Z(a)tracené klíče I. – Pytel blech: kapitola 25. Endyho neoslavené narozeniny

Dupání po chodbě se blížilo. Endy se vrávoravě posadil. Hlava ho setrvale bolela. V hrudníku ho bodalo. Tak mizerně se cítil neustále. Opřel se o kovovou stěnu, a zamžoural na svá zápěstí. Rány od okovů byly ještě čerstvé. Po výprasku elektrickým bičem, o kterém Dexey prohlašoval, že tady na Vahanu slouží maximálně k umravňování školní mládeže, ho vždycky nechali pár dní v klidu. Jak generál rozkázal, měli ho šetřit, aby se zahojil, aby mohli celý proces zopakovat.

Ale protože skrze napuchlou kůži stále prosakovala krev, znamenalo to, že od posledního výslechu uběhlo sotva pár hodin. Úlevou, že tentokrát si nejdou pro něj, se sípavě rozchechtal. Dnes ještě o rozum nepřijde.

Sám nechápal, odkud se v něm bere touha přežít, jestliže se jeho situace pořád zhoršuje. Totéž si myslel už v církevní internaci, ale to neměl představu, do jakých sraček se dostane potom. Když si pro něj do vězení přišel vahanský generál, bylo už v Nokwelu jaro. Tady na Vahanu úplně ztratil pojem o čase, ale byl si jistý, že někde mezi výslechy a zastrašováním promeškal osmnácté narozeniny.

V Nokwelu to ještě šlo. Jak byl na sebe pyšný, když místo aby se před Lupechem plazil, mu jich pár vrazil! Ale měl se na to vykašlat! Ještě v nokwelské knihovně, když čekal na audienci, se měl rozběhnout k otevřenému oknu, vyskočit ven a pelášit v naději, že ho církevní vojáci třeba nechytí. Bez ohledu na to, že to bylo v patře, a že by ho nejspíš dole sebrali se zlámanýma nohama. Měl to alespoň zkusit. Ale on byl pyšný. Rozhořčený z Karafových intrik. A hlavně zvědavý. Audience proběhla tak, jak proběhla. Místo na studiích skončil mezi heretiky s vyhlídkou na Posvátný žeh.

Jednoho dne, který byl stejně smutný jako ty předchozí, do církevního vězení vpochodoval generál se svým komandem. Tento nepřišel v noci, ale za bílého dne. Vzdálený zvon právě ohlašoval poledne. Že je to vahanský důstojník, bylo jasné už podle rudo černé cizokrajně tvarované uniformy. Připomínala spíše brnění, oplývala výztužemi z matného kovu, nedalo se rozeznat, jestli se jedná o ozdoby, funkční doplňky nebo zbraně anebo všechno dohromady. Toto byl jiný typ chlapa než ten divný, nepříjemně laskavý arcidémon s injektorem, který Endyho probudil ze sna.

Už jak ten hromotluk stanul v otevřených dveřích cely, dýchl na Endyho žár. Ten chlap měl v žilách místo krve oheň a dokázal jím rozpalovat okolí. Byl ostříhaný tak na krátko, že se jeho lebka zdála téměř holá. Byl vysoký a pevně stavěný, se zaťatým výrazem v pohledné, tváři. Z ostrých rysů a hladké kůže napjaté na kostech se nedal odhadovat věk, ale podle šedých očí, které zářily stříbrným leskem, byl starý.

Smrtelníci ohromení strachem se rozprchli do stran a tiskli se ke stěnám cely. Náčelník strážných generála přivedl k Endymu, ukázal na něj třesoucí se rukou. To je on, Vaše Povýšenosti. Ten démon.

Endy sedící na zemi, opírající se zády o zeď, zaťal zuby, zvedl hlavu a čelil cizincově pohledu. Zlomek času na sebe zírali, načež si generál sundal rukavici, klekl na jedno koleno a sáhl Endymu na krk. Rukou s rudými nehty se zlatým leskem opatrně přejel Endymu po šupinách na levé straně krku. Za tu nejspodnější dokonce zatahal. Když Endy podrážděně zasyčel, Vahanec se usmál a zašeptal: Zelená. A nebyl to pěkný úsměv.

Načež vstal a přes rameno zařval: Máme ho! Seberte ho a vypadnem!

Endy rozuměl každému slovu, protože byla pronesena vyšší vahanštinou, kterou na něj a na bratry v soukromí mluvíval otec.

