Z(a)tracené klíče II. - Ve veřejném zájmu – kapitola 7: Studijní pokroky osiřelého odrodilce

Endemon se pokládal za exulanta. Na Ok-Sawon zanevřel kvůli Feustonovým pohrobkům jako byli podvraťák Karaf a hovado Lupech. Vahan se mu hnusil kvůli tupým vojenským mozkům, co mu zavraždili tátu. Ze staré vlasti rád vypadl. Na tu novou, v které si jeho pitomý starší bratr hrál na monarchu z vůle jakési potrefené senilní bohyně, si zvykat odmítl. Na Bredeonu se mu docela líbilo. Všechno tu hrálo barvami, kterým dominovaly sytě oranžová a zelená.

A bylo tu veselo. Připadal si tu jako v nekonečné operetě pro nenáročné publikum. Tady i takové sledování seriózně zamýšlených videxových diskusí poslanců Konventu o politice slibovalo zážitek povedené divadelní taškařice. A nakupování v obchodních domech? Potulování po krámech, okukování leštidel na umělé dračí drápy, obhlížení vodních lamp s geneticky upravenými světelnými běsy, ochutnávání specialit molekulární kuchyně šéfkuchařů z Cochranu. Takové blbiny ho zajímaly v dobách, kdy byli matka a otec naživu. Ale teď? No jistě. Dalo se jít do arény, sledovat zápasy bionických gladiátorů. Dalo se jít do baru, chlastat cihusem říznuté pivo a hrát dohomon do posledního hřebenu. Bylo možné závodit v kluzácích na uznaných tratích i na těch improvizovaných a přísně zakázaných. Dalo se dívat na videxové pořady. To všechno se tu dalo dělat do zblbnutí.

Jenomže Endemon se žádné kratochvíle neúčastnil. Chodil na přednášky z exobiologie a exomedicíny. Nijak zvlášť ho to nenaplňovalo, ale něco dělat musel. Situace vašeho bratra na Vahanu není stabilizovaná. Pro vaše i jeho bezpečí bude vhodnější, abyste tu nevystupoval pod skutečným jménem, oznámil mu Urbiel. S jeho pomocí se Endy zapsal ke studiu jako Edon Tapare, ewoui ze světa Ferbuo. Na Ferbuu žila početná diaspora bredeonských vysídlenců, kteří nesouhlasili s tamějším politickým uspořádáním, ale ochotně posílali své děti na bredeonská studia. Endymu změna identity nevadila, naopak ji vítal. Šupiny na krku maskoval speciálním pružným povlakem, který, jak děkan zdůraznil, je nejnovějším výplodem ústavu maskovacích technik Aliance. Povlak byl prostupný pro vodu i vzduch. Nešlo o světlomamnou iluzi ani o kejkle s ohýbáním prostoru, ale o něco mnohem zábavnějšího. Bude pro vás snadnější sem zapadnout, protože ve veřejném mínění stále převažuje názor, že s vahanci se nemluví.

O přátelství se spolužáky nestál, všechny snahy o seznámení odmítal. Jeho bredeonští vrstevníci mu připadali nemístně lehkomyslní, jejich problémy byly až malicherné. A už vůbec neměl zájem o holky, co se kolem něho motaly. Když nějaká "náhodou" upustila knihy na zem ve snaze na sebe upozornit, v poklidu ji obešel. Nedokázal si představit, že by někomu vůbec kdy dovolil na sebe sáhnout. Ne potom, co na něj "sahalo" hovado Lupech.

