Z(a)tracené klíče III - Obrušování hran: kapitola 28: Exotovo dilema

16.11.2026

"…a nyní, dámy a pánové, sledujeme grandiózní velké finále!" rozplývala se reportérka. "Tři praví pravorodí bohové vahanští se opětovně vítají s potomky! Podle dobrozdání spolupracovníků ze Sarvonovy nadace je můžeme identifikovat následovně: Robustní zeleně vybarvený idol je Han. Ten rudý by měl být Kerr, a ta půvabná dáma v modrém by měla být bohyně Vuan. Povšimněte si, s jakou velebností si idolové počínají! Jak opatrně se pohybují, aby ani jednoho desmona nezašlápli!"

Hynek Kopřiva telekinetickým gestem ukončil projekci a vysunul krystal se záznamem bredeonské videxové stanice z přehrávače. Zaklonil se v křesle a bloudil pohledem po starožitném zařízení svého kabinetu. Prastarý dům v říčním údolí obklopený loukami a lesy měl rád. Zabezpečil ho světlomamnou iluzí a slušnou dávkou kleteb stejně, jako to udělali robustuanští s ostrovem Duanzaná. Kolem pozemků obehnaných tlustou kamennou zdí se prohnala vojska mazaných Keltů i těžkopádných Germánů. Později je vystřídali Markomani, Římané a Hunové. Nic na tom nezměnili ani Slované, kteří se v okolních nížinách usadili v prvním století pozemského křesťanského kalendáře. Dobyvačné války, selské bouře, morové rány, církevní třenice, pády monarchií, nové republiky, dvě světové války. Nic ho odtud nedokázalo vystrnadit.

Pokud se mezi smrtelníky objevil míšenec s dlouhověkým, kdokoliv, kdo dokázal zábrany prohlédnout, s přehledem ho odradila strohá mentální výstraha. Mladorodí pozemští bohové o Hynkově usedlosti věděli. Občas přicházeli z přísvětí na zdvořilostní návštěvy a pokládali otravné otázky. Fascinovalo je Hynkovo soužití se smrtelníky. Nevěřícně vrtěli hlavami, když se portálem přenášel do městského bytu v malé zemi uprostřed Evropy, odkud vycházel jako prostý pozemšťan za prací ve špitále. Měli ho za neškodného podivína. Tipovali jej na paridiánce, který ještě nevyvanul, či za netreba, co unikl krenevské genocidě. Nikdy nepřiznal, kým je a nikdy se nenechal zatáhnout do jejich kompetenčních sporů, a oni ho nechávali na pokoji. Jenže to neplatilo pro Trrisiela.

Hynek byl naštvaný na Alianci. Místo aby jezevce konečně chytili, plýtvali časem na záchranu vahanských trojčat.

Jakmile jeho stvořitelé převezmou kontrolu nad laboratořemi, Trrisiel se tam neodváží. Těžko by riskoval potyčku s pravorodými v jejich výsostné doméně, tam, kde jsou nejsilnější.

Ale potíž je v tom, že Trrisiel to nevzdá.

Hynek se potýkal s vtíravou obavou, že sedm tisíciletí jeho poklidné pozemské existence brzy skončí. Měl by se sbalit a hledat nové zázemí? Netrápilo ho, že o jeho identitě vědí Zlověstní z Robustuy. Kdyby chtěli, dávno by se o tu informaci s někým podělili. Horší to bylo s Trrisielem a jeho vyděračskými praktikami. V cestě za grandiózním cílem je nesmírně vynalézavý. Nebude váhat Hynka znovu oslovit s dalším nestoudným požadavkem. Kdyby se Hynek sbalil a zmizel stejně, jak to v dávných dobách opakovaně udělal, byl by z toho venku. Jenže… Soužití se smrtelníky ho jistým způsobem poznamenalo. Příliš často byl svědkem lidského umírání. Pochopil, že lidé na hraně smrti nejvíc litují ne toho, co udělali, ale toho, co neudělali.

