Z(a)tracené klíče II. - Ve veřejném zájmu – kapitola 17: Zase ty klíče!

Poklid v jídelně definitivně ukončil plukovník Hairon. Už když se blížil ke stolu, bylo jasné, že přináší špatnou zprávu. "Někdo se asi vloupal do laboratoří, sire," oznámil Tederikovi roztřeseným hlasem. "Oba vojáci od vrat jsou mrtví. Není znát, jak přesně zemřeli. Leží tam minimálně od včerejšího večera, protože jejich rozhraní se dávno rozplynulo.

Tederik odsunul prázdnou konzervu a narovnal se. "Byli tam jenom dva? Přece jsem jim přikázal, aby povolali posily."

"Adon to zatrhl, protože v sektoru kwauma hrozil další výbuch. Potřebovali každou ruku." řekl dutě Hairon.

Tederik si rychle zrekapituloval časové souslednosti. On s mizeonskými a Vuanou opustili laboratoře včera po poledni. Pokud se do prostor někdo vloupal, času by měl dost. Ale i kdyby šel najisto, v tom binci nemohl uspět. To nedávalo smysl. Ledaže…

"Našinec to neudělal," zahromoval Hairon a škaredě se zamračil na mizeonské manžele.

"Na nás to nesvádějte, důstojníku," ohradil se přehnaně sladce Ditrux. "Od chvíle, co jsme venku, těšíme se bedlivé přízni majorky Tessany.

…ledaže by tam pořád byli, domýšlel se Tederik. Obrátil se na Hairona: "Podívali jste se dovnitř?

"Myslíte… do laboratoří, sire?" otázal se opatrně plukovník.

"Ne, do skladu zeleniny," zavrčel Rik a už vstával ze židle. Nelíbilo se mu, jak vyděšeně Hairon koulí očima, jak žalostně stahuje koutky úst. Všechny ty předsudky ohledně laboratoří ho otravovaly. Kvůli nim nemohl očekávat, že se tam pravověrní vahanci odváží jen tak nahlédnout. "Zkontroluju to sám," oznámil a hnal se ke dveřím.

"Jdu s tebou," houkl Ditrux.

"To nepůjde!"

Haironův výkřik je dohnal na schodišti. A znělo to tak bolestně, jako kdyby plukovníka stahovali z kůže. To bylo divné, protože byl kliďas a jenom tak něco ho nerozhodilo. Tederik se vrátil s nepříjemným tušením a Ditrux mu byl v patách.

"A proč by to nemělo jít, Hairone?"

"No vážně," přidal se ledově klidným hlasem Ditrux. "Neříkejte, že se vaši chlapi těch vetřelců bojí. Váš svět je jedna velká zbrojnice. Stačí nafasovat dezintegrátory a jít na věc."

Hairon si utřel čelo a nervózně si přešlápnul. "Vrata jsou zavřená," zašeptal.

"Jak zavřená?" broukl Tederik.

"Úplně. Klíče, co byly předtím zastrčené v zámcích, jsou pryč. Zkoušeli jsme se do vrat opřít. Mysleli jsme, že je někdo, asi ten vrah, jenom zaklapl, ale drží pevně."

***

Dobré dva úderové cykly se potloukali kolem rubínových vrat. Dělali možné i nemožné, aby je otevřeli, za zvědavého přihlížení čety vojáků, které sem po Tederikově urgenci a seřvání poslal Adon přímo z rozbořené fabriky. Teď už tu byli stejně zbyteční.

"Do prdele práce!" nadával Ditrux. Dál tlačil do veřejí a… nic. Předtím páčil, potom do nich kopal. Jak na vrata útočil, musel překonávat vrstvu magických ochran, kterými byla vrata obalená. Jevila se jako pružná blána ze spletených vláken, jen o něco hustší než vzduch. Brexa zkoušela kreativní magii, ale její debhátarské formule ve vahanském prostředí nezabíraly. Poznamenala, že taková vrata se obyčejnou magií prolomit nedají. Ochrany jsou prastaré a nesmírně důkladné, nejspíš na principu staré netrebské alchymie. I Hairon se pokusil. Dokonce i Tederik, ačkoliv si od toho nic moc nesliboval. Všechno marně.

Klíče jsou pryč. A ten, kdo je sebral, nejdřív zamkl.

