Z(a)tracené klíče I. – Pytel blech: kapitola 7. Útěk z Feustonova chrámu

Otci se nelíbilo, že se prorokovi emisaři nenápadně rozlézají po celém Ok-Sawonu. Ti výše postavení jsou inteligentní, vysoce vzdělaní, dobře vychovaní. Zabydlují se v civilních úřadech a institucích jednotlivých říší, stávají se rádci, učiteli i bankéři korunovaných hlav, a nikdo v tom nespatřuje nic nepatřičného.

Hanoden viděl činovníky Feustonovy církve jako vzmáhající se hrozbu. Upozorňoval na to, že i ti nejobyčejnější církevní vojáci prošli školami a získali základní svěcení. Umějí stejně dobře bojovat jako vykonávat misijní činnost. Nejdříve jedno a pak druhé. Otec byl na misionáře alergický. S jistým sebezapřením navázal vztahy s glenesijským diákonem Vaugenem, příbuzným z matčiny strany. To za ním posílal všechny delegace z Tersonu, aby měl alespoň navenek od církevních aktivistů pokoj. Krátce po svatbě dokonce církvi věnoval nějaké peníze na rekonstrukci střechy a na nové pozlacení relikviáře, ale současně královnu přesvědčil, aby výstavbu dalších modliteben v Glenu nepovolovala. Z toho důvodu mají vyznavači Svatého Feustona v celé Glenesii pouze jediný svatostánek, zlými jazyky žertem nazývaný Křupanovou modlitebnou, ačkoliv v sousedních zemích jich provozují desítky.

V tom jediném glenesijském chrámu Tederik teď prodléval. Recitování šesti set šedesáti dvou veršů Písně písní trvalo věky a nic nenasvědčovalo tomu, že by to mělo brzy skončit. Bylo mu zle od žaludku, zpocené oblečení se mu lepilo na kůži, točila se mu hlava. Ostatní přítomní, přestože setrvale recitovali, působili docela svěže. Nejspíš je posilovala ryzí víra.

***

Tederik měl rozjímání u kostí akorát dost. Byl čas konat. Když si vybíral místo v síni, úmyslně se nedral dopředu. Poklekl do poslední řady tak, aby na jeho záda mohli vidět služebníci chrámu, hřadující na lavicích podél stěn. Teď toho využije.

Zakymácel se a padal. Až na poslední chvíli se opřel o dlaně, aby si nezlomil nos. Ležel na břiše, obličej tiskl k zemi a předstíral mdloby. Škvírami přivřených víček pozoroval podrážky bot dámy, co klečela před ním. Byla tak ponořená do nábožného vytržení, že si ničeho nevšimla. Ostatní věřící jakbysmet. Ale snad si všimnou jiní.

Minimálně desetkrát se nadechl a vydechl a pořád se nic nedělo. Ti mnichové tam vzadu snad chrápou. Musí přitvrdit. Nadechl se a dlouze a procítěně zachrčel. Vzápětí zazmítal rukama i nohama, jako kdyby byl v křeči.

Někde v dálce cosi zarachotilo. Ozvalo se pleskání střevíců o kamenné dlaždice. Kdosi ho uchopil za ruce a za nohy. Byl zčásti tažen a zčásti nesen někam pryč. Ovanul ho čerstvý vzduch.

"Co se stalo?"

"Odpadl při kontemplaci, Osvícený sorime,"

Tederik průběžně chroptěl, třeštil oči do ztracena jako šílenec. Dalo mu hodně práce se na ty osoby nedívat.

"To je přece normální. Proč jste ho tam nenechali, pitomci? Na konci by se probral."

"Ale to je princ. Nejstarší syn královny Aurey."

"Ten odpadlík, co žádal o rozhřešení? Diákon se o něm zmínil. Chm. Venku čekají regentovi vojáci. Tak pro ně doběhněte, ať si ho odnesou."

"Ale Blahoslavený diákon přikázal, abychom ho přivolali, kdyby se s princem cokoliv dělo."

