Ani párem volů - 16. kapitola: Světlo na konci tunelu
Zach čekal v předpokoji Jerejanovy kanceláře, aby podal pravidelné hlášení.
Generál si odběhl do horních pater. Nezbývalo než mít trpělivost. Pobočník Konidos byl přímo zářným příkladem této ctnosti.
Za hodinu pochroustal dvě balení lekesových tyčinek a vychlemtal tři kelímky bylinkové šlichty. Dokonce Zachovi dvě tyčinky nabídnul. Zach s díky odmítnul. Postačí, že Jerejan bude řvát, že nic nemá. Nebude mu ještě dávat záminku kvůli drobečkům na uniformě.
Další měsíc byl ten tam a nic. Zachovi nevadilo, že má „nic“ týkající se Verony. Ale drásalo ho, že má „nic“ týkající se jeho cesty ke svobodě. Přehodnotil priority a místo aby dál prohluboval studium magických posilovačů moci, zaměřil se na mechanismus bedrazitového obojku. Hledal způsob, jak se ho zbavit, nebo jak vyrušit jeho vliv. Všechno, co s tím souviselo, bylo z knihoven a archívů odstraněno. Pátral v nepřímých pramenech. To, co se zatím dozvěděl, mu přineslo jen zklamání.
Na Leberionu nosil náramek, který jeho schopnosti blokoval absolutně. Bedrazitový obojek to dělal selektivně. Mohl sice používat křídla, dokázal otevírat brázdy, trhat a opětovně scelovat prostor, ale k bazální magii, která byla od narození jeho součástí, měl omezený přístup. Stačil na záležitosti, které měl v popisu práce jako voják v jednotce Urvalových psů. Dokázal vyčarovat vrhací ohnivou střelu, nakrátko pomocí iluze změnit podobu, znal pár triků, jak uhranout smrtelníka, nebo přivolat ku pomoci divokou zvěř, ale to bylo vše. Nebylo v zájmu říše, aby zrovna on disponoval znalostmi, proto mu nedovolili vystudovat lyceum.
Obojek měl, naneštěstí, ještě další mnohem děsivější funkci. Dokázal v případě potřeby nositele „přitáhnout“ ke Zdroji, k monolitu bedrazitové rudy otesaného do tvaru podstavce, na které stojí Urvalův trůn. Že funguje bezchybně, si Zach ověřil v ten den, kdy ho Igor sebral Denervosovi. Vzpomínka na jediné osobní setkání s Urvalem byla tak hořká, že se ji Zach úporně snažil vytěsnit. Ale nikdy to nedokázal. Pronásledovala ho a drásala, ať už v bdělém stavu nebo ve spánku. Musel se smířit s tím, že se jí nikdy nezbaví. O to úpěnlivěji toužil po svobodě.
Mezi obojkem a starým Zachovým náramkem musí být analogie. Zacha vztekalo, že se Archena nezeptal, na jakém principu náramek fungoval. Bylo zarážející, jak snadno mu Archen náramek sundal, zatímco jemu se to nikdy nepodařilo, i když to dřív z čiré zvědavosti zkoušel. Stejně tak nedokázal Zach sundat bedrazitový obojek.
Až z ručně naškrábaných poznámek na předsádce knihy o magických formulích, kterou získal v Aššúzu, si nepřímo odvodil, že jak náramek, tak obojek, mohly být stvořeny „na míru“ jako magický fokus. To by znamenalo, že je dokáže sundat jedině ten, kdo je nasadil. Pokud by tomu tak bylo, je to v háji, protože Zachovi obojek nasadil strážce vězení a krmič krys, Denervos. Tím se Zachovy šance podstatně zhoršovaly.
Halas z chodby Konida přinutil prázdné kelímky shrnout do šuplíku. Vzápětí se přiřítil Jerejan, jemu v patách se drželi princ Igor a major Dennisen. Jerejan v pravici třímal svůj hrůzu nahánějící řemdih. Mával s ním tak nonšalantně, jako kdyby to byl péřový vějíř. Ostnatá koule pohupující se na řetězu opisovala velkolepou osmičku a v krajní poloze se povážlivě blížila do oblasti Dennisenova klína, takže kysele se šklebící major neustále ustupoval. Ta zbraň měla historii. Jerejan si na ní zakládal a rád o ní mluvil. Rukojeť ohlazená častým používáním prý pochází z kosti nefalšovaného Quosibana. Ostnatá koule krihonitovým řetězem k ní připojená je vyřezaná v jednoho kusu axionitu. Zbraň obklopuje chvějivý obláček šedého světla, svědčící o tom, že je nasycená starou quosibanskou magií. Jerejan rád dával k dobrému, že právě tímto řemdihem rozsekal na kousky jejího předchozího držitele a svého někdejšího velitele, Archenova druhorozeného syna Herdekena. Okolnostmi, za jakých k tomu došlo, se už nechlubil. Předtím než Herdekena zamordoval, ho totiž otrávil a potupně svázal. Nemusel tu situaci nijak připravovat, protože ti dva byli před převratem dobří přátelé. Herdeken z Jerejanovy strany zradu nečekal, a to byla fatální chyba.
