Z(a)tracené klíče I. - Pytel blech - kapitola 28. Na Vahan!

Tederik s Dannym, navlečení do elegantních matně černých kalhot a bund, stáli v rozlehlém sále tajné univerzitní zbrojnice před regálem s vojenskými botami, které podle popisku na štítku prokazatelně pocházely z vahanských zbrojíren. Kompozitní materiál obsahující kreponní vlákna, letannatové partikule a kdoví co dalšího. Tlusté podrážky, výztuhy na holeních, plarumonové uzávěry. A hlavně specifický fantómový ochranný povlak s vlastním kognitivním aparátem.

"Micelární konglomerát s individuální inteligencí. Takové si sám neuplácáš," vydechl toužebně Dannavion. "Ty by odolaly i kvarionské expanzi."

"A potom, že jsou Vahanci barbaři," prohodil souhlasně Tederik.

Sami měli na nohou hladké holínky, které jim doporučila Jawrilla s tím, že takové budou pro diplomatickou misi nejvhodnější.

"Kde to vázne?" zahalekal Ditrux. Arcidémon se přihnal jak velká voda. Sám měl na sobě honosně zdobenou uniformu se stříbrnými výložkami, typickou pro mizeonskou císařskou gardu.

Ukázal na boty. "Hledíte na tohle? Zabavené před rokem. Jo, taky jsme na to zírali. Než jsme se k tomu dostali, vůbec jsme netušili, že to Vahanci mají. Dokazuje to jejich styky s Trissielem, protože to on před šedesáti lety vzkřísil micelární technologie."

"Inspiroval se kvarionskými tebechety," pronesl obdivně Danny.

"A vyrobil nové před šedesáti lety," přikývnul Ditrux. "Byl jsem u toho, když je Teggius deaktivoval. Bylo to o fous."

Danny vykulil oči. "O fous od konce civilizace?"

Tederik ukázal na boty. "Jak jste k nim přišli?"

"Šťára v nikodemském doku. Zásilka měla odejít na Fárus, neobydlený satelit v Evamské soustavě. Kromě bot obsahovala části strojního vybavení a plazmové generátory. Když tam agenti dorazili, našli jenom jámy po explozích. Máme za to, že zboží si objednal Trissiel výměnou za technologické podklady. Zase nám vyklouzl."

"To musí být pro děkana těžké," poznamenal Tederik, "když tu neplechu provádí jeho bratr."

"Radši o tom před ním vůbec nemluv," řekl Ditrux.

Tederika překvapilo, že arcidémon jde s nimi, když před tím tvrdil, že on s Aliancí formálně nemá nic společného. Ditrux se v reakci na jeho dotaz potutelně usmál a řekl, že musí Generalitě vyřídit jeden strašně starý vzkaz, který dříve z objektivních důvodů doručen být nemohl, a že se už dlouho chtěl na Vahan podívat. Tederik se jenom domýšlel, že onen archaický vzkaz pochází od mizeonských debhátarů, starých bohů, kteří se po deseti tisíciletích osvobodili z mizeonského Chřtánu. Díky Trissielovi.

"Prastrýček Trissiel je sice patentovaný masový vrah, ale bez jeho přičinění bych nepotkal mou draze milovanou ženu," prohodil zasněně Ditrux od stojanu se zbraněmi.

"Jak dlouho jste spolu?" zeptal se Tederik.

"Teprve šedesát let," odpověděl tázaný. "Ona a naše tři dcery mě naučily oceňovat každou chvilku," dodal, zatímco si postupně vkládal do kapes dvě plazmové pistole, a jeden miniaturní vrhač letannatové sítě.

"Je ti známo, že se jedná o diplomatickou misi?" řekl pochybovačně Danny.

"Úkol zněl jasně. Žádné zbraně," zabručel arcidémon. Sejmul z držáku dvě loket dlouhé mírně zahnuté dýky, jejichž ostří se modralo akumulovanou magií. S potutelným úsměvem si je zasunul do vnitřních náprsních kapes uniformy. "Ale toto jsou jen hračky. Takové ani nemůžeš brát vážně."

***

Opět sestoupili do sklepení. Sešli se v kruhovém sále, jehož podlahu i stěny zdobily šestiboké rubínově rudé dlaždice. Tederik v tom materiálu rozpoznal zkamenělé slzy brussedeanského boha Risadei. Podle Sarvona jsou ceněné pro schopnost zesilovat a koncentrovat infonové kletby. Uprostřed vydlážděné plochy se překvapivě nacházel kruh obsahující nakypřenou hlínu.

