Z(a)tracené klíče I. – Pytel blech: kapitola 8. Na severu HUJ, na jihu FUJ!

Pozdě odpoledne vyjel ze dvora hostince v Glenu nákladní vůz tažený dvěma těžkými valachy. Na kryté korbě ležely bedny se surovou vlnou a dvě desítky sudů s vínem. Na kozlíku se tísnily tři teple oblečené osoby. Opratě svíral hubený nerudný vozka. Vysokou kožešinovou beranici měl naraženou do čela, z obličeje mu byla vidět jen střapatá neupravená brada. Po jeho levé ruce seděla mladá, tmavovlasá a neobyčejně pěkná dívka ve vypasovaném tmavomodrém kabátě. Byla natolik marnivá, že si ani v třeskuté zimě nenasadila na hlavu čepici. To ta druhá žena, korpulentní a vrásčitá, která seděla po vozkově pravici, byla nabalená řádně, jak se na takovou cestu v zimě sluší. Měla na sobě objemný sytě rudý plášť s kapucí, kolem boků a přes kolena měla přehozenou kostkovanou houni, a v pletených palčácích držela kameninovou čutoru s horkým nápojem, ze které si každou chvíli přihýbala.

Když vůz dorazil k městské bráně, museli zastavit. Cesta ven byla zatarasená dalšími povozy. Hemžilo se to tam vojáky v trojích uniformách. Černé kabáty patřily ke Kallově cizinecké legii, šedé tuniky s oranžovými plédy a barety se řadily k církevním jednotkám, a tmavě modrá saka náležela poražené glenesijské armádě.

Od nespokojeně povykujících vozků se cestující doslechli, že regentovi žoldáci kontrolují nákladní vozy. Otevírají bedny se solí, nahlížejí do košů s rybami, rozmotávají balíky se suknem. Vyptávají se na jména, chtějí znát cíl cesty. Glenesijští vojáci šacují chuďasy s nůšemi, co opouštějí město po svých, zatímco církevní ozbrojenci zastavují a zpovídají všechny movité a dobře oblečené aristokraty a měšťany, kteří projíždějí branou na koních.

"To nevypadá dobře," prohodila zádumčivě stará dáma Tederikovým hlasem. "Jestli se nedostaneme na řadu do devátého večerního rázu, strážní bránu zavřou. Nemáme čas trčet tu přes noc. Půjdu pěšky. Budu potřeštěná stařena, co jde sbírat čemeřici k odpuzování démonů."

Vozka se křivě usmál. "Nevadí, že je sníh, Výsosti?"

"Čemeřice kvete pod sněhem," zahuhlal Tederik přezíravě. "To jste nevěděl? Dole u řeky je jí plno. Potřeštěná stařena v první vesnici sežene koně, a vyrazí na sever. Ubytuje se v církevní noclehárně, v Kallově výspě, a nechá tam vzkaz, abyste případně věděli… "

"Ještě s tím počkejte, Výsosti," zašeptala mladice. "Nechejte mě, ať to zkusím po svém."

Vozka do ní šťouchl loktem. "Nechcete si radši nasadit čepici, dámo? Zmrznou vám uši."

Ale kráska pohodila hlavou. "To není váš problém, kočí. Dívejte se a učte se."

Seskočila z kozlíku a přicupitala k důstojníkovi v uniformě cizinecké legie, který se otráveně opíral o zídku městské strážnice. Uvnitř domku běžně přebývali úředníci celní správy, ale v zimě se tam chodili ohřát i příslušníci pořádkových hlídek. Dnes tam bylo plno a pro hordu vojáků tam už nebylo místo. Proto ten důstojník vypadal tak naštvaně.

Marnivá mladice se na žoldáka zářivě usmála a odhodila si z čela pramínek lesklých tmavě hnědých vlasů. "Pěkné pozastavení, pane kapitáne," pozdravila uctivě. "Jestlipak mluvíte po našem?"

