Z(a)tracené klíče III - Obrušování hran: kapitola 14: Starožitný telemitor

Co teda navrhuješ?" ozvala se Vuan.

Se zaťatými zuby se k ní otočil. "Základna je volná. Prozkoumáme vybavení, které by se mohlo hodit."

Kerr se otráveně zašklebil. "Potřebujeme další zbraně?"

Tederik zavrtěl hlavou. "Něco mnohem užitečnějšího." Ukázal na nejvýstavnější budovu stanice, v které se nacházela vědecká pracoviště a kanceláře velitelství. Byla dvoupatrová, postavená z matného šedého kamene. Z předchozí návštěvy si pamatoval, že z přiznaného suterénu vedou šachty do podzemních koridorů. Ale o ty mu nešlo. Vešel do rozlehlé síně a ukázal na mléčně zakalený videxový válec stojící v koutě. Přístroj fungující na starých dobrých fantómových zobrazovacích jednotkách byl zapnutý, ale vlivem útoku na základnu a následné mentální disharmonie domácích, byl totálně rozladěný. Za kouřově šedým průsvitným povrchem se chaoticky pohybovaly myriády různě barevných miniaturních běsů, vypěstovaných v biotechnologických laboratořích, které jsou touto dobou určitě v troskách. Skollská otrava magické entity nezničila, protože je chránil vzduchotěsný obal. "Podívejte se na to," zabručel přes rameno. "Něco mi říká, že zadrátovanci už naběhli s vlastním zpravodajstvím. Stačí to jenom vyladit, a budeme vědět víc."

Aniž by čekal na odpověď, vyběhl po levém schodišti do patra a zamířil do velitelovy pracovny. Vypadalo to tu jinak než před vahanotřesením. Starobylé skříně z tmavého dřeva nahradily laciné plastexové regály, pracovní stůl byl posunutý blíže k oknu, na stěnách visely široko formátová zobrazení přírodního prostředí sůsích osad, které při vahanotřesení vzaly za své. Interiér působil tak mírumilovně a civilně, že Tederik neodolal a svalil se na pohodlnou pohovku pro návštěvy. Dlaní mimoděk přejel po drsném povrchu. Potahový materiál z trávově zeleného sukna vykazoval stopy fatálního opotřebení dávno před kataklyzmatem.

V přízemí zatím zuřila bitva mezi Hanem a Kerrem ohledně telepatického ladění videxového signálu.

"Dvojí příkazy inčehery leda zmatou!"

"Nevidím vůbec nic! Kdyby to fungovalo na elektromagnetických…"

"Hubu drž!"

Jejich hulákání se rozléhalo prázdnou budovou, doplněné chrčením, pískáním a bubláním, které skrze reproduktory vydávali na maximum excitovaní běsové. Náhle chrčení záhy nahradil strukturovaný zvukový záznam, jak se bratrům podařilo přenastavit zařízení do standardního provozu. A podle intonace a hlasového zabarvení bylo jasně patrné, o jaký projev se jedná.

Místo aby se dal do systematického pátrání v regálech, spočíval na gauči a zíral do prázdna. Kora má klíče. Asi proto ji jmenovali Správkyní. Mohla být s nimi domluvená? Je to vůbec důležité? Zatímco na jeho příčetnost útočil Kořin afektovaný přednes, komentovaný hrubými poznámkami vahanských idolů, unaveným pohledem klouzal po zařízení kanceláře. Nedokázal se přinutit vstát a jednat. Bál se zklamání, že tu věc, po které pase, tu už nenajde.

"Co hledáš?" Vuan vešla rázně dovnitř. "Videx promítá tutéž maškarádu, jakou jsme viděli. Opakují to už podruhé. A nejspíš to budou opakovat do zblbnutí. Bratři na to hledí v naději, že tam pak bude něco užitečného. Ale má smysl čekat právě tady?"

"Jistěže má," broukl bezbarvě a rychle uhnul pohledem. Její přítomnost ho znervózňovala. Pořád nevěděl, jakým způsobem s ní má jednat. Nedopustí, aby ho znovu využila a odkopla.

Vojenským krokem zamířila k otomanu a posadila se vedle něj tak prudce, až stará péra v čalounění zaskřípala. Ruce v pěstích si položila na kolena, záda měla rovná. Byla rozčilená. Její modré rozhraní se mu zabodávalo do kůže. Nebylo tak zraňující jako dřív. Cítil to jako slabé mravenčení, ale kvalita té energie byla typicky její. Štiplavá. Vzrušující.

"Nechápu," procedila skrze zuby, "jak ses mohl dát dohromady s takovou… proradnou… mrchou!"

