Rozhovory a články v médiích

Rozhovor o psaní s Lilibeth

Mé odpovědi na otázky kladené knižní influencerkou Lilibeth Noir pro její blog o psaní (jaro 2025)

Lilibeth: Co tě inspirovalo stát se spisovatelkou?
Já: Všechny ty postavy a jejich příběhy, co se mi líhly v hlavě, a chtěly ven.
Lilibeth: Jak jsi začínala se psaním?
Já: Jakmile jsem se naučila písmena, pokoušela jsem se zapisovat příběhy, což trvalo do té doby, než mi někdo řekl, že jsem trapná, tak jsem toho nechala. O něco málo jsem se pak pokoušela na gymnáziu, ale na VŠ technického typu mě to zase přešlo. Pak jsem se vdala, začala rodit děti a pak chodit do práce, Teprve až trochu odrostlo třetí dítě, odvážila jsem se znovu zapisovat, co jsem si za předešlé roky vysnila. Zpočátku to byla hrůza. Neovládala jsem základní řemeslo, navíc jsem tím otravovala všechny kolem. Nikdo z mých blízkých neměl s autorskou tvorbou nic společného, a reakce podle toho vypadaly. Mí nejbližší se obávali, že z toho zanícení pro věc, která nemá šanci na úspěch, přijdu o rozum. Ale postupně jsem se metodou pokus-omyl něco naučila, pak přišly nějaké úspěchy, a bez ohledu na to, že mám vydané cca dvě desítky knih (více e-knih než tiskem), se učím neustále.
Lilibeth: Máš oblíbený žánr, ve kterém ráda píšeš?
Já: Sci-fi, fantasy, horor, prvky detektivky. Čemu se zatím důsledně vyhýbám, je současná próza. Měla bych potřebu psát ty příběhy reálně, vkládala bych tam příliš z mého osobního života, ze sebe. Každodenní existence v tomto světě je už tak dost náročná, proč s tím ještě otravovat čtenáře, že.
Lilibeth: Kdo tě nejvíce ovlivnil na tvé cestě k psaní?
Já: Jiřina Vorlová a Vladimír Němec. Jiřina, když mi v roli externího redaktora nějakého nakladatelství (tuším, že to byl Triton) v roce 2006 poslala drsnou kritiku na můj rukopis, a ta kritika byla napsaná na pěti stranách A4. Zpočátku mi vůbec nedošlo, že by se ta paní neobtěžovala s tak podrobným rozborem mých chyb, kdyby v tom neviděla potenciál. Naštěstí mi to můj muž, když viděl, jak roním slzy, řekl. Během několika následujících let jsem všechny Jiřininy výtky prostudovala a zpracovala a pak jsem jí napsala děkovný dopis. Tehdy jsem sotva věděla, že Jiřina Vorlová je legendární postavou na poli české a slovenské fantastiky, a dlouholetou lektorkou tvůrčího psaní. Další osobou, které vděčím za hodně, je Vladimír Němec, absolvent matfyzu a český spisovatel, naprostý mistr krátkých úderných technicky laděných sci-fi povídek s kvalitní pointou. Oslovil mě Triconu v Českém Těšíně v roce 2010, ještě předtím, než jsem tam obdržela nejvyšší cenu Mloka v literární soutěži Cena Karla Čapka. Později mě požádal o vzájemné betování, což znamená, že já si přečtu to, co napíše on a hledám nedostatky a on si zase přečte, co, co napíšu já a hledá nedostatky. Přitom mále oba naprosto odlišný způsob psaní. On je dobrý v logice a nevšedních zápletkách, já ujíždím spíš na atmosféře, charakterech a emocích. Kupodivu nám to funguje už přes deset let. Vladimír mě taky naverboval k spolupráci na organizování PAF (Přebor autorů fantastiky, který organizujeme pod patronátem Michaela Bronce) a nakonec to byl Vladimír, kdo mě zlanařil i k hodnocení Ceny Karla Čapka, kde jsem porotcem už osmým rokem.
Lilibeth:: Kterou svou knihu nebo povídku považuješ za nejoblíbenější a proč?
Já: To je, jako kdyby ses zeptala matky, které ze svých patnácti dítek má nejraději. Mám ráda Šíleného Ottu z románu Sarvonův odkaz, mám slabost pro plukovníka Aderawena z románu Kozel zahradníkem, moc jsem si oblíbila arcidémona Ditruxe ze série Návrat na Mizeon a v neposlední řadě fandím Trajanisovi z trilogie Vykladač.
Lilibeth: Jak vypadá tvůj běžný pracovní den?
