Ani párem volů - 18. kapitola: Mezi povstalci

01.01.2026 02:58

Verona jednala přesně tak, jak slíbila. Vzala Zacha zpátky na Essebi. Jejich přistání v hlubinném přístavišti, toho času jediném místě, kam se dalo do podzemí přenést hyperprostorovou brázdou, vyvolalo poprask. Dravové po zřícení části podzemního komplexu předpokládali, že princezna je uvězněná pod kameny a horečnatě ji hledali. Když se pak náhle vynořila z brázdy na doskočišti, ve společnosti chlapa v uniformě nenáviděné Urvalovy smečky, byli strážní přístaviště celí říční ho okamžitě zlikvidovat. Dříve než by Zacha roztrhali na kousky, na ně Verona zařvala: Stát! Je to spojenec!

Po závalu se povstalci přestěhovali do dalších volných prostor podzemí. Místo hladkých mramorových stěn tu byly nahrubo otesané koridory, osvětlené baňkami s ohnivými elementály. Verona Zacha vedla tunely vylámanými ve skalách. Dravové se jako lavina valili za nimi. V prostorné jeskyni, která určitě pamatovala Tartarenovo Ohnisko odporu, se kolem kamenného stolu s mapami tísnili vojenští velitelé. Zach některé od vidění znal, protože před tím, než se vzbouřili, byli v Jerejanově armádě. Toho, který se k Veroně rozběhl jako první, znal dokonce osobně. Byl stavěný jako ostatní příslušníci jeho rasy. Hranatý v ramenou a štíhlý v pase, svalnatý jako býk, se silnými čelistmi predátora a jiskrně modrýma očima. Plavé vlasy v odstínu stříbřité šedi mu věnčila starodávná koruna, kterou nejspiš odnesl z Urvalovy pokladnice. Ukázalo se, že právě on je vrchním velitelem povstaleckých sil. Basileus, dravský bůh Války a někdejší císařův místodržící v provincii Drav, se na Veronu zubil jako na hrnec zlata, který vyoral v polní brázdě. „Má paní!“ zahlaholil. „Jste v pořádku? Památka Tartarenova budiž pochválena, že je má snoubenka zpět!“ Hnal se k ní tak vehementně, že kdyby Zach neustoupil stranou, byl by ho smetl.

Snoubenka? Zach překvapeně nadskočil. Proč mu to neřekla? Ale na druhé straně, neměla důvod s ním probírat osobní věci. V žilách mu bublal vztek. Jak jen mohla? Jak se mohla svázat s takovým grázlem?

Verona se nechala obejmout a pak začala Basileovi vysvětlovat, co se s ní dělo a že s únoscem uzavřela spojeneckou dohodu. Podrobnosti toho ujednání si naštěstí nechala pro sebe. Dodala, že princ Tenevien je pod její ochranou. Tím naplno přenesla pozornost na Zachovu osobu. Dravové kolem začali nenávistně syčet. Nějaký cizák unesl jejich nejcennější skvost, a ještě jim pobořil domeček. Parádní černá uniforma kapitána Urvalovy smečky, kterou měl Zach na sobě, jen přilévala olej do ohně.

Basileus se na Zacha podíval, jako kdyby mu bral míru na rakev. „Teneviene,“ vyštěkl. 

„Basilee,“ opětoval pozdrav Zach. Ne, neměl Basilea rád a rozhodně to nehodlal zastírat.

Basileus ustrnul pohledem na Zachově krku, kde se pod stojáčkem uniformy leskl okraj bedrazitového obojku. „Děkuj osudu,“ zasyčel, „žes ji přivedl zpět. Kdybys to nebyl právě ty, na místě bych tě zadupal do země. Ale duše vyvanulých předků nás nabádají k soucitnosti. Zejména vůči ubožákům a ztroskotancům.“

Ticho, kdy všichni čekali, zda Tenevien na provokaci zareaguje, narušila Verona. Formálním tónem a hlasem ostrým jako břitva prohlásila, že takové urážky vůči hostu zakazuje. Zopakovala, že princ Tenevien jí žádné příkoří nezpůsobil. Zdůraznila, že kdyby pro ni Jerejan poslal kohokoliv jiného, najisto by tu teď nestála. Mezitím, co mluvila, Basileus jemně sevřel její ruce v dlaních. „V takovém případě je vše v pořádku,“ zacvrlikal. Pak princeznu zahrnul záplavou podrobných informací o provozu podzemního města.