***

Vahanský potentát se při přesunu portálem z Ok-Sawonu na Vahan nijak neohlížel na absenci Endemonova rozhraní. Prostě ho do vířícího transdimenzionálního průchodu strčil, a na druhé straně sebral to, co zbylo. Ne že by si na to Endy pamatoval.

Probral se až v cele, která byla na rozdíl od církevní kobky kovová. Nahoře, kde se stěny stýkaly se stropem, se táhla řada technických prvků a osvětlovacích lišt. Součástí muselo být i monitorovací zařízení, protože zakrátko poté, co Endy otevřel oči, se jedna ze stěn odsunula stranou. Endymu se naskytl výhled do dalšího prostoru, který připomínal vyšetřovny moderních zdravotnických zařízení, jaké vídal v odborných časopisech ze Sunnisenu. Vybavení, stojany s aparaturami, stoly a police, všechno tam bylo z namodralého kovu, čisté a blýskavé. Až na to, že lehátko připomínalo spíše pitevní stůl, a soustava háků s kladkami instalovaná pod stropem taky moc důvěry nebudila.

U stolu seděl ten velitel se zlým úsměvem a probíral se lejstry.

Endy pomalu vstal. Zaznamenal, že ho nebolí hlava, dokonce ani žaludek se nebouřil. Že by mu po přesunu dali nějaký uklidňující prostředek? Protože ho Vahanec dál okázale ignoroval, vydal se Endy k němu. Bylo mu jedno, jestli je to nějaká zkouška charakteru. Z toho mála, co o Vahanu věděl, mu bylo známo, že si zde potrpí na dodržování striktně daných pravidel komunikace a že se zásadně nesluší, aby níže postavený oslovil toho výše postaveného bez vyzvání. Ale on není voják. Proto se na stupidní společenské zvyklosti může vykašlat. Předpokládal, že ho zajali titíž rabiáti, co unesli otce, ale jistý si tím nebyl. Bude lepší pro začátek prozradit co nejméně.

Když byl u stolu, zlehka se posadil na velkou stříbrnou kovovou truhlu, která připomínala chladící box. Odkašlal si, a tou nejlepší vahanštinou řekl: Co po mě chcete?

Generál ho konečně obdařil prázdným pohledem a zasyčel: Copak ty se vůbec nebojíš, Nasewovo štěně?

A čemu by to pomohlo? opáčil. Strach samozřejmě měl. Ruce se mu třásly, srdce mu bušilo a byl si jistý, že to velitel poznal. Jenomže bát se a dávat strach najevo s cílem vyprosit si tak vlídnější zacházení, je přece rozdíl. Endy věděl, že tady mu žádné hry na city nepomohou, tak se ani nesnažil.

Velitel vstal, ukázal na bednu, na jejíž hraně Endy seděl.

Ustup!

Jakmile ho Endy poslechl, voják přejel rudě šupinatou rukou po svítící liště na povrchu bedny a víko se nehlučně odklopilo. S tichým vrčením z nitra vyjela další o něco menší černá bedna. Její stěny tvořil kompozit s obsahem bizárových vláken a extraktu z kůže vahanských kreponů. Schránky z takového materiálu nelze otevřít násilím. Chrání je osobitá kletba, která zabije každého, kdo se o to pokusí ať přímo, či prostřednictvím technického zařízení ovládaného na dálku. Dokonce i kdyby dotyčný přinutil jinou osobu, aby tu nevděčnou práci udělala za něj, zemřel by nejen vykonavatel, ale i ten, kdo rozkaz vydal. A přirozeně by se zničil i obsah schránky. Implodoval by do nicoty a ten proces by se podobal vyvanutí boha. Na univerzitách světů s vyspělou magií existují celé vědecké práce, ve kterých se odborníci usilují zjistit, kam takto zničené předměty z násilně otevřených kreponových schránek či prostých obálek mizí. Podle jedné z hypotéz končí v paralelním univerzu.

Endy se zajíkl, protože tuto schránku důvěrně znal. Až donedávna byl přesvědčený, že poklidně spočívá ve sklepení pod Birekovým mauzoleem. Chodil kolem ní celý život. Když se ptal, co je uvnitř, otec odpovídal, že příliš nebezpečné věci. Pokud schránku otevíral, aby z ní něco vybral nebo do ní něco vložil, Endy u toho nikdy nebyl.

Ano, je to trezor tvého otce. Vidím, že ho poznáváš. Otevři ho.

