Z(a)tracené klíče I. – Pytel blech: kapitola 23. Jde se pro Endemona!

"Pamatuješ na mapu, co visívala v studovně nade dveřmi? Byla na ní nakreslená Feustonova svatyně v Nokwellu. Vzadu by měl být ovocný sad. Misionáři o něm rádi mluví. Ty stromy vysadili asi dvě stě let po prorokově smrti, takže by měly být pěkně staré. Co doskočit mezi ně? Teď na jaře tam nikdo nebude. Odtamtud se nenápadně vmísíme do města, mezi ostatní fanatiky. Pod svícnem bývá tma, co říkáš?" mudroval Danny.

Rázoval po pokoji, zatímco Tederik se hrbil nad dopisem pro děkana a s těžkými povzdechy volil nejvhodnější slova.

Vážený pane děkane,

bereme vážně to, co jste nám řekl o jistých předmětech úschovy, které musí být nalezeny, aby se nedostaly do nepovolaných rukou. Slibujeme, že se budeme tou záležitostí seriózně zabývat, jakmile se postaráme o našeho bratra. Prozatím děkujeme za vaši laskavou podporu.

"Ještě podpis a je to."

"Už to neprotahuj," houkl Danny. "Bude naštvaný tak jako tak. Škoda, že mě v Glenu nenapadlo ukrást misionářům ty jejich kaftany, ale v sadu si uplácáme provizorní. Potom něco ukrademe…"

"A co zbraně? A co generátor skvapového pole? Na to jsi nezapomněl?" nadhodil nerudně Tederik. Židle zaskřípala, když vstal. S vědomím, že se po Ok-Sawonu potulují vahanské oddíly, které obyčejná iluzorní maska neošálí, si nedokázal představit, že by tam šli neozbrojení. Jestli jsou cizáci v Glenu, můžou být i v Nokwelu.

Bratr zakoulel očima a poplácal se po stehenním pouzdru. "Jak bych mohl? Vyžebral jsem je před misí na Glen." Stáhl si ze zápěstí nenápadný šedivý náramek. Ukázalo se, že má pod ním ještě jeden. "Tady ten model vydrží funkční třicet dní. Tenhle je rezervní. Zezačátku trochu svědí, ale zvykneš si."

Když Danavion zaznamenal Rikův skeptický výraz, pustil se do sáhodlouhého vysvětlování, jak takové individuální skvapové pole funguje. Říkal cosi o kladně a záporně nabitých částicích, jejichž název Rik zapomněl dřív, než ho bratr stačil vyslovit. Dál vysvětloval, že ty částice vygenerují membránu, která se sama přetáhne přes celé tělo. Membrána drží organismus ve vlastní izolované nice, a je legrační, jak vytváří specifickou vrstvu mezi povrchem těla a oblečením a co je nejdůležitější: neblokuje nositelovo rozhraní, ale jenom čistě selektivně zabraňuje kontaminaci cizorodými látkami z prostředí.

Tederik jen kýval a nesnažil se to dál pochopit. Danny sáhl do vnitřní kapsy uniformy a podal mu malou kompaktní palnou zbraň. "Plazmová pistole. Novější typ. Jsou nabité. Moc jsem nestřílel. Jenom bych na sebe ještě víc upozornil."

"Ještěže tak."

***

Na Ok-Sawon se přemístili krátce po poledni. Ocitli se v sadu starých pokroucených stromů, kde skutečně nikdo nebyl. Zatímco Danny znovu a podrobněji popisoval obraz totální zkázy, který našel v otcově podzemní laboratoři v Glenu, Tederik se pokoušel vytvořit dva patřičně ošuntělé poutnické kaftany. Poslouchal bratra napůl ucha, protože stále zpracovával, že jim útěk z Bredeonu prošel tak snadno. Cestou na doskočiště je nikdo nezastavil, nikdo se jich na nic neptal.

Podařilo se uplácat dvě dostatečně široké řízy z napodobeniny šedé hrubě tkané látky, které si přehodili přes stávající oblečení. Výsledek vypadal na první pohled věrohodně. Ale každá osoba se solidnějším rozhraním by při troše snahy dokázala poznat, že je to falzum. Kontury těch věcí byly mlhavě neostré, což dokazovalo, že jde o magické výtvory, držící pohromadě jen pevně definovanou ideou. Dalo se očekávat, že se takový kus oblečení po nedlouhém čase zase vrátí tam, odkud vzešel, do hlubin Pravděpodobnostního pole.

