Z(a)tracené klíče II. - Ve veřejném zájmu – kapitola 29: Pohár přetekl!

"Letíš na Bredeon? A beze mě?"

Zrušil trojrozměrnou projekci bredeonské metropole, která se mu vznášela nad stolem a položil emitor na Herdekenovu zprávu o produkci obohaceného mihonia. Kora stála ve dveřích a tvářila se jako ztělesněná výčitka. Měla na sobě černou uniformu kapitánky, zdobenou dvojicí zkřížených stříbrných oštěpů, kterou nosila v ústavu Kosmologických studií, kde školila a cvičila nové zpravodajce.

"Odkud ses to dozvěděla?" zamručel a znovu klesl pohledem k projekční desce. Tentokrát neměl potřebu se navlékat do barevného oblečku a patlat si na hlavu svítivý gel. S Tebencií bude jednat jako panovník svébytné říše, i když v soukromé věci.

"Učím ve škole pro špiony," zavrčela netrpělivě. Počkala, až dveře vyjedou ze stěny. Teprve když měli soukromí, vybafla: "Tak co znamená ta cesta? A co chceš řešit s Tebencií? K čemu ti ta stará obézní škatule bude dobrá?"

Vzhlédl k časomíře blikající na světelné liště pod stropem. "Je před obědem. Neměla bys být ve službě?"

Nedbale máchla paží. "Udělala jsem si volno. Tak co je s tou Tebencií?"

"Čistě formální záležitost," zalhal. "Byla to ona, kdo dal Generalitě zprávu o otcově pobytu na Ok-Sawonu. Prý existovala dohoda mezi Tebencií a Generalitou o výměně strategických informací. Zajímá mě, na jakém principu fungovala, protože v archívu Generality jsem k tomu nic nenašel. A všechny dokumenty, které zůstaly po tvém otci, prý kdosi spálil dřív, než se k nim Dexey dostal."

Zatvářila se skepticky. "To ti řekl on? A ty mu to věříš?"

"Nemám důvod mu nevěřit," řekl vlídně. "Rozhovor s Tebencií vyjasní, jestli budeme té kanceláře využívat dál, nebo spolupráci ukončíme. Nejde o oficiální státní návštěvu. Nebudu se zdržovat tanečky s poslanci Konventu, když ještě pořád zahlazujeme následky kataklyzmatu. Moje kancelář o mé ryze soukromé misi informovala tajemníka předsedy Konventu s tím, že diplomatické jednání naplánujeme v dohledné budoucnosti."

Vyhoupla se na jeho pracovní stůl, posadila se mezi plastexové listiny. Natočila se k němu blíž a vypjala hrudník. "A co kdybys to jednání nechal na mě?" zaševelila. "Tebencie je prolhaná ropucha. Potřebuješ tam osobu, co umí rozlišit zrno od plev. Na to jsem úplně nejlepší!"

Zamžikal, jak ho v málo větrané pracovně ovanul oblak její oblíbené exotické vůně. Do očí mu vstoupily slzy a kýchl. Jak se od něj s chichotáním odtahovala, upoutala jeho pozornost droboučká tretka, která zdobila její nos. Tmavě modrý kamínek zasazený do stříbřitého kovu, se mihotavě zavlnil. Byla to jen chvilka, ale Rik skrze vybroušené facety zahlédl rychle rotující černý vír. V jeho hrudníku se cosi sevřelo. A sakra. Necítil totéž už dřív? Přesněji od té doby, co se ji vídá? Proč si toho nevšiml?

Jeho zorné pole teď zkreslovala slaná voda, ale právě díky ní to dokázal odhalit, protože sůl v slzách zafungovala jako detekční činidlo. Modrý kamínek funguje jako tvarový zářič. Do jeho struktury je uložená podpůrná magie. Dodá nositeli energii, kdyby neměl možnost napojení na pleteň. Takové zářiče jsou neškodné.

