Z(a)tracené klíče I. – Pytel blech: kapitola 6. Zrádné čerstvé povětří
Zatímco Tederik s rachotem převracel stůl při zasedání regentova Poradního sboru, ujížděli Endemon s Karafem k jižním pláním.
Od rána svítilo slunce, obloha byla sytě modrá, vanul vlažný vítr. Natavený a opětovně přemrzlý sníh na polích se diamantově třpytil, a všechno vypadalo úžasně. S bandou nabručených vojáků v závěsu projeli Modravým lesem a zamířili k dědině s vyhlášeným hostincem, kde plánovali obědvat.
Ještě, než tam dorazili, podal Karaf Endymu z koňského sedla čutoru horkého příjemně voňavého vína ze svých zásob, a Endy si vděčně zavdal. Po obědě pokračovali dál na jih, však na návrat bylo času dost. Jeli bok po boku, popíjeli, povídali si a smáli se. A Endy se poprvé od chvíle matčina úmrtí cítil dobře. V příjemném rozpoložení Karafovi povyprávěl o souboru dračích skořápek, které osobně sesbíral na Bovelu 3. Pochlubil se kartotékou transformačních enzymů měničů, kterou si sám setřídil z výstřižků příloh měsíčního Zpravodaje Sarvonovy nadace. Svěřil se novému příteli se svým nezájmem o takové obory lidské činnosti jako je politika, vojenství a diplomacie, kterým naopak holdují jeho starší bratři. On přece bude vědcem! Najednou se ničeho nebál, věděl, že všechno zvládne. Samotného jej překvapovalo, odkud se ta jeho dobrá nálada bere. Kdo by to řekl, co s člověkem udělá jízda otevřenou zimní krajinou?
Když se začalo smrákat, dorazili k městečku Bělovoda. Endymu připadlo jenom správné, když Karaf navrhl, že bude nejlepší přespat v tamějším zájezdním hostinci. Cestovat v noci a v zimě je pitomost, když to není vysloveně nutné, že. Do Glenu se vrátí až ráno, nic se neděje. Ovšem po snídani opět doplněné tím úžasným horkým vínem, místo na sever zamířili dál na jih. Slunce svítilo, nebe bylo modré, tak proč si vyjížďku neprotáhnout? Cítil se lehký, a tak silný a šťastný, jako snad nikdy předtím. Skoro jako kdyby se mu vrátily jeho schopnosti. Toužil obejmout celý svět, zajímalo ho úplně všechno, a když Karaf nadnesl, že by mohli výlet prodloužit až do Nokwelu, Endy velkoryse souhlasil. Následovaly zastávky v dalších hostincích, a hlavně další víno. Všechny zážitky splývaly v jednu barevnou jízdu pohádkovou krajinou s vlídně naladěnými lidmi a především Karafem, z kterého se vyklubal inspirující a fascinující společník.
Celou cestu z Glenu do Nokwelu se od něj Karaf nehnul ani na krok. Spal s ním ve stejné místnosti, a několikrát z nedostatku možností dokonce i ve stejné posteli. Šeptal mu do ucha o tajných pokladech Feustonovy citadely, o mystériích víry, o souznění se strážci prastarých tajemství. Vyprávěl mu o svém nelehkém dětství v zapadlé tvrzi na úpatí Wemmské vrchoviny. Prozradil, že pochází z rodiny spřízněné se samotným králem Brigiem, který vládl Nokwelu předtím, než ho zabralo Tersonské církevní kondominium. Brigius podle legendy vlastnil kouzelný Gwimorský štít, díky kterému vyhrával všechny bitvy. Na sklonku vlády mu štít ukradl Birek z Glenesie, proto byl jeho následník a synovec Equidus snadno poražen duchovními zbraněmi církve. Protože ideje a horoucí víra jsou mnohem silnější než meče a šípy, to je přece jasné.
