Z(a)tracené klíče II. - Ve veřejném zájmu – kapitola 15: Sčítání škod.

Zanechal Vuan v Tessanině péči, přestože toužil svléknout z ní ty příšerně špinavé hadry, ponořit ji do vany, mydlit ji a hýčkat. Jenže to nešlo. Vahanští Vuan uctívají jako bohyni, kterou koneckonců skutečně je. Kdyby s ní zůstal sám v intimní situaci, nedokázal by ji ani sebe ochránit před pomluvami. Nikdy nepodceňuj veřejné mínění, radíval mu otec. Názory prostých lidí se ti mohou jevit stupidní nebo malicherné, ale když se jich zmocní šikovný manipulátor, dokážou kácet říše.

***

Sčítání škod

Výbuch generátoru v sektoru kwauma rozmetal výrobní haly v okruhu jednoho ekterenu. Tlaková vlna narušila klenbu jeskyně a zasypala rumiště balvany. Nad sutinami zela obrovská díra, kterou do podzemí proudilo světlo časného rána. Ve vzduchu se vznášel prach a zápach spáleniny. Změtí popadaných ostrých kusů skal, popraskaných betonových a pokroucených plastexových panelů a zpřelámaných krihonitových nosníků se prodírali vojáci se sůsy na vodítkách a hledali zraněné a mrtvé pod troskami.

Dexeye nebylo těžké najít. S monikátorem na krku povlával nad rumištěm a řídil odklízecí práce. Kolem kroužily levitační plošiny. Na jedné seděl Dannavion a shůry navigoval vojáky zvedající celé pláty zdiva. Držely pohromadě jen díky krihonitovým výztužím. Vojáci je vytahovali ze sutin a ukládali na úhlednou hromadu a Danny je dirigoval jako orchestr.

Tederik na bratra zamával a zamířil k Dexeyovi, aby mu oznámil, že vahanotřesení zapříčinil průnik Hana a Kerra do jádra, ale že už by se to nemělo opakovat. "Han s Kerrem jsou na nejlepší cestě k uzdravení, ale kdy k tomu dojde je těžké předvídat. Pokračujte tu podle protokolu, já budu vyhodnocovat informace. Všechno ostatní si povíme zítra na poradě." Generál úsečně přikývl a vrátil se k udělování rozkazů.

Jakmile se ujistil, že ho v terénu opravdu není zapotřebí, vrátil se do sídla Generality. Poletování už měl plné zuby a výtahy nefungovaly. Běžel po schodech do nejvyššího patra a zbavoval se tak napětí, které se ho zmocňovalo při myšlenkách na Šerryzah. Měl se pustit do inventarizace škod, jak slíbil Dexeyovi, ale nejdřív ji potřeboval vidět. Zamířil přímo do ložnice.

Stále okupovala jeho postel, podložená polštáři napůl seděla. Zírala do prázdna, ale její oči byly modré. Rty, do kterých se začala vracet barva, se jí chvěly. Její pleť prosvětlovala jemná modrá záře. Vzduch kolem ní byl nasycený energií, z které Rika brněla kůže.

Tessana byla u ní a s očima navrch hlavy jí podávala hrnek s horkým jeremenkovým čajem. "Aspoň trochu se napijte, Vaše Nesmírnosti." Nezdálo se, že by ji bohyně vnímala. Tesana se vyčítavě obrátila na Tederika: "Nic nesnědla," zašeptala. "A vůbec nic neřekla."

"To je v pořádku, majorko, já už se o ni postarám," řekl. "Běžte zkontrolovat naše mizeonské přátele."

Oslovená se dotčeně zašklebila. "To je zařízeno, Veličenstvo. Hosté z Mizeonu právě povečeřeli a odebrali se na lože. Vzkazují, že je máte probudit, kdyby se stav naší paní zhoršil."

"Beru na vědomí," řekl. "A vy si běžte odpočinout."

Za tu dobu, co Tederik Tessanu znal, se nestalo, že by ji cokoliv vyvedlo z míry. Ovšem dnešní situace jí musela připadat naprosto nehorázná a ona to nehodlala přejít jen tak. Místo aby se odporoučela, třískla hrnkem o stůl a zasyčela: "Řeknete mi, sire, co to má všechno znamenat? Naše převzácná bohyně! Co se jí stalo? Čelila napadení? Byl jste v terénu. Jistě jste hovořil s Generály. Nějak se mi nechce věřit, že jste jim též oznámil, v jakém rozpoložení se naše Nejvyšší paní vynachází! Myslím, že jste je té informace ušetřil, protože v opačném případě už by tu byli. A žádali by vysvětlení!"

