Z(a)tracené klíče I. – Pytel blech: kapitola 31. Luštění Hanodenových deníků

Po pěti dnech vyjednávání se přenesli na Ok-Sawon. Tři vahanští generálové, tři vyslanci Čtyřdohody a tři Nasewovi synové. Všichni společně, chránění světloklamnou iluzí doprovodili Tederika do pokojíku ve věži a přihlíželi, jak deníky vybírá ze skrýše.

Obratem se vrátili na Vahan.

Generálové je uvedli do jednacího sálu, jehož stěny zdobily desky černého obsidiánu. Ze stropu visely komplikovaně strukturované křišťálové lustry ve stylu ok-sawonského bar-baroka. Zdobnost místnosti, využívané k formálním slavnostním příležitostem, jen potvrzovala Ditruxův názor, že vahanští nejsou takovými burany, za jaké je v Metaprostoru mají.

Tederik, Danny a Endemon se posadili ke kamennému stolu, na kterém už spočíval připravený trezor. Každý otevřeli po jednom svazku deníku, zatímco jim vahanští generálové a agenti Aliance, v dojemné shodě co chvíli nakukovali přes ramena.

Při pohledu na zažloutlé stránky Tederika zaplavily vzpomínky na obvyklý rodinný režim v Den odpočinku za časů, když ještě bývalo všechno v pořádku. Po obědě zůstávali pohromadě v zeleném salonku. Mladší bratři si hráli pod stolem na hvězdoplavce, máti uvelebená na kanapi dřímala nebo pročítala depeše z provincií. Otec si pravidelně zapisoval týdenní souhrn do deníku. Samé nudné záležitosti. Kupříkladu, kolik hřebenů z říšské pokladnice půjčil glenským konšelům na opravu kanalizační sítě, včetně výhledu, do kdy se peníze vrátí z výběru městských daní.

Hanoden po Tederikovi často chtěl, aby mu asistoval. Názorně předváděl, jak s pomocí aktivovaného rozhraní otevřít další stránku pod stávajícím listem. Spodní přízračná stránka se ukrývala v paralelní vrstvě reality, kde ji nikdo nepovolaný nedokázal přečíst. Na obyčejné pergamenové listy otec zapisoval běžné provozní záznamy v glenesijštině, ale na stránky v přidružené existenční rovině zaznamenával zprávy lidskému oku neviditelné, šifrované krevní kletbou.

Zatímco Danny posunoval vojáčky po hrací desce a Endemon se mazlil s kotětem, Tederik se pod otcovým dohledem mořil se zašifrovanými zápisy. Učil se texty reverzní kletbou zviditelnit a převádět je z dwentenštiny do obecné glenesijštiny. Často nerozuměl významu, ale otec ho uklidňoval, že za pár let mu bude všechno jasné. Tehdy mu bylo jedenáct či dvanáct. Později Hanoden zapojil i mladší bratry. Ukázal jim, jak se k ukrytým textům dostat, ale nikdy po nich nechtěl, aby si zápisy důkladněji pročítali nebo je překládali tak, jak to vyžadoval od Tederika. I proto si nyní Tederik k prostudování vybral ten nejstarší a nejobjemnější svazek.

"Víte, jak se to dělá," řekl bratrům. "Spojte se s materiálem skrze rozhraní. Až se propasírujete skrze hmotu, postupujte do paralelní ideové vrstvy, kde najdete hledané texty. Příliš o tom nepřemýšlejte, rozhraní vás samo navede. Čtěte a plujte s proudem."

Po chvíli napjatého ticha Endy radostně výskl: "Mám to!"

Igor Nirruvien, číhající za jeho zády, skepticky poznamenal: "Nevím, jak vy, ale já zde čtu o nákupu kamene na opravu hradebních zdí."

"V rovině pod tím je zápis o tátově schůzce s Deem z Nikodemu," řekl s poťouchlým úsměvem Endy. "Jednali o ceně cihusového šustí. Táta platil diamanty z kallesijských hor."

"Já našel poznámky ohledně plánovaného výletu do riiberionského podsvětí," ozval se Danny. "Pamatujete, jak nás vzal na prohlídku Dražebního paláce?"

"Stará dobrá pranýřovaná alchymie," konstatoval ironicky Vaysa.

"To už jsme rovnou mohli od Exis přitáhnout Hlubinu věčnosti," zabručel znechuceně Dexey.

Tederik se usilovně snažil proniknout k přízračnému textu pod první stránkou, ale nedokázal se soustředit. Vadilo mu, jak čumilové za jeho zády šoupají nohama. Rozptylovalo ho, jak mu dýchají za krk. Potil se, až ho všechno svědilo. Rozčilovalo ho, že bratři bariéru hmoty překonali tak snadno, zatímco on se v tom trapně plácá. Nechápal, co dělá špatně.