Jejich cesta probíhala v pomalém pohodlném tempu. Dělali si i několikadenní přestávky, dopřávali si čas na prohlídku místních pamětihodností. Všechny ty modlitebny, pomníky a chrámy na trase byly tááák fascinující... Karaf mluvil a mluvil a neustále Endyho naléval tím úžasným zábrany uvolňujícím kořeněným vínem. Teprve když se v dálce za hřebenem kopce objevila první nokwelská hraniční pevnost, víno "zázrakem" došlo.
Endy pil vodu, ale ta jeho žízeň nedokázala uhasit. Zanedlouho se mu udělalo špatně. Průjem střídal zvracení, jako kdyby něco špatného snědl. Bylo mu tak špatně, že se nedokázal udržet v sedle. Toho dne daleko nedojeli. Museli zastavit na samotě u kováře. Endy drkotal zuby zabalený v zablešených kožešinách a žadonil o další víno, ale Karaf jen lítostivě vrtěl hlavou.
Totální nepohoda přinutila Endyho přemýšlet. Když opouštěl Glen, byl oslabený po nemoci. Ale celou cestu se cítil skvěle. Áááábsolutně skvěle. Nebylo to tím vínem? Tím kořením? A tehdy mu to mezi záchvaty zimnice a zvracením konečně došlo. Drogy. Při zpětné rekapitulaci se mu ze sebe chtělo brečet. Už chápal, proč ztratil pojetí o čase, proč jemu všechno připadalo směšné, a proč ho v tom Karaf podporoval, zatímco vojáci s trumpetami na čepicích se kolem potloukali s kyselými obličeji.
S tíhou olověných závaží na něj začaly dopadat skutečnosti, které celou cestu úspěšně ignoroval. Otec nezvěstný. Máti mrtvá. Dannavion s amnézií na nucených pracích. Tederik v hnízdě nepřátel a bez podpory. A on si tady kdovíjak dlouho chlastá jedovaté svinstvo a vesele se baví.
Jen co se vzpamatoval z abstinenčního záchvatu, protože nic jiného to nebylo, využil Karaf jeho mizerného stavu a urychleně ho vyvlekl z dusného přístěnku za kovárnou a naložil do kočáru, pro který mezitím do Nokwelu poslal.
V Endyho hlavě to hučelo jako pod vodopádem. Sotva se držel pohromadě. Neměl energii Karafovi říkat, co si o něm myslí a vlastně mu to připadlo jako ztráta času. Jen co se mu udělá lépe, práskne do bot a vrátí se za Rikem. Nebo to vezme oklikou rovnou do Kallesijských hor, protože Tederik už tam nejspíš vyrazil sám.
K jeho nevoli se zvěstovatel rozhodl dělat mu v kočáře společnost. Z Endemonova odtažitého mlčení zjevně pochopil, že kejkle byly odhaleny. Navzdory tomu s bezelstným a téměř natěšeným výrazem vytáhl z torny pouzdro s listinami. Jako první vtiskl Endymu do dlaně ruličku s dopisem od preláta Lupecha. Kola kočáru kodrcala po hrbolaté polňačce. Písmena na pergamenu neklidně poskakovala. Pak povoz najel na dlážděnou komunikaci a Endy se ujistil, že se mu to nezdá.
My, Lupech z Kradia, stálo v dopise, Druhý zvěstovatel poselství osvíceného proroka Feustona, laskavě povoláváme Endemona, nezletilého prince z Glenu, do Feustonova semináře v Nokwelu, ke studiu církevních nauk.
S ohledem na princovu bezpečnost jsme ustanovili odpovědnou osobu, kterážto má za úkol prince doprovodit k vstupnímu pohovoru do Feustonova Konviktu. Onou osobou, jakož i osobou ustanovenou do postu mentora nezletilého prince, jest ctihodný Karaf z Wemmu, Třetí Zvěstovatel osvíceného proroka. Tímto nařizujeme, aby k deportaci nezletilého prince do Nokwelu došlo bez zbytečných průtahů.