Po útěku z Vahanu a po osudné šarvátce se stvořiteli byl plný rozhořčení. Nenáviděl pravorodé, starorodé a všechny jejich potomky, co se na něj blahosklonně usmívali, když ho Kerr či Vuan chodili předvádět na spřízněných světech.

Tak to je ten poslední kousek?

A co je na něm pozoruhodného? Umí to počítat v hewenské soustavě?

Oči to má po paridiáncích, ale jinak to vypadá jako smrtelník. Jaká je doba expirace?

Výsledek zpětné hybridizace ferferinských míšenců byl povedenější. Měl aspoň křídla a duhové šupiny na čele.

Tak a všelijak podobně o něm rozmlouvali, bez ohledu na to, že on to slyší a všemu rozumí. Největší veselí vyvolávalo, když se Kerr s přezíravým výrazem svěřoval, že tento exemplář vznikl prakticky náhodou, zásluhou Vuan. Vyprávěl, jak sestra plánovala společně s Brexou Mizeonskou vytvořit nový druh hmyzu k opylování vegetace na Fedwonu. V laboratořích našla nepořádek, který tam po sobě nechali Han s Kerrem. Posbírala zbytky předešlých projektů a smetla je do proliferačního kotle s úmyslem je řízenou implozí zlikvidovat. Ale než to stačila udělat, fragmenty různých infonových vzorců a relikty desítek tkáňových kultur, všechno zbytky naprosto odlišného základu, se začaly navzájem spojovat! Bylo zábavné sledovat, jak se ze dna kotle zvedá cosi napůl hmotného a beztvarého ale současně silně reaktivního. Stačila trocha usměrnění z Vuaniny strany, a stvoření se samo uspořádalo podle konvergenčních zákonů do humanoidní formy. Přirozeně, že bylo zapotřebí další kultivace, ke které se Han s Kerrem ochotně připojili a trvalo to mnoho desítek oběhů.

A uznejte, že na Šlichtu ze zbytků to není tak špatné, uzavíral Kerr takové prezentace. Načež se strhla vášnivá debata, zda je ta formotvorná konvergenční funkce atributem rezonance s pletení nebo zda vyvěrá přímo ze Zdroje.

Dwu Nakhar – Šlichta ze zbytků. Na svobodě si Hynek vybíral jména podle světů, na kterých působil. Na Zemi toho vystřídal hodně, ale valnou část posledního tisíciletí se jmenoval Heinrich Ignaz der Freiherr von Brenn Nessel. Koncem devatenáctého století se počeštil na Jindřicha, svobodného pána z Kopřiv, a na začátku toho jedenadvacátého už se prezentoval jenom jako MUDr Hynek Kopřiva. Lékařskou profesi si nevybral. Ona si vybrala jeho. Pomáhal pozemšťanům, protože tím vyvažoval lumpárny, kterých se dopouštěl jinde. A že jich bylo.

Pravorodý Ok-sawonský bůh Fuon Sekáč si dlouho myslel, že to byla Xawona sunnisenská, kdo s užitím alchymistických procesů pomohl jeho ženě opakovaně otěhotnět. Mohl se vzteky zbláznit, když odhalil, že to byl Dwu Nakhar, který si půjčoval Xawoninu identitu, a že na tom otěhotnění žádnou alchymii nepoužil. Fuon byl odhodlaný vyhlásit vahanským válku, ale Hynek ho zavčasu uspal, pro jistotu s celou rodinou. Potom tu byla ta bouda na Senedona. Nejvyšší krenevský bůh by nikdy nešel do předem prohraného boje se sahíjiny, kdyby mu předtím Hynek fikaně neslíbil posily od dravenů. Žádní draveni na bojiště nepřiletěli a Senedon zaplatil za genocidu netrebů, jak zasloužil. Ha! A Assi-Siona Dervosská by patrně dál míchala kletby, kdyby ji Hynek nenaprášil Alianci. A co Krassiona z Riiberionu? Určitě by se nikdy tak fatálně nepoštěkala s Exis, kdyby jí její manžel Zmar nenasadil parohy právě s Exis. Až na to, že tím cizoložníkem nebyl Zmar, ale Dwu Nakhar, co si na chvilku vypůjčil Zmarovu podobu. Na fanfarónského Zmara byl Hynek zvlášť alergický, a dělal všechno pro to, aby ho připravil o rozum, což se mu téměř povedlo. Byl to právě pravorodý riiberionský bůh Rozkladu, kdo v dobách, kdy bylo na Vahanu ještě všechno v pořádku, na trojčata naléhal, aby Hynka zlikvidovala, dokud je ještě čas. Existence toho mutanta je urážkou přirozené souslednosti pravděpodobnostních polí. Jeho kvazi rozhraní vibruje do paralelních rozměrů stejně jako kdyby šlo o Stvoření Třetího řádu. Pokud ho nezničíte, zničí jednou on vás, prorokoval tehdy na recepci u kavanské bohyně Tesivel s ponurým výrazem Zmar

