Z(a)tracené klíče I. – Pytel blech: kapitola 21. Velká voda arcivévoda Ditrux 

Velká voda Ditrux

Fenidion a Elevína pokojně spali v benthosu, který zvenčí vypadal jako hemžící se růžový rosol.

"Není třeba se o ně obávat," zašvitořila Urbielova asistentka.

"To jsem moc rád," odpověděl Tederik. Další starosti s nesourodou dvojicí už nechá na bratrovi. Hlavně aby už byl z Ok-Sawonu zpátky. Měl jisté pochybnosti, zda bylo od děkana rozumné tam Dannaviona pouštět samotného.

Rozhlédl se po komoře s nádržemi. Nebyla tu žádná okna, světlo se linulo z trubic vinutých pod stropem. Stěny byly z hlazených černých vyspárovaných kamenů, stejně tak obě nádrže, a dokonce i masivní dveře. Jinak tu bylo úplně pusto.

"Všechno je z axionitu," ozvala se asistentka. "Jakékoli další materiály by rušily a zpomalovaly rezonanci subjektu s benthosem. Pan děkan vás asi uvědomil, že to potrvá delší čas."

Tederik jí poděkoval a otočil se k odchodu. V té chvíli se těžké dveře odsunuly. Vešel chlap jak hora, se střapatou čupřinou sytě měděných vlasů, stejně zbarveným strništěm a hluboko posazenýma zelenýma očima. Na rtech mu hrál potměšilý úsměv.

"Strýček říkal, že budete tady," zahlaholil hlasem jako polnice a bez rozpaků plácnul Tederika po rameni. "Vy jste Tederik a já se jmenuju Ditrux. Budu vaše kvočna, než se otrkáte. A proč právě já?" Zrzek se výmluvně zašklebil. "No, protože prý máme společné předky. Tedy, ne že bych byl nějaký expert. To nejdůležitější jsem se dozvěděl teprve před šedesáti lety. Od mé ženy, protože ona je… o něco starší. Jisté aktéry toho příběhu osobně znala."

Arcidémon se podíval směrem k asistentce. Byla k nim otočená zády. Stála u nádrže a zapisovala cosi do poznámkového bloku. Na první pohled byla plně zaujatá prací, ale Ditrux se před ní zřejmě bavit nechtěl. "Pojďme do jídelny," navrhl. "Mám děsný hlad."

Tederik se zmohl jen na přikývnutí. Následoval Ditruxe chodbami, zatímco ten se holedbal, že šéfová zdejší kuchyně je jeho stará známá, a že už se postaral, aby se o jeho přítomnosti dozvěděla.

Jak mluvil, jeho hlas duněl chodbami. Všechny osoby, které potkávali, ho uctivě zdravily a ustupovaly do stran. Některé se tvářily ohromeně, jiné potěšeně. Všem přátelsky, ale poněkud ledabyle kýval a valil se dál jako velká voda. Tederik zaznamenal, že Ditrux je dokonce o něco vyšší než on. Možná byl o něco mohutnější, než arcidémoni obvykle bývají, ale o tom, že patří do mizeonské císařské rodiny, nebylo pochyb, protože v jeho měděném rozcuchu svítily stříbrné pramínky.

Jídelna se nacházela v přízemí a její okna vedla na dvůr se Sarvonovou sochou. Když Tederik usedal ke stolku v rohu, pomyslel si, že ještě tak několik let, a začal by se v komplexu orientovat. Ditrux se odběhl osobně pozdravit s vladařkou kuchyně, protože jak řekl, není radno ponechávat životně důležité věci náhodě.

