Z(a)tracené klíče II. - Ve veřejném zájmu – kapitola 24: Kora Evonyma Brau-Han ráda hady

Tederik vešel do důstojnické jídelny a nenápadně se rozhlédl. Byla tam. Modrovláska Kora Evonyma Brau-Han, vysoká a sošná vojanda, s dokonale tvarovaným tělem, s plnými rty a hlubokýma zlatohnědýma očima. Na rozdíl od ostatních byla oblečená do elegantního přiléhavého saka a kalhot, obojí z téhož matně černého materiálu. Na Bredeonu se tomu říkalo kalhotový kostým, a s oblibou ho nosily bohaté podnikatelky z klastrů, významné političky i slavné videxové reportérky, aby se odlišily od přehnaně barevně vymóděných spoluobčanů. Nezdobily ji žádné šperky, kromě malého temně modrého kamínku, zasazeného v levém chřípí. Vdova po Vraxovi a specialistka na průmyslovou špionáž na první pohled působila rozmarně a zranitelně, ale pod tou křehkou slupkou se dala tušit silná vůle a odolná mysl. Její hlas zněl sametově a kultivovaně. I ty útržky její konverzace, které Rik zachytil, vypovídaly o širokém přehledu a solidním sebevědomí. Docela se mu zamlouvala. Nebylo to tak, že by se mu při pohledu na ni rozbušilo srdce, ale už byl unavený z toho, jak se kolem něj rojí mladé nezadané dívky z nejlepších rodin. Bylo jich sedm, a byly přibližně stejného věku jako on. Studovaly ty nejlepší školy, pochopitelně prodělaly bojový výcvik, fungovaly na náročných profesních postech. S každou si ve vší počestnosti vyšel, ale žádná ho nijak zvlášť nezaujala. Jejich zájmy byly na hony vzdálené těm jeho. Vedlo nakupování hadříků na Bredeonu a bot na Vrussu, obrážení feretových turnajů na Brussedee a Mizeonu, navštěvování bleších trhů na předindustriálním Tenerisu, účast na dražbách v Podsvětním paláci bohyně Exis nebo na závodech stíhaček na Erektiadu. S výpravami po nejrůznějších atrakcích světů v sousedství Siopurského Tvojhvězdí připomínaly ty dívky rozjívené děti, které se nemohou nabažit exotiky. Tederik potřeboval něco úplně jiného. Někoho zralého, zajímavého a komplikovaného, kdo by přebil vtíravé vzpomínky na Šerryzah. Mohla by to být Kora? Usmyslel si, že až ji příště potká, tak ji osloví.

Nedávno na ni natrefil na instruktážní přednášce o maskovacích technologiích. To měla na sobě uniformu, ale i ta jí slušela. Zeptal se jí na synovo zdraví. Dostalo se mu odpovědi, že Jariden je dávno zdráv, a chodí na přednášky s Dannavionem. Než stačil konverzaci rozvinout, odchytil ho Herdeken s nějakou stížností, a ona mu zmizela z dohledu.

S údivem zjistil, že je z ní příjemně rozptýlený. Vůbec nechápal, jak se to mohlo stát, že na něj tolik zapůsobila. Na další náhodu se nespoléhal. Mohl se přeptat Dannyho, ale ten by neudržel jazyk za zuby. Vyzpovídal tedy Tessanu. 

Dozvěděl se, že Kora si po manželově smrti ještě nikoho nenašla. Nabídek dostává hodně, sem tam na některou kývne. Vypadá prý jako žena, která si užívá čerstvě nabyté volnosti, ale i taková snad časem zatouží po něčem trvalejším. Tessana Rikovi ochotně prozradila, kde a kdy je možné Koru zastihnout.

A teď byl tu s vědomím, že trojice z jeho ochranky se nenápadně usazuje kolem okolních stolů. Zhluboka se nadechl a zamířil k ní. "Dobrý den, madam, můžu si přisednout?" zeptal se a setrval ve vyčkávavém postoji. Ruch v místnosti se rázem utlumil.

Strnula s vidličkou napůl cesty k ústům a vzhlédla: "Co kdybych řekla, že ne, Veličenstvo?"

