Z(a)tracené klíče II. - Ve veřejném zájmu – kapitola 36: Pátrání v růžové tmě

"Skoro to svádí k hypotéze, že jezevec do té brázdy sletěl taky," prohodil kdosi.

"Na to je příliš mazaný," zazněla námitka.

"Třeba tam vahanské nalákal."

"A sám u toho zařval?"

"Nebo se dokáže dostat zpět, ten hajzl."

"Nesmysl! Jak?"

"Stejnej nesmysl, jako ten průvlak!"

Grenedon šťouchl Tederika loktem do boku a zašeptal: "Dorre byl můj nejlepší přítel, krucinál! Řekl bys, nařvaný buran z Erektiadu. Ale kdybys ho znal… A s Kendrickem jsem hrával skrabiol." Těžce si povzdechl. "Vlastně jsem ti nepoděkoval. Bez tvého modlení bych to zabalil taky."

Tederik si pomyslel, že Dorreson patrně nezemřel, jenom teď žije jinde. Ale tím by Grenedona neutěšil. "Někde jsem četl," zamumlal, "že tvůj táta je Prorok. Kdyby ses dostal do smrtelného nebezpečí, tak by tě asi varoval předem, ne?"

Grenedon se hořce ušklíbnul. "Tak striktně to nefunguje. Trajanis je spontánní prorok. Často ani neví, že něco predikuje. A v takové motanici by se stejně neměl nač napojit. Proto byl tak vyděšený, když jsme přiletěli. Už si myslel, že je po mně. Děsil se vyhlídky, že to bude oznamovat mámě. Nechtěj vědět, jak by řádila. A dávala by to za vinu jemu, protože je přece Prorok."

Jeho slova neunikla těm u projekce, a velínem se prohnala vlna smutného smíchu. "To jsi predikoval přesně, synu," houkl poněkud prkenně Trajanis, "ale teď zvedněte zadky, a pojďte se podívat, jakou trajektorii jsme naplánovali."

"Znamená to, že budu zase pilotovat?" vyjekl Grenedon.

"Pilotovat bude Aderawen z Herkenu, protože se narodil jako smrtelník, ty horká hlavo," zchladil jeho zápal Igor.

"Já se taky narodil jako smrtelník," ozval se rozvážným tónem modrooký agent s duhovým rozhraním. "Vyrůstal jsem v klášteře na Zemi a modlil se pětkrát denně." Podíval se Aderawena. "Nikdy jsem Hospodina nezatratil, zatímco ty své bohyni neustále nadáváš."

"Protože je to kráva," namítl škodolibě Aderawen. "Ale pořád zůstávám jejím jediným osvíceným veleknězem. Mám zkrátka na modlení vyšší kvalifikaci než ty, Jeronýme. Vyrovnej se s tím."

"Na teologické debaty nemáme čas," rozčísl houstnoucí náladu Igor. "Poletí Rawen, protože je odolnější. Ty a Grenedon zůstanete tady," nařídil Jeronýmovi. "Budete připravení poskytnout lékařskou pomoc. Nic bych za to nedal, že už teď jsou vahanští na hraně vyvanutí."

***

Bitevník "Tiařina pěst" pojmenovaný na počest poslední netrebské bohyně poskytoval dostatek místa pro třicetičlenné útočné komando. Zbrojní sklad přechovával tuny zbraní, munice a taktické výstroje. Součástí plavidla byla miniaturní ošetřovna včetně trojice hibernačních boxů. V nákladním prostoru by za jiných okolností kotvila dvě průzkumná vznášedla, ale ta nechali v Sarvonovi, aby měli dostatek manipulační plochy.

Rik napěchovaný informacemi z překotně udělené instruktáže se usadil do křesla vedle pilota. Usilovně si v paměti přehrával, co a v jakém pořadí bude zapotřebí učinit v případě, že se jim podaří trojčata vyprostit. Klíčové úkony jsou plánované s ohledem na nedostupnost magických pomůcek. Jestli nebudou ve stavu vás následovat, naložíte je na antigravitační valník. Prastaří bohové bývají těžcí. Nespoléhejte na jejich oslabení. Použijete pneumatický nakladač QTTS. Valník má naprogramovanou funkci zpětného navádění do nákladního prostoru…

Aderawen oživoval strojové funkce a lehce sarkastickým tónem diskutoval se vzdáleným dispečerem. Kde vůbec bereme tu jistotu, že tam ještě jsou?

