Z(a)tracené klíče I. – Pytel blech: kapitola 26. Tederikův úlet

Tederik s Dannavionem bez potíží přistáli na doskočišti Tupi-Iranské univerzity a vydali se informovat Urbiela. Našli ho na terase se zelenými rostlinami ve společnosti Ditruxe Arci-Jeena. Na stole se povalovaly dvě barevně svítící videxové tabulky a plno starých map, některé byly napůl rozvinuté, zatížené sklenicemi.

Když je arcidémoni viděli přicházet, Urbiel se karatelsky zamračil, zatímco Ditrux se doširoka usmál. "Zajímavá volba garderoby," prohodil. Obrátil se k Urbielovi a řekl: "Tak vidíš, strýčku. Zbytečně ses rozčiloval. Jak velkou škodu mohli natropit, když byli pryč sotva den?"

"Značnou," odsekl upjatě děkan.

Pak si Ditrux všiml, jak přepadle se bratři tváří. "Kde jste nechali toho nejmladšího?"

"Endemon už na Ok-Sawonu není," oznámil Tederik.

Děkan jim mlčky pokynul, aby se posadili. Tederik začal vyprávět, a Dannavion ho doplňoval. "Zatím nevíme, z jakého důvodu ho vahanští odvlekli," připustil na závěr. "Určitě ne proto, aby ho uchránili před upálením. Sebrali všechno, co Karaf nakradl. Museli sbalit i tátův trezor. Je chráněný kreponní kletbou. Násilím ho nikdo neotevře."

"Ten trezor musíme získat. Klíče budou v něm," uvažoval nahlas děkan. "Chtějí Nasewa vydírat. Budou mučit jeho syna, aby ho přinutili trezor otevřít. To nesmíme dopustit."

Danny se jízlivě ušklíbl. "Co konktrétně nesmíme dopustit, pane děkane? Aby mučili našeho malého bráchu, nebo aby otevřeli ten debilní trezor?"

"Obojí," odsekl děkan a obrátil se na Ditruxe. "Nemáme jinou možnost než kontaktovat Alianci."

"Ačkoliv nemáme ani tušení, co ten trezor obsahuje?" podivil se Danny.

"Co když tam ty klíče nebudou?" rozvíjel myšlenku Tederik. "Co pamatuju, otec nikdy nepoužíval cesty nejmenšího odporu. Pokud by chtěl něco uchránit cizí pozornosti, nejspíš by to do trezoru nedal, protože by mu bylo jasné, že tam to budou hledat nejdříve."

Děkan se pochybovačně zamračil. "I když je trezor opatřený kreponním zámkem? To je trochu překombinované, že. No nic, půjdu poslat zprávu Triádě. A vy dva," podíval se na bratry, "žádné další partyzánské kousky!"

***

Nejhorší bylo vědomí, že zatímco oni tu čekají, až děkan zkontaktuje Alianci, Endy s otcem zažívají kdovíjaké hrůzy. Zabere několik dní, než se záležitost vykomunikuje a než bude rozhodnuto, jak postupovat. Ale copak měli jinou možnost?

Urbiel se odebral nažhavit teleemitor, a bratry nechal s Ditruxem. Arcidémon jim u koláčků a jijincové limonády pragmaticky vylíčil, co by se dělo, kdyby se navzdory děkanově zákazu na Vahan vypravili sami. Na celém Vahanu existuje jenom šest doskočišť, kam se dá dostat prostorovou bránou. Pět slouží domorodcům, to šesté cizincům. Zbytek světa je pokrytý kvederickou sítí s nulovým polem. Uzavírá terén před divokým průnikem z hyperprostoru i před konvenčním napadením z oběžné dráhy. Stejný systém použil Trrisiel na Mizeonu po Dni Zkázy před šedesáti lety, Vahanci to jenom okopírovali.

"Zajímalo by mě jak, když jsou z veřejného života odsunutí," zabručel Tederik.