Tederik měl na paměti, co mu Šeryzah řekla o nutnosti nechat vrata otevřená, aby se Han s Kerrem mohli dostat ven. Nezbývá než doufat, že nebudou tak hrrr. Ale kdyby přece, vypadá to na pořádný průser. Na zádech ho zasvědil studený pot. Jenom žádnou paniku. Opětovně se pokusil dovolat Dannymu a Šerryzah. Když po nich dál nebylo ani vidu ani slechu, zalarmoval všechny strážné, které měl k dispozici, a poslal je bratra a bohyni hledat. Upozornil je, aby se podívali i na povrch. Bylo to stále těch dvacet vojáků, které jim laskavě přepustil Adon. Ten ostatně prohlásil, že navíc nepošle ani nohu, protože v rozbořených fabrikách je spousta práce.

"Někdo využil chaosu, zabil ty hochy, zapečetil vrata, sbalil klíče a zmizel," drmolila Brexa. "Ale kdo by se odvážil?"

Rik pomyslel na experty ze Sunnisenu. Na to, jak vehementně se profesorka Eseba Uneon dožadovala slyšení u Vuan pro svou královnu. Chtěla, aby k setkání došlo právě a jen v laboratořích. Že by jednala na vlastní pěst? Že by se tam vplížila poté, co Tederik a ostatní odešli? Ona po něčem šla. Když viděla, jaký je v laboratořích binec, zamkla a zmizela? Ten, kdo má klíče, získává strategické výhody, o tom žádná.

Obrátil se na Hairona: "V Tay Wenově hlášení stálo, že sunnisenští lektoři opustili Vahan bezprostředně po katastrofě. Ověřte, jestli toho času odešli opravdu všichni. Zkontrolujte, v jakém pořadí a kdy přesně odcestovali v intervalu od včerejšího poledne do dnešního rána."

Hairon zamyšleně zakoulel očima. "Když to vypuklo, dožadovali se okamžité evakuace. Sám jsem jim na doskočišti otevíral havarijní portál, aby dali pokoj. Programoval jsem manuálně, protože centrální terminál se zablokoval, a pomocní fantomoví dispečeři zkolabovali. V přístavu byl zmatek. Podloží se nepřestávalo otřásat. Všichni pobíhali sem a tam a hasili malé požáry z narušených instalací. Sunnisenští ječeli, vojáci a technici je uklidňovali. Nikoho v té chvíli nenapadlo je počítat. Ale zajdu tam, a zjistím, co se dá."

"Já bych to nepřeceňovala. Ať už se tam vloupal kdokoliv, dočkal se zklamání," poznamenala Brexa. "Viděli jste ten binec. A kdyby tu nebyli ti mrtví, spíš bych si myslela, že vrata zaryglovala sama Vuan. Kde jenom může být?"

"Mohli to udělat i domácí," laboroval Ditrux. "Sebetvrdší vojenská disciplína zvědavost nezadusí."

Tederik pokrčil rameny. "Příšeru, co utekla z vitríny, tipuju až na posledním místě. Ten, kdo to udělal, zabil dva vojáky, a to mu neprojde."

Navenek zachovával ledový klid, ale uvnitř se třásl. S veškerým respektem k těm padlým si uvědomoval, že problém je mnohem závažnější. O tom, jaké důsledky mohou zamčená vrata vyvolat v případě, že by do nich narazili Han s Kerrem, raději nikomu neřekl.

***

Totální zmar

Právě když usoudili, že tam více nezmůžou, zablikal Rikův monikátor. Nebyl to Danny, jak doufal, ale Dexey. Hlásil, že senzory z orbity zaznamenaly tektonický úkaz v jižním moři. U souostroví Teinak popraskalo mořské dno, a vaří se tam voda. V lokalitě, která byla po tisíce let stabilní, roste podmořský vulkán.

Přesunuli se do velína generálního štábu, aby mohli sledovat trojrozměrnou projekci aktuálního děje. Záznam snímaný kamerami z orbitální stanice byl přenášený na trojici projekčních hranolů umístěných uprostřed sálu. Každý zobrazoval totožný výjev, lišily se jen mírou přiblížení.

