Z(a)tracené klíče II. - Ve veřejném zájmu – kapitola 2: Vuan nebo Šerryzah?

Podal dopis Dexeyovi. "Je od Igora. Zve mě na základnu Aliance. Mám v úmyslu to přijmout. Mohli bychom se dozvědět něco nového o Vuan."

Uplynulo čtyřicet dní, a bohyně se nevracela. Sídlo na povrchu zdaleka nebylo hotové, ale otázky ohledně návratu nebraly konce. Tederik tolik pracoval, že téměř nespal. Přivykl na podprahový rytmus jádra, připomínající hudbu uvnitř mysli. Zpočátku mu připadal rušivý, ale postupně se naučil oceňovat jednotlivé nuance emocí, které rytmus evokoval. Spřízněnost a vzájemnost. Tak tepe srdce Vahanu. Ten, kdo ho přijme, kdo se s ním vyladí, už nikdy nechce odejít, řekla mu o tom Bea, vojenská lékařka s hodností majora, jedna z mála jemu příznivě nakloněných důstojnic, s kterými se Tederik dostal do bližšího kontaktu.

Dexey rychle přelétl Igorovo strohé sdělení a zamračil se. "Budou na vás tlačit, abyste souhlasil s integrací do jejich struktur výměnou za změnu našeho životního stylu. Budou klást požadavky ohledně omezení obchodu s vojáky."

"Vím, že z toho nejste nadšený," poznamenal Rik. "Řeknu jim, že nebudu činit žádné prudké změny, dokud se Vuan nevrátí. Projevím ochotu předběžně jednat, ale nic zásadního jim neodkývnu."

"Můžu být u toho, Veličenstvo?"

"Jistě," kývl. Předem věděl, že se tím střílí do nohy, protože Dexey si aroganci neodpustí. Na druhé straně ho generálova přítomnost uchrání od přílišné ochoty slibovat, co nelze. Zaťukal na druhý dopis, který přišel fantómovou poštou současně s tím prvním. "Píše mi bratr, že by rád přiletěl."

Generál zvedl obočí. "Starší nebo mladší?"

"Dannavion. Přiletěl by dřív, ale jeho partneři se podrobovali léčbě. Teď mohou přijít všichni."

"A kolik těch partnerů je, že jsem tak zvědavý?"

Dexeyovi se viditelně ulevilo, když vyšlo najevo, že nejde o Endyho. Generál možná na poslední chvíli zachránil Endymu život, ale zjevně neměl čisté svědomí. Tederik měl v čerstvé paměti, co Dexey řekl o Endym, když se prvně oťukávali na vahanském doskočišti. Střídavě cení zuby a kňučí. Nic nevydrží, jako všichni kříženci. Vykouzlil bezelstný úsměv, aby na generálovu otázku odpověděl: "Jenom dva. Mizeonská raisi Elevína a bývalý Dannavionův vojenský pobočník Fenidion."

"Smrtelník?" Generálovo obočí už nemohlo být výše.

Rik stručně vysvětlil, jak to s Fenidionem je, i když si to zatím nedokázal představit. Ačkoliv přeměna z churavého smrtelníka v zdravého dlouhověkého démona je jistě mnohem veselejší, než kdyby to šlo opačným směrem.

Zrovna včera se při soukromé lekci vahanských dějin dozvěděl víc o tom infonovém hnusu s vůní slokvoňových povidel, kterým Trrisiel (už nepochyboval, že to byl on) pomohl Feustonovým pohrobkům vyčistit Ok-Sawon od magické náplavy. Tuhle metodu vyvinuli kdysi dávno právě Vahanci ve spolupráci se sunnisenskými biotechnology, a Trrisiel ji jen zkopíroval. Když zablokujete magické rozhraní a zničíte napojení na pleteň, vyrobíte z démonů, desmonů, běsů, jinád, antropomorfních draků a brůssů invalidy. Bezradní a bezmocní umírají rychle. Hladem, nemocemi, či v boji s lidmi nebo s vlastními nezasaženými příbuznými. Prostředek se používal ve formě aerosolových bomb plošně jako nástroj genocidy. Těsně před ustavením Čtyřdohody jím Sunnisenci i Vahanci vybili celé světy.

"Připravím pro prince Dannaviona a pro jeho doprovod odpovídající ubytování," dodal důležitě Dexey.

"To není třeba," mávl rukou Rik s pomyšlením na své osmipokojové apartmá. "Budou bydlet u mě. Jsou poměrně skladní."

