Z(a)tracené klíče I. – Pytel blech: kapitola 9. Mrznoucí slzy a krev

Tederik, Fenedion a Elevína byli na cestě do hor už sedmý den. Poté, co se u pašeráka zbavili původních převleků, nahodili nové. Dva těžké tažné koně a vůz s nákladem vína vyměnili za tři jízdní oře a jednoho valacha k přenášení zásob. Tederik inspirovaný démončinou akcí u brány, pro ně vymyslel novou legendu. Vydávali se za trojici osiřelých sourozenců z Křupanovy Lhoty. Z rodného statku je vyhnal lakomý dědic, považte, jejich nejstarší nevlastní bratr. A oni jsou teď odkázáni na laskavost dobře situovaného bezdětného příbuzného, který je inženýrem ve službách kallesijské Královské důlní společnosti. Právě za ním jedou, i když pořádně nevědí, kde přesně ho mají hledat, protože s ním naposledy mluvili před deseti lety.

Když o neveselých důvodech této výpravy jednoho větrného večera Elevína vyprávěla zvědavé hostinské z Krbcova dolíku, všechny kuchyňské děvečky plakaly. Tederik sám se přistihl, že je z toho příkoří, které ubohé sirotky postihlo, upřímně rozhořčený.

Jeli téměř bez zastávky celé dny. Dvakrát měnili koně, a stálo je to hromadu peněz a nervů. Přespávali v nejnuznějších hostincích, jedli mimo výčep, aby nepřitahovali zvědavce, odjížděli krátce po svítání. Před vojáky, které mohl regent do hor poslat, získali náskok celých tří dnů. Na Věrných planinách si mohli ostré tempo dovolit, ale jakmile začnou stoupat do hor, nezbude než zpomalit, jinak si koně zlámou nohy.

Taky únava si začala vybírat svou daň. Tederik původně plánoval prodiskutovat se společníky možné varianty postupu, ale pokaždé, když s tím začal, narazil na jejich vzájemnou nevraživost. Jak Fenedion tak Elevína byli přesvědčení, že k nalezení Dannaviona toho druhého nepotřebují. Oba si ten úkol uzurpovali jako výsadu, na kterou ten druhý nemá nárok. Nejdřív se zdálo, že se jen vzájemně pošťuchují, ale jak čas šel, byly jejich slovní výpady ostřejší a ostřejší.

Tederik je začal podezřívat, že soupeří o Dannyho přízeň, ačkoliv u toho dotyčný není. Zamýšlel se nad tím, proč jsou ti dva na sebe tak vysazení. Že by Fenovi vadilo, že je Elevína démonka? Poručík byl čistokrevný smrtelník, rodák z glenesijských planin. Jako takový byl vychovaný k ostražitosti vůči démonům. Dávno předtím, než přišel Feuston se svým proroctvím, lidé na Ok-Sawonu věděli, že existují světy mimo ten jejich. A z těch cizích světů přicházejí draci, co loví a žerou krásné mladé dívky. Anebo obskurní zvědaví lidičkové ve směšně barevných šatech, co všechno pozorují skrze malé kovové krabičky. 

Anebo taky hroziví démoni, kteří svádějí důvěřivé smrtelníky ke hříchům, aby mohli pohltit jejich pošpiněné duše. Samozřejmě že ve skutečnosti draci ty dívky nepožírají, ale žení se s nimi. Ti barevní lidičkové s krabičkami jsou reportéři videxu z Bredeonu. A hroziví démoni původem z Mizeonu neslídí po duších, ale po vitální energii, kterou přeměňují v magii. To všechno ale Fen jako bratrův pobočník určitě věděl. Přesto se na démonku díval úkosem a ona mu to vytrvale oplácela.

Jejich štěkání a popichování navzdory větru a mrznoucímu dešti bylo vyčerpávající. Paradoxně v situaci, kdy zastavovali na noc, a kdy přespávali ve společných cimrách (protože se vydávali za sourozence), spolu ti dva nemluvili vůbec. Cokoliv potřebovali, sdělovali si skrze Tederika. A on do jejich pletichaření nezasahoval, protože měl co dělat, aby ty drsné podmínky fyzicky zvládal. Usoudil, že pokud společníkům pomáhá vzájemně si nadávat, je to jejich věc. Několikrát koketoval s myšlenkou, že vstane uprostřed noci a ujede jim. Byl zvyklý jednat samostatně. Dva nepřátelsky naladění partneři věci spíš komplikovali, než usnadňovali. Ale nikdy to nedokázal udělat, protože ho bolelo celé tělo. Úměrně s tím, jak se vzdalovali od domova, ho častěji přepadaly křeče v žaludku, bodalo ho u srdce a točila se mu hlava. Věděl, že to není normální ani pro smrtelníka natož pro míšence, ale odmítl se tím zabývat.

