Z(a)tracené klíče III - Obrušování hran: kapitola 3: Tederikovo řečnické cvičení

Periferie sektoru We-en

Tederikova kajuta byla malá, ale nemusel se o ni dělit. Převaloval se na úzkém kavalci a zíral do tmy ve snaze uspořádat si příčiny a následky událostí posledních dní. Pokusy o spánek dávno vzdal. Doktor Jeroným mu ustaraně nabízel cihusové tonikum na uklidnění rozjitřené mysli, ale on blbec to odmítl, že žádné dryáky nepotřebuje. Opak byl pravdou. Cítil se mizerně, skoro se potácel únavou, ale chtěl zůstat bdělý pro případ, že by koule trojčata propustila. Během deseti dní se tak nestalo.

Zářivka, o které už všichni věděli, že je ve skutečnosti pravěkou bytostí Třetího řádu, držela své děti v rubínové sféře, a nedávala najevo, že by plánovala situaci změnit. Věky věků ve formě plazmatického jádra spočívala v samotném středu Vahanu, důvěrně známým pulzováním udržovala desmoní civilizaci při životě.

Její existence vyvolávala stovky otázek. Muži a ženy na palubě Sarvona o nich diskutovali dnes a denně. Jestliže Zářivka - Jádro pochází ze stejného prazdroje jako Launa a Merrikana, měla by být stejně nezničitelná. Multidimenzionální konstrukt s nadáním vysílat výběžky sebe sama skrze pravděpodobnostní linie, a tím přeskakovat mezi realitami. Ohnisko bytosti může naoko bydlet v Metaprostoru, ale její naprosto nepostřehnutelné údy tvořené proudy infonů se prohánějí úplně kdekoliv. Za předěly dalších univerz nebo až tam, kam ústí hladové brázdy. Jenom proto, že na ni upíráme pozornost, a bereme v potaz její existenci, dokážeme bytost takového kalibru udržet v naší realitě a tím i pohlídat, aby nedělala v pleteni binec.

Kdysi dávno se entita, které říkáme Zářivka zrodila z prvotního zapříčinění. Ale zatímco její sourozenci jako Launa či Merrikana zvolili osud vesmírných nomádů, ona zaparkovala. Spojila se s hmotou vznikajícího světa. Způsobem, který si zatím nikdo nedokáže představit, ze sebe zrodila trojici vahanských bohů, a obdařila je svobodnou vůlí. A tato božská trojčata si na světě, který jim Zářivka věnovala, začala vytvářet vlastní civilizaci. Zamilovala se do vědy a magie, osvojila si techniky, které tyto dva mocné nástroje tvorby spojovaly, čímž dala základy alchymii. Nesporně si brala příklad z okolí. Něco pochytila u bohů rané Parídie, další fígle se naučila u bredeonských jachadei, a snad i u tenerisských Netrebů. V legendárních podzemních laboratořích stvořila sůsy, a pak vyšlechtila desmony. A když do jejich biologického základu přidala část své vlastní nesmrtelné podstaty, dospěla až k arcidesmonům, obdařeným silným magickým rozhraním. Celé eóny si pak Vahanští bohové v laboratorních podmínkách hráli s genetikou a alchymií, zatímco jejich zahrádka na povrchu úspěšně vzkvétala. Ale co v té době dělalo jádro kromě toho, že spořádaně pulzovalo?

Co asi "dělá" super dokonalá bytost, zapouzdřená uprostřed žhavého středu světa s rozvíjející se civilizací? Spí? Nebo telepaticky sleduje cvrkot? Nebo snad prostřednictvím infonových proudů bloumá v cizích realitách? Možná to všechno dohromady, možná na střídačku. Odpovědi na takové otázky může dát jen ona sama. Anebo trojčata, pokud je propustí.

