Z(a)tracené klíče III. - Obrušování hran - kapitola 1. Taje Emarialu zůstanou skryté

Taje Emarialu zůstanou skryté

Rytmické bubnování a vřískání Endy nepokládal za hudbu, ale za útok na smysly. Zahraniční stážisté sunnisenské polytechniky křepčili v taneční bublině ohraničené bezpečnostním silovým polem. Naráželi do pružné bariéry jako do trampolíny, občas i do sebe navzájem, a říkali tomu tanec.

Endy se jako vyzvědač nemohl lišit od ostatních. Natřásal se uvnitř bubliny, sem tam si s někým plácnul napřaženou dlaní. Průběžně mával Savii, která metala salta před zraky zánovního přítele z ústavu fyzikální chemie. U všech Spících bohů, už aby ten blázinec skončil!

"Úůůůůůů…úůů…úůůůůů…úůů!" vyřvávali tanečníci s bionickými jednotkami na podiu, co kamuflovaly kapelu.

V té nejhustší strkanici chvíli trvalo, než Endymu došlo, že mu kdosi klepe na rameno. Vypadni ze Sunnisenu, chlapče, za chvíli po tobě půjdou…

Co to, sakra?

Endy se otřásl pod razancí, s jakou zpráva zarezonovala uprostřed jeho hlavy Telepatický impulz? No jasně, v tom randálu by pošeptání do ucha nebylo slyšet.

Dřív, než se stačil ohlédnout, zmizel ten drzoun v křepčícím davu. Endy z něj stačil zahlédnout jen temeno s prošedivělými řídnoucími vlasy. Smrtelník? Viděl toho chlapa jenom mžik, ale rozhraní určitě neměl. Dobrá, ať to mělo znamenat cokoliv, asi bude fajn se zdekovat aspoň z této nervy drásající akce. Přemýšlet bude až v klidu.

Naštěstí hudební číslo právě skončilo. Animátorka zrušila silové pole. Tanečníci se valili z parketu a houfně mířili k automatům s nápoji. Dřív, než by Savia stačila Endyho pozdržet, propasíroval se mezi schvácenými těly ke starodávnému mechanickému výtahu. Nechal se vynést z podzemí do suterénu nákupního centra, odtud vyklopýtal na ulici. Zatímco vděčně nabíral do plic studený vzduch, dveře do podniku se zasunuly do veřejí. Senzor zabudovaný v obložení budovy barevně zablikal v potvrzení, že ukončení pobytu stážisty Edona Tapare v baru Extáze bylo zaevidováno.

Naskočil na pohyblivý chodník a nechal se unášet pomalým tokem zkoncentrovaných kvantonů, spečených do nekonečné smyčky, propojující budovy univerzitního parku. Po stranách komunikaci lemovaly stojany s plazmovými pouličním lampami. V každém sloupu vězely kamery a senzory a čidla.

Žádostivě shlížel na travnatý palouk oddělující špalír servisních budov od vzdáleného bloku kolejí, kam chodník velkým obloukem směřoval. Bude trvat věčnost, než se dostane do postele. Měl tisíc chutí seskočit a přeběhnout trávník napřímo. Ale tady jsou trávníky posvátné a on další černý puntík nepotřebuje. K oprávnění ke vstupu do výšin tajemného Emarialu potřebuje pět červených. Zatím nasbíral čtyři, ale díky různým pochybením o dva přišel. Polovinu stáže měl za sebou. Kromě výzkumu zaměřeného na syntetické flesshingy nenašel nic, co by nasvědčovalo na Trrisielovy současné kontakty se sunnisenskými elitami. Všechno ostatní byly jenom domněnky. Jeho soukromé podezření, že místní "oživili" předchozí verzi Tanasiho Uneona, náleželo do říše spekulací. A podivné fámy ohledně nejasného stavu královny Xawony jakbysmet. S Esebou se od konfrontace v Klubu Exio setkal jen jednou, v laboratoři. Sunnisenská aristokratka mu položila na stůl tabulku s výčtem enzymů, pod kterou bylo ručně naškrábáno, že kolokvium s "kolegou" proběhlo uspokojivě. Ale co měl potom znamenat ten divný vzkaz na parketu? Že by ho Eseba přece jen napráskala?

***

Dopravil se k obytné budově, zadal číselnou kombinaci, opravňující k vstupu, počkal, až se dveře otevřou a vešel do vstupní haly. Bionický vrátný zaznamenal jeho příchod sekvencí pípnutí a nechal ho projít k výtahům. Ani tady se to neobešlo bez identifikace. Jeden si připadal jako v kriminále s nejvyšší ostrahou, ale už se nad tím přestal pozastavovat. Bylo pozdě a on zítra brzy vstává.

Když tentýž rituál zopakoval u dveří přiděleného pokoje, a byl vpuštěn dovnitř, konsternovaně se nadechl k námitce.

