Z(a)tracené klíče II. - Ve veřejném zájmu – kapitola 9: Chvála všetečnosti

Vahanci drželi desetidenní týden. Osm dnů tvrdě pracovali. Devátého dne pracovali méně usilovně, proto mu říkali den příměří. Desátého dne vykonávali nezbytné úkony a vesměs odpočívali. Tento den nazývali dnem míru. Právě v takový den míru seděli Tederik s Dannym u snídaně. Bavili se o Dannyho rozrůstající se sbírce samostřílů, o jeho eskapádách v seminářích fyzikální chemie. Plácali o všem možném. Uklidňující pohodová nálada připomínala blahé časy nicnedělních sedánků v rodném domě. Dokud Danny nevzal do ruky poslední zbývající nadýchaný koláček plněný finítovou marmeládou. Zkoumavě se zadíval na lesklou polevu a zapředl: "Tak mě napadlo, jestli by si ti v laboratořích nedali něco k snědku."

"Myslela jsem, že starorodí jídlo nepotřebují," prohodila Tessana. Zjevila se jako na zavolanou. Přinesla další koláčky, sklízela prázdné nádobí a bezostyšně natahovala uši.

"Ale Ditrux je arcidémon," poznamenal potutelně Danny, "Nemá tak silné vazby na pleteň jako doma. Potřebuje doplnit palivo, zvlášť jestli intenzivně pracuje."

"Neříkal jste, že Ditrux je míšenec, princi?" dotírala dál Tessana. "Jestli jeho matka pocházela z Vahanu, neměl by mít s udržením magie problém."

Danny si otráveně odfrkl. "Jestlipak víte, madam, jak dopadají rejpalové, zaměření na zbytečné detaily? Spoléhám na to, že Ditrux rád jí. A ti ostatní?" Ukázal na podnos se zbývajícími koláčky. "Vsadím se, že Brexa je na sladké. Co kdybychom jim tam něco zanesli?"

"Se starými bohy je ta potíž," povzdechla si Tessana, "že nikdy nevíte dopředu, jak zareagují. Buď vás přijmou s otevřenou náručí nebo vás promění v hroudu těsta. Já o tom něco vím…"

"Děláte z nich bubáky," oponoval Danny. Přihazoval na podnos ovoce a masem plněné paštičky.

Tederik plácl rukou do stolu. "Čekáš, že ti tu výpravu povolím?"

Bratr se vědoucně usmál. "No samozřejmě! Jsi pověřený správou území. A jako takový se staráš, aby nikomu nic nechybělo, hostům tvé bohyně nevyjímaje."

"Vyloučeno!"

***

"Uvidíš, že budou rádi," drmolil Danny. Vlekl velký koš, naplněný koláčky, paštičkami, ovocem, džbány se šťávou, a konvicemi s horkým kořeněným vínem, sklenicemi a talíři, ke kterým po chvilce váhání přiložil i krabičku kuvisových cigár.

"Jo, to bezpochyby uvidím," bručel apaticky Tederik. Po hodině bratrova přesvědčování se vzdal. Vlastně byl taky zvědavý, co se v laboratořích děje. A Danny měl z části pravdu. Není od věci projevit kapku zdvořilého zájmu.

Přenesli se teleportem na opačnou stranu Vahanu. Cestou tunely Tederik bratra upozornil, aby tam dole na nic nesahal, nehulákal, a nedělal prudké pohyby, jinak riskuje, že spící konstrukty probudí a bohyni tím naštve.

"Neseme hostům občerstvení," prohodil Tederik spíše ze slušnosti než z nutnosti. Strážní u rudých vrat s očima navrch hlavy toporně přikývli.

***

"To mě poser," vydechl Dannavion, když se ocitli v bíle osvětleném nedozírném pravoúhle členěném prostoru, systematicky vyplněném řadami polic s artefakty. Tederik se uchechtl, kdy viděl, že bratrova tvář je stažená ohromením. "Nikdy bych nevěřil…" Slova mu zemdlela na jazyku při té podívané. "Deset zasraných tisíc let…"

"Na nic nesa…," Tederik to ani nestihl doříct.

Danny se přitočil ke krajnímu exponátu, co vypadal jako bedna, a lehce přejel prstem po lesklém povrchu. Podíval se bříško prstu. "Ani zrnko prachu!" zašeptal.