"Generálům jsem řekl vše, co potřebují vědět," usadil ji. "A vy byste neměla vyskakovat nad své možnosti, majorko."

Podařilo se mu hospodyni vypoklonkovat, ale tvářila se tak pobouřeně, že bylo jasné, že se brzy vrátí. Zatímco debatoval, Vuan pevně zavřela oči, a ještě více se uvelebila v polštářích. Tederik si přitáhl k posteli křeslo. Posadil se a natáhl si nohy. Potom je pokrčil v kolenou. Potom je znovu natáhnul a zkřížil v kotnících.

Přemýšlel o tom, že vahanští včetně Tessany vlastně reagovali na návrat bájného božstva velice civilně, když to porovnal s hypotetickou představou, jak by asi při probuzení Spících vyšilovali ok-sawonští. Protože na Ok-Sawonu vyrůstal, byl alergický na jakékoliv známky přehnaného adorování. Ale to na Vahanu nehrozilo. Dokonce i Dexey, když poprvé identifikoval Šerryzah jako Vuan a poklekl před ní, nebylo z toho cítit ponížení, ale respekt.

Seděl a ošíval se, jako kdyby po něm skákalo hejno blech, a nemohl od ní odtrhnout pohled. Sledoval, jak se její hrudník zvedá a jak klesá. Jak se její vlasy lesknou v rozptýleném světle plazmových lamp. Vrtěl se a netrpělivě pokašlával, zatímco ona ležela bez pohnutí a její tělo slabě modře zářilo. Zaznamenal, že Tessana nakoukla do pokoje, a vzápětí zase zmizela, nejspíš v přesvědčení, že on ve vší počestnosti dohlíží na její bezpečí. Kdyby tak věděla.

Trvalo celé věky, než se překulila na bok a tichounce si povzdechla.

To už dál nevydržel. "Šerryzah?" zakrákoral. Mimoděk ji zase oslovil špatně. "Je ti lépe? Potřebuješ ještě něco? Cokoliv?"

Otevřela oči, posadila se, aby se rozhlédla, přičemž se dívala všude, jen ne na něj. "To není ten dům z křišťálu a kryhonitu, o kterém Huat vyprávěl," zakrákorala. "Proč tu nevidím okna? Kde je sakra slunce?"

"Průlom do jádra vyvolal vahanotřesení," oznámil. "Tvůj věžák se zřítil. V podzemí je to horší. Jeskyně popraskaly, klenby se propadly. Generátory explodovaly, dopravní tunely, obytné domy i průmyslové budovy jsou zničené nebo zasypané. Někde hoří, jinde došlo k zaplavení nebo k zamoření. A Slunce bys stejně neviděla, protože venku je noc."

Když udělala překvapenou grimasu, rychle pokračoval: "Jsi v mém bytě v budově Generality. Jako jedna z mála zůstala nepoškozená. Těžko bych teď pro tebe hledal jiné solidní a diskrétní ubytování. Všichni odklízejí trosky. Laboratoře jsou taky vzhůru nohama, ale to jsi nejspíš stačila zaznamenat." V té chvíli ho napadlo, že když opouštěli laboratoře, nechali dveře pootevřené. Nikdy předtím to nevadilo, protože uvnitř byla ona. Ale teď? Jejda, to nedomyslel. Energicky se napřímil. "Všechny ty oživlé věci uvnitř…" pokračoval. "Nejsou nebezpečné? Neměl bych tam zajít a zavřít vrata? Možná i zamknout. Klíče ti samozřejmě přinesu."

Pleskla sebou na záda a zasyčela: "Klíče zůstanou, kde jsou. A vrata musí zůstat otevřená. Bratři se z jádra vrátí stejnou cestou, jakou se do něj dostali. Použijí ten portál, co vygeneroval Aisus. Je to nejschůdnější a nejšetrnější způsob a oni jsou s tím srozumění."

"Když jsme odtamtud odcházeli, povolal jsem k vratům posily. Jestli jsi přesvědčená, že to postačí…"

Udělala otrávený obličej. "Nemyslím, že by probuzené mátohy mohly někoho ohrozit. Kusů organické podstaty, je tam jenom pár. Draci, vzdušní rejnoci, kostřice kořenující. Kdyby nebylo zbytí, můžete je zlikvidovat. Arzenál na to máte. Jestli mě paměť neklame, jsme na vojenské planetě."