Jestli to nezvládneme, propadneme se do nikam. Jaký máme důkaz, že nás to nerozdrtí? Existují určité náznaky v Sarvonových denících. Setkal se s bytostí, která se z nikam propadla právě k nám…

Těsně před startem pilot komunikaci s mateřskou lodí ukončil žádostí, aby vyřídili jeho ženě, aby si nedělala starosti v případě, kdyby se na staletí odmlčel, a aby se hlavně držela dál od své příšerné matky. Pak soustředěný na naváděcí křivky a s erudicí zkušeného veterána pomalu vyvedl plavidlo z doku. Napůl úst Tederika instruoval, že tady ještě mohou využívat dobrodiní hybridního pohonu, ale jakmile přeletí do vytyčené polohy, všechnu magii zablokuje a bude to jenom na něm.

Tederik jednoslovně potvrdil, že je s tím srozuměný. Nechtěl pilota rozptylovat, i když ten se v pohodě rozptyloval sám. Možná si tím kompenzoval napětí, což Tederik chápal, protože sám byl vynervovaný na maximum.

"Vsadím boty, že Trrisiel se to dozvěděl od sunnisenských," procedil mezi zuby Aderawen. Napřaženou dlaní telekineticky zatlačil na fantómový ovladač a zažehl korekční trysky, aby se dostal do bezpečné vzdálenosti od ostatních zakotvených strojů.

"Co se měl dozvědět?" nechápal Tederik. Svět kolem se pohnul, jak plavidlo prudce vyrazilo vpřed. Zrychlení ho zamáčklo do křesla. Ještěrka na jeho klíně se drápky zasekla do poutacích pásů. Nikdy předtím v bombardéru neletěl. Fascinovalo ho, že jeden zašklíbený chlápek dokáže ovládat takové monstrum. Byl by mnohem raději letěl znova s rozverným Grenedonem, ale nemohl si vymýšlet.

"Přece, že mu jdou vahanští po krku," zasyčel pilot. "Když vydával bratry Vuan, nejspíš nečekal, že je někdo dokáže postavit na nohy. Jinak by je přece nikdy nevracel."

"Byl to obchod," poznamenal Rik. "Něco za ně moc chtěl."

"A tobě se za tři oběhy nepodařilo z té ženské vypáčit, co to bylo," konstatoval mdlým tónem Aderawen.

"Díky za připomenutí," ušklíbnul se Rik. "Kdyby šlo jenom o klíče. Jestli ty brázdy obhospodařuje Trrisiel, a vahanští do nich zahučeli, vypadá to jako past. Jako kdyby o Trrisiel předem věděl, že po něm půjdou. Musí tu být někdo, kdo mu posílá informace."

"Sunnisenští?"

"Ti se dušují, že naposledy s Trisielem jednali před šedesáti lety," povzdechl si Rik. "Ono je docela dovře možné, že s Trrisielem peče někdo z Vahanu. Arcidesmoni z nejužšího kruhu Generality jsou z bohů zklamaní. A já se jim ani nedivím."

Pilot se uchechtl. "Vítám tě v klubu ateistů. A aby to bylo fér, přidej si do množiny potenciálních kolportérů s jezevcem Alinaci. Nestalo by se to poprvé. Už jsem to zažil. Mimochodem, co ty krystalové senzory k hlídání rubínových vrat? Kdo to kontroluje, když tam nejsi?"

"Dannavion. Můj bratr." Zářivka se při zmínce Dannyho jména zaujatě zavrtěla.

"Je spolehlivý?"

"Stoprocentně." Zářivka zvedla hlavu a zaklapala čelistmi. Že by se jí nelíbilo, když někdo Dannyho zpochybňuje? Rik ji konejšivě pohladil po hřbetě.

Aderawen vzhlédl k signalizační křivce na monitoru. "Čas nasadit masky," zavelel. Udělal to a pak sledoval, jak ho Tederik napodobuje. Když byly masky na svých místech, pilot se vrátil k vyrypování. Obrněným prstem ukázal na Zářivku: "Blbý móresy. Brát mazlíka na sebevražednou misi. Kdyby mi Kaebi neřekl, abych si toho nevšímal…"

To neměl říkat.

Záři zavřískla, vysmekla se zpod Rikovy paže, vyletěla do vzduchu. Strnula přímo před pilotovým obličejem. Její tělo se rudě rozzářilo, jak se částečně proměnila do plazmatické formy.

"Co to, kurva?" hekl pilot. Jeho hlas přehlušily alarmy hlásící prudké navýšení teploty v kabině.