Pak to "uslyšel", i když to nebyly zvuky, které se dají zaznamenat sluchem.

Ťuk, ťuk, ťuk. Připomínalo to oblázky narážející na skleněnou okenní tabuli. Jeho rozhraní pod vlivem těch výpadů pulzovalo. Kratší a delší energetické emanace se proplétaly a střídaly, jako když tancujete se zapálenou pochodní.

Zíral na zápis o počtu odvedených branců, a nemohl se zbavit dojmu, že do jeho rozhraní naráží cizí skrytá síla. Zdrojem nebyli vahanští generálové ani agenti Aliance. Přicházelo to odnikud a vystrkovalo to drápky. Skrývalo se to v meziprostoru? Nakukovalo to ze zkroucených záhybů prostorové pleteně? Toho se mohl jenom domýšlet. Předpokládal, že cílem je on. Nezdálo se, že by si toho ostatní všimli. A pokud to někdo z přítomných zaregistroval, nedával to najevo.

Ťuk, ťuk…, ťuk. Mělo to rytmus.

Co to sakra je?

Ťuk, ťuk…, ťuk, ťuk. Něco mu to připomínalo. Jako kdyby to už zažil, jenom si nemohl vzpomenout kde.

Konečně se mu podařilo propojit s nosnou ideou. Pergamenová stránka zprůsvitněla a pod ní se vyrýsovala mihotavá špinavě rudá písmena: Dnes jsem skrze telemitor zachytil přednášku Laskany Vrtošivé, na téma střídání božských ras na Tenerisu. Nic nového, ale chlapcům se to bude hodit, až k tomu dorostou. Potom se mi zadařilo dovolat Direnovi na Vress, abych mu připomněl to desetileté shrnutí mimořádných událostí na periferii sunnisenské soustavy, co mi slíbil poslat.

Četl rychle. Stránky rychle přibývaly. Za zády cítil, jak pozorovatelé netrpělivě přechází podél stěn.

Vinou nevítaného rušení se jeho pozornost větvila. Stále četl, ale současně do jeho vědomí dotírala vřava vzpomínek. Vybavil si otce v nejlepších časech. Hanoden oblečený do prosté bílé košile a odřených kožených kalhot, držel v rukou otevřenou sytě zelenou složku. Obsahovala dwentensky psané lekce praktické magie.

Povalovala se v prachu pod postelí. Mohla ji tam najít kterákoliv služebná, prohodil vyčítavě. Co jsem ti říkal o nutnosti utajení, Riku?

Tederik cítil rozhořčení svého dvanáctiletého já, kterému se nelíbilo, že táta šmejdil v jeho pokoji. Proč tajit něco, čemu tu nikdo vyjma tebe nerozumí? oponoval. Nesnášel všechny ty procesy, založené na individuálním nastavení mysli. Magii se vyhýbal, protože ji nedokázal užívat tak hladce jako bratři.

Než porozumíš, snaž se to alespoň respektovat, řekl s povzdechem otec. Magie prostupuje vším. I to na první pohled pevné není nic jiného než zformovaná myšlenka. Představa, kterou někdo jiný zrealizoval ať cíleně nebo nevědomky. A technika, na které stavějí smrtelníci nebo skollové? Přístroje založené na poskakování elektronů? Vlnové jevy a optické jevy? Fungují díky tomu, že pozorovatelé tomu tak chtějí nebo v to věří. Idea samotná, pouhé informace o ní, jsou tím klíčovým hybatelem veškerenstva.

Ale proč se s tím babrat na Ok-Sawonu? namítal. Pořád nám připomínáš, že si máme dávat pozor, jinak že nás budou honit s vidlemi. Proč mě nutíš studovat to, co mi nejde? Chci se učit to, co dokážu pochopit. Společenské vědy nebo techniku.

Otec přešel k regálu s přístroji. Z křišťálové kazety vytáhl modravou kuličku a vyhodil ji do vzduchu. Tederika udeřila známá silová vlna. Místo aby kulička narazila do stropu, rozprskla se do šíře. Její objem vyplnil prostor mezi stolní deskou a stropem. Uvnitř se postupně formovaly nepravidelně rozmístěné hvězdy s korálky oběžnic.Tederik simulaci středového segmentu Metaprostoru neviděl poprvé. Proto se otráveně otce zeptal, proč mu to zase ukazuje.

