Z(a)tracené klíče II. - Ve veřejném zájmu – kapitola 27: Tederikovo pozvolné střízlivění

Tederik seděl na nízké kamenné zídce, lemující okraj budoucího jezírka, rozostřeným pohledem zíral na staveniště budoucího královského paláce. Kora brebentila, jak to bude pěkné, až do jezírka napustí vodu, a kolem vysejí trávník, zasadí květiny a keře. "…vznikne malá utěšená zahrada mezi dvěma velkými stavbami…"

Budova Generality v Novém Kerhanu byla téměř dokončená, obrysy protější budovy vyznačovalo základové zdivo. Obě slunce se pomalu klonila k obzoru. Vítr přinášel od moře příslib deště. Kora procházela kolem založených základových pasů, a komentovala každý konstrukční detail, jehož význam zjevně nechápala. "Ale ne, ti tupci úplně zapomněli na dodatky, co jsem do plánu nakreslila!" lamentovala.

Tederik ji vnímal jen mimoděk, protože se nedokázal oprostit od myšlenek na ledabyle složený dopis, nacpaný v náprsní kapse. Na základně mu ho beze slova vtiskl do ruky Urbiel. Byl od Endemona. Tederik si ho přečetl čtyřikrát, a pořád z toho nebyl moudrý.

Edon Tapare, student z Ferbua líčil svému oblíbenému děkanovi, jak se mu daří na sunnisenské stáži. V první chvíli se Tederik zaradoval, že Endy dostal rozum, a že se na agenturu vykašlal. Pak při čtení došel k pasáži, která jeho domněnku vyvracela. Součástí listu byla totiž prosba, aby Urbiel vyřídil osobní vzkaz určený Edonově vzdálenému bratranci Tluč Hubovi z Bredeonu. … aby si udělal čas na madam Žlutavu, známou sběratelku kuriozit, kterážto má eminentní zájem shlédnout vyhlášenou sbírku nočních váz z pozdně buranského období Tenerisu, Riiberionu a Ok-Sawonu, kterou shromáždila naše společná tetinka Zla-Atokopka. A jelikož teta nedávno odcestovala za Předěl do Emdevienu, obrací se madam Žlutava v této věci na jejího zmocněnce Tluč Hubu. Vzkazuje, že ochotně uhradí jakoukoliv cenu, kterou Tluč Huba bude za prohlídku požadovat.

Žlutava? To vypadalo na Esebu Uneon, podle sytě žlutých očí. Tederik s tou ženskou mluvit nechtěl, protože jí nevěřil. O klíčích ani slovo. Má Dexey pravdu, když se dušuje, že skollové klíče neukradli? A jak souvisejí Esebiny intriky s dotěrnými dopisy kohuna Dusedena z královnina poradního sboru?

Ten Endemon! Do čeho se to namočil?

Už kvůli Endemonově bezpečí si s Esebou promluví osobně. Klidně jí odpřisáhne, že klíče jsou fuč. Udělá ze sebe totálního pitomce, ale nebude to poprvé ani naposledy. Ostatně, kdyby klíče ukradla Eseba, nečekala by s odhalením tak dlouho. Byla by v silné vyjednávací pozici. Dávno mohla Tederikovi nabídnout, že klíče vrátí, když jí na oplátku umožní se do laboratoří podívat. To znamená, že Eseba klíče nemá.

Ale co ta šaškárna s přívěškem na Nikodemské dražbě? Vůbec to neladilo dohromady. Jenom se tím potvrzuje, že klíče má někdo jiný.

Dalo by se předpokládat, že Eseba klíče ukradla a potom je dobrovolně předala Trrisielovi? Ne. Skollská aristokratka by klíče primárně využila pro své záměry a teprve pak by si možná vzpomněla na Trrisiela. Pokud tedy klíče Trrisiel nezískal od někoho třetího.

Haironovo prošetřování skollské evakuace při kataklyzmatu skončilo závěrem, že skollové ke krádeži příležitost měli, ale chybí důkazy. Veškerá technika, která by dokázala pohyb v podzemí zaznamenat, vzala při výbuchu sopky za své. Jestli se k rubínové bráně nedostali skollové, musel to být někdo z domácích, a to smrdělo velezradou.