Na jeho posteli seděla Eseba Uneon. Měla na sobě lesklou mechově zelenou večerní toaletu bez rukávů, její chodidla vězela v subtilních špičatých střevících. V hlubokém výstřihu se jí leskl masivní zlatý náhrdelník, paže zdobily tlusté zlaté náramky. Na zemi u postele ležel košík s umělecky naaranžovanými květinami. Do všech stran rozčepýřená kytice bílých a pudrově růžových rafiolů, proložených palmovými listy a snítky rebevy by spolehlivě vyhrála první místo v soutěži o nejbizarnější doplněk, kdyby ho nezastínila samotná Eseba svým výrazem. Tvářila se jako generál po prohrané bitvě a mířila na Endemona dezintegrátorem vahanské výroby střední ráže.

Udiveně zvedl obočí. Jeho radar na průsery se divoce rozblikal, ale hned mu došlo, že kdyby ho opravdu chtěla zamordovat, už by to udělala.

Přiložila prst ke rtům a hlavní ukázala na dveře, které se pomalu zasunovaly za Endyho zády. Když bylo zavřeno, sáhla si na náhrdelník. Vzduch kolem košíku s květinami se zavlnil. Místo květin se objevil předmět, který světlomanmá iluze dosud maskovala. Velký a napěchovaný tlumok. Vypadal jako vyfasovaný z vojenského skladu a k večerním šatům a klenotům se absolutně nehodil. Už vůbec neseděl k botám s vysokými podpatky. Odhozené maskování prozradilo, že podpatky jsou ulámané, Esebina toaleta je špinavá a potrhaná. Její nositelka ve skutečnosti vypadala jako kdyby se vyráchala v kanále a následně vyválela v prachu. Muselo se jí přihodit něco hodně nepříjemného. Možná se s někým porvala? Její verlenové linie nepravidelně pulzovaly bílým světlem. Divoký výraz v obličeji a podivné kývání ze strany na stranu nutily Endyho k pochybnostem, jestli je vůbec duševně příčetná. Zalovila v tlumoku a vytáhla oranžový míček velikosti dětské dlaně. Vší silou jím mrskla o zem. Předmět se rozprskl do oranžové mlhy, která se rychle rozptýlila po celé místnosti.

Tuhle rušičku Endymu ukazoval Dorreson v lekcích výzvědné techniky. Funguje krátkodobě, ale spolehlivě zmate veškeré typy senzorů. Endy ukázal na její zbraň a houkl: "Chcete mě zastřelit?" Musela přece vědět, že taková zbraň na arcidesmona jeho kalibru nestačí. Leda by jich naráz vystřelilo dvacet.

Zavrtěla hlavou, ale nepřestávala mířit na jeho hrudník. "Došlo k politickému převratu. V chodu jsou procesy, s kterými zásadně nesouhlasím. Musím odejít a vás beru s sebou," řekla skřípavě.

"Poslala jste za mnout toho smrtelníka," vydechl.

Zatvářila se překvapeně. "Jakého smrtelníka?"

"Před chvílí. Chlápek v baru. Telepaticky mě varoval, abych vypadl, jinak že po mě půjdou."

Zavrtěla hlavou. "S tím nemám nic společného. Možná nějaká odbojová skupina, možná další agent Aliance, ale to by musel být výstavní kousek, že jsem ho nezachytila. A vlastně vás varoval správně, protože právě teď Uneonova klika prověřuje všechny moje kontakty za posledních deset oběhů – a vy budeme mezi nimi. A oni pracují rychle. Vaše krytí brzy praskne. Takže buď půjdete se mnou dobrovolně nebo vás přinutím." Zašermovala zbraní. "Dám to pryč, když mi slíbíte na svou čest, že nebudete dělat potíže."

V duchu se podivil. To ona, osoba z okruhu panovnice, tajně jedná se špionem. Založil si paže na prsou a mírně se rozkročil. "Jak mám cosi slibovat, když nevím, oč tu jde? Třeba máte v plánu atentát na královnu. V takovém případě s vámi nikam nejdu. Klidně střílejte."

Jeho varování vyznělo tak tragikomicky, že zakoulela očima, a vsunula kvér do tlumoku. Ani ho neměla odjištěný. Vstala a s mírnými obtížemi si nahodila tlumok na záda. "Neplánuju královnu zničit, já ji zachraňuju, vy blázne," vyštěkla. "A vy budete můj palubní lístek."

"A můžu se zeptat, kam utíkáme, paní profesorko?"

