Z(a)tracené klíče II. - Ve veřejném zájmu – kapitola 18: Totální zmar!

Navzdory výcviku byli vahanští jako omámení. Kdesi pod hladinou otřesných zážitků číhaly pochybnosti a obavy. Jak se mají vypořádat s tím, že je stvořitelé bez vysvětlení opustili? Namísto aby se přivítali s civilizací, kterou založili, odletěli kamsi ke všem běsům. Znovu. Bez vysvětlení. Stejně jako to udělali před věky.

Hairon s trojicí nižších dispečerů v patách chaoticky pobíhal kolem hranolů, které ve smyčce zobrazovaly zpomalené záběry mizející trojice. Lamentoval o možnosti dálkového přeprogramování orbitálních zařízení s cílem zachytit stopy energetických reziduí nedávno uzavřeného portálu. To vše navzdory tomu, že bohové žádný portál nepoužili.

Rikův pohled k sobě přitáhla ušmudlaná, rozcuchaná a hlavně přenádherná modrovlasá arcidesmonka s modrými šupinami na skráních. Seděla v koutě opřená o zeď. Na klíně křečovitě svírala zmuchlané špinavé triko. Ruce se jí tolik třásly, že obsah uzlíku, nejspíše rodinné cennosti, které narychlo stačila sbalit, jemně chrastil.

Modrovlasých aristokratek na Vahanu moc nebylo. Tederik si jí všiml teprve nedávno. Jmenuje se Kora a je od průmyslové špionáže. Věděl o ní, že má nejvyšší prověrku z bojové magie, jejím velitelem že je plukovník Tauk, ředitel Ústavu kosmologických studií, a jejím manželem byl generál Wrax, který zemřel při rvačce o nástupnictví na trůn s Evonymem.

Zatímco na ni nepokrytě zíral, ona se skelným pohledem mechanicky, napůl šeptem, ale stále dost srozumitelně, do monikátoru recitovala nějakou básničku o kamenné květině, co rozkvétá jednou za sto let.

"Její syn," naklonil se k Rikovi poručík od spojařů, který se zdál příčetný, "leží v nemocnici s popáleninami. Tak je z toho trochu mimo."

Tederik na to mlčky přikývnul. Popáleniny naštěstí nepatří ke smrtelným zraněním. Synek se z toho vylíže. Kora asi mluví právě s ním.

"Tedy, já bych s tím stěhováním na povrch, které jste plánoval, sire, na nějaký čas počkal," poznamenal zadumaně poručík.

"Bez vás by to nikoho nenapadlo, hlavo otevřená," zpražila nešťastníka Tessana. Dostavila se do velína spolu s dalšími důstojníky, zatímco Rik vyprovázel mizeonské. Její vlasy, pokožka i oblečení pokrýval lepkavý matně šedý povlak, usvědčující z procházky na povrchu. Tederik mimoděk shlédl na své ruce a rukávy. On sám vypadal stejně, jenom tomu dosud nevěnoval pozornost. Když Tessana zaznamenala jeho gesto, výmluvně ukázala prstem k stropu. "Jo, taky jsem to viděla. Musíme to povětří vyčistit. Čím dřív, tím líp."

"Co sůsí osady?" ozvalo se z davu.

"Ty to neohrozí," poznamenal smířlivě chlápek od spojařů. "Šupináče i kreppony chrání rozhraní. To jejich je slabší než naše, ale na udržení životních funkcí dostačující."

"Ale jak dlouho potrvá, než se povětří vyčistí? Rostliny zvadnou, zvířata se udusí. I sůsové potřebují něco žrát. Nakonec venku pochcípá úplně všechno."

"To je blbost. Sopky tu byly i dřív. Každých pár století nějaká bouchne a zaneřádí ovzduší. Ještě se nestalo, že by všechno venku vymřelo."

"Tak velká sopka tu nikdy nebyla. Vyvrhla tolik materiálu, že to obalilo celý Vahan. První výpočty naznačují, že…"

"Nedokážu si představit, co s tím udělat."

"Asi počkat, až se to samo usadí?"

"A potom spočítat mrtvoly."

"Nakoupíme nová stáda krodochů na Erektiadu."

"Ty taky myslíš jenom na žrádlo. A co divoká zvířata?"

"Požádáme Alianci o dodávku z Banky genetických rezerv."

