Z(a)tracené klíče I. – Pytel blech: kapitola 32. Zpátky na Ok-Sawon

Zamaskovaní jednoduchým světlolomným kouzlem se už týden potloukali po rodném paláci, a kontrolovali každý kout. Samozřejmě všichni společně, protože vahanští nevěřili vyslancům Čtyřdohody, že by si nález neodnesli na základnu Aliance a vyslanci Čtyřdohody zase nevěřili vahanským.

Tederik s bratry byli mezi oběma stranami jako tři kameny omílané zpěněnou horskou řekou. Vahanci trvali na tom, že Endemon musí mít s sebou jejich monitorovací a komunikační zařízení. Ta věc vypadala jako hladká neuzavřená obruč z narůžovělého kovu. Nosila se na krku, a ne na zápěstí jako jiné pomůcky podobného účelu. Krk vahanští upřednostňovali nejspíš proto, že většina jejich vojáků má paže a zápěstí kryté silnějšími šupinami. Zařízení zaznamenávalo životní funkce, spojovalo hovory s nositeli stejného zařízení na ektereny daleko, a samozřejmě bylo napojené na vahanský armádní dispečink.

Generálové se oháněli argumentem, že ta věc poslouží pro Endemonovu ochranu. Ve skutečnosti se chtěli pojistit, že jim rukojmí nepráskne do bot, což jim také Dannavion na plnou hubu řekl. Dál pobouřeně prohlásil, že jeho mladší bratr není pes, aby chodil s obojkem a na vodítku. Načež se Dexey ohradil, že vahanský patentovaný moni-kátor běžně používají sunnisenští prospektoři, pátrající po zdrojích surovin, nebo encyklopedisté Sarvonovy nadace, co v nepřehledném terénu hledají sídliště zaniklých civilizací. Moni-kátor funguje buď s magickou podporou nositele, nebo bez ní v případě, že se nositel ocitne v nulovém poli nebo energetické nouzi. Je spolehlivý a vysoce ceněný, tudíž má k obojku pro psa pořádně daleko. Ale Danny reagoval prohlášením, že ho to neustálé podezírání z vahanské strany uráží, a že by ocenil alespoň náznak elementární důvěry.

Tederik spor ukončil konstatováním, že moni-kátor vlastně není špatný nápad, a že ho chce taky. Řekl, že mu kontrola nevadí, protože nemá co zatajovat. Dannavion se nejdřív vztekal, ale nakonec se o moni-kátor přihlásil též. Došlo mu totiž, že se sledovacím zařízením se nemůže stát, že by je později vahanci obvinili, že klíče sice našli, ale nepřiznali to. Koneckonců je lepší mít u sebe štěnici o které vím, připustil nakonec.

Pátrací akci v glenském královském paláci provázely bizarní situace, kdy se všech devět pro lidské zraky neviditelných členů výpravy, muselo vyhýbat zástupu sloužících s kouřícími mísami, komorné s prádlem nebo trojici církevních vojáků na obchůzce. Sem tam někdo o někoho zavadil, načež následoval smrtelníkův polekaný výkřik a úprk. Občas do místnosti, kterou právě kontrolovali, někdo vešel, a byl svědkem samovolně se odsouvajících postelí, otevírajících se skříní, vznášejících se krabic, rolujících se koberců a vlajících závěsů.

Mezi lidmi se začalo proslýchat, že v královském paláci straší, a že je to dozajista nebožka královna Jezenika, které se nedaří nalézt po smrti klid.

Nebylo snadné se do rodného sídla vrátit s vědomím, že už tam nejsou doma. Stříbrný palác byl prolezlý církevními činovníky, kterým velel Třetí Zvěstovatel, jistý Ousen. Z toho se dalo odvodit, že darebák Karaf povýšil, a to zase znamenalo, že První Zvěstovatel konečně zcepeněl a byl nahrazen Lupechem. Jediným světlým bodem bylo zjištění, že strýček Kall se natrvalo vrátil do Kallesie, a rádoby velkoryse přepustil správu Glenesie církvi, a že Nokwelské ústředí pilně připravuje připojení říše k Tersonskému kondominiu.

***

"Strýček Kall si určitě vzteky okusuje pracky," konstatoval hořce Dannavion, když odpočívali na půdě, mezi zaprášeným vyřazeným nábytkem, což bylo jediné místo, kde nemohli na nikoho narazit. "Chudák. Tolik se nadřel a nemá nic."

