Z(a)tracené klíče I. – Pytel blech: kapitola 29. Výměna názorů po vahansku

V úniku před třeskutou skutečností si Tederik ani nevšiml, že se jeho tělo pohybuje společně s ostatními. Kráčeli halou k široce rozevřeným vratům vedoucím do jasně osvětlené chodby. Drapl Dannaviona za rukáv, a tázavě se na něj podíval.

"Na další kolo urážek se jdou posadit," zavrčel mu do ucha bratr. "Taky je ti tak blbě jako mě?"

"Taky," vydechl. Bodlo ho u srdce, když si všiml bratrova křečovitého výrazu a bledosti jeho kůže. V takovém stavu byl temperamentní Dannavion vždycky velice blízko výbuchu.

"Mysli na Endyho," šeptl naléhavě, na což bratr toporně přikývnul.

***

Konečně dokázal Tederik zkrotit nervy a opětovně začal sledovat jednání. Hovořilo se o možnostech navázání formálních vztahů mezi pěticí říší Čtyřdohody a Vahanskou soustavou. Když Igor nadhodil téma společného patronátu nad artefakty v laboratořích, dávali generálové až příliš okázale najevo nezájem. A jak diskuse pokračovala, vahanský nezájem se pomalu přetavoval od znechucení k opovržení. Pohledy generálů stále častěji směřovaly k Tederikovi a Dannymu, jako když se pozornost hladovějících šelem postupně koncentruje na kořist. Řeč jejich těl se nezměnila ani poté, co je Sibiel varoval, že je Trrisiel zradí, stejně jako všechny, kteří s ním spolupracovali předtím. "Nevím, co vám prastrýc nasliboval, ale kdyby věděl, jak ty laboratoře odpečetit, už by tam byl a na nic by se vás neptal. Zato my nabízíme rovné šance." Načež znovu trpělivě vysvětlil, že existují možnosti, jak získat kletbu k otevření Nasewowa trezoru, a díky tomu i ty klíče od laboratoří.

Jako kdyby házel hrách na stěnu, protože generál Evonymus na jeho přihrávku ponuře poznamenal, že zapečetěné laboratoře jsou ryze vahanským kulturním dědictvím, a on nedopustí, aby si na ně dělali nároky cizáci.

Když už to vypadalo téměř beznadějně, přihlásil se o slovo Ditrux. Vytáhl z kapsy malý lesklý černý čtvereček a podával ho Evonymovi. "Toto vám posílá moje žena."

Vahanský generál si tu věc váhavě převzal. Držel ji v otevřené dlani a vyjeveně na ni zíral. Z jeho tváře i postoje čišela nedůvěra. "To je podvod…"

"To je Vesti-Vuan-Hom," dopověděl Ditrux. "A je pravý, jak se sami přesvědčíte," dodal s úsměvem. Na důkaz jeho slov se destička rozsvítila a objevily se na ní rychle kmitající řádky drobného textu.

"Aktivuje se jedině povolaným arcidesmonům," ozval se suchým tónem Igor. "Jak patrno, i vy jste pravým potomkem jednoho z Vahanských trojčat."

Vaysa a Dexey prudce vyskočili ze svých míst, a hrnuli se k Evonymovi. Snad, aby deklarovali, že i oni dokážou rychle se střídající text přečíst.

"Budete mít spoustu času se s tím sdělením seznámit podrobně," zahlaholil Ditrux, "ale ve zkratce se jedná o žádost, kterou sepsala vaše bohyně Vuan se souhlasem svých bratrů. Dopis adresovala mé ženě, Brexe Staromizeonské předtím, než se s Hanem a Kerrem vydali stíhat zmutovaného Dwu-nakhara, a než všichni zmizeli v propadlišti dějin. V dopise Vuan žádá Brexu, aby pohlídala klíče od zapečetěných laboratoří, protože potomstvo, které s bratry nechává na Vahanu, ještě není dostatečně zralé ty laboratoře bezpečně užívat. K tomu došlo před deseti milénii. Jenže jak všichni víme, Brexa a její sourozenci byli krátce nato poraženi Rafedaxarrem a uvrženi do stáze v Chřtánu."

