Z(a)tracené klíče I. – Pytel blech: kapitola 22. Jde o ty klíče!

Probudil se časně zrána. Na židli vedle lůžka našel nové solidní oblečení, něco mezi civilním bredeonským společenským úborem a mizeonskou vojenskou uniformou, v odpovídající velikosti.

Boty si ponechal svoje, protože ty se mu přece povedly. Nervózně v nich podupával v pokoji pro hosty, prohlížel nápisy na hřbetech knih a jeho netrpělivost rostla. Hlavou mu vířily tisíce neodbytných otázek. Co všechno by mohl dokázat s magií, kdyby opravdu začal trénovat? Kam se poděla drzá Zlatokopka? Jak ji to Urbiel oslovil? Šerryzah? Co je vůbec zač? A kde vyštrachal mizeonský arcidémon manželku, která je obeznámená s detaily ohledně pohlaví starých vahanských bohů, které neznal ani Sarvon? Kde sakra vězí ten Danny?

Když už to dál nemohl vydržet, rozhodl se podívat po Urbielovi. Něco mu říkalo, že děkan je ranní ptáče, stejně jako on. Bloudil univerzitní budovou a vyptával se, až ho jeden z techniků zavedl hluboko do podzemí, do laboratoře, v které děkan zrovna pracoval. Většinu místnosti zabírala nádrž s modrým médiem, v které se líně vznášel duhově měňavý červ. Stejný jako tvorové v Ditruxově kabinetu, jenom dvacetkrát větší. Urbiel měl obě dlaně přitisklé k průhledné stěně nádrže. Vycházelo z nich temně modré světlo a ten had, nebo co to bylo, se vlnil podél, jako kdyby se o to světlo otíral, jako kdyby ho sbíral.

"Vy s tím komunikujete?" šeptl Tederik.

"Pšššt," sykl Urbiel. Po chvíli dlaně odtáhl a otočil se čelem k příchozímu. Netvářil se zrovna potěšeně. "Štěstí, že jsme byli téměř u konce, vy kazisvěte. Mazlík nemá rád konkurenci. Pro příště se vyplatí počkat."

"Menší kusy jsem viděl v Ditruxově kabinetu," konstatoval Tederik. "Odkud se vzaly?"

"Flesshingové entity pochází z prvotních ideových emanací Zdroje. Vypadají neškodně a z valné většiny takové jsou. Ale Trrisiel s nimi pracoval a před šedesáti lety s nimi napáchal velké škody."

"Ditrux se zmínil, že pro ně neplatí nulové pole," poznamenal Tederik. Vzpomněl si na svoje úvahy o utajovaném ničivém fenoménu spojeném s mizeonskou krizí."

"Ditrux moc kecá," zavrčel děkan. "Nevím, o čem to mluvíte."

Tederik se posadil na úzkou lavici u dveří. "Myslím, že víte, pane. Do dneška se nikde nepíše, jakým způsobem se Trrisielovi podařilo dostat debhátary na svobodu, když byli uvěznění v nulovém poli. Jestli tyhle entity umějí tím polem procházet, mnohé se tím vysvětluje. Když jsem ty události studoval, přišlo mi zarážející, s jakým elánem se do těch mizeonských svárů zapojila Aliance. Už tehdy mě napadlo, že důvody intervence musely být závažnější."

Děkanova tvář zůstala bez výrazu. "Co že jste to studoval? Diplomacii? Kde vlastně?"

"Mezinárodní vztahy. V Simin-lanské akademii na Ok-Sawonu," řekl sotva slyšitelně Tederik. Z Urbielova postoje mu bylo jasné, co si akademik myslí o úrovni jeho vzdělání. O Alianci a dalších světech se na ok-sawonských civilních školách neučí vůbec nic.

Urbiel prkenně přikývnul. "Chcete mi říct, že jste tu odvážnou hypotézu uplácal na základě samostudia? Zapamatujte si to raději hned, než bude pozdě. O podílu Aliance v té či oné záležitosti je lepší nespekulovat. Nikdy nevíte, kdo poslouchá." Pak se jeho tvář zavlnila smířlivým úsměvem. "Jdeme se podívat, co nám nachystali k snídani. Když je slunečno, snídám na terase u květin. Je odtamtud pěkný výhled."