Použila lehce škádlivý tón. Jasně mu nahrála na vtip. Ale než by vymyslel nějakou vtipnou repliku, to by tam byl vystál důlek. Pokrčil rameny. "V takovém případě vám popřeju pěkný den a v pokoji se odporoučím," zabručel důstojně, stále napřímený a vyčkávající. "Asi bych vás měl varovat, že nemám smysl pro humor."

Zvedla obočí a uchechtla se: "Tím varováním dokazujete, že smysl pro humor máte. Buď mě chcete záměrně mystifikovat, nebo si toho talentu nejste vědom. Zajímá mě, která alternativa je ta pravá." Zaměřila pohled na opěradlo protější židle a silou vůle ji odsunula.

S nepatrnou úklonou se posadil. Zasvědila ho záda, v reakci na zvědavé pohledy čumilů. Odněkud se přihnal chlápek v bílé uniformě kapitána, a co prý si Jeho Veličenstvo přeje. Začal se sebe chrlit názvy jídel, sotva ho Tederik stíhal sledovat. Byl v důstojnické jídelně všeho všudy dvakrát a vždycky obklopený oficíry generality. Sám s personálem ještě nejednal. Toporně ukázal na Kořin podnos, a zahuhlal, že chce něco podobného, co má dáma. Záměrně nepoužil typické vahanské oslovení huera, protože nechtěl mluvit o "práci". Když se číšník odporoučel objednávku vyřídit, krásná kapitánka se vrátila k jídlu.

Fascinovaně sledoval její dlouhé štíhlé prsty, s modře zbarvenými nehty. Netušil, kde se to v něm vzalo, ale do mysli se mu vloudila otázka, jestli by takovým rukám lépe slušela dýka nebo paprskomet. Nebo rovnou meč?

"Existuje nějaký důvod, proč jste si přisedl právě ke mně?" zeptala se vážně.

Vzpomněl si, jak neobratně zvládal konverzaci s děvčaty na Ok-Sawonu. Nikdy na ni nedošlo. Baria a Senya, dcerky ředitele glenesijské knihovny, mu do postele jednoho deštivého odpoledne vlezly samy, a vystačily si s chichotáním. Jiná situace nastala, když se musel pod matčiným bdělým zrakem formálně stýkat s upjatými slečnami z aristokratických kruhů. Tam se od něj žádné taškařice neočekávaly. Hovory o počasí a ceně simin-lanského hedvábí zvládal na výbornou. Jenomže tato vahanská šlechtična je minimálně třikrát tak stará jako on a současně je vycvičenou špionkou. Ona jistě ví, oč mu jde. V rámci zavedených zvyklostí měl asi promluvit jako první, takže jeho mlčení už působilo trapně. Nervózně si povzdechl, a řekl: "Myslím, že ten důvod znáte, ale chápu, že se sluší ho vyslovit nahlas. Tak tedy, připadáte mi pozoruhodná. Rád bych vás poznal blíž." Jakmile zavřel pusu, v duchu se zděsil, jak komisně to vyznělo. Místo, aby ji zasypal komplimenty na eleganci a intelektuální břitkost, odrecituje jí cosi ne nepodobného návodu k čištění strojní pračky.

Její pěkně klenuté obočí se nakrabatilo. "Jak blíž?" vydechla. "Protože jestli hledáte děvče do postele, Vaše Veličenstvo, tak se prosím poohlédněte jinde. Já…," na moment zaváhala snad, aby slovům dodala na důrazu, "mám jisté priority. Jsem vdova, jak víte. Wrax, můj manžel, byl před vaším příchodem Třetím ve velení Generality. Jariden, náš syn, k němu vzhlížel. Nemůžu pošpinit Wraxovu památku krátkodobým dobrodružstvím s nejvyšší autoritou, která je v současnosti na skladě, abych pak zůstala odkopnutá a vysmívaná, tudíž naprosto neatraktivní i pro ty, kterým zatím atraktivní připadám. Moje hanba poté, co byste se nabažil, by padla i na Jaridena. A to, jak jistě chápete… si nemůžu dovolit."