Ještěrka ve vztyčeném postoji levitovala na vzdálenost napřažené dlaně od masky zkamenělého pilota. Drápky na varovně napřažené, mordu plnou ostrých zubů. Žhnoucí oči upírala do očí pilotových, jako kdyby mu chtěla do mozku vypálit průlomovou informaci. Silně odolný kompozitní materiál průzoru masky se pod vlivem žáru vrásnil a prohýbal a bylo jen otázkou času, než se rozteče a přiškvaří k pilotově tváři.

"Záři! Ne!" zařval Rik. Vyvlékal se z pilotních pásů. Vyskočil, chytil rozpálenou ještěrku oběma rukama. Zavřeštěla skřípavě a cize. Znělo to jako když škrábete kusem plastexu po ocelové plotně. Naskakovala z toho husí kůže. Jakmile ještěrku bezpečně fixoval, s obavami se obrátil na pilota: "Aderawene? Jak jsi na tom?"

"Ale jo, jde to," zněla odpověď. Pilot trhaně zvedl ruce k viditelně natavené masce a opatrně ji sundal. Místo spálenin a puchýřů odhalil naprosto nepoškozený obličej. "Ještě že máme náhradní," prohodil, když vysunul z držáku další masku.

"Co to mělo sakra znamenat, Zářivko?" obořil se Rik na ještěrku. Byla pořád horká, až nepříjemně pálila. Vděčný za žáruvzdorné rukavice a odolnou bojovou kombinézu stvoření tiskl k sobě a polohlasně mu vysvětloval, že bez pilota se nikam nedostanou, proto ho nesmí ohrožovat. Záři uraženě prskala, cvakala čelistmi a mlela ocasem, čímž možná dávala najevo, že na pilota zaútočila zcela uvědoměle, protože ji hrubě urazil. Pak se opětovně stulila na jeho klíně a zavřela oči.

Aderawen neřekl ani slovo výčitky. Pobaveně sledoval, jak bytůstka reaguje na Rikovo školení. Během výchovného monologu postupně zharmonizoval klima v kabině, utnul běsnící alarmy, a do nastalého ticha řekl: "Tak jo. Měl jsi to říct rovnou, že to není mazlík ale zbraň hromadného ničení."

Cestou mezihvězdným prostorem Tederik Aderawenovi vyprávěl, jak Dannavion k ještěrce přišel, a že bratr s ní neverbálně komunikuje, ale to ona si jako první vybírá osoby, které osloví. Aderawen k tomu nečekaně vstřícně poznamenal, že entity takového typu bývají hodně staré, a že jich pár potkal. V současnosti prý jich v Metaprostoru mnoho nezbývá.

Přiblížili se k místu, kde byly díry mezi vlákny pleteně největší. Čím méně magie, tím snáze se jim podaří vygenerovat průvlak. Vyřadili z provozu techniku, zablokovali fantómové ovladače. Jediné, co zůstalo funkční, byla holografická projekce nad přístrojovou deskou. Mapa napadeného sektoru s vyznačeným místem jejich současné polohy a s vyznačenou cílovou lokací. "Ta červená kulička ukazuje místo, kam zahučeli Kendrick s Livaiou," poznamenal Aderawen. "Dobře si tu lokaci ulož do paměti. Nespěchej. Až to zhasnu, ostatní bude na tobě."

"Můžeš to vypnout," povzdechl si Tederik. Od chvíle, kdy mu Trajanis mapu ukázal, nedostal ji z hlavy, protože ukazovala cestu k Šerryzah.

Aderawen mu vyhověl, a v kabině se rozhostilo šero. Tederik zavřel oči a v duchu si promítl dráhu. V duchu se vpravil do pozice smrtelníka prosícího bohy o pozornost. Soustředil se na důvěru ve spásu. Zkoncentroval v sobě pocity strachu z božské velkoleposti. Použil modlitbu podobnou té, kterou Šerryzah přesvědčoval k záchraně Tay Wena:

"Ó velectěná, uctívaná, opěvovaná,

Vuano všemi milovaná!

V posvátném děsu se před tebou třesu.

Pokorně se skláním, před tebou, paní!

Cestu k tobě otevírám…

Recitoval polohlasně a třikrát za sebou. Další částí mysli si držel představu plánované trasy. Ale nic se nedělo. Tak znova. A pořád nic. Čas se natahoval, šero v kabině tížilo. Obrysové lišty natažené podél přístrojové desky se výsměšně mihotaly.

