Z(a)tracené klíče II. - Ve veřejném zájmu – kapitola 12: Sahat po duze lze jen výjimečně

Přiletěla jako modrý blesk.

"Dost!" její hlas zněl jako prásknutí bičem. Všechen rozruch ustal.

"Na co si tu hraješ, Te-de-ri-ku?"

Zformovala se do lidské podoby jen částečně. Vznášela se nad ním jako poloprůhledná modrá mátoha. Sálala zlobou tak silnou, že kdyby ji předtím nezažil jako dýchající bytost, byl by čekal na nejhorší. Ale takto jen polkl hořké sliny a ukázal na lehátko s umírajícím. "Hanův potomek arcidesmon Tay. Feen-texové částice rozežírají jeho tělo. Jestli můžeš, pomoz mu."

Její výraz se ještě více zatvrdil. "Říkala jsem, že nemám čas na podružnosti!"

"Jistě," odsekl, ačkoliv se sotva držel na nohou pod tlakem jedovatých jehliček její magie. "Ale Tay Wen není žádná podružnost. Je to statečný muž. Vrchní zbrojmistr. Zasáhl proti Vaysovi, když se chtěl zmocnit klíčů násilím. Stalo se to ve Feustonově chrámu. Kdyby ses tam objevila o kapánek dříve, nebylo by jeho oběti zapotřebí."

Její postava vzplála salvou modrého světla. Pokropila ho další jedovatou sprškou a zasyčela: "Jak to se mnou mluvíš?"

Za normálních okolností by hodil zpátečku. Přidal by na uctivosti. Čistě z pragmatických důvodů by se před bohyní pokořil, protože tady šlo o záchranu umírajícího chlapa. Jenomže to by ji předtím nesměl vidět oslabenou na pokraji vyvanutí. A především by s ní předtím nesměl spát. To ona se mu nabídla. Jednala ryze účelově. Svedla ho, aby se mu mohla dostat do hlavy, i když to neměla zapotřebí, protože by stačilo požádat. Navzdory hrůze, kterou na něj spouštěla, věděl, že on má nad ní morálně navrch, a že ona to moc dobře ví.

Všechnu hořkost, kterou kvůli tomu cítil, přetavil do ironie.

"Chovám se nevhodně?" zapředl.

Trhaně se rozesmál a sklesl na kolena. Přestože ho v prsou bolestivě bodalo, nadechl se, nasadil teatrálně vážný výraz, který tak často vídal u Feustonových pohrobků, a zarecitoval:

"V posvátném děsu se před tebou třesu.

Pokorně se skláním, před tebou, má paní.

Na rozdíl od podlézavého a ukňouraného přednesu ok-sawonských uctívačů nasadil důrazný a neosobní rytmus. Místo aby sklonil hlavu, dál na ni vyzývavě civěl. Místo aby šeptal, téměř řval.

Ó ty velectěná, uctívaná, opěvovaná,

Vuano milosrdná, všemi milovaná!

Popatři na syna Vahanu Tay Wena!"

Jeho hlas zněl chladně a nepřátelsky. Místo aby ji vzýval, on se jí tou modlitbou vysmíval. Činil tak v naději, že vyburcuje její lepší já, pokud nějaké existovalo. Riskoval, ale nedokázal to udělat jinak. Všechno vsadil na jedinou kartu, protože raději zemře, než aby se smířil s pozicí poslušné loutky, kterou mu přidělila.

Zlověstně se nad ním tyčila, pod napjatou hladkou pokožkou jí prosvítaly namodrale zářící kosti. Její zornice pohltily duhovky, až vzplály stříbrnými plameny. Vypadala, že přemýšlí, jakým způsobem ho sprovodí ze světa.

Jeho provokace probrala i Tay Wena. Nešťastník, který předtím čelil mrákotám, byl nyní plně při vědomí a vyčítavě na Tederika mžoural.

Když pořád mlčela, Rik měkčím hlasem dodal: "Takhle jsi to chtěla?"