S hypotézou, že se matka na dětičky zlobí, přišel Trajanis z Robustuy. Předpokládejme, že je stvořila ze sebe samé. Dala jim svobodu, ale ne absolutní, protože byli pořád její součástí. Společně udržovali vahanskou civilizaci fertilní a v harmonii s magií pleteně reality. Ale když haranti náhle zmizeli při honbě za Dwu-Nakharem, zůstala oslabená, a ještě byla na veškerou práci s vahanskými desmony sama. Po deseti tisíciletích se potomci uráčili vrátit. Místo aby se mámě omluvili a pomohli jí s povinnostmi, roztřískali nábytek v kuchyni a zase upláchli. To by mohlo zavdat příčinu jisté nevoli, ne?

Rubínová koule dál levitovala ve výzkumné sekci Sarvona. Obklopená špalírem přístrojů se chvíli otáčela na jednu stranu, pak zas na druhou a nepatrně se při tom otřásala. Její extrémně tvrdý povrch chránilo silové pole neznámého charakteru. Když se o ně kdokoliv otřel, dávalo slabé rány, ze kterých brněla kůže. Nic fatálního, ale technici, kteří kolem sféry manipulovali s přístroji se rychle naučili přímým kontaktům vyhýbat. Pole zůstávalo intaktní vůči magii, spolehlivě odráželo všechny typy signálů, ať už je přenášely vlny feen-texové, mihoniové, radiové, elektromagnetické či šlo o mentální depeše ve všech možných a nemožných jazycích zesílené pomocí teleemitoru.

Včera odpoledne byl Tederik u toho, když Hlavní konstruktér Aliance Rawantes po ukončení další sady testů roztrpčeně prohlásil, že jediné, co se podařilo přístroji detekovat, jsou akustické vlny. A podle nepravidelných dunivých ran, které se zevnitř sféry ozývají, to vypadá, jako kdyby se trojčata mezi sebou rvala. Rawantes Arci-Nubiel byl zvláštní arcidémon. Tederik si ho dobře pamatoval ze své první návštěvy na základně Aliance, a už tehdy v něm vyvolával spoustu otázek. Vypadal jako sotva odrostlý mladík, ale jeho gesta a slova ho usvědčovaly z věkovitosti přímo nedozírné. Držel se zpříma, komunikoval logicky a reagoval racionálně. Ale jeho stříbrné oči s modrými jiskrami byly zasněné, jako kdyby se dívaly kamsi mimo prostor a čas. Mluvil jen, když si to okolnosti vyžadovaly, ale v tom případě všichni utichli a zaujatě ho poslouchali, včetně nejvyšších hlavounů z Triády. Jeroným o Rawantovi prohlásil, že má ten nejvynalézavější mozek v Metaprostoru vyjma toho otcova. A protože Rawantovým otcem byl nechvalně známý Trrisiel z Mizeonu, bylo třeba brát takové hodnocení s respektem.

Grenedon Rawanta k Rikovi přitáhl hned druhý den po návratu s koulí, aby mu ho představil jako mentora, který připravoval Endemona pro práci u Aliance. A tehdy se Rawantes při zmínce Endyho osoby celý proměnil. Opravdu a pozorně se na Rika podíval, a potom se usmál. Nabídl ruku na pozdrav a opatrně ji stiskl. Když jsme se poprvé viděli, tehdy na poradě, ještě jsem nevěděl, že jste ten slavný velký bratr. Endy o vás a Dannym mluvíval tak často, že mám pocit jako kdybych vás znal odjakživa. Je to velký dar, že držíte při sobě. Nedejte si ho nikým vzít.

Tederik byl z toho sdělení zmatený. Od chvíle, co ho posadili na vahanský trůn, žil v dojmu, že Endemon nad ním a Dannym zlomil hůl. Že by to bylo jinak? Moc rád by toho zvláštního arcidémona, který se sám označil za Endyho přítele, poznal blíž, ale nějak se mu nedařilo vyčíhnout příležitost. Rawantes soustředěný výzkumnými úkoly se vědeckou sekcí proháněl podobný tichému vánku, byl všude a nikde, a Rik neměl odvahu ho vyrušovat. Napětí v bitevníku Sarvon X1 zvolna narůstalo. Všem bylo jasné, že pokud se nepodaří se Zářivkou rozumně domluvit co nejdříve, naděje na záchranu ztracených agentů se bude jen zmenšovat.