"Chcete říct, že Brexa měla po celou tu dobu klíče u sebe? Když byla zavřená v relikviáři?" zabručel Vaysa, aniž by vzhlédl od drahocenné destičky.

"Ne," odpověděl Ditrux. "Stačila je ukrýt. Ale poté, co byli staromizeonští Trrisielem osvobozeni, nebyla ve stavu to řešit. Deset tisíc let stáze udělalo svoje. Ale před čtyřicíti lety si na ty klíče vzpomněla. Vyzvedla je ze skrýše a začala se poohlížet po tom nejlepším z vás, aby mu je předala. Vybírala deset let, a počínala si velice zodpovědně."

"A dala je Nasewovi?" otázal se skřípavě Dexey. Nedíval se ale na Ditruxe, nýbrž na Evonyma, a na zlomek času ho obklopily plameny. "Proč právě jemu?"

"Bylo jejím právem to rozhodnout, jak se dočtete v tom dopise," odpověděl pevně Ditrux. "Vaši bohové byli natolik prozíraví, že předpokládali, kam se bude ubírat váš vývoj. Věděli, že neupustíte od kolektivního sdílení moci. A taky si z vlastní zkušenosti ověřili, že všeobecný souhlas se snadno zaměňuje s všeobecným omylem. Jak patrno, jejich nazírací talent ale nebyl stoprocentní. Nepočítali s tím, že se předání poněkud zdrží."

"Poněkud?" zachraptěl Vaysa.

"Vuan Brexu požádala, aby sledovala váš vývoj. A až se vaše civilizace dostatečně zkultivuje, měla ty klíče předat tomu nejosvícenějšímu arcidesmonovi. Ten, kterého Brexa vybrala, měl být vaším králem."

"Vybrala špatně, protože on nás zradil!" zachraptěl zlověstně Vaysa.

"Moje žena jednala přesně podle vůle vaší bohyně a jejích bratrů," reagoval Ditrux. "Vybrala vám krále, který do puntíku splňoval podmínky, které Vuan stanovila. A vy jste ho zabili. Gratuluji," dodal ironicky.

"Tak proto začal Nasew provokovat s těmi revizemi," poznamenal strnule Dexey. "Odmítal obchodovat s Trrisielem. Shromažďoval zdroje. Šířil znepokojivé řeči. Měli jsme za to, že chystá puč." Tvrdě se podíval na svého nejvyššího šéfa, Evonyma: "Ty jsi byl tím, kdo ho obvinil z diverze a velezrady těsně předtím, než utekl."

"Proč nepřiznal, že má ty klíče?" rozčiloval se Vaysa.

"A co vás vede k názoru, že to nepřiznal?" opáčil Igor.

"Protože bychom o tom sakra museli vědět!" rozčiloval se Vaysa.

"Když klíče přebíral, řekl Brexe, že to udělat chce," ozval se smířlivě Ditrux. "Možná že když později viděl, jak reagujete na návrhy jeho reforem, rozmyslel si to. Zřejmě usoudil, že na to nejste připravení. Vy sami jste ho vyštvali."

Šedooký Dexey vypadal, jako kdyby ho polili ledovou vodou. "Nasew dezertoval před třicíti lety," prohlásil prkenně. Otočil se k Evonymovi, a mluvil přímo k němu, jako kdyby svět kolem přestal existovat: "To, že dezertér má v držení posvátné klíče, jsi mi řekl právě ty, nejvyšší generále. Ale ty nejdůležitější informace sis nechal pro sebe, že?"

První z generálů mlčel jako zařezaný.

"Před rokem jsme Nasewa konečně zajali," pokračoval zlostí se třesoucí Dexey a tentokrát mluvil ke všem přítomným. "A podle našich zákonů jsme s ním jednali jako s dezertérem. Úkolu, dostat z něj informace o klíčích a pak ho exemplárně popravit, ses chopil ty, Nejvyšší," obořil se na Evonyma.