Dopis nebyl adresovaný Endemonovi, ale regentovi. Protože právě ten se po královnině smrti ustanovil do role princova poručníka. Bylo nechutně zarážející, jak ochotně na to preláti přistoupili. Endyho nepřekvapilo, že další dopis, který mu Karaf podal, byl od Kalla, a byl určený jemu:
Drahý synovče,
Nařizuji ti, aby ses v bázni a pokoře podrobil všemu, co po tobě budou ve Feustonově semináři požadovat. S radostí v srdci ti oznamuji, že tvůj bratr Tederik již plně akceptoval výhody plynoucí z nového uspořádání správy říše. Zakrátko se bude ženit s mou dcerou Lusindou. Jakmile zplodí následníka, bude i nadále s mou skromnou pomocí přispívat ku rozkvětu Glenesie. Jako tvůj jediný a starší bratr ti princ Tederik vzkazuje, aby ses dobře učil, a nedělal naší rodině další zbytečné problémy.
Tvůj milující strýc Kall
Jediný starší bratr? Znamená to snad, že Danny už nežije? Ne, to bude stejný nesmysl, jako to, že Tederik akceptoval nové poměry. Stejně ulhané jako údajné Rikovy vzkazy, aby se učil a nedělal problémy.
"Rozumíte tomu, můj princi?" prolomil dusné ticho Karaf. Znělo to téměř soucitně.
Endy odhodil Kallův list a zaťal pěsti, protože ho štvalo, jak moc se mu třásly ruce. Přestalo mu záležet na tom, že mu tečou bezmocné a vzteklé slzy, a konečně se zpříma podíval Karafovi do očí. "Až příliš dobře, ty proradná svině."
***
Nejsvětější útěk
Uplynulo dalších patnáct mučivě dlouhých dní, než se Tederikovi podařilo vymyslet a naplánovat, co dál.
Nacházel se v Nejsvětější svatyni Feustonova chrámu v Glenu. Nebylo snadné se sem dostat. Na kontemplace u ostatků existovaly dlouhé pořadníky. To jenom on díky ohlášeným zásnubám dostal výjimku.
Klečel na patách s dlaněmi na stehnech a strnule zíral na pozlacenou prosklenou schránku se svatou kostí. Společně s ním se v kruhové síni hrbily asi tři desítky mužů a žen nejrůznějšího stáří a sociálního postavení. Všichni až na něj se tísnili kolem pozlaceného plůtku, za kterým se tyčil sokl s relikviářem. Měli sklopené hlavy a zavřené oči, jako kdyby se necítili dostatečně způsobilí si ostatek prohlédnout. Ve svatém zanícení drmolili děkovné litanie. Jejich šepotání zahušťovalo vzduch, už tak těžký posvátným kouřem z čemeřicového kořene, který dráždil ke kašli.
Svědila ho kůže po celém těle. Tlačila ho kolena a bolelo ho v kříži. Měl co dělat, aby se nevrtěl, neotíral si zpocené čelo, neškrábal se za krkem. A to ještě ani nezačali s recitováním šesti set šedesáti dvou veršů Písně písní.
Ve snaze potlačit všechna nepříjemná nutkání soustředil pozornost na ten nevábně vyhlížející osm set let starý fragment svatořečeného skeletu. Kost, možná kousek paže, byla matně žlutá a povrchem připomínala vosk. Na ní byl navlečený černý náramek s nějakými cingrlátky. Vypadalo to jen o trochu méně nevkusně než horní polovina údajné Feustonovy lebky, zdobená zlatou diamanty obloženou korunou, která se nachází v ústředním chrámu Prvotního Zvěstování v Nokwelu. Nevábný zvyk zdobení prorokových ostatků se ujal krátce po ustanovení Pilíře víry před pěti sty lety. Posláním této vnitřní organizace bylo vyhledávat a napravovat heretiky, než byla na jakémsi koncilu rozpuštěna, protože preláti došli k jednomyslnému usnesení, že žádný věřící, který na vlastní kůži dobrodiní víry okusí, už církev neopustí.