Tohle nebude poslouchat, protože by jí musel odpovědět, že ona přece nebyla o mnoho lepší. Vstal a vrhl se k regálům. Napadlo ho, že věc, kterou hledá, se může skrývat za štosy složek a volně ložených plastexových listin. S nevšední vervou začal vytahovat ty krámy z polic, aby se mohl podívat hlouběji. Místo, aby spisy házel na zem, odnášel je v úhledných komíncích ke stolu, kde je vedle sebe systematicky pokládal.

"Ty jim tu uklízíš?" zakrákorala a rozhodila rukama. "Pro všechny šupinaté, proč?"

"Něco hledám," odsekl. "Něco, co jsem tu viděl, když jsem tu byl naposledy." Dál se prohrabával regály, a když se mu připletla do cesty, místo aby ji obešel, vložil jí písemnosti do rukou a kývnul ke stolu.

Základy domu otřásaly na maximum zesílené nové zprávy z videxového válce. Kořin jásavý přednes vystřídal kdosi nový, podle kadence a přízvuku se jednalo o skolla. Možná samotného Dusedena Uneona, vrchního komisaře čerstvě uplácané Sunnisenské republiky. Mluvčí oznamoval vlastně totéž, co stálo v skollské depeši pro Čtyřdohodu. …demilitarizace a nová mnohem vyšší úroveň industrializace průmyslu… výstavba aglomerací na povrchu, civilní kultura, civilní politické zřízení…modernizace školství a zdravotnictví…

Tederik jednu skříň už vystěhoval a začal pracovat na druhé. Vuan mu bez velkého nadšení pomáhala a nosila písemnosti na stůl. Popravdě nechápal, proč se ona vůbec drží v jeho blízkosti. Oba mlčeli a soustředili se na memorandum, aby jim neuteklo cokoliv nového, co by se dalo využít.

…populaci sůsů poskytneme terapii ve stimulátorech evolučního vývoje. Pod záštitou Kancléře Dusedena Uneona urychlíme jejich mentální zrání a celé páté kastě tím umožníme novou mnohem vyšší kvalitu existence. Naučíme jejich potomky obdělávat půdu ve velkém…

Obyvatelstvo třetí, druhé a z valné míry i z první kasty bude přeřazeno do civilních profesních skupin podle odpovídající kvalifikace…

"Čtvrtou kastu úplně vynechali," prohodila kysele Vuan. "Proč asi?"

Tederik o tom přemýšlel. Soldis jsou od malička vedení k patriotismu, a skollové to dobře vědí. Buď mají v plánu vojáky mentálně přeprogramovat nebo prodat nebo přímo zlikvidovat. Ale jestli jsou stejně jako ostatní bez funkčního napojení na pleteň, museli by je prodávat hodně lacino – jako potravu pro něčí děla. Byl tou vyhlídkou tak rozzlobený, že si ani neuvědomil, že už notnou chvíli upřeně zírá na předmět, který tak usilovně hledal.

Kamenný podstavec s koulí o velikosti dětské hlavy, aparát ze slitiny mihonia a ewariových konkrecí… Před vahanotřesením ho měl náčelník postavený na pracovním stole a velice si ho cenil. Nezapomněl zmínit, že starožitnost je po dědečkovi, který padl v bitvě o Lennion. Aparát s lesklým kovovým povrchem a matným podstavcem sloužil pro okrasu, protože ke komunikaci se vzdálenými lokalitami vahanští používali monikátory. Teď se uvidí, do jaké míry je ten krám funkční.

"Teleemitor?" ozvala se Vuan. "Tohle jsi hledal? A s kým chceš mluvit? Všichni jsou za katrem. Leda s Korou. Požádáš děvku o audienci?"

Opatrně přístroj vyprostil z nitra šteláře a přenesl jej na nízký stolek u gauče. Posadil se a položil obě dlaně na hladký kulatý povrch. Teď jenom vizualizovat potenciální cílový subjekt. Musí to být osoba ochotná odsunout přirozené ochranné bariéry a vpustit teleemitorem zesílený telepatický signál do svého vědomí. Pokud adresát nemá funkční magické rozhraní, je taková komunikace obtížně proveditelná, ale ne úplně nemožná. Existují zdokumentované úspěšné případy myšlenkového dálkového přenosu u smrtelníků, ale u nich platí, že s rozvojem těchto schopností se vždycky pojí tělesné nebo mentální postižení, které daného jedince diskvalifikuje z většinové společnosti, čímž si podle některých teorií Prozřetelnost udržuje v systému pořádek.