Když se oslovený nenamáhal s odpovědí, Dexey konsternovaně rozhodil rukama a hořce se zašklebil. "Ale když se ti to nedařilo, šel jsem si s ním promluvit já, protože jsme kdysi bývali přáteli. O klíčích se bavit odmítal. Místo toho mi pověděl, co se stalo před třicíti lety. Že obdržel pověření od staromizeonské bohyně Brexy, které ho opravňovalo vzít moc na Vahanu do vlastních rukou. Prý ti to pověření ukázal, První ve velení," generál se znovu tvrdě podíval na Evonyma, "ale ty jsi prý to pověření na místě zničil a následně Nasewa obvinil ze špionáže, diverze a velezrady, takže mu nezbylo nic jiného než z Vahanu utéct."

Evonymus připomínal svou vlastní sochu.

Dexey si nejvyššího velitele nenávistně měřil a pokračoval: "V prvním popudu jsem Dexeyovi nevěřil, ale pořád mi to vrtalo hlavou. Šel jsem za tebou, První povýšený, abych se na ten starý incident mezi Nasewem a tebou znovu přeptal. Vzpomínáš? Stalo se to před necelým půl rokem, A ty jsi mi odpověděl, že ano, že k tomu rozhovoru mezi tebou a Nasewem před třicíti lety skutečně došlo. A že jsi to pověření od Brexy zničil, protože bylo falešné. Podle tvých slov se jednalo o nečistou intriku Čtyřdohody, s cílem destabilizovat vahanskou společnost."

"Proč se to dozvídám až teď?" zaskřehotal ponuře Vaysa.

"Protože je tvůj nejvyšší šéf zákeřná svině?" opáčil šeptem, ale přesto dostatečně srozumitelně Dannavion. Tederik pevně chytil bratra za paži, protože to vypadalo, že se každou chvíli na Evonyma vyřítí.

Dexey trhaně potřásl hlavou. "Chtěl jsem tehdy odletět na Mizeon, abych si u Brexy ověřil, jak to s tím pověřením vlastně bylo. I kdyby to byl podvod, potřeboval jsem ujištění, že s tím staromizeonsští nemají nic společného. Ale ty," ukázal prstem na Evonyma, "jsi mi to důrazně zakázal. Přece nechceme, abychom před mizeonskými vypadali jako idioti! Ještě jsi mi dal rozkazem," pokračoval, zaměřený jen a jen na Evonyma, "abych dezertéra a velezrádce Nasewa potrestal padesáti ranami vibrobičem za křivou výpověď! A potom jsi mě poslal s nějakým bezvýznamným úkolem na satelit. A mezitím, co jsem byl pryč, sis na Nasewa posvítil tak důkladně, že vyvanul. Jak mi to vysvětlíš teď, nejvyšší generále?"

Evonymus ani nemrkl. "Stále trvám na tom, že pověření, co mi Nasew před třicíti lety ukázal, bylo falešné."

"Stejně jako tohle?" zasyčel Vaysa a strčil Evonymovi pod nos Brexinu kamennou destičku s pověřením.

***

Výměna názorů po Vahansku

Jednání bylo přerušeno, protože vahanští potřebovali nové šokující informace zpracovat. Ditrux k tomu poznamenal, že další várka špinavého prádla se vypere bez obecenstva.

Členové diplomatické mise byli ubytováni v přísně hlídaných pokojích podzemního města Kerhanu. Měli k dispozici dwentensky psané knihy včetně nejnovější edice Sarvonovy encyklopedie, videxové válce s téměř čerstvými zprávami bredeonských, nikodemských a brussedeanských médií, tělocvičnu s bazénem, a dokonce i malou zahradu, v které se pod solidním umělým osvětlením dařilo palmám a kaktusům. Tederik s Dannym a Ditruxem s úlevou zaznamenali, že už jim ozvěny vahanského jádra tolik nevadí. To, co zpočátku tolik řvalo a rušilo, se ztišilo a působilo spíše povzbudivým dojmem.

