Ani párem volů - 13. kapitola: Až po uši v Urvalově režimu

27.12.2025 06:39

Z rozvalin přístavního města vstříc chladnému nebi stoupal čpavý černý dým. Většina smrtelníků v děsu z hrozivého rámusu, který útok z výšin provázel, utekla do lesa. Jen hrstka v panice vběhla přímo do vln rozbouřeného moře.  Ti nejotrlejší se prodírali sutinami, hledali přeživší, nebo obírali bezvládná těla.

 

 

Z pozorovatelny na skalním návrší měl Zach dokonalý výhled. Jejich rozkazy byly jasné: Zničit každý svět, který dravské bohy uctívá. Valnou většinu smrtelníků vyhubit, protože čím méně jich zůstane, tím méně síly dravům zbude. Ušetřit jen takové smrtelníky, kteří místo dravů začnou uctívat Nirruviena. 

Je ironií, že se dravové vůči svým vyznavačům chovají jako krysy. Pokaždé, když je Urvalovi psi na některém ze světů vyhmátnou, vyklízejí pole a nechávají smrtelníky císařským na pospas. Taková pustá devastace! Zacharyho stálo hodně námahy vymyslet, jak to udělat, aby se nemusel sám před sebou stydět. Na druhé straně potřeboval tento nevděčný úkol splnit tak, aby byl Urval Ničitel ab-Nirruvien, král bohů, Světlo Spásy, Císař říše Mlžného roje, spokojen. Všechny chrámy dravských bohů na Gluxoru byly zničeny. Města byla pobořena, plantáže biverové třtiny lehly popelem, lodě z přístavů odfouknul uragán. Totální rozvrat. Alespoň navenek. Tajných skladů, které si smrtelníci vybudovali v horách, se bombardování ani netklo, o to se Zach postaral. A to nemusí nikdo vědět. Dokonce ani vojáci vlastní jednotky. Zach se podíval na horizont a hořce se usmál. Za hřebenem zalesněného pohoří se do vnitrozemí svažují měkké kopce zelených pastvin. Nebude těžké je rozorat a osít. Však oni si smrtelníci nakonec poradí. S povzdechem zvedl zrak k obloze, kde se pod nadýchanými oblaky v teplém vzduchu z doutnajícího města vznášeli jeho muži. Sledoval, jak se postupně přidávají další. Až jich bude jedenáct, připojí se k nim, aby otevřel bránu.

Roj pod oblaky houstl. Zach usilovně počítal, ale jak byli všichni v pohybu, šlo to těžko. Zhmotnil křídla, odrazil se a vzlétl. Jako malý kluk obdivoval okřídlené postavy na obrázcích knihy z dědečkovy truhly a na lopatkách cítíval šimrání. Mohlo by se zdát, že pokud vás vychovávají jako sedláka a pak na vás najednou vybalí, že jste bůh, budete v sedmém nebi. Ale vzhledem k okolnostem, při kterých k tomu došlo, se Zachovy vzpomínky na to období řadily do kategorie nočních můr. Kdykoli zavřel oči, vnucovaly se mu ty scény z Leberionu znova a znova. Urvalovi psi se na Archena vyřítili všichni společně a Zach tam jen ohromeně stál neschopný pohybu a civěl. Když bylo po všem, čekal, že totéž udělají s ním. Ale oni ho odvlekli do Nirruvienu a zavřeli do nápravného zařízení boha Denervose. O bohu Čiré Hrůzy se šeptalo, že z něj bývá krapet nervózní i sám Urval. Na jeho postavu zahalenou do sametové řízy, na dotek jeho tenkých mrazících prstů a suchý šustivý hlas Zach nikdy nezapomene.

Ostrý vítr ho hladil na kůži, jak se rychle blížil k cíli. Muži podřízení Zachově velení, v půvabných obloucích kroužili kolem. Zach k nim choval profesionální respekt, ale s žádným se nepřátelil. I když mu byli vojáci z Bandy Kriplů bližší, než psi z ostatních oddílů, byli i oni součástí Urvalovy smečky, připravení vykonávat císařovu vůli do roztrhání těla.

„Kdo chybí, Khorre?“ křikl na pobočníka.

„Už nikdo, kapitáne,“ zněla odpověď.