Endy pobouřeně potřásl hlavou. Nevím jak. Heslo zná otec. Musíte požádat jeho.

Generál znechuceně odfrkl. To jsme udělali, s největší péčí. Vyslýchal ho generál Evonymus, osobně. Ale Nasew raději vyvanul, než aby cokoliv prozradil.

Nasew? Tak se můj otec nejmenuje. Unesli jste nesprávnou osobu, řekl upjatě Endy.

Důstojník se pobaveně zašklebil. Nasew se musel zbláznit, když se spustil se smrtelnicí. A ty jsi výsledek. Polokrevný nedomrlý spratek.

***

Než potentát odložil rukavičky, Endy se dozvěděl spoustu užitečných informací. Jeho otec, elitní arcidesmon, který se ve skutečnosti jmenoval Nasew Tasilis Han-anoden Krau Ramu-fakhar, což v ok-sawonštině znamená Čepel Nejostřejší, potomek Hanův a Tišitel hněvu, už není mezi živými. To mu ostatně jeho věznitel, generál Dexey z Barnoy, dokázal názorně, když ho přivedl do místnosti, jejíž kovové zařízení i stěny vykazovaly známky rychlého roztavení a opětovného ztuhnutí. V natavených a zvlněných plochách, ve stěnách, v podlaze i ve stropě, ve zkroucených troskách vybavení, vězely tisíce ostrých drobných zelených krystalů. Extrémní teplotou transformované pozůstatky zelenozlatých vahanských šupin. To jediné po otci zůstalo, když implodoval, odeslal vědomí do nicoty, vyvanul. Něco takového Endy nikdy neviděl. Protože vyvanout umějí pouze bohové a jejich nejbližší potomci, stavělo to otce na ty nejvyšší příčky vahanské aristokracie.

Endy přejížděl prsty po ostrých úlomcích a tajil dech. Toto zůstalo z jeho silného otce? Jak se to stalo? Co ho k tomu přinutilo?

Já u toho nebyl, přiznal neochotně Dexey, jako kdyby vycítil jeho otázku. Generál Evonymus odpřisáhl, že Nasew se zabil sám. To jenom potvrzuje jeho morální úpadek. Sám to nechápu. Ještě před třiceti lety býval členem generality. Ve velení byl druhým z šesti. Ale potom z nejasných důvodů zradil všechno, co je nám drahé. V jakémsi altruistickém poblouznění dezertoval, aby se s námi nemusel dělit o poklad, který mu spadl do klína. Tu věc jsme hledali celých deset tisíc let. Patří nám a chceme ji zpět.

Z dalších souvislostí si Endy dal dohromady, že původní dohoda s Feustonovými uctívači byla taková, že vahanští pomohou prelátům odklidit z cesty odbojného ateistu Nasewa, za to jim preláti postoupí všechny jeho cizokrajné poklady, zatímco zlato a drahokamy původem z Ok-sawonu připadnou jim.

Vahanci svůj díl dohody dodrželi a Nasewa skutečně chytili a odnesli. Jenže když mělo dojít na dělení kořisti, preláti se zapřísahali, že arcidesmon po sobě nic cenného nezanechal. Generálové Nasewa znali. Bylo jim jasné, že své poklady ukryl tak, aby nebyly snadno k nalezení. Předpokládali, že až z něj ty informace vymlátí, vyzvednou si ty poklady sami, a možná se ani nebudou dělit s preláty.

Když Vahanci otce v zimě unesli, byli překvapení že je oslabený. Ale nejvyšší a první ve velení, generál Evonymus, který si ten případ vzal osobně na starost, nad tím zpočátku mávl rukou, protože mu to vyhovovalo. Hanoden veškeré otázky ohledně držení té vzácné věci zatvrzele ignoroval, navzdory tomu, že se Evonymus hodně snažil, aby ho k doznání donutil. Už se zdálo, že jsou na špatné stopě. Chytili sice léta hledaného velezrádce, ale informace, že to on se zmocnil ceněného pokladu, se zdála být lichá.