Já: Mám kromě psaní ještě civilní tzv. "seriózní" povolání. Jsem průmyslový ekolog se zaměřením na legislativu nakládání s odpady a funguju jako metodik pro soukromé průmyslové subjekty. Pomáhám firmám sestavovat různé výkazy a žádosti, které jsou povinny řešit v souladu s platnou legislativou. Ale psaní knih mě pochopitelně baví mnohem víc. Kromě psaní ještě píšu recenze na knihy českých a světových autorů z žánru fantastiky pro časopis Děti noci. Hodnotím Cenu Karla Čapka, píšu články o PAF, pořádám rozhovory s finalisty PAF, občas vyslyším žádost češtinářky z Arcibiskupského gymnázia a popovídám studentům o technice tvůrčího psaní. Denně přidávám na můj web www.miroslava-dvorakova.cz nové kapitoly četby na pokračování, a samozřejmě žiju rodinným životem s mým Richardem (už skoro čtyřicet let) a s dětmi (pokud nás přijedou navštívit).
Lilibeth: Používáš nějaké konkrétní nástroje nebo aplikace pro psaní?
Já: Stačí mi word.
Lilibeth: Jak se inspiruješ k novým příběhům?
Já: Samy se mi líhnou v hlavě. Nevím, odkud se berou.
Lilibeth: Jaké jsou nejčastější překážky, se kterými se potýkáš při psaní?
Já: Povinnosti rodinného a profesního druhu
Lilibeth: Jak řešíš spisovatelský blok?
Já: To neznám. Zjistila jsem totiž, že když se při psaní zaseknu, má to vždycky dobrý důvod. Nejčastěji ten, že vnitřně cítím, že jsem napsala nějakou zásadní blbost, nebo že tam něco přebývá nebo naopak chybí. Většinou potřebuju čas, než mi to dojde – mám docela dlouhé vedení. Jakmile mi to docvakne, zvesela mažu a přepisuju, a jede se dál.
Lilibet: Jaké techniky používáš k rozvoji svých postav?
Já: Moje postavy žijí vlastním životem, rozvíjejí se samy. Já ji občas hážu klacky pod nohy, čímž se charaktery zocelují nebo drolí. Někdy dokonce postavy zabíjím. Zabíjím jak ty kladné, tak záporáky, a to proto, aby ty ostatní postavy měly motivaci něco zásadního udělat, něco změnit
Lilibeth: Jaký je podle tebe klíč k napsání dobré zápletky?
Já: Tady si vypůjčím odpověď z jednoho z kurzů Tvůrčího psaní, který jsme sepsali s Vladimírem Němcem, kde jsme parafrázovali Arnošta Lustiga (autor Modlitby pro Kateřinu Horowitzovou), který přednášel tvůrčí psaní v USA a napsal toto:
"Za celou dobu existence literatury lidé vymysleli jen pět základních témat všech příběhů.
Láska
Zločin (zlo)
Trest (dobro)
Moc a manipulace
Překročení mezí (pýcha, arogance, Arnošt Lustig používá výraz hybris)
Celá literatura lidstva stojí na těchto pěti námětech. O co omezenější je výběr základních témat, o to bohatší jsou jejich varianty zpracování."
Úplně každý z mých románů je založený na kombinaci těchto pěti základních námětů.
Lilibeth: Co bys doporučila někomu, kdo právě začíná psát?
Já: Aby hodně četl, aby si všímal, jak autor pracuje se slovy, jak vytváří atmosféru, jak formuje postavy, jak pracuje s námětem, jak vede čtenáře příběhem. Aby nezapomínal na gramatiku, protože ta v konstrukci literárního díla představuje základy, ať se nám to líbí či nikoliv.
Lilibeth: Jaký je největší mýtus o psaní, kterému lidé často věří?
Já: Že psát může každý. Ano, psát může sice každý, ale ne všechno se potom dá číst.
Lilibeth: Jaké knihy bys doporučila ostatním spisovatelům?
Já: Knihy od Briana Aldisse, od Patricie Briggs, Simona R. Greena, Davida Eddingse, Harlana Ellisona, Terra Pratchetta, Sarah Maas, Raymonda Feista, Jill Myles…
Lilibeth: Jakou roli hraje výzkum ve tvém psaní?
Já: Spíš se nechávám inspirovat – jak nejnovějšími poznatky z astrofyziky, genetiky (pro sci-fi), tak různými šarlatánskými metodami (pro fantasy, horor). Ale je tu výjimka potvrzující pravidlo: V roce 2013 jsem napsala jednu vážnou psychologicky laděnou knihu Stéblo na hladině, a tam opravdu něco jako výzkum roli hrálo.
Lilibeth: Jakým způsobem si organizuješ nápady a poznámky?
Já: Mám v PC pomocné složky s poznámkami.
Lilibeth: Jak se vyrovnáváš s kritikou a odmítnutím?