Zach si v mysli představil „cestu“ vedoucí odtud přímo na náměstí Svornosti v Dolním Nirruvienu. Vzdálený rámus z pobořeného města přehlušilo tupé pulzování krve ve spáncích. Mával křídly a pomalu pravidelně dýchal, aby překonal bolest. Skrze přivřená víčka se soustředil na vybrané místo. Oslnivý fialový záblesk a pach ozónu přiměl mužstvo spokojeně zahulákat, když se ve vzduchu vykrojila azurově ohraničená trhlina. Jde se domů! Jeden za druhým vlétali exoti z Bandy Kriplů do brázdy, kterou jim Zach otevřel.   

 

 

Pes na stopě

 

Přistáli na prostranství před Vítězným obloukem. Nechali zmizet křídla a kolem syčících chimér vešli do Horního města. Na nádvoří kasáren dal Zach vojákům rozchod. Sám se vypravil podat hlášení za generálem Jerejanem.

Před půlrokem vypukly nové nepokoje v Dravské soustavě. Urval tam poslal Jerejana v čele poloviny říšské armády a očekával hladké řešení. Jenže dravští bohové využili znalosti prostředí a přešli na partyzánskou válku. Přepadávali Jerejanovy jednotky ze zálohy, ničili jejich vybavení a využívali zázemí smrtelníků. Vojáci byli jejich postupem vyvedení z konceptu. Naháněli dravy z jednoho světa na druhý, podobni chromé selce chytající slepice po dvoře. Rozlícený Jerejan požádal císaře o souhlas s totálním vypálením soustavy. Urval syna obvinil z defétismu. Tisícihlavou armádu z terénu odvolal a zapůjčil Jerejanovi své psy. Celou smečku čítající sto čtyřicet čtyři kusů, což zahrnovalo i Bandu Kriplů a Zachovu maličkost.

Psi rozdělení do dvanácti komand za pár týdnů napáchali to, co říšská armáda nezvládla za půl roku. Jejich bojové metody se od těch vojenských zásadně lišily. Nebyli vázaní těžkopádným centrálním velením, jednali operativně podle úsudku kapitánů. Na rozdíl od spořádaných vojáků se neštítili umazat. Bez rozpaků masakrovali smrtelníky, ničili infrastrukturu i zásoby. Likvidovali dravským bohům jednu tajnou základnu za druhou a nutili je stále utíkat, dokud je nepřinutili se kamsi zahrabat. Nebude to dlouho trvat, a i to poslední tajné útočiště padne. Buď někdo ze strachu zradí, nebo někdo jiný z hlouposti udělá chybu.    

V této fázi Jerejan psy odvolal. Očekává se, že vrátí do hry armádu, aby to byli jeho vojáci, kdo slízne smetanu. Počítá se i s tím, že k poslednímu zúčtování se zbytkem povstalců se osobně dostaví sám císař, čímž jednoznačně prokáže svou hrozivou spravedlnost a sílu. 

Zachovi bylo jedno, kdo dravské bohy dorazí. Byl rád, že už s tím nebude mít nic společného. Jakmile podá Jerejanovi hlášení o vyřešení situace na Gluxoru, jeho angažmá u generála skončí. Potom se vrátí k svému tajnému projektu - studiu magických posilovačů moci. Z výčtu možných nástrojů, které petrofionti vyjmenovali, už některé vyloučil a jiné přidal. Občas, když slídil v Igorově archívu po dalších knihách, podléhal panice. Co by se stalo, kdyby „strýček“ na jeho nepovolené nájezdy přišel? Stojí to za to riziko? Za čím se pachtí? K čemu mu ta vědomost o nástroji, který Urval proti Archenovi použil, vlastně bude? Proč studuje teorii, když předem ví, že v reálu ji nikdy do praxe neuvede? Naštěstí mu ty záchvaty beznaděje nikdy dlouho nevydržely.    

Generální štáb říšské armády sídlí v suterénu císařova paláce, v těsném sousedství Zachova kmenového pracoviště, velitelství říšské policie.

Prošel vstupní dvoranou paláce a zamířil k chodbám do podzemí. Na stupních širokého schodiště klesajícího pod úroveň terénu se podél stěn mihotaly desítky poloprůsvitných a lepkavých děsivců. Jejich úkolem bylo prověřovat. Dokázali se nechutně intimním způsobem přilnout k přicházející osobě a zachytit sebemenší projev nejistoty v mentálním poli. Jakmile usoudili, že příchozí je nad míru nervózní, nebo že jeho poslání není jednoznačné, zadrželi ho a poslali na prověrku do katakomb boha Hrůzy, Denervose.