Po škole se zavíral v pokoji. Válel se v posteli a civěl do stropu, zatímco mu v hlavě běžela nekonečná smyčka příčin a následků, odehrávající se během uplynulých tří let. Kdyby se nenachladil při matčině pohřbu, Danavion by na Kalla nezaútočil. Nebo ano? Kall by pak neměl potřebu ho posílat za Lupechem. Nebo měl? Kdyby se Tederik nezdržel zachraňováním Dannyho, možná by na Vahan dorazil včas a otec by teď žil. Nebo ne? Věděl, že už to nedokáže změnit. Ale nemohl si pomoct. Uvnitř hrudníku ho tlačilo cosi těžkého. Bylo to, jako kdyby spolkl žulovou kostku, kterými dal otec vydláždit Birekovo náměstí. Matně si pamatoval, že bývaly doby, kdy tu zátěž necítil. Ještě, než tátu unesli a máma znovu onemocněla, a než se všechno sesypalo. Dávalo mu stále více práce přinutit se k tomu, aby ráno vstal a šel do školy. Jeho plány a představy o budoucnosti se válely v šedé mlze, nezbývalo nic, z čeho by se mohl radovat. Jeho rozhraní ho táhlo k pleteni. Jako kdyby ho sama lákala, aby se v ní rozplynul. Zatím ho zadržovala starost o Tederika a Dannyho, ale to nebude fungovat věčně.

***

Toho dne po přednáškách zašel do univerzitního bufetu, aby si vyzvedl něco k večeři a mohl se zavřít v pokoji, aby až do následujícího rána nikam nemusel. Stál ve frontě před výdejním automatem a čekal, než si dvě holky z katedry jazyků vyberou, co vlastně chtějí. Dlouze zadávaly data do nutričního programu a zase je mazaly, jak hledaly "ideálně vyváženou nutriční dávku", a Endy se zatím snažil o trpělivý postoj. Normálně se kolem sebe nerozhlížel, pečlivě se vyhýbal jakémukoliv očnímu kontaktu, aby se s ním nedej Spící bohové někdo nechtěl dát do řeči.

A jak se snažil být neviditelný, jeho pozornost přitáhla trojice podivínů usazená u rohového stolu. Upozorňovali na sebe už tím, jak důsledně se oslovovali infantilními přezdívkami, ačkoliv z jejich zjevu a projevu přímo čišela aristokratická výlučnost. Ten nejdrobnější s rozježeným rozhraním byl nejvíc užvaněný. Měl dlouhé zelené vlasy svázané v culíku z kterého průběžně padalo na stůl drobné zelené listí. Podle toho nejspíš pocházel z Robustuy, protože vládnoucí robustuanské rody se v průběhu věků mísily se stromisty, a o těch se traduje, že když se rozčílí, mají tendenci místy přecházet do své druhé rostlinné formy. Druhý chlápek byl jak hora, strany jeho obličeje zdobily lesklé zelené šupiny. Takže drak, a ne ledajaký, protože z čela mu trčely čtyři malé růžky, typické pro čistokrevné erektiadské.

Drak vypadal naštvaně, ale zdálo se, že je to jeho obvyklý výraz. Oslovoval toho zelenovlasého Zelenino, Zelenina jemu říkal Generále a pokaždé, když ho takto tituloval, jmenovaný se zaškaredil a zasypal Zeleninu proudem nadávek, jejichž význam mohl Endy jenom odhadovat.

"…držel jsem tu věc přesně podle pokynů!" hromoval drak. "Můžu já za to, že uletěla? Nestalo by se to, kdybys ten zeleninový sajrajt namíchal hustší. Všechno to z něho steklo dřív, než…"

Zelenovlasý se škodolibě rozchechtal. "To byl přece cíl toho experimentu, palice rohatá. Ověřit, jaká hustota je optimální. A teď víme, že výtažek z kmene kwauna tré flesshingy omezuje, a můžeme s tím dál pracovat."

"To jsem zvědavý, jak ho chceš udržet, než ho tím sajrajtem postříkáš příště," zabručel zavile drak.

"Leda by se vyděsil z tvé reputace, Generále," odsekl ironicky zelenovlasý.

"Uděláme ještě jeden pokus," pronesl tichým zádumčivým tónem ten třetí. "Zvýšíme koncentraci substrátu, k udržení použijeme silové pole. Když to zafunguje, ověřovací sérii necháme na Urbiho asistentech."

Drak a zelenovlasý se do sebe opětovně pustili. Přeli se ohledně mizerně motivovaných asistentů i kvůli nedostatku vhodných pokusných subjektů, jeden druhého vyzývali k výpravě do divokého periferního sektoru Kwa-u, kde takových pokusných subjektů povlává nejvíc.