"Nejdřív musíme dát do pořádku obyvatelstvo," ozval se nakvašeně Tay Wen. "A ty hromady kamení v tunelech, ty se taky samy neodklidí."

"A má smysl to řešit, když jsou bohové pryč?" zaševelil roztržitě Hairon. Stál u konferenčního stolu. Skláněl se nad ošuntělou mapou nejjižnějšího cípu světadílu Vuan-wa, natištěnou na obyčejném pevném papíře. Tlustou tužkou pomalu, téměř jako by byl pod vlivem nějaké hypnózy, hustě šrafoval zaplavená místa, jako kdyby se s tím územím loučil. Nezdálo se, že by si uvědomoval, co dělá.

"Určitě to nějaký smysl má," odpověděl na Haironovu existenciální otázku Tay Wen. Ve všeobecném blekotání jediný on působil konstruktivně. Vrchní zbrojmistr vypadal otrhaně a začouzeně, jako kdyby se porval s drakem. Propasíroval se do velína bortícími tunely a skrze zachované teleporty až z Kerrhanu, aby soukmenovcům ohlásil, že město je definitivně v troskách. Co nezničilo první vahanotřesení, dokončilo to druhé. Teď štěkal povely do monikátorů. Střídavě si vyměňoval informace s různými protějšky a do toho průběžně nadával dispečerovi, kterému se nedařilo navázat spojení s letkou průzkumných kluzáků, které poslal na obhlídku povrchových škod.

"Přestaňte kňučet, kapitáne!" hromoval na kohosi na opačném konci spojení. "Já sakra vím, že konvenční kanály jsou mimo hru! Tak používejte ty nekonvenční! Improvizujte! Posílejte se zprávami fantómové konstrukty!"

Ve veškerém zmatku Tederik konečně zaznamenal Dexeye. Seděl v křesle dispečera. V ruce držel sklenici. Zíral do prázdna, netečný ke všemu humbuku kolem. Jeho rezignace působila až strašidelně. Ten chlap je zvyklý velet armádám! Copak nemá žádný plán? Při té myšlence Tederika zatrnulo. A co já? Mám já nějaký plán?

Rozpačité drmolení rezonující sálem připomínalo nazlobený sikkosí úl. Hladinu šepotu narušoval jedině ostrý Tay Wenův hlas. Nejmladší z generálů dál neúnavně sekýroval vzdálené protějšky. "A vy, Senero," štěkl do monikátoru, který mu podal pobledlý dispečer, "zprovozněte všechny rezervní bionické jednotky!"

Tederik si mimoděk položil otázku, co může mít Tay Wen společného s bionickými jednotkami, když jeho hlavní specializací jsou útočné zbrojní systémy. Došel k závěru, že Tay nejspíš jen potřebuje být užitečný, tak dělá, co pokládá za nejlepší.

"Já vím, že jsou zakonzervované!" zahřímal Tay, i nadále neúnavně v diskusi se vzdáleným důstojníkem.

Tederik se trhaně nadechl, protože mu konečně došlo, co přesně ho na této situaci tak rozčiluje. Štvalo ho, že tihle vojáci a vojandy, od malička trénovaní na válku, reagují tak zaskočeně. Válka je přece plná nepředvídatelných situací. Anebo ne? Za tu dobu, co na Vanahu působil, si mnohokrát ověřil, že všichni se řídí rozkazy, které uděluje nadřazená složka velení. Ovšem valná většina rozkazů se opírá o předem připravené metodické plány. Snad na každou situaci a každou částku hierarchie velení existuje nějaká metodika.

Co potom vahanským generálům brání ty metodiky oprášit? No ovšem! Fenomén zvaný Bohové. Všichni ti generálové, generálky a generálčata nedokážou zpracovat, že toto kataklyzma, zřejmě nejhorší v dějinách, nezpůsobil klasický a očekávaný nepřítel vnější, ale že zaúřadoval nepřítel vnitřní – dokonce ten nejposvátnější. Skutečnost, že ten bordel mají na triku jejich uctívaní a milovaní stvořitelé, vahanské naprosto vykolejila, vylámala jim zuby a vytrhala drápy. Necítí se povolaní do toho bordelu zasahovat, protože… Co když to přesně tak bohové chtějí? To proto teď Dexey připomíná vyhaslý krb v rozbořeném domě a Tay Wen zase natlakovanou plynovou bombu před výbuchem. Když to Tederik konečně rozklíčoval, nemohl se ubránit soucitu.