Po sérii neúspěšných pokusů a marného čekání na změnu Triáda poslala polovinu zbývajícího osazenstva na základnu. Zpáteční trasu pro dva křižníky a trojici stíhaček naplánovali s velkou oklikou, aby se vyhnuli kvadrantu s hladovými brázdami. Nebylo snadné stanovit trajektorii pro skoky hyperprostorem, když zasažená oblast stále měnila hranice, jak se "trhliny" rozvíjely a zase svíjely. Na ráno svolal Igor poradu, na které padne definitivní rozhodnutí, zda budou dál čekat, až se koule umoudří, anebo to vzdají, a budou následovat předvoj flotily.

Tederik zíral do stropu a myslel na Šerryzah. Vlastně na ni myslel neustále. Představoval si její křehký obličej rámovaný vlnami neposlušných rudohnědých pramenů. Oči plné vzdálených příslibů a vzápětí tvrdé jako kamínky. Vzpomínal, jak ji svíral v náručí, jak sladce bolelo pomyšlení, že na ni nikdy nebude stačit, což mu záhy s lehkostí vichřice potvrdila. Kolik času spolu strávili? A třikrát se spolu vyspali. Bezohledně ho využila. Sakra. A stejně toho nedokázal litovat.

Stěny kajuty se matně rozsvítily. Systém životní podpory signalizoval, že interval spánkového cyklu bude záhy vystřídán aktivní činností. Za chvíli byl Tederik umytý a převlečený. Šedý stejnokroj Aliance byl mnohem pohodlnější než vahanský bojový mundůr. Chodbou mezi obytnými palubami kráčel k výtahům do konferenčního sálu, kde se při společné snídani měla uskutečnit naplánovaná porada.

***

"Ještě můžeme vyzkoušet generátor sesonových kvant, nebo taniové vlny. Ale na to tu nemáme vybavení," oznámil ponuře Rawantes.

"To tedy znamená, že jsme všechny dostupné nástroje ke spojení… vyčerpali," konstatoval Igor ab Nirruvien.

Navzdory zavedeným manýrům agentury, podle kterých se patřilo nespojovat práci s relaxací, probíhala porada při snídani. Jeroným s autoritou hlavního lékaře zadal servisním automatům obstarat jídlo, protože usoudil, že společné stolování poslouží k obroušení hran. A udělal dobře, protože mezi aktéry to právě začínalo jiskřit.

"Máme to zabalit?" houkl na Igora Aderawen. "Zařvalo tam osm mých přímých podřízených! Za každého bych vrazil pracku do ohně, krucinál."

"Pár pracek by ti pochybělo," zabručel apaticky Grenedon, usazený po boku svého otce. Nenávistně zíral na netknutý tácek s křehkým pečivem. Oběma rukama svíral kelímek s horkým maté, ale ještě se nenapil.

"Jejich ztráta mě hluboce mrzí," pronesl chladně Igor. Jeho nekompromisní tón naznačoval, že on už se rozhodl.

"Udělali jsme, co se dalo," přisvědčil prkenně Razziel.

"Opravdu?" namítl krotce Jeroným.

"Problém vidím jinde," prohlásil Kaebi. "Nikdo z nás je neviděl umírat." Skřetův hlas zněl chraptivě, a jeho obličej více než jindy připomínal ořechovou skořápku.

"Pořád je tu možnost, že žijí," navázal plynule Jeroným. "Jenom si je připomeňme: Kendrick z Brusedey, Livaia z Krexu, Dorreson z Erektiadu, Trsuah z Tenerisu, Ewerela Deo-Siona z Dervosu, Jaruna-Osea z Erektiadu, Muhaj Muemmu z Cochranu a mladý Trovian z Vrussu. Už vidím tu katastrofu, co rozpoutá jeho tatík. Krenevové jsou na rodinné ztráty hodně přecitlivělí."

"A kdo není?" namítl podrážděně Trajanis. "Trsuaha znám od svých třinácti let. A Muemmu? Ten školomet mě přijímal do agentury."