Po Dannyho naléhání Tederik vytvořil ještě dva vaky, do kterých uloží boty. Kdyby zůstali obutí, okamžitě by k sobě přitáhli pozornost, protože Feustonovi uctívači chodí v provázkových sandálech s dřevěnou podrážkou, nebo rovnou bosí. Tederik původně chtěl nechat boty v sadu, ale bratr s tím zásadně nesouhlasil, protože předpokládal, že nastane doba, kdy bude nutné utíkat.

V časném odpoledni vkročili do městských uliček.

Ještě před necelými padesáti lety bývalo město Nokwel podobnou královskou metropolí jako Glen. Největšímu rozkvětu se těšilo za éry Ternoda Zuřivce, o kterém se říkalo, že měl v příbuzenstvu démony z cizích světů. Král Ternod se zasloužil o výstavbu cest a mostů, naučil poddané pěstovat krunuchu a chovat prasata. Založil přádelny, postavil výkonnější mlýny. Trůn postoupil nejstaršímu synovi Equidovi, když mu bylo necelých pětaosmdesát a dožil se devadesátky. Pozdní éra Equidova panování byla poznamenána šarvátkami s představiteli Feustonovy církve, kteří si postupně uzurpovali stále více mocenského vlivu. Nikdo neví přesně, co se stalo, ale jednoho dne Equidus s manželkou, dětmi a jejich rodinami zmizeli, jako kdyby se propadli pod zem. První Zvěstovatel vydal prohlášení, podle kterého krále s rodinou potrestali samotní Spící bohové za neúctu k prorokově církvi a za pletky s temnými silami. Nikoho nenapadlo se zamyslet na tím, jak mohli bohové krále potrestat, když podle církevních doktrín spí hlubokým spánkem. Následně bylo království nahrazeno církevním kondominiem.

I když se to Tederikovi pranic nelíbilo, musel uznat, že město pod církevní správou působí úpravněji než jeho rodný Glen. Fasády domů svítily vápennou omítkou, na ulicích, dlážděných plochými kameny, se neválely odpadky ani koňské koblihy.

Došli na první náměstí s kašnou. Až na pár obejdů, utábořených na schodišti před budovou noclehárny, bylo venku vymeteno, protože v nedalekém chrámu probíhalo pravidelné podvečerní Zvěstování. Jednalo se o jeden z menších svatostánků, které byly rozesety po celém městě. Oni ale mířili do centra, k chrámu Prvotního Zvěstování, protože v jeho blízkosti se nachází budovy Semináře, kde s nejvyšší pravděpodobností přebývá Endemon.

Mlčky kolem povalečů prošli, a zabočili do další ulice.

"Vidíš, dali nám pokoj," šeptl spokojeně Danny. "Nic nemáme, ničím nevyčníváme." Tederik nechal bratrovi vedení, protože on sám by k církevním budovám tak snadno netrefil. Pokračovali ke klenutému říčnímu mostu, za kterým už zdálky svítila zlatem opláštěná kupole Prvotního chrámu. Konečně měl Tederik čas povědět bratrovi o Ditruxovi a o tom, co se od excentrického arcidémona dozvěděl o trojici vahanských bohů.

"No jo, tak máme příbuzenstvo, o kterém jsme nevěděli," poznamenal Danny. "A ten Ditrux bude asi pěknej ptáček. Ale tady jsme na to sami. A musíme si pospíšit," houkl a přidal do kroku. "Než tam dojdeme, Zvěstování bude u konce. Co když tam Endyho nezastihneme?"

"Můžeme se na něj přeptat," uklidňoval bratra Tederik.

"Seminář by měl být nedaleko. Vlastně to má být jeden propojený areál…"

"Až tam budeme, hlavně tolik nežvaň," houkl Tederik, když kráčeli po mostě. Jak se blížili k ústředí Feustonovy církve, rostl v něm neodbytný pocit, že na něco důležitého zapomněli. Ale na co? Most po stranách lemovalo ozdobně kované zábradlí, doplněné podstavci se sochami prvních Feustonových následovníků v nadživotní velikosti. Postavy vytesané z tvrdého kamene měly poutníkům předvést výkvět vší ušlechtilosti. I proto byly obličeje světců skloněné buď kajícně k zemi nebo exaltovaně vzhlížely k nebesům. Žádná hlava se nedívala zpříma, což působilo směšně. Kdyby Danny s Tederikem patřili mezi oddané věřící, uměli by je všechny rozpoznat a pojmenovat.

"Tady ten hubeňour v plínce," prskl Danny a ukázal na plastiku polonahého bosého askety v bederní roušce, "vypadá jako bratránek Eddin. Zajímalo by mě, jak to ten chudák přijal, když musel kallesijský trůn vrátit tatíkovi."