Netrpělivě zatahala za popruhy. "Na základnu Aliance, přirozeně. Tuto budovu opustíme havarijním schodištěm. V suterénu je křižovatka kolektorů technické údržby. Vedou pod celým městem. Servisním vozítkem se přepravíme do skladiště vyřazených palivových článků. Objekt není blokovaný kvederickou sítí. Trhalo by ji zbytkové zeniové záření. Tam pro vás nebude problém otevřít portál na satelit Leno-o-vin. Jakmile opustíme váš pokoj, už nesmíte říct ani slovo, jinak spustíte identifikační proces. Přídatná čidla na havarijním schodišti a dole v kolektorech reagují jenom na zvuky. Vizuál ani změny teploty či proudění tam nesledují. Je vám to jasné?"

Ratatata. Střílela ty informace jako dávku z kulometu. Endy si rychle sám pro sebe vyhodnotil, že nemá důvod jí odporovat. Ne že by jí věřil, ale stejně tak neměl důvod jí nevěřit. Pochopil, že Eseba z politických důvodů prchá, a z nedostatku jiných možností hodlá využít divoký portál jeho výroby. Rychle se rozhlédl po místnosti, jestli je tam něco, co by chtěl vzít. Nebylo. Jako každý špion nosil vše důležité neustále u sebe.

"Je vám to jasné?" opakovala napruženě.

Přikývl.

Cesta mizerně osvětlenými technickými tunely Xawonina města se zapsala mezi nejdobrodružnější akce, které Endy doposud podnikl. Svištěli podzemím na dvoumístném jednostopém vozítku s motorem na primitivní vodíkový pohon. Proráželi zatuchlý vzduch mezi úzkými stěnami, které lemovaly ektereny zaprášených kabelů a potrubí, a Endy si zatím lámal hlavu s otázkou, kdo mohl být ten chlápek s prošedivělou čupřinou, co mu věnoval to explicitní varování.

Skončili v doupěti údržby v suterénu pod cílovým objektem. Všechny práce ve skladišti použitých palivových článků vykonávaly automaty. Ještě, než stačila řídící jednotka vyhodnotit vpád neohlášených individuí, zaktivoval Endemon rozhraní a začal otevírat divoký portál.

***

Teprve až doskočili na vyznačenou plochu v přístavní hale satelitu Leno-o-vinu, položil si Endy otázku, jak takový přesun "naboso" mohla jeho společnice zvládnout bez poškození zdraví. Co věděl, skollové k bezpečné subdimenzionální přepravě nutně potřebují přídatná technická zařízení. Ale nebyl čas se ptát Eseby na zdraví, protože se rozječely poplašné alarmy a ze všech stran se k nim slétly zmobilizované blafeny.

Nadechl se a z plných plic zadeklamoval sekvenci identifikátorů, kterou ho Rawantes přinutil opakovat do zblbnutí právě pro případ nouzové situace. Teprve když se blafeny s namířenými zbraněmi stáhly, a alarmy utichly, Endymu došlo, že jeho sunnisenská mise definitivně skončila, takže zázraky Emarialu před ním zůstanou navždy v bezpečí.

Zaregistroval, že strážní bionické jednotky se zatím nevrátily do úkrytů ve stěnách haly. Zůstávaly v pohotovosti, jak zaznamenaly přítomnost nepovolané osoby. S vysokou pravděpodobností též detekovaly přítomnost dezintegrátoru v Esebině zavazadle. Teď nezbývalo než počkat, až si je někdo vyzvedne.

"Zůstaňte na místě a příliš se nehýbejte," upozornil ji. "Jinak ten rámus začne nanovo."

Napjatě přikývla. Sundala tlumok, velice opatrně ho položila na zem. Pak se elegantně sesunula do dřepu, až se nakonec v té nepohodlné luxusní toaletě posadila na zem, natáhla nohy, batoh si posadila na stehna, zavřela oči.

Jak ho napětí opouštělo, pocítil takovou únavu, že se posadil taky. Měl tak šanci si Esebu důkladně prohlédnout. Sípavě dýchala. Na zpocené kůži měla černé čmouhy nalepeného prachu. Kratinké vlasy jí zplihle přiléhaly k lebce. Šaty špinavé, boty poničené. Její verlenové linie ztmavly a zbytněly, až připomínaly nalepené provázky. Vylepšený organismus tím asi kompenzuje následky divokého přesunu. Endyho pozornost se přesunula na její opatrované zavazadlo. "Ten váš ruksak," broukl. "Kromě té zbraně. Nemáte tam nic třaskavého, že ne?"

Otevřela oči, a přitáhla si tlumok blíž k hrudníku. "Třaskavé to sice je, ale ne tím způsobem, jak myslíte." Zamračila se na levitující blafeny. "Jak dlouho nás nechají čekat?"

Jako nejmladší agent byl Endy tím posledním, kdo by dokázal na takovou otázku odpovědět. "Nemám tušení," odsekl ne zrovna vlídně. "Aspoň máte prostor mi to celé vysvětlit."

Zhluboka si povzdechla a znechuceným tónem zavrčela: "Vážně to chcete slyšet? Nebude se vám to líbit."

***