Z(a)tracené klíče III - Obrušování hran: kapitola 26: Velké finále s hořkým koncem.

Šachta ústila na povrchu, ale dveře kabiny byly po odpojení Systému zavřené. Vykrojil si pohodlný otvor paprskometem, což nebylo vůbec snadné, když při tom musel levitovat. Poněkud upachtěný se vydrápal ven. Ocitl se ve tmě uvnitř prázdného nově zbudovaného strážního domku. Připravil si pulzní paralyzér a vydal se na výzvědy. Protože v Kerrhanu bylo před polednem, na této polokouli panovala hluboká noc. Domek stál v oploceném areálu, jeho součástí byla větší správní budova. Lampy svítily v nouzovém režimu, ale Tederik jejich světlo nepotřeboval. Dveře správní budovy byly otevřené. Vešel do haly s lavicemi, zrcadly a skříněmi. Všude se povalovaly kusy žlutého pracovního šatstva, svědčící o překotném odchodu. V přilehlé kanceláři ho přivítaly poházené plastexové archy na stole a modrobíle pruhovaná videxová stěna. Bez jasného úmyslu listy s tabulkami a sloupci čísel posbíral, a nacpal si je do vnitřní kapsy taktické bundy. Za správní budovou stál přístřešek s trojicí dobíjecích stojanů pro bionické jednotky, za ním se rozkládala přistávací plocha pro vznášedla. Za plotem v mírném větru šuměly vysoké stromy. Z hloubi lesa se ozývaly zvuky nočních tvorů. Jinak tam byl klid, nikde nikdo.

Zklamaně se posadil na betonový obrubník přístaviště. Aspoň jedno vznášedlo, kdyby tu nechali. Vzhledem k tomu, že laboratoře jsou na opačné polokouli vahanské sféry, bude v Novém Kerrahnu večer, než tam dorazí. A to poletí naboso. Než se vrátí, bude po bitvě! Jenže, co jiného mu zbývá? Pořád lepší letět nad volnou krajinou než zůstat zaseknutý v podzemí. Dexey a ostatní budou mít plno práce nahoře. Na laboratoře si vzpomenou, teprve až budou skollové pod katrem a vahanci zkonsolidovaní.

Vlastně bylo jedno, kudy se vydá, protože jeho cíl je u protinožců. Klíčové bude neměnit směr. Odrazil se od země a letěl přímo za nosem. Nebe nad ním bylo temné, viselo nepříjemně nízko, padala z něj tíseň. Netušil, jestli je to běžná oblačnost nebo jestli to má co dělat s draveny. Hvězdy, podle kterých by se mohl orientovat, vidět nebylo. Děkoval arcidesmoním smyslům, že rozeznával hustě zalesněnou krajinu pod sebou. Mířil k nejvyššímu kopci na obzoru a držel si palce, aby se neodchýlil. Hlavou se mu honily myšlenky na Šerryzah. Bude ho ještě chtít?

Letěl dlouho. V temnotě pod ním se míhala jezera a skalnaté pláně. Ochladil se vzduch, dole se rozprostřela vodní pláň Ledového moře. To je celý on. Ze všech možných tras vybere tu nejméně hostinnou vedoucí kolem jižního pólu! Průběžně dočerpával energii z pleteně. Neměl by cítit fyzickou únavu, přesto unavený byl. To bude to mnohokrát skloňované přetížení smyslů. Povrch ledových plání pod ním byl jednotvárný a klidný, postrádal jakýkoliv orientační bod. No co? Nemá jinou možnost než letět dál. Dřív nebo později bude moře konec.

Tma se zvolna rozpouštěla, na obzoru zahlédl náznak svítání. Sluneční paprsky se těžce probíjely skrze nakumulovanou oblačnost. Siopur dva nebo Siopur jedna? Časomíra na manžetě ukazovala, že v Kerhanu by mělo být pozdní odpoledne. Snad tam doletí ještě dnes. Problém spočíval v tom, že ledová krusta mořské hladiny odmítala končit.