„Ha!“ zařval Jerejan, jakmile Zacha spatřil.
Zach vstal. Byl připravený na Jerejana, ale ne na to, že s ním bude Igor. Bratři se budou rvát o dominanci a ať řekne Zach cokoliv, všechno bude špatně. Takže odložil proslov o průběhu pátrání v dravských archívech, který si nachystal a řekl: „Hlásím, že nic nemám, sire.“
„Nic?“ zahřměl Jerejan. Vypadal, že se silou mocí snaží maskovat svou spokojenost.
Zach pokrčil rameny. „Zatím.“
„A co jsi celou tu dobu dělal?“ ozval se Igor. „Sypal slepicím?“
„Studoval jsem sociální vazby hledaného subjektu, sire,“ odpověděl Igorovi mrtvolným tónem Zach. „V zapečetěném archívu v troskách na Klebiu, v trezoru Tartarenova muzea historie v Aššůzu, a v soukromé sbírce Nadace lorda Henkena.“ Všechny tyto destinace opravdu navštívil, dokonce kvůli alibi zběžně proletěl i prameny mající souvislosti s Veroninou rodinou. „Souhrnnou zprávu jsem odevzdal Konidovi, sire,“ dodal škrobeně.
Jerejan se rozmáchl řemdihem a zasekl kouli do stěny naleštěné skříně se spisy. Když si všiml, jak Konidos zastrčil hlavu mezi ramena, spokojeně se rozchechtal. Se svým chováním řeznického psa si vychutnával, že v této fázi je šéfem on a ne Igor.
Igor zbledl a znechuceně se na Zacha podíval. „Zjevně se ti stýská po Denervosově nápravné kůře,“ zasyčel. „Jestli ji nenajdeš, tam dole tě ty servilní kecy přejdou.“
„Radši mazej, parchante, než z tebe bratr ohodí parkety,“ zahučel kousavě Jerejan.
„Díky, sire,“ sykl s pohledem upřeným kamsi do stěny Zach.
***
Přímo za dveřmi Konidovy kanceláře čekal Fain. Prastrýc vypadal rozrušeně. „Zachu, musíme si promluvit.“
„Co se děje, strýčku?“ ošil se Zach. Věděl, že Fain musel mít pádný důvod, aby na něj čekal, protože dolů chodil jen velice nerad.
„Ani jednou ses u mě nestavil,“ lamentoval cestou Fain.
„Omlouvám se,“ zahučel Zach. „Prostě jsem měl moc práce.“ Protože plánoval útěk, snažil se Fayinovi vyhýbat, aby mu tím později nezpůsobil potíže. Jenže teď je spolu vidělo tolik lidí, že by spíš vzbudilo pozornost, kdyby spolu neodešli.
Fain pokýval hlavou. „Vidím, ale mám něco opravdu důležitého.“ Obezřetně se rozhlédl kolem a dodal: „Probereme to v soukromí.“
Opustili prostranství před palácem a mlčky kráčeli k Fainovu domu. Zach cítil, že je Fain nervózní. Neměl potřebu s ním zapřádat hluboké rozhovory, protože si nebyl jistý, zda dokáže zamaskovat vlastní neklid.
„Zdá se, mi to, nebo je to fakt, že to s tím hledáním moc nepřeháníš?“ udeřil strýc na Zacha, jakmile se spolu zavřeli v pracovně.
„Nevím, jak to vypadá navenek,“ odpověděl Zach, „ale ujišťuju tě, že se neflákám.“ V tom nelhal, i když cíl jeho úsilí nemá s hledáním Verony nic společného.
Fain skepticky stiskl rty a pokrčil rameny. „No dobře. Jenom si myslím, že ti unikají důležité souvislosti. Císař prohlásil, že pokud Verdevonnu najdeš, dá našemu rodu šanci. Dovolí, abych tě oficiálně adoptoval. A potom by ses mohl oženit. Císař mi dokonce věnoval seznam potenciálních nevěst. Samé krásné, zdravé a plodné šlechtičny…“
„Plodné?“ řekl mdlým tónem Zachary.
Fayin netrpělivě nadskočil. Oči se mu rozzářily nadšením. „Copak to nechápeš? Zbavil by ses nálepky parchanta. Rod ab-Tenevinenů by mohl pokračovat! To je přece všechno, oč Archen usiloval!“
Zachary chápal, co tím Fayin myslí, ale nebyl si jistý, zda Archen usiloval právě o toto. Za takovou cenu? Tak nějak mu bylo proti srsti, že by měl oficiálně a „za odměnu“ získat jméno, které mu právem patřilo. Vůbec se mu nelíbila představa, že by mu bylo „dovoleno“ se oženit s osobou schválenou císařem. A maximálně ho srala myšlenka, že by měl s takto vybranou osobou plodit potomstvo předurčené do císařových služeb.