Naštěstí nebyl čas hlavního jídla a v rozlehlém sále bylo poloprázdno. Tederik se snažil na nikoho nezírat. Krátil si čekání prohlídkou výzdoby na stěnách. Zdejší obrazy místo obligátních krajinek zachycovaly grafy a schémata. Spíše didaktické pomůcky než umělecká díla. Většina byla ryze technického rázu, takže mohl jen hádat, co vyjadřují. Radostně vydechl, když zahlédl povědomé schéma. Byla to tabulka přehledně uspořádaných způsobů teleportace prostorem. Ke každé metodě byly přiřazeny pomůcky nezbytné a zbytné pro jednotlivé typy subjektů v závislosti na potenci jejich propojení s pletení, to vše s odkazem na Sarvonovo základní dělení. Tederik měl takovou radost, že aspoň něco mu tu dává smysl, že Ditruxův epochální návrat zaznamenal až se zpožděním. Jemu v patách se totiž valila kohorta kuchyňských pomocníků s podnosy. Zaskládali celou stolní desku, a po několikanásobném ujištění o arcidémonově neskonalé vděčnosti se obřadně rozloučili a odpochodovali.

Nad mísou šátečků z křehkého těsta se Ditrux spokojeně zašklebil. "Já věděl, že na to Klemona nezapomněla. Kronýšové lasturky mám prostě nejradši." Bez zábran se začal ládovat, a mezitím co žvýkal si na talíř házel plátky sýra, ovoce a jemně vyuzeného červeného masa. "Ochutnejte tohle," pobídl Tederika s plnou pusou. "Marinovaná šebledí játra, dovážená z Nikodemu. Teda, jestli to ještě neznáte, ručím vám, že to bude láska na celý život."

Tederik si do misky váhavě nabral hnědorůžové slizké cosi utopené ve žluté vazkém sekretu. "Na Nikodemu jsem byl jenom jednou. Nevěděl jsem, že tam vyrábějí potraviny. Připadalo mi to tam úplně neplodné," poznamenal.

Arcidémon si způsobně utřel ústa ubrouskem a pokrčil rameny. "Určitě jste byl na překladišti. Ten svět je převážně kamenitý, ale jedna polokoule je zalitá mořem. A právě odtamtud pochází tyto potvory." Vyčkávavě zvedl obočí. "Tak co tomu říkáte?"

Tederik si odhodlaně povzdechl a opatrně ochutnal. Na jazyku se mu rozplynula slaná mírně nakyslá chuť, ale to, co ho překvapilo byl příjemný akcent koření. "Není to tak špatné, jak to vypadá," připustil.

"To bych řekl," zatetelil se arcidémon. Přisunul k Tederikovi mísu se zbytkem kronýšových lasturek. "Šebledí játra se skvěle kombinují s ořechovou náplní. Jenom si dejte, než to všechno sežeru. To víte, staré vojenské manýry. Ty už mi nikdo neodpáře."

"Můj bratr je taky voják."

"Slyšel jsem," zvážněl arcidémon. "Stejně tak váš otec." Prstem ulepeným od karamelové polevy ukázal na Tederikův krk. Soudím, že pod tím nevzhledným hadrem ukrýváte šupiny. Řekněte si Urbielovi o solidnější garderobu. Takto na sebe pozornost spíše přilákáte než naopak. A nemějte ostych. Strejda nezchudne."

"Tři z každé strany," procedil skrze zuby Tederik a srdce se mu rozbušilo, protože právě porušil základní dogma. "Jestliže máme společné předky," dodal s pohledem upřeným na arcidémonův odhalený krk. "Kde jsou ty vaše?"

Arcidémonovy oči se stáhly do úzkých štěrbin. Sáhl po sklenici s finítovou šťávou a pomalu a zhluboka se napil. Položil sklenici zprudka a zvučně, a řekl: "Kdyby mi Urbiel nepřísahal, že on ty vaše šupiny na vlastní oči viděl, a že si je dokonce osahal, zatímco jste spal, nejspíš bych vám za takovou otázku rozbil hubu."

"Nechtěl jsem vás urazit," řekl skřípavě Tederik. "Otec nám odmalička kladl na srdce, že o tom s nikým za žádných okolností nesmíme mluvit. Takže opravdu nemám tušení, jaké mravy panují ohledně této záležitosti."

