Z(a)tracené klíče I. – Pytel blech: kapitola 2. Liduprázdné pokoje

Na posvátném pahorku se zatím ochladilo a vítr zesílil. Tederik tiše sledoval, jak matčiny ostatky stravuje oheň. Lámal si hlavu nad tím, jestli v běhu příčin a následků vůbec existovala nějaká křižovatka, na které, v případě, že by změnil směr, se mohl té kaskádě sraček vyhnout. Dospěl k závěru, že největší chybu udělal hned v ten den, co otec zmizel, protože odmítl připustit, že se jejich život nevratně mění. Teď je matka mrtvá, a otec s nejvyšší pravděpodobností taky.

Tederik popravdě čekal, že mu bratři jejich současnou mizérii vytmaví, protože jindy by na něm nenechali nit suchou. On byl nejstarší, on měl mít nejvíce rozumu. Teď se ale všichni musí dohodnout, co dál.

"Myslím, že bychom se neměli rozdělovat," řekl pochmurně. "Aspoň já nebudu utíkat jako zločinec, když jsem žádný zločin nespáchal."

"A co tu chceš dělat, Riku?" obořil se na Tederika Danny. "Leštit Kallovi boty?"

"Hledat cestu k nápravě," ušklíbnul se tázaný. "Nevěřím, že je náš talent úplně pryč. Nic v Metaprostoru se neztrácí. Je jenom věčný koloběh proměn. Jestli tu zůstaneme a budeme si navzájem krýt záda…"

Endy se prudce narovnal. "Jsi připravený se dívat, jak sluhové církve pálí otcovy knihy? Protože přesně na to dojde!"

Na Tederikovu tvář dopadly první dešťové kapky. Pokrčil rameny. "Zničí jenom ty veřejně dostupné. Do tátovy laboratoře se nedostanou, když jim neukážeme, kde je." Teď teprve pochopil plnou váhu toho, co jim otec všechny ty roky neustále připomínal. Přístup do laboratoře musí zůstat tajný stůj co stůj. Hanoden nikdy nedovolil, aby do jeho pracovny vstoupil kdokoliv jiný kromě nich tří a matky. Tederik tam zašel naposledy na jaře, když to s mámou začalo jít z kopce. Znovu hledal nějaké vodítko v knihách, ale neuspěl.

"Byl jsem tam předevčírem," zachraptěl Endy. Otřásl se a přitáhl si kabát, příliš tenký na takové počasí, pevněji k tělu. Déšť houstl. "Znovu jsem zkoušel otevřít trezor. Marně."

Měl na mysli schránku, ve které otec ukrýval dokumenty spjaté s jeho starou identitou. Mluvil o nich jako o třaskavině a nikdy nikomu nedovolil se do nich podívat. Říkal, že je můžou použít jedině kdyby bylo nejhůř. Ale zámek byl zabezpečený magickou kletbou a stěny boxu byly vyztuženy kreponem. A protože otevírací kletbu otec uložil do svého deníku, jehož zašifrované zápisy nešlo přečíst bez přispění magie, zůstávaly taje trezoru nedostupné.

Endemon se chrchlavě rozkašlal. "Ruply mi nervy," vypravil ze sebe. "Jedno translační zrcadlo jsem rozbil. Měl jsem sbalit aspoň nějaké zlato. Budeme ho potřebovat."

Uhlíky na žárovišti zasyčely pod sílícími proudy vody.

Danny zaklel a vstal. Přešel k hromadě přichystaných kamenů, jeden zvedl a nesl ho k hranici. Svíral ho oběma rukama, protože byl těžký. S tupým žuchnutím hrubě tesaný kvádr spustil na zuhelnatělé ostatky a hned se vydal pro další. Tederik a Endy se k němu přidali. V hustém studeném dešti nosili a skládali kamení. Plahočili se smutní, zuřiví, prochladlí a hladoví. Tederik se utěšoval vědomím, že to fyzické, co z jejich máti zbylo, není nic jiného než odložený kabát. Protože, jak se píše v tátových knihách, které Feustonova církev tolik odsuzuje, nic ve vesmíru se neztrácí, jsou jen energie, které se neustále proměňují.