***

Zatímco si lámal hlavu kvůli klíčům, Kora se vznesla do vzduchu a přeletěla nad výkopy, z kterých vyčnívalo letannatové bednění vylité tuhnoucí betonovou směsí. Oblečená v ledově modré napůl průsvitné košili a v temně modrých vypasovaných kalhotách, zastrčených do vysokých naleštěných holínek, vypadala úchvatně. Přistála doprostřed rozestavěného východního křídla. Začvachtalo to, jak holínky dopadly do blátivé louže, zarámované obdélníkovým půdorysem budoucí místnosti.

"Tederiku?" křikla. Když kývnul na znamení, že má jeho plnou pozornost, zahulákala: "Tady budou naše soukromé pokoje, že? Proč tu nevidím členění na dvě ložnice a dvě šatny?"

Zádumčivě sledoval, jak přeskočila výkop a kráčí směrem k němu. Modré vlasy jí ve větru vlály a ladně zakřivené boky se při chůzi vlnily. S nádherně tvarovanými rty, drobným nosem a kočičíma očima, s dmoucím hrudníkem, útlým pasem byla prostě pastvou pro oči, a dobře o tom věděla. Muži, kteří na ní ustrnuli pohledem, mívali vlivem odkrvení mozku a přesunu krve do střední části těla potíže s dýcháním a artikulací. Chovali se jako uhranutí. Jednomu se na mysl vkrádalo podezření, jestli o nějaký typ uhranutí skutečně nešlo. Protože on byl zpitomělý úplně stejně. Alespoň zpočátku. Naštěstí to nevydrželo dlouho.

"Protože ty pokoje budou až v sedmém podlaží?" opáčil znuděně. "V přízemí a prvním podlaží budou technické prostory, v druhém a třetím budou rokovací sály a salonky, ve čtvrtém kanceláře sekretariátu, v pátém pokoje pro hosty a tak dále, a teprve v sedmém…" Zabloudil pohledem na hlouček dělníků a bionických jednotek. Od zaparkovaných stavebních strojů se trousili k výtahové šachtě, protože jim končila směna. Dokonce i hlavní inženýr Hairon už byl v podzemí. Na nebi se sbírala dešťová mračna, všichni chtěli být v suchu, než začne pršet.

Došla až k němu a on vstal. "Tak to jsi mě uklidnil," usmála se a objala ho kolem pasu. "Jenom chci, aby to členění v soukromém patře dodrželi. Nedokážeš si představit, jak jsou takové maličkosti otravné, když se neudělají správně."

Nonšalantně ji k sobě přivinul a vtiskl jí polibek na líčko. Popravdě nechápal, proč se tím tak intenzivně zabývá. Ani nevěděl, že do projektu dokreslovala nějaké doplňky. Šatny? K ložnicím? Nač by mu bylo více ložnic? Pak mu to došlo a trhaně se nadechl. Ach ták. Ona automaticky očekává, že tam bude bydlet s ním. Tomu by musela předcházet svatba. Ale s každým dalším dnem, co ji poznával, se ta možnost vzdalovala. Navzdory tomu, že to téma nikdy nenastolil, se chovala, jako kdyby se tak už stalo.

Škádlivě se o něj otřela a zapředla: "Tak co po vás chtěli na Leno-o-vinu?"

"Organizační záležitosti."

Přitiskla se k němu tak těsně, že se neubránil povzdechu. Skrze tenkou látku košile cítil její rozpálenou kůži. "Jaké konkrétně?" zaševelila a zavrtěla se.

"Nudné," vydechl. Sakra, byla dobrá, když něco chtěla. Jak se o něj otírala, ucítil závan kořeněné vůně. "Čím to tak pěkně voníš?"

Zakoulela očima, rty se jí zavlnily. "Berbezin 15. To je teď na Bredeonu úplná pecka."

"Parfém pojmenovaný po jedu, na který neexistuje protijed?"

Vzepjala se na špičky a lehce přejela rty po jeho čelisti. "Zabíjí jenom smrtelníky," šeptla. "Tak jaké nudné záležitosti jste to probírali s Aliancí? Přístupové dohody ohledně legalizace obchodu jsi přece podepsal už před rokem. Nebo se vyskytl jiný problém? Můžu nějak pomoct?"