V kodexech stálo, že Feustonovi následovníci posbírali kusy prorokova těla rok a den po jeho mučednické smrti. K té došlo v psím výběhu, jenž byl součástí stájí nokwelského krále Jastaracha z dynastie Urputných. Tederikovi vždycky vrtalo hlavou, jak ti následovníci, dokázali po roce mezi okousanými kostmi rozpoznat právě ty Feustonovy. Tradovalo se totiž, že Jastarach předhazoval psům každého, kdo se na něj škaredě podíval, takže za ten rok se ve výběhu muselo těch kostí nahromadit mnohem více. Během následujících staletí, co se kult úspěšně rozvíjel, kostí postupně přibývalo. V současnosti každá modlitebna vlastní svůj svatý ostatek. A nejsou to žádní troškaři, protože čím je kost větší, tím věhlas svatého místa roste. Tederik s Dannym a Endemonem si z tohoto aspektu víry rádi utahovali. Uzavírali sázky, kolik proroků by se dalo seskládat, kdyby se všechny ty kosti ze všech možných ok-sawonských svatostánků smetly na jednu hromadu.
Naštěstí nebyli při studiu pramenů víry odkázáni jenom na tuzemské kodexy. Sarvonova Encyklopedie Metaprostoru v souvislosti s Ok-Sawonem obsahuje hromadu hesel. Slavný dějepisec definoval Ok-Sawon jako svět smrtelníků v předindustriální fázi vývoje. Společenské zřízení je feudální a patriarchální. Reprezentanti elit nárazově vykazují vývojový potenciál, ale nemají ochotu přejímat cizorodé kulturní trendy. Někteří nadaní jednotlivci deklarují stopy paranormálních vloh. V omezené míře praktikují infonový přenos, což vykazují jako magii, ačkoliv ve skutečnosti to s magií nemá mnoho společného. Tento Sarvonův zápis byl i po osmi stech letech stále platný.
O Spících bozích Sarvon napsal, že: tito se do životů smrtelníků nezapojují už dobrých deset tisíc oběhů. Znudění věčným životem se údajně uchýlili do alternativní existenční roviny (obecně též zvané přísvětí), kde cíleně usnuli. Dějepisec čerpal z pozorování Aliance Čtyřdohody (raport pod kódem HHK3547-8), kdy se agentům podařilo ověřit, že ok-sawonští bohové skutečně nevyvanuli. Prodlévají v omamných mrákotách pod vlivem cihusových narkotik. Sladké snění je jim milejší než otravná realita ok-sawonského životaběhu. I tato informace bývala pro Tederika a bratry zdrojem pobavení. Bavilo je se hádat, kolik beden cihusových cibulí si bohové do přísvětí opatřili, aby jim to vydrželo až do dnešních dnů. Vymýšleli různé alternativy přísunu. Vedli spory, zda si bohové narkotika naskladnili předem, nebo zda existuje trvalá objednávka na pravidelný příjem, a pokud ano, kdo to má na starosti. Vybírali hypotetické pomocníky z množiny démonů, běsů a bohů ze sousedních světů. Vedli disputace o motivacích oněch dodavatelů, protože se nedalo uvěřit, že by byli úplně nezištní. Shodli se jedině na tom, že někdo má hodně zásadní zájem, aby ok-sawonští bohové zůstávali trvale mimo, a aby se do ničeho nepletli.
***
Prorok Feuston zvaný Úporný se narodil v Nokwelu, hlavním městě Tersonské říše, která se v současnosti nazývá Tersonským církevním kondominiem. Pocházel z chudých poměrů a vyučil se koželuhem. Jednou se mu z jedovatých výparů zatočila hlava a spadl do kádě s močůvkou. Vytáhli ho a jakmile se probral, vzpomněl si na vidění, které měl, když se topil. Spatřil prý zlatou trumpetu, která má moc probudit Spící bohy. A viděl knihu obsahující kouzelné verše. Tajemný hlas mu sdělil, že ty verše mají velkou moc. Odříká-li je od začátku do konce hodně lidí současně, a zatroubí-li přitom ten nejpoctivější z nich na posvátnou trumpetu, Spící bohové se probudí. Postarají se o své oddané, vyléčí nemoci, přemohou smrt, a nastolí Věk Blaženosti.