***

Tederik se převaloval v posteli, protože nemohl usnout.

Doba sběru a vyhodnocování informací skončila, nastal čas konat. Uvědomil si, že spěchá, jako kdyby byl jeho čas omezený. Čím? Návratem Vuan? Nucenou trpělivostí Vahanců? Jistěže ano. Nevěřil, že na trůnu vydrží dlouho. Ale dokud může, udělá maximum. Bez ohledu na to, že nástupce, bude-li jaký, ta opatření zruší. Tederikovým cílem bylo Vahancům alespoň nakrátko ukázat, že věci mohou fungovat jinak. Věděl, že si tím koleduje o problémy. Proto nedovolí, aby se tu Danny dlouhodobě zdržoval, jinak by to odnesl s ním. Jenom ať se tu porozhlédne, ale pak se spořádaně vrátí na Bredeon.

Vyrušil ho táhlý sílící hukot. Vzápětí se stěny otřásly, jako kdyby do vahanské kůry narazil raketoplán. Knihy vypadly z police. Sirény se rozječely.

Vyskočil z postele a sáhl po moni-kátoru, který freneticky vibroval. "Co se děje?"

"Narušení kvederické sítě v sektoru kwua, pane," hlásili z dispečinku. "Je to stejné jako minule," vojákův hlas se lámal dojetím. "Bohyně se vrací."

Proč je jí tak zatěžko použít doskočiště?

"Stráž ji viděla vejít do laboratoří," ozval se Tederikovi Dexey. "Vezměte to teleportem. Sejdeme se tam."

Běžel chodbami Kerhanu k nejbližšímu teleportu, ochranka se hnala za ním. Nechali se přenést k laboratořím. Teleport je vyplivnul na opačné polokouli, v síni, vyrubané v axionitovém masívu. V stropě zela kulatá díra, kterou dolů nahlížely hvězdy. Před pootevřenými vraty z rubínově rudého minerálu přešlapovali důstojníci z generálního štábu. A z teleportačního boxu se hrnuli další a další vojáci.

"Myslel jsem, že jste tu díru zapravili," lamentoval kdosi.

"Ona ji prorazila znova, na témže místě," zněla odpověď.

Dexey Tederikovi poklepal na rameno. "Stejný scénář jako minule," referoval. "Ale tehdy jednu krabici odnesla, zatímco teď dvě, mnohem větší, přinesla."

"A zmizela uvnitř," konstatoval Tederik. "Tak se za ní půjdeme podívat, ne?"

Možná to řekl trochu víc nahlas, než chtěl. Všeobecný hukot vystřídalo zaražené mlčení.

"Jen tak?" vyhrkl konsternovaný Dexey. "Bez pozvání?"

"To je zakázáno," ozval se kdosi.

Tederik ukázal na pootevřená vrata. Byla tak obrovská, že by jimi pohodlně prošel erektiadský Rex v dračí formě. "Minule za sebou zavřela, teď ne. Mně to jako pozvání připadá. Jdu tam. Klidně sám, jestli s tím máte problém." Měl plné zuby neustálého čekání a fabulování, co se asi bude dít dál, až se bohyně laskavě uvolí k návratu.

Když viděl, jak po sobě neohrožení válečníci zaraženě pokukují, jak ani Dexey nedokáže překonat posvátnou hrůzu z pravěkého božstva, zamířil k vratům. Vlastně se na ně nemůže zlobit. "Dobře," procedil mezi zuby. "Bude lepší, když zůstanete zde."

Když pokládal dlaň na křídlo, ucítil pružnou vrstvu ochranných kleteb. Ruka tím povlakem hladce prošla. Bez větší námahy rozevřel škvíru tak, aby se mohl protáhnout dovnitř. Zaplavilo ho studené bílé světlo. Nacházel se v obrovském prostoru, zaplněném předměty, které tvarem a určením nepřipomínaly nic, co kdy viděl. Ať už to byly stroje, magické artefakty, aparatury nebo kvantové zářiče, tyčily se do výšky, naskládané v bytelných regálech, stojících ve vyrovnaných řadách, které kolmo protínala široká rovná chodba, jejíž konec se ztrácel v nedohlednu. Celé to připomínalo prapodivné spící město.

Bylo snadné uvěřit, že kdyby se vydal jeho ulicemi, mohl by v nich bloudit do skonání věků. Slyšel, jak mu krev divoce šumí v žilách. Srdce mu tlouklo v rytmu vahanského jádra.