"A já byl tím, kdo naverboval Kendricka," dodal ponuře Razziel. "Je to pět století. Ten kocour mi bude chybět."

Igor předvedl hořkou grimasu. "Chápu," zavrčel. "Chcete mě přesvědčit, že bychom se neměli vzdávat tak lehce." Obrátil se na Grenedonova otce: "Janisi, mohl by ses s námi podělit, na co právě teď myslíš?"

Trajanis sebou trhl a zamžikal. "Nooo… Snad na tisíc věcí. Nevím proč se mi vybavily jakési opuštěné sklepy. Stovky let tam nikdo nebyl, ale ti vojáci, co tam přijdou, by měli zkontrolovat nádrže s ewariem, jinak to bouchne. Potom je tu jedna stará známá mé matky, která má vážné zdravotní problémy. A pak jsem si vzpomněl na tu Anadinu svatbu. Eryn si s tím dala hodně práce, a byla by naštvaná, kdyby se to muselo odložit. Chápete. Než se dá Trsuah do pořádku…"

"Anada je Trsuahova dcera," poznamenal přiškrceně Grenedon. "Má se vdávat už za dva týdny. Bere si Jareda z Henrexu, u nás na Robustue."

"Znamená to, že Trsuaha vidíš jako přeživšího?" ujišťoval se Jeroným.

Trajanis pokrčil rameny. "Vím já? Jenom jsem tak přemýšlel," Podrážděně se ušklíbl. "Jako kdybyste nevěděli, že nepoznám spekulaci od predikce, dokud se věc nezrealizuje."

"Jakási naděje by tu tedy byla," poznamenal kousavě Aderawen.

Igor zakoulel očima. "Naděje je vždycky, ale my musíme pracovat s fakty." Rozhlédl se kolem. "Je zde ještě někdo, kdokoliv, kdo má nějaký nápad, který by se dal vyzkoušet předtím, než odsud vypadneme?"

Rozhostilo se mlčení. Nikdo se nehlásil. Aderawen zarputile civěl na misku jerebové kaše a klel pod vousy. Rawantes si vyměnil bezradné gesto s Grenedonem. Trajanis se probíral hraničkou plastexových fólií s tabulkami a grafy, které předtím položil na stůl. Rawantes zasněně zíral do zdi. Jeroným si na talíři skládal pyramidu z kostek syntetického sýra. Kaebi si pohrával s náramkovým počítačem. Razziel kroužil kelímkem se zbytkem pití. Igor si cosi pročítal na videxové tabulce. Bylo slyšet tiché vrnění bionických jednotek levitujících kolem stolu s naloženými podnosy.

Tederik vytušil, že pokud on sám něco neřekne, nikdo jiný už to neudělá. Paradoxně ho právě něco napadlo. Úplná šílenost. Vybavil si tu řadu přístrojů sešikovanou kolem koule. Blikaly, vrněly, klapaly a syčely a kolem se lehkým krokem a s notnou dávkou obezřetnosti pohybovali Rawantovi technici. Ale žádný z nich k jádru nepřišel a neřekl třeba: "Ahoj, jak se vede?" Jakkoliv to vypadá hloupě, proč to nezkusit?

Pragmatický hlásek v Rikově nitru ho nabádal, aby se do toho nepletl. Měl by to nechat být, protože on přece spěchá domů ze všech nejvíce. Vahan potřebuje zpátky Jádro, aby se začaly rodit děti. Přesto mu to nedalo. Odkašlal si, a řekl: "Snažili jste se s Jádrem komunikovat skrze různé přístroje i telepaticky, a nic to nepřineslo. Napadlo mě, možná je to blbost, ale jestli by nestálo za to s ním promluvit normálně."

"Jak… normálně?" zpozorněl Rawantes.

Sálem se přehnala vlna pobaveného šumu.

Tederik ucítil náhlý nápor magie ze všech stran. Jeho rozhraní se vlivem takového zájmu zeleně rozsvítilo. "No normálně," zopakoval, a ukázal si prstem na rty. "Verbálně."