Záběry pořízené z oběžné dráhy ukazovaly hustou oblačnost nad jižním mořem. Zvedající se masa roztavené horniny ohřívala vodu, která se měnila v páru stoupající v mocných kotoučích k nebi, kde se srážela do těžkých šedivých mraků, z kterých šlehaly fialové blesky. Jenom když se čas od času oblaka protrhla, ukázal se výhled na vzdouvající hladinu. Tederik společně s ostatními pozoroval rodící se sopku. Nikdo necítil potřebu zdůrazňovat, s čím to souvisí. Všem bylo jasné, že Han a Kerr se derou ven.

Skrze vodní sloupec prosvítala rudě zbarvená roztavená hmota mořského dna. Pětice ostrovů rozbouřené vody úplně spláchly. Místo stromů a polí zbyla jen holá skaliska. I ta se po chvíli začala zvedat k nebesům jako součást úbočí rodícího se supervulkánu. Severně od zasaženého území se zelenal nejjižnější výběžek kontinentu Vuan-wa. Jestli vulkán poroste dál takovým tempem, vezme do nicoty nejen krásný kus úrodné půdy ale i tamější sůsí osady a kreponní stáda.

"Za normálních okolností," poznamenal polohlasně Dexey, "bych tam poslal obrněné bombardéry třídy Qark. Střely s pulzním jádrem by ten puchýř magmatu roztrhaly. Láva by se rozlila po dně a bylo by poklizeno. Ale jestli jsou to bohové…"

"Dan tam převelel tři hlídkové čluny, ale musely se vrátit," zamumlal Hairon.

"Takový podmínky by nevydržel ani drak," poznamenal někdo další.

Tederik znovu zavolal bratrovi, protože jak ho znal, ten blázen byl ochotný sledovat návrat bohů z první řady bez ohledu na riziko. Projekce přenášená z orbity pochopitelně nemohla zachytit zvuk, přesto se prostředím neslo temné dunění. Bylo sotva na hranici slyšitelnosti, ale i tak dokázalo rozvibrovat plastexové izolační obložení sálu a rozčeřit vitrrex nalitý do sklenice z těžkého skla nebo roztancovat paprskomet volně položený na kovové stolní desce. Fantómové podpůrné konstrukty, které za běžných okolností byly pevně zabudované v zařízeních, se bezprizorně vznášely pod stropem a syčely. Jejich mátožná poloprůsvitná těla podobná velkým pavoukům a housenkám ztrácela na objemu a hrozilo, že se vlivem extrémního stresu docela rozplynou. Na jejich rozpoložení nikdo z přítomných nedbal. Priority byly prostě jinde. Ostatně už od dob Pádu Parídie vahanští dbali na to, aby jejich technická zařízení mohla fungovat i bez magie.

Přesto zde magie byla přítomná v každém ohledu. Všechno živé i neživé ve velícím sále těkalo. Docházelo k tomu v nepatrném rozsahu, ale bylo to zřetelně patrné. Kontury předmětů a osob se střídavě rozostřovaly, jako kdyby vše bylo a nebylo současně. Dělo se to dokonce i tady, ve velínu generality, ve speciálně vyztuženém podzemním bunkru na opačné straně Vahanu. A do dunění lámajících se kontinentálních ker se ještě ozývalo rytmické a všudypřítomné pulzování jádra, které se nedalo detekovat sluchem ale telepaticky, takže ho cítili jako tupé bušení uprostřed hlavy, doprovázené tlakem na hrudi. Podle toho, jak bolestně někteří důstojníci křivili tváře, Tederik usoudil, že to nepohodlí snášejí stejně špatně jako on. Pevně doufal, že až se bohové prokoušou ven, napětí opadne, a všem se uleví. O to nedočkavěji vyhlížel, kdy už se v magmatu otevře trhlina.

"Až tlak povolí, vypukne vahanotřesení. Čekejme přílivové záplavy," procedil skrze zuby Dexey.

"Co se mohlo sesypat, se už sesypalo," poznamenal smířlivě Hairon. "Šupináči z jižního pobřeží ty vibrace cítí. Už teď utíkají do vnitrozemí. Já bych to s nimi tak černě neviděl."