Udělal pár váhavých kroků centrálním koridorem, nadechl se zařval: "Šerryzah!"

Jeho výkřik zaduněl. V zesílené formě se nesl dál, opakovaný ozvěnou. Aparatury uložené v regálech nejblíže na doslech, na zvuk zareagovaly. Ploché kruhové disky vyčnívající z kulovité struktury o velikosti zahradního domku se roztočily. Ve vedlejší konstrukci z kovových válců a trubek to zachrastilo. Z artefaktu, co připomínal měděnou kovovou vanu vyletěl do výšky obláček růžových jisker. Z prázdného prostoru uvnitř věci, co vypadala jako obrazový rám, se vychlípil rotující trychtýř temnoty, jako kdyby se jím z nějakého vzdáleného segmentu reality dobýval nezvaný host.

Tederik udělal dalších pět rozvážných kroků k první křižovatce, než se z postranní uličky vznesla do výše poloprůsvitná mátoha. Dlouhým jiskřivým vláknem byla spojená s průsvitným válcem, ve kterém zřejmě předtím hibernovala. Její střapaté, hodně dlouhé vlasy připomínaly jinovatku. Vypadala jako jináda. Ale ty přece vyhynuly. Nebo ne? Podle toho, jak syčela a cenila ostré zoubky, ji probuzení nepotěšilo.

Další výkřiky raději riskovat nebude. Odhodlaně přidal do kroku a průběžně nahlížel do postranních uliček, jestli tam Šerryzah nenajde. Nacházel další cizí věci. Už na něj začala padat tíseň, když se bohyně vyloupla z nicoty.

Levitovala nad podlahou a modře sršela. "Ani se nehni," zasyčela. Její hlas připomínal studenou čepel pod krkem. Veškerou bytostí dávala najevo, že nemá náladu na vtípky.

Rozletěla se na začátek chodby. Máchla paží, a všechny vyburcované aparatury zastavila. Dokonce i rozrušená jináda se spořádaně stáhla do svého válce.

Bohyně se pomalu vracela. Rika už nepřekvapovalo, že se vznášela. Její bytost pulzovala silou. Rytmus hudby v jeho mysli přitvrdil. Jestli to neztlumí, brzy mu praskne hlava. Teď teprve viděl, co předtím odmítal brát na vědomí. Chyboval tím, že na ni stále myslel jako na Šerryzah, a že se nemohl vymanit z vtíravých vzpomínek na její ústa zkřivená v rozmarném úsměvu, když se ji chystal posté políbit.

Toto je beze vší pochybnosti Vuan. Vášnivá a sladká Šerryzah nikdy neexistovala.

Její oči stříbrně pulzovaly. "Už mi tu nikdy neřvi," vyštěkla. Bez varování ho drapla za ruku. Ucítil krátké trhnutí, po kterém se ocitli na malém prostranství, lemovaném předměty natěsnanými vedle sebe, jak byly z potřeby místa odsunuty stranou.

Uprostřed plácku ležely na zemi dvě bedny, ne větší než matčiny krabice na klobouky. Obě z průhledného silnostěnného materiálu. Mohlo se jednat o křišťál, o kterém i Tederik věděl, že má speciální izolační vlastnosti.

Uvnitř hořelo světlo. V jedné krvavě rudé, v druhé zelené. Vuan se k jedné bedně sklonila, opatrně nadzvedla víko a vsunula tam ruku. Na dobu jednoho nádechu a výdechu tam ruku nechala, načež ji s tváří ustaraně staženou vytáhla ven a víko zase přiklopila.

"Co je to?" vydechl.

Zle se ušklíbla. "Nenuť mě si myslet, že jsem vybrala hlupáka."

"Tví sourozenci?" Ukázal na červené světlo: "Kerr." A na zelené: "Han." To nevypadalo moc dobře. "Jsou… živí?"

Klesla na kolena a téměř v lidském gestu potřásla hlavou. "Jsou tím, co zbylo. Dwu-Nakhar se vzbouřil a utekl. Pronásledovali jsme ho. Bojovali jsme. Vysál z nás téměř všechnu bazální magii, rozerval propojení na pleteň. Já to odnesla nejmíň. Byli jsme v stázi tisíce let, když nás Trrisiel našel."

"Trrisiel? Ten mizeonský arcidémon, co ho stíhají za genocidu?" podivil se. V nejstarších legendách se psalo, že Vahanští bohové pronásledovali Dwu-Nakhara za mnoho Předělů. "Jak vás našel v takové dálce?"