Celý život byl zvyklý čerpat energii z richotonní pleteně, a pomáhat si tvůrčí magií. Kdykoliv se potřeboval někam přemístit, stačilo vyhledat soukromí a otevřít si portál. Přirozeně si o cílové destinaci předem nastudoval dostatek informací, aby nepřistál do jícnu sopky. I na studia do dalekého Simin-lanu přicestoval portálem, ačkoliv otec zařídil, aby to vypadalo, že odjíždí s ozbrojeným doprovodem. Nebyl zhýčkaný. Z valné většiny žil jako smrtelník a dokázal se tak i chovat. Jenom nebyl dostatečně houževnatý na několikatýdenní únavné plahočení o hladu a žízni mrazivou krajinou. Právě proto, že věděl, jakým způsobem jdou věci usnadnit, byly pro něj současné podmínky frustrující. Každé ráno se musel více přemáhat, aby vstal a jel dál. Na nohách ho držela hrůza, že přijde pozdě. Počáteční odhodlání se přetavilo v urputnou setrvalost.

***

Kašel a děs

Dannavion, prostřední syn glenesijské královny Euniky, spočíval na prohnilém a provlhlém kavalci, v lazaretu bohy zatraceného kopáčského tábora v horách, a zíral do hutného zasmrádlého šera. Poslouchal, jak divoce mu buší srdce a jak zběsile mu hučí krev v žilách. Vzdáleně k němu doléhaly další zvuky. Chrchlavý kašel, kvílení, nadávky.

Nemohl se hýbat. Tupá bolest v nohách byla jen součástí dalších bolestí, které už nedokázal lokalizovat. V mrazivém lazaretu ho udržovala naživu jen horečka. Měl žízeň, ale ne sílu, aby si zavolal o vodu.

Všichni polámaní mrzáci jen trpně čekali, až to skončí. Ti chudáci se těšili, že po smrti spočinou po boku prorokově v předpokoji síně Spících bohů. No, tak to hodně štěstí. A vlastně… ještě donedávna se na to Danny těšil taky.

Až do toho závalu ve štole Ojebanka III. nevěděl, kdo ve skutečnosti je. Dozorci v kárné karavaně mu řekli, že je odsouzený vrah a prznitel malých dětí. Vyděsilo ho to. Znechutilo. Na nic z minulosti si nepamatoval, ale jako vrah a deviant se necítil. Jak čas šel, začal o svém provinění pochybovat. Ostatní muklové si všimli, že právě jeho dozorci častěji a důkladněji kontrolují, což je navedlo k hypotéze, že spíš než za vraždy bručí z politických důvodů. To se mu líbilo mnohem víc, ale neměl způsob, jak to ověřit. Rozhodl se prozkoumat terén, a potom stanovit způsob útěku. Ale zrazovalo ho vlastní zdraví. Pořád kašlal, všechno ho bolelo. Práce ve tmě a mrazu. Hnusné jídlo. Noci s trhaným spánkem pod dvojitou dekou s drkotajícími zuby. Ráno býval unavenější než před ulehnutím. Než se stačil rozhoupat k nějaké útěkové akci, spadla na něj a na sedm dalších zoufalců hora kamení v Ojebance. Tahali je ven dva dny. Tři kusy odtáhli rovnou na umrlčí hromadu, ostatní včetně Dannyho přenesli do téhle čekárny na smrt.

Když se štola zhroutila, probral se dřív, než ho ze závalu vytáhli. Ležel pod kamením a věděl, že je něco jinak. Nejmenuje se Chrusta. Nepochází z Dolního Veveřína. A především není vrah a úchylák. Cítil tíhu ale ne bolest. Jeho minulost se mu rozevřela jako obří malovaný vějíř matčiny oblíbené dvorní dámy. V první chvíli se dokonce zaradoval! Vzápětí na něj dolehly všechny důsledky jeho situace. Tohle už nerozchodí. A co hůř! Byl si naprosto jistý, že Tederik, ten vzorný zodpovědný blázen, touto dobou dělá první poslední, aby ho našel. Možná se právě teď pachtí skalami, možná s sebou táhne i Endemona. Protože jestli se kluk uzdravil, Rik by ho nenechal Kallovi na pospas, to by ho raději vzal na nebezpečnou výpravu do hor. A Endy by jistě souhlasil. Ano, to by bylo jeho bratrům podobné. Jenomže přijedou pozdě. Všechnu námahu a veškeré nebezpečí podstoupí zbytečně. Z Dannyho oka stekla horká slza.

Střídavě se propadal do milosrdných mrákot a zase se probouzel do tříštivé reality. V hlavě mu vířily útržky minulosti jako záběry z filmů, které si na Ok-Sawon donášeli z Bredeonu. Z ničeho nic si vybavil jedno slunečné zimní odpoledne, kdy byla rodina ještě v pořádku. Tou dobou stále častěji přespával v hostinci u Elevíny, ale právě toho odpoledne přišel za Endemonem. Nesl mu nový Věstník Sunnisenské polytechniky, na který natrefil na nikodemském zbrojařském veletrhu. Otci o svých výpravách do "ciziny" raději neříkal. Darmo by ho tím rozčílil. A neměl v plánu se svěřovat ani Rikovi, protože byl v jistém ohledu ještě uprděnější než otec. Omlátil by mu o hlavu, že na Nikodemu byl během posledního roku už pětkrát a že tím na rodinu zbytečně přitahuje pozornost.