Já: Konstruktivní kritiku od osoby, kterou respektuji jako autora či kritika, ocením, a rozhodně se nad ní zamyslím. Tu ostatní, které příliš není, neřeším.
Lilibeth: Jak ti pomáhá nebo brání sociální sítě v tvém psaní?
Já: Snažím se propagovat knihy na FB a Instagramu, ale moc to neumím. Mnohem více mě baví psaní než propagace.
Lilibeth: Máš nějaký vzor nebo ideál, který tě inspiruje?
Já: Vzor ani ideál ne, ale za inspirativní jich pokládám celé spousty. Jejda, těch je! Nancy Gideon, Brent Weeks, Patricia Briggs, Raymond Feist, J.R. Ward, Cole Kresley, Stephen King. Z českých autorů Jiří Kulhánek, Miroslav Žamboch, Jana Rečková, Anna Šochová, Tereza Matoušková, Ivana Nováková, Vladimír Němec, Petr Obluk. Z těch mladších jsou to Michal Sirotek, Aleš Pitzmos, Madla Pospíšilová, Marie Domská, Dana Beranová, a z těch úplně nejmladších, které znám díky PAF, jsou to David Mamrilla, Zuzana Johanovská, Jan Vrána, Lukáš Vlasák, Markéta Holá, Lucie Tringelová Kaňová…
Lilibeth: Jaké zkušenosti z tvého osobního života ovlivnily tvoje psaní?
Já: Mé migrény. Bojuju s nimi celoživotně. Omezují a někdy naprosto znemožňují můj společenský život. Naštěstí je to poslední roky lepší díky novým lékům, ale úplně se toho pravděpodobně nikdy nezbavím. Díky těm záchvatům jsem se naučila efektivně hospodařit s časem a radovat se z každé minuty, kdy mě nic nebolí. I díky tomu se neberu tak vážně, jak bych se možná bývala brala, kdybych tím hendikepem netrpěla.
Lilibeth: Jaké rady bys dala svému mladšímu já na začátku spisovatelské kariéry?
Já: Nikdy nepřestaň snít, nikdy nepřestávej doufat!
Lilibeth: Kdo nebo co ti poskytuje největší podporu v psaní?
Já: Rodina a hrstka přátel. Ne že by nějak masivně propagovali mé výtvory, ale už mi psaní nerozmlouvají tak jako to dělali dříve, kdy se obávali, že z toho zblbnu.
Lilibeth: Jak se cítíš při vydání své práce?
Já: Jsem ráda, že vzniká šance podělit se o ten příběh s někým dalším.
Lilibeth: Co tě nejvíce baví na psaní?
Já: Baví mě ten odvaz. Vzhledem k tomu, že v našich životech toho můžeme vlastní vůlí ovlivnit mnohem méně, než si myslíme, je psaní vlastního příběhu hra na Boha. Já a jenom já jsem tvůrcem toho světa. Já a jenom já jsem zodpovědná za to, jak si ty postavy povedou.
Lilibeth: Jakou největší lekci ses naučila díky svému psaní?
Já: Dřív jsem to slovo úplně nesnášela. Ale teď ho chápu. Je to pokora před něčím větším, co nás všechny prostupuje a přesahuje (a nemám tím na mysli Boha jako staříka v noční košili sedícího na obláčku). A taky je to vděčnost, že můžu dělat to, co mě naplňuje.
Lilibeth: Jaké jsou tvoje dlouhodobé cíle jako spisovatelky?
Já: Napsat všechny příběhy o všech postavách, které mi straší v hlavě dřív, než umřu.
Lilibeth: Jaké máš pocity ohledně sebekritiky během psaní?
Já: Normální. Já jsem chodící, mluvící, ležící a spící a píšící sebekritika. Sebekritika je mé druhé jméno. Vlivem výchovy a specifických rodinných poměrů jsem velkou část mého života měla potřebu dělat věci jen proto, abych odůvodnila svou existenci. V dospělosti jsem musela tvrdě pracovat na tom, abych se naučila alespoň elementární sebeúctě. Moje postavy s tím (naštěstí) takový problém nemají. Možná i to je důvod, proč o nich píšu.
Lilibeth: Jakým způsobem se snažíš zlepšovat své dovednosti?
Já: Hodně čtu, a přemýšlím o tom trochu jinak než běžný čtenář. Hodnotím soutěže, mluvím s mladými autory – finalisty PAF, taky píšu recenze, a při tom se pořád něco učím.
Lilibeth: Jaká je tvoje hlavní motivace pokračovat v psaní?
Já: Myslíš dokončit rozepsaný příběh? No přece ty postavy nenechám ve vzduchoprázdnu! Když už jsem jim vymyslela tolik výzev a komplikací, které musely překonat, když jsem jim zabila nejlepšího přítele nebo příbuzného, tak si snad zaslouží nějaký solidní výsledek toho veškerého úsilí.