Ale existují i zářiče, co obsahují manipulativní kletbu. Nositel ho může zacílit na osoby v okolí, a nenápadným způsobem přeprogramovat jejich motivace a touhy. Takové zlovolné cetky probouzejí chuť utrácet nebo potřebu se svěřovat. Zesilují obavy nebo naopak obavy rozptylují. Jejich pravý účel se dal odhalit ponořením do solné lázně. Otec jich měl plnou truhlici, protože je sbíral. Sám je nikdy nepoužíval. Tvrdil, že je to pod jeho úroveň. Chtěl, aby se Rik, Danny a Endy naučili manipulativní zářiče rozpoznat. Pokud máte podezření, že v přítomnosti nějaké osoby reagujete jinak, než byste se chovali obvykle, nebo než byste se chovat chtěli, zpozorněte. Dobře si tu osobu prohlédněte. Vždycky je to předmět, který ta osoba nosí u sebe. Oblíbený klobouk, zdobený nenápadnou broží. Nožík na ovoce, náhrdelník nebo prsten. Na uhranutí tímto způsobem spíš než na Ok-Sawonu natrefíte v riiberionském podsvětí, ale je užitečné to umět odhalit, říkával. Rozpoznat neškodný zářič od škodícího, to bylo taky všechno, co se tehdy Tederik se zablokovaným rozhraním naučil.

Přes šumění krve ve spáncích se k němu prodralo její štěbetání.

"…a jakmile to s ní vyřídím, zastavím se ve tvém oblíbeném antikvariátě na Larionině náměstí. Vyzvednu kopii té mapy z ok-sawonské Dřevní éry, kterou sis minule objednal u Sarvonovy nadace."

Ohromeně na ni zíral. Ano, tu kopii si skutečně objednal. Bylo to ještě předtím, než se na něj sesypala ta lapálie s vydraženým přívěškem, a úplně na to zapomněl. Napadlo ho, že by mohla obsahovat nějaká vodítka k ok-sawonské přísvětní dimenzi. Nejspíš by ji sehnal u Aliance, ale chtěl to udělat sám. Pod vrstvou úvah o mapě, bublaly a prskaly otázky ohledně manipulativního zářiče. Proč měla takovou potřebu ho uhranout? Naučila se to používat během své špionážní kariéry? Byla to její tajná zbraň? Dostala stejným způsobem i Wraxe? Proč jí tolik záleží, aby s Tebencií jednala právě ona? Nebyla to ona, kdo měl nejlepší přístup k Evonymovým písemnostem? Že by je spálila ona?

Pod jeho upřeným pohledem se potěšeně zavlnila. Nejspíš v dojmu, že obdivuje její dokonalé křivky, zapředla: "No dobře, přiznávám, že se ještě zastavím v parfumerii a v prádle. Ale kdo by odolal?"

"Pro sebe nakupuj, co chceš," pronesl bezbarvě, "ale tu mapu si vyzvednu sám. A za Tebencií taky poletím sám."

Půvabně našpulila rty. "Ale… už jsme se přece dohodli!"

"Nedohodli," zavrčel a vstal, protože mu dávalo čím dál víc zabrat zamaskovat svoje skutečné pocity. "Co kdyby ses vrátila do ústavu? Už musím letět."

"Do přístaviště?" Její rty se stáhly do úzké linky.

"Ještě nevím, kdy se z Bredeonu vrátím," pokračoval, aniž by jí odpověděl. "Na dnešní večer se mnou nepočítej. A co se týká oslavy narozenin tvé ctihodné babičky, z té se omlouvám. Pošlu gratulační kartu. A pověřím kancelář, aby tam doručili koš s ovocem."

Zůstala jako kdyby do ní uhodil blesk. "Ta oslava je už zítra," namítla skřípavě.

Pokrčil rameny. "No ano, já vím."

Trochu toporně ze stolu seskočila. "Babička se na tebe pořád ptá. Půl roku spolu spíme a ty jsi ještě neuznal za vhodné se jí formálně představit. Není žádná hej počkej! Jak dlouho chceš to seznámení odkládat? Až do svatby?"

Pomyslel si, že spolu nespí, jenom šukají. Buď u ní nebo u něj nebo kdekoliv to šlo. Nikdy vedle ní nedokázal usnout. Vysvětloval si to dramatickou minulostí, ale teď už mu to bylo jasné. To ten zářič.