Marně se Tederik s Dannym dožadovali setkání s Endemonem.

"Zahnali jsme je do kouta, víc tlačit nemůžeme," zněla Igorova odpověď. "Nějaký čas zabere, než si to mezi sebou vyříkají. První z velení se zachoval jako sketa. Nejen k Nasewovi, ale i k ostatním. Teď už nelze zpochybnit, že je Brexino pověření od Vuany pravé. Jasně z něj vyplývá, že Brexa měla výhradní právo volby. To, že vybrala Nasewa, a že to Evonymus smetl pod koberec, vyvolá mezi jejich elitou velké otřesy. Potřebují se vyrovnat s faktem, že si popravili vlastního krále. Budou se vzájemně osočovat, budou hledat viníka. Poteče spousta krve. Než se to přežene, bude lepší, se do toho neplést. Šetřete síly do zásoby, budete je potřebovat."

Zjizvený názorně předvedl, co má na mysli tím šetřením, když si lehl na otoman a usnul. A neudělal to jen tak. Nejdřív roztáhl křídla, pak se položil na záda, a následně se do části křídel zabalil. Podobný černé hrbolaté kukle Morous vystavoval bez rozpaků na odiv cizokrajnou anatomii tenkých pevných kostí a důmyslně konstruovaných kloubních spojení. Když to Tederik sledoval, myslel na Endemona, protože ten by takovou podívanou určitě ocenil. Podle klidu, s jakým Morous v takovém zranitelném rozpoložení usnul, se dala odvodit míra důvěry, jakou choval v ostatní účastníky této mise.

Sibiel s Ditruxem hráli dohomon a vyměňovali si urážlivé komplimenty, z kterých si Tederik dával dohromady spoustu užitečných informací. Z narážek se dalo vydedukovat, že Sibielova cesta na mizeonský trůn byla pořádně klikatá. Původně sloužil v osobní gardě Rafedaxarra I., a kdyby nedošlo k výbuchu Chřtánu a tím k osvobození starých mizeonských bohů, byl tam sloužil i nadále. Na první pohled decentní a vyrovnaný arcidémon byl mezi soukmenovci proslulý impulzivními výbuchy vzteku. Docházelo k tomu zřídka, ale když to na něj přišlo, padaly domy a kácely se stromy, všechno živé se klidilo z cesty. Navzdory tomu ho mizeonští posadili na trůn jako Rafedararra III., takže jeho přednosti evidentně musely převažovat nad nedostatky.

Tederika fascinovalo, že Ditrux si z císařova hendikepu nepokrytě utahuje. Ještě více ho šokovalo, že to Sibiel v pohodě snáší. V dobách Staré říše bývali nesmiřitelnými nepřáteli. Ostré jehličky překonané nenávisti bylo možné z jejich konverzace ucítit i dnes, po tolika letech. Přesto bylo patrné, že se ti dva vzájemně uznávají a že se dokonce mají rádi. Ostatně Sibiel nezůstával Ditruxovi za jeho rýpance moc dlužen. Sám nezadaný si Ditruxe dobíral pro jeho nekritický obdiv vůči vlastní ženě. Často se otíral o jejich propastný věkový rozdíl, a Ditrux to vítězoslavně kontroval průpovídkami o závisti žlutozelené.

Dannavion se pokoušel z vahanské důstojnice Borany, která je dostala na starost, stále dokola a zcela bezvýsledně vytáhnout informace o Endemonovi. Místo toho se dozvěděl spoustu drbů o vahanské společnosti. Vahanci na své stvořitele pohlížejí s respektem, ale na nějaké uctívání si nepotrpí. Nemají tu žádné chrámy, kulty, církevní instituce. Jediný památník zasvěcený bohům se nachází na náměstí Svornosti, kde se konají vojenské přehlídky a pietní akce za padlé. Nikdo ze zdejších pohlavárů necítí potřebu ostatním hlásat, co by si bohové přáli, aby se udělalo. To bylo velice sympatické. Na druhou stranu se nedalo popřít, že Generalita v osobě Prvního povýšeného Evonyma tu vládne tvrdou rukou. Vojenská tyranie stojí na rozdělení obyvatelstva do pěti kast, z nichž jenom první dvě mají šanci samostatně myslet a ovlivňovat svou budoucnost. Panuje zde absolutní podřízenost vojenskému režimu. Udělování a přijímání rozkazů, přísná organizace, rozdělení do vojenských útvarů, každodenní ranní nástupy.