Z Hanodenovy ruky vytryskl proud zeleného světla a zacílil na hlouček těles umístěný poblíž periferie zobrazeného prostoru. Toto je Ok-Sawonská soustava. A toto, ukázal na opačný konec sféry, je vahanské Dvojhvězdí Sioppur. Kdybys cestoval z Ok-Sawonu na Vahan korábem s plazmovými motory, trvalo by to šest tisíc standardních let. Ale portálem jsi tam během jednoho nádechu a výdechu. Žijeme se smrtelníky, ale kde máš záruku, že to tak zůstane věčně? Smiř se s tím, že technika a magie jsou dvě strany téže mince. Starovahanští bohové to věděli. Narodili se ze Zdroje, byli u vzniku prostorové pleteně. Magii brali jako základ vší tvorby, ale v technice nalezli zábavnou alternativu. Studovali strukturu hmoty, využívali elektřinu a magnetismus, vymysleli první nástroje a stroje, zabývali se materiálovým inženýrstvím. Jako první zkoušeli magii a techniku kombinovat. Výsledkem jsou krepponové technologie, letannatové materiály, komunikační instalace. Můžeš namítnout, že tady, na zaostalém Ok-Sawonu, jsou nám moderní materiály a technologie houby platné. Ale kde máš jistotu, že tu zůstaneš věčně?

Tehdy si Tederik nedokázal představit, co by se muselo stát, aby na otcova slova došlo. Trhaně si povzdechl a přinutil se vzpomínky opustit. Zatímco bratři už měli hotovo, on nebyl ani v polovině. Protože se tím prokázalo, že hledaný zápis musí být v Tederikově svazku, přitáhli si Danny s Endemonem židle těsně k němu, aby mohli číst společně. Bráchové byli nažhavení a zvědaví. Pozorovatelé za jejich zády netrpělivě pokašlávali. Legrační bylo, že nikoho ani nenapadlo vyslovit možnost, že otec tu kletbu zapsal někam jinam. A to bylo jen dobře, protože ji nakonec našli, naškrábanou na poslední přízračné stránce.

***

Všechno špatně

"Podvedli jste nás!" hřímal generál Vaysa poté, co společně povytahovali z trezoru uložené dokumenty a předměty, a zapsali nálezy do protokolu. Mimo jiné našli i Nasewovo přísežné prohlášení, v kterém podrobně popsal jednání s Evonymem na Vahanu před třicíti lety, jehož vyústění bývalý První Povýšený tak ostudně překroutil. Jak hromádky spisů na stolech přibývaly a obsah schránky se vyprazdňoval, nervozita vahanských narůstala. Teď byl trezor prázdný a klíče nikde.

"Rád bych věděl jak, když trezor vidíme poprvé," reagoval na Vaysovo obvinění Sibiel.

"Generál jistě jen vypouští páru," konstatoval ironicky Ditrux. "Dobře ví, že o podvodu z naší strany nemůže být řeč."

"V Alianci máte prostředky, které si sobecky schováváte jenom pro sebe," přitopil pod kotlem Tay Wen. "Tvarovany, Paridiánský elixír, Larionin pohár… Co my víme? Celé to může být dobře promyšlený komplot, abyste se dostali k lizu. Mohli jste trezor vykrást ještě předtím, než jsme ho zabavili ok-sawonským."

"A jak by ho asi otevřeli?" brouknul Danny. "Tátu jste měli vy. Mí bratři a já jsme byli tou dobou otrávení."

"Tak vám ty klíče dal ještě předtím, než jsme ho chytili," hartusil Vaysa.

"Naznačujete, že všichni lžeme?" naježil se Endemon.

Tederik si všiml, že ve všeobecné vřavě zůstali zticha jen on, Dexey a Igor. Ti dva stáli u stolů s poklady a vyzývavě si jeden druhého měřili. A náhle, jako kdyby je cosi synchronizovalo, oba současně a pomalu otočili hlavy směrem k němu.

Vystavený jejich pátravé pozornosti si připadal jak ryba na pánvi. "Nebudu se hájit z něčeho, co jsem nespáchal," zavrčel. V rozpacích rozhodil rukama. "Otec byl příliš opatrný na to, aby ukládal nejcennější poklad tam, kde každý očekává, že bude. To prostě nebyl jeho styl. Nechtěl riskovat, že se někdo do trezoru probourá násilím a všechno v něm zničí. Už na Bredeonu jsem na to děkana Urbiela upozornil."

Podělil se s pohlaváry o svou dřívější domněnku, že Hanoden by spíš klíče ukryl na veřejně přístupném místě, kde by je absolutně nikdo nehledal. "Mít představu, jak vypadají, mohl bych vytipovat konkrétní místa. Přestože je mobiliář v paláci dávno rozkradený, věřím, že klíče k újmě nepřišly. S riziky jako jsou války, vzpoury a diverze otec vždycky počítal."

"Ano, takový on byl," zabručel neochotně Dexey. "Problém je v tom, že my… jaksi nemáme představu, jak ty klíče vypadaly. Jejich popis se během věků různě měnil."

"Aliance je na tom stejně," přiznal komisně Igor.