Místo aby se z hlubin podzemí trmáceli průchody skrze tuny zdiva, použili interní teleport vedoucí přímo do děkanova bytu v nejvyšším podlaží budovy. Tederik si vzpomněl na maskovanou šatní skříň, spojující rodinné patro paláce s otcovou laboratoří pod Birekovým památníkem.

***

To, oč tu běží

"Nejdříve ta dobrá zpráva," řekl děkan, když se posadili do proutěných křesel na terasu mezi zelené rostliny ke stolu, kde bylo prostřeno pro dva, ale najedlo by se i šest. "Arcivévoda Ditrux vzkázal, že se vás ujme."

"Myslel jsem, že arcidémoni mají jenom arciknížata," prohodil v rozpacích Tederik.

"Ditrux je solitér," poznamenal Urbiel, chopil se konvice a jal se nalévat jeremenkový čaj. "Jeho žena zastává vyšší postavení než on. Takže Ditrux je jediným arciknížetem, co je současně i arcivévodou. Nad ním stojí už jenom císař. Ale hlavně mu tak neříkejte, protože zatím se zdá, že vás má docela rád."

"A to by přestal, kdybych ho tím titulem oslovil?"

Děkan ukázal na tác s koláčky. "Ochutnejte tyhle. Jsou plněné rebedovým želé. Ditrux je prostě originál. Jeho žena Brexa, které on neřekne jinak než Bree, je jedním z šesti původních staromizeonských božstev - debhátarů. Ano, těch, co před šedesáti lety vyletěli z Chřtánu," dodal, když zaznamenal Tederikovu pokleslou čelist.

"A teď tu špatnou zprávu," pokračoval. "Váš bratr se dosud nevrátil. Jestli tu do zítřka nebude, postarám se o ty vzorky osobně. To není taková hrůza. Spíš mi dělá starosti, co tam Dannavion vyvádí. Hlavně jestli tam na sebe nějak nevhodně neupozorňuje."

"Umí se dobře maskovat, pane," řekl smířlivě Tederik. "Jestli je chráněný skvapovým polem a jestli má v pořádku rozhraní…"

"Tady nejde o maskování před smrtelníky, mladý muži. Obdržel jsem zneklidňující zprávy, že ve vašem hlavním městě operují elitní výsadky z Vahanu. A něco nebo někoho intenzivně hledají. Věřte, že speciálně vycvičené hrdlořezy vahanské Generality nějaké kejkle s lomem světla nebo smyslo-mamnou iluzí neoblafnou. A skvapové pole? Mají vlastní a jakékoliv cizí umějí detekovat."

Tederik ucítil na zádech ledový pot. "Ale proč teď? Proč po nás jdou až po roce?"

Urbiel zachoval kamenný výraz. "Nechci být zbytečně krutý. Ale možná jim trvalo rok, než z vašeho otce ty informace… vymlátili. Nebo se během toho roku na Ok-Sawonu semlely další události, které je k vám navedly. Však my tomu přijdeme na kloub. Ale musíme být obezřetní."

"Proč?" zachraptěl.

"Proč musíme být obezřetní?" podivil se děkan.

"Ne," odsekl. Cítil, jak se v něm pomalu shromažďuje zlost. "Ptám se, proč otec všechny tolik zajímá. Vy sám jste řekl, že když jste se s ním viděl naposledy, měl v patách celou Generalitu, šla po něm Aliance, hledaly ho soukromé i veřejné instituce ze všech koutů Metaprostoru. Co tak hrozného spáchal? Co po něm chtějí? A co chtějí po nás?"

Arcidémon na něj ponuře zíral a mlčel.

"Jestli po něm tak masivně slídili," nedal se odradit Tederik, "už před pětadvaceti lety, muselo se v jistých kruzích rozkřiknout, proč to dělali. Když jich po něm šlo tolik, to se přece nedalo úplně ututlat. Stejně se to dozvím. Tak mi ten důvod, pěkně prosím, prozraďte."

"Chtějí ty klíče," pronesl váhavě a šeptem děkan.

"Jaké klíče?"

