Ani párem volů - 18. kapitola: Neochotně trpěný host
Jakmile Lech se zápisem odešel, začaly se Zachovi v konejšivém objetí teplého rosolu klížit oči. Démoní zdravotník ho probudil, když byla hmota téměř vychladlá, z čehož si Zach odvodil, že spal docela dlouho. Nechali ho se umýt a dali mu čistou šedivou uniformu ze starých armádních zásob. Potom ho eskortovali k Basileovi. Zastihli jej v malé jeskyni nedaleko generálního štábu. Místnost tonula v přízračném světle lesklé plochy magického zrcadla, které trůnilo na vyvýšeném podstavci. Kolem spolu s Basileem stály tři civilně oblečené dámy a drmolily udržovací kletby. Odhalené části jejich těl pokrývaly drobné pleťově zbarvené šupinky, což je řadilo do rodiny démonů agedea. Plocha zrcadla byla větší než necky, v kterých se na Leberionu pere prádlo. Ke spuštění takového monstra je zapotřebí hodně energie a to vysvětlovalo, proč démonky vypadají tak unaveně a jejich hlasy znějí tak napjatě. Magická zrcadla se krmí interní magií bohů, nebo kletbami démonů jako v tomto případě. Igor kdysi v dobrém rozmaru prohodil, že existují i zrcadla fungující na vitální energii smrtelníků. Ale protože lidé po procesu většinou umírají, je provoz neefektivní.
Na obrazové ploše se míhaly nadýchané bílé mraky a pod nimi běžela písčitá krajina. Zach si z toho odvodil, že Basileus kontroluje pozice císařských podle údajů, které obdržel od majora Lecha. Když generál zaznamenal Zachův příchod, poplácal nejbližší démonku po rameni. Čarodějky ukončily litanii syčivým Kssst a zrcadlová plocha potemněla, stejně tak prostor v jeskyni.
„Jakpak ses vyspinkal, Teneviene?“ zahlaholil s falešnou bodrostí generál. Plácnul Zacha po rameni a manévroval ho ven.
„Skvěle. Díky za optání,“ odsekl Zach a s odporem se od Basilea odtáhl. Takové manýry prostě nesnášel. Zaťal zuby a následoval generála křivolakými tunely, které se v různých místech větvily. Kdyby tudy musel jít sám, nejspíš by se ztratil.
Basiela asi napadlo totéž. „Orientace v starých chodbách je krapet nepřehledná,“ podotkl. „Dokud tu budeš, nechoď nikam bez doprovodu. Nemůžeme přece dovolit, aby se tak významný spojenec naší princezny někde v díře zhroutil vyčerpáním. I když, tys byl tři roky u Denervose. Máš s dírami zkušenosti. No, tak se o tebe postaráme. My dravové máme velkorysost v krvi. Už od dob Tartarenových děláme věci velké, ale i ty malé. Zachránit svět před zvůlí živoucích, nebo se postarat o ty méně obdařené.“
Basileus dál mlel a opájel se vlastní dokonalostí, ale Zach ho neposlouchal. Nutil se ke klidu, protože věděl, že s obojkem proti němu nemá šanci. Cítil se zahanbeně a hloupě. Bylo to dokonce mnohem horší, než když se do něj navážel Igor. A právě tento panák má monopol na Veronu. Snoubenec. Hnus.
Konečně se spoře osvětlená chodba rozšířila a vyústila v rozsáhlé rušné prostranství. Byly tu davy smrtelníků. Jako na tržišti se posunovali kolem stolků s potravinami a od démonů přebírali zeleninu, maso a chleba. Basileus se Zachem mezi nimi procházeli, aniž by budili pozornost, protože byli pro většinu neviditelní. Zach měl příležitost si ty lidi prohlédnout. Byli nejrůznějšího věku – od dětí po starce. Vypadali trochu otřeseně, ale jejich oblečení nebylo roztrhané ani špinavé. Mohlo jich tu být několik stovek. Za jídlo blahořečili nejvyšší dravské bohyni, Verdevonně a dalším dravům pantheonu. Prosili démony, aby jejich vděčnost dravům tlumočili. Tyto lidi dravové stačili evakuovat, než byl povrch totálně zničen. A právě oni, věřící, nyní chránili dravské bohy od vyvanutí.