Tederik si oddechl, když se nic nestalo. "Co jsem ti říkal, pitomče?" Vzápětí se nadechl, tiše houkl do uličky: "Šerryzah?" Věděl, že na toho jméno bohyně slyší.

"A co bude dál?"

"Počkáme," zabručel Tederik.

"To jsou štráchy," prohodil Danny. Nadechl se a houkl: "Zlatokopko! Neseme svačinu!"

V dálce se zeleně zablýsklo. Z výšky se měkce snesl Ditrux. Musel to vzít zkratkou nad stěnami a uličkami. Nevypadal úplně nadšeně, spíš uštvaně. Ale oči se mu rozzářily, když uviděl koš. "Zdravím," zazubil se na bratry. "Dobře, že jste tady, už mám docela hlad."

Přiskočil ke koši a chňapl po první laskomině, co mu přišla pod ruku. Celou si ji nacpal do pusy. Usilovně žvýkal, zatímco si vybíral další. Huhňavě vysvětloval, že po takovém náporu na mentální kapacitu nutně potřebuje cukr, aby mohl přemýšlet dál. Když zlikvidoval šestý koláček, setřepal si z prstů šupinky těsta a spokojeně si vydechl. Tak, leťte za mnou, a na ten koš opatrně."

Drželi se za Ditruxem, a letěli docela dlouho. "Héj, co je tohle? Vypadá to jako primitivní sunnisenský teleport! A podívejte na tu hromadu kamení. A tam! Není to spící quosiban?" halekal Danny.

Experimentální plácek byl zaskládaný novými aparaturami. Všemu vévodil stůl s křišťálovými bednami, z nich jedna zářila jasně rudě, zatímco druhá slabě zeleně. U každé stály další menší nádrže, obsahující flesshingy. Když je Tederik viděl na Bredeonu, jenom se líně vlnili. Tady sebou živě mrskali v průhledném médiu a stříleli do okolí duhovými záblesky. U zelené bedny přešlapovali Huat s Šerryzah a o čemsi se přeli. V pohodlných vypolštářovaných lenoškách umístěných těsně vedle sebe se poflakovali dva noví neznámí.

Žena byla drobná, oblečená v praktických šedivých kamaších a bílé tunice, obutá ve vysokých černých trochu šoupaných botách. Do bledého obličeje jí padaly jinovatkově stříbřité ledabyle uspořádané kadeře. Vypadala znuděně až odevzdaně. Ale jakmile se podívala na Ditruxe, celá rozkvetla. Způsob, jakým se na arcidémona usmála, nenechával nikoho na pochybách, že právě on je středobodem jejího světa.

"To je moje žena, bohyně Mrazu Brexa," oznámil pyšně Ditrux. "A ten bručoun vedle, je její bratr, nejvyšší debhátar Aisus. Rád uvádí mladší osoby do rozpaků. Nenechte se vyprovokovat."

"Bree, Aise," oslovil příbuzné, to jsou ti ok-sawonští princové Tederik a Dannavion, jak jsem vám o nich vyprávěl."

Aisus, chlápek s ryšavou bradkou, se zamračil a šťouchl sestru prstem do žeber a houkl: "Další nedomrlé výsledky mísení převzácné krve. A po mě se chce, abych s nimi debatoval."

"Řekl bych, že přesně totéž děláš doma, drahý švagře," prohodil škodolibě Ditrux.

Tederikovi chvíli trvalo, než mu došlo, co tím Ditrux myslel. Všichni mizeonští obecní démoni kdysi bývali smrtelníky, než zmutovali pod vlivem krvavého deště, který měli na svědomí právě Aisus a jeho sourozenci. Božskou krev prolili na nebesích ve rvačce o Dárkyni života, načež je Rafedaxarr všechny porazil a zavřel do Chřtánu, kde vězeli deset tisíc let.

Brexa se pružně vyhoupla z lenošky. "Zdravím vás, Nasewovi synové," řekla tenkým hlasem, který oplýval osobitým rytmem. Oči jí neklidně těkaly. Úpěnlivě se podívala na Ditruxe. Ten k ní přiskočil, objal ji kolem ramen a něco jí pošeptal do ucha.