Od té doby se negramotný koželuh Feuston naučil číst a psát, a začal tu knihu s verši hledat. Cestoval mezi královstvími, navštěvoval archívy, knihovny, univerzity. Zpočátku ho měli za blázna a odevšad ho vyháněli. Ale on byl nesmírně odhodlaný. Byl natolik oddaný své ideji, že jeho tělo zapomínalo stárnout. Toho si lidé všimli a začali ho brát vážně. Po sto padesáti letech hledání Feuston pochopil, že v kádi viděl svou budoucnost, a že tu knihu musí napsat on sám. A byl přesvědčený, že v knize bude kromě posvátných veršů uložena informace o tom, kde se nachází ona posvátná zlatá trumpeta, ta jediná na celém světě, která má moc bohy probudit.
Vrátil se do rodného Nokwelu a dalších tři sta let se pomocí bylinných směsí uváděl do vytržení, aby se na ty verše rozpomněl, a mohl je zapsat. Věděl, že jakmile knihu, kterou nazval Píseň písní, dokončí, pravděpodobně zemře, protože jeho tělo přestávalo jedovaté stimulanty zvládat. Ale pevně věřil, že jeho následovníci, verše odrecitují a bohy probudí. Zatímco pracoval, učedníků a obdivovatelů stále přibývalo. Mnozí opouštěli své rodiny a statky. Přicházeli z širokého okolí a přinášeli dary. Nemohli se dočkat, až bude Píseň písní kompletní.
Církevní kodexy praví, že Feuston právě sepisoval předposlední stránku, když si pro něj přišli sloužící krále Jastaracha s předvoláním k audienci. Ve skutečnosti to byla past. Král se obával prorokova sílícího vlivu, a potřeboval ho odstranit. Proto ho vylákal k vědecké disputaci. Rozptýlil jeho ostražitost vlídným přijetím a okázalou hostinou. Kladl otázky a Feuston na ně odpovídal. Při první příležitosti nařkl král Feustona z neúcty, a dal ho předhodit psům. Docílil přesného opaku. Feustonovi následovníci krále udupali přesně rok a den po prorokově smrti. V učebnicích pro vladaře, od těch dob přibyl důležitý odstavec. Ve výčtu doporučení, jaké činy by vladař za žádných okolností dělat neměl, přibylo následující: Nevyrábět mučedníky! Jméno Jastarach se od těch dob stalo synonymem pro nejhorší nadávku nejen v Tersonu. Mnohem později se roznesly zvěsti, že Jastaracha k tomu činu přemluvili démoni z temných světů, jinak by přece takový strašný čin nemohl spáchat. Odtud pramení nekritický odpor všech prorokových vyznavačů vůči jinozemcům. A každý jinozemec je v jejich očích automaticky démon, i když v praxi by nerozeznali démona od stromisty.
Rozhodujícím předpokladem pro rodící se církev byla skutečnost, že Feuston stačil zapsat téměř celý text Písně písní, až na poslední čtyři verše. Právě v nich měla být informace o lokaci Posvátné trumpety. Bez ní nebylo možné Spící bohy probudit. Prorokovi následovníci upadli do hlubokého žalu. Byli by se v poklidu rozešli do svých domovů, a na vše by zapomněli, kdyby nedošlo k Prvnímu Zvěstování. Tři nejbližší učedníci svolali První sněm do onoho bývalého psího výběhu. Učedníci přísahali, že Feuston těsně předtím, než se odebral na disputaci s králem, ty poslední čtyři verše přece jen zapsal. Protože spěchal, a královi pohůnci netrpělivě podupávali přede dveřmi, narychlo ty věty o umístění trumpety naškrábal na útržek pergamenu, aby text po návratu od krále přepsal pečlivým krasopisem na konec knihy. Jak se dá čekat, po útržku se slehla zem. Ovšem poté, co učedníci vydali ono prohlášení, vytryskl v místě prorokova skonu ze země mohutný pramen čisté vody, a stal se tak základnou budoucí prorokovy svatyně.