Tederik aspoň už znal důvod, proč otec před třicíti lety odmítl dát klíče Urbielovi. Přestože věděl, že jeho krajané nejsou zralí na změnu režimu a už vůbec ne na otevření zapečetěných laboratoří, cítil se vázaný Brexinou volbou, a na to nakonec doplatil.

Aby si vyčistil hlavu od tíživých myšlenek, sledoval zprávy na videxu, chodil k jezírku v palmové zahradě, a hlavně si četl o vahanské společnosti a místních instalacích. Většina infrastruktury se skrývala pod úrovní terénu. Podzemí bylo provrtáno širokými tunely, které spojovaly jednotlivá sídla. Jak mu neochotně sdělila šéfová vahanské ochranky, důvodů k umístění pod povrch bylo nepřeberně. Od úspory místa na povrchu, přes efektivnější využívaní energetických zdrojů, až po ty ryze obranné a strategické.

Občanská společnost tu byla rozdělená do kast. Do nejnižší, páté, patřili sůsové, napůl zvířecí tvorové s tělem pokrytým kostěnými šupinami, vybavení dlouhým silným ocasem, ostrými zuby a drápy. Jejich intelekt byl na úrovni hodně hloupého smrtelníka. Žili v primitivních vesnicích na povrchu, kde chovali zdomácnělé kreppony, ovce a krodochy. Většina sůsů chodila po čtyřech a zvládala jenom ty nejjednodušší úkony. Nadanější potomky těchto linií vahanští vybírali a cvičili boji nebo k hlídání budov, a pak je velice draze prodávali do světa.

Následkem dávných genetických experimentů se v komunitě sůsů čas od času rodili jedinci s vyšším intelektem, schopní soustředěného učení. Chodili po dvou, jejich těla pokrývaly šupiny, ale mnohem více se podobali lidem. Stávali se přirozenými vůdci smečky a Vahanci jejich rodové linie sledovali a chránili.

Do čtvrté kasty se na Vahanu řadili právě vojáci, zvaní soldis, kterým se na světech mimo Vahan říkalo sůsové, ačkoliv se současnými sůsy měli společné jen dávné předky. Podle Sarvonovy klasifikace se soldis řadili mezi nižší dlouhověké démony. Pocházeli z líhní, byli určení buď k obraně Vahanu nebo k prodeji či pronájmu zájemcům z jiných světů. Tito muži, vypěstovaní z tkáňových vzorků nejschopnějších válečníků, neměli majetek ani rodiny, žili jen pro armádní společenství. Vyznávali osobitou kulturu, založenou na věrnosti a cti, na odevzdání se kolektivním zájmům, vahanským zájmům. Padnout za vlast bylo nejvyšší ideou, ale nikde se nemluvilo o tom, že valná většina z nich zemře v cizích válkách pod cizími pány. V jejich modelech chování Tederik nacházel podobnosti s klanovou kulturou mizeonských raisi démonů, kteří byli původně vyšlechtěni pro službu jednotlivým aristokratickým rodům. Však se na to Tederik zeptal mizeonců, když už s nimi trávil čas. Do určité míry to srovnání sedí, připustil Sibiel. Jen s tím rozdílem, že my jsme ani v dobách Staré říše naše raisi nikomu neprodávali. Naopak jsme si pečlivě hlídali, aby se spořádaně vraceli domů, protože jsme využívali magii, kterou nám přinášeli ze světů s vyšší hustotou prostorové pleteně. Dříve jsme se k nim chovali jako k nevolníkům. Dnes je pokládáme spíše za zaměstnance. Dostali možnost se svobodně rozhodovat, jestli chtějí dál žít v klanech a pracovat pro arcidomy, nebo zda se chtějí osamostatnit. Téměř všichni zůstali, protože jim to tak vyhovuje. Od přírody nejsou příliš inovativní. To, že by si měli vládnout sami, že by měli být naplno zodpovědní za svou budoucnost, je spíše zneklidňuje. Ochotně svůj životní rytmus podřizují klanovému kodexu. Dokonce si na tom zakládají, vysvětloval Sibiel.