A Hynka to uráželo a dohánělo k záchvatům vzteku. Jen tak ze sportu mezi pravorodými a starorodými rozhazoval semínka konfliktů a čekal, až vyklíčí. Nadělal spoustu zlé krve ještě před útěkem z Vahanu a pokračoval v tom i po návratu z bojiště. Trvalo věky, než ho ten vztek přešel, než mu došlo, že Zmar měl v ponurých prognózách ohledně jeho osoby pravdu. Pochopil, že jeho lumpárny nebyly ze sportu, ale ze msty. Trestal ostatní, že ho nepřijímají, ale byl to on, kdo nedokázal přijmout sám sebe. Práce mezi smrtelnými lidmi mu otevřela oči, ale trvalo to dlouho, než si to dokázal přiznat.

S odstupem věků si velice dobře uvědomoval, jak velkou chybu udělal, když Trrisielovi prozradil lokalitu bojiště. Když pak Trrisiel s bezmocnými trojčaty experimentoval, Hynek ho nezastavil. Trrisiel hledal způsob, jak zkopírovat paměťové stopy v infonových vzorcích vědomí. A byl to Hynek, kdo mu poradil, jak na to, protože tytéž praktiky na něm zkoušeli Kerr s Hanem. Tehdy si říkal, že stvořitelům neuškodí ochutnat vlastní medicínu. Ne že by litoval, že trojčata tehdy zmasakroval. Ale ta palčivá potřeba po odplatě se kamsi vytratila. Utrpení jiných ho dávno přestalo těšit.

Mohl by se vypařit za deset předělů, mohl by se tu na všechno vykašlat. Jenže mu z té vyhlídky vůbec nebylo dobře. Cítil tíhu na hrudi, doháněl ho pocit spoluzodpovědnosti za Trrisielovy iniciativy. Teď to ještě zamotávají blázni ze Sunnisenu. Xawona měla máslo na hlavě, když se tehdy rozhodla experimentovat s originální magickou matricí. Vzdát se božství a hrát si na smrtelnici? Ona a Trrisiel si můžou podat ruce. Ale poslední dobou jí zřejmě došlo, že to byla slepá ulička. Jenom, jestli už není pozdě. Šíbrům z Aliance už to zřejmě docvaklo. Ale proč na Sunnisen poslali špehovat to sotva odrostlé vahanské mládě? Zamaskovaný byl solidně, ale vahanské vibrace od bredeonských by Hynek rozpoznal, i kdyby mu zůstala pětina mozku. Když z informačního pole Systému zaslechl, že Tanasi Uneon vydal na Esebu zatykač, založil časové vlákno na tři sekety, aby stačil toho kluka varovat, než bude pozdě. Tak snad se podle toho zařídil.