Bylo s podivem, jak klidně vahanští tu nevyhnutelnou katastrofu očekávají. Místo, aby se plazili po zemi a drmolili prosebné modlitby tak, jak by to udělali věřící na Ok-Sawonu, oni řešili možné důsledky racionálně a konstruktivně. Jak se Tederik nenápadně rozhlížel kolem sebe, četl v jejich tvářích bolest, obavy, respekt a zvědavost. Ani stopu posvátné hrůzy. Ovšem Kerr a Han byli pryč přes deset tisíc let. Nedalo se bezpečně predikovat, co všechno mohou natropit. Trochu té hrůzy, paniky, případně hysterie by se tu dalo očekávat. Ani ťuk. Buď jsou vahanští z všudypřítomného drilu a výcviku tak emocionálně otupělí, že s nimi vyhlídka na kataklyzma ani nehne, nebo mají ve své stvořitele bezmeznou důvěru, i po tolika letech. Kéž by to bylo to druhé a kéž by se nedočkali zklamání.

Moře dál bouřlivě ustupovalo na úkor rostoucího kužele, až konečně rozžhavené magma prorazilo na vzduch. Na hladině rudé plastické taveniny naskakovaly a praskaly obrovské puchýře, až se nakonec za užaslého povzdechu přihlížejících krusta protrhla a do výšky vystřelil mohutný proud oranžovo-rudé roztavené horniny, jehož součástí byly dva ostře bílé ohraničené projektily, které za mohutného dunění, stoupaly k nebesům. Vyvržené magma ve vyšších a chladnějších vrstvách atmosféry tuhlo a řítilo se vlastní vahou ve formě strupatých balvanů dolů. Drobnější části strusky vítr roznášel na všechny světové strany.

Podlaha z odolného krihonitového kompozitu se zhoupla, stěny se zavlnily. Ozvaly se výkřiky, nadávky, pády. Tederik se zavčasu chytil ovládacího pultu, který byl pevně spojený s podkladem. Projekční hranoly z pevného a současně pružného materiálu navzdory tektonickým poryvům kupodivu stále držely ukotvené v podlaze a fungovaly, přestože instalace u ovládacích konzolí syčely a jiskřily. Chlápek, co vynalezl plastex, si zaslouží metál, pomyslel si a dál fascinovaně sledoval, jak dva bílé projektily stoupají výš a výš. A tehdy teprve zaznamenal, že všudypřítomné napětí povoluje a že se mu dýchá volněji.

Projektily zářily tak ostře, že jejich tvar prosvítal i skrze těžká vodou naducaná oblaka, a jak stoupaly do stratosféry, závratnou rychlostí se blížily k orbitální stanici, až zabraly celé zorné pole kamer, a na projekčních hranolech nezbylo nic než oslňující bílá zář, která nutila pozorovatele přivírat oči, slzet a klít. Ve chvíli, kdy to už skoro nešlo vydržet, to v projekčním médiu zajiskřilo, načež bílé světlo nahradila pustá tma.

Ve velitelském sále to zklamaně zašumělo.

"Taky to nemuseli hned rozbíjet," poznamenal kdosi.

"Asi to zařízení vyhodnotili jako cizorodý element," prohodil další. "Orbitální stanice za jejich časů neexistovaly."

"A jak to víš?"

"Dejte sem záběry okolních družic!" houkl Dexey.

"Děláme na tom, pane," poznamenal velitel od spojařů. "Už to bude."

Technici postupně zkrotili signály a nejdřív jeden, pak druhý, a nakonec i ten poslední hranol se rozsvítil novými snímky. Kromě dalších družic, kosmického smetí, příbuzných oběžnic Sioppurské soustavy, a ještě vzdálenějších souhvězdí zobrazovaly jen černou tmu.

Ve velíně se rozhostilo zaražené mlčení.

"Kam se sakra poděli?"

"To není možný!"

"Třeba to ještě nebyli oni!"

"Blbost!"

Tederik si vzpomněl, jak rychlá dokáže být Vuan. Možná to prostě prošvihli. "Vraťte ty záběry v čase, veliteli!" křikl ke spojařům. "Stačí pár ťuků."

Zatímco důstojníci u konzolí zadávali do systému nové parametry, jeho pohled zabloudil nahoru, kde se pod stropem potácely vyděšené fantómové konstrukty. Třásly se a třely o sebe navzájem, proplétaly se chapadly, a především stále více průhledněly. Vydávaly celou škálu zvuků, od chrčení přes mlaskání po syčení, ale některé už se úplně ztrácely před očima. Nedalo se o nich říct, že by byly živé v tom obvykle uznávaném smyslu, ale nebyly ani mrtvé. Disponovaly intelektem, postačujícím k napájení a obsluze technických zařízení, a především měly vědomí sebe samých a pud sebezáchovy, jinak by tolik nevyváděly.