Rozhovor vedený Ivanou Novákovou pro Děti noci

Spisovatelka Ivana Nováková mi v roce 2024 položila hromadu otázek - rozhovor vyšel na úžasném webu Děti noci (podotýkám, že členkou redakční rady toho skvělého média pro milovníky upírů, vlkodlaků a dalších nočních tvorů, jsem se stala mnohem později:))

Celý rozhovor na webu Děti noci

Rozhovor s Mirkou Dvořákovou

Ivana Nováková:

Autorka Miroslava Dvořáková je mým největším objevem za posledních deset let, jednak samozřejmě mistrovstvím literárním, ale především dokonalým utajením, které její chytré, moudré a vtipné romány pečlivě ukrývá před čtenáři. Sarvonův odkaz či série o Vykladači s přehledem zaujala přední místa mého seznamu top knih, k nimž se neustále vracím.

Ivana: Jak ses naučila psát? Předpokládám, že stejně jako michelinský kuchař nespadl z nebe a dlouho se učil dělat rostbíf, tak každý spisovatel se musel ke svému umění nějak dopracovat. Jaké to bylo u tebe?

Mirka: Odjakživa jsem hodně četla. Když se mi příběh líbil, modelovala jsem si v hlavě pokračování. Později jsem to začala praktikovat i na knihy, v kterých mi něco nesedělo, tím spíše jsem vymýšlela nápaditější zápletku nebo lepší pointu. Mnohem později jsem začala konstruovat příběhy vlastní. V bezelstném přesvědčení, že si je přece nemůžu nechat jenom pro sebe, jsem je začala zapisovat. To byl teprve začátek. Trvalo spoustu let, a stálo mě to hodně slz a úporného vzteku, než mi došlo, že psaní je řemeslo, kterému je nezbytné se učit. I dnes, po hromadě vydaných knih, cítím rezervy a pracuju na tom.

Ivana: Co tě spolehlivě inspiruje? Myslím zaručený zdroj námětů a zápletek. U mě například překvapivě dobře fungují špatné knihy, přesněji mizerné zpracování skvělého tématu.

Mirka: Potřeba lépe využít cizí mizerně zpracovaný námět u mě do jisté míry funguje obdobně, ale ještě raději rozvíjím náměty vlastní. K navození inspirace stačí pocit, který ulpí po komunikaci s jiným člověkem, nebo dojem z nějaké životní situace. Někdy mě nakopne pár veršů, melodie, nebo obraz jako třeba "Jezírko s lekníny" od Moneta, či "Návštěva lékaře ženy nemocné láskou" od Jana Steena. V poslední době mě zaujaly nápisy na hřbitovních branách. Ty bývají hodně povedené, nezřídka bezelstně koketují s černým humorem. Například na bráně v moravské obci Stavenice je napsáno: "Pomni, že zde poslední domov tvůj".