Ditrux na Tederika dál nedůvěřivě zíral. Jeho tvář byla jako z kamene. Trvalo to tak dlouho, až to začalo být Tederikovi nepohodlné.

"Myslíte to vážně, co? Cokoliv řeknete, že?" vydechl po chvíli.

"Vážený pane," vybafnul Tederik, "Mám dva mladší bratry. Oba jsou mnohem nadanější než já. Ten první je schopný vojevůdce, ale současně i chodící hlásná trouba a miláček publika. Ó, jak ten se rád poslouchá! A ten druhý holduje vědám a magii, píše poezii a skládá hudbu. Tomu zase rádi naslouchají jiní. Někdo musel zůstat tím nudným, který stojí za všech okolností nohama na zemi."

Ditrux se rozchechtal. "A tím nudným patronem jste vy. Chápu. Vlastně znám jednoho, který se vám podobá. Taky nosí košili pozapínanou od límečku až dolů. Jmenuje se Sibiel. Možná vám ho někdy představím. Takže aby bylo jasno: Šupiny vám neukážu, protože jsou v místech, ke kterým může jenom moje žena."

Tederik vykulil oči.

"No jo," broukl arcidémon. "Trochu choulostivá záležitost. A za bratry buďte rád. Já na to byl celých tři sta let sám. Otec si mě pořídil na zakázku s barovou tanečnicí. Potřeboval prvorozeného. Tehdy platil na Mizeonu zákon, že první syn arciknížete patří císaři. Tatík se s matkou nakrátko oženil, aby to mělo právní rámec. Hned co jsem se narodil, se jí zbavil, aby si mohl vzít arcidémonku, kterou skutečně chtěl. Její potomky mohl milovat, a nemusel se o ně dělit s císařem."

"Jestliže byl váš otec arcidémon, tak ty vahanské znaky…"

"Přinesla matka," přikývnul Ditrux. "Byla vahanská dezertérka, ale nebylo to na ní znát. Otec strašně zuřil, když po mém narození pravda vyšla najevo. Ale protože moje "sůsí" šupiny byly v místech, které se na veřejnosti nevystavují, rozhodl se mě dát císaři tak jako tak. A vtloukl mi do hlavy, abych tu ohavnost, jak tomu říkal, nikomu neukazoval. Ne kvůli mému bezpečí, ale aby neutrpěla jeho prestiž. Šlo mu o místo v Radě. O pozici v generálním štábu."

"To muselo být tvrdé," poznamenal Tederik.

Ditrux se hořce usmál. "Otec zahynul v Den Zkázy Staré říše před šedesáti lety. S ním zemřeli i mí nevlastní sourozenci s macechou. Ji jsem měl docela rád. Byla hodná dokonce i na mě. Naučila mě jíst příborem a pěstovat kaktusy," dodal rozmarně. Hodil si do pusy poslední kronýšovou lasturku, a znovu se podíval na Tederikův krk. "Urbi se dušoval, že jsou zelené. Rád bych to posoudil osobně, jestli dovolíte."

***

Kvůli soukromí se z jídelny vloupali do malého zaneřáděného kabinetu s pracovním stolem, na kterém se tyčily komínky složek s lejstry. Na jediné židli trůnila hromádka kovových nástrojů, překrytá podivnou přílbou. Podél stěny stály regály s průhlednými boxy z odolného skla, jestli to tedy bylo sklo, v kterých se v modrém médiu hemžili červi tlustí jako dětská ruka, hrající všemi barvami duhy. Ditrux prohodil, že komůrka náleží chlápkovi, který učí jenom v sudé týdny, takže je nebude nikdo vyrušovat. Tederik by se byl rád zeptal, co jsou ti tvorové zač, ale arcidémon mu k tomu nedal příležitost.

"Jo, vypadá to, že máme společného předka, protože barva sedí," zabručel, když si zblízka prohlédl ozdobu Tederikovy šíje.

"A kdyby barva neseděla?" zeptal se Tederik, zatímco si opětovně omotával krk.