Nemohl jí upřít snahu. Ale čím déle ji poznával, tím více mu možnost ženitby s ní připadala absurdní. Byla sice stejně nádherná, pohotová a imponující, ale také postupně přidávala na důrazu v radách a doporučeních, které bez vyžádání udělovala. Absolutně si nepřipouštěla, že on má dostatek erudice, aby se rozhodoval sám. Většinou šlo o prkotiny. Místo okrově hnědého dláždění na centrálním náměstí by bylo lepší perlově šedé. A na místo správce nově postavených budov Vahanské polytechniky by bylo vhodnější dosadit plukovníka Bauka a ne tu neslanou nemastnou plukovnici Gereu. A ty jiriany lemující magistrálu jsou vysazené příliš daleko od sebe a patřilo by se je přesadit dřív, než pořádně zapustí kořeny. A není to nevkusné, že už potřetí posunul termín schůzky s vyslancem sunnisenské královny, kohunem Dusedenem? A ta košile, kterou si oblékl na tu včerejší slavnostní večeři u majora Kvintena, je střihem a materiálem naprosto zastaralá. A proč si nevzal tu temně zelenou z pavoučích vláken, kterou mu koupila na Nikodemu? A tak to šlo stále dál. Ne že by nemohla mít pravdu. Dokonce ji často i měla, ale na způsob, jakým svá doporučení předestírala, začínal být alergický.

Pevně uchopil její ruce, kterými mu rejdila po hrudníku, dvorně ji políbil na hřbet zápěstí a o krok ustoupil. "Ne, ale díky." Ukázal směrem k výtahu. Všichni stavbaři už zmizeli. Zvedal se vítr a sílil. Mladé stromy podél magistrály se ohýbaly. V dálce se zablýsklo. "Půjdeme?"

Podrážděně vycenila zuby. "Takže mi nepovíš, co Dexeye u Aliance tak rozběsnilo?"

"Ono ho něco rozběsnilo?"

"No jasně! Hned, co jste se vrátili, vpadl do důstojnického baru. Nic neříkal, jenom si vyzvedl láhev vitrexu a metal pryč. Z očí prý mu koukala vražda."

Pokrčil rameny a pomalu zavrtěl hlavou. "Jestli mého prvního generála něco rozrušilo, garantuju ti, že to nebyli panáci z Aliance. Ještě na Doskočišti byl úplně v pohodě." Ani trochu jí nelhal, protože Dexeye rozzuřil až on sám, když mu přiznal tu blamáž s klíči.

Cítil, jak ho cestou k výtahu pozorně sleduje, jak vyhodnocuje každé jeho slovo, každé gesto. "Aha," řekla po chvíli a její tvář se opět rozjasnila.

Vzpomínal si na matku. Když otce dirigovala, vyplývalo to z jejího postavení královny a jeho postavení admirála. Nikdy své moci nezneužívala, když byli spolu jako rodina. Ne že by s otcem ve všem souhlasila, to vůbec ne, ale vždycky mu dávala prostor k vlastnímu rozhodování, když se to týkalo jejich rodinného života a péče o syny. S Korou měl Tederik pocit, že mu toho prostoru povážlivě ubývá. Nechtěl ji urazit, protože ona podle toho, jak se tvářila, byla naprosto přesvědčená, že mu prospívá. Několikrát jí jemně naznačil, že by uvítal, kdyby se do jeho kompetencí neprolamovala tak razantně, ale ona byla jako hluchá. Vlastně to pokládala za svou svatou povinnost. A dokázala být hodně přesvědčivá. Tederik se několikrát přistihl, jak mimoděk přikyvuje na takové její návrhy, s kterými by po zralé úvaze nikdy nesouhlasil. To ho poslední dobou dost znepokojovalo. A oč aktivnější byla Kora ve veřejných záležitostech, o to nedůtklivější byla v posteli. Hlavně když předtím na veřejnosti nejednal podle jejího očekávání. Zato když byla dobře naložená, dokázala úplné divy. Tederik pochopil, že ho tím úžasným sexem odměňuje a odpíráním trestá. Uráželo ho, že ho pokládá za takového hlupáka, který by se nechal dlouhodobě takovým způsobem vydírat. Bylo mu jasné, že ona absolutně netuší, že ji prokoukl. Chtěl to s ní skončit dřív, než to zajde ještě dál. Nemohl popřít, že dokáže být užitečná. Nestalo se to náhodou, že řeči o polokrevném přivandrovalci, kterého bohové dosadili na trůn těsně před tím, než se na Vahan opětovně vykašlali, utichly.