"Vy jste mi nějaký chytrý. Chm. Když to řekl diákon, tak ho samozřejmě musíme poslechnout. Zaneste kajícníka do diákonovy pracovny."

Následovalo další přenášení. Zšeřelé chodby a schodiště vystřídala dobře vyvětraná a osvětlená kancelář plná diákonových poskoků. Jejich šéf nosiče zadržel. Řekl jim, že Blahoslavený diákon má právě jednání s obchodní federací. Další žadatele příjme, až jednání skončí.

Tederikovo tělo dopadlo na měkký podklad. Ležel na čalouněné lavici, zíral do stropu, periferním viděním sledoval, jak se k němu trousí diákonovi úředníci a jak si ho prohlížejí.

"To je ten, co prohrál v Mumravské nivě a potom zaútočil na regenta?"

"Ne. Toho kamsi zavřeli. Tohle je jeho bratr. Ten opožděný."

"Jaký pěkný silný chlapec. Já myslel, že je to ten prvorozený."

"On je obojí. Je prvorozený a opožděný současně. Vždyť se podívejte na ten tupý výraz."

Tederik supěl, třásl se, slintal a koulel očima, přičemž se alespoň dosyta vynadíval na své obdivovatele. Byli to muži a ženy středního věku, navlečení do máslově žlutých kaftanů, převázaných oranžovými šerpami. Na límcích měli znaky trumpety, symbolizující prorokovo celoživotní dílo.

Jeden inkoustem začerněný prst mu sáhl na nos. Něčí ruka ho váhavě pohladila po vlasech. "Je to ubožák. Diákon se o něj postará."

Postupně se akolyté trousili zpět ke své práci, až ho tam nechali ležet zdánlivě bez dozoru. Kancelář byla prostorná, bylo v ní natěsnáno snad deset pracovních stolů, podél stěn stály skříně plné krabic se spisy. Tederik měl vymyšleno několik variant útěku. Ale nepočítal s tím, že ho přenesou do místnosti plné lidí a že ho položí na lavici stojící přímo uprostřed, kam na něj bude vidět ze všech stran.

Nezbude mu než dál hrát blázna. Využít momentu překvapení, vyběhnout na chodbu a pak najít nějaký postranní východ z chrámu, který bude stranou pozornosti jeho hlídačů. Ale vyvolá velký rozruch a nezíská žádný náskok.

Právě když byl odhodlaný vyskočit a utíkat, pozlacené dvoukřídlé dveře diákonovy pracovny se otevřely. Vyhrnuli se odtamtud funkcionáři Obchodní federace, majitelé skladů, stájí a tržnic, slavnostně vyšňoření do rozevlátých sytě rudých, modrých a zelených plášťů s široce vycpanými rameny. Na hlavách měli bohatě nabírané barety z těžkého ok-sawonského sametu zdobené kožešinami. Kráčeli sebevědomě v oblaku cizokrajných vůní. Za nimi cupitali pobledlí a úsporněji odění asistenti v hnědých kabátcích se zápisníky v podpaždí. Kanceláří zašoupaly židle, úředníci natahovali krky a sledovali, jak se obchodníci tváří ve snaze odvodit, zda z toho jednání pro ně nekouká nějaký užitek.

Delegáti opouštějící diákonovu pracovnu procházeli kolem Tederikovy lavice z obou stran. Halasně si vyměňovali dojmy ohledně plánů otevření nové obchodní stezky do Simi-lanu. V jednom kratinkém okamžiku jejich bohaté pláště Tederika úplně zaclonily před zraky úředníků. Teď nebo nikdy. Plynulým pohybem vstal a se shrbenými zády a sklopenou hlavou, se zařadil mezi asistenty a společně s nimi opustil kancelář.

***

Zrychlený tep

Jakkoliv si předtím dělal starosti, zda dokáže zmizet pod nosy regentových hlídačů, poštěstilo se mu odejít z chrámu hlavní branou. Zaznamenal dva vojáky podřimující na lavicích v předsálí, další se poflakovali venku ve stínu stromů. Ani je nenapadlo obchodníky kontrolovat. Ale dřív či později si diákonovy kancelářské krysy dají dohromady, co se stalo, a pak to začne.