Trvalo to dlouho a bylo po dešti, když skončili. Výsledek jejich úsilí vypadal hůře, než se dalo čekat, protože se mezitím úplně setmělo, a poslední kameny rovnali poslepu.

Tmu kolem posvátného pahorku ozářila světla luceren. A bylo jich tam mnohem více, než kolik bylo těch církevních vojáků, co vartovali pod jirijany. Takže se Kall pojistil.

"Ti zasraní šmíráci nás obklíčili," zavrčel Danny, když si světlonošů všiml.

"Vypadá to, že dnešní útěk se odkládá," zaskřehotal zmoženě Endy, a v jeho hlase se zatřepotala úleva.

"Bude lepší se s nimi nedohadovat," zabručel Tederik. Nelíbilo se mu, jak často Endemon pokašlává. "Ať si myslí, že jsme tu šaškárnu přijali. Jsme zmožení žalem a naprosto neschopní."

"To s tím žalem je pravda," zasyčel sžíravě Danny.

Endemon se zajíkavě uchechtl. "Nezapomeň na vztek."

***

Cestu do města Tederik vnímal jako zlou noční můru. Církevní a Kallovi vojáci je obklopili. Všichni byli cítit čemeřicovým kuřidlem, které neutralizuje magii. Zabírá sice jenom proti nižším démonům a slabším drakům, ale i tak to působilo směšně, protože magie v Glenesii už půl roku nefungovala.

Nějaký prelát bratrům dojemným tónem přetlumočil regentovy pokyny – cosi o podpoře a ochraně a otevřené náruči. Byli tak starostliví. Přivedli koně, které bratři předtím zanechali na úpatí návrší. Zbraně, které si tam odložili, aby neuráželi důstojnost posvátného místa, kamsi záhadně zmizely. Následovala cesta úvozem mezi poli a pak podél řeky k mostu a dál až k městské bráně. Každý krok pod dohledem. Nebylo možné vyklouznout ani koňmo ani pěšky.

Navzdory pokročilé noční hodině bylo v ulicích Glenu živo. Největší rámus se nesl od královského paláce. Hned na Předním nádvoří bratři nechali koně štolbům. Ignorovali vzkazy, že jsou očekáváni u regenta, minuli dvoranu pro veřejnost i široké schodiště k Poradnímu sálu. Použili nenápadné soukromé schodiště vedoucí do nejvyššího podlaží, kde byly pokoje členů rodiny. Hnali se jako zběsilí. Sice o tom mezi sebou nemluvili, ale všichni měli potřebu se ujistit, že se tam Kall ještě neubytoval. Ne že by čekali, že se nutně rozvalí do matčiny smrtelné postele, ale mohl by zabrat jakýkoliv jiný pokoj na soukromém podlaží, a stejně by jim to připadalo neúnosné.

Všechny prostory nahoře byly studené a tmavé. Kdysi tak pohodlné prostředí rodinného salonu, kam se sbíhaly všechny chodby z ložnic, knihoven, čítáren, pracoven a kabinetů, působilo nevlídně a cize. Nikde nikdo.

"Kde všichni jsou?" zahudroval Danny.

"Je to tu tak… prázdné," zachraptěl Endy.

Co Tederik pamatoval, vždycky je v salonech a předpokojích někdo vítal. Pánové z Poradního sboru, a ještě častěji jejich manželky, důstojníci královské gardy, vojáci z otcova generálního štábu, úředníci a úřednice z královské kanceláře, jídlonoši a číšníci, komorné a komorníci, vzdálení příbuzní a známí známých, co nutně potřebovali soukromou audienci, lidé z univerzity, chovatelé včel, správci vzdálených nemovitostí… Ani v noci to nebývalo úplně opuštěné, natož ve dne. Bývalo otravné pasírovat se přes ty davy pokaždé, když se jeden chtěl dostat do svých pokojů. Než otec zmizel, Tederik plánoval, že se přestěhuje do Oválné věže nebo do podkroví sídla Admirality. Ostatně Dannavion to dávno vyřešil po svém, když častěji než v paláci, přespával v jisté hospodě ve městě, což nepokrytě zdůvodňoval tím, že přece potřebuje zázemí, kam by si mohl vodit herečky a operní pěvkyně.