"Z veřejného ne," řekl Ditrux a pomalu přežvykoval poslední koláček. "Jenom z té nejvyšší politiky. Hlavouni z vahanské generality se běžně stýkají s významnými rody Metaprostoru. Jistěže se tím nikdo nechlubí, ale i dnes panují nadstandardně dobré vztahy elitních arcidesmonů s riiberionským podsvětím. Za časů královny Klarisy existovaly i s Robustuou. A taky jsou tu obchodní vazby na nikodemské přístaviště a majoritního vlastníka Dea. Na nikodemské burze se legálně prodávají kreponní kůže. A taky vitrrex navzdory tomu, že na ten Aliance vyhlásila embargo. A o pokoutně obchodovaných zbraních škoda mluvit. Něco z vahanské výzbroje mají na skladě snad všechny industriální civilizace v okolí. Když generálům o něco jde, chovají se v cizině civilizovaně. Úplně jiné móresy uplatňují v domácím prostředí. S dezertéry a zrádci nemají slitování. Za jeden škraloup likvidují celé rodiny. Nerad to říkám," krčil rameny arcidémon, "ale raději se připravte na nejhorší. Ovšem jestli jsou vaši blízcí pořád naživu, větší naději mají s politickým krytím Čtyřdohody."

"Jak dlouho potrvá, než se špičky sejdou a dohodnou?" chtěl vědět Danny.

Arcidémon zakoulel očima. "Není to taková hrůza. Tři, čtyři dny. Můžete ten čas využít výcvikem. Trochu si odfoukněte, a zítra ráno v šest standardů se sejdeme v modulační cimře." Podíval se upřeně na Dannaviona a zavrčel. "My dva se ještě neznáme, ale už jsem o tobě slyšel." V jeho případě se s uctivým oslovením vůbec neobtěžoval.

Danny mu oplatil stejnou mincí. "Že prý nesnášíš, když se ti říká Arcivévoda," ušklíbnul se.

"A ty prej úplně zbožňuješ, když se tě někdo zeptá na bitvu u Mumravské nivy," kontroval Arcidémon. Danny zaťal čelisti. Ditrux rozhodil rukama. "No to víš, trochu jsem se na tebe vyptal tvého pobočníka, než jsme ho šoupli do benthosu. Neví, co všechno mi pověděl, tak se na něj nezlob. Musíš pochopit, princátko, že jsme si vás potřebovali prověřit."

"A co?" štěkl Danny. "Prošli jsme?"

"V zásadě jo," zabručel Arcidémon.

"Tak to se mi ulevilo," zasyčel Danny.

Arcidémon se chvíli kroutil, jako kdyby se rozmýšlel nad otázkou, a pak řekl: "Opravdu je tu možnost, že váš tatík ty klíče do trezoru nedal?"

"Jo, je to možný, sakra," odpověděl dutě Danny.

"Bylo by mu to podobné," přisvědčil Tederik. "Spíš bych uvěřil, že je nechal všem na očích, maskované jako ozdobu, nepříliš povedené umělecké dílo nebo nějaký nástroj. Jestli si jich tolik cenil, těžko by riskoval, že budou při neodborném otevření trezoru zničeny. Mohli jsme kolem nich chodit léta. Jenomže doma nezůstal kámen na kameni. Další problém vidím v tom, že nikdo pořádně neví, jak klíče vypadaly. Určitě ne jako normální klíče."

"Nejdřív prohrabeme ten trezor, a pak si budeme lámat hlavu s co kdyby," broukl bezvýrazně Ditrux.

Tederik se v té chvíli nemohl ubránit pocitu, že Ditrux o těch klíčích ví mnohem víc.

Danny vstal. "Jestli umíš prolomit kreponovou kletbu, tak hodně štěstí." Zatřásl zmuchlaným kloboukem, který doposud svíral v hrsti. Drahokamy a mince uvnitř zachrastily. "Mám tu něco pro Zlatokopku. Nevíš, kde ji najdu?"

Arcidémon zvedl obočí. "Zlatokopka? Máš na mysli malou Šerryzah. Jo, někde jsem ji tu viděl. Bude nejspíš v baru. Ten najdete snadno, protože je v celém univerzitním areálu jediný."

Tederika zaujal arcidémonův lehce přezíravý tón. Neudržel se a zeptal se: "Co je vůbec zač?"

"Urbielova chráněnka," řekl Ditrux a nápadně snížil hlas. "Neví se, odkud přišla."