Zach ho sledoval a nevěřil vlastním očím. Ironií bylo, že s Basileem se znali léta. Jako císařův místodržící chodil Basileus na velitelství říšské policie k čtvrtletním raportům. Podle předpisů odevzdal hlášení a pak čekal, než si elaborát Igor přečte pro případ, že by měl doplňující otázky. Basielus to čekání pokládal za šikanu a vyléval si zlost na Igorově tajemníkovi. Oblažoval Zacha nabubřelou kritikou týkající se nízké efektivity státního aparátu. Cíleně vedl nejapné monology na téma nedostatečné kvalifikace personálu, který by se lépe uplatnil kydáním hnoje či pasením koz na Leberionu. Zacha vytáčelo, jak Basileus vystavuje na odiv, že on na rozdíl od něj v „tom“ umí chodit.

Další příležitost Basilea poznat, měl Zach na poradách, kterých se účastnil jako pozorovatel. Potentáti u stolu šustili lejstry, kolem se motali číšníci, úředníci a různí podržtažkové. Celý ten pomocný ansámbl sestával z běsů a démonů z podrobených světů, jejichž rodiče Urval v lepším případě poslal do exilu, v horším popravil. Jednání bývala zdlouhavá a únavná. Bylo zarážející sledovat, jak přezíravě a hrubě se dravský místodržící Basileus ke všem těm asistentům, úředníkům a číšníkům chová. Dědeček Zacha učil, že povahu člověka poznáme podle toho, jak dotyčný jedná s nejníže postavenými. U bohů tomu nebylo jinak. O to více Zacha překvapilo, že vzbouřenci Basilea v pozici vrchního velitele vůbec uznávají, přestože mu v dobách, kdy sloužil Urvalovi, nemohli přijít na jméno. Nejvíc jej ale provokovalo, že mu věří Verona. Copak nevidí, co je ten chlap zač? To podle jeho rozkazů se dravští bohové při guerillové válce se Smečkou chovali na svých světech vůči smrtelníkům jako hovada.

Basileus zatím Veroně dál důkladně popisoval, jakým způsobem napravují škody ve zborceném segmentu podzemí. Kam přestěhovali zásoby, které klenby pro jistotu vyztužili a které prostory za opravu nestojí. Soustředil se jen na ni. Ne tak jeho krajané. Podrážděně se pošťuchovali a nesouhlasně syčeli. Kdyby měli v očích dýky, byl by Zach jako jehelníček.

Pak si ten hajzl Basielus přitáhl Veronu ještě blíž, vtiskl jí polibek na čelo a zavrněl: „Jsi zajisté unavená, má paní. Janice ti ukáže tvé pokoje. Poněkud strohé, ale dá se to vydržet. Tví poddaní dělali maximum, aby ses cítila pohodlně.“ Mávl na kohosi v davu. Mezi hřmotnými postavami ve válečných brněních se propletla pěkná žena středního věku a za ní se draly další. „Moje princezno!“ zahlaholila. S povzbudivým úsměvem objala Veronu kolem ramen, aby ji odvedla pryč, zatímco ty ostatní se rojily kolem. Dav dravů kolem Zacha se postupně uzavíral. Zach přemýšlel, jestli stihne vytáhnout z bot dýky dřív, než se na něj vrhnou. Nic jiného k obraně neměl. Na poslední chvíli se princezna Janici vytrhla a rázovala zpět. Ukázala na Zacharyho a řekla: „Princ Tenevien půjde se mnou.“

Basielus se na ni krotce usmál: „To myslíte vážně, drahá? Existuje nějaký důvod, abyste ho nadále držela ve své blízkosti? Použil snad na vás nějakou kletbu, která vás nutí ho následovat?“

„Nic takového,“ štěkla podrážděně Verona. „Prostě jsme uzavřeli dohodu. Ručím za jeho bezpečí a radši si to osobně ohlídám.“