Když nad tím Tederik přemýšlel, mizeonští raisi z toho po porovnání vycházeli mnohem lépe než vahanští soldis. Protože i ti nepříliš inovativní raisi démoni měli možnost volby. Mohli odejít na jiný svět, například na Bredeon. Mohli studovat, hledat si práci, libovolně se ženit a vdávat s příslušníky jiných ras. Žádnou takovou šanci vahanští soldis neměli. Ačkoliv se zdálo, že soldis jsou vahanskými aristokraty respektováni a oceňováni (důkazem byla četná vyznamenání, s převahou těch posmrtných), ve skutečnosti na tom soldis nebyli lépe než otroci z předindustriálních světů na periferii Metaprostoru.

Do třetí vahanské kasty se počítali běžní občané, od narození zařazení v armádě. Stejně jako soldis disponovali magickým rozhraním. Sami sebe nazývali desmony. Pokládali se za vojáky, přestože nikdy v boji nebyli. Ženy a muži pocházející z dávných spojení vyšších vahanských desmonů a těch nejchytřejších antropomorfních sůsů. Běžně zakládali rodiny, pracovali ve zbrojařských fabrikách, starali se o fungování systému, o dostatek jídla, energií, uniforem, bot a zbraní, a v neposlední řadě o výchovu a výcvik vojáků z čtvrté kasty.

Druhou kastu tvořili, poddůstojníci - míšenci vojáků z třetí kasty a potomků příslušníků aristokratické Generality. Řadili se mezi vyšší desmony, pyšnili se dobrým vzděláním a zabývali se vývojem zbraňových systémů a administrativou, šlechtěním sůsů, chovem kreponnů a zpracováním jejich ceněných kůží, péčí o krajinu na povrchu, i o podzemní prostory. Ti nejschopnější měli šanci povýšit.

Konečně první kastu ztělesňovali arcidesmoni - příslušníci generálního štábu a jejich rodiny včetně členů Generality. Bylo jich přibližně tři sta a všichni se honosili vysokým podílem krve zděděné po starých vahanských bozích. Základní schéma rozvrstvení vahanské společnosti Rik znal od dětství. Četl o tom v Sarvonově encyklopedii, občas něco poznamenal otec, většinou formou narážek. Jednou se v Glenu rozmnožili mladiství kapesní zlodějové. Pobyt v polepšovně je nenapravil. Po propuštění se rychle vraceli ke starému řemeslu. Pak je zase chytili a zavřeli, a tak dál dokola. Ve snaze o nápravu delikventů neuspěly civilní ani církevní spolky s výchovnými a osvětovými programy. Životní cesta těch smrtelníků byla lemována polepšovnami, šatlavami, káznicemi, a úplně na konci stála šibenice. Otec to viděl velice nerad a nazýval to plýtváním zdrojů. Nenapravitelní? Nesmysl. Na Vahanu by si s takovými poradili raz dva. Zařadili by je mezi soldis a vycvičili je k boji. A kdyby dělali potíže, poslali by je na satelit těžit mihonium.

Čas běžel. Vyjednavači v luxusní internaci strávili další den a noc. Tederik s potlačovanou nervozitou listoval knihami. Absolutně nejvíc ho zaujal starodávný ošoupaný svazek nazvaný "Zdroj síly", pojednávající o vahanském jádru a bozích.