"Copak ona svůj původ tají?" ¨

Ditrux se podrbal v zátylku. "Je to asi deset let, co se objevila na bredeonském pracovním úřadě. Vypadala jak lidský děcko. Vyhublá na kost, navlečená v cárech se potloukala kolem přepážek. Nesrozumitelně blekotala a modře jiskřila. Naháněla personálu strach. Mysleli, že je nakažená novým kmenem infonové chřipky. Chtěli ji dostat do karantény. Začala se prát. Zdemolovala budovu a zranila desítky lidí. Stará syrová magie. Bredeonští ji nedokázali zpacifikovat, tak povolali Urbiela, protože byl nejrychleji po ruce. Čekali, že zalarmuje Alianci, ale strýček z fleku vyloučil infonovou nákazu. Řekl, že není nemocná, ale dezorientovaná. Uhradil škody a vzal si ji domů. Poznal, že mluví starou netrebštinou."

Tederik zastříhal ušima. "Zapomenutá netrebka?" Netrebové byli první božskou rasou na Tenerisu. Krenevové je vyhladili před šesti tisíci lety. "Odkud by se vzala?"

"No právě," broukl Ditrux. "Staří krenevové z Vressu tvrdí, že o netrebku rozhodně nejde. Ukázalo se, že holka si na nic nepamatuje. Urbiel se o ni postaral. Dal jí jméno. Prakticky ji adoptoval. Naučil ji dwentensky, dával jí soukromé lekce z historie a všelijak ji podporoval ve studiu. Říkal o ní, že je nesmírně talentovaná. Jak už jsem řekl: stará syrová magie. Jenomže holka se za pár let osamostatnila. Začala cestovat na vlastní pěst a natrefila na různé existence…"

"Šíbry z Floenova Města Bláznů?" zapředl s despektem Danny.

"Přesně tak," přisvědčil Ditrux. "Raději si na ni dávejte pozor. Je do větru jako každá umělkyně. Její umělecké jméno Poběhlice hovoří za vše," Ukázal na Dannavionův poutnický kaftan a poťouchle se usmál. "A jestli se chcete zastavit v baru, bude lepší se převléct dřív, než se ty hadry na vás rozpustí."

***

"Nepotřebuju, abys mi dělal kvočnu," lamentoval Danny, když se převlékali do civilní garderoby, kterou jim přichystala Urbielova asistentka. Kutny a klobouky vhodili do neutralizačního boxu, stejně už se začaly rozpadat. "Já vyřídím Zlatokopku, ty běž zkontrolovat Fena a Elevínu."

"Zeptal jsem se na ně Jawrilly," prohodil Rik, "zatímco jsi v chodbě obdivoval vitrínu s maketou tebechetu. Říkala, že proces v benthosu pokračuje podle očekávání. Neměl by ses o ně zajímat spíš ty?"

"To nepopírám," houkl Danny. "Ale byl jsem to já, kdo Zlatokopce slíbil diamanty z otcovy pracovny." Podíval se na kupičku zelených kamenů a mincí, vysypaných z klobouku. "A místo celé hromady nesu tohle, sakra. Je otázka cti, abych jí osobně vysvětlil, že tohle je záloha a že to hlavní teprve přijde."

To byl vždycky Dannyho problém, že byl tak pyšný na svou čest, pomyslel si Tederik. "Stejně jdu s tebou," ukončil debatu.

***

Univerzitní bar s roztodivným názvem Otvírák se nacházel v suterénu supermoderní budovy z krihonitu a letanntatových ploten, ve kterém sídlil Ústav kosmologických studií. Na ceduli u schodiště vedoucího do podzemí bylo velkými písmeny napsáno, že je zde přísně zakázáno konzumovat nápoje s přídatkem cihusu, a nepovolují se žádná syntetická aditiva. Danny rozmarně prohodil, že s takovým extrovním zákazem to tam bude stimulanty úplně prosáklé.

Sešli dolů a nestačili zírat na ráznou změnu stylu. Uvítaly je kamenné stěny a retro klenuté stropy, z kterých visely tlusté řetězy s vodními lampami a kadidelnice s voňavým kouřem. Bylo tam narváno, přestože nebylo po zkouškách. Na pódiu řízně vyhrávala hudební skupina, na plácku pod ním se čeřilo moře zpocených těl. Když přišlo na refrén, všichni řvali s kapelou:

Mor, mor, mor, valí se z hor, hor, hor!

"No né!" výskl Dannavion. "To jsou Smrťáci! Oni pořád hrají!"

Dokonce i Tederik už o tom hudebním tělese slyšel. Kapelu Rychlá smrt tvořilo pět dlouhověkých ewoui a jeden wemur. S rytmickými a vtipnými texty dobývali žebříčky hitparát na elitních světech Metaprostoru téměř dvě staletí.