Strhl se vítr a sílil. Tederik prorážel studené povětří plápolajícím rozhraním, držel se nízko nad ledem, a v duchu si nadával do pitomců. Navíc se mu zdálo, že mračna klesají, a že ho snad zavalí. S jistotou, že nejde o běžný klimatický jev, se nadechl a zařval: "Alle, Besi, Cody! Můžete mi pomoct?"

Z šedé masy, která se k němu řítila, se zformovala obří přízračná tvář. Měla dva páry očí, široké nozdry, z doširoka otevřené tlamy čněly dva mohutné špičáky. Kdokoliv neznalý by čekal, že zaútočí. Jenže Tederik v tom výrazu jasně rozeznal úsměv.

"Nazdar partyzáne! Potřebuješ svézt?" zadunělo mu do uší a mraky ho nadobro obklopily.

***

Spočíval v šedém načechraném médiu jako ve vatě. Bleskovou rychlostí unášený, přesto v naprostém pohodlí poslouchal draveny soupeřící o slovo. Dozvěděl se, že Operace Vítr proběhla úspěšně. Zbývalo ještě zkontrolovat nedodělky. Draveni se naposledy rozprostranili kolem vahanského povrchu, aby podchytili zaběhlé kusy, a díky tomu natrefili na Tederika. Po chvíli se mu podařilo rozpoznat, který z dravenů právě mluví.

"Vysadíme tě u tvých a pak se stáhneme k Ottíkovi. Tradá domů! K naší princezně!" jásal užvaněný Bess.

"Dorreson už odplachtil. Podává hlášení Igorovi, ten nešťastník!" posmíval se Aull.

"Tak Eudor uvíznul v laboratořích?" prohodil Bess. "Dohlížet na Esebu, to mu teda nezávidím. Neměl by tam strašit dlouho. Čtyřdohoda nemá zájem, aby se účast Aliance veřejně protřásala v médiích. Potom by si každý bůžek z periferie myslel, že stačí písknout. Hlavně si nikdo a my už vůbec ne nepřeje, aby se na světech Metaprostoru oživily konspirační teorie o Třepotavém přízraku. Agenti nasazení do videxových štábů svedli naše působení na trojčata. To se povedlo!"

"Složíme tě stranou zástavby. Nemůžeme na sebe upozorňovat," oznámil Aull.

"Otta vzkazuje, že se máš zastavit na Robustue, až budeš mít kdy," vyřizoval Bess.

"Náš svět je přátelský. Zejména k míšencům," dodal ten třetí, co se běžně neprojevoval.

Hups! Trochu nešikovně položili Rika na hromadu stavební suti. Poděkoval, poslal pozdravení Ottovi, popřál jim šťastnou cestu domů. Vleže na zádech sledoval, jak se šedé výběžky vzdalují, jak stoupají kamsi do stratosféry ke svému nositeli.

***

Po bitvě:

Rozestavenou čtvrtí letěl do centra dění. Velkolepé postavy Hana, Kerra a Vuan se nedaly přehlédnout. Městem zněl Kerrův melodický hlas podbarvený rytmickým duněním. Napodobovalo pulzy jádra a zvláštním hypnotickým způsobem sytilo vzduch. Kolem trojice se tísnily davy. Ti nejvyšší desmoni bohům sahali sotva po kolena. Dav se rozléval po celém dolním městě, okraje dosahovaly až k troskám černé stěny.

Shromáždění se konalo u paty návrší. Bílá stěna byla stržená, mezi panely se válely trosky bojových bionických jednotek. Idolové se utábořili v místě zdemolované brány. Pohyblivý chodník k návrší byl ožehlý a pokroucený.