Evonymus se dál usilovně snažil zajatce rozmluvit, až se dostavil první a vlastně i poslední úspěch. Hanoden totiž prvnímu generálovi škodolibě prozradil, že v lovu na jeho osobu figuroval ještě někdo další. Cizinec, který Hanodena navštívil den před tou sněhovou bouří. Chtěl po něm tutéž věc, kterou chtějí vahanští. Hanoden pochopil, že jeho dny na Ok-sawonu jsou sečteny. Cizince vyhodil a začal balit. Ovšem pak udeřila ta jedovatá bouře, která po sobě zanechala závan slokvoňových povidel, a která ho naprosto ochromila. Vzápětí ho s nefunkčním rozhraním snadno sbalilo vahanské komando.

Zpětným prošetřováním vyšlo najevo, že výsadkové komando ve sněhové bouři detekovalo stopy jedu. Tuto zdánlivě marginální komplikaci vojáci sice zaznamenali, ale protože oni sami byli před otravou chráněni brněním s generátory skvapového pole, vyhodnotili to jako nepodstatný detail.

Až se zpožděním se tedy ukázalo, že preláti to hráli na dvě strany, aniž by o tom vahance předem informovali. Ten další účastník komplotu prelátům slíbil, že zcela zdarma vyčistí ok-sawonskou populaci od magické cizácké náplavy. Jediné, co chtěl na oplátku, bylo umožnění výslechu arcidesmona Nasewa. Vše se mělo odehrát v tichosti, aby se to nedoneslo k Alianci, z čehož se dalo usuzovat, že cizinec jednal sám za sebe. Tvrdil, že zajatce jenom vyslechne, a že to proběhne nenápadně a hladce, protože má prostředky, kterými Hanodena zcela zneutralizuje. Dušoval se, že po výslechu už o zajatce nebude mít zájem, proto ho pak preláti mohou předat vahanským tak, jak se zavázali. K výslechu se však cizinec nedostal, protože vahanští byli – a dlužno dodat – shodou okolností – rychlejší a vyfoukli mu zajatce přímo pod nosem.

Hanoden odmítl prozradit cizincovu identitu, ačkoliv ji znal. První generál Evonymus si tedy došlápnul na stařičkého Prvního zvěstovatele a žádal vysvětlení. Dozvěděl se, že v církevních strukturách panuje naprostý bordel, levá ruka neví, co dělá ta pravá. Členové kolegia Prvního Zvěstovatele, který měl tou dobou už velké problémy s udržením stolice, se dohodli s Vahanci, zatímco klika Druhého a Třetího Zvěstovatele uzavřela pakt s tajemným cizincem. Preláti ho popsali jako arcidémona, pravděpodobně původem z Mizeonu. To ještě nemuselo nic znamenat, protože před šedesáti lety se vlivem mizeonské krize spousta arcidémonů z Mizeonu odstěhovala. Opatrným šetřením v okruhu mizeonského císaře se neprokázalo, že by oficiální mizeonské struktury měly o cizincových aktivitách jakékoliv povědomí. Rozčilený Evonymus chtěl vědět, jak se cizinec o místě Nasewova pobytu dozvěděl, ale to preláti netušili. Nabízela se jen jediná odpověď a sice, že tu informaci cizinec získal ze stejného zdroje jako vahanští, tedy od jisté bredeonské advokátní kanceláře, která z obchodu s informacemi úspěšně prosperuje. Když majitelku té kanceláře Evonymus s případem konfrontoval, všechno popřela a odvolávala se na zákon o ochraně klienta.

Výslechem Zvěstovatelů se Dexey dozvěděl, že Mizeonec měl na povel eskadru kluzáků, co z výšky deseti ekterenů obletěly Ok-Sawon a roznesly do atmosféry tisíce teuhonů účinné substance, která se navázala na krystaly vody a ve formě sněhu zasypala celou planetu. Prelátům prý zaručil, že tato látka i v nepatrné koncentraci dokáže blokovat energeticko-informační matrice, které v tělech nesmrtelných obstarávají propojení bazální magie s richotonní pletení. Tvrdil, že účinek přetrvá desetiletí. Dokonce prelátům poskytl dostatek protijedu, který jejich rozhraní, byť nepatrné, před zablokováním ochrání.

Když si to Endy dával dohromady, nebylo těžké si připustit, že ten arcidémon s injektorem, co ho přepadl v církevním vězení, a potom ho tam nechal na pospas upálení, byl třeskutě reálný.