Na opačném konci podzemního náměstí se nacházela další chodba, u které hlídkovala dvojice dravských vojáků. Verona musí být někde tam. Pár kroků před vchodem se Basileus zastavil a chytil Zacha za rukáv. „Ještě moment,“ zasyčel. Jeho hezký obličej se stáhl do nenávistné masky. „Měl bys něco vědět, Teneviene. O tom vašem platonickém románku ze starých leberionských dob mi Verdevonna všechno řekla. Byla to její práce, a ty jsi jí na to skočil jako totální jeliman. Zapiš si za uši, že na ni nemáš. Ona je Tartarenova krev a je moje. Nic na ni nezkoušej. Jinak ti urvu koule a nacpu ti je do prdele.“
Zacha napadlo, že Basileus se těmi kecy snaží zamaskovat vlastní nejistotu. Jeho tušení, že Verona z toho svazku nijak nadšená není, se jen potvrdilo.
„Je to přece tvá snoubenka,“ odsekl dravovi. „Vybrala si tě. Jak by se potom mohla zajímat o mě, že?“
Tak blízko, a tak daleko
Verona seděla za stolem z neohoblovaných prken a něco psala. Současně poslouchala, co jí Janice šeptá do ucha. Když uviděla Zacha, gestem mu naznačila, aby chvilku počkal. Její pracovna vypadala ještě hůře než leberionský sklep na brambory. Podél zdi stály barely s cukrovým sirupem pro svítivé běsy. Na dřevěných bedničkách posedávali tři dravští bohové, dva v uniformách a jeden v civilu. Všichni se tvářili nadmíru důležitě. Zach se opřel o zeď a postavil se do fronty. Jenom doufal, že to nebude trvat dlouho, protože ho po té nakládačce pořád ještě bolela hlava. Byl by ocenil trochu klidu, ale dravové na židlích mleli a mleli. Snad aby deklarovali svou důležitost, diskutovali o obnově Essebi. Mluvili o výstavbě nových silnic, o výsadbě lesů, o architektuře budoucích měst. Bylo znát, že si to užívají. Po třiceti letech poroby se vracejí k národním zájmům. Chtějí oživit tradice a princezna jejich úsilí zosobňuje. Zachovi ale nebylo jasné, pro koho chtějí ty silnice budovat. Pro ty tři stovky smrtelníků, které viděl před chvílí? Vzpomněl si na Gluxor. Možná, že dravové chtějí na Essebi ty přeživší ze satelitů přestěhovat. Ano, tak to nejspíš bude.
S ohledem na přesilu císařských měl tisíc chutí jim říct, že jejich starosti o obnovu jsou předčasné. Jejich samostatnost je iluzí a k vítězství a svobodě mají ve skutečnosti dál než před rokem. Jenže to by ničemu nepomohlo. Dravové potřebují mít něco na práci, aby nepodlehli strachu a panice. A Verona to určitě ví také.
Vypadala za tím stolem jako skutečná královna. Nádherně a majestátně. Zatímco byl na marodce, vyměnila zmuchlanou uniformu za parádní kousek z černé kůže, přiléhavý na těch správných místech. Vlasy, které mívala na císařském dvoře upravené do komplikovaných tvarů, jí volně splývaly zapletené do dvou prostých copů na ramena. Její tvář sálala světlem, které vycházelo přímo z ní samotné.
.jpg)
Konečně odložila pero. Podívala se na Zacha tak odtažitě, jako kdyby ho viděla poprvé. Ukázala listiny na stole, stočené do ruliček. „Přichystala jsem dopisy pro přátele na Herbaně, Lokvisenu a Transcendenu, kde ještě žijí mágové Tenevienské éry. Požádala jsem je o informace v naší věci. Ještě dnes je nechám doručit. Potom budeme čekat.“
Přikývnul, že tomu rozumí. Nebylo zapotřebí, aby princezna přede všemi nahlas prozradila, co hledají. Teď nezbývá než doufat, že někdo z těch mágů bude o bedrazitové planetě vědět.
***
Zach ležel na kavalci a zadumaně hleděl na pyramidu z modrošedých strupatých ořechů, poskládanou v koutě „pokoje“. Byly velké asi jako dětská hlava a znal je z knih. Při správném rozlousknutí se z nich líhnou diblouni, rostlinní běsové, vysocí asi jako vojenská holínka. Božské rasy, dokonce i smrtelní čarodějové, je využívají k úklidu domácností.