"…Jestliže jsme vaši ranou společnost ponechali deset milénií bez dozoru," řečnil Kerr, "neznamená to, že jste byli opuštěni! Věděli jsme, že ideál, jež vyznáváme my, bude drahně odlišný od ideálu, ke kterému přirozenou cestou dospěje vaše pospolitost. Oč lepší bylo nechat dílo tvořivě se rozvíjet k prosperitě, která je mu vlastní než vnucovat mu normy pravorodých, založené na věčném prolínání veškerenstva! Tisíce oběhů vaší zdánlivé samoty byly zkouškou vyspělosti. Vy jste obstáli, a my jsme tím potěšeni!"

Tak takhle se z toho vylhali! Pomyslel si Tederik. Klouzal pohledem po mnohatisícovém davu ve snaze rozeznat známé tváře. Ale v barevném přísvitu, kdy se rudé, zelené a modré světlo mezi sebou proplétalo a navzdory zákonům optiky vlnilo do smyček a oblouků, nedokázal obličeje fascinovaných přítomných identifikovat. Bylo by velice náročné udržet v klidu takové shromáždění, pokud by se jednalo o smrtelníky. Ale čerstvě zregenerovaní desmoni vypadali spokojeně. S rozechvěním si prohlíželi obnovené rozhraní. Najisto vzali za své, že uzdravení je dílem bohů. Vyměňovali si dojmy, mluvili o vděčnosti. Z čiré radosti tančili, jiní se vznášeli nad terénem a smáli. Čišela z nich úleva a naděje.

Hudba jádra prostupovala troskami domů, hlínou, vodou i kamenitým terénem, ale hlasy bohů nepřehlušovala, naopak je dramaticky podbarvovala. Tederik by ale vsadil boty, že jádro se ještě nevrátilo. Přemýšlel, proč mají idolové tu urputnou potřebu jádro napodobovat. Možná tím deklarují, že z jádra vzešli. Ujišťují okolí, že jsou jeho součástí. Není to známka určité nejistoty?

Kerrovy květné fráze vystřídal Han, jehož výrazivo bylo věcně strohé: "Nyní přijmeme k pohovoru nejváženější a nejstarší příslušníky Generality z vašich řad. Společně ustanovíme plán obnovy a nastavíme nová pravidla soužití. Vybraní přistupte blíže, a vy ostatní posečkejte, než bude dokonáno."

V davu to zašumělo, ozvaly se výkřiky, snad i kletby, načež se do popředí prodírali arcidesmoni, které Tederik znal od vidění ze zasedání širokého kruhu Generality: Na prstech jedné ruky by spočítal takové, s kterými kdy mluvil o nějakých praktických záležitostech. A ejhle, Meuza Brau-Han, Evonymova vdova a Kořina velectěná pramáti, se drala mezi prvními. Kde je u všech Spících Dexey? A kde jsou Tay Wen a Herdeken? Aha, budou tam, kde je nejvíce práce, a tady to rozhodně není. V té chvíli ho zamrzelo, že Tessana zůstala s Esebou a Eudorem v laboratořích. Během chvilky se kolem božských trojčat shromáždil hlouček těch nejpovolanějších. Naštěstí byl mezi nimi i Tauk. Profesor se ohlédl přes rameno, až spočinul pohledem na Tederikovi. Pohodil hlavou směrem k trojčatům v gestu výzvy. Jenže Tederikovi bylo už jasné, že se s ním nepočítá.

Dělo se tak v souladu s jeho obavami. Jejich nejasné kontury, kdy tušil, že až bude po všem, tak se ho bohové zbaví, se náhle vyostřily. Celou dobu věděl, že se to stane, jenom neměl představu, jakým způsobem. Takže tak to tedy bude.