"Čemu nerozumíte na slově zprovozněte, Herdekene?" zaječel do monikátoru Tay. "Ano! Ty jednotky jsou připravené pro válečný stav! Jejich úkolem je hledat raněné a dopravovat je do polního lazaretu. Že nejde o válku? Jaký větší průser se musí stát, abyste to vyhodnotil jako krizi, idiote!"

Vzdor smísený se zoufalstvím v Tay Wenově hlase přinutil Rika jednat. Zatleskal v úmyslu upoutat pozornost, ale nikdo nereagoval. Všichni dál chaoticky brebentili, dokola probírali zažité, a bezúčelně tím uvolňovali nastřádaný stres. Hairon fascinovaně čmáral do mapy, Tay Wen dál štěkal povely do monikátoru, Dexey dál rezignovaně mlčel.

Rik sebral z pultu prázdnou láhev a vši silou jí mrštil o zeď. Zadunění a následné tříštění rozbitého skla veškeré blekotání zastavilo. Všechny obličeje se naráz otočily jeho směrem, dokonce i Tay houkl do přístroje, že zavolá později a spojení ukončil.

"Děkuji, že mi věnujete pozornost," pronesl v nastalém tichu. "Rozdělíme se do dvou pracovních skupin. Ta první a početnější bude řešit situaci v Kerrhanu a průmyslových lokalitách. Ta druhá, menší, se zaměří na povrch."

"Vy, generále," ukázal na Dexeye, který překvapeně zamrkal, "si vezmete na starost podzemí. Zkontrolujete Dan Adona, vyslechnete jeho hlášení, vyhodnotíte a případně přehodnotíte jeho postupy, a hlavně rozdělíte nové úkoly. Tessana, a Rowan vám budou k ruce."

"Vy, Tay Wene, se s Haironem postaráte o věci na povrchu."

Dřív, než mohl pokračovat, Hairon rozhořčeně vytřeštil oči a vyjekl: "Přece nemůžu zvrátit, co způsobili samotní bohové?"

"Nebádejte nad tím, kdo to způsobil, plukovníku!" okřikl ho Tederik. "Jednejte jako vrchní stavitel, obhlédněte terén, hledejte možnosti. A vy," obrátil se na Tay Wena, "reagujte jako zbrojmistr ve válce. Přemýšlejte, co byste udělal, kdyby naše ovzduší zaneřádily nějaké nové nepřátelské zbraně. Jakou techniku k vyčištění byste použil?"

Zatímco Tay zaraženě koulel očima, Tederik se kolem sebe tvrdě rozhlédl a dodal: "Od této chvíle budete přemýšlet, jednat a rozhodovat jako při napadení. Postupujte podle válečných protokolů. Využijte veškeré železné zásoby, zaktivujete všechny rezervy. Vyhlašuji válečný režim v každé životní oblasti, a vyžaduji striktní dodržování válečných pravidel, dokud se nedostaneme z nejhoršího."

"Implozní bomby," vyhrkl Tay Wen. "Ty bych použil. Nechal bych je bouchnout pět ekterenů nad zemí. Nasály by do nicoty všechen prach v okruhu a…"

"A taky vzduch a ptáky…" skočil mu do řeči Hairon.

"Vzduch plný prachu a ptáky napůl mrtvé," ozval se major Tauk. "Spočítejme optimální parametry té exploze. Vedlejším škodám se nevyhneme, ale můžeme je minimalizovat. Rád s tím pomůžu." Šéf ústavu kosmologických studií se na Tederika povzbudivě usmál. Zdálo se, že spolu s nastoleným úkolem opětovně ožil.

Hairon zvedl hlavu od mapy: "Ale… co bohové?"

"Co s nimi?" otázal se nuceně laskavě Tederik.

Plukovník si odkašlal a s opatrným výrazem ve tváři se otázal: "Nebude jim vadit, že jsme začali jednat bez nich? Neurazí se? Nebudou si myslet, že už s nimi nepočítáme?"