Psalo se tam, jak bohové vytvořili vahanskou populaci. Do biologického základu těch nejchytřejších sůsů a desmonů přimísili fragmenty vlastní božské infonové matrice, až vyšlechtili linie nejstarších arcidesmoních rodin, a pozdější Generality. V oněch pradávných časech se prý bohové mezi potomstvem procházeli v nadživotní velikosti, obklopení modrým, rudým či zeleným světlem.

Nejstarší kapitoly, přeložené z archaické dwentenštiny, pojednávaly o jádře. Stálo tam, že jádro povstalo ze spletence prvotního zapříčinění. Jádro je magie v esenciální formě. Z jádra se zrodili bohové. Jádro je příčinou živoucí existence všech bytostí Vahanu.

Marně si Rik lámal hlavu, co mohlo být myšleno tím "spletencem prvotního zapříčinění." Zeptal se na to kapitánky Borany a ona odpověděla, že nemá tušení, a že právě tento svazek patří mezi neveřejně nepřístupné. Posílá ho jeden akademik, ať prý potomkům generála Nasewa poslouží k poučení.

Ditrux prohlásil, že ten "spletenec prvotního zapříčinění" souvisí buď se samotnou pletení reality, anebo – k čemuž se přikláněl více – s flesshingovými entitami. Tederik si vzpomněl na duhové hady, které viděl na půdě bredeonské univerzity. Mizeonští vědci razili názor, že právě tyto entity jsou prapůvodní manifestací Zdroje, ze kterého se později zrodili bohové. Ditrux flesshingy řadil mezi entity Třetího řádu, protože jsou nezničitelní a zvládají problikávat mezi dimenzemi obdobně jako Merrikanská obluda a Launa.

Novější kapitoly v knize "Zdroj síly" obsahovaly srovnávací studie vlivu ozvěn jádra na vitalitu vahanské populace. Úplně na závěr přišly polemiky zpochybňující či popírající věrohodnost předchozích výzkumů, ale to se u vědecké publikace dalo čekat.

Zatímco Rik studoval, mizeonci hráli deskové hry, Danny klábosil s vojáky. Zjizvený stále spal. Když to trvalo třetím dnem, šel se Tederik arcidémonů zeptat, jestli je to v pořádku. Bylo mu řečeno, aby si nedělal starosti, že tohle je u jeho druhu úplně normální. Na otázku, k jakému druhu Igor náleží, se ti dva jen tajemně usmáli.

Čtvrtého dne už toho měli všichni plné zuby. Danny přestal otravovat vojáky, přecházel od zdi ke zdi jako xyra v kleci a šeptem klel. Arcidémoni dál urputně hráli dohomon, ale už do toho nedávali srdce. Tederik si zrovna v Sarvonově encyklopedii pročítal kapitolu o Feustonově trumpetě, když se ozvala tlumená rána. Stěny se otřásly, na stropě se otevřela dlouhá hluboká trhlina, z které proudilo světlo z místnosti ve vyšším podlaží.

Danny vyběhl ze společenské místnosti na chodbu. "Co se děje?" křikl na strážné. "Zemětřesení? Napadení?"

Hlasy za dveřmi přehlušily další dunivé rány a otřesy. Stěny z plastexového kompozitu praskaly.

Zjizvený spáč se zavrtěl, otevřel oči a houkl: "No konečně!"

Trhlina na stropě se rozšklebila natolik, že jí z vyššího podlaží propadla židle. Kovová. Kdyby Tederik včas neuhnul, spadla by mu na hlavu.

"Žádné kataklyzma," prskal Dannavion vracející se z chodby. "To si prý jenom Jejich Povýšenosti z Generality vyměňují názory."

"Pěkně dynamicky," poznamenal pobaveně Ditrux.

"A vy mi doma vyčítáte, že občas ztratím nervy," zabručel Sibiel.

"To se budeme dívat, jak nám to tu padá na hlavy?" vztekal se Dannavion.

Igor se posadil a zakroužil rameny. "Klídek, generále," zamručel. "Máme dostatek magie. Můžeme se zaclonit. Hlavně že se dohodli."

Netrvalo dlouho a přiběhla velitelka Borana s oznámením, že Generalita je očekává.

***