"I tak si nakradl dost," namítl Tederik a připomněl Dannymu karavany vozů, přeplněných vzácným nábytkem a uměleckými díly, které po anexi putovaly do Kallesijských hor.

"Na to jsme nepomysleli," ozval se Tay Wen, který seděl na trámu a jako vždy poslouchal, kde se co šustne. Toho chlapa nejspíš pověřili, aby na bratry dohlížel, navzdory tomu, že všichni tři měli komunikační obroučky. Náhrdelníky byly nenápadné, lehké a daly se snadno sundat, což by pak vzdálené orakulum na Vahanu vyhodnotilo jako zajetí, dezerci nebo smrt.

"Nač jsme nepomysleli?" houkl Sibiel. Arcidémon lehce seběhl z točitých schodů vedoucích z věžičky nad krovem, z které předtím dlouho zadumaně shlížel dolů na nádvoří.

Když byl Tederik chlapec, míval v té věži hvězdářský dalekohled. Neměl odvahu se Sibiela zeptat, jestli tam dalekohled náhodou ještě není. Ale nejspíš ho dávno někdo ukradl. Bylo pozdní odpoledne, vikýřem osazeným v břidlicové krytině na půdu svítilo zapadající slunce. Stíny se prodlužovaly, a na Tederika padala tíseň.

"Nepomysleli jsme na to, že mnoho věcí skončilo buď v Kallesii nebo v Nokwelu," odpověděl Sibielovi podrážděně generál. "Už jsme to tu prošmejdili dvakrát, a nic. Takže to bude jinde. Měli bychom se poradit, co dál, hned jak se ostatní vrátí."

Dexey, Vaysa a Igor s Ditruxem byli na opakované prohlídce Birekova mauzolea. Tohle místo bylo první na jejich seznamu. Odtajněný vchod do podzemí v Komoře trofejí byl zazděný a hlídaný církevními vojáky.

Taková překážka přirozeně nemohla pátrací komando zastavit. Přenesli se dolů portálem. Našli tam povalené skříně, rozpárané pohovky, změť střepů z rozbitých přístrojů. Všechno, co se dalo použít, Karafovi pohůnci odvezli do Nokwelu, zbytek zničili. Prohrabávat trosky představovalo běh na dlouhou trať. Pátrači se domluvili, že prohledají nadzemní podlaží paláce a pak teprve se vrátí do mauzolea prosívat ty zbytky.

Jak pátrání v budovách palácového komplexu pokračovalo, zvěsti o tajuplných hlasech a srážkách palácového personálu s neviditelným přízrakem mezi lidmi gradovaly. Proto teď v Komoře trofejí, v Děkovném sále i v samotné místnosti s Birekovým sarkofágem nepřetržitě vartovali církevní vojáci.

Když tedy v paláci neuspěli, rozhodli se Dexey s Igorem do mauzolea ještě jednou vrátit. Měli spadeno na důkladnější prohlídku soch Spáčů v Komoře trofejí. Ty otec vytesal osobně. Ve skutečnosti sloužily jako tvarové zářiče, aby rozptylovaly pozornost smrtelníků od tajného vchodu do sklepa za posuvným panelem. Ale Tederik nepředpokládal, že by klíče byly právě tam. A že by byly v hromadách darů nebo ve vitrínách s trofejemi? Každý trouba, co by na nich utíral prach by je dokázal ukrást. Pitomost.

Prohlásil, že má stísněných prostor plné zuby. Raději se půjde podívat na půdu, tam se mu bude hledat daleko lépe. Endemon s Dannavionem se k němu přidali. Sibiel Arci-Quinn a Tay Wen je následovali, protože ani zástupci vahanských ani zástupci Čtyřdohody nechtěli nechat bratry bez dozoru.

"A co když ty zpropadený klíče vůbec nejsou v Glenu? Co naše majetky na venkově?" zabručel Dannavion. "Co se zaletět podívat do Loveckého zámečku v Temné vodě?"

"Anebo do Vinovína," přidal se Endemon. "Ve vinném sklípku babičky Hedviky míval táta svůj regál. Mohl to ukrýt i tam."

"No proč ne?" zabručel Sibiel a tázavě se podíval na Tay Wena. "Vínu aspoň trochu rozumím. Když těm čtyřem pošleme zprávu, aby si pospíšili, můžeme rozdělit síly. Jedna skupina si otevře bránu do zámečku, druhá do vinice."