"Můžete s nimi laskavě něco udělat?" zasyčel Rik na Dexeye, který cosi šeptem probíral s Haironem, a ukázal směrem ke stropu.

Než stačil generál zareagovat, všechny projekční hranoly současně změnily scénu. Každý z jiného úhlu zachycoval dvě jedovatě bílé entity, svištící kolmo vzhůru do stratosféry, než narazily do orbitální stanice, jejíž odolné krihonitové opláštění se okamžitě vypařilo. Entity se bez problémů vymanily z gravitačního pole Vahanu a pokračovaly dál do volného prostoru. Jak se vzdalovaly, postupně měnily barvu. Jedna z bílé do zelené, druhá zrudla. Vzápětí se k nim, nikdo nepostřehl, odkud se vzala, připojila třetí, modrá. A pak – puf. Všechny zmizely. Kdyby si ve volném vesmíru otevřely hyperprostorový portál, kamery na orbitě, posílené fantómy, by to zaznamenaly. Ale to se nestalo. Zmizely způsobem, který uváděl i ty nejfundovanější mazáky do rozpaků.

"Inu, bohové," poznamenal kdosi ohromeným tónem.

"Kam sakra šli?" zavrčel rozhořčeně Dexey.

Velínem to zklamaně zašumělo.

"Inu, bohové," zopakoval jízlivě Tederik. Vzhledem k tomu, že venku na ně čekalo boží dopuštění, laboratoře jsou znovu nedostupné, klíče jsou fuč, a bratr se fláká bůhví kde, ho záhada: Kam zmizela vahanská trojčata? vůbec netrápila. Jenom ať jsou pryč co nejdéle. Úplně nejlepší by bylo, napadla ho kacířská myšlenka, kdyby se nevrátili vůbec. Ale v takovém případě už by tu on neměl co pohledávat. S překvapením si uvědomil, že ho ta perspektiva nijak zvlášť netěší.

"Slyšíte to?" vyjekl kdosi.

"Co?" zavrčel Tederik.

"To ticho," odpověděl chlápek od dispečerského pultu.

Tederik si v tom okamžiku uvědomil totéž, co všichni ostatní. Všudypřítomné rytmické pulzování vahanského jádra, které někteří zaznamenávali slabě jiní intenzivněji, podle toho, jakým penzem bazální magie vládli, ustalo. Tederik sice neměl představu, jaké by to mohlo mít následky, ale instinktivně cítil, že to není dobrá zpráva. Ale snad je to jenom přechodný jev. V úmyslu nedat ostatním příležitost k panice se nadechl v úmyslu rozdat první úkoly, když vtom mu na rameno zaťukal Ditrux. "Musíme odletět na Mizeon, Veličenstvo," řekl zvýšeným hlasem tak, aby ho slyšeli ostatní. "Moje paní a já. Ihned."

Nebylo třeba to zdůvodňovat. V nastalé situaci, kdy nikdo netušil, co bude dál, cítili mizeonští povinnost informovat o vývoji situace císaře a další příbuzné. Aby se vyhnuli zavaleným tunelům a rozmláceným teleportům, rozhodli se vystoupat na povrch, odkud pohodlně otevřou dimenzionální portál. Není tu nic, co by je mohlo zadržet, protože obranná kvederická síť nefunguje, a ještě dlouho fungovat nebude.

Tederik se rozhodl přátele doprovodit. Než opustili velín, obrátil se na pohlaváry generality ve snaze rozdělit nejnaléhavější úkoly. Ale všichni vypadali, jako kdyby dostali lopatou po hlavě. Bezprizorně popocházeli kolem hranolů a zmateně a roztržitě blekotali o Hrozivém tichu, o kterém se zmiňují dávná proroctví, zatímco zdivočelé fantomy nahromaděné pod stropem syčely a prskaly a dál skomíraly. Samotným Dexeyem Tederik musel zatřást, aby ho vůbec vzal na vědomí. "Počkejte tady, než se vrátím," přikázal rázně, když viděl, že s nimi v dané chvíli nic nepořídí.