Když na to voják, asi čtyřicetiletý chlap, ošlehaný drsným zabijáckým řemeslem, neochotně přikývnul, potěšeně zamávala řasami a zavalila ho hromadou slov. Samozřejmě chtěla vědět, co se stalo, že je u brány takové srocení. Snad tu někoho nezavraždili? Nebo chytají nějakého zloděje?

Na vojákovu strohou odpověď, že není dovoleno sdělovat důvěrné informace civilistům, bezelstně vykulila už tak velké oči. Načež chápavě pokývala hlavou, že takovým nebezpečným věcem ona nerozumí, ale že to musí být hrůza honit zločince v takové sibérii. Vzápětí si posteskla, že jen doufá, že to zdržení nebude trvat dlouho, protože si dělá starosti o babičku. Převáží ji na statek v Křupanově Lhotě, aby se mohla zúčastnit pohřbu své sestry. Babička už není nejmladší a zima jí nesvědčí.

Elegantním prstíkem ukázala tumpachově se tvářícímu žoldákovi na vrásčitou dámu na kozlíku, která mu roztřeseně pokynula. Krásná vnučka se ani na chvíli nezastavila. Zahrnula nešťastníka litanií na téma strastiplného cestování s vozem naloženým vlnou do křupanské přádelny a vínem pro místního hostinského, protože když mají tu cestu, nepojedou přece s prázdnou. Křupanova Lhota je od Glenu pouhé dva rázy jízdy, a oni plánovali, že tam do tmy budou. Ovšem jakmile se setmí, bude to mnohem obtížnější. Jejich kočí, ten zamračený morous, ještě donedávna rozvážel mouku z říčního přístavu. S cestami mimo město nemá zkušenosti, ale museli ho najmout, protože ten starý zkušený, leží se zlomenou nohou.

Mlela a mlela. Pověděla, jak se jmenuje a kde bydlí a že před týdnem oslavila šestnácté narozeniny. Vytáhla z něj, že se jmenuje Ofys, že pochází ze Simin-lanu, kde měl jeho otec pavoučí farmu. Potěšeně prohlásila, že je tedy pravda, co se o chovatelích simin-lanských pavouků proslýchá, a sice, že jsou to velice ušlechtilí a vzdělaní lidé. Pochlubila se, že její otec je koncipientem soudního dvora. Upejpavě prozradila, že se každou nic-děli před západem slunce prochází po Birekově nábřeží, a obdivuje lodě plující po řece, protože jí připomínají dobrodružství z dalekých krajů, o kterých si čte v knihách. Možná by se tam na tom nábřeží mohli někdy sejít, protože by si ráda poslechla, jaká protivenství ve své náročné službě musel pan kapitán překonat.

Zamračený vozka a stará vrásčitá dáma to extempore apaticky sledovali.

"Strašná potvora," zabručel polohlasně vousatý vozka.

"Říkala, že v tom má praxi," zašeptala stará dáma. "Ale raději to popoženeme," dodala a jako na povel se sípavě rozkašlala.

Rozverná koncipientova dcerka zatím dál tlačila na pilu. Kulila oči, popocházela dva kroky tam a dva zpátky, rozkládala rukama a vlnila se v bocích, a vrkala a ševelila, zatímco ten ubohý voják pozvolna vláčněl a nafukoval se pocitem vlastní důležitosti, protože ta krásná malá věcička by se přece neusmívala na nějakého bezvýznamného troubu.

Stará dáma kašlala stále častěji.

"Ubohá babička," posteskla si vnučka. "Ještě se nastudí. Nemohl byste se přimluvit, aby nás zkontrolovali přednostně? Protože jinak nevím, jestli tu cestu mrazivým temným úvozem vůbec přežijeme."

Kapitán Ofys, navnaděný vyhlídkou ženitby s půvabnou koncipientovou dcerkou, vypjal hruď a zabručel, že tedy udělá, co půjde. Napochodoval k bráně, kde jeho podřízení šacovali náklad s keramickými hrnci, proloženými slámou, a nahnal je k povozu své šestnáctileté obdivovatelky, to vše za nesouhlasného kafrání ostatních formanů.