"Samozřejmě že jsme tu podivnost oslovili," prohlásil nakvašeně Aderawen. "Osobně jsem si dal tu práci a představil se jako velekněz té mrchy Krassiony, kterým formálně pořád jsem. A potom jsem obšírně vysvětloval, oč nám jde, a že potřebujeme pomoc s našimi ztracenými přáteli. Ne že by to zabralo."

"Cha!" vyjekl Grenedon. "Já to slyšel! Bylo to prachsprosté citové vydírání."

"Zatímco ty jsi Jádru vyhrožoval, že na ně poštveš svou matku," zavrčel na Grenedona Aderawen. "A tady Razzi zkoušel Jádro zkorumpovat. Sliboval, že zorganizuje setkání s debhátary."

"Ale já to ještě nezkusil," přerušil Grenedona Tederik. "A já jsem… při vší úctě… jediný, kdo má s tím vším historicky, biologicky a energeticky… aspoň něco společného."

Igor vstal. "Tak jdeme."

***

Při hromadném přesunu do výzkumné sekce nemohl Tederik přeslechnout, jak se účastníci porady mezi sebou dohadují. Jak dělají černé vtípky na jeho adresu, jak si Aderawen dobírá Rawanta, zatímco Kaebi s Jeronýmem diskutují o prapodivných komunikačních zvyklostech pravěkých entit Třetího řádu.

Koule zabírala dvě třetiny objemu laboratoře, a to předtím odmontovali a vystěhovali všechno zařízení. Neúspěšné přístroje dal Rawantes předchozího dne odklidit. Entita se vznášela dvě dlaně nad podlahou, a byla úplně v klidu.

Přítomní se rozmístili podél stěn a jako na povel zmlkli. Tederik šel ke kouli. Nebylo mu příjemné, jak na něj všichni civí, ale byli na palubě Sarvona doma více než on, tak mu nezbude než se s tím srovnat. Vyhrnul si rukávy uniformy a chystal se položit dlaně na lesklý povrch, když se zpoza jeho zad ozvalo varovné zasyčení: "To bych nedělal!"

"Rawantes chtěl říct," upřesnil výzvu laskavým tónem Jeroným, "že to silové pole trochu kope."

"Tak bude s ním mluvit, nebo se mazlit?" prohodil nabručeně Razziel.

Tederik zaťal zuby a navzdory všem kecům pomalu přikládal dlaně k povrchu. Čekal slabou ránu. Byl připravený. Silové pole mělo charakter pružné teplé blány. Jakmile se ho dotkl, zachvělo se… zmizelo. Žádná rána se nekonala, zato povrch už nebyl perleťově lesklý, ale matně rudohnědý.

"Barva staré krve," vydechl kdosi.

Tederik nedbal na obecenstvo, pohodlněji se opřel dlaněmi do teplé stěny. Materiál byl drsný a porézní. Strukturou připomínal hmotu korálového útesu. "Jádro?" hlesl. "Zářivko? To jsem já. Tederik. Pamatuješ si na mě? A na Dannaviona? Já vím, že ano. Netuším, na čem právě pracuješ, ale mohla bys mi chvíli věnovat pozornost?"

A pak se trpělivě a obsáhle jal Jádru vysvětlovat, že po něm potřebují, aby se vrátilo do původní formy, aby mohli zopakovat tutéž operaci, kterou uskutečnili při záchraně trojčat. Společně by prozkoumali další hladové brázdy, aby se ujistili, jestli v nich nezvěstní agenti neuvízli. Mluvil a mluvil, dával do toho všechno, a zcela jistě zeleně svítil, protože rozvinul rozhraní okázale doširoka jako pták prskavec roztahuje chochol na hlavě. S vyšší a vyšší intenzitou se napojoval na okolní pleteň (až to okolnosti umožní, znovu uctivě poděkuje Urbielovi za léčivou lázeň v benthosu). Navzdory neaktuálním tématům, která se pokoutně vkrádala do jeho mysli, nepřestával řečnit. Dokonce vzpomněl všechna jména ztracených agentů, protože o nich během těch dní, co byl na Sarvonovi, tolikrát slyšel. Když Jádru sděloval, že hned, co absolvují tuto poslední misi, vrátí se všichni společně domů, kde je jich nanejvýš potřeba, stěna pod jeho rukama se zavlnila. Zevnitř cosi zadunělo. Opakovaně. Ale on se nenechal vyvést z konceptu a mlel dál. Vyprávěl o novém Kerhanu, který je ve výstavbě, o křišťálové věži pro Vuan, která se při kataklyzmatu zřítila, ale oni ji postaví znova.