"Hodně zdevastované vojenské planetě," opravil ji, protože se mu nelíbilo, jak takovou hrozbu zlehčuje.

S očima upřenýma do stropu vztekle hekla: "Nesnáším jeskyně a sklepy všeho druhu. Za starých časů jsme v podzemí budovali výrobní provozy, aby nehyzdily přírodu. Ale obytné domy jsme stavěli venku. Mezi stromy. Žili jsme pod otevřenou oblohou, spolu se sůsy, kreppony, krodochy a vážkami…"

"Byli jste dlouho pryč," poznamenal. "Když vaši následovníci ty podzemní továrny převzali, došli k závěru, že bydlením pod zemí ušetří čas a energii. Nejspíš předpokládali, že byste to schválili. I vaše legendární laboratoře jsou pod zemí…"

Plnil tísnivé ticho nedůležitým plácáním o reáliích Kerrhanu a nadcházející velké obnově. Chrlil ze sebe další a další slova. Byl jako protržená přehrada jen aby udusil zklamání. Zlobil se na sebe, že se nedokáže vymanit ze zajetí bláhových představ. Musel se držet, aby se jí nezeptal na tu obchodní dohodu s Aisem, ale nemohl podrazit Ditruxe. Opakovaně si nadával do pošetilých blbců. Čekal, že ona ho něčím štiplavým zarazí, ale mlčela. Vlastně vůbec nedávala najevo, jestli ho poslouchá. Roztáhla prsty levé ruky před obličejem a zaujatě studovala své modře zabarvené rozhraní.

Když mu došlo, že ho ignoruje, vzpamatoval se. To stačilo. Odhodlaně vstal. "Donesu ti něco pořádného k jídlu. "Přála by sis maso, nebo něco sladkého?"

"Čekala jsem výčitky," zašeptala s pohledem zaměřeným na modré jiskření.

Napůl cesty ke dveřím se zastavil a otočil. "Nerozumím."

"To já nerozumím tobě, Te-de-ri-ku!" zasyčela a upřeně se na něj podívala. Nevypadla zrovna přátelsky. Intenzita její záře nepravidelně kolísala, a to ho nutilo k ostražitosti. Přesto udělal pár váhavých kroků zpět k ní. Natáhla k němu ruku. Dalo mu práci neucuknout, když ho tvrdě uchopila za zápěstí. Jeho tělem projelo křečovité zachvění, jak ho zasáhl zášleh její magie.

Musela jeho reakci zaznamenat, ale nehnula brvou. Pokračovala v úsečné lamentaci: "Vnutila jsem ti práci na světě, kde ti zabili otce. A ty, místo abys je nenáviděl, se jich ještě zastáváš."

Protože ho odmítala pustit, a jeho pořád brněly kosti z jejího doteku, ztěžka se posadil na pelest.

Zatímco si lámal hlavu, jak má na její výpady reagovat, propletla jeho prsty se svými a druhou ruku natáhla k jeho tváři. Navzdory bodání jejího rozhraní neuhnul a do její malé dlaně se opřel. V skrytu duše věděl, že kdyby se před ní teď přikrčil, už by se musel hrbit pořád. Bohové jsou ve vztazích k jiným entitám docela jednoduší.

Potřeboval jí dokázat, že snese tíhu její velkoleposti. Na druhé straně jí nemůže dovolit s ním orat. Současně si uvědomoval, že přesně to se zřejmě děje, protože ona uzavřela dohodu s Aisem. Do budoucna s ním nepočítá. "Tvoje magie mě bolí," procedil mezi zaťatými zuby. Neřekl to prosebným tónem, ale naštvaně.

Dívali se jeden druhému do očí. Nedokázal jasně přemýšlet. Točila se mu hlava, Krev mu vířila v žilách. V její tváři četl cosi jako zaujetí nebo snad úžas. Její rty prolomil zasněný úsměv. "Ach ano," zapředla. "A co teď?" Její jedovaté bodání se rozplývalo jako vlnky na hladině. Modré tvrdé zášlehy nahradily jemné, sotva patrné plamínky.

"Myslíš," vydechla, "že nevidím, kolik práce jsi udělal? Jasně jsi dokázal, že jsi ten pravý. Přesto bych teď byla raději, kdybych vybrala někoho jiného."