Ivana: Co bylo první jiskrou inspirace ke stvoření Metaprostoru? Jak tě vůbec něco tak grandiózního napadlo?

Mirka: Metaprostor vznikl samovolně, protože mě nesmírně bavilo vytvářet reálie světa trilogie Vykladač. První díl (Zuby poražených) se celý odehrává na předindustriálním světě Teneris. Ten druhý (Střípky sváru) na jeho satelitech, kde žijí bohové. A ten třetí díl (Slzy Netrebů) se v souladu s pokrokem hlavní postavy musel nutně rozšířit ještě dál – na další a další světy. Tím bylo zaděláno na Metaprostor, což je univerzum prostoupené pletení reality, živené magií vyvanulých bohů, naplněné soustavami a světy bytostí rozmanité podstaty. Když jsem všechny ty civilizace vymýšlela, připadala jsem si jako dítě v cukrárně! Jakmile se Metaprostor jednou zrodil, už jsem ho nedokázala nechat ladem. Záhy přibyla Mizeonská série (třídílná v tištěné formě a sedmidílná v elektronickém formátu), romanticko-dobrodružné novely Kozel zahradníkem, Ani párem volů, Sarvonův odkaz, k tomu hrst povídek, a teď i nejnovější rozepsaná série Z(a)tracené klíče, na které pracuju druhým rokem.

Ivana: Rosana Zvelebilová ve svých dílech recykluje postavy, já například situace. Existuje nějaká taková záležitost, jíž se ve své tvorbě nedokážeš vzdát a sypeš ji tam jako pepř do guláše? (Měla bych tip, ale nebudu napovídat.)

Mirka: Přátelství a láska, intriky a zrada, ořechy a karamel. Ne že bych to vědomě plánovala, ale v každém příběhu některá důležitá postava miluje karamel. A většina mých postav neholduje kolektivním sportům. Ne proto, že by jimi opovrhovaly, spíše nechtějí kazit hru ostatním. Mé postavy jsou spíše sólovými hráči, vztahy navazují pracně, někdy to vyjde jindy ne.

Ivana: Jakým způsobem tvoříš? Architekt, který má vše předem důkladně rozplánované, či chaotický, intuitivní zahradník? Když tě políbí Múzák, zalezeš na tři týdny do nory a necháš svět, aby se kutálel bez tebe, nebo věnuješ psaní každý den hodinku dvě?

Mirka: Jsem zahradník, co seje a sází, přesazuje, řízkuje a roubuje, a následně s úžasem sleduje, jak to všechno roste. Výslednou formu jen tuším, a průběžně ji modifikuji podle toho, kam se řítí postavy. Tvořím těkavě tak, jak mi to rodinné a pracovní závazky umožní. Takový luxus, abych mohla zalézt na tři týdny do nory, nemám.

Ivana: Jaký je tvůj názor na mužské hrdiny, co musí mít, co naopak nikoli?

Mirka: Když muž bojuje, miluje, strachuje se, nenávidí nebo dokonce podvádí, musí být v tom, co dělá, uvěřitelný. V tradiční romantické a dobrodružné literatuře se od mužského hrdiny vždy očekávala fyzická síla, aby mohl chránit své milované. To je stará archetypální platnost, vyvěrá z biologie, a v zásadě nevidím důvod ji obracet naruby, pokud si to nevyžádá příběh samotný. Já osobně u mých mužských hrdinů více než fyzickou sílu cením bystrý rozum a ochotu poučit se z nezdarů. Traduje se, že muži přemýšlejí jinak než ženy, ale tím si nejsem úplně jistá. Motivace bývají univerzální. Rozdíl vidím spíše ve způsobu realizace, a ve způsobu reakcí na podněty.

Ivana: A co se týče ženských hrdinek?