Zaregistroval, že desmoni ze shromážděného davu se v poklidu usazují na zem, aby počkali, až se elita s bohy domluví. Spolu s ostatními sledoval, jak Han, Kerr a Vuan z nadživotní výšky obřadně vítají nejstarší přeživší arcidesmony, jak se k nim sklánějí a vlídně se usmívají, jak žertují a jak slibují nový život na povrchu. Města paláců a klidných obytných čtvrtí. Parky se sochami a fontánami. Rezervace a přírodní osady pro sůsy. Obnovení zbrojní výroby, zdokonalené technologie říznuté alchymistickými procesy…

Tyto skvělé plány byly prezentovány dostatečně jasně a hlasitě, aby se dostaly až na okraje davu. Ale Tederik se nedokázal soustředit na obsah, protože ho iritovala forma. Musel se ptát, proč si idolové i při bezprostředním kontaktu s arcidesmony dále udržují monstrózní rozměry. Není to nepraktické?

Hlava mu hučela nevyslovenými myšlenkami, když mu kdosi poklepal na rameno s razancí pneumatického kladiva. "Brácho? Jak to dopadlo tam dole?"

Dany nahastrošený v zdevastované uniformě s těžkým dezintegrátorem nonšalantně přehozeným přes rameno vypadal schváceně, ale stál rovně a vítězoslavně se usmíval.

Tederik stručně poreferoval, jak jeho mise probíhala, a hlavně že Eseba rudiment Xawoniny osobnosti vypustila ven, aby si bohyně kazetu s matricí našla sama. On že letěl naboso, a kdyby ho neodchytili draveni, ještě teď by kroužil nad jižním oceánem. Na závěr se bratra otázal, kde byl tak dlouho.

"Hlídal jsem zajatce! Z Dusedenova institutu převýchovy je teď jeden velký internační lágr. Než Herdeken přeprogramoval generátory silového pole, drželi jsme skolly v poslušnosti železem. Mají tam prostornou tělocvičnu, ale nevím, kam nacpeme modrásky, co kapitulovali Dexeyově armádě. Černá stěna je v troskách. Kdo to bude sakra uklízet? Tay našel Beu. Pracovala v nemocnici pro našince. Kdybys viděl ty podmínky…" Významně poklepal na pažbu palné zbraně. "Všechno to běželo jak na drátkách! Modrásci pochopili, že na nás s funkčním rozhraním nemají, a disciplinovaně složili zbraně. Zato žluťásci z technických oddílů jevili známky hysterie, nejspíš v dojmu, že je zmasakrujeme. Foukli jsme na ně trochu uspávací emulze. Ještě jsme je nepochytali všechny, ale to je otázkou několika dní. Na Sunnisen je vrátíme jedině za tučné výkupné." Dannavionova výřečnost opadla, když zaznamenal Rikův kamenný obličej. "Co se tváříš jak kyselá prdel, Tlučhubo? Přece jsme vyhráli!" Aniž by čekal na odpověď, otočil se ke středu shromáždění. Kolem šestinásobně zvětšených trojčat se hemžili vybraní diskutéři. A jak mu došlo, co se děje, křečovitě drapl Rika za rukáv, přitáhl si ho těsně k sobě a zasípal: "Oni tě kurva nepřizvali?" Vyslovil tu otázku tak okázale a hlasitě, že ho slyšeli desmoni v širokém okolí, což zřejmě chtěl. Obličeje stojících, sedících i ležících se k nim otáčely. "Co kurva řeší, když bez tebe by trčeli v Hladové brázdě?" hulákal Danny.

"Mnoho povolaných, málo vyvolených," zabručel Tederik.

Něco z bratrova povyku se muselo dostat k trojčatům, protože uctivé brebentění elity poskakující kolem nich kleslo do nízkých podrážděných tónů. Kerrova postava se rudě rozsvítila, až připomínala plamen šlehající vysoko do mraků, což mělo zřejmě signalizovat sdělení nejvyššího významu, a dav na to zareagoval mnohohlasným povzdechem.