Srovnával listiny na stole do úhledného komínku v potřebě získat trochu času. A dost. Dál to protahovat nebude. Zpříma se na ni podíval. "Svatba? Ach ano. Mluvili jsme o tom na první schůzce. Ty ses mě zeptala, jestli mám v úmyslu se oženit, já odpověděl, že ano. Někdy v budoucnu a s tou správnou osobou."

Šokovaně vytřeštila oči. "Copak já nejsem ta pravá?"

"Ne, Koro," odpověděl kontrolovaně mírně. "Potom, co jsem tě lépe poznal, jsem došel k závěru, že by to nefungovalo."

"Jak… nefungovalo?"

Měl tisíc chutí jí omlátit o hlavu ten zářič. Matně si vybavoval, že ve vahanské legislativě se používání manipulativních magických artefaktů proti osobám téhož druhu přísně zakazovalo. Ale lepší bude jí to neprozrazovat. "Tvoje dynamika je úplně odlišná od té mé," zapředl vlídně. Vlastně ani nelhal. "A tvé představy, jak bych se měl chovat, se výrazně odlišují od mých plánů a potřeb."

Průběžně mu docházelo, jak moc je nebezpečná. Je třeba s ní jednat jako s jedovatým hadem. Nemohl ji veřejně obvinit, že ho uhranula. Vahanci by si to vyložili jako jeho slabost a neměli by slitování. Mohl by si rovnou sbalit kufr, pokud by to ovšem stihl.

"Prostě mi vadí," pokračoval hebce, "jak mě neustále někam postrkuješ, i když věřím, že máš ty nejlepší úmysly. Příliš se pro mě obětuješ. Takovou péči bych nikdy nedokázal docenit. Měl jsem ti to oznámit dříve, a za to se omlouvám. Věřím, že zůstaneme přáteli…"

Zatímco rozvážně sázel jedno promyšlené slovo za druhým, její výraz se postupně zatvrzoval. Dříve než odrecitoval poslední větu, prkenně odpochodovala ke dveřím, třískla do ovládacího panelu, a jakmile se dveře začaly zasouvat do stěny, prosmýkla se vznikající škvírou pryč. To šlo dobře, pomyslel si výsměšně. Mnohem lepší by bylo, kdyby nadávala nebo žadonila. Mlčení představovalo hrozbu.

***

Ysmaellovo oko

V přístavišti u kiosku s občerstvením čekal Dannavion, navlečený v parádní plukovnické uniformě. Podle natěšeného výrazu bylo jasné, že v ní ukrývá celý arzenál. Seděl u stolu s pěticí uniformovaných mužů a žen Tederikovy ochranky. Všichni vespolek uvolněně popíjeli maté a pojídali ořechové krekry. Vzpomněl si, že je ráno požádal, aby se pro bredeonskou misi převlékli do parádního, ale Dannyho uniforma ve hře určitě nebyla.

"Nepamatuju, že bych s tvým odvedením souhlasil," poznamenal komisně. "Svévolné nošení uniformy civilními osobami náš zákoník přísně trestá."

Bratr se uchechtl. "Vahanským atributem je uniforma. Protože ty ji nosit odmítáš, jako tvůj mladší bratr se musím obětovat za tebe."

"A činíš tak s velkým sebezapřením," poznamenal ironicky.

"Dexey s Taukem mi to odkývli, a ještě mi vybrali tu nejhezčí."

Tederik bezmocně zavrtěl hlavou. "Chtěl jsem to pojmout co možná nenápadně."