Ditrux rozhodil rukama. "Zelenozlaté jsme zdědili po Hanovi. Červenozlaté by pocházely od Kerra, modrozlaté od jejich sestry Vuan."

"Vuan byla ženská?"

"Co je na tom divného?"

"Ale v Sarvonově encyklopedii se nic takového nepíše."

"Protože to Sarvon nevěděl. Automaticky předpokládal, že vahanská trojčata byli tři chlapi. Nebyli."

"Kdo u všech Spících ví o vahanských trojčatech víc, než věděl Sarvon?" podivil se Tederik. Ohromený tím vším se opřel zadkem o roh stolu, čímž narušil statiku věže navršených písemností. Komín se zakymácel a byl na nejlepší cestě strhnout s sebou i ten vedlejší. Jednotlivé složky by se rozlétly do prostoru, kdyby je arcidémon s tichým "tsss" nevrátil do původního nastavení. Použil jen nepatrný poryv síly. A udělal to tak jemně a nenápadně, že kdyby Tederik ty proudy moci neviděl, byl by uvěřil, že to má na svědomí vánek.

"Dávejte pozor, chlape!" houkl Ditrux. "Tady ty práce jsou opravené a ty vedle ještě ne. Nebudu se s tím babrat dvakrát!"

"To je váš kabinet?" vyjekl Tederik.

"No jo, učím externě. Na delší štráchy nemám prostor, víme?"

Tederik ukázal na průhledné boxy s duhovými hady. "Co jsou zač?"

"Flesshingové entity," zabručel neochotně arcidémon. "Experimentálně je používám místo poštovních fantómů. Učím je přenášet informace. Nezarazí je ani nulové pole. A vůbec. Je nejvyšší čas, procvičit rezonanci s pletení. Sakra, chlape, vždyť vy jste jak mražená ryba! Jde se do modulační cimry!"

***

Modulační cimrou Ditrux označil speciální zařízení o velikosti školní tělocvičny, jehož stěny, strop a podlaha byly izolovány kreponem a inkrustovány bizárovými vlákny a dalšími složkami, které společně vytvářely nulové pole. Kdokoliv do sálu vešel, zůstal izolovaný od okolní pleteně. Tady se studenti učili zacházet se svou bazální magií. Jejich rozhraní nemělo nač se napojit, proto nehrozilo, že nadělají škodu.

"Mizeon je svět s velice nízkou rezonancí," řekl Ditrux. "Na náročnou magickou tvorbu jako jsou komplikované stavby nebo zbraňová výroba, získáváme energii v cizině. Co se běžných záležitostí týká, musíme spoléhat především na bazální magii, a jsme v tom dobří. Urbiel říkal, že ty tu svou využíváš minimálně."

Ditruxovo chování se změnilo. Místo rozmarného společníka tu byl rázný voják. Odložil serepetičky včetně obřadného vykání. "Že vůbec neznáš svoje limity. Abych tě to prý naučil. Ze zkušenosti vím, že žvanění a listinné návody by ti jenom zamotaly hlavu. Funguje jedině praxe. Ber to jako varování."

Arcidémonovy metody, jak vyprovokovat Tederikovy utlumené magické instinkty byly vskutku originální. Ditrux se vyzbrojil dezintegrátorem. Žádná maketa. Žádná cvičná hračka, ale skutečná zbraň. Nastavil výkon na mírnou ťafku, jak to se zlomyslným úšklebkem nazval, a začal po Tederikovi bez varování střílet. V praxi to vypadalo tak, že Ditrux se vycházkovým tempem procházel po sále a střílel, zatímco Tederik uskakoval a utíkal, kličkoval jako zajíc, a skučel, když obdržel zásah.

Neměl čas na protesty, protože dělal všechno proto, aby se vyhnul nepříjemné štípavé bolesti. A arcidémon na něj řval a poškleboval se mu, že skučí jak slečinka. Že se pohybuje jak pytel hnisu. Že je nemotorný jak Jouda z prádelny. A dál pálil z kanónu, který dozajista nebyl na akademické půdě povolenou učební pomůckou.