Diblouni sežerou všechno, co není ucelenou součástí interiéru. Někteří autoři je vynášejí do nebes a prohlašují o nich, že jsou efektivnějším nástrojem než magie. Jiní naopak tvrdí, že jsou nebezpeční, protože špatně kontrolovaná horda diblounů očistí dům tak důkladně, že z něj nic nezbude. Diblouní ořechy je nezbytné skladovat v suchu. Pár kapek vody nastartuje překotné zrání. Neplánovaně vylíhlí diblouni jsou výkonnější než demoliční četa. Z existence ořechů si Zach odvodil, že současní obyvatelé podzemního města je plánují použít na úklid trosek na povrchu. Každopádně, jestli k tomu někdy dojde, on u toho už nebude.
Janice, která ho sem zavedla, se Zach zeptal, jak dlouho je princezna s generálem zasnoubená. Došlo k tomu před půl rokem, odpověděla kněžna. Princezna vyslyšela přání poddaných. Učinila tak na základě všeobecně sdíleného předpokladu, že svazek s generálem dodá dravům novou motivaci a upevní odhodlání k boji.
Zach se musel držet, aby jí neřekl, že ten boj je už dávno prohraný. Navenek nedával najevo, co si o tom myslí, ale uvnitř ho to štvalo. A ještě více jej štvalo, že ho to štve.
Když Janice Zachovi ubytování ukazovala, neopomněla dodat, že dostává to nejlepší, co je k dispozici. Tento pokoj sousedí s pokojem generála Basilea. Princezniny dva soukromé pokoje jsou přes chodbu.
Jedna stěna pokoje byla kamenná, ostatní byly z hrubých fošen. Oddělené místnůstky vznikly rozdělením velké jeskyně dřevěnými přepážkami. V Zachově pokoji byly kromě hromady ořechů i kavalec a stůl s lavicí. Podle vůně dřeva a hoblin na zemi bylo znát, že stavební práce proběhly nedávno. Provedení ryze řemeslným způsobem a beze stopy magie ukazovalo na smrtelníky.
Zach si vzpomněl, jak se mu Basileus při čekání na policejním velitelství chlubíval, jak zušlechťuje markraběcí palác a co v něm má nového. Jednou to byla ohnivá fontána, jindy přírůstek ve sbírce stříbrných dračích skořápek. Při pomyšlení, že teď je to honosné sídlo v rozvalinách, se Zach nemohl ubránit škodolibému uspokojení.
Z chodby se ozvaly kroky, vrzání a skřípání a pak i křik. To ses úplně zbláznila? Chceš, aby nás přivedl do průseru? Basileovo řvaní bez potíží pronikalo skrze dřevěné stěny a on to určitě věděl. Nedalo se rozeznat, co mu Verona odpověděla, protože mluvila šeptem, ale obsah jejího sdělení se dal odvodit z Basileových dalších výkřiků: Cože? Velkorysý? Chceš, abych mu vyčistil boty? Nebo namasíroval záda? Uvědomuješ si vůbec, co je zač? Otrok s vypláchnutým mozkem, kterého si Igor drží z čiré zlomyslnosti!
Dalo se očekávat, že Basileus bude zásadně proti tomu, aby Verona Zachovi pomáhala. Čeká nás bitva o nezávislost, a ty se staráš o blaho císařského bastarda? Chceš jednat ušlechtile a máš potřebu dodržovat sliby, což docela chápu, ale předně jsi zodpovědná svým poddaným! Nasadíš nám tu ztroskotance, kterého si Urval kdykoliv přitáhne zpátky! Vedeme válku o přežití, a Tenevien představuje vážné riziko!
Zach si uvědomoval, že Basielus má v zásadě pravdu. Chápal, proč na něj povstalci hledí přes prsty. Ale mnohem dříve, než by je do záhuby přivedl on, to udělají sami. Měl tisíc chutí jim říct, co si o jejich bojové taktice myslí.
Pořád dokola si opakoval, že toto není jeho boj. Uklidňoval se myšlenkou, že spiklenci mají před rozhodujícím střetem s Urvalovou armádou nějaké trumfy v rukávě, o kterých jemu, jako nevítanému vetřelci, neřekli. Stále dokola si připomínal, že Verona je pouze osoba, s kterou uzavřel dohodu. Jsou dočasní spojenci a nic víc.