Upaloval přes tržnici, a zvonkohra na věži Paláce obchodu zvonila poledne. Proplétal se mezi povozy s vlnou, co přijížděly od říčního přístaviště. Plížil se podél zdí, a ukrýval se do příčných uliček, jakmile zahlédl modré uniformy pořádkových hlídek.

Měl na sobě propocenou a pokrčenou košili a ošoupané kalhoty. Rozcuchaný a neupravený vypadal na první pohled jako zlobivý student vracející se domů po prohýřené noci. Slabou stránkou byla jeho postava, protože byl prostě o hlavu větší než ok-sawonští spoluobčané. Usilovně se hrbil a vzdaloval se od honosných čtvrtí k těm méně nazdobeným, až do uliček pod hradbami, kde to důvěrně znal.

Jeho cílem byla solidní ale nepříliš honosná jednopatrová budova s břidlicovou střechou. Nad širokým vstupem visel štít s nápisem Hostinec u zbrojíře. Ačkoliv na zemi ležely zbytky špinavého sněhu, dveře zely dokořán. Až sem sálalo horko od rozpálených kuchyňských ploten, a s ním se linuly vůně čerstvě upečených koláčů, čočkové kaše, a uzeného masa. Tederik dveře širokým obloukem obešel, a pootevřenými vraty se vkradl do dvora. Uličkou mezi zaparkovanými povozy proklouzl ke kůlně. Se suverénním výrazem prošel kolem trojice formanů, kteří nadávali na celní poplatky a zapadl do přístěnku skladiště.

V šeru podél stěn stály prázdné sudy. Přejel rukama po zaprášeném víku toho největšího a otřel si špínu o zpocený obličej. Jeden menší soudek si naložil na rameno a vrátil se na dvůr, odkud pokračoval do hospodské kuchyně.

Panoval tam rámus a shon. Ve velkých kotlích se vařila kaše, na rožních se opékala kuřata, v hrncích bublalo uzené se zelím, a na velkém dlouhém pracovním stole kynulo těsto. Velely tomu tři statné kuchařky, pod nohama se jim pletli umounění nosiči dřeva. U tří kádí se činili umývači nádobí, z jídelny dovnitř a ven kmitaly číšnice. Tederik složil soudek na nejbližší rovný povrch a oslovil první osobu, která mu zkřížila cestu.

***

Byl odeslán do kabinetu v prvním patře. Elevínu, majitelku hostince, zastihl nad účetními knihami. Tmavé vlasy, uvolněné z těžkého uzlu, v neuspořádaných vlnách rámovaly hezky vyrýsovaný obličej. Celá byla úžasně tvarovaná. A byla by neméně krásná, i kdyby ji ostříhali dohola a navlékli do roztrhaného pytle. Jakmile vzhlédla, nevlídně na Tederika vybafla: "Co tu chceš halamo? Kdo tě sem pustil?"

Dřív, než se zmohl na odpověď, její nevlídnou grimasu přetavilo ohromené poznání.

"Ach to jste vy?"

Vyskočila, chňapla ho za rukáv a táhla ho do vedlejšího soukromého salonu.

Než se stačil zorientovat, donesla vodu na umytí a posadila ho ke stolu s pečeným masem a křupavým chlebem. Teprve tehdy poznal, jak velký měl po hodinách kontemplací hlad. Zatímco se ládoval, odběhla zkontrolovat personál. Chtěla mít jistotu, že podomek se soudkem nevyvolal nevítané otázky.

Vrátila se, když nabíral na vidličku poslední sousto. Odsunula z jeho dosahu prázdný talíř a podala mu číši s horkým vínem. Posadila se na protější židli a zasyčela: "Co je s vaším bratrem, Výsosti? Naposledy sem zašel, když se královna roznemohla. Chtěl vědět, jak to vypadá s mým rozhraním, protože věděl, že nemocné pomůže jenom magie. Když se potvrdilo, že jsem na tom stejně mizerně jako on, už se tu víc neukázal. Myslela jsem si, že na mě zapomněl."