Na kraji toho podivného záhonu už čekal zjizvený pohlavár Aliance, který se podle Ditruxových informací jmenuje Ighuor ab Nirruvien. Ighuor přeloženo do dwentenštiny znamená Ničitel. Nenarodil se v Metaprostoru, ale za Předělem. Říká se o něm, že je to cynický a všehoschopný rapl. Nejbližším přátelům dovoluje, aby ho oslovovali zkráceně Igore, ale má jich poskrovnu a není prý divu.

Tederik zaznamenal, že z Igorových zad skutečně vyrůstají černá křídla. Už se nenamáhal je maskovat. Složená, potažená kůží a porostlá kratinkou srstí, připomínala černý sametový plášť. Reprezentanti starých okřídlených ras, popisovaní v Sarvonovi, prý dokázali křídla úplně vtáhnout do těla. To zřejmě nebyl cizincův případ. Možná to nedokáže, protože není zdejší.

Igor stál ve společnosti odtažitě působícího neznámého chlapa. Podle stříbrných nitek v dlouhé černé hřívě to byl další arcidémon z Mizeonu. Obklopovala ho aura moci, která nepocházela jen z magie, bylo tam ještě něco dalšího. Zajímavým prvkem jeho anatomie byly fialové duhovky jeho očí. Mohlo by to naznačovat pokrevní spřízněnost se zjizveným Igorem, kdyby barevný odstín očí Mizeonce nebyl o mnoho světlejší. Ani fyzicky se ti dva nijak nepodobali, takže šlo nejspíše o náhodu. 

Když cizinec uviděl Ditruxe, jeho na první pohled arogantní tvář se zvlnila mírným úsměvem. "Přece tě pustila?"

"Ovšemže," zašklebil se na rodáka Ditrux. "Bree má bezmeznou důvěru v mé schopnosti." Otočil se k bratrům a ukázal na cizince: "Pánové, představuji vám jeho Veličenstvo Rafedaxarra III., Pověřence debhátarů, Ochránce Dárce života, a Císaře všeho Mizeonu." Když rozverný arcidémon císaře představoval, použil tu nejvznešenější formu mluvené dwentenštiny. Deklamoval rozmáchle a vzletně, ale oči mu jiskřily neplechou. "A toto jsou, můj pane," pokračoval neméně pateticky, "Nasewovi synové, ok-sawonští princové, starší Tederik a mladší Dannavion."

Mizeonský monarcha bratrům důstojně pokynul. "Hodně jsem o vás slyšel, pánové, tady od mého úhlavního přítele Ditruxe. Oslovujte mě, prosím, občanským jménem, což je Sibiel. Když dojde na krev, tituly nám prdel nezachrání."

Bratři si vyměnili pobavený pohled. Ano, tento monarcha se jim líbil.

"Četl jsem o vás," řekl císaři nadšeně Danny. "Dohodl jste s debhátary Novou říši."

"Hlavně se dohodl s Aliancí," uchechtl se Ditrux.

"Aliance s Mizeonem nikdy otevřeně nebojovala," kontroval prkenně Igor. "Neneseme vinu za to, že s námi první mizeonský císař přerušil styky."

"Hlavně že už to politováníhodné nedorozumění máme za sebou, že," zamračil se na Igora mnohovýznamně Sibiel. Obrátil se na Dannaviona a suchým nevzrušeným tónem dodal: "Berte to tak, že letopisy přehánějí, princi. A na všechny ty záležitosti jsem nebyl sám." Ukázal na Ditruxe: "Tady bratránek byl se mnou. A taky Teggius, Rawantes a hromada dalších příbuzných. Bez nich bych neměl šanci. V zásadě jsem nudný voják, co se ocitl v blbý čas na blbém místě."

Monarchův přísný výraz, zádumčivý tón a volba slov nedávaly jasnou odpověď na otázku, zda jsou ta prohlášení myšlena vážně nebo žertem. Jediný klíč k rozluštění té záhady poskytoval Ditrux, který se dusil potlačovaným smíchem.

"No, pokud jsou všichni arcidémoni tak nudní jako vy s Ditruxem, musí být na Mizeonu veselo," poznamenal rozčarovaně Danny.

Tederik se ohlédl k ústí chodby, ale nikdo další se neblížil. Znamená to, že na Vahan jich odejde pět? Na co se čeká? Už samotné otevírání portálu v podzemí mu připadalo dost kuriózní.