Mirka: Ženské hrdinky mohou být stejně statečné jako muži, ale způsob, jakým tu statečnost realizují, bývá jiný, sofistikovanější, protože je k tomu vede biologická specifikace (jemnější kostra, schopnost rodit děti, atd). Mé ženské hrdinky svou sílu projevují jinak než prostřednictvím muskulatury. Bývají buď velice chytré a úporné nebo hodně naivní, ale s potenciálem se něco naučit o sobě i o jiných, a takovým držím palce. Potom jsou tu výtečnice, kterým palce nedržím, ale nutně je potřebuji pro příběh. Zahleděné do sebe, opilé mocí, případně žádostivě zvrácené, aby měly ostatní postavy důvod se proti nim vymezit.

Ivana: Jaký typ postav vůbec nejsi schopna psát, naopak jaký tě neodolatelně přitahuje?

Mirka: Nebaví mě psát postavy vysloveně kladné, protože jim to nevěřím. Tvrdím, že každá postava by měla mít v osobnostním profilu temná místa (některá více, jiná méně), protože to bývá často tím motorem, který postavu motivuje k činnosti. Právě takové postavy mě baví psát. Taková arcikněžna Moreta (Návrat na Mizeon) je čtenáři představena jako výstavní mrcha. V prvním, druhém a třetím díle opakovaně usiluje o život hned trojici stěžejních postav. Ale až v posledním díle vyjde najevo, že k měla k takovému jednání důvod, který ona pokládala za legitimní. To její zlé činy neomlouvá, ale dělá ji to více skutečnou. Nemám ráda moralizování. Čtenář si sám udělá obrázek, co je dobré, co špatné, a co je nerozhodně.

Ivana: Je některá postava z Metaprostoru (ze všech těch světů - Mizeonu, Robustuy, Tenerisu, Riiberionu, Bredeonu a dalších) tvému srdci bližší, či hoříš právě pro momentálně tvořeného hrdinu? A proč?

Mirka: Těžká otázka. Moje knihy a cykly z megasérie Metaprostor spojuje osoba fenomenálního encyklopedisty Sarvona Arci-Quinna, který je tou dobou už osm století po smrti. Sarvon tragicky žil a za pohnutých okolností zemřel, přesto jeho dílo citují a opětovně vydávají na všech civilizovaných světech. Z toho důvodu mám Sarvona ve velké úctě. Na všechny ostatní postavy z megasérie shlížím s láskou poučeného rodiče. Mám slabost pro zapšklého generála Aderawena (Kozel zahradníkem, Návrat na Mizeon). Držím palce škodolibému Ditruxovi (série Návrat na Mizeon). Obdivuji morálně flexibilního Trajanise z Grenedonu (trilogie Vykladač, Sarvonův odkaz), který dlouho dělal pitomce mocným, až se konečně vzepřel a stálo ho to úplně všechno. Mám hodně ráda na první dojem křehkou a současně houževnatou princeznu Violu (Sarvonův odkaz). Nesnáším riiberionskou bohyni Exis, ačkoliv respektuji její přehled v teorii umění. Držím ochrannou ruku nad Jeronýmem Podivným, který jako jediný ze všech zúčastněných se narodil na Zemi (Podej ďáblovi prst, Vykladač, Návrat na Mizeon, Sarvonův odkaz). Jsem alergická na nejapné vtípky věhlasného libretisty Smesmecha (Vykladač, Návrat na Mizeon), který je tak schopný, až je všehoschopný. A takto bych mohla pokračovat ještě hodně dlouho.

Ivana: A teď jedna zákeřná. Kdybys dělala pohovor na práci spisovatelky, personalista by se tě zeptal, kde se vidíš za deset let? Šest stop pod zemí se jako odpověď fakt nebere

Mirka: Mám Slunce v Býku, a ti nemají rádi velké změny. Nejraději bych se viděla tam, kde jsem teď. Pokud to okolnosti umožní, přihodím na hromádku další příběhy z Metaprostoru, a snad i nějaké úplně jiné. Bylo by fajn mít kromě e-booků dalších pár kousků vydaných tiskem, ale nejsem si jistá, zda existuje vydavatelství, které by bylo ochotno tisknout knihy, které už existují ve virtuální verzi.

Ivana: Na čem právě pracuješ? Z čeho vyšel námět a hlavní myšlenka? A odhadem, kdy bude moje těšení uspokojeno?