Její bledá pleť byla zrůžovělá hněvem.

Tederik zavrtěl hlavou. "Nepřišel jenom proto, že vás nechtěl ohrozit."

Hořce se usmála. "Mohl aspoň napsat. Myslela jsem, že se mnou počítá nejenom v dobrém, ale i ve zlém."

"Přece ho znáte," broukl. "Není dopisovací typ. A daleko raději jedná a mluví."

"A občas se chová jako odrostlé dítě," přisvědčila. "Pýcha mu nedovoluje přiznat, že věci nejdou, jak by chtěl. Já hloupá doufala, že konečně dospěje."

Tederik o ní věděl, že je mnohem starší, než na kolik vypadá. Narodila se na Mizeonu, odkud utekla dávno předtím, než nový císař zrušil nevolnické zákony pro střední stav. Provdala se za smrtelníka, ale ten si krátce po svatbě srazil vaz při pádu z koně. Na Dannaviona natrefila, když mu bylo šestnáct. Studoval na vojenské akademii. Sršel vtipem a magií, což Elevína jako raisi démonka dokázala patřičně ocenit. Navzdory věkovému rozdílu a všem konvencím se ti dva dali dohromady. Na veřejnosti se k sobě chovali jako dobří přátelé, ale Tederik už dlouho tušil, že je toho mnohem víc. Danny si udržoval pověst sukničkáře. Předváděl se s herečkami a zpěvačkami, ale do Elevínina hostince si nikdy žádnou nepřivedl.

Nalévala další víno a ruce se jí třásly. "Proslýchá se," zamumlala, "že ho trumpetáři odvezli na sever, protože na regenta zaútočil. Čekám, že mě uklidníte. Že mi řeknete, že je v pořádku. Nic jiného slyšet nechci."

"Bude v pořádku, až ho najdu," odpověděl skřípavě. "Nevím, co přesně se k vám doneslo, ale věci jsou mnohem složitější."

Vyprávěl jí, jak Dannavion po ráně do hlavy ztratil paměť, načež byl odeslán do dolů, aby tam v tichosti sešel ze světa, ale ne dříve, dokud jeho uvěznění regent nevyužije k vydírání jeho bratrů. Svěřil se krásné hostinské s regentovými plány na jeho ženitbu, i s Endyho nedobrovolným odjezdem na církevní studia, což bylo tou poslední kapkou, která ho vyprovokovala k akci.

"Přišel jsem požádat o pomoc," řekl nakonec. "Dannymu jde o život. Musím se k němu dostat dřív než regentovi poslové. A to netuším, kde mám toho blázna hledat. Víte, co se říká o kallesijských štolách."

"Že požírají lidi," prohodila.

Už nedodala, že podle legendy pod těmi horami leží jeskyně se Spícími bohy. Ve skutečnosti se spící ignoranti odklidili do paralelní reality, které jinozemci běžně říkají přísvětí, ale to lidem z Ok-Sawonu nevysvětlíš.

Položila dlaně na stolní desku a naklonila se blíž, a zašeptala: "Jak vidím, Danny vám prozradil, kdo jsem."

"Ve vašem nejlepším zájmu," zamručel. "Kdyby na vás prasklo, co umíte, byli jsme připravení vás ochránit."

Naštvaně si odfrkla. "Problém je v tom, že teď jsem úplně neschopná. Nevidím rozhraní. Necítím sub prostorové průrvy. Ani spontánní ani ty umělé. A otevřít portál? Moje schopnosti bývaly horší průměr. Ale bylo to pořád lepší než nic. Dokonce ani čemeřice se mnou nic nedělá. Za normálních okolností mi stačil malý závan a byla jsem tři dny v limbu. Teď bych to tu mohla celé vykouřit a nic. Něco se se mnou stalo. Připadám si skoro jako… člověk. Danny mi slíbil, že zjistíte, co to způsobilo. Že to napraví…"

"Měl ty nejlepší úmysly, ale nedostal šanci," konstatoval. "Matčino zdraví se rychle zhoršovalo. Do toho přišla anexe…"

"Chápu," sykla. "Proto pojedu s vámi." Její oči jiskřily dlouho potlačovanou energií. Chodila po pokoji, rozhazovala rukama a plánovala. "Nejdřív se musíme dostat z města. Když nemáme magii, uděláme to postaru. Nechejte to na mně, Výsosti, mám s tím dlouholeté zkušenosti."