Jestliže se bavili o flesshingových emanacích, Endy se snadno dovtípil, že pracují s děkanem Urbielem, O tom fenoménu se poprvé dočetl v editované Sarvonově encyklopedii. Článek byl hodně zcenzurovaný, ale stálo tam, že fluidní flesshingové emanace dlouho stály stranou pozornosti, dokud se výrazněji neprojevily v závěru Mizeonské krize, kdy přispěly k rozsáhlé devastaci periferních oblastí Metaprostoru. K tomu došlo před šedesáti lety, a flesshingy jsou od těch časů předmětem vědeckého zkoumání. Když Endy studoval ta úžasná fakta z otcových knih, vždycky snil o tom, že se jednou na nich bude nějakým střípkem podílet.

Ti tři na sobě měli hypermoderní garderobu, tolik oblíbenou u bredeonské mládeže. Ale ani ty úzké šedivé nohavice z napodobeniny baziliščí kůže, robustní bagančata s levitačními vsadkami z armádního výprodeje, a dokonce ani jejich rozevláté haleny v oranžových a hráškově zelených bredeonských barvách nedokázaly Endemona přesvědčit, že jsou běžnými posluchači univerzity.

Hádku mezi zeleným a drakem dál neposlouchal, protože veškerý jeho zájem připoutal ten třetí. Tvářil se nezúčastněně, jeho oči byly stříbrné s ledově modrým nádechem a rozostřené. Místo, aby se díval na společníky, zíral kamsi do ztracena. Měl bledou napjatou kůži, světlé rovné vlasy s lesklými nitkami mu visely podél tváří k bradě, až napůl zakrývaly obličej. Byl pohledný, dokonce pohlednější než jeho společníci. Zdálo se, že vůbec nestojí o to se někomu ukazovat. Tím Endemonovi připomínal jeho samotného. Přistihl se, že na toho chlapa civí ve chvíli, kdy se předtím netečný cizinec z ničeho nic podíval přímo na něj. Endy sebou trhl, jako kdyby dostal kopanec do žaludku. Rychle se odvrátil a ejhle, výdejní automat byl volný. Navolil do programu složení potravního balíčku, a ještě rychleji z bufetu vypadl.

Když usínal, pořád se mu vracel ten výjev, kdy na něj cizinec zíral. Jako kdyby ho znal, jako kdyby o něm věděl úplně všechno.

***

Nazítří zůstal déle v laboratoři. Dokončoval preparaci vzorků na příští den, protože asistent, který to měl udělat, musel z nějakého důvodu odejít dřív. Endy se podivil, že asistent požádal o pomoc právě jeho, protože tam byli jiní – mnohem snaživější, ale nevadilo mu to. Když hotové preparáty šoupnul do lednice, bylo dávno po studijních hodinách. Vracel se na kolej, kráčel dlouhou a opuštěnou chodbou k levitačnímu výtahu, když se kdesi v dálce rozječela siréna a světelné lišty pod stropem se červeně rozblikaly. Než se stačil vzpamatovat, už utíkal tím směrem, odkud sirénu slyšel, ačkoliv ve všech bezpečnostních manuálech stálo, že by měl prchat směrem opačným.

Odkudsi zdálky se ozýval řev prokládaný nadávkami.

"Chyť to!"

"Je pryč! Do sůsí prdele!"

"Chyť si ho sám!"

"Kam se poděl?"

Fííí!