O zklidnění veřejného mínění se postarala Kora tím, že se začala ukazovat po Tederikově boku. Vahanci její roli královy přítelkyně přijímali s kamennými obličeji, ale v zásadě se k takové volbě stavěli kladně. Kora dokázala být opravdu charismatická, ale především byla dcerou svého otce. Kdyby žila na kterémkoliv jiném světě, těšila by se postavení korunní princezny. Prosté Vahance nezajímalo, že Evonymus byl lhář a křivopřísežník, a že měl na triku Nasewovu dezerci i smrt. Pro ně bylo rozhodující, že právě Evonymus z postu Prvního povýšeného vládl Generalitě šest set let, a Vahan z toho prosperoval. Že valná část zisků pochází z obchodu s otroky, to nikomu žíly nervalo, ostatně, bylo tomu tak odjakživa.

Už pochopil, že s Korou trefil kozla. Od začátku mu bylo jasné, že je mazaná a ambiciózní. Ale nepočítal s tím, jak moc je panovačná a do jisté míry i zabedněná a netolerantní. Ta, kdyby jen mohla, už by na vahanském trůnu seděla místo něj, protože byla naprosto přesvědčená o své připravenosti. Stejně jako věděl, že to s ní musí skončit, byl přesvědčený o tom, že je nutné to zaonačit obezřetně. Protože v opačném případě by mu mohla pořádně zkomplikovat život. Ach ano, Dannavion měl zase jednou pravdu. Neměl si s tou ženskou vůbec začínat. Byl tak úporný potřebou zalátat díry po Šerryzah, že nahradil jeden průšvih průšvihem druhým.

Toho večera se s Korou rozloučil nezvykle brzy. Zrušil účast na jakési společenské akci, kterou předtím slíbil. Cítil se unavený a potřeboval se pořádně vyspat. Probudil se s křikem. Opětovně na něj útočila snová Šerryzah. Ovinutá barevně blikajícími lany ze sebe chrlila nesrozumitelné věty. A tentokrát to nebylo naléhavé jako tolikrát předtím, ale přímo rozzuřené. Když se ze snu vzpamatoval, uvědomil si, že některé sekvence toho, co říkala, se opakovaly. Jako kdyby recitovala nějaké zaříkadlo. Nebo kletbu?

***

Nejasností neubývá

Tederik obratem poslal Urbielovi dopis se vzkazem pro Edona Tapareho, který obsahoval instrukce pro onu dámu, jenž tolik touží po prohlídce pratetinčiny soukromé expozice nočních váz. Vyzvedne si ji v prodejně s historickými mapami, v šestém podlaží obchodního domu Štěstí na Larionině náměstí, v hlavní bredeonské metropoli, už pozítří. Neměl důvod to odkládat. Snad se Urbiel postará, aby Edon Tapare obdržel vzkaz včas.

***

V určenou hodinu se procházel podél regálů poloprázdného bredeonského antikvariátu. V jedné ruce svíral papírový blok, v druhé měl obyčejnou grafitovou tužku. Byl oblečený v nepromokavé oranžové bundě a v levné imitaci šupinatých vojenských kalhot erektiadské produkce, které na Bredeonu nosí progresivní mladí muži. Podle Dannyho tím napodobují terénní výbavu encyklopedistů Sarnovovy nadace. Nohavice pravých encyklopedistů ale nejsou z plastexu, nýbrž z pravé baziliščí kůže. Značnou část Rikova obličeje stínily moderní panoramatické brýle se zelenými plastexovými skly a zabudovanou navigací. Vlasy napatlané zeleným gelem s třpytkami měl stočené do drdolu na temeni a připadal jsi jako blbec.

Skrze plastexové stěny měl výhled na lavičku u výtahového tubusu, kde nad videxovou tabulkou posedávala ledově klidná civilně oblečená šéfová jeho ochranky. Kolem přilehlého pultu s ledovými nápoji se ochomýtali ostatní, všichni oblečení jak do Smesmechova cirkusu. Z Vahanu se přenesli na Nikodem, kde se převlékli, načež pokračovali pravidelným hromadným portálem na Bredeon. Zatím nic nenasvědčovalo, že o nich místní bezpečnostní složky vědí. A kdyby přece, nic se neděje. Do zdejšího obchodu s mapami chodíval Tederik dávno předtím, než mu Feustonovi pohůnci s Dexeyovou pomocí rozbili rodinu.