Ofys podřízeným nařídil, aby prohlédli náklad, a aby to nezdržovali, protože přece nechtějí mít tu starou paní na svědomí. Osobně šel zkontrolovat vozku i pokašlávající starou paní. Vozku požádal, aby si sundal čepici, aby si ho mohl lépe prohlédnout. Když to oslovený udělal, kapitán vytáhl z kapsy papír s nakresleným obličejem. Porovnal vozkovu podobu s obrázkem, zavrtěl hlavou a prohlásil, že tedy mohou jet. Ke staré paní se raději příliš nepřibližoval, protože setrvale kašlala. Zato její vnučce dvorně pomohl vylézt na kozlík s příslibem, že příští nic-děli v podvečer na to Birekovo nábřeží určitě přijde.

Dokonce přinutil kočího, jehož náklad aktuálně blokoval bránu, uvolnit cestu, aby mohl povoz koncipientovy dcery projet ven.

***

Jen co byli z dohledu, nasadila si promrzlá Elevína na hlavu tlustou pletenou čepici, omotala si krk šálou, a přes ten pěkně vypasovaný tmavě modrý kabát si přehodila mnohem teplejší a objemnější kožešinový plášť. Tederik vytáhl kapesník a jal se slupovat zaschlé koláčové těsto z obličeje. Kožešinou lemované manžety dámského pláště mu v tom překážely, po těle zabaleném do mnoha vrstev šatů, mu stékal svědivý pot.

"Nemůžu se dočkat, až se z té nádhery zbavím," zabručel.

"A já se těším, že se oholím a slušně obleču," přidal se Fen.

"Na první křižovatce odbočíme doprava," řekla Elevína. "Když si pospíšíme, dojedeme k Pasonově samotě ještě za světla. Jak už jsem řekla, Pason je pašerák a nebude se na nic ptát. Myslím, že by mě nezradil, ale raději se tam moc nerozhlížejte, protože za jeho zaměstnance neručím. Jenom se převlékneme, vyměníme koně a vyrazíme."

Ujížděli na západ, posléze odbočili severním směrem. Na krajinu se pomalu snášelo šero. Tederik měl na Fena a Elevínu stovky otázek, ale ledový vítr bodající do tváře ho umlčel.

***

Důsledky audience u Zvěstovatele Lupecha

Endy se probral nahý a zmlácený v církevním vězení. Trčel v kleci, kolem které se zvědavě poflakovali ostatní provinilci. V cele jich bylo celkem šest, ale jedině jeho nacpali do klece v obavě, že by mohl někoho roztrhat.

Spoluvězňové z něj byli tak vyděšení, že naléhavě prosili strážné, aby od nich "démona" oddělili dřív, než je uhrane svým děsivým pohledem, či jim sežere duše. Endy míval poťouchlé nutkání vyvést ty prosté lidi z omylu. Vysvětlit jim, že není žádný obyčejný "démon", ale vahanský desmon, jehož předkové vzešli z krvežíznivých šupinatých sůsů, kterými na démonických světech démoní maminky straší zlobivá démoní batolata. Ale pokaždé si to zavčasu rozmyslel.