"Nevím, jak ji chceš v takovém blázinci hledat," zahuhlal Tederik. Ale Danny ho neposlouchal. Byl tak unešený oblíbenými muzikanty, že se začal prodírat davem až k pódiu. Používal ramena a lokty tak efektivně, že Tederik pohodlně proplouval v brázdě.

Mezitím skladba skončila. Následující ovace, pískání a dupání utnul frontman, když zařval: "Díky, šílenci, díky! My si teď uděláme přestávku, a vy dostanete šanci uvidět a uslyšet naši kamarádku s magickým hlasem, o kterou jste si tolikrát žádali. Přivítejte… Poběhlici Šerryzah!"

Zlatokopka se z ničeho nic objevila na podiu. Měla na sobě černé vojenské kalhoty s kapsami z armádního výprodeje, tílko z úzkými ramínky. Její nohy vězely v obrovských botách s tlustými podrážkami. Na krku jí visel hudební nástroj zdánlivě připomínající kytaru, ale když na tu věc Tederik zaměřil pozornost, všiml si, že kontury tělesa se mihotají, jako kdyby nebylo hmotné podstaty, ale pouhou iluzí.

V napjatém tichu kapela vyklidila prostor, a zanechala Šerryzah samotnou. Stála tam se zavřenýma očima, vzduch kolem ní se čeřil, vlasy jí povlávaly.

Pak začala na tu iluzi nástroje hrát.

Pomalu splétala tóny v sugestivním cizokrajném rytmu. Tederik zaznamenal, jak se prostor zahušťuje magií. Omýval ho oceán hořkosladkého neklidu. Cosi v něm klíčilo a rozrůstalo se. Nabyl dojmu, že mu ty nehmotné úponky, co nevidět prorazí kůži a on zůstane napospas cizím zrakům odhalený. Všechny jeho pocity se mísily s pocity okolních posluchačů. Vyděsil se z náhlého vědomí zranitelnosti, a byl by utekl, kdyby to dokázal.

Pak přidala interpretka na rychlosti, začala zpívat, a konečně otevřela oči.

Zase byly stříbrné, a ne modré jako obvykle. Sálaly a propalovaly se do všech rozměrů reality. Tederik si konečně vybavil, proč je mu melodie povědomá. Podobně podmanivé tóny už přece slyšel, když ho zlatokopka léčila z kolapsu v tábořišti Kallesijských hor.

Nerozuměl ani slovu, ale celkový význam byl jasný. Zpívala o ztracené lásce, o tom, jak moc je smutná, a že ji dál hledá. Ale ona nefňukala. Naopak. Obviňovala Prozřetelnost, že něco takového dopustila. Rytmus stále zrychloval, atmosféra jiskřila. Jednotlivé vjemy splývaly, všechno pulzovalo. Když interpretka rázným akordem celou produkci utnula, rozhostil se klid.

Teprve pak se Tederik zhluboka nadechl a rozhlédl kolem. Samé zmáčené obličeje. Šumění potlesku připomínalo zahradnický déšť. Žádný obvyklý pískot a dupání, ale decentní uctivý aplaus, jako kdyby nikdo nenašel odvahu zneuctít ten nadpozemský zážitek.

Byl ohromený. Vůbec ho nenapadlo, že by měl cizinku odchytit dřív, než zmizí stejně jako se objevila. Danny byl jako vždy pohotovější a buransky zařval: "Šerryzah! Nesu zálohu!"

***

"Nebylo to špatné," vyhrkl Danny. "Kdo by čekal, že rozboříš sál staronetrebskými rýmy! Vážně jsem si chvilku myslel, že mě chceš uhranout!"

S okatě znuděným výrazem je pozvala k zarezervovanému stolu, u kterého seděla netrpělivě podupávající Jawrilla. Když asistentka vyhodnotila, že společnost, kterou se děkanova schovanka obklopila, je dostatečně solidní, s úlevou se odporoučela.

Zlatokopka přezíravě nahlédla do váčku, který k ní Danny přisunul. "Pravé azumagdy? To by šlo. Ale ty mince? Obyčejné zlato s kapkou mědi. Co s ním?"

"Zlato se syntetizovat nedá," prohodil Danny. "Bude se hodit. Prozatím."

"Prozatím?"