"A to jako proč?" zachraptěl a klesl pohledem na její ústa. V duchu sváděl boj mezi hrdostí a chtíčem. "Anebo, víš co? Nechci to vědět. Co chci, je tohle." Bez varování se k ní sklonil. Odmítal připustit, že ho odstrčí, zvlášť, jestli je to naposledy.

Zaťala prsty do jeho vlasů a přitáhla si ho blíž.

Líbali se tiše a horce a dlouze. Čas a prostor ztrácely význam. Její vypůjčenou spací košili bez lítosti roztrhal. Ústy a prsty mapoval delikátní obliny jejího těla. Jak se k němu vzpínala, nevěděl, čemu se věnovat dřív, zatímco ona ho malýma neodbytnýma rukama dobývala z kalhot.

Střípkem vědomí vnímal hudbu. Známou původně syrovou melodii vahanského jádra, kultivovanou jejím tvůrčím přispěním. Došlo mu, že je to návykové. Být s ní. Milovat se s ní. Jak to jenom dokázal? Vydržet tak dlouho bez ní?

"Víc, Te-de-ri-ku," šeptala, a její rty se v těsné blízkosti těch jeho chvěly. Dávala si záležet, aby rytmicky slabikovala jeho jméno tak, jak ho vyslovila poprvé. Ona se s tím jménem mazlila, a on to miloval. A ji také.

***

Probral se z dřímoty. Cítil se slabě. Ještě hůře, než když tahal těžké kameny na matčinu mohylu, a to tehdy neměl rozhraní. Ležela stulená na boku, zády opřená o jeho hrudník, zadečkem se tiskla k jeho klínu. Oproti včerejšku z ní sálala síla. Vnímal to jako setrvalé brnění na kůži všude tam, kde se dotýkali. Nebylo to vysloveně nepříjemné, spíš rozptylující. Netušil, jestli si ona vůbec uvědomuje, jak na něj její energie působí. Do jeho mysli se vkrádalo podezření, že jeho náhlý pocit slabosti s navýšením její energie souvisí. I když si nedokázal představit, jak by se právě ona mohla přiživit na jeho mnohem slabší bazální magii. Ale i kdyby k tomu došlo, udělal by pro ni mnohem víc. Ale cítil by se líp, kdyby ho požádala, nebo ten proces nějak komentovala. To, že neřekla vůbec nic, moc dobré vyhlídky neskýtalo.

Časomíra pod stropem ukazovala, že je ráno. Bylo nanejvýš žádoucí, aby vstali dřív, než je Tessana načapá. Právě k tomu sbíral odhodlání, když se poprvé zavrtěla.

"Šerryzah?" zamručel. "Není na čase vyjasnit pár věcí?"

"Hmmm?"

"Mezi tebou a mnou," upřesnil s nosem zabořeným v jejích vlasech. Už ho zmáhalo chození kolem horké kaše. Tím spíš, že věděl o obchodu s Aisem.

Místo aby se zasmála, její vláčné sladké tělo ztuhlo jako mramor. "Nic jsem ti neslíbila." Zabarvení a rytmus jejího hlasu se změnily, jak do mísy medu nasypala rezavé hřebíky.

"Toho jsem si vědom," odsekl. Zvedl se na loktech, aby jí viděl do tváře. Oči měla modré, ale na obvodu duhovky se rýsoval jiskřivý stříbrný proužek. Navzdory varovným příznakům paličatě pokračoval: "Tolik mi na tobě záleží. Bez vší té parády s hierarchií, bez příkopů. Ale tvůj přístup je matoucí. Co ode mě čekáš? Jak si to s námi představuješ dál?"

Bez výrazu k němu vzhlédla. "Nijak."

"Nerozumím," zalhal.

"Přeceňuješ se. Nečekej od toho víc, než čím to ve skutečnosti bylo."

"A co to tedy bylo?" zachraptěl. To zabolelo a naštvalo zároveň. "Neškodný flirt? Nebo hra? Protože odejdeš za Aisem? A mě definitivně odkopneš, Šerryzah?"

Její tvář zůstala netečná jako vodní hladina. "Mysli si, co chceš. A přestaň mě oslovovat jménem osoby, která neexistuje. A radši už běž. Co třeba odklízet trosky?"

Ucítil, jak mu začínají hořet tváře. Opatrně se od ní odkulil. Sáhl po zmuchlaných kalhotách. Oblečený a obutý položil na stůl jednosměrný domácí monikátor. "Tady tím zavoláš hospodyni, kdybys něco potřebovala." Aniž by se na ni podíval, vyrazil k odchodu.