"Spíš mě zajímá," řekl skřípavě Tederik, "proč nás otec vzal do všech možných metropolí na kontinentu, jenom Nokwel vynechal. Proč toto město známe jenom podle mapy ze studovny a z knih?"

"Že by tu hrozilo prozrazení více než kde jinde?" nadhodil Dannavion.

"Ba právě. Feustonovi pohrobci pranýřují magii, ale sami ji praktikují. Pro Hledače možná využívají sunnisenský teleport, ale na světech, kam je posílají, je magie běžnou věcí. A víš, co se o Hledačích říká. Že je cvičí, aby v cizině dokázali přežít. Aby bylo co cvičit, musí to tam už být. Každý Hledač to v sobě má. Špetku primitivní bazální magie."

"Nejdeme do Institutu, ale do Semináře," namítl Danny. "Ale chápu, jak to myslíš. Z akolytů a hledačů mě hlava nebolí. Problémem jsou učitelé."

Naznačil tím, že jdou do míst, kde se to bude preláty jenom hemžit. A ti jsou mnohem talentovanější než ubozí Hledači. Mohli by zachytit emise jejich rozhraní. Potom Danny připomněl, o čem mluvil Vaugen: že preláti s rozhraním užívají protijed. "Možná by stačilo na ně došlápnout a přinutit je, aby nám taky dali vzorek."

"Ty jsi do toho vzorkování celý divý," zabručel Rik. "Osobně si myslím, že to otrávili úplně všude, jenom ne tady, protože tu vychovávají nové Hledače."

"Ověřovat to radši nebudeme," uchechtl se Danny a poklepal na skvapový náramek.

"Taky si myslím," přikývl ponuře Rik. "Nejdřív najdeme Endyho. A protože jsou preláti tak nepříjemně vnímaví, budeme se držet při zdi. Což platí hlavně pro tebe."

"Alespoň že vahanští tu nejsou," podotkl smířlivě Danny.

"Na to nespoléhej," oponoval Tederik. "Možná jsou zalezlí v kasárnách. Jestli na Endyho přímo nenatrefíme, odchytíme nějakého studentíka, aby nás k němu zavedl. A budeme nenápadní. Žádné levitace, žádné prostorové zkratky. A bude lepší nepoužívat iluzi ani tvé oblíbené světlomamné kejkle, protože to by si nás všimli tím tuplem."

Bylo pozdě zlobit se na otce, že omezil jejich rozhraní. Hanoden jim ztížil napojení na pleteň a myslel, že je tím ochrání. Lépe by udělal, kdyby je naučil s rozhraním pracovat, aby ho dokázali zamaskovat tak, jak o tom Tederikovi vyprávěl Ditrux.

Sestoupili z mostu a plynule pokračovali širokou majestátní ulicí k vchodu Prvotního chrámu, z kterého proudily davy lidí, oblečených v jednoduchých šatech mdlých barev, mezi kterými svítili mnichové a preláti v bílých řízách se sytě oranžovými šerpami a klobouky.

"Posuň si tu kapuci víc do čela, pitomče," zasyčel Tederik, když zaznamenal, jak zvědavě se Dannavion kolem sebe rozhlíží.

"To určitě," řekl bratr a širokým úsměvem bezelstného prosťáčka obdařil dámu, která je v doprovodu služebné právě míjela. "Tím bych je k nám přímo přitáhl."

Prvotní chrám byl po stranách obehnaný vysokou zdí, za kterou by se měl nacházet komplex nádvoří a budov Semináře. Ve zdi vězela těžká železná brána, u které vartovali čtyři svěží církevní vojáci. Brána byla pevně zavřená.

"A jejda," zabručel Danny. "Jsou čerstvě vystřídaní. Jestli se tam chceš dostat konvenčním způsobem, bude to nadlouho."

"Divné. Na bohoslužbě musely být mraky prelátů. Žádný tou branou neprošel."

"Už vím," zajásal bratr. "Chodí skrze ten chrám. Musí tam být další východ nebo i víc. Tak rychle, než nám tu barabiznu zavřou," dodal a prodloužil krok, že mu Tederik sotva stačil.

Vešli dovnitř. Kráčeli proti proudu posledních účastníků bohoslužby a poslouchali, o čem se lidé baví. Jaké štěstí, že se Druhý Zvěstovatel Lupech úspěšně uzdravuje. S léčbou tak těžkého zranění mu jistě pomohl nesmrtelný prorok. Dobře tomu, protože První Zvěstovatel Monin už má na kahánku. Od té doby, co ho před pěti lety trefil šlak, jen leží, a zírá do stropu. Měl by se odebrat k prorokovi, aby se mohl bohy požehnaný Lupech usadit na jeho místo.