"Použil speciálně vycvičené ideové konstrukty," odsekla. "Vy je nazýváte flesshingovými hady. Předěly a nulová pole pro ně nepředstavují překážku. Trrisiel je vyslal v našich stopách dávno předtím, než nechal bouchnout mizeonský Chřtán."

Uvědomoval si, že právě dostává odpovědi na otázku, které znalce prehistorie trápily od šerého dávnověku: Kampak se poděli vahanští bohové? To, že obávaní sourozenci utržili výprask od jejich vlastního výtvoru a potom celých deset tisíc let leželi v kómatu kdesi za devíti předěly, by se nikdo z učenců neodvážil předpokládat. Rikovi z toho zjištění vůbec nebylo dobře. Všechno ho svědilo, u srdce ho bolelo, hlava mu třeštila. Spolkl stovky dalších otázek a ukázal na bedny. "Dá se to jejich rozpoložení nějak… napravit?"

Její tvář připomínala krásnou ledovou sochu. "Co si myslíš, že dělám?"

To dokázal pochopit. Pro sourozence by taky udělal cokoliv. "Ale k čemu potom potřebuješ mě?"

Zaplavila ho salvou jehliček rozzlobené síly. "Potřebovala jsem zástupce na praktické záležitosti, zatímco budu hledat způsob léčby. Optimálním vykonavatelem boží vůle bývá obvykle osoba v postavení krále."

"Ale proč já? Proč mě cpeš do role, do které nepatřím? Tví Vahanci mě tu nechtějí. Ani se jim nedivím."

Její oči byly jako zmrzlá jezerní hladina. "Máš odpovídající předpoklady. Nechybí ti nadhled." Hovořila mechanicky jako kuchař kontrolující soupis surovin na zítřejší oběd. "Patříš sem stejně jako ostatní a současně se mě nebojíš."

"To není pravda!" namítl. "Jsem z tebe vyděšený až hrůza!"

Nonšalantně mávla rukou. "Ale ne tolik jako ostatní, a to se počítá. Já a mí bratři, předtím, než jsme Vahan opustili, jsme zaznamenali nevítané politické a společenské tendence. Plánovali jsme je korigovat, hned co se vrátíme. Proto jsem Brexu pověřila, aby vybrala krále, který opravy zrealizuje za nás v případě, že bychom se zdrželi. Protože to Brexa z rodinných důvodů dřív nezvládla, je to na tobě. Udělej reformy. Posuň Vahan blíže civilizovanému světu. Důrazně však zachovej suverenitu."

No výborně! Šéf Aliance od něj očekával, že bude prostředníkem mezi nevyzpytatelnou bohyní a Čtyřdohodou. Ona po něm chtěla modernizaci společnosti, ale bez integrace do metaprostorových struktur. Bude lepší to vyjasnit hned.

"Znamená to, že si nepřeješ, abych se setkal s Aliancí, potažmo s Čtyřdohodou? Protože oni se mnou jednat chtějí."

Netrpělivě zakoulela očima. "Vyjednávej, jak chceš, ale nevstupuj do žádného paktu. Deset let jsem měla příležitost sledovat jejich akce. Jsou přesvědčení o svých kompetencích. Rozhodují záležitosti, které se jich netýkají, zatímco to důležité jim uniká."

"Žila jsi u Urbiela," podotkl s vědomím, že její sdílnost už nebude mít dlouhého trvání. "Jeho vztahy s Čtyřdohodou jsou nadstandardní, ale není nekritickým přitakávačem. Prostor na diskusi tu pořád je."

Ruce, předtím volně položené na stehnech, prudce zaťala v pěst. "Urbielovy názory respektuji," prohlásila. "Přesto je v zájmu Vahanu to s integrací nepřehánět. Klidně zruš obchodování s válečnými otroky, ale zachovej armádu a zbrojařskou výrobu. Nenič stávající životní rytmus. Posílej naše vojáky na válečné mise. Nechej si za to platit, ale pohlídej, aby se vraceli domů."

"S tím něco udělat můžu," souhlasil s úlevou, protože plánoval totéž. "Stavíme ti dům na povrchu, jak sis přála. Ještě není dokončený, ale…"

Plavně se vytáhla do stoje a rázným gestem ho přerušila. "Zůstanu zde. Budu pracovat nepřetržitě a nepřeji si být rušena. Ty přijít můžeš, ale raději neotravuj s maličkostmi."

***