Zach se zhluboka nadechl a rozepnul si stojáček uniformy tak, aby byl patrný jeho obojek. Teprve pak mezi děsivce vešel. Zklamaně se od něj odtáhli, protože obojek deklaroval, že jeho nositel prověrku již absolvoval a přežil.

Seběhl schody a zamířil do předpokoje generála Jerejana, prince ab-Nirruviena. Pevně doufajíc, že až Jerejanovi podá hlášení, bude s přídavkem nových výživných nadávek milostivě propuštěn a přeřazen i s celým oddílem nazpět k Igorovi. Protože ať byl Igor jak chtěl hnusný, na jeho manýry už si Zach zvykl a pořád byly lepší než ty Jerejanovy.  

***

Generálův pobočník Konidos se chytil za hlavu. „Vy jste nám tu ještě chyběl!“ zaúpěl. Narážel na to, co oba dobře věděli, a sice že Jerejan je na Zachovu osobu extrémně alergický. Kdykoliv ho uvidí, rozčílí se jen z principu. „Nechcete přijít později?“

Z generálovy kanceláře se ozýval řev. Jak nevěděli?! Že by vás mohla oblafnout? Generál ryčel tak mocně, že jeho hlas rozvibroval hrnky na Konidově stole.

„Nejradši bych tam nechodil vůbec,“ ušklíbnul se Zach, „ale znáte předpisy.“

Konidos si otráveně odfrkl na znamení, že rozumí. Každý kapitán komanda byl povinen podat hlášení bezprostředně po návratu z mise. Jinak si říkal o potíže.

Zach se usadil na židli, zastrčené co nejvíce v koutě, natáhnul si nohy, přivřel oči. Toho chudáka na koberečku nelitoval. Jerejan ječel na každého. Hyperaktivní a superarogantní nejmladší Urvalův syn byl těkavý, nepředvídatelný a nesmírně otravný. Jako kdyby měl trvale průjem. Ostruhy získal ve válce u Klikaté hráze a díky tomu byl u otce zapsaný lépe než jeho sourozenci, Igor a Krasen. Šuškalo se, že Jerejana císař protěžuje i proto, že jako jediný má alespoň dcery, přičemž zlé jazyky k tomu dodávaly, že ani ty dcery nejsou ve skutečnosti jisté.   

Myslíte, že když je to ženská, že nemá mozek? Ozvalo se znovu zpoza dveří. Tak ona vás poprosila, abyste jí umožnil intimní hygienu! Vy blbče! To je tak starý trik! No jasně, že zdrhla! To vy nemáte mozek, majore! Ha! Vy máte místo mozku hovno!

Zacha ta konverzace proti jeho vůli zaujala. Zvedl hlavu a polohlasně poznamenal: „Proč řeší generál nějakého vězně? Není to práce policie?“

Konidos zakoulel očima. „V zásadě máte… pravdu. Ale ta osoba, o které je řeč, byla v době zatčení pod generálovým…velením. Tudíž si to její… selhání… vzal generál na starost osobně.“

Zach se škodolibě usmál a přikývnul. Neměl důvod se před Konidem přetvařovat. Jerejanův tajemník byl sice vzorný kariérní úředník, ale navzdory tomu i slušný chlap. Zach nikdy nezažil, že by právě on udělal nějakou sviňárnu. Jako kdyby se Konidos snažil vyvažovat Jerejanovu aroganci, jednal slušně s každým, Zacha nevyjímaje.

Hrnek na stole se rozvibroval pod náporem dalšího řevu. Samolibý Jerejan si chtěl vychutnat osobu, co ho zradila. Teď, když mu upláchla, asi lituje, že ji nesvěřil Igorovi, který má přece jenom se zadržováním provinilců větší zkušenosti.

Konečně se dveře rozlétly. Objevil se v nich šéf oddělení pro Vnitřní záležitosti armády, major Dennisen, rudý jako vlčí máky v pšenici.  S hlavou mezi rameny obdařil Zacha nenávistným pohledem a vypotácel se ven.

Pobočník s povzdechem vstal a šel Zacha ohlásit.

Zpoza dveří zaburácelo: „Vidlák? Sem!“