Nad Endyho hlavou proletělo cosi dlouhého a štíhlého, co měnilo barvy. Flesshing? Na konci chodby entita narazila do pancéřovaných krihonitových dveří, jako kdyby je chtěla prorazit, ale to se nepovedlo. Divné, protože Endy o nich četl, že umějí procházet téměř vším. Entita se otočila a letěla zpět. Jak se blížila, Endy moc nepřemýšlel. Nevěnoval pozornost blížícímu se dupání a křiku. Zalarmoval své rozhraní, napřáhl ruce, vygeneroval silové pole a když byla entita u něj, chytil ji jako motýla do síťky. Teprve tehdy si ji mohl pořádně prohlédnout. Mrskala sebou jako červ na rybářově háčku, obklopená klíckou siločar z Endyho dlaní. Na fluidním poloprůsvitném těle entity ulpívala tenká vrstva tmavě zelené substance, a jak sebou entita mlela, substance z ní v hustých kapkách stříkala. Krůpěje se syčením narážely na silové mříže, kde okamžitě anihilovaly, ale dost z toho sajrajtu proletělo mezerami a zkrápělo Endemonův hrudník, paže a obličej. To zelené flesshingovi nějak znemožňovalo útěk. "Tak proto se nedostal přes ten krihonit," zabručel si pod nosem.

"Výtažek z webanských chloroplastů ho blokuje," ozvalo se.

Endy vzhlédl a čelil tomu třetímu z včerejší trojice.

"Za normálních okolností si vytváří vlastní nulové pole," řekl nevzrušeně stříbrooký. "Díky tomu projde skoro vším kromě křišťálu. Ale enzymy primitivních fytobiontů neutralizují jeho nulitní matrici."

Došel blíž, napřáhl ruce s vlastním jiskřivým silovým polem a opatrně ho rozprostřel kolem toho Endemonova. "Teď se můžeš stáhnout," sykl soustředěně. "Ale opatrně, ať mi to nepotrháš."

Endy rozpustil svůj energetický konstrukt, a flesshing se ocitl v prostornější cizincově klícce.

"Nejsi ty ten Edon Tapare z Ferbua?" řekl cizinec s pohledem upřeným na uvězněnou entitu. "Jak jsi věděl, čím ho máš zadržet?"

Endy pokrčil rameny. "Včera jsem slyšel, o čem se bavíte. Tak jsem si to dal dohromady. Studuju exobiologii a exomedicínu. Dost se o takové fenomény zajímám."

"Jo, Urbiel se onehdy zmínil, že máš talent," pronesl mdle cizinec. S rukama kolem silové klícky se vydal směrem, odkud předtím přišel.

Endy zaraženě sledoval jeho vzdalující se záda. To mu bylo zatěžko říct díky? Vtom se cizinec zastavil, a ledabyle přes rameno prohodil: "To zelené by tě nemělo ohrozit, ale lepší bude, když to dáme pryč. Tak půjdeme?"

Nebyl na takové jednání zvyklý, ale za poslední roky se staly divnější věci. Jako očarovaný cizince následoval. V další chodbě na ně před otevřenými pancéřovanými vraty, za kterými, jak bylo Endymu známo, se nacházela Urbielova soukromá pracoviště, na ně čekali ti dva.

"No né!" hlaholil zelenovlasý. "Vedeš posilu!"

"Jenom jestli to není nějaký zvědavý investigativní videxák," zavrčel podezíravě rohatý.

"Mě říkají Unikát," houkl odevzdaně stříbrooký. "Tady ten užvaněný robustuan je Zelenina a tady to hrozné dračí monstrum slyší na Generála." Než s klíckou prošel dveřmi, které mu Zelenina dvorně podržel, řekl: "Pánové, představuju vám Edona Tapare z Ferbua, studenta prvního ročníku exobiologie a exomedicíny. To on uprchlíka odchytil."

"Nazdar Edone! Nejsi ty celý zelený?" prohodil pobaveně zelenovlasý.

"To říká ten pravý," uchechtl se drak.

Unikát, který se s takovým jménem určitě nenarodil, nechal flesshinga šplouchnout do křišťálové nádrže. Zavřel víko, a ještě ho zabezpečil tiše odrecitovanou kletbou, jejíž jazyk Endymu nic nepřipomínal. Mezitím Zelenina přinesl prostou plechovou vaničku naplněnou napěněným fialovým roztokem, o kterém drak s vážnou tváří prohlásil, že se jedná o reakční činidlo, kterým se rozpouštějí napečené toxické nánosy ze stěn plazmových reaktorů. Zelenina zakoulel očima a přispěchal s uklidněním, že Generál kecá, a že roztok obsahuje pouhou polovinu promile účinné látky, a že erektiadští, když sloužili na válečných lodích, to během války s mizeonskými běžně používali místo mýdla. Zatímco se Endy posadil na židli, kterou přistrčil Unikát, Zelenina mu tamponem ze siminlanského hedvábí stíral zelený sajrajt z kůže a ani na minutu nezavřel pusu.