Endyho nenašel ani v knihovně ani v laboratoři, ba dokonce ani v ložnici. Vypravil se tedy do jámy lvové, do matčiných komnat. Krátil si cestu skrze křídlo ministerstva války. Viděl sám sebe, jak dupe po mramorových dlaždicích, jak si to uřícený z koňského hřbetu štráduje chodbou lemovanou válečnými trofejemi pradědečka Bireka. U dveří do otcova kabinetu natrefil na prastrýčka Vaugena, diákona Feustonovy církve. Jeho přítomnost v paláci Dannyho překvapila. Tento příbuzný z matčiny strany se s otcem stýkal výhradně formálně, ve své úřadovně ve městě. Dělalo mu dobře, když královnin manžel vážil cestu za ním, a ne naopak. Dany si škodolibě pomyslel, že musel mít Vaugen opravdu naléhavý důvod, aby překonal svou ješitnost. Halasně hosta pozdravil: Strýčku Vaugene! Co ty tady? Vypadáš nějak přepadle. Nebolí tě zuby? Shrbený Vaugen, který opravdu nevypadal dobře, se narovnal. Tvrdě se na Dannyho podíval a řekl: "Měl by ses modlit, ty nezvedený spratku."

Danny vykulil oči. Já? Modlit se? A proč? Pobaveně se rozchechtal.

Vzápětí se zarazil, když z kanceláře zaburácel otcův hlas. Ne! V žádném případě!

Otec řval málokdy. Dannyho to přimělo přiskočit ke dveřím a přiložit ucho na dřevo. Trochu si vypomohl rozhraním, aby zesílil smysly. Na Vaugenovu přítomnost nebral ohled, protože ten o rodinných podivnostech dávno tušil své.

…žádné násilí, pronesl kdosi neznámý suchým, téměř šelestivým hlasem. Dobře a v klidu si můj návrh rozmyslete, drahý příteli. Za pár dní budete všechno vidět jinak. Přijďte za mnou na diákonii. Znovu si o všem promluvíme…

Vypadněte a hned! zařval otec.

Vaugen s povzdechem vstal, jako kdyby se připravoval, že vyhazovaného hosta doprovodí. A Danny se klidil, protože nechtěl naštvanému otci vletět do rány. Však jestli je to něco důležitého, určitě se to dozví. Nejspíš jde o sto desátou žádost Církevního kondominia o povolení výstavby nového, moderního a důstojnějšího chrámu Feustonovy církve v Glenu. Všechny předchozí matka na otcovu radu zamítla a zamítne i tuto.

Aspoň to si Dannavion tehdy pomyslel. Ale asi o žádnou stavbu nešlo. A možná že tou osobou, co otce tolik rozčílila, nebyl činovník z Nokwelu, ale někdo úplně jiný. Mnohem později Dannymu došlo, že ten suchý skřípavý hlas měl cizokrajný přízvuk. Nepřipomínal žádný z jazyků, který Danny znal. A ten zvláštní naléhavý a ustaraný tón…

Po setkání s Endemonem se Danny vrátil do hospody k Elevíně. Už byli po večeři, když do hospody dorazil posel se vzkazem. Byl od otce. Hanoden Dannyho žádal, aby se nazítří ráno dostavil do paláce kvůli naléhavému rozhovoru. Danny doufal, že Endy držel jazyk za zuby a jeho nečeká přednáška o zbytečném courání po industriálních světech. Ale třeba to bude souviset s tím otravným hostem.

V noci se strhla sněhová bouře. Nečekaná a divná. Nebe se náhle zatáhlo těžkými mraky, zvedl se vítr, začalo sněžit. Takovou fujavici nepamatuju, prohodila ponuře El při pohledu z okna. Vidíš, ty vločky? Jsou velké a připomínají peří. Jako kdyby to ani nebyl sníh. Danny ji vzal kolem ramen a zatáhl do postele.

Ráno se oba probudili do jiné reality. Tvary věcí se hroutily, barvy zešedly, svět ztratil obvyklý jas. Dannyho a Elevínino rozhraní bylo… pryč. V prvním sledu si připadali jako omámení. Danny se dopotácel do stáje, osedlal koně a jel do paláce, kde se dozvěděl, že otec za podivných okolností zmizel. A máti ležela s bolavou hlavou. Endemon vyšiloval, že ji nedokáže ulevit, protože není schopný sáhnout po své magii. A Tederik mlčel a kroutil hlavou…

V tom chaosu, co se později rozpoutal, Danny zážitek s cizincem za dveřmi úplně vytěsnil. Ale teď by dal ruku do ohně, že ta nevítaná návštěva s otcovým zmizením souvisela. Tajemný host dával tátovi pár dní na rozmyšlenou. Něco po něm chtěl. Otec ho odmítl. Host tátu sebevědomě ujišťoval, že za pár dní změní názor, a že se dohodnou. Ale k tomu nedostal příležitost. Znamená to, že mu ruply nervy a zasáhl dřív? Nebo se do toho vložil někdo další?

Tolik otázek. Štvalo ho to. Měl se svým životem tolik plánů. Ale možná ještě není pozdě. Možná to bráchové stihnou. Možná…