Bratr cizince obšírně líčil, jak se mu podařilo dohledat chabý zbytek ukradeného pokladu u Feustonových uctívačů, protože valnou většinu předtím stihli zabavit vahanští interventi. Tederik si uvědomoval, že je Dannavion jako vždy přemrštěně podrobný. I když věděl, že by ho měl zastavit, nedokázal k tomu sebrat energii. Jeho vůle byla rozptýlená. Veškerou pozornost přitahovala ona.

Její pleť se ve světle vodních lamp stříbřitě leskla. Rozčepýřené tmavé vlasy jí padaly do očí. Co chvíli si je odhazovala dozadu, ústa držela pevně sevřená, ale bylo dráždivé si představovat, jak by asi vypadala, kdyby se usmála.

"…u vahanských se nedá předpokládat, že by Endyho z té otravy chtěli vyléčit. Ne, jim se hodí, že je bezbranný, protože…"

Tederik pozoroval, jak cizinka v reakci na bratrovo vyprávění soustředěně ježí obočí a krčí čelo. Jak si hraje s ubrouskem, skládá z něj zvířátka, jako kdyby potřebovala zaměstnat neklidné ruce. Musela cítit, že na ni zírá, ale ani jednou mu pohled neoplatila.

"To by stačilo, Danny," zabručel. Konečně se vzpamatoval natolik, aby větroplachovi znemožnil vyžvanit to nejdůležitější. Omluvně se na cizinku usmál. "Přece nebudeme Šerryzah nudit našimi rodinnými problémy."

Udělala nechápavý obličej. "Vůbec se nenudím. Kéž bych měla někoho, s kým bych mohla sdílet cokoliv společné."

Dannavion se v náhlé potřebě vyhnout zraňujícímu tématu zadíval k podiu. Smrťáci se vraceli z přestávky a brali do rukou nástroje. Parket se rychle plnil nedočkavými tanečníky. "Jdu se proskočit," prohodil a zmizel.

Kapela začala hrát. Hlasitě a rychle.

"Je pravda, že si na nic nepamatujete?" vyhrkl Tederik. Řekl to jenom proto, že si byl téměř jistý, že ho ona kvůli hudbě neuslyší. Dlouho žil obklopený smrtelníky, byl zvyklý na jejich smyslové limity. Jeho předpoklad nevyšel, protože zvedla hlavu od papírového ptáčka a podrážděně zasyčela.

V duchu si vynadal do blbců. "Promiňte mi tu neomalenost," dodal rychle. "To se mi obyčejně nestává," blekotal. "Většinou dlouho přemýšlím, než něco řeknu."

Zmačkala ptáčka v pěsti. "Kéž bych se mohla bát o někoho, kdo by si to zasloužil."

"Takže jste si na něco vzpomněla?" prohodil opatrně, protože si nemohl pomoct.

"Ano, ale nic, co by mě těšilo," odsekla a vstala. "Váš bratr má velké štěstí." Natáhla k němu ruku. "Chci tančit."

"Se mnou?" vyděsil se.

"Je tu snad někdo jiný? Korunní princ glennesijský a ostýchá se tancovat?"

Vstal, aniž by si to uvědomil a chopil se nabízené ruky. Nenamáhal se oponovat, že tradiční glennesijské řadové tance nelze srovnávat s běsněním v bredeonském stylu. Kráčel za ní jako oslík nalákaný na mrkev. Vzpomněl si na rozhovor u říčních kamenů v Kallesii. Tehdy si byl absolutně jistý svou odolností. Nějaká pěkná tvářička ho nemůže oblbnout. Dnes, navzdory tomu, že měl zpátky magii, už tak suverénní nebyl. Nastal čas přiznat, že je tou dívkou trochu poblázněný. Trochu víc. Vlastně hodně. Ale to neznamená, že by jí byl ochotný důvěřovat. Vůbec.

Stísněný dav křepčících nadšenců nedovoloval rozmáchlé pohyby. Nebyl to tanec, spíše dupání v rytmu a řvaní. To zvládnu, pomyslel si. Nic ho nepřipravilo na soustředěnou pozornost, kterou mu věnovala. Neustále na něj hleděla, zatímco on těkal pohledem všude kolem, i když nebylo moc na co. Co chvíli pohodila hlavou. Prameny rudohnědých vlasů se jí vlnily po ramenou a stékaly po hrudníku. A že to byl pěkně tvarovaný hrudník. Přistižen při zírání nasucho polknul.