Uvnitř bylo dusno a horko a šero.

Zatímco Danny brblal, že se mu zvedá žaludek z toho smradu, Tederik se rozhlížel. Chrám Prvotního Zvěstování vznikl teprve po vyhlášení kondominia, přestavbou předchozího skromnějšího svatostánku, který se měl dle legend nacházet na místě původního psího výběhu, kde prorok naposledy vydechl. Tomu odpovídaly použité materiály i majestátní konstrukce budovy s půdorysem ve tvaru devíticípé hvězdy. Klenutý strop kupole nesly tři soustředné řady masivních zlatem svítících sloupů, zdobených reliéfy s výjevy Feustonova života.

Budova neměla okna, snad aby se věřícím připomnělo, že bohové stále spí. Prostor mezi sloupy dokázal pojmout několik stovek věřících, uprostřed se nacházelo kruhové kněžiště osvětlené do výše planoucím posvátným plamenem Zvěstování. To byl také jediný zdroj teplého světla. Zbytek sálu ozařovaly studené tenerisské vodní lampy. Visely z obvodových zdí a ze sloupů, a ředily šero přízračným modrým, zeleným i narudlým přísvitem podle toho, jaká kolonie miniaturních běsů ve vodním médiu právě přebývala. Vzhledem k odporu Feustonových pohrobků ke všemu cizímu a ke všem formám magie, to vyhlíželo nanejvýš pikantně.

"Ejhle, běsí magie jim nevadí," brblal Danny.

"Berou to jako chemickou reakci. Běsové jsou přírodní tvorové, jejich magie je tolerována," podotkl Tederik.

"Zajímalo by mě, kteří experti tu žoužel krmí," uchechtl se bratr. Příčinou jeho pobavení byl fakt, že světelní běsové se živí vitální silou žijících bytostí. Nejde o nic jiného než o cíleně dávkované porce magie v nepatrné koncentraci. To znamená, že i zdejší personál disponuje jistým talentem. "Třeba se krmiči rekrutují z neúspěšných Hledačů," prohodil bratr. Vzápětí zpozorněl, protože u jednoho výklenku zahlédli tři mladé hochy s oranžovými šerpami a s vyholenými hlavami. Jeden držel velký proutěný koš, další dva do něj sypali úzké pokrčené lístky z těžké kovové zlatem zdobené nádoby, kterou předtím společnými silami sundali z podstavce.

"Mazej se jich přeptat," sykl Tederik. "A žádné šílené legendy o výrobcích mastí!"

Danavion se rozverně uchechtl a zamířil přímo k mládencům. Uctivě sklonil hlavu a řekl: "Chvála Velkému prorokovi, pánové. Ech, že jsem tak smělý, nejste vy hentí… akolyté ze Semináře svatého Feustona?"

Ten s košem se narovnal a důstojně přikývnul. "Ano, těšíme se té výsadě. Ovšem plníme zde důležité poslání a nemůžeme se vybavovat s každým zvědavým obejdou."

Bratr předvedl provinilou grimasu. "Nastotisíckrát se omlouvám, jestli vyrušuju. Jsme enem prostí tovaryšové cechu soukenického z Glenesie. Nevíme, jak správně se s takovými pány mluví. V Glenu máme taky kostel, do kterého chodíme. Ale tento je daleko větší a… krásnější."

Holohlavý mládenec si vyměnil pohledy s kolegy a pobaveně vyprskl: "Jste z Glenu? To se nemáte čím chlubit. Ta říše je plná kacířů!"

"Tož proto jsme tady," pokračoval s vykulenýma očima Danny. "Tady můj bratránek Tlučhuba Kvílech," ukázal na Tederika, "Chce do konviktu laiků, aby se vyučil, jak o Zvěstování vyprávět našim glenesijským sousedům."

Akolyta obdařil Tederika blahosklonným pohledem. "Misijní činnost je potřebná," broukl smířlivě. "Zvláště mezi vašimi zatvrzelými krajany. Konvikt se rozkládá na vršku Blahoslavených. Jděte proti proudu řeky…"

"Ano, to máme v merku," přitakal horlivě Danavion. "Ale ještě, než tam odkvačíme, chceme se optat, jak si v Semináři vede náš princ. Víte, já Kvílecha enem doprovázím. Jak se v Konviktu zabydlí, vracím se k rodině. A doma se mě budou ptát, jak si ve vašem Semináři vede náš princ Endemon. Tož, abyste tomu rozuměli, jeho víra bývala nevalná. Obrátil až po matčině smrti, to byla naša královna, Jezenika. Endemon býval takový hubený hoch, spíš ke knihám než do pranice, jen co je pravda. Tož jakpak se mu daří? Učí se dobře? Je zdráv? Nedělá rotyku?"