Okamžitě pochopil, že neexistuje žádný argument, kterým by ji přesvědčil, aby si tu výpravu rozmyslela. Tlačil ho čas a nemohl si dovolit její pomoc odmítat. ""Asi byste měla změnit to oslovení," řekl s povzdechem. "Říkejte mi Riku, prosím. A tykejte mi."

Podivně se na něj podívala. "To bude těžké, sire. My mizeonští máme úctu k autoritám zažranou pod kůží. Ale na veřejnosti to snad zvládnu." Vytáhla z kapsy velký těžký klíč. "Vyberu peníze na cestu. Něco jsem ulila před výběrčími. Nechám naložit vůz. Promluvím se správcovou a s vrchní kuchařkou. Vy laskavě zůstaňte tady. Někoho vám tu pošlu s převlekem. Odjedeme ještě dnes odpoledne."

Odešla udělovat rozkazy, aniž by mu dala šanci cokoliv namítat. Kdyby se to stalo před rokem, byl by přinejmenším konsternovaný. Ale teď? Viděl, že raisi démonka je ženská do nepohody. Nefňuká, jedná. Chápal, proč je pro Dannaviona tak důležitá. Byla ze stejného těsta jako on, jenom na rozdíl od něj, dokázala usměrňovat svůj temperament.

Kdosi zaťukal na dveře a bez vyzvání vešel. Příchozímu nebylo pořádně vidět do obličeje, protože nesl velkou proutěnou bednu s víkem. "Nesu zimní ošacení, Výsosti," oznámil. Položil bednu na stůl a vyzývavě se na Tederika podíval.

Tederik chvíli pátravě hleděl do mužova obličeje, než mu došlo, že ho zná. "Fenedione, jste to vy? Bylo nám řečeno, že vás poslali ke dvoru bratránka Eddina."

Dannyho věrný pobočník si promnul vousatou bradu a vztekle zakoulel očima. "Můžu se posadit, Výsosti?"

"Samozřejmě," zabručel Tederik. "Hlavně už mluvte, poručíku." Měl Fena v paměti jako hladce oholeného a pečlivě upraveného mladého důstojníka, který si liboval v elegantních uniformách a četbě filozofických traktátů, aby mohl dělat dojem na méně sečtělé souputníky, a hlavně na pěkné souputnice. Jenže tento nový Fen v ukoptěné haleně a pytlovitých kalhotách stažených provázkem, toho předchozího ničím nepřipomínal.

"Z Eddinových služeb jsem zdrhnul, což můj pán jistě předpokládal," prohlásil Fen. "Cesta z hor mi zabrala víc času, než jsem čekal. Pohmoždil jsem si nohu, málem mě sežral medvěd, ale nakonec jsem to s pomocí dobrých lidí zvládl. A jenom co jsem se konečně dohrabal do Glenu, jsem se dozvěděl, že Kall Hnisavý puchýř poslal mého pána přesně do téže oblasti, z které jsem s takovým nasazením utekl."

"Vůbec se k vám na sever nedoneslo, co se Dannymu stalo?" ujišťoval se Tederik.

Fen přezíravě pohodil hlavou. "Ani ťuk. Na to je váš strýček příliš dobrý intrikán. Že je velitel v maléru, jsem se dozvěděl až tady. Ale nikdo mi nedokázal říct, co přesně s ním regent udělal. Teprve před chvílí mi to El řekla."

"Štěstí, že jste se ubytoval právě tady."