Nedala najevo, že by jí to vadilo. Místo toho se naklonila k jeho uchu a řekla: "Co se podívat ven? Za institutem je park. Je v něm spousta soch a dalších nesmyslů."

***

Písková pěšina se vinula mezi kvetoucími keři rebidníku, ve tmě blikala světýlka miniaturních vodních lampiček, zavěšených na větvích rozložitých stromů, jejichž tuhé lesklé listy se zachvívaly v mírném vánku. "To jsou mizeonské ořešáky," poznamenala, když vysledovala, na co se dívá. "Všichni si myslí, že pocházejí z Robustuy, ale není to pravda. Když Urbiel natrvalo opouštěl Mizeon, pár ořechů s sebou vzal."

"Vypadají staře, ale ne tak moc," prohodil rozmarně.

"Urbi tu žije bezmála čtyři století. Tohle je třetí generace."

"Aha. A kde jsou ty sochy?"

"Trpělivost," usmála se a znovu vklouzla rukou do jeho dlaně.

Byl napružený a zvědavý a nedočkavý. Vážně s ním Zlatokopka flirtuje? Neměl tolik zkušeností jako Danny, ale jasné signály poznal. Obě knihovníkovy dcery, starší i ta mladší, s ním jednaly stejně. Nedokázal odolávat dlouho. Bylo mu šestnáct a byl nažhavený se učit. Hm. Teď je o devět let starší, ale o mnoho zkušenější se necítí.

Odbočila na postranní cestičku. Byla úzká a z obou stran ji ještě zužovaly přerostlé keře. Kráčela první a větvičky jí šlehaly do obličeje.

"Počkejte," zabručel. "Vyměníme se."

Přistoupil blíž ve snaze se prosmýknout kolem ní. Neměla kam ustoupit. Aby ji neshodil do rozvětveného houští, chytil ji za ramena. Její ruce pohotově obemkly jeho pas. S povzdechem k němu vzhlédla a drze se usmála. Bez dalšího přemýšlení si ji přitáhl těsněji a políbil ji. Svět se s ním zatočil. Všechny vjemy se omezily na její měkké tělo těsně přiléhající k němu, a na to, jak voněla a jak chutnala. Čas ztratil význam. Minulost a budoucnost splývaly do jednoho velkého teď.

Po nekonečně dlouhé chvíli se odtáhla a on nesouhlasně zasyčel.

"Následuj mě," vydechla, a zmizela v zeleni.

Vydal se za ní. Srdce mu prudce naráželo na žebra. Poběhlice. Pouhé umělecké jméno. Určitě to neznamená, že by se měla chovat jako povětrná ženština. Ale kdyby ano? Bylo načase si přiznat, že mu to vlastně nevadí.

Po chvíli se vynořili na kulatém palouku. Uprostřed se vypínal altán ve stylu riiberionského snového romantismu. Kruhové patio věnčil špalír omšelých soch zamračených mužů a žen. Z nápisů na podstavcích se dalo odvodit, že jde o zakladatele bredeonského univerzitního školství.

Čekala uvnitř, rozložená na široké dřevěné lavici vystlané polštáři, jejichž výplň suše chrastila, kdykoliv se zavrtěla. "Jsou nacpané modřichovým šustím," zapředla. "Modřichové silice vyvolávají lechtivé sny."

Chtěl něco inteligentního říct, ale nedokázal to. Nemyslel na nic jiného, než na její stoupající a klesající hrudník, a na dlouhé štíhlé nohy, přestože vězely v praktických kalhotách a humpoláckých botách. Zastavil se ve vchodu, a vykulil oči, když se posadila, a začala si ty boty zouvat. "Dobře se v nich chodí, ale na některé příležitosti se tak úplně nehodí," poznamenala.

Buch, buch. Nechala boty dopadnout na mramorové dlaždice. Znovu se uvelebila v poduškách. Ležela na zádech, a opírala se o lokty. Pozorovala ho lesklýma očima, zastíněnýma vějířky dlouhých řas. Klesala pohledem od jeho obličeje k hrudníku a dolů k pasu a ještě níže. Škodolibě se zakřenila, když zaznamenala důkaz jeho vzrušení.

"Budeš se rozmýšlet ještě dlouho?" zasyčela.

Prudce vyrazil k ní, protože na myšlení bude čas jindy.

***