Mirka: Dělám na trilogii Z(a)tracené klíče. Děj se odehrává nejdříve na předindustriálním Ok-Sawonu, kde žijí smrtelníci věřící ve Zvěstování proroka Feustona Úporného. Později se přesouvá na nechvalně známý militantní svět Vahan, kde žijí dlouhověcí desmoni a téměř nesmrtelní arcidesmoni, obdaření magickým rozhraním. V Sarvonově encyklopedii Metaprostoru je Vahan zmiňován nejen v souvislosti s embargem, které Aliance uvalila na produkty vahanských zbrojařů, ale rovněž s tajemným podzemím, skrývajícím zapečetěné laboratoře zmizelých vahanských bohů. Hlavními protagonisty série jsou tři bratři, které cizí intriky nejdříve rozdělí, aby se později vlivem dalších intrik mohli dát zase dohromady, i když už nikdy nebudou stejní. Je to příběh o sourozenecké sounáležitosti. O vůli stavět z trosek. O intrikách a zradě. O blahosklonnosti a hlouposti mocných. O síle víry a nebezpečí fanatismu. Ale především je to příběh o horoucí lásce, která by měla zůstat utajená, což se tak úplně nepodaří. Dva díly jsou hotové a začínám třetí, který by měl být tím posledním. Pak se vrátím ke dvěma románům, které jsem před dvěma lety uložila k ledu, protože jsem je překombinovala, a teď už vím, jak je přepsat. Potom snad přijdou na řadu další divočárny, některé čekají ve frontě celé věky.

Ivana: Obětovala jsi svůj hvězdný autorský talent na oltář porotcování soutěží a tím pádem hledání talentů nezralých, nadějných, nových. Co tě k tomu vedlo? Máš pocit, že tvé úsilí dochází naplnění?

Mirka: Hvězdný autorský talent? Uvádíš mě do rozpaků! Skoro celý život se peru s migrénou a to mě přinutilo k jisté míře pokory (a to jsem si dlouho myslela, že pokora je sprosté slovo). Prostě si myslím, že kdyby existoval jeden jediný člověk, kterému se po přečtení mých knih podařilo na chvilku zapomenout na nějaké trápení, tak stálo zato je napsat. Protože, a to je fakt, i mě samotné se při psaní těch knih často dařilo zapomínat na trápení kvůli věcem, které nemůžu (nebo jsem v té době nemohla) ovlivnit, můžu zodpovědně konstatovat, že účel byl vlastně už splněn. Něco jako když Lisa Kudrow v Přátelích prohlásila (parafrázuji, protože přesnou citaci si nepamatuju): "Napsala jsem spoustu knih. A protože jsem jediná, kdo je přečetl, můžu říct, že byly stoprocentně přijaty."

S hodnocením soutěží (Cena Karla Čapka a Vidoucí) a s mou rolí mluvčí v anketě PAF to přišlo průběžně s časem. Cílem je podpořit začínající autory. Součástí bodových hodnocení bývají ve Vidoucích, a poslední dobou i v CKČ, rovněž hodnocení slovní, v kterých porotci autorům radí, co se dá zlepšit a jak. Až na nápadné extrovertní výjimky je takový začínající literát velice plachý tvor. Zmítá se ve víru pochybností, není si jistý, zda má jeho tvorba nějaký potenciál. Pokud o svém díle začínající autor nepochybuje, je to buď génius nebo hlupák. Génius se prosadí sám, hlupákovi nepomůže ani svěcená voda. Ovšem běžný začínající autor, co jde poprvé s kůží na trh, solidní umístění v soutěži, často doplněné komentáři porotců, zpravidla ocení.

Ivana: V názoru na následující problém se rozcházíme. Já tvrdím, že současná oficiálně vydávaná díla žánru SFF jsou všechna vystřižena podle jednotného mustru a příčinou je zacyklený způsob pronikání nových tváří na scénu – nakladatelé vydávají pouze autory, kteří se umístili v soutěžích, ovšem v těch soutěžích porotcují právě nakladatelé a jimi vybraní výherci předchozích ročníků, takže rozhodují lidé s unifikovaným vkusem. Přesvědč mě o omylu.