"Kam jinam bych mohl jít?" houkl rozhořčeně Fen. "Kdybych na vás přišel zapískat pod Mechovou věž, už bych visel. A to vám povídám, Vaše milosti, jestli je váš bratr skutečně zavřený v mrazivé díře, musíme ho dostat ven co nejdřív. O trestaneckých štolách jsem slyšel víc, než by se mi líbilo. Můj dočasný nadřízený v Kallově Výspě, komoří vašeho urozeného bratrance, mi podrobně vylíčil, jak to na takových nucených pracích chodí. Abych prý měl představu, jakým způsobem sejdu ze světa, pokud nebudu poslušně plnit jeho hloupá nařízení. Maximální doba přežití se tam počítá na jednu až dvě zimy." Natáhl se pro zmuchlaný kopec látky, z kterého se vyklubal široký temně rudý dlouhý plášť podšitý kožešinou, a protřepal ho. "Kde jsem to jenom strčil," zamumlal.

Ze záhybů vypadla rulička špinavého pergamenu. Fen ji rozmotal a zatížil okraje prázdnými sklenicemi. Byla to neuměle nakreslená mapa Kallesijských hor. Spiklenecky se usmál. "Obkreslil jsem to podle mapy z komořího archívu, když jsem tam vytíral podlahu." Ťuknul prstem do terčíku s nápisem Kallova Výspa. "Z hlavního města jsem sestupoval po úbočí Zamračené hory a pak Úžlabinou zlodějů, kde jsem zahučel do toho výmolu. Vybral jsem si cestu, kterou by v zimě dobrovolně nikdo nešel, ale nechtěl jsem, aby mě chytili, takže…"

Tederik zíral na změť čar a snažil se rozpoznat, co znázorňují. Ukázal na povědomé místo, jehož popis byl rozmazaný. "Není to Soofův průsmyk?"

"Správně," přisvědčil Fen. "Tato trasa je teď hodně vytížená, protože tam přivážejí materiál na novou cestu, a to i teď v zimě. Musel jsem se jí vyhnout." Přejel prstem k lokalitě označené černou hvězdičkou a číslem 3.

"Každý bod na té mapě u komořího byl řádně popsaný, jenom tady ty hvězdičky byly očíslované. Soudím, že se tam nacházejí vstupy do podzemí. Je veřejným tajemstvím, že se tam ztrácejí lidi. Každého cizince, který je tak hloupý a přiblíží se k táboru, dozorci chytí a označí za pytláka anebo za zloděje rudy. Pokud se cizinec neprokáže glejtem od královské kanceláře, putuje na nucené práce a neštěkne po něm ani pes." Pobočník frustrovaně zaklel. "Když jsem tu mapu překresloval, zajímala mě jenom pravděpodobná trasa, kterou se budu ubírat domů. Nepřekreslil jsem všechny hvězdičky, co tam byly."

"Nemohl jste vědět, že to budu potřebovat," řekl Tederik.

Fen prudce zvedl hlavu a urputně se na Rika zamračil. "Budeme potřebovat, Vaše milosti. Přece nečekáte, že vás nechám zachraňovat mého velícího důstojníka beze mě? To tu mám štrikovat ponožky?"

"To vaše zranění…"

"Už je to zahojené," odsekl. "Nejsem slečinka." Ukázal na proutěný koš. "Měl byste se nastrojit, nebo mi ta hrozná ženská urve hlavu, že vás zdržuju."

Tederik otevřel bednu a vytáhl z ní objemný kus šatstva, ušitý z pevné, sytě žluté látky. "Co to u všech spících je?"

***

Mnoho povyku… pro všechno

Endemonovy nevolnosti si vynutily další přestávku. Ubytovali se v domě purkrabího v městečku s vlídným názvem Chlebová díže. Endy z něj viděl leda vrcholy střech na náměstí, protože víc toho z postele nezahlédl. Zvracení a průjmy trvaly pět nesnesitelných dní. Sotva se dokázal postavit na nohy, přikázal Karaf vojákům, aby ho snesli ze schodů a posadili do kočáru, protože Druhý zvěstovatel se jich jistě nemůže dočkat.