Vahanec pokrčil rameny. "Půjde to, když budou ty skupiny smíšené."

Navrátivší se čtveřice přišla s konstatováním, že v mauzoleu klíče nejsou. Přiznali, že neváhali otevřít Birekův sarkofág a prohledat jeho pohřební výbavu. Z toho bratři nebyli vůbec nadšení. Byli rádi, že u toho nemuseli být. Rychle pochopili, že plánované otevření pradědečkova hrobu bylo ve skutečnosti tím pravým důvodem, proč hlavouni předtím souhlasili, že se do mauzolea nebudou vracet všichni.

Sibiel, Ditrux, Endemon a Dexey se přihlásili k výpravě do Vinovína. Igor, Vaysa, Tay Wen a Danavion projevili zájem o prohlídku loveckého zámečku.

Čekali, že se Tederik přidá k jedné nebo druhé skupině, ale jemu se do toho nechtělo. "Bratři vám k navedení stačí," řekl jim. "Já bych tu rád ještě chvíli zůstal. Mám takový pocit, že jsem ty klíče nebo něco jim hodně podobného, někde viděl. Jenom si nemůžu vzpomenout, kde."

Vahancům ani vyslancům Čtyřdohody se to vůbec nelíbilo. Ale on si důrazně poklepal na moni-kátor a dodal, že z jeho strany žádný podfuk nehrozí. Prostě potřebuje chvíli v klidu přemýšlet, a potom si možná vzpomene. Slíbil, že je zavolá, kdyby na cokoliv přišel. Sám nechápal, čím je nakonec přesvědčil, ale výsledkem bylo, že dostal čas do svítání. Potom ho zde na půdě vyzvednou, a všichni se společně vrátí na Vahan, aby hledali další možnosti.

***

Když zmizeli, chvíli mu trvalo, než uvěřil, že ho skutečně nechali samotného. Obruč na krku ho neurážela, protože se dala kdykoliv sundat. Ne že by to plánoval. Stále měl na paměti, že cílem jeho mise je především osvobodit Endyho a pohlídat Dannyho. Klíče k Vahanským laboratořím, byť se jedná o tátovo dědictví, mu můžou být ukradené, jakož i celá vahanská a metaprostorová politika.

Daleko větší starosti mu dělalo Endemonovo chování. To, jak sebou brácha pokaždé vyplašeně trhnul, když se k němu někdo zezadu přiblížil. Jak strnul, když ho Danny nečekaně plácnul po rameni. Jak zatajil dech, když se na něj díval Dexey. Těch opatrných pátravých pohledů, které si ti dva vyměňovali se nedalo nevšimnout. Endemonovi se dozajista přihodily hodně ošklivé věci. Ať to bylo v Nokwelu nebo na Vahanu, zanechalo to na něm neblahé stopy.

Dannavion po zkušenostech z kallesijských nucených prací na tom nebyl o moc lépe. Na první pohled to byl stále tentýž výřečný a neodolatelný větroplach, ale z tónu jeho slov prosakovala hořkost, která tam dříve nebyla.

Tederik se rozhodl brát to s nadhledem. Jejich život se obrátil naruby. Byl by to div, kdyby je to nezměnilo. I on si připadal jiný, ačkoliv to možná bylo tím, že po koupeli v benthosu už dokázal naplno cítit napojení na pleteň, a že už se nemusel soužit vědomím své nedostatečnosti. Bylo tu něco jiného, co ho zneklidňovalo. Neodbytný pocit čísi cizí přítomnosti. Po celou dobu, co slídili v Glenu, jako kdyby mu někdo nepozvaný koukal přes rameno. Ve společnosti největších es Čtyřdohody a Vahanu se to zdálo být přitažené za vlasy. Ale možná že právě to je vysvětlením. Mohla by to být stromista Flokaia? Nebo nějaký další zakuklený agent Aliance? Nebo tajná podpora z Vahanu? Nikomu nic neřekl. Nechtěl zavdat příčinu neshodám, když si ani nebyl jistý, že se nemýlí.

Opustil půdní prostory a sešel do přízemí. Chráněný světlolomnou iluzí bezcílně bloumal po kuchyních a skladech, než vyšel na nádvoří a hlavní bránou pokračoval do města. V houstnoucím šeru kráčel širokým Královským bulvárem k Birekově náměstí, v jehož středu se tyčila pradědečkova jezdecká socha. Zabočil do ulice kolem rohové budovy městské radnice, minul Obchodní palác a šel dál po nábřeží, až se mu otevřel výhled na pahorek se stromy a kvetoucími keři, kterému dominovalo pohodlné schodiště, na jehož vrcholu se tyčil chrám, odkud před dobrým půl rokem prchal zpod strýcova dohledu.