Pomalu přešel od regálů s hranatými složkami k vitrínám, kde byly v kovových tubusech uloženy nejstarší a nejvzácnější kousky, když někdo za jeho zády tlumeně zakašlal. Aniž by se na příchozí podíval, broukl: "Posledně jsem tu zahlédl mapový soubor satelitů Senedina náhrdelníku z pozdně netrebské éry, a teď ho nemůžu najít."

"Smůla, už je prodaný."

Otočil se a kývl na pozdrav žlutooké ženě s krátkým sestřihem a hladkou tváří. Verlenové linie spolehlivě maskovala bionická membrána. Vyhrnula si rukáv měděného saka a černým nehtem poklepala na perleťový náramek. "Máte zapnutou rušičku?" Když přikývl, manžetu stáhla. "Dobře, tak tu mou aktivovat nebudu."

Byl odhodlaný postupovat smířlivě, protože hněv by ničemu nepomohl. Pohledem zkontroloval, že se nikdo další neblíží, a řekl: "Chápu váš požadavek, ale v současnosti mu nemohu vyhovět. Klíče teď nejsou k dispozici. Ale na mou čest vám slibuji, že až je získám, umožním vám to, co po mě žádáte."

Zatvářila se nechápavě.

"Jsem dokonce ochotný jít tam s vámi," dodal prkenně. "Pomůžu hledat, pokud mi zaručíte, že to, po čem pasete, neohrozí bezpečnost mého světa."

Podrážděně ohrnula rty. "Před půl rokem jsem obdržela dopis. Pisatel mluvil za Vahan, jako kdyby mu patřil. Oznamoval, že plánuje rekonstruovat laboratoře, a že nás chce k té akci přizvat. Musí se to prý udělat v přísném utajení, bez vědomí Čtyřdohody a Aliance. Proto se prý postaral, aby vahanští uvěřili, že Vuan laboratoře zamkla a klíče odnesla s sebou. Ale ve skutečnosti ty klíče má on. Důkazem tohoto držení je uskutečněná dražba přívěšku ke klíčům, která nedávno proběhla na aukci historických artefaktů na Nikodemu. Pisatel zdůraznil, že je ochotný se o klíče podělit výměnou za stabilní spojenectví a podporu jeho osoby ze strany Sunnisenské federace. Působilo to… tak vahansky! Možná se navenek tváříte, že obnovujete vztahy se sousedy, ale ve skutečnosti si jedete tvrdě po svém jako vždycky. A že jste se nepodepsal? Jistil jste se pro případ, že bych vás napráskala Alianci."

Pobouřeně zavrčel: "Ale já to skutečně nepsal."

"To je tak absurdní!" vyprskla. "Navrhoval jste mi schůzku v hospodě na Robustue. Před půl rokem! Čekala jsem a vy jste nepřišel."

"Jak bych mohl?" naježil se. "Nic jsem nevěděl! Já to sakra nebyl."

Přezíravě nakrčila nos. "Kdybyste nekecal! Hledal jste spojence kvůli těm atentátům. Proslýchalo se, že vás chtějí zlikvidovat. Nikdo moc nevěřil, že to ustojíte. Sázkové kanceláře v riiberionském nadsvětí přijímaly vklady v poměru jedna ku deseti."

"Pěkně děkuju," poznamenal sžíravě.

"Těsně po termínu té nevydařené schůzky se v médiích objevily zprávy, že jste se zasnoubil s Evonymovou vnučkou! Z toho jsem vyvodila, že váš důvod po spojenectví s námi pominul. Proto jste se nedostavil. Bez omluvy."

Jak mluvila, jeho rozhořčení rostlo. Zásnuby? Jaké sakra zásnuby? Co to ti videxáci zase vymýšlejí? Vší silou se opanoval. "Bez omluvy?" štěkl. "Podezírejte si mě, z čeho chcete. Ale že bych se neomluvil za zmařenou schůzku? To bych nikdy neudělal!"

Nezdálo se, že by ji přesvědčil. Bojovně vystrčila bradu. "Po čase jsem se pokusila jednání obnovit, už formální cestou. A brali mě běsi, když jste mě odmítal. Ale teď mám pod palcem mladého Endemona. Už mě nemůžete ignorovat."