V kočáře bylo dusno. Endy odmítal brát Karafa na vědomí. Plný rozhořčení a vzteku si v duchu představoval, jak na toho slizkého červa skočí a podřízne ho jako prase. Ne že by měl čím. Ne že by měl sílu. Po nemoci a drogovém rauši byl jak věchýtek slámy. Zatím byl rád, že vůbec dýchá.

Měkké bahnité koleje vystřídala dlážděná cesta. Tehdy Karaf poprvé promluvil: "Blížíme se k Nokwelu, princi. Konečně se vykoupete a pořádně se najíte."

Když to Endy přešel nasupeným mlčením, prelátova předtím vstřícně naladěná tvář se přísně stáhla. "Pochopte, že to byl můj úkol. Bylo mi jasné, že byste se bránil. Snažil jsem se, aby to pro vás bylo co nejméně… bolestivé."

"Nacpal jsi do mě drogy, ty sketo," zakrákoral záštiplně Endy. "Nástroj zbabělců," prskl. "Co taky čekat od uctívače potrefeného proroka? Šílený, že jsem v tom rauši nakrátko uvěřil, že bys mohl být můj přítel. Musel jsem toho vychlastat mraky." Rozchechtal se zlým smíchem, který přešel do dusivého kašle.

"Chápu, že se tím cítíte… zaskočený, princi," řekl ostře Karaf. Podíval se z okna. Kočár zrovna přijížděl k otevřené městské bráně. "Pokusím se zapomenout na urážky, které jste na mě vychrlil. Ale dobře vám radím, dejte si příště pozor. Za chvíli dorazíme do Feustonova Konviktu. Během několika dnů vám bude udělena audience u Druhého Zvěstovatele. Chovejte se k němu a k ostatním hodnostářům s patřičnou úctou."

"A co když Lupechovi pěkně poděkuju, ale rovnou mu řeknu, že se na ta církevní studia necítím dostatečně duchovně vyspělý?"

"To bych vám nedoporučoval."

"A proč? Nepíše se v kodexu, že příslušnost k církvi je dobrovolná?"

"Existují specifické případy veřejného zájmu."

Kočár zastavil u strážnice. Zvenčí do nitra kočáru tlumeně pronikaly zvuky hovoru mezi strážnými a velitelem vojenského doprovodu.

"Já že jsem případ veřejného zájmu?" podivil se Endy a mimoděk ztišil hlas. "A proč u všech Spících bohů?"

Zvěstovatel se na protějším sedadle narovnal a protáhl. "Protože jste se přiznal k herezi, mladý pane," zašeptal a spiklenecky zamrkal, jako kdyby vyprávěl o nějaké velké taškařici. "Dále jste se přiznal k pokrevní spřízněnosti s cizorodými démonickými tvory," pokračoval šeptem. "A k nečistým praktikám, které obcházejí přirozené zákony zachování hmoty a energie, které jste v minulosti sám provozoval. Ale poté, co jste byl odstaven od zdroje oné nečisté síly, jste se zastyděl a chcete se napravit."

Endy si s úděsem uvědomil, že pod vlivem drog opravdu mohl tomu zmetkovi říct něco, co neměl. Uklidňovalo ho jen to, že preláti už zjevně věděli, že on a bratři nepatří mezi čistokrevné ok-sawonce. Pokud v omámeném stavu něco vyblekotal o magii, maximálně Karafovi potvrdil již známá fakta. A stejně tak Karaf ví, že už k magii nemá přístup, protože je to nejspíš on nebo jemu podobní, kdo je za to odpovědný. Co ještě horšího mohl vyzradit?

"Jako hříšník, který se doznal, se dobrovolně vydáváte do náruče církve, která vaši duši jakož i vaše tělo… očistí," pokračoval suverénně Karaf.

"Takový hnus nikdy neodsouhlasím."