"Laskavě nabádáme naše mladé," promluvil burácivě, ale stále stejně laskavým tónem Kerr, "a zejména nepříliš zkušené děti mladší sta oběhů, aby nerušily poradu neuváženými úkony." Jakkoliv se předtím doširoka rozhlížel, potom neomylně přenesl pozornost na Tederika a Dannyho, a mnohem méně vstřícně prohlásil: "Dále žádáme zde přítomné usídlence, kteří se netěší plnokrevnému vahanskému původu, či kteří zde nemají domovské právo díky sňatku s plnokrevnými, aby se připravili Vahan opustit, neboť svou přítomností zbytečně zatěžují válkou narušenou materiální základnu našeho světa."

Zvláštní, že než Kerr promluvil, nacházeli se Tederik s Dannavionem v těsném obklopení ostatních. Ještě, než idol výzvu dokončil, dělilo bratry od ostatních na všechny strany nejméně deset kroků a kruh kolem nich se stále rozšiřoval.

V tichu, které by se dalo krájet, vrcholně naštvaný Tederik vzhlédl k trojici a vyslal přímo k nim neslyšný telepatický dotaz: "Proč?"

K rudému plameni se přidal zelený. "Protože jsi nepoklekl, když jsme se poprvé dětem projevili," odpověděl stejně neslyšně místo Kerra Han.

Rikovi chvíli trvalo, než pochopil, nač idol naráží. Jednalo se o situaci v bunkru, kdy se trojčata poprvé zjevila vojákům. Zatímco šli všichni do kolen, Tederik jako jediný zůstal stát. Tolik o láskyplném rodičovském jednání, které popisoval Sarvon. Jakmile přijde na uraženou ješitnost, má i laskavost k potomstvu své hranice.

"Ty nejsi naše dítě," přidal se Kerr. "Nepatříš sem. Odejdi."

Oba idolové, snad se předem domluvili, přistoupili k Vuan a položili jí každý ze své strany ruce na ramena. Pro obecenstvo to vypadalo jako vlídné láskyplné gesto, ale byl to vzkaz, a byl určený právě jemu.

Cítil, jak se Danny třese vztekem a doufal, že ten blázen udrží jazyk za zuby. Tady se nevyplatí plýtvat energií. Desmoni v davu si mezi sebou vyměňovali výmluvná gesta. Bylo jasné, že oni telepatickou komunikaci sice "neslyší," ale chápou, že k ní dochází. Jak si to mezi sebou vysvětlí, či jak jim to bude předloženo, to už nebude Rikova starost. Ani Dannavionova.

"Jen proto, že máš jisté zásluhy, tě za takovou zpupnost nepotrestáme! Buď vděčný a jdi! Už se nevracej!"

Tederik si v rychlém sledu zrekapituloval, že všeho důležitého bylo dosaženo. Bohové jsou doma, vymírání rasy zastaveno, Vahan svobodný. Co více si přát? V záchvěvu hořkosti se naposledy zaměřil na "svou" bohyni. Musel si vypomáhat rozhraním, aby ji v té dálce a výšce dobře viděl do obličeje. Hleděla někam do dálky. Přidržovaná bratry mlčela jak čerstvě vykopaný hrob.

Mimoděk si položil dlaň na hrudník, ucítil tam bodavou bolest. Srdce se mu trhalo na kusy. Něco takového přece čekal. Bližší košile než kabát. Vždyť se na to připravoval. Nebude přece vyvádět. Zaťal zuby, zhluboka se nadechl, a s výdechem vyslal k trojčatům jednoslovnou odpověď: "Dobrá!"

Svižným krokem kličkoval mezi čekajícím davem. Mířil na klidnější místo, odkud si bez přítomnosti obecenstva otevře portál. Kvederická síť je potrhaná, není tu nic, co by je zadržovalo. Dannavion mu dusal v patách, mezi zuby drtil nadávky, kletby a hrozby, ale v zásadě svůj temperament zvládal lépe, než se dalo čekat.

***