Urbiel zakoulel očima. "O jakých klíčích se věky šeptá? Jaké klíče byly ztraceny a je po nich neustálá sháňka? Které klíče jsou tak důležité, že vstoupily do legend?"

Křáp. Z nitra domu se ozvala rána.

Děkan při tom zvuku polekaně nadskočil. Jako fialový blesk vletěl z terasy dovnitř pokoje. Po chvíli se na terasu vrátil. "Jenom třískly dveře v průvanu," prohodil zamyšleně a zase se posadil.

Svět, jak ho Tederik doposud znal, a na jehož nové parametry si pomalu začínal zvykat, se opět se skřípotem rozpadal a zpětně sestavoval. Jeho otec Hanoden že by měl v držení klíče od laboratoří starých vahanských bohů?

"Myslíte… ty klíče?"

"Přesně ty."

"Jak by k nim sakra přišel? Našel je? Ukradl? To proto ho všichni honili?"

Děkan pobouřeně potřásl hlavou. "Nasew Tasilis Han-anoden Krau Ramu-fakhar byl elitním členem Generality, a současně Hanovým potomkem. Ty klíče mu byly… svěřeny osobou, která je dlouho opatrovala předtím. Důležité je, že toho prostředníka, starovahanští bohové požádali, aby je věnoval tomu nejpovolanějšímu arcidesmonovi ze všech. A prostředník je předal právě Nasewovi. Nevím ani, jestli starovahanští bohové před deseti milénii předjímali, koho přesně prostředník vyvolí, ale možné to je."

"Jak?"

"Starovahanští patřili k pravorodým. Pocházeli z původního Zdroje. Uměli nazírat do budoucnosti. Ne tak striktně jako Merrikanská obluda, ale zřejmě to stačilo. Tak tedy před odchodem z Metaprostoru dali klíče jisté osobě z jiného pantheonu a požádali ji, aby až nastane pravý čas, předala klíče tomu nejlepšímu z generálů. Ona osoba tak učinila, i když z jistých důvodů musela čekat deset tisíciletí."

"Tomu nerozumím," přerušil děkana. "Jedním dechem říkáte, že starovahanští viděli do budoucnosti, a vzápětí mluvíte o nečekaném zdržení. Jak je možné, že Vahanci to zdržení nepředjímali?"

Urbiel potřásl hlavou. "Pracovali s potenciálními liniemi Pravděpodobnostního pole. Ovšem jako bytosti Třetího řádu dokázali dešifrovat jenom evoluci populací o řád níže. Ta osoba, které klíče svěřili, byla stejného řádu jako starovahanští. V jejím pantheonu došlo k převratu. S takovou komplikací starovahanští počítat nedokázali. Krkolomnými stezkami ty klíče k vašemu otci doputovaly přibližně před třicíti lety. Nasew je pak držel v bezpečí, tak aby se k nim nikdo nedostal. Jenže potom ta osoba, která klíče předtím přechovávala, udělala chybu, když se o tom napůl žertem zmínila jiné blízké osobě. Někdo třetí to slyšel a velice hloupě se o tom kdesi pochlubil. Tím to celé prasklo. Metaprostorem se rozletěla fáma, že držitelem klíčů je jistý odbojný vahanský generál. Nasew na poslední chvíli z Vahanu utekl a klíče vzal pochopitelně s sebou. Jeho první cesta vedla ke mně. Ukrutně jsme se pohádali."

"Proč?"

"Protože já mu tehdy navrhoval, aby mi klíče předal. Byl jsem přesvědčený, že je ochráním lépe než on. Nevěřil, že si to nechám pro sebe. Obával se, že klíče svěřím Alianci."

"Udělal byste to?"

"Ne," odfrknul děkan. "Přirozeně, pokud by to nebylo absolutně nevyhnutelné."

"Chápu, proč s Aliancí nechtěl spolupracovat otec. Byl Vahanec. Ale z objektivního náhledu vidím předání klíčů Alianci jako nejrozumnější řešení. Oni přece mají ty nejlepší možnosti."