Tederik se přinutil ke klidu a zavrčel: "Kerr, Han a Vuan mají na starosti jiné záležitosti, daleko závažnější. Chovejme se jako dospělé děti. Dům hoří a staroušci jsou na výletě. Asi by se jim nelíbilo, kdyby se vrátili na spáleniště, i když tu svíčku u záclony tam zapomněli oni."

***

Konsolidace bez legrace

Jakmile Tederik vahanské přiměl nahlédnout na situaci z jiného úhlu, začali se chovat podle standardních válečných protokolů. Rozdělili si úkoly, delegovali pravomoci a systematicky se pustili do práce. On už se necítil ve velínu potřebný. Právě přemýšlel, zda se vrátit do kanceláře nebo se podívat do nemocnice, když dostal zprávu, že Dannaviona najde v objektu rozbité fabriky, kam po katastrofě stahují poničená vznášedla. Neprodleně se tam vypravil.

Z někdejší výrobní haly zůstala jen ohořelá krihonitová konstrukce. Z pochozí betonové plochy trčely části ukotvení, na kterých byly upevněny stroje předtím, než je tlaková vlna urvala a odmrštila. Uprostřed plácku se kupila hromada vraků, za ní se ozývaly hlasy. Tederik hromadu obešel a uviděl tři vojandy dřepící kolem kluzáku, ukotveného nad montážní jámou. Každá z nich držela nějaký nástroj. Zdálo se živě konverzují s někým dole.

A bratrův hlas vycházel zezdola. "Ještě jeden spoj, a bude to venku!"

Tederik přidal do kroku a zařval: "Okamžitě vylez ven, ty blázne!"

Desmonky se polekaně otočily a vykulily oči, protože ho zřejmě poznaly. Až tehdy mu došlo že zapomněl na slušné vychování.

"Eh… To jsi ty, Tlučhubo?" zakrákoralo to z jámy. "Momentíček!"

"Zdravím dámy." Tederik ukázal k jámě. "Tam dole je můj bratr, víte? Tři dny jsem o něm nevěděl. Ale jak vidím, má se k světu. Můžete mi vysvětlit, co tam u všech šupinatých tropí?"

Ta nejmenší a zřejmě nejstatečnější vzpurně vystrčila bradu a řekla: "Rozhodl se vymontovat pohonné kapsle předtím, než to půjde do slévárny. V každé kapsli vězí fantóm, co řídí optimalizaci paliva. Nehledě na to palivo, samozřejmě."

"Byla by to věčná škoda!" zahulákal z jámy Danny.

"To je pěkné, že se tak staráš," zahalekal Tederik. "Ale mohl jsi mi aspoň zavolat, že žiješ, ty ignorante!"

V jámě to zablýskalo, jak Danny použil plazmový řezák. Následně cosi luplo a zaskřípalo.

Vzápětí se bratr začal soukat úzkou škvírou mezi levitujícím vrakem a okrajem jámy ven. Vypadal stejně začouzeně a otrhaně jako všichni ostatní. V zašedlé tváři mu svítily zuby, jak se křenil. Ještě napůl v jámě podával vojandě černý hranatý balíček.

"Á, taky tě rád vidím, můj draze milovaný zašklíbený bratře," zaševelil. Vyškrábal se nahoru a postavil se. Podíval se Rikovi zpříma do očí: "Byl bych se ti ozval, ale monikátor mi sletěl do moře. Dělali jsme se Zlatokopkou blbiny nad severním pólem. Neměl jsem ten krám předpisově nasazený na krku. Víš, jak nerad nosím těsné šperky."

"To nevysvětluje, kde ses flákal další tři dny," zavrčel Tederik.

Danny zabloudil pohledem k hromadě kluzáků a neochotně přikývnul. "No jo. Když to začalo, Zlatokopka mě posílala za tebou, ale já ji neposlechl. Tak trochu mě odfoukla tlaková vlna. Chvilku trvalo, než jsem se dal dohromady, a…"

"Byl ses tam podívat, že?" vypravil ze sebe Tederik.

Danny se pod jeho tvrdým pohledem ošil. "No, to se nemůžeš divit. Letěli jsme nad jižním pobřežím. Viděli jsme smečky sůsů ženoucí se na sever. A za nimi stáda divokých krodochů. Šery říkala, že to bude šleha, až bráchové vyletí ven. Vztekala se, proč nepoužili cestu přes laboratoře… Říkala, že je to nezodpovědné, a že jim to vytmaví."