Mirka: Něco na tom je. Publikovaná literární tvorba byla, je a bude poplatná paradigmatu dané doby. Autoři do svých děl buď nevědomě či dokonce uvědoměle (někdy úporně hloupě, jindy upřímně a oddaně, jen vzácně vtipně) promítají svůj názor na svět. Tato zaujatost se nevyhne ani porotcům literárních soutěží. V rozhodování nakladatelů, čí dílo se vyplatí vydat, hraje významnou roli obchodní stránka věci, a nelze se na ně zlobit. Přesto i dnes vznikají literární díla, která zůstanou funkční a živá i za stovky let. Dají se přirovnat k několika zlatým šupinkám v obrovské hromadě písku. Pevně věřím, že v porotách sedí i lidé, kteří navzdory zanícení pro soudobě propagované náměty umějí ty zlaté šupinky rozeznat. Sama za sebe se o to alespoň snažím.

Ivana: Na internetu koluje upřímná zpověď redaktora renomovaného nakladatelství, který vybírá romány do edičního plánu podle prvních tří vět. Mimochodem následně přijde odmítnutému autorovi vygenerovaná zpráva, že jeho rukopis byl "pečlivě posouzen", ale smysl pro humor sluší každému. Jiný nakladatel mě ohromil teorií, že pozná kvalitu díla podle právě sté stránky. Vzhledem k tvé dlouholeté praxi, měla bys nějaký tip, jak poznat skutečně kvalitní dílo s přesahem?

Mirka: V případě, že mě příběh zaujme, postavy působí uvěřitelně, a neodradí mě logické kixy ve výstavbě, jsem schopná dílo posoudit jen tím způsobem, že nekompromisně přelouskám celou knihu.

Ivana: Tvoje nejoblíbenější jídlo?

Mirka: Jenom jedno? Kachna pečená s jablky a česnekem, červené zelí a sněhové knedlíky. Caneloni plněné masovou fáší, zapečené s mozarelou a rajčaty. Zapečený lilek s parmazánem, rajčaty a sušenou šunkou. Švarcvaldský dortík s višněmi. Karamelový dort Havana. Doma pečený žitno-pšeničný chleba s máslem a čerstvě uvařenou jahodovou marmeládou.

Další rozhovory:

ČBDB: Poznej nového autora - Miroslava Dvořáková

PEVNOST: Pohled za scénu: Miroslava Dvořáková (Pevnost II/2010) - tiskem

Týdeník Kroměřížska

Proč píšu

K psaní jsem tíhla odjakživa, ale opravdu jsem se do toho opřela až ve středním věku. V literární soutěži československého fandomu Cena Karla Čapka v roce 2010 se mi díky novele Kazisvět podařilo ulovit legendárního Mloka a od té doby to se mnou jde z kopce.

Spřádám příběhy a prožívám je s postavami. Teprve pak vzniká potřeba se o to podělit. Při psaní si často hlídám, abych děj přehnaně nekošatila a nerozmělňovala, protože k tomu mám sklon:)). Jako úplně nejtěžší vidím schopnost autora čtenáře rozesmát, a v tomto případě cítím ještě velké rezervy.

Co píšu:

Jedná se o kombinaci žánrů: romantika - dobrodružná- fantasy- detektivka - space opera. Píšu intuitivně. Dostávám postavy do potíží a potom vymýšlím, jak je z těch problémů vytáhnout.

Hodnocení soutěží

Už desátým rokem působím jako porotce v literární soutěži Cena Karla Čapka a tři roky jsem hodnotila povídky v soutěži Vidoucí, což neznamená, že bych byla jako autorka tak silná v kramflecích, ale že jsem ochotná pomáhat stejně, jako jiní v začátcích pomohli mně.

Psaní článků

sem tam napíši nějaký ten článek do Interkomu, od roku 2024 píšu recenze pro web Děti noci.

PAF

Od roku 2014 pomáhám Vladimíru Němcovi a Michaelovi Broncovi s Přeborem autorů fantastiky (PAF) - jako tisková mluvčí této akce, což je samo o sobě komické, protože jsem docela plachá, a na různé literární akce moc často nechodím.Řeším to tak, že vždycky po vyhodnocení napíši článek do Interkomu, potom ho ještě zpropaguji na sociálních sítích, a především pak udělám (prostřednictvím e-mailové komunikace) rozhovory s trojicí nejúspěšnějších borců, které rovněž vyhdou v Interkomu a na sociálních sítích.

Že nevíte, co je to PAF? Mrkněte sem: PAF