Basileus se Veroně s pokorným výrazem uklonil. „Jak si přejete, má paní. Ale nejdřív mi dovolte, abych spojence vyslechl. Pokud ho najal Jerejan, jeho informace o pohybu císařských vojsk by mohly být čerstvější než ty naše.“

Verona se zamračila. „Proti tomu nic nemám.“ Unaveně se na Zacha usmála: „Pověz jim všechno, co o Jerejanově ofenzívě víš. Hned potom probereme náležitosti našeho plánu.“ Zach z toho měl divný pocit. Na jedné straně Basileovi nevěřil, na druhé straně nechtěl před Veronou vypadat jako sralbotka. Dřív, než se odhodlal cokoliv namítnout, obrátila se Verona na Basilea: „Jakmile skončíte, doveď spojence do mých pokojů.“

Jerejan si položil dlaň na hruď, uctivě se uklonil a řekl: „Slibuji, má paní, že ho tam hned po výslechu dopravím.“

Zach naježeně sledoval, jak princezna obklopená hloučkem služebných odchází směrem k jedné z chodeb. Ona vážně věří, že jí ho Basielus přivede živého? Dav kolem něj sršel potlačovanou záští.

Klapání dámských botiček odeznělo v dálce. Basileus se na Zacha doširoka usmál. Tvářil se tak spokojeně, jako kdyby se mu splnil vytoužený sen. „Odveďte našeho hosta do vyšetřovny,“ zašeptal.   

Zeď z těl sršících nepřátelskou magií se přiblížila. Les rukou Zacha znehybnil. Kdosi mu přehodil kus hadru přes ústa, aby nemohl křičet, ruce za zády sevřelo chladné železo. Došlo mu, že poslední chvíli k obraně právě promeškal.

***

Nebyl tu stůl s židlemi, ani papír a psací náčiní. Do místnosti vylámané v kameni ústila jediná chodba. Ze stropu visely těžké řetězy, v železném koši umístěném pod větrací šachtou doutnaly žhavé uhlíky. Jerejan počkal, až vojáci dovlečou Zacha doprostřed místnosti, vytáhl meč vyčnívající z pouzdra nad levým ramenem a máchl jím ke stropu: „Pověste ho za nohy. Chci to udělat úhledně.“

Vojáků bylo devět. Dva povalili Zacha na zem, tři z nich se sklonili k jeho kotníkům, aby je omotali řetězy. Další postávali kolem Basilea. S rukama svázanýma za zády neměl Zach moc možností, jak jim v tom bránit. Začal kolem sebe alespoň kopat. Podrážel dravům nohy a narážel do jejich popadaných těl hlavou, rameny, zády a zadkem. Mezitím, co se kolem něj ti popadaní mleli, vrhli se na něj ti čtyři, co doposud stáli bokem. Kopali ho do hlavy a řvali, přičemž se někomu podařilo nabrat a uvolnit přezkou na botě cíp toho hadru, kterým mu zavázali ústa. Zach sebou mlátil jako ryba na suchu ve snaze jim zabránit, aby ho znehybnili. Bil se jak lev a řval cosi o zasrané zradě a o zaprodané cti. Věděl, že to jen prodlužuje, ale když už má zemřít, nedá se lacino.

Kakofonii nadávek, bolestného skučení a vzteklého řevu proříznul Basileův výkřik: „Tak dost, idioti! Použijte magii! Copak nevidíte jeho obojek?“ 

Vzápětí se na Zacha snesla sprška fialových blesků. Křečovitě se vzepjal, jeho páteř se prohnula jako luk, načež se zaduněním dopadl na kluzkou podlahu.  Zůstal bez dechu ležet naznak, ruce za zády bolestivě zkroucené, neschopný dalšího pohybu. A Basileus se k němu pomalu blížil a jeho obnažený meč se v kalném světle běsích lamp rudě blýskal. Dravové se mezitím zvedali ze země a ustupovali, aby měl jejich velitel k řezničině dostatek místa. Zach věděl, že hledí do jícnu smrti. Možná je to tak lepší, než kdyby ho znova dostal císař. 