Dwu Nakhar maskovaný jako doktor Hynek Kopřiva
Dwu Nakhar maskovaný jako doktor Hynek Kopřiva

Události se kupily jedna přes druhou, až to Hynkovi připadalo, že se posledních deset milénií nestalo vůbec nic, a všechno se to vyhrocuje právě teď. Na pitomce ze Čtyřdohody a jejich poskoky z Aliance se spoléhat nemůže. Kdyby práskl do bot, nezbyl by v Metaprostoru nikdo, kdo Trrisiela zastaví. Proto se Hynek rozhodl zůstat.

***

Endemonova vyhlídka

Rawantes vrátil přečtený dopis Endymu. "Já říkal, že v tom mají pracky tví bráchové! Jeden pohled na skeče z Nokwelu, a stačilo. Lupech Hnusák se nemohl stát potkanem jenom vlivem špatného svědomí."

"Protože žádný svědomí nemá," podotkl mdle Endy, zatímco psaní motal do ruličky.

Seděli v čajovně Němý výkřik, situované ve střešní nástavbě správní budovy Q. Podnik s průhledným plastexovým nábytkem, ohraničený stejně průhlednými stěnami a stropem, nabízel nerušený pohled vzhůru na hvězdy. Budova čajovny zabírala polovinu střešní plochy. Mezi jejím pláštěm a okrajem střechy se nacházela promenáda, oddělená od vzduchoprázdna další bariérou. Z této galerie vedoucí podél obvodu střechy měli obyvatelé základny široký výhled na zvlněný kovově stříbrný terén satelitu. Krajina ticha osvícená hvězdami nabízela pozorovateli hru světla a stínů, dávala průchod fantazii, nehybné kameny se měnily ve spící quosibany a dřímající draky.

"Udělali dobře, že ho nechali naživu," konstatoval rozšafně Rawantes. "Jeho ostuda poslouží ostatním bafuňářům co by výstraha. Můžeme dát tip Laskaně Vrtošivé, ona z toho udělá legendu!"

Endemon zasunul ruličku do zlatého pouzdra, a zběžně přikývl. "Ano, to je skvělý nápad." Přesně tak to bratři pojali. Každý vysoký hodnostář Feustonovy církve, který uvidí Lupecha šmejdícího po pracovně s nosem u země, si tisíckrát rozmyslí, než začne pomýšlet na sexuální hrátky s novici. Z dopisu pochopil, že bratři se po setkání s Lupechem dovtípili, k čemu mezi ním a hovadem došlo. Už věděli, proč skončil Lupech s nůžkami v břiše a Endemon odsouzený k Posvátnému žehu. Nebyl nijak nadšený, že to Tederik s Dannavionem vědí, ale už nevyšiloval. Kdyby se to stalo před rokem, byl by z toho vyřízený. I nyní se mu z jakékoliv narážky na ok-sawonskou mizérii s Lupechem dělalo zle od žaludku. A to si donedávna myslel, že to má za sebou. Co poznal Rawanta, dostal pádný důvod, aby se od hnusných vzpomínek oprostil. Ale nešlo to snadno. Doktor Jeroným, ke kterému chodil na terapii, tvrdil, že to bude trvat mnoho let, než se s tím vyrovná. Hlavní podmínkou je skončit s hněvem. Ne na Lupecha, protože ten si jeho pozornost vůbec nezaslouží. Ten hněv, o kterém Jeroným mluvil, a který Endy skutečně cítil, totiž vyvěral z něj a cílil zase jenom na něj samotného. Prý se to spraví, jakmile se přestane na sebe zlobit, že něco takového vůbec dopustil. Že neodhadl Karafovy záměry, a že se nechal odvézt do Nokwelu, kde… Brrr. Z objektivních důvodů jsi neměl šanci tomu zabránit, tvrdil Jeroným. Byl jsi příliš mladý, příliš nezkušený. Tvoje racionální já to jen potřebuje přijmout.