Tak tady se o žádném mlžení nedá mluvit. Pěkně jasně a stručně. Tederik se opřel dlaněmi o stolní desku a naklonil se k ní blíž a zaševelil: "A proč si myslíte, že hledám krátkodobý flirt?" Na jedné straně mu její odvážný postoj imponoval, na straně druhé ho provokoval její cynismus. Poněkud přísnější tónem dodal: "Dělám vám snad nemravné návrhy? Vleču vás za vlasy do křoví? Oslovil jsem vás na veřejném místě. Chci vás poznat. Kdybychom nalezli společné zájmy, třeba by z toho mohlo vzniknout něco trvalého. Pokud mi tedy dáte příležitost."

Nedůvěřivě se usmála. "Takže primárně o postel vám nejde."

"Samozřejmě, že ne," zalhal.

"Ale co ženitba, o té uvažujete?" pokračovala rozmarně.

"Ale ano," povzbudivě se usmál. "Ve vzdálenější budoucnosti a s tou správnou osobou, zcela jistě." Nadechl se, aby pokračoval, ale objevili se tři číšníci v bílých uniformách s jeho objednávkou. Než to všechno naskládali na stůl, ona téměř dojedla.

"Hm, bylo by trapné, abyste se dívala, jak se tu láduju," zahučel, když zůstali sami. Přehlédl baterii talířů a misek a ukázal na dortík, potažený růžovou polevou. "Nechcete tohle? Vypadá to dobře." Bodlo ho u srdce, protože si vzpomněl, s jakým nadšením se na tutéž dobrotu vrhla Šerryzah v laboratořích. Ale ten zákusek jí nabízel Danny, ne on. Možná ten zápal pro moučníky katalyzovala Dannyho jiskrná osobnost. Tak to bude. A proč vlastně myslí na Šerryzah?

Zatímco se on statečně chopil příboru a pustil se do krodošího masa na lekesových cibulkách, ona si dortík váhavě měřila. Pohledem těkala mezi jednotlivými talířky.

"Nejste na sladké?" zeptal se.

"Spíš bych si vzala ten rebedí salát, s vaším dovolením," sáhla po misce s mořskými řasami a kousky pevného růžového masa. Směs se topila v lesklé pálivé zálivce. "Tohle namíchali speciálně pro vás," poznamenala. "Jistě tam přidali víc hadího masa, než co tam dávají běžně."

"Hadí maso?" podivil se.

Nabrala na vidličku a ochutnala. Vítězoslavně se zazubila. "No ovšem! Takto by to měli dělat!Nevěřte fámám, které kolem hadiny kolují. To, že maso do rebedího salátu kupujeme od brusedeanských trenérů ferety, je holý nesmysl."

Na kolektivní sporty Tederik nikdy nebyl, ale od Dannyho přibližně věděl, co fereta obnáší. Dvě družstva na oploceném hřišti se přetahují o košík s jedovatými hady. Koho had uštkne, padá v křečích, a bývá spoluhráči odklizen na střídačku, kde čeká, než jeho magie jed rozloží. Právě to odklízení bývá přidanou hodnotou celé zábavy. Vítězí oddíl, kterému se podaří dopravit košík do hnízda s co největším počtem hadů. Poznamenal, že netuší, jak souvisí fereta s masem v rebedovém salátu.

S gustem zalovila vidličkou, napíchla sousto, a řekla: "Hráči se všemožně starají, aby jim hadi z koše neutíkali. Ale během povlávání a smýkání košem po hřišti to nelze uhlídat. Ostatně, o tom je hra. Bredeonský sportovní svaz ferety vyhlašuje před každým mistrovstvím loterii. Držitelé výherních losů mají výsadu po zápase posbírat ostatky zamordovaných hadů, aby si je nechali kulinářsky upravit ve sportovním bistru."

Představil si ubohé hady zadupané do bláta a pochybovačně se zašklebil. "Je to maso ještě k jídlu?"

Široce se usmála. "Právě, že ne. Sběrači slavnostně odevzdají ostatky kuchařům, ti je vyhodí, a připraví menu ze surovin dovezených z hadí farmy. Prostě tradice."