Přikývla, trhaně si povzdechla, znovu se zaměřila na Tederika s Dannym, a řekla: "Mrzí mě, jak to dopadlo s vaším otcem. Po prolomení Chřtánu jsem se dlouho uzdravovala. Mnohem později jsem si vzpomněla na slib, který jsem dala Vuaně. Chtěla jsem to rychle napravit. Kdybych tušila, jak to bude pro Nasewa těžké, udělala bych to jinak, na mou duši."

"Můj bratr a já," řekl poněkud škrobeně Dannavion, "nepochybujeme o tom, že jste za daných okolností udělala to nejlepší. To, jak s tím vším naložil náš otec, je druhá věc. Když utíkal z Vahanu, byl jistě také přesvědčený, že dělá to nejlepší. Není třeba, abyste se cítila provinile, madam. Udělala jste maximum, abyste závazek Vuan splnila."

Tederik se uklonil, na znamení, že s bratrem souhlasí a že bere její omluvu na vědomí. I když to nebyla tak úplně omluva, protože pradávní se neomlouvají. Každopádně to bylo nejblíže omluvě, jak to jenom šlo.

Brexa se křehce usmála. Ditrux jí vlepil pusu za ucho a znovu jí cosi pošeptal. Vykulila oči a hned se hrnula ke koši.

"Vyzkoušej ty oranžové ranečky z křehkého těsta, miláčku," zapředl měkce Ditrux. "Jsou plněné uzeným zugřím masem."

Jestliže si Tederik doposud nebyl jistý, zda s donáškou uspějí, pohled na Šerryzah jej pochybností zbavil. Zdála se ještě unavenější než minule. Výrazně zhubla. Její pleť byla matná, pod očima měla tmavé kruhy. Opět připomínala tu zuboženou trosku, kterou vymotali z krihonitových řetězů.

"Héj, Zlatokopko, co se s tebou sakra děje?" zděsil se Danny.

Bez okolků k ní napochodoval a jednoduše ji objal. A ona, Spící bohové, proberte se, vůbec se nebránila. "Kdybych věděl, že tu umíráš hlady," lamentoval ten mluvka, "byl bych přišel dřív. To Tlučhuba mě pořád zdržoval. Prý, že se to nehodí. Že nás nikdo nezval. Že by ses mohla naštvat. Že otravujeme, a tak."

Zatímco bratr bohyni konejšil, a Tederik se v duchu užíral vzteky, že ho to nenapadlo dřív, uráčil se vstát i Aisus, aby prozkoumal hlubiny koše. Starorodý byl navlečený do sytě modrého, velkolepě nařaseného kaftanu, přepásaného zlaceným opaskem, který měl co dělat, aby všechny ty umně naaranžované záhyby udržel. Úbor z těžké a jistě nesmírně cenné látky božstvu sahal až po paty. Jeho nositel mohl být klidě bosý, a nikdo by si toho nevšiml. Tederik se neubránil myšlence, jak musí být takový oděv nepohodlný. Dobře si pamatoval, co o svých švagrech a švagrových prozradil Ditrux, když ho Danny mořil dotěrnými otázkami, zatímco si Generalita vyměňovala názory.

Snad nejhůř se novým časům přizpůsobil Aisus. A ani se nedivím, po tom, co mi Brexa vyprávěla, jak vypadlo jejich uvěznění v Chřtánu, líčil Ditrux. Dlouhé intervaly spánku střídala krátká období bdělosti. Debhátarů bylo šest, a vězeli v bedně o velikosti krabice na klobouky. Pokaždé, když se vzbudil jeden, a začal šílet, zákonitě se probrali i ostatní. Bree kvílela, aby ji nechali vyvanout. Moneta a Grom kleli a vyhrožovali. Narena si stěžovala na všechno a na všechny jako vždycky. Huat počítal nesmyslné rovnice a vymýšlel neproveditelná řešení úniku. Všichni se nějak projevovali, jenom Aisus mlčel. Teprve až když byly lamentace naprosto k nesnesení, a relikviář vibroval jak primitivní raketa před startem, začal Aisus řvát. Rázně sourozencům připomněl, že dokud jsou spolu, a můžou se vzájemně podržet, pořád mají naději, že se jednou osvobodí. On byl tím, kdo jim nedovolil vyvanout a stálo ho to velké množství duševních sil.