"Bude to trvat dlouho? Já jenom, že bych si schrupnul," ozval se lehce štiplavým tónem pilot.

Tederik pomalu dýchal a přemýšlel nad skutečným významem svých slov. Jejda. Tolik falše. On se jí přece nebojí. Cítí k ní něco úplně opačného. Otevírá si k ní cestu. Laboruje, jak ji vyprostí a naloží, jak totéž provede s jejími bratry. Ale co kdyby to šlo naopak? Stejně jako se on cítí naopak, když mele cancy o uctívání.

"Na mě to teda moc přesvědčivě nepůsobí," zabručel Aderawen.

Tederik neměl energii ho okřiknout. Pohladil Šupinku, a dál si lámal hlavu, jak to celé uchopit, když vtom mu to došlo, a závratností té myšlenky se mu zatočila hlava. Tak jinak:

"Šerryzah," pronesl pevným hlasem, "jsem tady, abych udělal cestu. Drapni bratry a vydej se ke mně." Když to říkal, měl v paměti výjev z posledního snu. Viděl ji ovíjenou duhovými hady. Předpokládal, že někde za ní, ve špinavě růžovém médiu, by snad mohli být Han s Kerrem. Současně s tou polapenou vzpomínkou vizualizoval naplánovanou trasu průvlaku. Ucítil, že šupinaté stvoření v jeho klíně se náhle rozehřálo, obklopilo ho extrémně sálavým žárem, že mohl skrze bojovou kombinézu opékat jeho maso, ale nestalo se tak. Mimoděk zaslechl, jak pilot kleje, ale v té chvíli nemohl nijak reagovat, protože kýžený koridor, podobný dlouhatánské průsvitné punčoše se právě zformoval!

Začínal v nákladovém prostoru jejich bombardéru, pronikal stěnou lodi a závratně rychle se natahoval skrze okolní standardní vesmír. Proplétal se dírami v pleteni reality, a pokračoval až do míst, kde z pleteně zbývala potrhaná vlákna. Pokračoval dál prázdnotou prostoupenou šílícími jizvami hladových brázd, až se zanořil do otevřené trhliny té cílové...

Tederik cítil, jak sálá. Poznal, že Zářivka mu nějakým těžko uvěřitelným způsobem pomáhá, aby celou tu komplikovanou myšlenkovou konstrukci udržel pohromadě. Neviděl nic z pilotní kabiny, jeho "vidění" se přesunulo mimo jeho tělo, postupovalo uvnitř průběžně vytvářeného koridoru. Výzvu pro Šerryzah opakoval stále dokola, protože cítil, že funguje jako navigace.

Jeho vědomí bylo uvnitř průvlaku, který se právě zanořil do téže hladové brázdy, která předtím spolkla dva agenty i se stíhačkou.

Fííí!

Padal a skrze průhledné stěny punčochy cítil, že Zářivka je pořád s ním. Objímala ho, nějakým způsobem tlumila jeho rostoucí paniku. Někde hluboko uvnitř jí rozuměl. Ujišťovala ho, že je s ním, že spolu to zvládnou. Viděl rychle se míhající srázy rozeklaného kaňonu. Z popraskaných stěn prýštila hustá mléčně zbarvená kapalina. Přelévala se přes výstupky porostlé trsy nechutných, roztřepených a špinavě růžových klků.

Fííí!

Byl by ji přehlédl, kdyby ho k ní Záři nenavedla.

Šerryzah spočívala na mělké římse, zcela ukrytá pod příkrovem spletených a do sebe zamotaných fleshingů. Znova na ni "zavolal" a nasměroval průvlak přímo k ní. Zakřičel, ale žádné reakce se nedočkal.

A znovu zařval. Nikdy netušil, že se dá myšlenkami tolik řvát.

Vnímal, jak ho Zářivka obklopuje a podpírá ze všech stran. Připadalo mu to divné. Pořád si dostatečně uvědomoval, že jeho tělo zůstalo v pilotní kabině bombardéru miliony světelných ekterenů daleko.

"Šerryzah, sakra, prober se!"

"Vstávej, miláčku!"

Ječel a klel a šupinaté stvoření vzešlé z vahanských hlubin ho spolehlivě podpíralo a posilovalo. A když křičel na Šerryzah, to stvoření křičelo s ním. Možná nastal čas si přiznat, že Zářivka je něčím jiným. Možná nosí formu pravěké ještěrky, ale její podstata je mnohem starší a tajemnější. Od chvíle, kdy mu ji Danny vnutil, měl Tederik ohledně její identity jisté podezření. Vlastně doufal, že předpoklad je správný, přestože se zdál neprosto neuvěřitelný. Danny to nejspíš věděl od samého začátku. Byl vnímavější než ostatní, protože nahlédl za brány smrti.