Pomalu jedli, bavili se o nedůležitých věcech, a vzájemně se oťukávali. Když byly misky a talíře prázdné, poděkovali číšníkům a bez toho, aby předem prodiskutovali věci budoucí, společně jídelnu opustili. Tederikovi strážci se tiše rozptýlili kolem, dva zůstávali na dohled.

Ocitli se na širokém podzemním bulváru Hrdinů od Lennionu. Kamenné domy po obou stranách byly zčásti zapuštěné do skal, jejichž stěny se zvedaly do vysoké klenby, posázené plazmovými svítidly. Přilehlé chodníky lemovaly dekorační lampy střídané malými stromky se štíhlými kmínky a kulatými korunkami, zasazenými v kamenných kontejnerech. Obyvatelé Kerrhanu obcházeli obchody a navštěvovali restaurace. Muži a ženy ve vycházkových uniformách spěchali na jakousi sportovní akci. Kolem proběhla banda povykujících dětí s falešnými vibromeči a zmizela mezi keříky malého parku. Ve středovém koridoru, v bezpečné výšce nad hlavami chodců, svištěla barevně blikající vznášedla. S trochou fantazie to vypadalo jako rušný podvečer v každé jiné metropoli, až na to, že veškeré světlo bylo umělé. Neinformovaného návštěvníka by ani nenapadlo, že před rokem tu bylo zbořeniště.

Kráčeli bok po boku, někteří kolemjdoucí po nich zvědavě pokukovali. "Můžu vás kousek doprovodit?" vyhrkl.

"Myslím, že už to děláte," řekla tak bezbarvě, že by ho to odradilo, kdyby si nepamatoval, že stejné manýry zkoušely dámy na jeho rodném Ok-Sawonu. Když chtěly chlapa ulovit, záměrně ho držely v nejistotě.

"Máte ještě čas? Co se podívat nahoru?" navrhoval stejně nevzrušeným tónem jaký zvolila ona. Možná očekávala, že se mu z ní rozklepou kolena. Měl potřebu jí naznačit, že to se nestane. Taková byla jenom jedna, a on na ni nebude dál myslet. Určitě. "Nejbližší výtah ústí na úpatí Krvavé pahorkatiny," dodal. "No, to jistě víte. Ale právě v tomto ročním období je odtamtud pěkný výhled na Žlabuší mokřady. Se soumrakem na močálech rozkvétají zdobince. Žlabuchy skřehotají, puskřivec voní…"

Rázně se zastavila a vykulila oči. "To, co říkáte, myslíte úplně vážně, že?"

Rovněž se zastavil a pokrčil rameny. "Myslel jsem, že by se vám něco takového mohlo líbit. Předevčírem jsem tam náhodou byl. Bratr opravoval vyústění větrací šachty, a vzal mě s sebou. A to, co jsem viděl, bylo… pěkné."

V její tváři se vystřídalo několik výrazů, které nedokázal identifikovat. Nakonec zvážněla: "Nesnažte se mi namluvit, že jste skutečně takový bambula, který očekává, že se roztřesu dojetím z vyhlídky na romantický západ sluncí."

Připadal si jako hluchý, co mluví s němým. Nechápal, co jí přelétlo přes nos. Je něco zlého na pěkném pohledu do krajiny? Měl toho dost. "Asi bude lepší, když se rozloučím. Děkuji za čas, který jste mi věnovala, madam."

Rychlostí blesku ho chytila za ruku. "Počkejte! Nechtěla jsem vás urazit."

"Říkal jsem vám, že na vtipy moc nejsem," ohradil se.

Provinile se usmála: "Chybně jsem vás odhadla. Už to chápu. Vy žádné hry nehrajete. Říkáte, co si skutečně myslíte."

"Je na tom něco špatného?" Zaznamenal, že ho stále pevně drží za předloktí. Aby to nějak vyřešil, nabídl jí rámě, a ona to bez výhrad přijala. "Přiznávám, že na Vahanu zbývá ještě spousta věcí, které neznám."

Ohlédla se za rameno. "Ale ochranku necháte dole."