Holohlavý mládenec si opět vyměnil pohledy s dvojicí, která mezitím vyzvedla prázdnou urnu zpět na podstavec. "Jakže se ten váš princ jmenuje?"

"Endemon. Endemon Aurea."

"Toho neznám."

"Vůbec?" podivil se Danny. "Princ studuje prvním rokem. Vy, pánové, jste zajisté ve vyšších ročnících. To asi proto."

"Ale to není možné," ozval se jeden z těch dvou, co doposud mlčeli. "V současné době nás v Semináři studuje třiatřicet. Všichni se známe. Žádný Endemon, a už vůbec ne princ, mezi námi není. To by se prostě vědělo."

***

Po rozpačitém rozloučení se Danny s Tederikem odklidili mezi sloupy a předstírali, že obdivují jejich výzdobu. Měli co dělat, aby se s novou informací vypořádali. Že by tam Endy opravdu nebyl? Možná studuje individuálně. Nebo utekl? A co když ho drží pod zámkem? Tederik cítil, že v něm začíná vřít krev a s Danavionem, podle toho, jak setrvale polohlasně klel, to nebylo jiné. Nemělo cenu to rozebírat. Poměrně jednoduchý plán na rychlé a snadné nalezení bratra byl v tahu. Nezbývá než improvizovat. Potloukali se u reliéfů, ale dál nenápadně holohlavé frekventanty semináře sledovali. Zaznamenali, jak ti tři posbírali papírky, co při přesunu z urny ulétly na zem, a s košem zamířili k opačnému konci sálu, načež zmizeli v jednom z temných výklenků.

Po bližším prozkoumání vyšlo najevo, že ze zadní části chrámu vedou dál tři chodby. Byly tak nenápadné a úzké, že je běžný poutník mohl mít za stejné výklenky, jakých bylo v plášti chrámu bezpočet. Tady ale nebyly žádné sochy, poblíž nevisely žádné lampy, a uvnitř byla tma jako v ranci. Z jedné chodby se ozývaly rozčilené hlasy.

"…že toto je posvátné území! Ještě jednou tě načapám, jak místo třídění prosebných listů čteš brakovou literaturu a pojídáš ty odporně drobivé koláče, a ohlásím to vrchnímu tekebovi!"

"Ale ty lístky se vytřídit nedají, sorime Druvo. Buď je to plné pravopisných chyb, nebo je písmo nečitelné."

"Proto máš oranžový inkoust, abys texty vhodným způsobem upravil. Čemu nerozumíš, to si domyslíš. Druhý Zvěstovatel na detailech zas tolik netrvá."

"Na tohle jsem přece nestudoval osm let v Semináři."

"Mluví z tebe hříšná pýcha, Telibene. Já studoval deset let a dalších deset jsem působil zde v třídírně. Obrň se trpělivostí a vděkem, že můžeš pracovat v čistém prostředí. Jinak tě u všech Spících bohů přeřadím mezi čističe záchodů! A teď ulož ty ubohé vytříděné hromádky do příslušných kazet a odnes je do Lupechovy kanceláře."

Prásknutí dveřmi a dvojí klapot dřevěných podrážek, jeden hřmotný a druhý spíše plíživý, se postupně vzdaloval, jak oba církevní pracovníci mizeli v nitru navazující budovy.

Bratři ještě chvíli počkali, a pak do chodby vstoupili. Kdyby byli vybavení obyčejným lidským zrakem, neviděli by na krok. Docela dobrý způsob jak odradit nepovolané osoby, nehledě na to, že laické věřící by ani nenapadlo znesvětit zázemí chrámu přízemním šmírováním. "Jednoduché a efektní," zabručel uznale Danny.

Po obou stranách dlouhé chodby se nacházely dveře, všechny zavřené.

"Víš, co dělá tekeb a co ten sorim?" hlesl Danny.

"Oba jsou vyšší úředníci s církevním svěcením. Tekeb spravuje provoz veškerých církevních nemovitostí, zatímco sorim má v referátu jenom tento barák," zašeptal Tederik. Vnitřní uspořádání církve si nastudoval v rámci příprav na útěk z glenského chrámu, ale odmítal se o tom bavit na místě, kde je každou chvíli mohl někdo načapat. Jeho obavy se vzápětí naplnily. Zvenčí zaslechli hlasy, vzápětí se dveře na konci chodby začaly pomalu otevírat.