Problém tkví v tom, že komunikace bude nejspíš jednostranná. Pravděpodobnost, že oslovený bude disponovat teleemitorem, je mizivá. Ledaže by ten oslovený už někdy s volajícím telepatické spojení praktikoval. V takovém případě…

Navzdory všem skeptickým myšlenkám si Tederik vytvořil v mysli představu štíhlého, svalnatého, modrookého, světlovlasého, užvaněného… Dannaviona. Opakoval tentýž proces, který zkoušel nadivoko hned po přistání. Měl to nacvičené z dětství, protože takovým způsobem se pod tátovým dohledem učili telepaticky komunikovat. Zpočátku používali teleemitor jako berličku. Přístroj ve skutečnosti jen pomáhal zaměřit koncentrovanou vizualizovanou představu na cílový objekt. Když se bratři dostatečně vycvičili v komunikaci s podporou přístroje, měli už mezi sebou navázanou tak pevnou platformu spojení, že pak žádný teleemitor nepotřebovali. Ale teď je Danny s nejvyšší pravděpodobností otrávený. Pokud se spojení vůbec podaří, bude stejně neefektivní jako když se spolu bratři pokoušeli domluvit v době Kallova vpádu do Glenesie, kdy nemohli využívat rozhraní. Ale i tehdy se oba dokázali navzájem aspoň vycítit. Poznali, že je ten druhý naživu. Jestliže je teď Tederikovo rozhraní v pořádku, mohl by teleemitor spojení posílit. Už do nebude dál odkládat. Musí to alespoň zkusit.

Dannavione? Dannavione? Tady Tederik. Jsem na Vahanu u Tří Zubů. Jestli mě slyšíš, ozvi se, krucinál…

Opakoval to dokola. Zatínal zuby, oči měl pevně zavřené. Vzdáleně si uvědomoval, že v jeho těsné blízkosti někdo mluví, že těch hlasů je víc, ale silou mocí ty vjemy vytěsnil ve prospěch volání. Uprostřed lebky se mu usídlila bolest, které nerozuměl. Připadal si, jako kdyby se prokopával tvrdými skalami a neblahé tušení, že bratr už není mezi živými, se stupňovalo. Nechtěl tu hrůzu prožívat znova. Bolest se stupňovala. Nejdřív se hlásila nenápadným pulzováním, postupně přecházela do intenzivního bušení.

Dannavione! Dannavione!

Věděl, že už to dlouho nevydrží. Právě to chtěl vzdát, když přes clonu bolesti "uslyšel" slaboučké: Tlučhubo? Praská mi z tebe hlava!

Dětská přezdívka, kterou ho častovali za jeho sklon k jednoslovným sdělením ho přiměla ruce od koule odtáhnout. Zhluboka a trhaně se nadechl a vydechl. Pohodlně se opřel, nechal oči zavřené, spokojeně se rozchechtal, protože spojení bylo navázáno. Cítil ho jako pružné dlouhé lano, natažené kamsi do dálky, a teď už mohli komunikovat stejně snadno jako kdyby seděli ve stejné místnosti.

Kde sakra jsi? zeptal se.

Warhofen. Tři ektereny pod zemí. Axionitový masív izoluje téměř všechny signály, nechápu, že to spojení… funguje. Starý sklad paliv přímo na rovníku v Trnovníkové poušti. Je to tu zabezpečené proti kontaminaci. Větrací šachty ústí ve Furratově rokli, co při pohledu shora vypadá jako kulatá prdel strýce Kalla. Pamatuješ? Ukazoval… jsem ti to, když jsme letěli ke Krvavému moři. Dexey, Tay a já jsme tu v pasti, protože… zadrátovanci zničili podzemní koridory a obšancovali vzdušný prostor. Tři Zuby jsou odtud… dva tisíce dvě stě ekterenů vzdušnou čarou.

Na vystrčený zadek strýce Kalla Tederik rozhodně nezapomněl. Teď teprve naplno docenil, že se s Dannym tak důkladně zajímali o vahanské přírodní krásy. Nejste otrávení?

Máme skvapové pole. A tady dole jsou filtry. Je to tu čisté. U spících… moje hlava!

Zůstaňte tam. Najdeme vás.

Monitorují… povrch z orbity. Každý hyperprostorový přesun zachytí. A sem dolů se bránou taky nedostanete skrz ten axionit. Musíte doletět. Dejte pozor na ty nahoře. Při jednom mezipřistání nás skoro dostali, protože chytají zaběhlé kusy. Naháněli nás s termovizí a infovizí jak divoké šmakony. V Zelených močálech ztratili stopu…

Tederik se celý třásl, pot mu stékal po těle, jak mu bylo zle. Ten blbec Danny na tom musí být stejně, ale užvaněný je jako vždycky. Fajn, my si poradíme.

Kolik máš mužů? Jaké zbraně? Máte skvapové pole?

Je to komplikované. Všechno si povíme na místě.

Komplikované? Tederiku, sakra…

Končím. Nebyl ochotný ani schopný poslouchat bratrův slovní průjem a rázně spojení přerušil. Otevřel oči a čelil trojici vahanských idolů. Kerr s Hanem vypadali naježeně, Vuan vítězoslavně.