Když se debhátarové konečně dostali na svobodu, byl to Aisus, kdo nejvíc brojil proti arcidémonům, potomkům Rafedaxarra I. a Dárkyně života Ryany. Protože než došlo ke Krvavému dešti, Ryana si ze všech debhátarů vybrala Aisa. Ne Rafedaxarra. Aisus se s novými poměry pořád ještě nesmířil, vysvětloval Dannymu Ditrux. Mentálně a kulturně uvízl deset tisíc let v minulosti. Chová se přezíravě a hrubě ke všem. Nevěřil bych, že se někdy změní, kdybych to sám nezažil u mé ženy. Musíme s ním mít trpělivost, to je celé.

Celkově Aisus dělal dojem chlápka, co hodně dbá na dekorum. Jeho pohyby byly trhavé a důrazné, jako kdyby byl zvyklý, že všichni přítomní obdivně zírají jenom na něj. Nejvyšší z debhátarů byl vysoký a kostnatý, měl lehce osmahlou kůži, sytě modré oči, pyšná a pevně sevřená ústa. Nejvíce pozornosti budily jeho vlasy a vousy, sytě oranžové jako listí kveližníků v časném podzimu. Teprve když jste vzali na vědomí velkolepý obal a okázalá gesta, mohli jste letmo zahlédnout nalomeného a rozdrásaného muže pod tím.

"To je dost, že jste si na nás vzpomněli, Veličenstvo." Huat Tederika přátelsky poplácal po zádech. Bylo znát, že i on je unavený a že se usmívá jen ze zdvořilosti.

"Jak to jde?" broukl Tederik. Mluvil sice s Huatem, ale jeho pozornost utíkala k bratrovi, který právě "Zlatokopce" podával láhev s finítovým nektarem.

"… připravení. Synchronizace ještě chvilku potrvá, ale už víme kudy dál," dokončil monolog Huat.

Tederik zachytil poslední věty. "Aha, no to jsem rád, že flesshingy pomůžou."

"Taky mi řekneš, že mě to mělo napadnout dřív?" houkla Šerryzah.

Tederik se na ni podíval, aby se ujistil, že otázka patřila jemu.

Jestliže se k Dannymu ochotně přitulila, na něj zírala, jako kdyby ji tahal za vlasy. Stála tam, ruce zaťaté v pěst. Všechna její nevraživost směrovala právě na něj.

Tederik zpevnil postoj v kolenou a pokrčil rameny. "Nevím, proč mi to říkáš."

A opravdu to nevěděl. Bydlela na univerzitě skoro deset let. Možná věděla, že Urbiel s flesshingy experimentuje, ale asi by ji nenapadlo je využít, kdyby jí to Tederik neporadil. Tak proč je na něj naštvaná?

V napjatém tichu se k Šerryzah přitočil Aisus. Lehce jí poplácal po rameni, ukázal na koš a konejšivě zavrněl: "Co kdyby sis vzala něco dřív, než to mí příbuzní všechno zlikvidují, přelíbezná Vuano?"

Jeho projev vyzníval mazlivě, téměř koketně. Tederikovi při tom jezdil mráz po zádech. Sledoval, jak pod jeho vlivem roztála a mlčky se sklonila k laskominám.

"Už půjdeme," řekl dutě Tederik. Obrátil se na Ditruxe. "Ukážeš nám cestu ven?"

***

Na rozdíl od Dannyho měl Tederik z mise smíšené pocity. Nechápal, co Šerryzah přeletělo přes nos. Po celý zbytek dne třískal vším, co mu přišlo pod ruku. Na Dexeyovy opakované dotazy, co tak důležitého bohyně od mizeonských potřebovala, odpovídal jednoslovně. Když Dexey asi po desáté projevil vážné obavy o Vuaninu bezpečnost, Tederik ho poslal na služební cestu, zkontrolovat pátrací práce na satelitech.

Ještě v den korunovace odvelel vojáky na oběžnice tří periferních světů Vahanské soustavy, aby se podívali, po ostatcích generálů Vaysy a Tay Wena. Oblast pravděpodobného výskytu vytyčil expert na stromisty, major Rew. Prohlásil, že pokud agentka Flokaia přenášela dvě osoby napadené feen-texovým paprskem, nemohla je odložit daleko, aby sama nepřišla k úhoně.

Podle plukovníka Hairona, který měl na Vahanu v gesci vojenské stavby, nezůstane z postižených nic, kromě uniforem a výstroje. A hlavně kvůli té výbavě, chráněné vahanskými patenty, bylo nutné místo dopadu najít.