Igor ab Nirruvien zřejmě vytušil, nač Tederik myslí. Jeho tenké rty se prohnuly do blazeované grimasy. "Mise bude pětičlenná. Ale než dorazí naše doprava, chci vaši plnou pozornost. Vy, rodáci z Ok-Sawonu, máte status chráněných civilních osob. Očekávám, že nebudete nic podnikat na vlastní pěst. Při jednání se držte stranou, a nemluvte bez vyzvání."

Tederik si pomyslel, že s takovým požadavkem by věci vyhovělo více, kdyby místo nich Igor vzal na Vahan dva hadrové panáky. Už už čekal, že Danny namítne něco sarkastického, ale bratr se kupodivu udržel a mlčel.

Překvapeně vyjekl, když se podlaha pod jeho nohama otřásla.

"No konečně!" zabručel Ditrux.

Další drobnější otřesy následovaly, pak se hlína v centrálním záhonu začala zvedat, až z ní vystřelily vzhůru tři silné sukovité šlahouny. Tederik se zatajeným dechem sledoval, jak se vlnily a kroutily, v ohromné rychlosti se vzájemně splétaly do tvaru nahé ženské postavy, jejíž pokožka připomínala drsnou stromovou kůru. "Zdravím vespolek," pronesla čerstvě zformovanými rty a zamrkala sytě zelenýma očima. Obrátila se na Igora: "Jste připraveni na přesun, První? Nechci se zdržovat kosmetikou, jestli se jde rovnou na věc."

Tederik ohromeně zíral, jak její chodidla plynule přecházejí v kořeny, kterými byla pevně ukotvená v hlíně. O stromistech četl a některé i potkal, když byl mimo Ok-Sawon. Ale žádného neviděl ve fázi přeměny. Vtip byl v tom, že každý fytobiont má dvě formy. Humanoidní a rostlinnou, díky níž dokáže cestovat mezi světy. Zakoření v podkladu jednoho světa a vystřelí větve skrze hyperprostor. Potom zakoření ve světě cílovém, následně stáhne kořeny z toho startovního.

"Agentka Flokaia nás přenese," prohlásil Igor a vkročil do hlíny. Stromista se mezitím navrátila zpět do rostlinné formy. Její výběžky šéfa agentů rychle obklopily a společně s ním vystřelily směrem ke klenutému stropu. Ale než do něj mohly narazit, stačily se prolnout za hranice této reality. V této realitě se zdálo, že prostě mizí v nicotě, jako kdyby na obrázku část kreslené postavičky někdo vymazal gumou.

Další na řadě byl Dannavion, který se nemohl dočkat, za ním šel Tederik. Stromistí větve ho obklopily tak těsně, až měl pocit, že se ty nejtenčí výběžky zavrtávají do kůže a pod nehty. Než stačil zpanikařit, ucítil škubnutí, jako kdyby ho někdo vzal za límec a smýkl s ním o zeď. Vzápětí byl z rostlinné klícky propuštěn. Spadl do měkkého, koleny se zabořil do hlíny a ramenem narazil do Dannyho zad.

Ocitli se v poloprázdné příletové hale, plné ostrého bílého světla a halasných ozvěn. Podle odlišně označené podlahy a výstupů z podzemních chodeb Tederik zaznamenal čtyři plochy doskočiště. Tato místa nebyla odstíněná nulovým polem a sloužila jako nástupní i výstupní porty. A ano, i zde měli pěkný široký záhon s nakypřenou hlínou pro stromisty. V dálce haly ve dvou řadách kotvila velká i menší kosmická plavidla sloužící ke standartní mezihvězdné dopravě.

To všechno Tederik sice pozoroval a vyhodnocoval, ale mnohem více než okolní reálie na jeho smysly útočil vjem, který nedokázal identifikovat.

Tupé pomalé bušení.

Neustávající.

Mělo svůj rytmus.

Když se na to více zaměřil, stahovalo ho to někam mimo čas a prostor, dělalo se mu špatně od žaludku. Něco mu to připomínalo. Něco důležitého. A celé jeho tělo, dokonce i rozhraní na to pulzování odpovídalo.

Násilím od toho rušivého vjemu odpoutal pozornost. V potřebě najít odpověď se ohlédl po Ditruxovi.

Zrzkova pleť bývala normálně dost bledá, ale teď hrála skoro dozelena. Měl ruce zabořené v kapsách vojenského saka a skrze zaťaté zuby syčivě dýchal. Když zachytil Rikův pohled, gestem přivolal Dannyho a šeptl: "Jenom klid. To, co cítíte, jsou ozvy jádra Vahanu. Žena mě upozornila, že naše vahanské poloviny budou na jádro reagovat. Dejte tomu čas, zlepší se to.