Uvědomoval si, že její reakce může být buď konstruktivní nebo absolutně destruktivní. Buď se chytí za nos a pomůže, nebo se definitivně nasere a nastane konec. Hlavou mu vířily vzpomínky na otcovy lekce: Jsou jenom dva druhy bohů, Riku. Jedni se chovají stejně jako my. Naučili se zpracovávat emoce. Jsou buď dobří nebo zlí, podle toho, jaké jsou jejich činy. Ale ti druzí emoce nikdy nepochopili. Nemají smysl pro humor, neznají lásku ani nenávist. Jsou jako zlé děti, protože tuší, že jim něco cenného chybí. Všechny vnější pokusy o sdílení myšlenek nebo spolupráci po nich sjedou jako voda po doškové střeše. Jejich veselost nebo vztek nejsou skutečné. Napodobují emoce ostatních. Reagují tak, jak si myslí, že by měli, ale necítí vůbec nic.

Tederik pevně doufal, že Šerryzah patří k tomu prvnímu druhu. Dokázal skousnout, že ho pragmaticky využila, ale nebyl ochotný akceptovat, že by to celé z její strany bylo pouhé divadlo.

"Chápu, že máš starost o Hana s Kerrem," dodal smířlivě s pohledem upřeným na Tay Wenovu šedivou tvář. "Ale vydrželi tak dlouho a ještě nevyvanuli. Ta chvilka je neohrozí. Pamatuješ na řetězy v Truborohu? Materiál obsahoval mikrokapsle s feen částicemi. Uvolňovaly se postupně. Likvidovaly postiženého pomaleji, než kdyby schytal přímý zásah, ale výsledek by byl stejný. Napadlo mě, že feen-texové mikrokapsle v řetězech mají podobný účinek jako zásah odraženým paprskem. Ale tys dokázala ten rozkladný proces zvrátit! Mohla bys totéž zkusit s Tay Wenem, prosím?"

S nečitelným výrazem se snesla dolů, a jak klesala, její poloprůsvitné tělo do sebe nabíralo hmotu. Klekla si z druhé strany lehátka a sklonila se k Tay Wenově břichu. Prohlížela granulovanou tkáň na okrajích rány, čichala k ní, nespokojeně křivila rty. Potom přesunula pozornost k tváři zraněného, který k ní fascinovaně vzhlížel s očima utopenýma v slzách. Lehce ho pohladila po spánku. "Hrdinové. Všichni jste stejní," zamumlala.

"Běž za dveře a čekej," houkla na Tederika.

Tak šel. Netušil, jestli zapůsobil na její smysl pro zodpovědnost anebo podnítil její badatelskou zvídavost s odkazem na řetězy. Hlavně když Tay dostane šanci. V jeskyni místo původního hloučku čekal rozechvělý dav. Kromě vojáků z ochranky, Rik rozpoznal doktory a doktorky z vojenské nemocnice, důstojníky z generálního štábu i vědátory z Technického lycea, které navštěvoval Danny.

Tederik mezi nimi vyhledal Tayovu ženu. Řekl jí, že se Vuan pokusí Taye vyléčit. Bea jen přikývla a usadila se u vrat, že počká na výsledek. Všichni ostatní včetně podivně krotkého Dexeye ji disciplinovaně napodobili.

Zatímco si Tederik zpětně v mysli přehrával riskantní eskapádu s bohyní, pulzování vahanského jádra nabývalo na intenzitě. Hluboké tupé bušení, se zvyšující kadencí se rozléhalo po jeskyni, odráželo se od stěn a násobilo se ozvěnou.

Dus…dus…dusdusdus…

Dusdus…dusdus…dusdusdus…

Bylo to intenzivní, a nedalo se před tím utéct. Kadence i rytmus se nepředvídatelně měnily, hlasitost kolísala. Muži a ženy čekající u vrat se začali ošívat. Vzdychali a pokašlávali, šeptem si vyměňovali znepokojené komentáře. Tederikovi se zvedal žaludek a podle nažloutlých tváří ostatních v tom nebyl sám. Někteří se chytali za hlavy, snažili se ucpat si uši, ale to nepomáhalo. Když už se zdálo, že se vibrující skalnaté stěny jeskyně rozdrolí a klenba se zhroutí, vše polevilo. Ráz na ráz se brutální bušení zklidnilo do tichého vlídného třepotání.