"Jsou v balíku a usadili se na Robustue!" radoval se Rawantes. "Nic lepšího jim nemůžeme přát." Když viděl, že Endy jeho radost nesdílí, jeho hezká tvář se zavlnila účastí. "Ale no tak. Za týden máme nárok na dovolenou. Co nám brání zaskočit na Duanzaná? Taky jsem měl bratra. Ti tví jsou naživu, a na Robustue jim bude dobře. Trajanis na to dohlédne. Celá jejich příšerná rodina." Zakoulel očima a vyprskl: "Počkej, až se seznámíš s královnou Eryn!"

Endemon byl tak vykolejený vzpomínkou na hovado Lupecha, že už nevydržel na jednom místě. Zastrčil tyčinku s dopisem do náprsní kapsy civilní černé bundy a vstal. "Co se projít okolo?"

Vyrazil z čajovny rychlostí ptáka čereváka. Téměř běžel a Rawantes ho bez řečí následoval, tichý a elegantní jako vždy. Ocitli se na promenádě mezi obvodovou stěnou čajovny a stěnou lemující okraje střechy správní budovy Q.

Skýtala se jim vyhlídka na Leno-ovin. Kůra tohoto neplodného světa se skládá převážně ze sloučenin železa a krihonitu. Nejsou tu stromy, nežijí tu zvířata. A přece ho Endy pokládá za domov, pokud ho může sdílet s Rawantem. S funkčním rozhraním dokázali poletovat nad kovovými kopci. Úplně naboso, nebo usazení na antigravitačních prknech. Závodit nebo si hrát na schovávanou. A když je to přestalo bavit venku, podzemní a nadzemní instalace základny nabízely další, mnohem rafinovanější aktivity. Nejen prací živ je arcidémon, a pro arcidesmony to platí též, lákal Rawantes Endyho od rozdělaných pokusů. Přitom Endy už od několika známých slyšel, že ještě donedávna býval největším odpůrcem aktivního odpočinku právě Rawantes. To, že on teď lákal Endemona k flákání, svědčilo o významných změnách preferencí, a drbnám to neuniklo.

Jakmile se Endemon po ukončení sunnisenské mise natrvalo usadil na základně Aliance, vyvolal mnohem větší rozruch volbou přátel než svým extrémně nízkým věkem. Dámy a pánové ze středních vrstev osazenstva se k nováčkovi slétly jako sikkosy na med. První vahanský agent v dějinách! Že to na Vahanu vlastně neznáš? Ale tví bráchové se tam zabydleli slušně, nebo ne? Potom, co vahanští vyhnali Skolly, se narážky změnily: Ten závěr tví bráchové teda nevychytali! Pomohli trojčatům, a sami zmizeli v propadle dějin. Nevděk světem vládne! Kam se vůbec poděli? Ty to fakt nevíš? Kromě tlachání o ničemnešetřili spojaři, navigátoři, manipulanti a dispečeři všech známých pohlaví dobře míněnými radami: Chodíš na obědy s Rawantem? Ty si s ním rozumíš? Ten se přece nedá zařadit do žádné škatulky. Baví se maximálně s Izzel a s Razzielem a to ještě ze slušnosti, protože ti dva jsou jeho teta a strýc. A to víš, že jeho otec je Trrisiel? Ten Trrisiel? Kdyby Rawantes chtěl, mohl být mizeonským císařem. Místo toho se vrtá v prehistorických mechanismech z Parídie a dodržuje zdejší úzkoprsý Protokol. Pro našince je ten chlap naprosto neuchopitelný. Navenek arcidémon, ale uvnitř…, no to snad víš, co je zač. Je divný skoro jako Jeroným. To jsi slyšel, že Jeroným se narodil jako smrtelník? Jak je možný, že kamarádíš jenom s exoty? Nejsi ty taky exot? S úlevným smíchem jim odpovídal, že ano, a že ho to těší. A bylo tomu skutečně tak. Stačilo, když se podíval do Rawantových věkovitých očí, a trnulo ho po těle a bolelo na hrudi. Bylo to stále čerstvé, ale Endy se nedokázal ubránit chvějivé naději, že natrefil na zlatý důl. Na studnu v poušti vykopanou jenom pro něj. Na pevnou půdu pod nohama, na kterou narazí zoufalec, co se propadal do bažiny. A Rawantes? Ten dostatečně důkladně dával najevo… totéž.