Sibiel, pán všeho Mizeonu, se tlumeně rozkašlal, jak maskoval smích. "Dite," vyprskl na Ditruxe, "mohl bys nám pomoct?"

Oslovený pokrčil rameny. "Viděl jsem je, když je Bree vybírala ze skrýše. Tři jsou z tvrdého axionitu, čtvrtý je kovový. Dejte mi psací náčiní a kus papíru, rád vám je nakreslím."

***

Ditrux vybavený tužkou a plachtou bílého papíru odsunul loktem hromádku blýskavých zelenitů, za které by se dala pořídit menší soustava na periferii, posadil se na kovovou židli, a pustil se do díla.

Jistými úspornými tahy načrtl velký kruh, na kterém visely čtyři přívěšky. Ty tři kamenné si byly podobné. Měly tvar kolíků na jedné straně opatřených očkem. Povrch prvního brázdily ostře vyryté linie zalomené vždy do pravého úhlu. Reliéf druhého připomínal pečený lívanec. Mělké hrbolky ztuhlých bublin, nahloučené v nepravidelných sestavách připomínaly dvourozměrnou hvězdnou mapu. Třetí přívěšek byl pomalovaný kroucenými ornamenty stylizovaných větví s listy a květy.

"Vypadají… jako obyčejné klíče," vydechl Dexey.

"Jaké překvapení," ozval se ponurým tónem Igor.

Tederik jim dal v duchu za pravdu. Kdyby byly na koncích tyčinek výstupky, podobaly by se běžným klíčům, které se v Glenesii zasouvaly do zámků vstupních dveří a vrat. Ok-sawonský zámek byl pochopitelně mechanický, i materiály byly jiné, ale vnější podobnost s obyčejnými klíči byla nepopiratelná.

Ditrux, malující ten poslední klíč, poznamenal: "Brexa mi řekla, že ten s pravými úhly byl Hanův, ten s pecičkami Kerrův, a ten květinový patřil Vuan. K otevření laboratoří jsou nutné všechny tři. Na ten poslední v tom spěchu prý nějak nepřišla řeč."

Čtvrtý klíč jako by k sadě ani nepatřil. Zatímco tři předchozí připomínaly kolíky s očkem, ten poslední vypadal jako zkroucená trubice, na jednom konci úzká a na tom druhém rozšířená. Rozšířený konec roury lemovala bordura s ornamenty v podobě nějakých zvířat, snad ptáků. Na jejich bližší podobu si Ditrux příliš nepamatoval, protože jim nevěnoval pozornost. Po délce byla trubka opatřena oválným okem, za které visela na kruhu spolu s ostatními klíči. Díky ní svazek působil neharmonicky. Kruh s trojicí tří elegantních úhledně navlečených tyčinek narušovala těžkopádná kovová rourka. Mezera v oválném držadle na trubici byla příliš úzká, jako kdyby se při její výrobě ani nepočítalo s tím, že jí bude protažen kovový kruh.

"S trochou fantazie vypadá jak Feustonova trumpeta," prohodil Danny.

"Až na to, že Brexa klíče dostala věky před jeho narozením," řekl Tederik.

"To by nemuselo vadit," uvažoval Endy. "Sledujte: Chudák Feuston se zase jednou nadýchal výparů z koželužny. Překonal hranice možného, napojil se na Pravděpodobnostní pole…"

"…a měl vidění trumpety, která dokáže probudit ok-sawonské spáče?" dopověděl pobaveně Danny. "Bráško, vzpamatuj se. Nic takového jako Feustonova trumpeta neexistuje. A kdyby existovala, preláti by ji zakopali sto metrů pod zem. Nemají zájem na tom, aby se bohové vzbudili. Už by si nemohli tolik vyskakovat."

Zatímco se bratři dál dohadovali o blažených vyhlídkách konce Feustonovy církve, Tederik zaťukal Ditruxovi na rameno. "A jak je to velké?" Podle obrázku by se celý svazek pohodlně vešel do dlaně, kdyby tam nepřekážela ta zakroucená kovová roura.

Ditrux odložil tužku a vstal, aby se na dílo kriticky podíval z větší dálky. "No, řekl bych, že jsem to nakreslil o něco větší, než to bylo v reálu. Samotného mě překvapilo, že tak důležitá věc může být tak malá."

Generál Dexey se obrátil na Tederika: "Připomíná vám to něco známého?"

"Možná," pokrčil rameny. V duchu si promítal zdobné interiéry královského paláce. Všechny ty kamenné sochy ve výklencích, na terasách a v chodbách… Ale ne. Takové se rozkrádají jako první, a když jsou těžké na odvoz, každý uchvatitel je spíše rozbije, než aby je nechal připomínat poraženou éru.

Dexey se zamračil na Igora: "Navrhuji vrátit se do Glenu a obrátit to tam kámen po kameni."

***