Mluvil o tom, že on, Generál i Unikát, pracují na vědeckých ústavech svých domovských světů, a že tady na Bredeonu pobývají jednou za pár týdnů jako externisté, aby Urbielovi pomáhali se základním výzkumem flesshingů. A že Urbielovi asistenti nejsou pro jejich výzkum dostatečně motivovaní přestože tyto konstrukty oplývají specifickou formou vědomí. Pocházejí od samotné Prozřetelnosti, jsou mnohem starší než Metaprostor s richotonní pletení a klubkem pravděpodobnostních linií dohromady. Proto by se tu jeden šikovný a pohotový asistent zcela zaměřený na flesshingy docela hodil.

A tak se Endemon, aniž by si to stihl promyslet, stal speciálním asistentem trojice Urbielových externistů. Samotný Urbiel byl zatím někde mimo Bredeon, a Endy se mohl jen domnívat, že ho ti tři angažovali s jeho souhlasem.

***

Objevovali se nepravidelně a zcela nečekaně, ale pokaždé v době, kdy už měl Endy po přednáškách. Jako kdyby si prostor na pokusy ladili podle toho, kdy měl čas on, což se mu zdálo divné. Ještě divnější bylo, že se chování Zeleniny a Generála změnilo. Místo aby na sebe nasazovali a řešili pitomosti, cíleně spolupracovali. Nezdálo se, že někdo z nich byl šéfem. Když testovali optimální míru zahuštění webanské substance, poslední slovo měl Zelenáč. Když se pokoušeli s flesshingy komunikovat, angažoval se Unikát. Na zabezpečení procesů vnitřní i vnější pečlivě dohlížel Generál.

Na Endyho té práce moc nezbylo. Měl na starosti krmení, což obnášelo jednou za tři dny vhodit do každé nádrže živou geneticky upravenou krysu. Emanace se nekrmily masem, ale vitální energií živých bytostí. Čím byly ty bytosti chytřejší, tím více si flesshingy pošmákly. Ne že by se to Endymu líbilo, ale v dobách zajetí u Feustonových uctívačů si s krysami užil svoje.

Po práci se chodilo do bufetu. Ačkoliv se tomu Endemon zpočátku bránil, nakonec se vždycky nechal ukecat a nikdy nelitoval, protože s těmi třemi byla zábava. Byli jiní než vrstevníci. Z jejich projevu sálaly zkušenosti, i když se to pokoušeli maskovat.

Endy si velice dobře uvědomoval, že z něj po kouscích tahají informace. Testovali jeho názory na svět a morálku, ačkoliv zdánlivě šlo většinou o úplné prkotiny. Endy je podezíral, že v té době, co měli údajně pobývat na svých světech a pracovat na jiných úkolech, byli ve skutečnosti úplně jinde a pospolu. Nebylo těžké se dovtípit, že ti tři pracují pro Alianci, a že znají Endyho skutečnou totožnost. Ale proč by se agenti Aliance zahazovali s nejmladším synkem sesazené ok-sawonské královny? Muselo to mít něco společného s Tederikem a jeho šílenou vahanskou misí. A Endemon si byl jistý, že dřív či později mu agenti dají najevo, co od něj chtějí. Cítil se poněkud uražený, že od něj očekávají, že jim ty jejich falešné kecy sežere i s navijákem. Nejvíc ho provokoval Unikát. Ne tím, co říkal, protože on moc nemluvil, ale tím, jakým způsobem ho pozoroval. Endy míval naléhavou potřebu na něj zařvat, že není žádná buněčná kultura rostoucí v misce na laboratorním stole. A tehdy mu došlo, že je to vlastně poprvé od incidentu s Lupechem, co cítí něco jiného než hnus a zmar.

***