"Endy?" Rawantova dlaň přistála na jeho paži. "Jsi tu se mnou?"

Mnohem víc, než myslíš, prohnalo se Endymu hlavou. Nejraději by mluvil o úplně jiných věcech. "Dobře, že vzali Lupechovi ten přívěšek," dodal šeptem, přestože byli na vyhlídkové terase sami. "Nic bych za to nedal, že blbec Karaf se v dohledné době vrátí na Ok-Sawon. Bude zaslepený jako předtím, ale mnohem rafinovanější. Udělal by všechno, aby se k přívěšku dostal. Kdyby to vážně byla Feustonova trumpeta…"

Rawantes objal Endyho kolem ramen, přiblížil rty k jeho uchu. "Ale ona to nejspíš Feustonova trumpeta je," zašeptal. "Už nikodemští potvrdili, že je to zatraceně staré. Padl názor, že to trumpeta být nemůže, protože tahle věc vznikla dávno předtím, než chudák Feuston spatřil světlo tohoto světa. Ale Feuston sám deklaroval, že trumpetu spatřil, když byl v transu. Mohl zírat hluboko do minulosti. Až se vzpamatoval, do Písně písní podrobně popsal, jak trumpeta vypadá. A přívěšek na ten popis beze zbytku sedí."

"To znamená, že trumpetu dali vahanským do opatrování ok-sawonsští bohové, než se odebrali na kutě?" vydechl Endy. Víc, než na historii pitomé trumpety se soustředil na tíhu Rawantovy paže kolem svých ramen. Zklamaně zatajil dech, když paže lehce sklouzla po jeho zádech. Vzápětí se zajíkl, když Rawova ruka nenápadně ale naprosto cíleně narazila na jeho a jejich prsty se vzájemně propletly.

"Na Sarvonovi jsem se to Kerra zeptal," pokračoval plynule velmi neutrálním tónem Rawantes.

Kráčeli bok po boku galerií vyhlídky a drželi se za ruce. Endymu se dostávalo exkluzivních informací z historie rodného světa. Něco o tom, že oksawonští bohové neusnuli dobrovolně. Pomocí kletby je uspal Dwu Nakhar, aby zametl pod koberec své intimní poklesky s Fuonovou manželkou. On také uložil do trumpety reverzní kletbu, která má moc ok-sawonské spáče probudit. Brexa Mizeonská a Vuan Vahanská jeho počínání odhalily a trumpetu mu zabavily. Měly v úmyslu ok-sawonské probudit, ale nijak na to nespěchaly, protože s nimi nebylo snadné pořízení. Potom ale Dwu Nakhar utekl a trojčata no pronásledovala, a jelikož Brexa po Krvavém dešti skončila v relikviáři, spí ok-sawonští bohové dodnes.

Endy se dozvídal úžasnou historii Feustonovy trumpety, ale mnohem úžasnější byla ruka, která lehce svírala tu jeho.

"Uvědomuješ si, co se právě teď děje?" zeptal se Rawantes chvíli poté, co exkurzi do historie ukončil. Jeho hlas zněl lehce, snad až příliš.

"S námi dvěma?" vyjekl Endy ostře a nezvykle nahlas. Překřikoval vodopád rozbouřené krve, který mu hučel v uších. "Řekl bych, že mě nenápadně, ale efektně… svádíš. A ujišťuju tě, že se mi to… sakra… líbí." Zastavil se, protože už nedůvěřoval nohám, že by ho dál unesly. Přiměl tím k zastávce i Rawanta. A protože ho pevně držel, přirazil ho k plastexové stěně a přitiskl se na jeho hrudník. Byl tak rozrušený, že skoro nevěděl, co dělá. Stáli těsně u sebe, zírali si do očí, jejich nosy se téměř dotýkaly.