Otrava ok-sawonského povětří nastoupila prudce a definitivně. Tajemnému cizinci se povedlo kontaminovat ovzduší, důležité vodní zdroje a konečně i půdu ve stěžejních aglomeracích na všech kontinentech, a tím trvale odříznout všechny zakuklené nesmrtelné od jejich bazální magie. Dalo se očekávat, že takové osoby, náhle připravené o funkční rozhraní, bez magické výpomoci dlouho nepřežijí. Bez napojení na pleteň začnou podléhat nemocím a stárnout. Feustonovi pohrobci správně předpokládali, že podobného tragického konce se dostalo i Nasewovým polokrevným potomkům.

Evonyma ale ok-sawonské události tolik nezajímaly. Chtěl po Hanodenovi ten poklad, který si údajně uzurpoval. Dál otce brutálně mučil, ale žádného výsledku se nedočkal. Pak se k jeho uším dostaly nové zprávy od pozorovatelů z Ok-Sawonu. Feustonovi uctívači prý převážejí z Glenu do Nokwelu nezvykle velké objemy archiválií, zabavených z tajného skladu zesnulé královny. Evonymus tam poslal svého druhého ve velení, aby se na ty archiválie podíval zblízka. Jakmile Dexey zjistil, oč se jedná, přestal s preláty jednat v rukavičkách. Okamžitě nakradené předměty zabavil, včetně trezoru. Snadno se dovtípil, že ten vysoce vzácný předmět by mohl spočívat právě tam. Ale ani tomu nejvyššímu z Generality, Evonymovi, se nepodařilo otce přinutit, aby trezor otevřel. V té chvíli Hanoden - Nasew raději vyvanul, než aby riskoval, že nevydrží další mučení.

Potentáti byli znovu ve slepé uličce. Pak si ale Dexey vzpomněl, že Nasew zanechal na Ok-Sawonu potomky. Předtím se o nějaké polokrevné míšence nezajímal. Znovu se vrátil na Ok-Sawon, aby ty potomky zajal, ale našel už jen posledního ze tří.

Měl bys být vděčný, že jsme tě uctívačům sebrali, jinak by tě spálili na škvarek. Byl bys mrtvý jako tví bratři. Tvoje rodina je pryč. Není nikdo, ke komu musíš být loajální. Když nám prozradíš to heslo, ušetříme tě. Dáme ti příležitost zařadit se do armády. Slušnou pozici na střední úrovni velení zvládne míšenec.

Endy si vůbec nedokázal představit, že by měl na Vahanu zůstat. Heslo neznal a odmítal ho hádat. Jediným zdrojem, kde by se po něm dalo pátrat, byly otcovy deníky. Zápisky bývaly magicky zašifrované, nikdo nepovolaný neměl šanci je přečíst. Otec je míval v polici svého kabinetu v paláci. Kdoví kde je jim konec? Endyho napadaly různé možnosti, ale nechtěl dát vahancům něco, kvůli čemu otec neváhal zemřít.

Jsi poslední přeživší z Nasewových synů. A popravdě mě trochu mrzí, že jsem se o vás nezajímal dřív. Kdysi jsme měli s Nasewem stejné ideály, stejné cíle. Tvůj otec byl mnohem starší a zkušenější. Respektoval jsem ho, než se odvrátil. Kdybys chtěl, mohu tě podpořit, mnohému tě naučit. Nebaví mě tě ničit. Ať chceš nebo ne, pořád máme hodně společného. Tvoje magie je uzamčená infonovou matricí, ale kdybys byl ochotný spolupracovat, máme způsoby…

Sliby o obnovení rozhraní zněly lákavě, ale Endy nevěřil, že by je generál splnil. Zvláště ne vahanský arcidesmon. Přece by si dobrovolně nenasadil veš do kožichu. Endy s ním žádnou spřízněnost necítil, nebo ji cítit nechtěl. Trval na svém, že nemá sebemenší tušení, jak by mělo heslo vypadat. To generál odmítal přijmout, takže po počátečním přesvědčování, přemlouvání, slibování a vyhrožování, přišly na řadu donucovací prostředky. A proto se teď Endy krčil v koutě cimry a tajil dech při každém rachotu, který zvenčí uslyšel. A byl si jistý, že generál ani zdaleka nevyužil všechny možnosti.

A on si všechno to utrpení plně zaslouží. Protože tu informaci o tajné skrýši pod Birekovým mauzoleem prozradil v drogovém opojení Karafovi právě on. Kdyby nežvanil, nedostali by se Vahanci k trezoru a otec by ještě žil. Právě to tíživé vědomí odpovědnosti za otcovu smrt dávalo Endymu nejsilnější motivaci odolat.

***