Situace se vyhrotila do té míry, že byl povolán samotný ředitel kanceláře Prvního Zvěstovatele, aby vášně uklidnil. Prelát ubohým odsouzencům laskavě vysvětlil, že už se démona obávat nemusejí, protože s ním Druhý Zvěstovatel bojoval a zneškodnil ho. Tím ho připravil o veškerou nepřirozenou moc. Tentýž úředník Endymu skrze mříže klece prostrčil žlutě obarvenou kutnu hříšníka a přikázal mu, aby zakryl svou bídnou nahotu, načež mu dovolil klec opustit. S patřičným patosem mu oznámil, že za napadení Druhého Zvěstovatele, ho odsoudili k Svatému žehu, což je forma milosrdné smrti upálením. A že by se měl modlit, aby jeho Excelence Lupech ta hrozivá zranění přežil, jinak by to s tím trestem mohlo být ještě horší. Když se Endy drze otázal, co je horší než obyčejné upálení, dozvěděl se, že mnohem horší je věčné zatracení. Obřadem Svatého žehu se zločinci dostává velké milosti. Hříšné tělo je zničeno, ale očištěná duše odchází do předpokoje Spících bohů, k nohám samotného proroka Feustona. Věčným zatracením se rozumí odvržení duše upalovaného hříšníka prostřednictvím recitace posvátných kleteb. Dále bylo Endymu sugestivně vylíčeno, jak dezorientovaná nešťastníkova duše bloudí posmrtnou pustinou a navěky úpí žalem, protože jí bylo odepřeno setkání s prorokem.

To mu připadlo natolik zábavné, že se rozchechtal, čím si vysloužil další nářez. Od té doby už věznitele ani spoluvězně neprovokoval. Jeho společníci si od něj drželi obezřetný odstup. Blekotali kajícné či žalostné litanie, ale nepřestávali ho sledovat. Pod takovým dozorem bylo těžké zkoumat pevnost kamenných zdí a odolnost mříží. Církevní vězení bylo dobře střežené zevnitř i zvenčí, a šancí k útěku mnoho neskýtalo.

Měl nadměrné množství času přemýšlet, co všechno udělal špatně předtím, než se do Nokwelu vůbec dostal. Nejdřív si myslel, že jeho nejhorší chybou bylo, že důvěřoval nevhodnému muži. Ale po čase se dovtípil, že to byla pýcha. Ačkoliv ho Tederik varoval, aby si dal na Karafa pozor, Endy si myslel, že je dost chytrý na to, aby si s fanatickým uctívačem prefabrikovaného idolu poradil. Načež mu ten smrtelník dokázal, jak se mýlil. A když se pak Endy těšil Lupechově pozornosti, bylo na veškerou obranu pozdě.

***

Celá audience byla jeden velký průšvih. Církevní vojáci jej přivedli do Lupechova kabinetu a nechali ho s ním o samotě. Druhý Zvěstovatel, tlusťoch nadutého vzhledu s očima zapadlýma v nakynulém obličeji se rozvaloval v křesle vyloženém polštáři, co vypadalo jako menší postel. Před sebou měl stůl, na kterém leželo jakési kovové nářadí. V ruce svíral sklenici s hustým oranžovým likérem. Zatímco Endy stál u dveří tak, jak mu předtím Karaf poradil, Lupech na něj mlčky zíral, přičemž pomalu srkavě popíjel. Když byla sklenice prázdná, potěšeně zamlaskal a pronesl: Takový pěkný chlapec, a tak zkažený. Ale žádný strach, my jej dokážeme napravit. Sytým hlubokým hlasem, za který by se nestyděl ani operní pěvec, Endymu oznámil, že se mu navzdory jeho nečistému původu dostane nesmírné výsady. Dnešním dnem se znovu narodil. Zapomene na své jméno i na svou minulost. Zde v srdci prorokovy církve se stane někým novým, mnohem lepším, požehnaným.

Pak se Zvěstovatel nečekaně zlehka vyhoupl ze svého nadměrného křesla, obešel stůl, a zamířil přes celý kabinet přímo k Endymu. A jak se blížil, padala na Endyho divná tíseň. Jako kdyby na něj někdo hodil těžkou deku a stále více ji utahoval. Prelát se zastavil tak blízko, že Endy cítil jeho nakyslý dech. Endyho srdce se rozbušilo ještě prudčeji, když zaznamenal, že Lupech si pozorně prohlíží jeho krk, pevně ovázaný šátkem. Když byl zdrogovaný, Karaf musel vidět jeho šupiny. Z toho, jakým způsobem si ho Lupech prohlížel, jak u toho funěl, začínal být Endy v rozpacích. V duchu si stále opakoval, že musí působit smířeně. Potřebuje preláta přesvědčit, že se podrobí, protože jenom tak dostane šanci prásknout do bot, za Tederikem a za Dannym, pokud ten sakra ještě žije.