"Jistěže mají," přisvědčil Urbiel. "Ale také dělají chyby. Velmi dobře znám vůdčí triádu, znám i většinu koordinátorů. I mezi nimi se občas najde shnilé jablko. Ty klíče představují fatální pokušení. Ohledně nich nevěřím nikomu."

"Pořád lepší, kdyby je dostala Aliance než Vahanci."

"Vahanci nejsou ta nejhorší možnost," ušklíbnul se děkan. "Generalita má solidní zisky z obchodu se zbraněmi a s bojovými otroky, bokem jim jde výpalné z pašování vittrexu. Nebudou riskovat zavedený blahobyt. Kdyby se ty laboratoře otevřely, strhla by se rvačka. Ve výsledku by se generálové mohli stát pány Metaprostoru, ale také by se mohli zničit navzájem. Nejsou tak hloupí, jak se traduje. To musíte jako syn svého otce vědět sám. Ne. Nejhorší možnost by byla, kdyby ty klíče získal můj šílený bratr."

"Ještě ho nechytili?"

"Nikdo neví, kde Trrisiel je a s kým spolupracuje. Klidně by to mohli být Vahanci. A už vůbec nikdo neví, jaké přístroje a artefakty v těch laboratořích skutečně jsou. Pokud by jenom setina z pověstí byla pravda, a Trrisiel se těch pokladů zmocnil, Flesshingové bouře, při kterých zaniklo asi dvě stě periferních soustav, by oproti tomu byly nepatrným incidentem."

"Dobře. Co přesně navrhujete?"

Urbiel vyzývavě vystrčil bradu. "Až ty klíče najdeme, nejlepší bude je zničit. Dohodněme se takto: Já vám pomůžu dostat do bezpečí vašeho bratra a vy mi za to pomůžete získat ty klíče. Já je zničím a bude konečně klid."

To znělo logicky. Tederik chápal děkanovo úsilí zamezit, aby se klíče dostaly do nepovolaných rukou. Urbiel působil důvěryhodně. Stejně jako Aliance byla důvěryhodnou obrněnou pěstí Čtyřdohody. A přesto by té organizaci Urbiel klíče od vahanských laboratoří nesvěřil. Všude se najdou shnilá jablka. V Alianci a dokonce i na univerzitě.

"Slibte mi to," naléhal děkan.

"Přemýšlím o tom, pane," řekl Tederik, "že starovahanští bohové asi měli nějaký důvod, proč ty klíče přeneseně svěřili právě mému otci. Třeba je v těch laboratořích něco důležitého, co jednou budeme potřebovat. Zničení je až ta poslední možnost. A co když otec ještě žije? Jestli ty klíče najdu, nechci se připravit o vyjednávací možnosti. Ne že bych plánoval ty klíče vahanským vydat. To už bych je raději věnoval Alianci, nebo bych je vrátil té osobě, která je měla předtím. Myslím, že když to s nimi vydržela tak dlouho, je docela spolehlivá. Znovu by se asi nepodřekla."

Urbiel vstal tak prudce, až se lehké křesílko za ním překotilo. "U všech šupinatých!" rozkřikl se. "Kolik že vám je, mladíku? Šestadvacet jar? Nevíte vůbec nic! Celý život jste strávil pod kamenem, a berete na hřbet takovou odpovědnost! Donedávna jste sotva dokázal otevřít portál, a teď se cítíte kompetentní rozhodovat o věcech, co můžou zničit svět! Četl jste Sarvona? Víte, jaké hrůzy natropil Paridiánský parfém? Slyšel jste o Kvarionských tebechetech? Takových krámů, ba ještě horších, jsou ty laboratoře plné!"

Z děkana sálalo tolik spravedlivého vzteku, že měl Tederik potřebu před ním ustoupit. Urbielovo rozhraní se zabarvilo do hlubokých temně hnědých tónů, jak ilustrovalo kombinaci odhodlání, zoufalství a obav. Bylo jasné, že ten muž je naprosto přesvědčený o své pravdě a nejspíš ho od ní nic neodkloní.