Uvědomoval si, že "Zářivka" na kerhanském staveništi byla a všechno viděla (protože ji Dannavion všude tahal s sebou). Ale nebyl si jistý, zda si tady, v nové nepřehledné situaci, bytost Třetího řádu dokáže "správně" vytřídit priority. Správně s ohledem na ostatní bytosti, a především na takové, s kterými ji vážou synergie. Vzpomněl si totiž na otcovu poznámku, kterou pronesl na adresu mizeonských debhátarů: Jsou tak staří, že jejich rozhodovací schémata jsou oproti našim posunutá. Jejich chápání toho, co je důležité a co nikoliv, je odlišné. Liší se v rozhodování, co je třeba udělat teď a co může počkat, třeba několik století.

S vědomím, že "Zářivka/Jádro" prostě potřebuje nápomoc v rozhodovacích preferencích, jí popisoval, jak se občanský život na Vahanu přesune na povrch, zatímco v podzemí zůstanou energetické zdroje, továrny a sklady. Následně se odvážil otevřít citlivá rodinná témata: Řekl Jádru, že chápe, pokud se na trojčata zlobí. Ale vzápětí rozvinul úvahu, že dělání chyb je atributem svobodné volby. Všechny děti dělají chyby. Bez chyb by nikdy nedospěly. Připomněl Jádru, že jeho "nevděční" potomci kdysi pod jeho dohledem položili základy civilizaci sůsů, desmonů a arcidesmonů. Copak to není úžasné? Vahanští se vyvíjeli věky sami. Víru v bohy překlopili do víry v jádro, živoucí zdroj naděje a sebevědomí. A byla by věčná škoda tu civilizaci, která se rozvíjela celé věky, nechat vymřít.

A pak… vžuuum!

Bez varování se zřítil do propasti, když stěna, o kterou se rukama opíral, náhle zmizela.

Čelem dopadl na špičku něčí okované boty. Zatímco se vzpamatovával, rozpoutal se chaos. Všichni křičeli. Kdosi mu pomohl se převalit a posadit. Poplácal ho po zádech a strohým "igorovským" hlasem houkl: "Dobrá práce, mladej." Pak se ten někdo kamsi vytratil, protože reagoval na čísi volání. Zanechal Tederika sedícího na zemi s doširoka nataženýma nohama, motající se hlavou, mžourajícího a nechápajícího.

***

Odkud se vzalo tolik osob navlečených v temně modré letecké výstroji, když na palubě Sarvona všichni nosili šedé uniformy? Šedé uniformy se objímaly s modrými, a všichni do jednoho povykovali.

Největší rámus dělal robustní chlápek, který se bouřlivě objímal s Grenedonem. Na pilotním mundůru měl navlečenou odřenou bundu s designem baziliščích šupin. Tederik si vzpomněl, že ho už viděl, když byli s Dexeyem krátce po korunovaci na základně Aliance. Byl to ten vysloužilý generál z Erektiadu.

"Šrumec jak v mlýnku na maso!" stěžovala si Kaebimu rozcuchaná, plnoštíhlá dáma středního věku, což ji zařazovalo mezi hodně staré ewoui. "Už nikdy nikam nepoletím. Naučím se počítat a zůstanu v laboratoři!" Tak to bude asi Livaia z Krexu.

"Pronásledovali jsme plavidlo neznámého typu. Ale byla to past," referoval Razzielovi vysoký šlachovitý chlap s dlouhýma nohama a s kočičíma očima. Aha, to bude ten Kendrick z Brussedey.