Tederik nedokázal posoudit, kolik času uběhlo, když se ten mihotavý příkrov otřásl. A znova. Následně se rozletěl na tisíce proudnicových segmentů, jak se flesshingové odporoučeli kamsi do nikam, až odhalili šedě kouřovou lehce namodralou entitu, jejíž obrysy se mlhavě rozplývaly do okolí, ale přesto si udržovaly tvar lidské postavy. Ležela na břiše a pod sebou pevně přidržovala další mizerně ohraničené šedivé entity.

Když Tederik pochopil, že ti tři nemají dost sil, aby se zvedli a vletěli do rozevřeného ústí průvlaku, s nejvyšším soustředěním protáhl ústí až těsně k nim. Obklopil šedivé bytosti stěnami průvlaku, protlačil jeho lem až do struktury podkladu a rázně přitáhl okraje k sobě. Následně, bez ohledu na mlaskavý odpor špinavě růžového slizkého média, udělal na punčoše uzel. Vědomí cizí mocné prasíly, které ho do té doby podpíralo, se natáhlo k trojčatům, podobné matce zvedající caparta z kaluže. Když byla vahanská trojčata odchycená a bezpečně zafixovaná v průvlaku, vydali se s nimi na zpáteční cestu. Zauzlovaný konec punčochy se smršťoval a couval zpět do lokace, odkud byl vyslán. Unášel a hrnul před sebou Rikovo vědomí i Zářivčinu plazmatickou formu, obklopující oslabené idoly. Tederik si ani nevšiml, kdy opustili anomální prostředí hladových brázd, a kdy se vrátili do standardního univerza, formovaného pletení reality a rozrůzněného pravděpodobnostními liniemi…

Závěr toho velkolepého návratu si úplně nepamatoval. Když se probral, uvítaly ho barevné křivky ovladačů na monitorech. Hybridní pohon byl v běžném provozu. Na trojrozměrné simulaci mohl vidět, že stíhačka se spořádaně vrací do výchozí lokace.

Stále seděl v křesle, zpocený, s bolavou hlavou a s vyprahlými ústy. Jeho tělo mu připadalo těžké jako po práci v kamenolomu. Pilotovo křeslo bylo prázdné, Zářivka byla také pryč. Odkudsi z hlubin plavidla zaslechl lomoz a skřípání. Bylo mu tak zle, že nedokázal rozpoznat, jak je na tom jeho rozhraní. Tak dlouho ho držel uvnitř sebe. Sundal si rukavice a podíval se na své ruce. Úlevně si vydechl, když zpozoroval nenápadný zelený přísvit. Stačí zhluboka dýchat, propojit se s pletení, a bude to dobré. Silou mocí se vyvlékl z bezpečnostních pásů a vydal se za zvuky. Potácel se chodbou k nákladovému prostoru. Namáhavě supěl, přidržoval se plastexových stěn. Jeho rozhraní se postupně propojovalo s pletení, a jeho stav se pomalu zlepšoval.

Když se konečně dovlekl k nákladnímu doku bombardéru, málem zakopl o Aderawena, který napůl zaštítěný kovovou bednou na mihoniové baterie, sledoval objekt, vznášející se nad kotvištěm pro stíhačky. Tederik se ohromeně opřel o stěnu a zíral.

Rubínově rudá koule o průměru pěti kvaroulů zabírala skoro všechen volný prostor. Její stěny připomínaly minerál, z kterého byla vyrobena Rubínová vrata do vahanských laboratoří. Možná, to nebyla stará netrebská magie, jak prohlásil Kaebi, ale stará vahanská magie. Z objektu se linulo tiché ťukání a cvakání. Celé se to otáčelo jako malá polapená planetka, mírně to ohřívalo vzduch, a veskrze to působilo uklidňujícím dojmem.

"To jsou oni," šeptl Rawen Tederikovi. "Ten tvůj mazlík je obklopil a… sežral."

"Myslím, že je spíš léčí," vydechl Tederik.

"Je to to, co si myslím, že to je?" vypravil ze sebe Aderawen.

"Nejspíš ano," šeptl Rik.

Pípání z pilotní kabiny je přinutilo se vrátit, protože bombardér šel na přistání, a systém si vyžadoval pilotovu součinnost.