Než nastoupíš dráhu akolyty, řekl vlídně Lupech, budou tvé tělo a duše očištěny v dýmu ze suwanových semen. Jeho účinky, jak je ti nejspíše známo, zbaví tvé tělo jednou provždy hříšného chtíče.

Chtějí z něho udělat eunucha? A čekají, že nebude protestovat? Nadechl se, aby prelátovi předestřel, že on se cítí čistý dostatečně, a že by se rád bez suwanové očisty obešel. Jenomže ze sebe nemohl vypravit ani slovo. V panice otevíral a zavíral pusu jako ryba na suchu. Že by ho ten chlap magicky ovládal? Vysoce postavený prelát, co disponuje talentem, to nejspíš dokáže. Možná proto přišel blíž. Protože k ovládání na dálku je zapotřebí více síly.

Tvoje hlava bude zbavena vlasů a obočí, pokračoval zaníceně Lupech, a v rozporu s obsahem jeho slov se zdálo, že si to užívá. Stejně tak bude z dalších částí tvého těla odstraněno veškeré ochlupení. Symboly marnivosti musí pryč, abys jimi neuváděl do pokušení světské osoby, s kterými budeš, zřídka ale přece, přicházet do kontaktu.

Pak zcela nečekaně vztáhl ruku a zajel jí Endymu do vlasů. Nehýbej se, zafuněl. Uchopil vlasy do hrsti a zatahal. Jak jsou jemné, zavzdychal. Ale pro větší slávu církve je taková oběť nepatrným střípkem. A to ještě nevíš, dodalnatěšeně, že tím povolaným, kdo tě marnivých atributů krásy zbaví, budu já sám, osobně.

Endy se mu chtěl vytrhnout, ale nedokázal se pohnout. Bezmocně sledoval, jak ho prelát bere za ruku a vede ho ke svému stolu. Endyho pohled padl na to stříbrné nářadí. Rozpoznal tři břitvy, dvoje nůžky a jedny kleště. Kleště?

Prelát sledoval, co přesně ho tolik zaujalo. Přejel dlaní po Endemonově bušícím hrudníku, a soucitně zaševelil: Snad sis nemyslel, že bys mohl sloužit prorokovi, a stále mít na těle ty odporné démonické součásti? Ale nemusíš se bát. Dostaneš lék, který tvou bolest utlumí. Kleště přijdou na řadu až jako poslední.

Endymu se chtělo zvracet z toho, jak se ho hnusák dotýká a při představě, co s ním zamýšlí, absolutně šílel. Zoufale hledal řešení, jak uniknout, ale tělo ho stále neposlouchalo. Potom ho prelát konečně pustil a šel ke skříni. Jak se vzdaloval, tíha Endyho postupně opouštěla, ale stále to nebylo dost. Lupech vytáhl ze skříně láhev s oranžovým obsahem. Toto pomůže rozptýlit tvé obavy, pěkný chlapče, zaševelil a přistoupil ke stolu. Rázným pohybem shrnul nářadí na stranu a řekl: Svlékni se, a ohni se tady přes ten stůl, ať si tě můžu prohlédnout.

V té chvíli se Endy dokázal poprvé pohnout. Ale místo aby se dal na úprk, s hrůzou sledoval sama sebe, jak se skutečně začíná zbavovat oblečení. Rozepínal přezky na kabátu, navzdory tomu, že nechtěl. V jeho staré učebnici elementární magie byla kapitola o metodách, jak se bránit útoku silnější cizí vůle. Ale všechny návody předpokládaly, že napadený má k dispozici alespoň střípek bazální magie. Nic takového teď Endy neměl. Prsty se mu třásly, byly jako ze dřeva. Svlékání šlo pomalu a ztěžka.