Plukovník decentně pomlčel o etické stránce věci. Vaysa se zachoval jako sketa, zatímco Tay Wen jako hrdina. Na Vahanu platí, že hrdinu je třeba uctít, a sketu zatratit. Nejlépe hodit sůsům. Jestliže sketa nedopatřením popravě unikne tím, že zemře, dochází k potrestání nejbližšího příbuzenstva. Nemusí jít nutně o další popravy. Běžné jsou degradace vojenských hodností, nebo povolávací rozkaz do pracovních táborů na satelitech, kde vahanci těží suroviny.

Tederik plukovníkovu zdrženlivost chápal zejména poté, co se dozvěděl, že Vaysa byl Haironovým dědečkem. Z hejna elitních arcidesmoních potentátů byl právě Hairon jedním z těch, s kterými Tederik už od samého začátku neměl žádný problém. Na svou hodnost byl poměrně mladý, ale podle toho, jak věcně a metodicky sepisoval pravidelná hlášení, se dalo usoudit, že se prosadil prací, a nikoliv skrze rodinné vazby. Úplně náhodou se Tederik dozvěděl, že se Hairon ve volném čase zabývá ochranou přirozených lovišť divokých sůsů. Jako jeden z mála vysoce postavených příslušníků první kasty čistil zanesená přírodní napajedla, prořezával přebujelé veremonové porosty. V údolí říčky Ozimy vybudoval záchrannou stanici pro osiřelá sůsí mláďata. Místo aby na práci využíval bionické jednotky, nahnal do terénu odrostlé chlapce z hnízd a neváhal zapřáhnout i svá vnoučata, protože zastával názor, že práce na společném díle jim dá základ pro budoucnost. Nemluvný ale výkonný Hairon, s modrozlatými Vuaninými šupinami na obou předloktích, pro Tederika představoval prototyp dobrého důstojníka generality. I kvůli němu neplánoval jeho dědečka Vaysu posmrtně pranýřovat, a už vůbec nemínil trestat jeho příbuzné. Byl přesvědčený, že nejhorším trestem pro zrádce je zapomenutí. Tím spíše měl v úmyslu ocenit Tay Wenovu oběť.

***

Večer se Danny s kamarády z fyzikálního ústavu chystal do herny. Oblíbený podnik vahanské smetánky nesl štěpný název Tvrdá odplata. Scházeli se tam převážně příslušníci druhé, intelektuálně zaměřené, kasty. Pili vitrrex, hráli dohomon a skrabiol, sledovali sůsí zápasy. Tederik tam ještě nebyl. Ani tentokrát nešel.

Vymluvil se na únavu, ale na spánek neměl pomyšlení. Vypravil se do města. Procházel spojovacími tunely mezi ulicemi a náměstími, naslouchal tlumeným zvukům z obytných domů. Pachy z kuchyní se mísily s vůní rebidníků, kvetoucích v nádobách, které lemovaly hlavní ulici Kerrhanu. Bylo s podivem, že keře tak hluboko v podzemí prospívají. Všechny rostliny zde se těšily extrémní péči a kvalitnímu osvětlení, v kombinaci statických plazmových zářivek a levitující klubíček ergonů vahanské produkce. Tederika příjemně překvapily sochy různě zbarvených sůsů, vytesané z napůl průsvitného hnědého křišťálu, rozmístěné v odlišných pózách na veřejných prostranstvích. Loudal se bez cíle nočním Kerrhanem, myšlenky se mu v hlavě vířily, to vše s vědomím, že v patách se mu kradou chlapi a ženské z jeho ochranky, kterým ani při vší snaze nedokázal zdrhnout.

Dostal se na okraj náměstí Svornosti. V dálce, v jeho středu, se tyčil do výše posvátný třístěnný hranol, zasvěcený vahanským bohům. Po korunovaci zde uspořádali slavnostní vojenskou přehlídku. Ale tehdy nebyl čas si hranol prohlédnout. Zhluboka se nadechl a pomalu se vydal přes pusté prostranství k němu.

Bylo psáno, že každá plocha hranolu nese reliéf jednoho z trojčat. Teď se na ně podívá. Podoby byly vytesány do extrémně tvrdého axionitu. Na lesklé černé textuře nebylo snadné rozpoznat detaily, dokud je Tederik neměl přímo před nosem.