"Přes laboratoře to vzít nemohli," řekl krotce Tederik. Výmluvně se podíval na vojandy, které bezostyšně hltaly každé jejich slovo, a řekl: "Rozluč se s dámami, musíme si promluvit."

Danny se kupodivu nedohadoval. Uklonil se vojandám a zamířil do tunelu k nejbližšímu teleportu.

Jakmile byli z doslechu, Tederik vysvětlil, proč Kerr s Hanem opustili jádro tak destruktivním způsobem. "Soudím, že to zkoušeli nejdřív přes laboratoře. A když zjistili, že to tamtudy nejde, museli se vrátit do jádra a vzít to jinudy."

"To ticho. Docela průser," prohodil zamyšleně Danny.

Tunel byl průchozí jen napůl. Plazmové lampy byly rozbité z klenby povlávala vlákna svítivého mechu. Podél stěn se válely kameny, části strojů a chuchvalce pokrouceného plastexu. Ve změti nepořádku se občas mihlo něco živého. A jak kráčeli dál, tiché šramocení podél stěn je následovalo. Skoro to vypadalo, že je ten tvor doprovází.

"Asi zatoulaný swenč," prohodil Tederik.

Tihle zakrnělí příbuzní sůsů žili pod zemí a živili se hmyzem. Šedě šupinatí, vybavení ostrými drápky a silným ocasem a primitivním rozhraním stejně jako jejich větší příbuzní žijící na povrchu. Vyšším životním formám se úspěšně vyhýbají. Že jednoho zastihli ve frekventovaném tunelu, bylo jistě následkem zemětřesení.

Křižovatka s teleportem už byla na dohled, když se Danny odrazil a plavným obloukem skočil. Rozplácnutý na břichu v navátém nepořádku vyrazil vítězný pokřik, protože se mu podařilo nohsleda polapit. "Žádný swenč," prohodil, když se pomalu zvedal. V dlaních pevně držel roztodivné stvoření. Tvarem těla se sice podobalo ještěrce, ale šupiny mu hrály všemi barvami. Urputně sebou mrskalo. Cenilo to zuby a syčelo, a jeho rozhraní… planulo růžově a píchalo. "Aspoň ne žádný obyčejný swenč," zakřenil se ten cvok.

"Pro všechny Spící, co s tím chceš dělat?" obořil se na něj Tederik.

"Ukážu to doktoru Taukovi!"

Tvoreček sebou nepřestával mrskat, každou chvíli se zdálo, že z bratrova sevření upláchne. "A potom… no potom asi ho zase pustím. Uznej, že je krásný," dodal Danny zaníceně. Jakmile to vyslovil, stvoření se uklidnilo. Přestalo se zmítat a růžově jiskřit, jako kdyby těm slovům porozumělo.

Nastoupili do teleportu. Danny s šupináčem přitisklým na prsa se pohodlně opřel o krihonitovou stěnu a sledoval, jak se dveře zamykají. Štěstí, že právě teleporty tektonické otřesy poškodily minimálně. Snad proto, že nebyly propojeny žádným hmatatelným způsobem s okolím. Samy o sobě ztělesňovaly ostrůvky izolované reality. Při každém přesunu se kolem kabiny generovalo specifické infonové pole. Rezidua infonů přetrvávala na hraně doteku kabiny s okolními skalami i mezi přesuny. Oddělovala realitu nitra teleportu od reality bezprostředního okolí jako pružný nárazník.

"Nemáš páru, kdo ty klíče mohl sbalit?" zeptal se bratr, když se kabina rozsvítila a mírně zhoupla na důkaz toho, že přesun z jednoho konce světa na druhý byl úspěšně vykonán.

"To netuším," zabručel Rik. "Zaráží mě, že se to semlelo tak rychle. Zloděj využil časové skuliny mezi tím, co jsme z laboratoří odešli a okamžikem, kdy se tam z jádra vrátili Kerr s Hanem. Tedy, jestli se tam skutečně vrátili. Ale myslím, že ano, protože to byla cesta nejmenšího odporu. Dokážu si představit, jak je rozběsnilo, když zjistili, že jsou tam zamčení zvenku. Potom by nebylo divu, že si cestu ven probourali s takovým randálem."

"Taky bych řekl," povzdechl si Danny.

***