Tak se tomu tolik nebraň, a půjde to snáz, broukl netrpělivě prelát. Endy ho nevěřícně sledoval, jak si s rozvahou rozvazuje uzel oranžové šerpy. Ukázalo se, že nemá na sobě jednoduchou kutnu, ale spíše plášť, jehož cípy se s vlněním rozevřely a odhalily bledé nafouklé břicho i to pod ním. Stříhání, holení a trhání samotným Druhým Zvěstovatelem je výsada, kterou si musíš zasloužit, chlapče, zahlaholil, a oči sevřené tukem vystlanými víčky mu zaníceně hořely. Jsi dostatečně vyspělý, abys věděl, co po tobě chci.

Když se Endy zbavil kabátu, a stejně pomalu a neochotně si začal rozepínat košili, prelát podrážděně zasyčel, přiskočil a košili na něm roztrhal. Smýknul s ním na křeslo, sundal mu boty, a nakonec z něho stáhl kalhoty i spodky. Během té nepříjemné procedury ho držel v područí tíhou své vůle.

Endy v duchu zoufale hledal způsob záchrany, ale jeho myšlenky zběsile vířily. Místo aby se soustředil, rodily se mu v hlavě pitomosti. Kdyby například mohl mluvit, byl by se Lupecha zeptal, jak si dokázal udržet potenci navzdory očistě v duwanovém dýmu. To jako nebyl akolyta? Nebo mají v systému bordel? Endy si uvědomil, že jeho racionální já odmítá přijmout, k čemu se reálně schyluje, proto ho zavaluje neužitečnými blbostmi. Ale pravda je, že se to děje. Napadlo ho, že takové vynakládaní magických sil smrtelníkovi nemůže vydržet dlouho. Dříve či později se vyčerpá. Tu chvíli je nutno využít.

Zatím to vypadalo, že Lupech má energie dost a dost. Jakmile Endyho úplně svlékl, s potěšeným chrochtáním ho zvedl, ohnul ho přes stůl a přitiskl hrudníkem a tváří k desce. Hladil ho po zádech, štípal do zadku a blekotal: Však si taky přijdeš na své. Ještě budeš rád, že sis to užil, protože to bude naposledy. Vždyť víš, po suwanové kúře budeš mít utrum.

Endy horní polovinou těla připláclý ke stolu zatínal ruce do jeho hran a bezmocně supěl. Představa blížící se potupy ho doháněla do stavu naprosté zuřivosti, současně si uvědomoval, že vztekání nepomůže. Jeho pozornost zaujal stříbrný záblesk nářadí, které hnusák předtím odsunul. Zatímco ten se na něj zezadu tlačil a otíral, a blekotal cosi o nezapomenutelném potěšení, Endy se pokusil natáhnou ruku. Bezúspěšně. Ale jak na něj slizoun zezadu stále víc dorážel, přestával se tolik koncentrovat na udržování Endyho podrobení. Jakmile Endy ucítil, že tíha polevuje, podařilo se mu rukou pohnout. Sevřel v pěsti první věc, na kterou dosáhl. Nůžky. Ve chvíli, kdy se hnusák tvrdě začal dobývat do Endyho zadku, a jeho vůle se ještě více rozptýlila, Endy se vzepřel, otočil se a bodl. Nůžky zajely do hnusákova břicha jako do másla. A znova. A ještě…

Lupechův řev přivolal stráže. Museli čekat hned za dveřmi.

Ten kluk je démon! vřískal Lupech a držel se za břicho s rukama od krve. Napadl mě, když jsem ho odhalil. Podívejte se, co má pod tím šátkem! Zrůda z temných světů! Do ohně s ním!

Nedostal příležitost k obhajobě. Než se stačil vzpamatovat, strhli ho na zem. Několik rukou ho drželo, zatímco mu nožem odřízli šátek. To jsou šupiny! Je to zatracený démon! Nejdřív hulákali, pak do něj začali kopat. Do břicha, do žeber, do hlavy…

A tak se tedy ocitl ve vězení s vyhlídkou na posvátný žeh. Jestli se tedy něco zásadního nestane.

***