"To by nefungovalo," odsekl Danny. "Bredeonský bezpečností aparát o tobě ví, protože jsi je jako slušně vychovaný chlapec předem upozornil, kdy přiletíš a za kým jdeš. Advokátní kancelář Ysmaellovo oko je státním aparátem prorostlá jak plíseň špinavým kobercem. Existuje jen díky tomu, že se to klastrům hodí. Každý špehuje každého. Vědělo by se o nás, i kdybychom se převlíkli za obchodníky s lojovými škvarky. Necestujeme na státní návštěvu, protože se nechceme zdržovat politikou. Dobrá. Ale tou jedinou uniformou," poklepal si na plukovnické epolety, "dáváme najevo, že nemáme potřebu nic skrývat. Kamery na Ústředním nádraží nás zaměří. Jejich systém rozpozná naše ksichty. Bezpečnostní úřad na nás pověsí slídiče a my je s plným vědomím přivedeme k Tebencii. Vyhodnotí to jako soukromou záležitost a nechají nás na pokoji."

Tederik se s povzdechem rozhlédl po mlčící ochrance. Kapitánka Borana vědoucně pokrčila rameny: "Danny má s tou uniformou pravdu."

Když cestou ke startovní plošině mlčel, bratr řekl: "Popravdě jsem čekal, že budeš kvůli té uniformě vyvádět mnohem víc. Ale ty vypadáš nezvykle spokojeně." Naklonil se blíž a šeptl: "Co se děje?"

"Nic zásadního."

"Kdybys nekecal." Bratr zaměřil pohled na panel dispečera v očekávání povolení k vytvoření portálu. "Tváříš se stejně jako máma, když otci vyhodila to jeho oblíbené vysezené křeslo. Pamatuješ?"

Tederik přidal do kroku, aby je gardisté, co rázovali za nimi, nezaslechli, a sykl: "Rozešel jsem se s Korou."

Bratr vykulil oči a strnul. "Vážně? Kdy?"

"Před chvílí," zamručel. "A je to definitivní. Jo, a neříkej, že jsi mi to říkal."

"Ale já ti to říkal!" Dannyho veselost se okamžitě přetavila v účastný škleb. "A co, bylo to tvrdé? Vyváděla moc? A co ty, chudáčku? Dokážeš ustát, až začne dolejzat? Protože ona to určitě zkusí. Jsi pro ni zmarněná investice, to takové fúrie nevzdávají snadno."

Kráčeli k stacionárnímu startovišti, které bylo vyhrazeno pro individuálně vymodelované cestovní trasy. Na rozdíl od teleportů pro hromadnou veřejnou přepravu, které generovaly koridory prostřednictvím automatických programů, tady si trasu a zacílení cestovatel vytvářel sám, jenom prostřednictvím aktivovaného rozhraní.

"Počkej," zpozorněl bratr. "Minule jsi to vzal Stabilním teleportem. Proč teď ne?"

Rik zabloudil pohledem na vzdálené nástupiště veřejné přepravy, kde se před rámovou konstrukcí Stabilního teleportu řadila fronta cestujících na Brussedeu a řekl: "To jsem cestoval na zapřenou a vzali jsme to přes Nikodem. Teď tam jdu veřejně. A nejbližší sekvence přenosu na Bredeon nastane až za dva údery a já už to nechci dál odkládat."

Bratr se podíval na hlouček čekajících gardistů a ztišil hlas: "Otevíral jsi někdy úplně sám bránu na Bredeon? To nejsou planiny v Simin-lanu. Tady se musíš trefit přesně. Nemám to radši udělat já?"

"Teď mě laskavě neruš," zabručel. Jednou to překonat musí. Zatímco si Danny dál cosi bručel pod vousy, on předpažil. Zaměřil se na své rozhraní a jeho propojení s pletení. Zkoncentroval myšlenky na vzdálený cíl, jehož topologii v prostoru si předtím pečlivě nastudoval v mapách. Namířil pravičkou na startovní plošinu a vykrojil kousek nad terénem tmavě zelenou jiskřivou brázdu, kterou spojil do pěkného oválu. Jakmile se linie s praskáním spojily, prostor uvnitř nejdříve zčernal a pak se s vlněním protáhl do modrošedé nicoty.

"Zdá se mi to, nebo se opravdu lepšíš?" broukl všetečně Danny, čímž narážel na jeho někdejší klopotné počiny z ok-sawonských dob, kdy mu nasměrování a otevírání portálu trvalo věky, a provázely ho záchvaty migrény.

***