Jedna žena omdlela, jiná se úlevou rozplakala, kdosi další tlumeně zaklel.

"Rozezpívala jádro," zaskřehotal někdo.

"Taková síla!"

"Jak to dokázala?"

"Zvrátila konkrétní časovou linii, v které byl Tay zasažen," prohlásil věcným tónem chlapík v nenápadném šedém svetru. "Ale nejdřív ji musela najít v pravděpodobnostním poli a oddělit od ostatních vláken. Kdyby to neudělala správně, vymazala by všechny, jak tu sedíme."

"Soudím, že se proti tomu pojistila, když se do pleteně sama položila," podotkl arcidesmon s rudozlatými šupinami na skráních. Rik v něm poznal jednoho z členů ochranky. No podívejme se.

"To samé umí Merrikanská obluda," poznamenala uctivě doktorka z líhní. "To je…"

"…dílem nejvyšší alchymie," dopověděl další učenec.

Tederik si samozvané interprety Vuaniny magie pořádně prohlédl, aby je mohl v budoucnu oslovit. Jeho učitelem se stane jeden z nich.

Škvíra ve vratech se pootevřela, všichni ztichli. Z laboratoří se vynořil Tay Wen. Kráčel pomalu, ale po svých. Pod zbytky rozcupované uniformy prosvítala zdravá kůže. Přivítali ho pískáním a potleskem. Když Tederik viděl, jak Tay v davu hledá svou ženu, jak má oči jen pro ni, a jak roztahuje náruč, decentně se vypařil.

***

Věci se mění

Byl kontrolní den. Tederik stál na zpevněné ploše Třaskavého návrší, z jehož středu se vypínal oslnivě blyštivý hranol Vuanina sídla. Pahorek dominující okolí vděčí za jméno bleskům, které k sobě přitahuje horninovým složením. Jak příhodné.

Členové stavební divize procházeli dokončené vnitřní prostory, ale on zůstal venku. Nechtělo se mu okukovat interiéry, v kterých bude bohyně přijímat hosty z okolních světů. Jistě to budou nehorázně staří a mocní potentáti. Debhátarové z Mizeonu, krenevové z Vrusu, sahíjinové z Tenerisu, nadsvětní a podsvětní nebešťané z Riiberionu, lichové z Robustuy nebo draci z Erektiadu. Jen ať si Vuana hledá přátele mezi sobě rovnými.

Rozhlížel se po terénu, tvořeném zhutněným hrubým štěrkem. Zítra dorazí zásilka štípaného kamene. Záhy dojde na sadovnické úpravy podle návrhů věhlasné robustuanské zahradnice. Úměrně s tím, jak sídlo nabývalo na dokonalosti, a jak se blížila doba Hanova a Kerrova uzdravení, Tederikova vnitřní nervozita narůstala. Pokaždé, když ho vahanci zasypávali dotazy, jak dlouho ještě bude bohyně odpočívat, než se uvolí mezi ně přijít, odpovídal neurčitě, ale změnu čekal každým dnem.

Bohyně vzkazuje, že už se to nesmí opakovat, řekl Tederikovi mezi čtyřma očima Tay Wen. Jako specialista na vývoj zbraní řídil materiálové toky ve zbrojařské výrobě. Nové reformy ustálené postupy nabouraly. Nebyl z toho nadšený, ale rychle se přizpůsoboval. Koneckonců byl jediným známým příslušníkem démonické rasy, který se vylízal z feen-texové destrukce. Na svět se díval rozostřeným pohledem osoby, která ještě úplně neuvěřila, že žije. Slýchal jsem tlukot srdce Vahanu v hlubinách našeho světa. Učili mě, že magie jádra nás udržuje při síle. Bral jsem to jako samozřejmost. Ale teď vím, že jsme přežívali jen ze setrvačnosti. Magie jádra skomírala, dokud se Vuan nevrátila.