***

K výstupu na povrch použili havarijní teleport, který byl součástí vyztužené kapsle velína. Jakmile se ocitli na povrchovém doskočišti, okamžitě se rozkašlali, jak jim jemné částečky prachu zahltily plíce a vnikly do očí. Slzeli a chrchlali, než se do věci samovolně vložilo jejich magické rozhraní. Jakmile se propojili s pletení reality, živočišné procesy včetně prostého dýchání přestaly omezovat jejich existenci. Venku bylo šero, nebe v nedohlednu, ze stromů se sypal jemný dusivý prach. Tederik s obavami pomyslel na divoké sůsy, zvířata, stromy a rostliny. Ti všichni dýchat potřebují a jestli se prach rychle neusadí, stromy uschnou a zvířata uhynou.

"Nemáš představu, kam se mohli vydat?" otázal se Brexy, zatímco zamračený Ditrux s přimhouřenýma očima soustředěně otevíral klasický hyperprostorový portál vedoucí na Mizeon.

"Čekala bych, že vyrazí proti Trrisielovi," broukla Brexa. "Vždycky byli hrdí a zbrklí až hrůza. Ale protože je Vuan dohnala, dá se předpokládat, že jim to rozmluví. Jistě jim vysvětlila, že jít proti Trrisielovi bez přípravy, skončili by stejně jako prve. Ona jediná je vždycky dokázala zklidnit."

"Nejdřív by ho museli najít," podotkl s hořkým úšklebkem Ditrux, přichystaný před otevřeným portálem. Nazelenalé okraje průchodu vířily a syčely, jak se hrana místní reality třela o hrany té vzdálené. Natáhl ruku k Brexe. Když mu ji podala, podíval se na Rika a řekl: "Mrzí mě, že musíme jít. Máme závazky, chápeš."

Tederik jen přikývnul. Snadno vytušil, že nejde jen o závazky k Mizeonu, ale i k Čtyřdohodě a Alianci. Návrat trojčat se realizuje v té nejhorší možné alternativě, nikdo neví, co natropí. A Ticho věci nepomáhá.

Ti dva vstoupili do těkajícího koridoru, který se za nimi nehlučně zavřel.

***

Už se ani nepokoušel dovolat Dannymu. Snad se objeví sám, snad je v pořádku. Vrátil se dolů do velína. Přivítal ho křik. Na prostranství před hranoly stála žena. Měla na sobě cáry očouzené pracovní uniformy. Její vlasy byly ožehlé, na polovině obličeje jí chyběla kůže, z živého masa prosakovala fialová hustá krev a volně kanula na předmět, který svírala v náručí. Dítě. Nemohlo mu být víc než tři čtyři roky. Ruce a nohy mu bezvládně visely, jako kdyby to byla hadrová panenka. Dítě nemělo ani stopu rozhraní a ani jiskřičku bazální magie. Bylo prokazatelně mrtvé. Desmonka zaznamenala Rikův příchod. Zarazila se v půli žalující věty a hnala se mu naproti. "Vy!" vyhrkla. "Vy Delisu zachráníte!" S přílivem naděje celá zkrásněla. "Půjdete za Vuan. Řeknete jí, ať udělá to samé kouzlo jako s Tay Wenem!"

Když jí Rik smutně sdělil, že bohyně na Vahanu není, žena se hýkavě rozplakala, ale vzápětí žal vystřídal vztek. "To není možné! Ty mi lžeš! Vuan by nás v takové slotě neopustila! Tak mě pusťte za ní, poprosím ji sama!"

Zatímco ze sebe dál bezmocně vyrážela, že její muž je mrtvý a toto bylo jejich jediné dítě, otrlí válečníci za Rikovými zády se zaraženě dohadovali, jestli je to Panera od spojařů nebo Lina od svačinářů, protože s polovinou obličeje bylo obtížné ji identifikovat. Tederik to dál nemohl poslouchat. Drapnul za rameno nejbližšího chlapa a přikázal mu, aby paní i s dceřiným tělíčkem, kterého se odmítala vzdát, dopravil do nemocnice.

Ženu s mrtvým dítětem odvedli, ale napětí se neuvolnilo. Matčino bezmezné zoufalství přítomným připomnělo jejich matky, ženy a děti. Projevená bolest přetrvávala a zarývala se do kostí. Navzdory výcviku byli jako omámení. Kdesi pod hladinou otřesných zážitků číhaly pochybnosti a obavy. Jak se mají vypořádat s tím, že je stvořitelé bez vysvětlení opustili? Namísto aby se přivítali s civilizací, kterou založili, odletěli kamsi ke všem běsům. Znovu. Bez vysvětlení. Stejně jako to udělali před věky.