Tvrdě se na ni podíval a jeho rozhraní krátce vzplálo: "Přísahám na životy mých bratrů," zakrákoral, "že s tím dopisem nemám nic společného. Přísahám, že klíče nemám, protože byly ukradeny. Přísahám, že nevím, kdo je vzal. A vy moc dobře víte, jak takové přísahy fungují."

Jistěže to věděla, i když sama žádné rozhraní neměla. Přísaha pronesená v emočně vypjaté situaci rezonuje s pletení, automaticky se konfrontuje s realitou, a pokud jsou v rozporu, informace se odráží a nepříjemně dopadá na toho, kdo křivou přísahu vyslovil. Navenek to vypadá jako nešťastné náhody a vymanit se z toho je téměř nemožné.

Zkoumavě si ho prohlížela. "Chápu," zamumlala s povzdechem. "A věřím vám. Podle toho, co jste už dokázal, nelze popřít, že vám na bratrovi záleží. Endemon je nadaný vědec. Škoda, že se takový talent rozmělní v polovojenské agentuře."

Ne že by s ní nesouhlasil. "Dejte mi na něho pozor."

Oba se usmáli. Oběma jim došlo, jak paradoxně jeho věta působí. Žádat osobu svébytné říše, aby dohlédla na vyzvědače.

"Ať je za tím kdokoliv," upozornila ho, "s nejvyšší pravděpodobností je ten pisatel vaším podaným, Veličenstvo. Dopis přišel fantómovou poštou. Byl odeslaný z Bredeonu, ale molekulární analýza potvrdila, že byl napsaný na Vahanu."

Neměla důvod si vymýšlet. Vypadala zklamaně, když jí přísahal, že laboratoře jsou nedostupné a klíče jsou neznámo kde. Odmítla sdělit, co konkrétně v těch laboratořích potřebuje, ale zdůraznila, že je to důležité pro královnu, a že to nijak nesouvisí se současnou exopolitickou situací.

Otázal se jí, co měly znamenat ty nevhodně zacílené dopisy ohledně obnovení vědecké spolupráce, které příslušníci Generality záhy po zemětřesení nacházeli v soukromé poště. Odpověděla, že Poradní sbor zneužívá královniny dlouhodobé indispozice. Kohun Duseden už delší dobu razí vlastní politickou linii. Je prý jenom otázkou času, kdy na takové intriky on a jemu podobní dojedou. Tím jen potvrdila, že královnina vláda nad Sunnisenskou federací upadá.

Nakonec ji Tederik znovu ujistil, že pokud klíče najde, mohou v jednání o přístupu do laboratoří pokračovat.

***

Tajná schůzka přinesla víc otázek než odpovědí, ale Tederik z ní vyvodil tyto závěry:

Pisatel dopisu věděl, že Vuan klíče neodnesla.

Stejně tak mu bylo známo že je neukradli Skollové.

Věděl o dražbě přívěšku a nejspíš ten přívěšek do dražby dal on sám.

Pokud je pravda, že dopis byl napsaný na Vahanu, těžko v tom může mít pracky Trrisiel. Důležité je načasování. Dopis pochází z doby, kdy Tederika chtěli svrhnout z trůnu. Celé to ukazovalo spíše na někoho z Generality, kdo měl v úmyslu osiřelý trůn obsadit. Spoluprací se sunnisenskými by své vyhlídky podpořil. Jenomže potom se Tederik dal dohromady s Evonymovou dcerou. Znovu tím získal přízeň veřejného mínění, zatímco šance tajemného intrikána poklesly. Proto si intrikán schůzku s Esebou nakonec rozmyslel.

Pokud by tyto premisy byly správné, tak přímo na Vahanu žije někdo, kdo s klíči hraje hodně špinavou hru. Ale možná se na to Tederik dívá příliš jednostranně. Co když je současný držitel přesvědčený, že je v právu? Proč by měl respektovat krále, kterého dosadili bohové, když titíž bohové nechali národ na holičkách?

Hned po návratu z Bredeonu napsal Deovi z Nikodemu. Otázal se, jestli dopis Milovníka umění prověřovali forenzními metodami, a k jakým závěrům dospěli. Divné okolnosti kolem dražitele a kupujícího vyvstaly až půl roku po dražbě. Z toho se dalo usoudit, že dopis Milovníka umění žádnými testy neprošel. V takovém případě Rik Dea požádal, aby dopis podrobili molekulární analýze, z které se dá odvodit specifický charakter prostředí, v kterém byl napsán.

***