První Zvěstování založilo základy Feustonova kultu. Od těch dob všichni následovníci Svatého Feustona onen útržek s posledním čtyřverším hledají. Konají tak už celých osm staletí. Nikdo nebere v úvahu, že zápis dávno nemusí existovat. Třeba ho sežraly myši, rozežrala ho plíseň, spálil ho oheň. Nebo ho někdo ukryl tak důkladně, že ho prorokovi Hledači nemají šanci najít. Anebo ho už dávno našli, ale informace o trumpetě se v něm nedočkali. A protože jim hledání přináší zajímavý byznys, rozhodli se nalezení utajit. Milion možností.
Hlavní sídlo Církve Svatého Feustona se nachází v Nokwelu, srdci Tersonského kondominia. Na chrám Prvotního Zvěstování, stojící v místě někdejšího psího výběhu, ve středu města, navazují budovy církevních institucí. Nejznámější je Feustonův konvikt, kde věřící žijí, studují a společně sdílejí víru v prorokův odkaz. Feustonovo lyceum poskytuje světské vzdělání potomkům prominentů ze všech možných zemí. Seminář Svatého Feustona, kam Kall uklidil Endemona, připravuje služebníky církve v různých úrovních. Feustonův badatelský ústav hledá nové strategie v pátrání po posledním čtyřverší, zatímco Institut Hledačů přímo cvičí nové Hledače. V neposlední řadě jsou tu kasárna, kde sídlí a cvičí mnohonárodnostní Feustonova armáda.
Právě tyto vojensky organizované oddíly prorokovy církve bývaly Tederikovu otci největším trnem v patě. Hanoden poukazoval na skutečnost, že tito vojáci nemají žádné vazby na územně právní celky, v kterých působí. Nerespektují hranice říší, protože prorokova církev je otevřena všem. Svůj stále rostoucí vliv církev opírá o společnou touhu ok-sawonských věřících po opětovném shledání s bohy. Nic na tom nemění fakt, že bohové s lidmi ve skutečnosti nechtějí mít nic společného. A zatímco vliv a bohatství církve rostou, moc světských autorit pomalu upadá.
Otci se nelíbilo, že se prorokovi emisaři nenápadně rozlézají po celém Ok-Sawonu. Ti výše postavení jsou inteligentní, vysoce vzdělaní, dobře vychovaní. Zabydlují se v civilních úřadech a institucích jednotlivých říší, stávají se rádci, učiteli i bankéři korunovaných hlav, a nikdo v tom nespatřuje nic nepatřičného.
Hanoden viděl činovníky Feustonovy církve jako vzmáhající se hrozbu. Upozorňoval na to, že i ti nejobyčejnější církevní vojáci prošli školami a získali základní svěcení. Umějí stejně dobře bojovat jako vykonávat misijní činnost. Nejdříve jedno a pak druhé. Otec byl na misionáře alergický. S jistým sebezapřením navázal vztahy s glenesijským diákonem Vaugenem, příbuzným z matčiny strany. To za ním posílal všechny delegace z Tersonu, aby měl alespoň navenek od církevních aktivistů pokoj. Krátce po svatbě dokonce církvi věnoval nějaké peníze na rekonstrukci střechy a na nové pozlacení relikviáře, ale současně královnu přesvědčil, aby výstavbu dalších modliteben v Glenu nepovolovala. Z toho důvodu mají vyznavači Svatého Feustona v celé Glenesii pouze jediný svatostánek, zlými jazyky žertem nazývaný Křupanovou modlitebnou, ačkoliv v sousedních zemích jich provozují desítky.
V tom jediném glenesijském chrámu Tederik teď prodléval. Recitování šesti set šedesáti dvou veršů Písně písní trvalo věky a nic nenasvědčovalo tomu, že by to mělo brzy skončit. Bylo mu zle od žaludku, zpocené oblečení se mu lepilo na kůži, točila se mu hlava. Ostatní přítomní, přestože setrvale recitovali, působili docela svěže. Nejspíš je posilovala ryzí víra.
***