"To tedy doufám," vykoktal ze sebe Danny a zabušil si na prsa. "Docela mě to vyděsilo."

"Soustřeďte se na něco jiného," řekl Ditrux.

Výsadek byl kompletní a stromista zmizela v nicotě.

"Pozoruhodně… efektní způsob transportu," poznamenal Dannavion a ukázal na zkypřenou hlínu. Z jeho poznámky jasně čišela pochybnost. Proč tak složitě, když stačilo otevřít si portál a zacílit na doskočiště, které vahanci přidělili cizincům?

"Co jsem říkal?" zavrčel Igor.

Aha, očekává se, že civilové budou mlčet, domyslel si Tederik.

"Flo je naší vizitkou dobré vůle," sykl polohlasně Sibiel. "Její zapojení generálům signalizuje, že můžeme doskočit kamkoliv na vahanský povrch, kdybychom ovšem chtěli." Výmluvně stočil pohled k trojici velkých, hrozivě vyhlížejících a honosně vystrojených chlapů, blížících se od výstupu z podzemí. Nefalšovaní vahanští arcidesmoni byli nakrátko ostříhaní, odění v obrněných uniformách, nabití elánem. Vzduch kolem nich jiskřil, magie je obklopovala jako modrý mrak. Za nimi a kolem nich se valili vojáci, vybavení těžkými palnými zbraněmi. Důstojníci se zastavili dobrých pět kroků před Igorem. Vojáci kolem nich utvořili půlkruh, zadupali a se zbraněmi v pohotovostním režimu poslušně strnuli.

Ten uprostřed, s tvrdýma šedýma očima, a hranatou čelistí, udělal ještě jeden krok vpřed a s pohledem zacíleným na Igora, řekl: "Máte tři údery zpoždění, První z Triády. Pokud chce Aliance z vlastního popudu zahájit jednání s Generalitou, bylo by solidní přijít včas."

Igora ani nenapadlo se omlouvat. Blahosklonně se usmál a oslovil ne toho šedookého, který první promluvil, ale arcidesmona s rudě nablýskanou šupinatou dlažbou na obou lících, postaveného po jeho pravici: "Srdečně vás zdravím, Vaše Povýšenosti generále Evonyme, První ve velení." Teprve pak se věnoval šedookému: "A také vás, generále Dexey, Druhý ve velení. A rovněž vás, generále Vayso, Čtvrtý ve velení," dodal a pokynul tomu poslednímu, jehož lícní kosti zdobily řádky modrozlatých šupin. "Jak se vede, pánové? Doufám, že zbývající dva členové souručenství se těší dobrému zdraví. Řekněte mi, fungovala ta vakcína, kterou jsme vám předloni poslali? Nějak si nepamatuji, že bych od vás obdržel potvrzení o úspěšném doručení. Ale to nic, chápu, že jste se museli postarat o svá hnízda. Taky toho máme občas moc."

"Opravdu netradiční výsadek," zavrčel s kamenným výrazem Dexey, těkající pohledem po členech Igorova doprovodu. "Jednička Aliance, Mizeonský císař a jeho Nejvyšší Arcivévoda?" Když přišli na řadu Tederik s Dannavionem, generál se na okamžik zarazil, dokonce se zdálo, že zaskřípal zuby, ale hned plynule pokračoval: "Co chcete od vahanských?"

"Přicházíme se sadou návrhů, které mohou prospět všem," řekl nevzrušeně Igor. "A nejsme tu za Alianci, ale přímo z pověření Čtyřdohody. Proto jsou zde Sibiel s Ditruxem, a netřeba předstírat, že nevíte, jaké posty v seskupení zastávají."

"Jistěže," zabručel generál Dexey, který byl zřejmě jejich mluvčí. "Slyšeli jsme, že Zmar to zabalil. Ne že by ho byla škoda." Křivě se usmál a ukázal na ok-sawonské bratry. "A co tihle dva? Čpí vahanskou magií. Nejsou očipovaní. Nemají kmenový cejch. Přinesli jste nám dárek? Ulovenými potomky dezertérů tu běžně krmíme sůsy."

"Nasewovi synové jsou civilové a jsou pod naší výsostnou ochranou," pronesl skřípavě Igor. Lehce škubnul křídly, a kontury jeho postavy obklopily stíny. "Raději bych tu zemřel, než abych vám je přenechal." Jak mluvil, stíny se plíživě roztékaly do šíře.

Když dosáhly až k vahanské trojici, Dexey se znechuceně zašklebil. "Zatáhni drápy, Igore. Možná bys nás všechny zmasakroval, ale ani ty sám bys to nerozchodil. A vůbec. Klidně si ta desmoní štěňata nechejte. Už jedno máme. Střídavě cení zuby a kňučí. Nic nevydrží, jako všichni kříženci."