Tederik, místo aby dál marně oponoval, opřel se lokty o stůl, vzal hlavu do dlaní a zajel si prsty do vlasů. Jistojistě věděl, že pokud ty klíče byly svěřeny otci, a otec se rozhodl je nevydat, neměl by je nikomu slibovat ani on sám, pokud to nebude úplně poslední možnost. A to je ještě ani nemá. I když s Urbielem nesouhlasil, připouštěl, že jeho důvody mají opodstatnění. Děkan se skutečně obává, co by s těmi klíči mohl napáchat Trrisiel. A s vylomeninami bratrů měl Tederik jisté zkušenosti.

"Vím, že je toho na vás moc v krátkém čase," ozval se už mírněji děkan.

Tederik se narovnal a jeho pohled spočinul na šťavnatě zelených lístcích se zubatými okraji. Z větviček visela sytě fialová kvítka ve tvaru zvonečků. Rostlina zasazená v keramickém kontejneru měla štíhlý kmínek a kulatou korunku. Vypadala jako malý stromek. Byla krásná a mezi ostatní zelení zřejmě jediná svého druhu. A ačkoliv bylo na terase úplné bezvětří, její lístky se třepetaly a zvonečky bimbaly ze strany na stranu.

"Snažně prosím, vezměte rozum do hrsti a přemýšlejte! Jste rozumný mladík. Když tomu dáte trochu času, zajisté se rozhodnete správně."

Jenomže Tederik už rozhodnutý byl. A děkanovi se to líbit nebude. Jak jen to zaonačit, aby si toho starého váženého muže úplně neznepřátelil?

Rachot z vedlejšího pokoje tísnivou atmosféru spolehlivě rozmetal.

Na terasu se vřítil Dannavion, v ruce třímal láhev z tlustého zeleného skla, opatřenou dřevěnou zátkou.

"Mám vodu, půdu i vzduch!" meldoval a zakvedlal lahví. "Tři v jednom, protože se vyskytly komplikace. Maskování pokulhávalo. Doma se nám roztahují cizí ozbrojené bandy." Podíval se na Tederika. Ulehčeně vydechl, když zaznamenal jeho rozhraní. "Musím s tebou mluvit a to hned," dodal.

Urbiel flašku od Dannyho převzal a řekl. "O cizím výsadku víme. Věci jdou rychleji, než jsem čekal. Hned dám pokyny k testování. A ano, vy dva byste si měli vážně promluvit." Přísně se podíval na Tederika: "Očekávám, že se dohodneme."

Když byl děkan pryč, Danny zvedl povalené křeslo a posadil se. Sebral Tederikovu sklenici se šťávou a na jeden zátah ji vypil. Přitáhl si talíř s koláčky a začal se krmit. "Tři dny jsem tam chodil zabalený do skvapového pole, nic jsem nejedl ani nepil," lamentoval s plnými ústy. "Asi bych se bez toho obešel, ale zvyk je zvyk."

Tederik měl konečně dostatek prostoru si bratra prohlédnout. Vypadal, jako kdyby se dostal do rvačky. "Já teda nevím, jak funguje skvapové pole," prohodil s pohledem na špinavé a potrhané oblečení.

Danny jen ledabyle mávl rukou. "Ale jo, fungovalo dobře. Pokaždý když se protrhlo, tak se zase hned spojilo. Město je v obležení cizáků. Mají masky, dezintegrátory, plamenomety a paprskomety. Nosí černá šupinatá brnění. Vahanská brnění. Pro většinu smrtelníků jsou neviditelní. Potom jsem viděl panáky v šedivých oblecích, takové vymydlené a navoněné. Vypadali jako smrtelníci, ale rozhodně nebyli místní. Tipoval bych je na Bredeonce. Že by je poslala ta babizna z advokátní kanceláře, co mě napráskala Vahanským? Co by tam mohli ještě chtít? A podrž se!" Danny se škodolibě usmál. "Strýček Kall utekl zpátky do Kallesie. Palác zabrali Feustonovi pohrobci. Ale i tam jsem zpozoroval maskované Vahanské. Všude slídí jako kdyby něco hledali. A poddaní glenesijské koruny se chovají jako kdyby se nic nedělo. Na trhu se prodává jarní zelenina, v hospodách se chlastá, v hernách se sází. Normálka. Zjišťoval jsem, co se děje. Ale jak už jsem řekl, moje maskování na ty cizí rabiáty nefungovalo a…"

"Uspořádali na tebe hon," dopověděl toporně Tederik. Nemělo cenu ex-post vyšilovat. Znal svého bratra. Hlavně že je z toho venku.