První stěna nesla podobu vysokého nakrátko ostříhaného ramenatého chlapa, oblečeného v overalu podobném současné kombinéze stíhacích pilotů Aliance. Výjev lemoval rám, vyplněný vzorem sestaveným z různě dlouhých linií, buď rovnoběžných nebo zalomených do pravého úhlu. Připomínal bludiště, stejně jako reliéf na klíči, který patřil Hanovi. Při pohledu na dávného předka si Tederik mimoděk sáhl na krk a přejel prsty po zelených šupinách.

Popošel k další ploše. Na ní byl bezpochyby Kerr. Byl stejně vysoký jako bratr, ale ne tak robustní. Místo kratinkého sestřihu se honosil hřívou sčesanou na stranu, v délce po bradu. Výraz jeho obličeje se zdál měkčí. Oblečení sestávající z haleny a kalhot neslo vzory řetízků a shluků peciček stejně jako na klíči.

Třetí plocha patřila Vuaně. Tvář v kameni přesně odpovídala realitě. Zobrazovala bohyni z poloprofilu s náznakem úsměvu, jako kdyby ji něco zaujalo, a ona neměla trpělivost sedět modelem. Měla na sobě úbor praktického stylu. Halenu v místech, kde se vlnily obliny ňader, zdobily ornamenty květin a listů. V porovnání s bratry byla Vuan podstatně drobnější, křehčí a jemnější.

Když se na ni díval, cítil se silnější a chytřejší než kdykoliv předtím. Nemohl nemyslet na to, jak moc ho fascinovalo cokoliv, co řekla, co udělala. A jak urputně se prala s Dannavionem poté, co ho přitáhla z Truborohu. Letěla s ním a držela ho snad v zubech. A jakou měla vyřídilku! S nikým a s ničím se nemazala.

…jmenuje se Te-de-rik. Jeden by z něj málem usnul… Už podle toho, jakým způsobem ho představila Urbielovi, nemělo smysl dělat si naděje. Štvalo ho, že nedokáže zapomenout, jak chutnaly její rty a jak voněla její kůže. Sladce a trpce zároveň. Jako čerstvě nadrcené zelené koření.

Byl by se na ni vydržel dívat hodiny. Srdce mu bušilo v souladu s tepem Vahanu. Bylo načase si konečně přiznat, co sám před sebou popíral.

To, co ho k hranolu s její podobiznou táhlo, musí jednou provždy skončit. Ten dvojitý metr, s jakým ji posuzuje. Dvojité očekávání, s jakým k ní přistupuje. Toto je Vuan: Stvoření starší než uhlí, starší než Sarvonova encyklopedie. Naprosto nedostupné. Šerryzah, pokud vůbec existovala, se nevrátí. A on udělá nejlíp, když najde někoho, kdo tu otevřenou ránu ucpe. Hezké vahanské děvče, nejlépe z druhé kasty, aby se s ní dalo normálně mluvit. Mohla by mít smysl pro humor. Nemusí to být nic trvalého.

Tento výlet byl rozloučením s iluzí. Nic víc, nic míň. Trhaně si povzdechl, když za zády zaslechl kroky svých gardistů.

***

U snídaně mlčel, zatímco bratr se překonával v úsilí přiblížit mu úžasné a skandální zážitky z herny. Tederik jen tupě přikyvoval, sem tam něco zablekotal. Aha. No to je ohromné. Opravdu? Danny se dál urputně sžíval s vahanským společenským prostředím. Jako kdyby si potřeboval dokázat, že nechal minulost za sebou a hledí jen do budoucnosti. I když se zdálo, že bratr se zaměřený spíš na sebe, Tederikovo mizerné rozpoložení mu neuniklo. "Co je s tebou?" vyjel na Rika. "To pořád řešíš, jak s tebou včera zametla? Staří bohové jsou prostě takoví. Neradi přiznávají, že je někdo chytřejší než oni."

"Já přece nic takového netvrdil," ohradil se.

"Ty ne. Ale někdo jiný o tobě nejspíš prohlásil, že to tvrdíš, nebo si to přinejmenším myslíš. Třeba takový Aisus. Ten je na takové kulišárny jak stvořený."

Tederikovi bylo jedno, co kdo řekl či neřekl. Nemohl přece ovlivnit, co si kdo myslí či nemyslí. Byl by šťastnější, kdyby si ho bohové vůbec nevšímali.

***