Když to Rik uslyšel, otřásl se úlevou, zatímco Danny si syčivě oddechl.

"Takže Endemon je naživu. To rád slyším," konstatoval suše Igor.

"Prozatím," procedil Dexey.

"Věděli jste, že toho kluka držíme, a přesto jste zde?" ozval se rozhořčeně ten, kterého Igor oslovil jako Evonyma. "Pokud je předmětem vaší návštěvy docílit jeho vydání, není o čem jednat. Jeho otec byl zrádce a dezertér."

"Byl?" vyjekl skřípavě Dannavion. "Zavraždili jste ho?"

Jeho dotaz zůstal viset ve vzduchu. Nikdo se neobtěžoval odpovědět přímo jemu. Ale podle toho, jak vražedně se generálové zatvářili, si Tederik přestával dělat naděje, že otce ještě někdy uvidí.

"Odpadlíky popravujeme s celou rodinou," řekl Evonymus a díval se při tom pouze na Igora. "Takové jsou naše zákony."

"A Čtyřdohoda se prostřednictvím Aliance téměř tisíc let stará, aby Metaprostor udržel pohromadě," odvětil nevzrušeně Igor. "Takové jsou zase naše zákony. Pokud je mi známo, Vahanská soustava je stále ještě situovaná v centrální oblasti Metaprostoru. Ať se vám to líbí nebo nelíbí, geograficky, společensky, kulturně, obchodně, a dokonce i politicky jste součástí naší reality a našeho zájmového území. A i vy moc dobře víte, že kdybychom se nestarali, už by žádný Metaprostor včetně Vahanu neexistoval."

"Nestrkejte nám do chřtánu váš bordel, Igore!" zasyčel generál Vaysa. "Všechny ty katastrofy z posledních století jste si uklohnili sami! Vahan v tom nikdy nejel."

"Vážně?" opáčil s mírným úsměvem oslovený. "Nebyli jste to vy, kdo se punktoval s Larionou kvůli anexi paridiánských rozvalin? A co ta eskapáda na Bressenu? Co ty zakázky od Klarisy Robustuanské? A co ty poslední kšefty s Trissielem skrze Nikodemské přístaviště? Je vám známo, že rekonstruoval kvarionské tebechety? Micelární technologie. Nic vám to neříká?"

Tederik se snažil udržet pozornost, ale v hlavě mu hučelo jak ve vodopádu. Otec je mrtvý? Skutečně se to děje? V panice zabloudil pohledem do řady vahanských hrdlořezů. Strnulé bledé tváře, na hladce oholených bradách černé značky. Rozeznal kombinace písmen vahanské abecedy. To budou ty cejchy. Taková by byla jeho denní realita, kdyby se odtud otec před třicíti lety nevypakoval. No dobrá. Kdyby zůstal, nejspíš by měl děti s úplně jinou ženou, takže čistě technicky by ten pomyslný vahanský Tederik byl někým úplně jiným. Nejspíš by se ani nejmenoval Tederik.

Přistihl se, že nedokáže vydržet v klidu, rukama a nohama mu probíhalo chvění. Jako kdyby vnitřně poskakoval v rytmu, ačkoliv navenek to nebylo poznat. Celé to vzdáleně připomínalo hudbu. Divokou a dravou. Jádro si hraje s jeho nervy?

Hlavouni obou táborů si s gustem vyměňovali další invektivy, ale Tederik už je neposlouchal. Právě si uvědomil, jak moc je vděčný za život, který jim otec umožnil. S loudavými společnými snídaněmi, při kterých se vedly disputace o filozofii a kosmologii, při kterých na sebe Endemon s Dannavionem přes stůl pinkali levitující jablka, což máti snášela s trpělivým klidem.

V úniku před třeskutou skutečností si ani nevšiml, že se jeho tělo pohybuje společně s ostatními. Kráčeli halou k široce rozevřeným vratům vedoucím do jasně osvětlené chodby. Drapl Dannaviona za rukáv, a tázavě se na něj podíval.

"Na další kolo urážek se jdou posadit," zavrčel mu do ucha bratr. "Taky je ti tak blbě jako mě?"

"Taky," vydechl. Bodlo ho u srdce, když si všiml bratrova křečovitého výrazu a bledosti jeho kůže. V takovém stavu byl temperamentní Dannavion vždycky velice blízko výbuchu.

"Mysli na Endyho," šeptl naléhavě, na což bratr toporně přikývnul.