„Pohleďte, jak je ten Rhyanův bastard houževnatý,“ ušklíbnul se Basileus. „Ale my si s ním poradíme. Pošleme ho tam, kde…“

Zmínka o bastardovi Zacha vzpamatovala. Blýskl očima po dravech a zařval: „Vyřiďte princezně, že jsem ji varoval! Jestli vám záleží na budoucnosti, chraňte ji před Basileem! Kdo zradí jednou, zradí podruhé! On ji podrazí stejně jako teď, když jí slíbil, že mě k ní po výslechu dopraví!“ 

Nejvyšší velitel si dřepl, aby na Zacha lépe viděl a udělal udivený obličej. „Ale já princezně nelhal. Neřekl jsem, že tě k ní dopravím vcelku.“ Klesl pohledem na čepel svého meče a zamyšleně dodal: „Hádám, že tak pět, šest kusů bude stačit. Ten obojek mnohé usnadňuje. Je to skoro nuda.“ Vpíjel se Zachovi pohledem do očí a bylo znát, jak si to užívá. „Jestli chceš, abych to ukončil rychle, tak popros.“ 

Zach s vypětím všech sil nadzvedl hlavu, aby se podíval na stojící dravské vojáky. Vypadali zaraženě. „Přihlížející,“ vyjekl, „jste stejní zrádci jako on. Tartaren by se za vás styděl.“ Pak nechal hlavu padnout na podložku a dávivě se rozkašlal. V duchu si nadával, jak byl hloupý, když se do toho podniku pustil. Měl ten poslední rok života prochlastat s Krasenem a prošukat s děvkami.

„Popros,“ opakoval umíněně Basileus.

„Vyliž si prdel,“ zakrákoral skrze stažené hrdlo Zach.

Basileus pružně vstal a napřáhl se.

Zach zavřel oči.

„Ale Její Výsost říkala,“ ozvalo se váhavě od vojáků, „že s ním chce mluvit.“

„To je pravda, generále,“ potvrdil už rázněji kdosi další. „Říkala to.“

Někdo se pobaveně uchechtl. „Vždyť je to finta! Škádlení před výslechem! Generál by přece nešel proti princezně!“

„No jo, ten výslech,“ přidal se někdo další. „Naše poslední zprávy jsou staré čtvrt roku.“

Zach oči zase otevřel. Sledoval, jak se Basileus znovu podíval na obnaženou čepel a pak na své důstojníky. Jeho oči neklidně těkaly. Zdálo se, že je na vážkách. Nejspíš mu došlo, že kdyby Zacha přece jen rozsekal, narušil by tím důvěru a ohrozil by stabilitu svého postavení.  Tak pomalu, jak to jen šlo, zasunul meč zpět do ramenní pochvy. „Firede, Kazzusi,“ křikl, „odneste ho na marodku a dejte ho do pořádku. Lechu, vy běžte s nimi a zapište, co poví o Jerejanových pozicích. Potom mi ho přiveďte, abych ho mohl živého a neporušeného předat princezně.“

***

Na marodce Zacha ponořili do nádrže s magií nasyceným regeneračním rosolem. Zatímco se do jeho končetin vracel cit, diktoval majoru Lechovi, co o postavení Jerejanových jednotek zaslechl, když byl naposledy u raportu. Císařští pochopili, že se vzbouřenci někde ukryli. Teď jen čekají, až dravové vystrčí nos. Prozradí je energetické stopy, které budou v řídce obydlené provincii jasně patrné. Nehrozí, že by si to mohli splést s činností smrtelníků. Jejich civilizace jsou po likvidaci Federace Živoucích udržovány na ranně industriální vývojové úrovni. A teď, po čistkách Urvalova komanda, se vrátí k páce a nakloněné rovině. Jakákoliv aktivita povstalců v Dravské soustavě teď bude nápadná asi jako výbuch světlice v temném sklepě. Zach majorovi hodně natvrdo předestřel, jak mizerné vyhlídky povstalci mají. Ne že by ho to těšilo.

Dravský důstojník to s kamennou tváří zapsal, aniž by cokoliv komentoval. Podle hlasu to byl jeden těch, kteří Basileovi připomněli, že princezna na cizince čeká. Zach nedokázal rozlišit, proč se ho zastali a riskovali tím konflikt s nejvyšším velitelem Opravdu jsou princezně tolik oddaní, nebo jde o snaživé blbce? Soudě podle toho, co věděl o historii dravů, sázel spíše na to první.