"Když tam Ewerela s Jarunnou zahučely," vyprávěl Trajanisovi chlápek se sytě modrou kůží a oranžovýma očima, zjevně rodem démon, "letěli jsme za nimi. Ale jak se srázy začaly uzavírat a dno se přibližovalo, došlo nám, že jsme v pasti. Viděli jsme, jak se Ew a Jar propadly… do nikam. Jak nás to táhlo za nimi, Dorremu se podařilo odrovnat pravý stabilizátor, a změnit směr. Napálil to čumákem kolmo do stěny. Vězeli jsme v tom sajrajtu až po koule. Zubama nehtama zaseklí v hromadě vesmírného masa. Celé dny jsme hráli slovní fotbal, až nám z toho hrabalo. Nahoru to nešlo a dolů jsme nechtěli. Ale jak čas šel, naše odhodlání se zmenšovalo. Už jsme byli dohodnutí, že se necháme sežrat, když si pro nás ta… ehm… roztomilá příšerka přišla."

"Vidíte! Vždycky jsem říkal, že nováček nezatížený stereotypním myšlením, je dar z nebes!" rozplýval se Jeroným.

Všichni o překot mluvili a mezi nimi a nad nimi mezitím šílenou rychlostí poletovala sem a tam rudá rozžhavená koule. Zářivka! Zanechávala za sebou ohon jisker, které po dopadu na podlahu či oblečení přítomných nechávaly propálené důlky. Kupodivu, nikdo se nad tím nepozastavoval.

Tederik vzal na vědomí, že Jádro jeho prosby vyslyšelo po svém. Zatímco on si ničil hlasivky, ono samo vysvobodilo uvízlé agenty a přeneslo je k sobě. Jak? No protože je to multidimenzionální prostoročasová entita, co se dokáže natahovat do míst, kde slunce nesvítí. Asi. Ať to probádají povolanější. Důležité je, že jádro zachránilo šest z osmi. Těm dvěma agentkám, co propadly dnem brázdy, už zřejmě nebylo pomoci. Nebo se propadly tak daleko, že už je Jádro nedokázalo zachytit.

Seděl na zemi jak pecka, všichni kolem repetili, Jádro bláznivě poletovalo a ničilo inventář. Do toho spustila poplašná siréna, protože komusi začala doutnat nehořlavá uniforma. Do prostoru se vřítily bionické jednotky naprogramované na likvidaci požáru. Zmatek nad zmatek. Od stěžejního momentu neuběhlo mnoho času. Všechno se to dělo naráz a velice rychle. Ale on pořád nevěděl, co se stalo s trojčaty.

S námahou vstal a zařval: "Zářivko!"

Ještěrka – Jádro – Zářivka ve své plazmatické formě zpomalila, a zamířila k němu. Cestou vtahovala žár do sebe, její obrysy se vracely do povědomých tvarů malého plaza. Už vychladlá se měkce snesla do Rikových napřažených paží, odkud se s klapáním a cvakáním vyšplhala na rameno, kde se důstojně uvelebila a opřela si hlavu o jeho krk.

Obešel bandu agentů v šedém, seskupených kolem mírně rozhozeného polymorfa. Partikule jeho těla se chaoticky přesunovaly, takže polovina jeho obličeje měla barvu listové zeleně a ta druhá byla hnědá a popraskaná jako vyschlá půda. Kromě dvojice očí na běžném místě, měl další zrakové orgány na hrudníku a na pažích a všechny dramaticky mrkaly. Rodák z Cochranu kolegům afektovaně popisoval příznaky záchvatu psychokinetózy, které se ho zmocnily poté, co se stíhačka přilepila na hladinu jezírka bílého slizu. "Jenom díky tomu jsme tam s Trovianem nespadli."

Tederik se propasíroval mezi agentkami z technické sekce, když skrze všeobecný rámus zaslechl jeden, důvěrně známý hlas.

Se Zářivkou na rameni se prodral k trojici idolů, které rozmlouvaly s Igorem.

Řeč se vedla o Trrisielovi.

***