"Řekl jsi mi o té hrůze s hovadem Lupechem," zašeptal ponuře Rawantes. "A já si tvé důvěry převelice cením. Ale jestli se chceme posunout dál, musím ti říct něco o mně. Něco hodně špatného." Poprvé bylo znát, že není tak klidný, jakým se dělá.

"Nemusíš mi nic říkat," namítl Endy. "Všude kolem se dějí věci, do kterých nevidím." Zase si vzpomněl na toho chlápka bez rozhraní, co ho varoval na Sunnisenu. Ptal se na tu osobu Jeronýma, Kaebiho a Igora, ale všichni tvrdili, že nikoho takového neznají. Zřejmě element, který do žádného scénáře nezapadal. "Prostě nemusím vědět všechno."

"Ale toto vědět musíš," řekl s povzdechem Raw, "aby ses mohl rozhodnout, jestli mě opravdu chceš. Některé věci snadno sneseme u přátel ale ne u partnerů. A já nemůžu riskovat naše přátelství. Protože, a to mi prosím věř, bych byl radši tvým přítelem než odkopnutým milencem."

"Cokoliv řekneš, můj názor na tebe to nezmění!" zakrákoral do běla rozpálený Endy. "Vsadím se, že naprosto přesně víš, co pro mě znamenáš." Uvědomoval si, že je mu teprve jedenadvacet. Je na Rawanta nedozírně mladý, nemůže se s ním srovnávat ani postavením a už vůbec ne zkušenostmi. Ale na to on kašle! Nebrodil se nadarmo sračkami s Karafem a s Lupechem, aby teď couvl před tím nejlepším, co mu život nabízí.

Raw jako by už nemohl snést Endyho upřený pohled, zavřel oči a opřel si hlavu o jeho rameno. "Jeden starý mocný bůh byl přesvědčený, že mě miluje," zamumlal. "Tvrdil, že pro mě chce jenom to nejlepší. Jeho zájem mi lichotil. Dlouho jsem mu to žral. Byl jsem přesvědčený, že ho taky miluju. Možná tomu tak i bylo. Ale jak čas šel, opakovaně jsem se přesvědčil, že to, čemu on říkal láska, byla posedlost. Aby si mě udržel, manipuloval, lhal, citově vydíral. A to, jak se choval ke mně, nebylo nic proti tomu, jak nakládal s ostatními."

Rawantes se odmlčel a Endy cítil teplo jeho těla a poslouchal jeho trhaný dech. "To, co ti teď povím," řekl po chvíli, "vědí dva mí nejbližší přátelé a ten třetí to jenom tuší. Já toho boha… zabil. Přinutil jsem ho vyvanout, a nebylo to v poctivém boji, ale lstí. Předpokládal jsem, že mě přitom vezme s sebou, ale to se nestalo. Nejsem na to pyšný, ale udělal bych to znovu."

Endemon vedený spíš instinktem než rozumem, uchopil a zvedl Rawovu hlavu ze svého ramene, aby mu viděl do tváře. "Tak jsi ho zabil. No a co?" zabručel. "Jestli tyranizoval všechny kolem…"

"Uplatňoval ty nejtemnější kletby na vlastní příbuzné," zachraptěl zmučeně Raw. "Bez jejich vědomí je tím nutil k poslušnosti. Kdybych ho nezastavil, zničil by životy mých přátel."

Endemon Rawanta pevně objal a políbil ho. Lehce a nezkušeně. A pak znova. Hlava se mu točila, srdce bušilo. Hejna útočících draků, Trrisielovo vesmírné město, dezintegrátory ani feen-texové paprskomety by ho nedonutily přestat.

Až mnohem později, když se živel na přechodnou dobu vybouřil, a on byl zase schopný přemýšlet, mu to došlo. Už mu nepřipadalo tak divné, že je to on, kdo udělal první a zásadní krok, protože pochopil, že přesně na to Rawantes čekal.

***

Share