Bratr se křivě usmál. "Poškádlili mě plamenometem."

Teprve teď si Tederik všiml, že černá uniforma, kterou bratr na Bredeonu vyfasoval, je nejen zválená, ale na některých místech zčernalá a spečená, jak jejího nositele olízly plameny.

"Ale moje skvapové pole to nerozhodilo."

"Ještě se tím vytahuj, blbče," houkl Tederik.

"Na poslední chvíli jsem pláchnul portálem," řekl rozšafně Danny. "Štěstí, že jsem si ten vzorek nabral předem. A prozíravě jsem s vodou nabral i hlínu a vzduch." Jeho rozverný výraz mu dlouho nevydržel. "A mám toho víc," dodal s povzdechem.

Tehdy Tederik poznal, že bratrovo dobré naladění je jenom štítem, kterým dotyčný maskuje opravdové obavy. Bylo mu jasné, že odběr vzorků by tolik času nezabral.

"Hned po přesunu jsem se vypravil k mauzoleu," potvrdil jeho domněnku Danny. "Chtěl jsem zkontrolovat tátovu pracovnu a sklady, možná nabrat nějaké diamanty, co jsem slíbil té hubaté holce. Jenomže tajné dveře z komory darů jsou zazděné, chodba je zasypaná. Když jsem se do podzemí naslepo teleportoval, nic jsem tam nenašel."

"Jak nic?" nadskočil Tederik. "Byly tam stovky knih a hory lejster. Hromady přístrojů a artefaktů. Bedny s klenoty. Kazety se surovými drahokamy. Sochy. Obrazy…"

A mimo jiné i trezor s tajnými dokumenty, v kterém by mohly být ty zatracené klíče, ale o tom odmítal mluvit nahlas.

"Já přece vím, co tam všechno bylo," durdil se Danny. "A říkám ti, že až na pár střepů tam nezůstalo vůbec nic. Vyzpovídal jsem zahradníka Věrka. Je napůl hluchý a sotva vidí. Řekl mi, že o svátku Prvního Zvěstování do Glenu přicestovala delegace mnichů z Nokwelu. Třetí Zvěstovatel Karaf prý po deset dní a nocí bez odpočinku sloužil děkovnou pobožnost v objektu mauzolea. Mnichové odtamtud vynášeli bedny a nakládali je na vozy. Prý obsahovaly knihy z Birekovy pozůstalosti, které mají být v Nokwelu restaurovány a opsány. Ale v mauzoleu skoro žádné knihy nebyly."

"Aspoň víme, kam ty věci odvezli," povzdechl si Tederik.

"Ten debilní svátek je uprostřed zimy. To znamená, že když vykrádali tátovu skrýš, ležel jsem na hromadě mrtvol," zasyčel Danny. "Myslím, že to celé proběhlo příliš snadno a rychle. Oni jasně věděli, po čem jdou. Někdo jim dal instrukce. Buď otec nebo Endemon. Nikdo další tu skrýš pod mauzoleem neznal!"

Tederik jen apaticky sledoval, jak bratrovo rozhraní srší netrpělivou energií.

"Musíme se okamžitě vrátit na Ok-Sawon," řekl na závěr Dannavion.

"Jsem téhož názoru," souhlasil Tederik. Šeptem a co nejstručněji bratrovi poreferoval, co se dozvěděl od Urbiela a co od nich děkan ohledně klíčů očekává. "Lepší bude zmizet bez rozloučení než riskovat, že se nás tu pokusí zadržet, aby nás dál přesvědčoval."

"Jo. Směr doskočiště," houkl Danny. "Dokud není Endy v suchu, jsou mi nějaké klíče u prdele. Spíš mě zajímá, jestli tím útěkem nezavaříme Fenovi a Elevíně."

"Urbiel není hyena. Bezbranným neublíží."

Tederik přešel do pracovny hledat papír. "Napíšeme mu vzkaz. Aspoň to mu dlužíme."

***