Tay Wenova slova korespondovala s tím, co Tederikovi po částech sdělovali další Vahanci, a on si z toho skládal souvislý náhled. Konečně se dozvěděl, co místní po staletí tajili. Když bohové před eóny odcestovali, nitro světa ještě několik staletí bubnovalo v zavedeném rytmu. Ale jak čas běžel, harmonie se vytrácela, vibrace se utlumovaly. Několik posledních tisíciletí byly ozvy sotva patrné, a vahanští si na to zvykli. Došlo to tak daleko, že mladší generace nobility se je musely učit vnímat. Používaly se k tomu speciální techniky zklidňování dechu a vědomí.

Teprve před deseti lety zaznamenali u jádra mírné oživení. Přirozeně to časově korespondovalo s Vuaniným příletem na Bredeon, ale o tom nikdo nevěděl. Učenci z druhé kasty usoudili, že zesílení vibrací je příslibem, že by se bohové mohli vrátit. Staří mazáci z Generality zakázali tuto informaci šířit, ale jak se rytmus citelněji prosazoval, i oni opatrně připustili, že by na tom inzerovaném návratu mohlo něco být. Když nedávno Vuan překonala ztrátu paměti a konečně dorazila domů, její potomci nebyli zase tolik překvapení, jak se zdálo.

Od Tay Wenova uzdravení Tederik posílal do laboratoří Dannyho místo sebe, aby eliminoval třecí plochy s Vuan. Kromě košů s dobrotami jí posílal zprávy o stavbě sídla, a v neposlední řadě poslal i ten dopis, s kterým přišel Endemon.

Při každé výpravě Danny doloval informace z Huata a Ditruxe. Díky němu se k Tederikovi doneslo, že první pokusný přenos informací prostřednictvím flesshingů proběhl dramaticky ale úspěšně. Zbývá odstranit poslední překážky, a rozjedou to naplno. Nejdříve Han a potom Kerr se propojí s Vuaniným vědomím, a rozpomenou se na svou podstatu. Nově motivovaní skrze sestřinu bazální magii, a s možnou podporou debhátarů, se probourají do pulzujícího srdce Vahanu. Naladí se do společného rytmu, čímž zrekonstruují rozhraní a obnoví spojení na richotonní pleteň Metaprostoru. Tím by se měla jejich kondice definitivně obnovit.

Valná většina vahanské populace žila v dojmu, že bohyně po návratu z dlouhé a strastiplné pouti odpočívá. Vedly se disputace, co se bude asi dít, až za nimi Vuan přijde. Jaká bude? Co jim řekne? Bude je mít ráda? Tederika zaujalo, že v tom nebyl žádný strach z boží velkoleposti, ani podlézavé adorování. Nic takového, co předváděli Feustonovi pohrobci na Ok-Sawonu. Pikantní byl fakt, že ani ti nejstarší z Generality si nepamatovali, jaké to tu bývalo, než bohové odešli. Pamětníci padli ve válkách. Poslední písemné doklady spálil jistý generál Kuado v záchvatu šílenství následkem nákazy infonovou chřipkou před dvanácti sty lety. Hlavním zdrojem informací o trojčatech se tak stali mizeonští debhátarové.

Tederik se pracovně často stýkal s plukovníkem Dan Adonem. Nemohlo mu uniknout, jak usilovně šéf kontrašpionáže shání někoho, s kým by si mohl o starém Vahanu popovídat. Ironií bylo, že hned tři ze šesti debhátarů toho času pobývali ve vahanských laboratořích. Ale tam plukovník nesměl a pořádně ho to štvalo. Tederik se mu nedivil.