"Samozřejmě," uchechtl se. Kapitánce Boraně se to líbit nebude, ale to se nedá nic dělat. "Vydám se vám všanc na vlastní nebezpečí." Vedl ji k nejbližší výtahové šachtě, a byl pyšný na to, že k ní trefí. "Můžete mi vysvětlit, jak je to s těmi hrami?"

***

Rezignované gardisty zanechal v restauraci s výhledem na vstup do výtahové šachty. On a Kora vystoupali z hlubin na zelený svah kopce, posadili se do trávy, a sledovali, jak nad mokřady zvolna zapadá slunce Sioppur, jasnější ze stejnojmenného Dvojhvězdí. Povlával mírný větřík, stébla šelestila a žlabuchy skřehotaly. Nebe temnělo, v dálce na obzoru se honily fialové blesky. Ale místo aby se spolu rozplývali nad tím čarokrásným představením, povídali si o vahanských zvyklostech ohledně vztahů.

"Na všechno máme metodický pokyn nebo rozkaz," vysvětlovala. "Nejmenší děti se učí dobrým mravům z Breviáře brance. Ty odrostlé biflují Příručku bojovníka. Mladí dospělí, co mají ambice, studují Rukověť důstojníka, a ti nejlepší Kodex velitele. To jsou soupisy doporučení, sepsané generálem Kverrnem v druhém tisíciletí po Prvním odchodu bohů. Při profesním i soukromém jednání se preferuje věcnost a racionalita. Žádné plané kecy, protože nepřítel nespí. A projevovat city? Rozplývat se nad romantickými tématy? Jak nevkusné!"

Namítl, že sám viděl, že se to tak úplně nedodržuje. Zažil výbuchy Dexeyova vzteku i rvačky na poradách o zdroje. Nicméně uznal, že Kverrnuův breviář zřejmě funguje jako ideál, aby vojáci, vojandy i vojáčata věděli, co se sluší a co nikoliv.

"Existují dvě výjimky, kdy ty mantinely opouštíme," referovala zaníceně. "Tou první je "Výměna názorů", druhou je "Hledání opory", což je to, co vy nazýváte namlouváním. Naši spoluobčané při hledání partnera doslova ztrácejí rozum, dělají hlouposti, které by jim normálně neprošly. Chovají se drze, rozverně a nedůstojně, aby potenciálnímu protějšku ukázali, jak jsou úžasní. Protože, aniž to přiznávají, ve srovnání s veselými obyvateli ostatních světů Čtyřdohody, si zas tak moc úžasní nepřipadají, chápete?"

Zachytil její vážný pohled a přikývnul, přičemž mu neuniklo, že mluvila o spoluobčanech ve třetí osobě, jako kdyby ona mezi ně nepatřila. Stejně vážným tónem připustil, že v porovnání s takovým kosmopolitním Bredeonem s jeho videxovou kulturou, nebo s Brussedeou, světem sexy kočičích měničů, hráčů ferety, působí Vahan s tuhým vojenským režimem jako jejich odvržený a předčasně zestárlý sourozenec.

"Vahanci se při namlouvání můžou přetrhnout, aby dokázali, jak jsou srdeční a sdílní," konstatovala. "Z nedostatku vlastní fantazie se inspirují příběhy hrdinů videxových seriálů, které se točí na Bredeonu nebo Brussedee. Rozmohlo se to během posledního století. Předtím se opičili podle postav ze Smesmechových divadelních kusů. To byl geniální dramatik z Tenerisu. Zemřel…"

"Na Mizeonu před šedesáti lety, za blíže nevysvětlených okolností," přerušil ji. Už nedodal, že on ohledně těch okolností vysvětlení slyšel od přímých účastníků, Ditruxe a Sibiela. Smesmech byl nepochybně velký umělec. Charismatický a schopný. Ale současně taky špion, intrikán, vyděrač, a veskrze špína chlap. Jeho urvaná hlava se zakutálela mezi kaktusy. Skončil přesně tak, jak si zasloužil. "Předpokládám, že takové hry na romantiku jsou hluboko pod vaši úroveň," prohodil a proti své vůli se usmál. Ta ženská má snad kůži z krihonitu.

"Jistě," odsekla.