve vodě. Omámení lidé se zvedali ze země a zmateně se rozhlíželi kolem. Po vojácích ani stopa. Dokonce i jejich koně byli ti tam.
„Co to bylo, hospodáři?“ ptali se všichni, zatímco jim Zach pomáhal na nohy.
„Uragán bohyně Alveny,“ odpověděl nevzrušeným tónem Ezechiel stojící uprostřed dvora. „Taky v Konodii poměrně vzácný jev, protože bohyni patřičně uctíváme. Ale za Šerým mořem řádí běžně.“
„Kde jsou ti odporní vojáci?“ podivila se kuchařka Gréta.
Ezechiel pokrčil rameny. „To ví jen Alvena. Neměli sahat na její sošku. Byla posvěcená.“
Zach sledoval, jak lidé lamentují a přikyvují, jak kříží prsty levé ruky na znak úcty k bohyni a jak se strach zvolna přetavuje v euforii. Hosana! Byli jsme svědky zázraku! Mezitím, se den přehoupl do druhé půli. Práce se nezastaví. Bylo třeba uklidit tu spoušť, nakrmit dobytek, podojit, vykydat hnůj, dát čeledi večeři.
Dvůr se vyprázdnil. Ezechiel, který do té doby působil pevně jako skála, se svezl na lavičku u zápraží.
Zach celou dobu čekal, až bude možnost si promluvit. „Oni neviděli, v co ses proměnil?“
„Jen ty,“ šeptl Ezechiel. Pak si povzdechl a zavrtěl hlavou. „Hloupý kluku. Proč. Jsi. Nezůstal. V tom. Sklepě.“
„Aby to tu zapálili a vyplundrovali?“ zasyčel Zach. „Aspoň jsem konečně viděl, jak dokážeš věci vyřešit.“
Ezechiel se hořce uchechtl. „Myslíš, že jsem to vyřešil? My dva, můj chlapče, jsme v pořádném průšvihu. A já byl naivní blázen, když jsem se z tebe pokoušel udělat sedláka.“
Zachariáš nechápal ten poraženecký tón. „Jak, v průšvihu? Myslíš, kvůli Renkovi? Vždyť stačí jen vyrazit! Svět je velký.“