Tam tedy rozhodně nepůjde. Když si vzpomněl, jak klečel před skleněnou bednou a zíral na kus ohlodané kosti… V tom dusnu a smradu…

A sakra.

Neměla ta kost černý náramek? A co ta cingrlátka?

Zastavil se, sáhl na moni-kátor a jakmile mu přístroj slabou vibrací potvrdil, že spojení bylo navázáno, zašeptal: "Už vím, kde jsou. Sejdeme se u Feustonovy svatyně. Bratři vás navedou."

Ještě běžel do schodů, když se na terase u chrámových vrat otevřel portál. A vzápětí další. S pokročilým večerem už venku nebylo tolik lidí jako ve dne, takže si opakovaného vzdušného poryvu nikdo z počestných měšťanů nevšiml.

***

Jedna rána za druhou

"Kde?" křikl na blížícího se Tederika Dexey.

"V relikviáři," vydechl.

"Ještě že tu není Brexa," prohodil Ditrux a rozrazil chrámová vrata.

Za ním se jako velká voda valili ostatní. Hrnuli se chodbou vedoucí k Sálu kontemplací, silová vlna rozbouřené magie vzdouvala vzduch, hasila plameny lamp, a tlačila ke zdem smrtelníky, kteří měli tu smůlu a zkřížili jí cestu. Tederik neviditelný průvod uzavíral.

Ditrux otevřel dveře kruhové síně. Větrný poryv sfoukl všechna světla a v síni nastala tma. Dezorientovaní věřící klečící kolem schránky se pod tlakem vstupující síly káceli na strany. Recitované litanie nahradilo chroptění a zdušené kvílení.

Devět příchozích bez ohledu na tmu a všeobecný rozruch obestoupilo podstavec s vnější skleněnou vitrínou. Dexey vylomil z podlahy jeden sloupek, přetrhl pozlacenou řetězovou zábranu a odhodil ji stranou. Všichni společně zírali na kost, uloženou v menší vnitřní schránce, a především na černý kruh, který kost věnčil. Tederik se spokojeně ušklíbnul, když v šedobílém barevném spektru uviděl nezaměnitelnou texturu jednoho z přívěšků.

Igor přistoupil k vitríně, nahmatal petlici.

"Co to děláš?" zasyčel Dexey.

"Musím to ulomit. Je to zatavené," zněla suchá odpověď.

"Proč právě ty? Primárně to patří Vahanu!" uhodil na Zjizveného generál.

Igor se podíval na Sibiela. Ten jen pokrčil rameny. Podíval se na Ditruxe. Zrzavý arcidémon ukázal na Tederika: "S ohledem na přání bohyně Vuan a na pověření, které mám od Brexy," řekl nezvykle vážně, "doporučuji prozatím předat klíče Nasewovu dědici. Tím je jeho nejstarší syn."

Z míry vyvedený Tederik už už otevíral ústa k námitce, že on se na držitele klíčů rozhodně necítí. Jenom ať si ten horký brambor převezme někdo jiný. Jeho pokus překazil nadmíru rozčílený Dexey: "Nasew vyvanul! Jeho potomci nejsou čistokrevní. Přece jsme se dohodli, že Brexa vybere nového krále."

"Ale k tomu zatím nedošlo, že?" poznamenal jemně Igor.

"Moje žena může vybrat kohokoliv," brouknul Ditrux.

"To já jsem v současnosti první ve velení Generality!" hřímal se Dexey. "Já ty klíče pohlídám. Až Brexa vybere toho nejpovolanějšího, přísahám na mou válečnickou čest, že mu je ve vší počestnosti předám."

"Anebo je převezmu já," řekl mrazivým tónem Vaysa. V obou rukou svíral zbraně a plynule couval ke stěně, aby měl krytá záda. Teď mířil na všechny a na nikoho.

Podle toho, jak všichni strnuli, si Tederik odvodil, že generál vybral takový kalibr, který dokáže složit i nejsilnější pohlaváry Čtyřdohody.

"Endemone, padej pryč," šeptl Danny, který se ve zbraních vyznal.

Sibiel karatelsky zavrtěl hlavou: "Feen-texové anihilátory? To jako vážně?"