Něco z jeho pocitů se mu asi odrazilo v tváři, protože Fayin řekl: „Tobě se takový vývoj nelíbí? Zachu, uvědom si, kolik mi to dalo práce, abych císaře přesvědčil. Do karet nám hraje fakt, že se ani jemu samotnému ani jeho synům nedaří mít syny nebo čistokrevné dcery. Igor je neplodný, Krasen je na chlapy. Jerejan má sice houfy dcer, ale všechny jsou to míšenky s běskami a démonkami.“
„Skoro to vypadá,“ poznamenal bezelstně Zach, „jako kdyby ab-Nirruvieny někdo proklel.“
„Tiše!“ okřiknul ho Fayin. Podle toho, jak zesinal, Zach pochopil, že dědečkovo vyprávění o kletbě je čistá pravda, kterou se vládnoucí rodina všemožně snaží ututlat. Jo, když jeden nesplní, co slíbil, může se nadít nepěkných věcí.
„Musíš tu holku najít,“ pokračoval Fayin a tvář se zvlnila prohnaným úsměvem. „Ona je klíč. Ke tvé svobodě i k záchraně naší rodiny.“ Z kapsy pláště vytáhl papírovou ruličku. „Tady máš koordináty místa, kde bys ji mohl najít. A tady,“ podával mu tenkou stříbrnou tyčinku, která se dala zasunout do vysoké boty, „je věc, díky které ji zkrotíš. Jen ji sem přines a Jerejan pukne vzteky. “
Zach zběžně přehlédl sérii čísel a zavrtěl hlavou. „Essebi? To musí být nějaká blbost. Tam přece zasahoval První oddíl. Elita všech elit. Pokud vím, spálili to tam na prach.“
Fain zakoulel očima. „Jistěže ano. Udělali to z exemplárních důvodů, protože právě na Essebi se v předtenevienské éře nacházelo sídlo dravského království. Jenže já, starý harcovník, si pamatuju, že podloží na Essebi je z krihonitové rudy a extrémně tvrdého krexitu. V hloubce dvanáct set jarvenů je provrtané tunely a umělými jeskyněmi. Je to prastarý a vysoce funkční komplex z časů krále Tartarena. Přesně tam dravové založili Ohnisko odporu a osnovali odboj proti Federaci živoucích. První komando smečky důkladně spálilo povrch, ale vsadím se o Tartarenovy tunely ani nezavadilo. A jsem si skoro jistý, že právě tam se v současnosti soustředí zbytky dravské povstalecké armády. Pod svícnem bývá největší tma.“
***
Zach seděl na kamenné lavičce v parku na náměstí Svornosti. Mezi prsty žmoulal papírky z bonbónů, které naházel chimérám. V botě ho tlačila stříbrná tyčinka, v kapse měl sáček s rudými, zelenými a modrými utrebovými náboji. Vypadaly jako semena hrachu, přesně tak zvrásněné. Bylo o nich známo, že figurují na seznamu přísně kontrolovaných zbraní. Každá kulička obsahuje komprimovaného běsa, vypěstovaného na chovné farmě, roky cvičeného pro specifický úkol. Po průchodu stříbrnou hlavní se utreb aktivuje. Prosákne do nového hostitele a poté, co splní definované zadání, disciplinovaně umírá. Utrebové byli kdysi obyčejnými živelnými běsy na Tichém Tvardu. Žili v poklidné symbióze se slepými vzdušnými rejnoky. Vsáknutí do jejich podstaty pomáhali rejnokům při orientaci, když brázdili tamní oblačná moře a za to se živili jejich zbytkovou magií. Schopnosti utrebů prolínat jinými entitami a manipulovat jimi, si naneštěstí povšimnul Lain z Proliferu a začal s nimi experimentovat. Podařilo se mu je od hostitelů zpětně izolovat a vyvinout z nich odolný a tvárný kmen, který se vsakuje do oběti a specificky ovlivňuje její stav. Urval svět Proliferos anektoval krátce po tom, co se vyškrábal na trůn. Utrebové líhně zabavil a na využívání utrebových zbraní uvalil monopol. Zach se odmítl zabývat otázkou, jak asi Fain k utrebu přišel, protože by jej z toho darmo bolela hlava.
Blížila se půlnoc. Venku byli jen vojáci na hlídce a pouliční běsky. Z povzdálí sledoval, jak se chiméry pod vítězným obloukem o cukrátka hašteří. I jemu nabízejí cukrátko. Vypadá to, že obojku se tak rychle nezbaví. A pokud jim Veronu nedodá, zavřou ho do katakomb a dopadne hůř než ty chiméry.
***