Karaf pokrčil rameny. "Potom vás očista nemine. Jako každý jiný zatvrzelý heretik budete upálen na hranici z naplaveného dřeva a váš popel bude rozmetán do všech světových stran. Jenom upřímný kajícník má šanci na nápravu. Když budete při rozhovoru s Lupechem rozumný, stanete se akolytou církevních nauk. Dáte svému životu nový smysl. Využijete předchozích nečistých vědomostí pro nové čisté účely. V opačném případě," Karaf se na chvilku odmlčel, než pokračoval, "a nerad to říkám, přijde princ Tederik o dalšího bratra."

Endy neměl mnoho času na přemýšlení, protože kočár právě dorazil na uzavřené nádvoří Konviktu. Okamžitě byli obklopeni dalšími ozbrojenci. Karaf jim hned začal udělovat povely. Když odhodil maskování, z fenomenálního společníka byl najednou úsečný a odtažitý patron.

Zatímco se šel Karaf ohlásit u Lupechova sekretáře, poslal Endyho čekat do knihovny. K jeho "ochraně" vyčlenil čtveřici odpočatých vojáků z místní posádky. Byli urostlí, zamračení, a velice dobře ozbrojení. Karaf jim nařídil, aby "toho hocha" nenechali ani na okamžik samotného a oni ten příkaz do puntíku plnili.

***

Knihovna v Konviktu hledačů byla obrovská. Disponovala dobře osvětlenou studovnou a pohodlně zařízenou čítárnou. Ale ani ty nejvzácnější kousky, uložené v sekci střežené trojicí bdělých knihovníků, Endemona neohromily. Procházel podél regálu, apaticky pročítal nápisy na hřbetech a ani se nesnažil zamaskovat svoje skutečné pocity.

Nehledě na to, že mu bylo fyzicky zle. Točila se mu hlava, bolelo ho na prsou, třásly se mu ruce následkem drog, které mu podvraťák Karaf cestou přimíchával do pití.

Měli tu posbírané knížky z různých světů Metaprostoru, z rozličných oborů činnosti. Od tabulek se soupisy průměrů šroubů ze soustavy Juwan, přes cechovní knihu pletařek vlněných čepic z Aguanu, po učebnici hudební scénografie z Kavanu. Psáno bezpočtem písem a jazyků. Učebnice. Tabulky. Atlasy. Beletrie. Kalendáře. Zpěvníky.

Tak třeba: Fascinující artefakty postkwanterského období: Pohádka nebo realita? Autor: Jannaina, penzionovaná poslankyně bredeonského Konventu

Anebo Skryté dějiny riiberionského jihozápadu od Laskany Vrtošivé. Velkou parádu tu dělal výpravný svazek nazvaný Průvodce neznámými poklady naší historie od kolektivu autorů z katedry živé historie, Univerzity Tupi-Iran. Endemon tu knihu znal. Bylo v ní více obrázků nežli textu. Asi nejužitečnější byl rejstřík na konci, obsahující výčet a popis dlouhověkých ras v Metaprostoru. Smrtelník vládnoucí dwentenštinou se mohl poučit o rozdílech mezi robustuanskými lichy, mizeonskými arcidémony a vahanskými arcidesmony a dalších podskupin z rodiny démonických ras obdařených spájivým rozhraním. Zvědavý smrtelník se zde mohl dočíst, že tyto démonické rasy často představují vládnoucí kasty na svých světech. Proces jejich vývoje byl odlišný, ale ve výsledku vykazuji tolik podobných rysů, že se mohou mezi sebou mísit a jejich potomstvo je plodné. Typický příklad evoluční konvergence v praxi…

Všechny ty knihy mohly samy o sobě podat střípek informace o životě na jiných světech, ale bylo to jako zrnko písku v poušti. Když čtenář neznal souvislosti, bylo mu takové poznání k ničemu. Nemohlo to stačit ani na hrubou představu.

Tsss. A oni si vážně myslí, že tu mají něco vzácného?

To zjištění by mu za jiných okolností připadlo zábavným, kdyby ovšem neměl plnou hlavu starostí, co všechno o sobě a o rodině mohl v omámeném stavu prozradit Karafovi. Jeho rozpoložení neusnadňovalo, že mu čtyři církevní hrdlořezové dýchali na záda.

***