Už byl ve dveřích, když houkla: "A jakým tlačítkem přivolám tebe?"

"Mě už nepotřebuješ," řekl jízlivě. Vyběhl z ložnice, plácnul na spínač, a dveře se hladce zasunuly do rámu.

Zlomyslná část jeho já ho zavalila sarkastickými posměšky. Zase se nechal napálit! Ještě tomu šel naproti a ona s ním řádně vytřela podlahu. Přesto měl důvod předpokládat, že je pro ni důležitý. Nebo aspoň byl. Nevadilo mu, že je vůči ní zranitelný, protože mu mnohokrát nechtěně dokázala, že i ona je zranitelná vůči němu. Proto se dnes vykašlal na stavovské rozdíly a políbil ji jako první. Potom, co šel s kůží na trh, ona všechno popřela. Došel k závěru, že tentokrát s ním vyběhla naposledy.

Někdejší Evonymova pracovna, prostorná místnost zařízená pohodlným nábytkem, obrazy a zrcadly místo oken, v které si pomalu začínal zvykat, mu náhle připadla nepřátelská a cizí. Ustrnul pohledem na starožitném modelu Sioppurského dvojhvězdí a okolních planet. Konstrukce sestávala z vzácného ořechového dřeva, dovezeného z Robustuy. Tělesa sluncí tvořily dokonale vyleštěné koule čiré zlatooranžové zkamenělé pryskyřice. Oběžnice a jejich satelity měly krihonitový plášť vykládaný precizně řezanými drahými minerály. Kouli představující Vahan zdobily zelené kameny představující lesy, žluté jako pouště a modré jako jezera a moře. Astroláb spočíval na podstavci v koutě a sloužil jako pastva pro oči a pohlazení na rozrušené nervy.

Tederik si představil, jak tu vzácnou serepetičku zvedá, a jak se napřahuje, aby s ní práskl o zeď. Koule ze zkamenělé pryskyřice by popraskaly jako loňské ořechy. Koláže z barevných kamenů by se roztříštily a rozletěly do stran. Bylo by mu líp? Možná by se měl potichounku odporoučet zpátky na Ok-Sawon. Do Glenu se vrátit nemůže, ale jsou i jiné světy. Zařídit si nenápadnou existenci třeba na Tenerisu. Najít si děvče, založit rodinu. Jistě, musel by si dávat pozor, aby ho nenašli agenti Aliance, protože ho varovali, že ho nemíní ztratit z dohledu. Celý život by se skrýval. To už tu přece bylo. Totéž udělal otec. A dopadlo to, jak to dopadlo.

Trhaně nasál do plic vzduch a zaklel. Odvrátil se od astrolábu a přešel ke stolu. Obruč monikátoru, kterou tam předtím ledabyle odhodil, freneticky blikala. Přijal depeši od Tay Wena s prvním nástřelem odhadnutých škod. Kromě průmyslového provozu v sektoru kwauma byly poničeny líhně, kasárna, hangáry s bitevními čluny a opravna civilních vznášedel. Další zprávy od účetních se týkaly vyčíslení předběžných nákladů na obnovu. Následovaly statistiky zraněných a mrtvých. Smuteční obřad se uskuteční za tři dny, u obelisku na náměstí Vítězství.

Souhrnná zpráva o mrtvých a zraněných ho přinutila hodit za hlavu srdeční záležitosti a věnovat se praktickým věcem. Při pomyšlení, že všichni ostatní ve dne v noci bojovali s následky katastrofy, zatímco on se válel s bohyní, ho polévala hanba. Kdyby za ní do ložnice nepřišel, nevystavil by se pokušení, kterému tak snadno podlehl. Uklidňovalo ho vědomí, že jeho poddaní jsou experty ve svých oborech. Vojáci, trénovaní myslet a jednat organizovaně a pragmaticky.

V následujících časových cyklech se pustil do práce. Přejímal, zaznamenával, třídil a vyhodnocoval informace, kterými ho důstojníci průběžně bombardovali. Dával fakta do souvislostí, sestavoval program zítřejší porady, který pošle k doplnění Dexeyovi. Budou pracovat na nápravě, bez ohledu na to, jestli sourozenci povstanou zítra či pozítří. Nemá smysl očekávat, že by jim bohové s rekonstrukcí zničené infrastruktury nějak zásadně pomohli. Kerr, Han a Vuana budou mít své vlastní priority.

***