"Tak už se sakra vzpamatuj, slimejši!" hulákal Ditrux.

"Sáhni si pro to! Využij to!"

Jak nahánění pokračovalo, Tederikových sil ubývalo a sbírala se v něm zlost. Ne na toho idiota s kanónem, ale na sebe, že se do toho vůbec nechal zatáhnout. Byl tak ohromený, že se sebou nechal šibovat jako s figurkou na dohomonové hrací desce.

Měl toho dost. V jedné chvíli se krčil v rohu sálu, zatímco Ditrux stál uprostřed. Vzápětí byl Tederik u něj. Jednou rukou strhl hlaveň kanónu k zemi a druhou se napřáhl, aby tomu chlapovi jednu ubalil. Jenomže arcidémon byl rychlejší. Stačil uhnout, podrazit Tederikovi nohy a jedním šťouchem pažbou ho složit na lopatky.

Ale vůbec se netvářil naštvaně.

"No konečně!" zahlaholil. "Už jsem si začínal dělat starosti, že jsi fakticky postižený, kámo. Ale ne. To mihnutí bylo excelentní. Dobře si zapamatuj, jak ses cítil, když jsi to dělal. Startuje to instinkt, ale je potřeba získat jistotu. A nejlíp se to trénuje, když jsi pod tlakem." Podal Tederikovi ruku a pomohl mu vstát. Ukázal na roh sálu. "Tak znova."

Zkoušeli to stále dokola. Jakmile se to poprvé podařilo, každé další opakování už Tederika nestálo tolik úsilí. Bleskově se pohyboval z jednoho konce sálu na druhý, a naprosto jasně si uvědomoval, že je to on, kdo to řídí. Cítil to jako impulzy vysílané odněkud ze středu své bytosti, vystřelující skrze povrch těla do bezprostředního okolí. Vnímal své rozhraní jako zlato zelené světlo a připadal si jako ve snu.

Konečně Ditrux prohlásil, že to "pro dnešek" stačí. Zítra že budou trénovat napojení na pleteň v zrcadlové hlubině. Tederik byl v pokušení protestovat. On přece musí co nejdříve na Ok-Sawon, hledat Endemona. Ale Ditrux patrně nebyl tou pravou osobou, se kterou by to měl probírat.

Opouštěli modulační sál a Tederik sotva pletl nohama. Jakmile byli venku, ucítil opětovné propojení na pleteň. "Tady venku se vaše síla rychle obnoví," poznamenal arcidémon. Opětovně nahodil uctivé vykání. "Potřeboval jsem vědět, co ve vás je, proto jsem šel až na dřeň. Zásoby bazální magie se nejlíp zregenerují během spánku. Dlouho dnes neponocujte, princi."

Tederik se naježil. Pokaždé, když arcidémon vklouzl do té obřadnější polohy, cítil z jeho slov faleš. Jako kdyby se mu tím naučeným aristokratickým chováním vysmíval. Nebylo jisté, zda si to vůbec uvědomuje, ale bylo to tak. "Nemusíte mi vykat, Vaše Blahorodí," houkl kousavě. "Jsem mnohem mladší. Tykání mi nevadí. Klidně mi říkejte Riku. Slyším na to líp než na Joudu, sůsa nebo slimejše."

Arcidémon, který kráčel před ním, se prudce zastavil, takže Tederik do něj málem narazil. "Fajn," sykl Ditrux, aniž by se ohlédl.

Tederik byl odveden do děkanova bytu a předán do péče té milé asistentky, kterou potkali v regenerační komoře.

"Vyřiďte děkanovi, že to šlo dobře, drahoušku," řekl jí Ditrux. "Já zaskočím domů. Povím ženě, že se tu na pár dní zdržím, aby neměla starost. A uložte tady mladého do postele, ať je ráno svěží," dodal familiárně.

"My se uvidíme později," houkl na Rika, načež zmizel jak pára nad hrncem.

Tederik byl tak utahaný, že padl do postele a za chvíli nevěděl o světě.

***