Po incidentu s Tay Wenem se vahanští začali o krále více zajímat. Jako kdyby uvěřili, že to s nimi myslí vážně. Do peřejí vám budu vděčná, sdělila mu doktorka Bea, Tay Wenova žena a Dexeyova dcera. Dokonce i Dexey přestal být tak naškrobený a sem tam prohodil i něco mimo ryze pracovní témata. Teprve nyní se Tederik dozvěděl, že jeho první generál má nějakou rodinu, na které si hodně zakládá, i když typicky vahanským způsobem, což znamená, že je nijak přehnaně nerozmazluje. A ti ostatní, kteří se mu před tím spíše vyhýbali, a viděli v jeho instituci nutné zlo, ho nyní chtěli poznat. Všichni ti důstojníci, poddůstojníci, jejich asistenti a všemožní příslušníci domácího a pracovního personálu obojího pohlaví, arcidesmoni i desmoni, se chtěli přátelit, byť to Tederik bral s rezervou. Poznáš je ne podle toho, jak se k tobě chovají, když jsi na vrcholu, ale podle toho, co s tebou udělají, když vězíš v díře, říkával otec.

Navzdory skepsi Tederikova ochranná krusta praskala, protože z mnoha spoluobčanů (raději o nich smýšlel jako o spoluobčanech než jako o "poddaných", kterými formálně byli) čišel upřímný zájem. Už to nebylo trpné plnění rozkazů jakéhosi cizince, dosazeného z vůle bohyně. I ta jeho dnešní účast na kontrolním dni na staveništi byla dílem iniciativní majorky Tessany, která se v roli hospodyně spokojeně zabydlela. Sedíte tu nad těmi papíry už tři dny, Veličenstvo. Zadek vám přiroste k židli. Běžte se proletět. Trocha čerstvého vzduchu vám prospěje.

Tak byl tu. Poslechl si zprávu majora Rewa o plánované instalaci vodních fontán v budoucí zahradě a lamentaci plukovnice Geney ke zpožděným dodávkám sazenic z Robustuy. Pak je všechny nechal jít dovnitř, ale on sám se omluvil.

Od moře se přihnal vítr a s ním přiletěl Dannavion. Snesl se k zemi a doskočil těsně vedle. "Nabídli mi hodnost plukovníka," oznámil.

Tederik se ušklíbnul. "Proč ne rovnou generála?"

"Byl by to první případ v dějinách, kdy do Generality vezmou arcidesmona, co se nenarodil jako voják," vysvětloval nevzrušeně bratr.

"Odmítni to. Pokud se jednou zařadíš, už nebude cesty zpět. Víš, jak to tu berou s dezercí. Tvoje sny o létání pro Alianci by vzaly za své."

Bratr se naježil. "Chci létat pro Vahan. Mám to tu rád. Poprvé v životě nemusím maskovat to, čím jsem. Tady se cítím skutečný. Chci do té armády. Chci, abys to podepsal."

"Nemůžeš dostat všechno, co chceš," procedil skrze zuby Tederik. "A nežij v bludu. Kdyby mě odrovnali, byl bys druhý na řadě. I kdyby tě nechali žít, pořád by ti mlátili o hlavu smíšený původ. Jinakost odrazuje. To si nepamatuješ, jak nás odepsali naši glennesijští leníci? Dokonce i velectění super urození příbuzní z matčiny strany se od nás odtáhli jak od prašivých psů."

Dany podrážděně rozhodil rukama. "Tihle takoví nejsou, Riku. Na nic si nehrají. Buď tě mají rádi nebo tě nenávidí. To nevíš, že Dexeyova babička pocházela z pantheonu sevenecké bohyně Beriony?"

"Hádám, že se sem dostala jako válečná zajatkyně," podotkl uštěpačně.

"Nejspíš jo," mávl rukou Danny. "Ale jakmile ji arcidesmoni přijali mezi sebe, měla vystaráno. Na Ok-Sawonu ti mažou med kolem huby, ale do sklenice ti hodí kapsli s jedem. Tady tě buď obejmou nebo ti rozbijou hubu. Když mají problém, vyzvou tě na souboj. To beru. Potřebuju věřit tomu, co dělám. Odmítám přešlapovat na místě jako ty."

"Takhle mě vidíš?" Tederikovi se zatmělo před očima. "Jestli se na rozdíl od tebe nevrhám do všeho po hlavě, ještě to neznamená, že přešlapuju na místě, sakra."

***