Mlčky zaplul do své pracovny, a ihned na něj zaútočily zvuky pronikající do pokoje pootevřeným oknem z Centrálního nádvoří. Bubínky a flétny, smích a cinkání nádobí. Stáhl ze sebe vodou nasáklý kabát a nechal ho dopadnout na dřevěnou podlahu. V krbu se navzdory pokročilému podzimnímu období netopilo. A byla by tam úplná tma, kdyby dovnitř nepronikaly odlesky ohňů, co osvětlovaly veselici tam dole. Bodejť by někdo měl čas přikládat do kamen. Ta divoká bezostyšnost ctihodných glenesijských občanů ho přinutila zatnout zuby, udělat deset těžkých kroků, a s třísknutím okno zavřít.

Z chodby zaslechl rachot a nadávky. Do apartmá vpadl Danny se zapálenou lampou. "Taková sprosťárna!" zasyčel a třískl pěstí do dřevěného ostění. "Že tohle Kall vymyslel, to mě ani nepřekvapuje. Ale že se toho budou všichni tak ochotně účastnit? Pro Spící bohy, proč? Královna v poledne zemřela. Proč jí nedají aspoň ty povinné Tři dny ticha, jak se patří? To nemají špetku vkusu? Aspoň trochu úcty?"

Tederik se nevesele zasmál a vydal se do své ložnice, cestou si rozepínal mokrou košili. "Bereš to moc osobně," zabručel. "Mrtvá královna jim život ani neusnadní ani je neohrozí. Nový regent může obojí. Chudáci slaví, že přežili dnešní den a že si zadarmo nacpou břicha. Střední stavy tam jsou na výzvědách, aby věděli, co dělat, koho vychvalovat a koho naopak zatracovat, aby nového pána nenaštvali. A dámy a pánové z aristokratických kruhů potřebují ukázat, že jsou připravení sloužit, než je na vysokých postech předběhnou jiní."

Danny se opřel o veřeje. Lampa v ruce se mu povážlivě kývala, div, že ji nerozbil. "Vlastně jsem se přišel podívat, jestli tu nemáš něco na podpal. Mrně se necítí dobře. Myslím, že má zimnici."

Posbírali dřevo, co zbylo u krbů v ostatních pokojích. Zatopili v Endemonově ložnici. Dali vařit vodu na čaj. Danny se vypravil do palácové kuchyně opatřit něco k jídlu, zatímco Tederik se konečně převlékl do suchého, načež se posadil k bratrově posteli. Endemon se třásl a hlasitě cvakal zuby. Nebyl úplně vzhůru, ale ani nespal. Jeho oči se pod napůl přivřenými víčky nebezpečně leskly, kůži měl studenou a vlhkou. Tederik posbíral kožešiny z otomanů v salonu, a přidal je na hromadu přikrývek, do kterých bratra zabalil Danny. Kde vůbec trčí, sakra? Jestli se kluk rychle nezahřeje, kouká z toho malér.

Oddechl si, když uslyšel kroky. "Máš bylinky a med?" houkl přes rameno s rukou na bratrově čele. "Mrně potřebuje čaj a to hned."

Příchozí si důrazně odkašlal.

Tederik se prudce otočil. Místo Dannaviona tam stál ten otravný prelát se zlatou trumpetou na klobouku, co řečnil u matčiny hranice. Říkalo se o něm, že zastává vysokou pozici v hierarchii Feustonovy církve. Vzhledem k tomu, že jejich Konvikt sídlí hluboko na jihu, v hlavním městě Tersonského církevního kondominia, bylo udivující, že se takové velké zvíře angažuje právě tady. V Glenesii to s učením proroka Feustona a s jeho vírou ve Spící bohy nikdy nepřeháněli. K misionářům, co od jihu přicházeli, se máti chovala vlídně, ale nijak nepodporovala stavbu nových modliteben. Tvrdila, že bohatě postačí ta jediná, kterou nechal v Glenu postavit pradědeček Birek, jako poděkování bohům za vítězství v bitvě u Křupanovy chýše. Místní ji z čiré poťouchlosti nazývali Křupanova modlitebna, což bylo samo o sobě důkazem vlažné náboženské horlivosti. Tím glenesijští poněkud vybočovali z naladění okolních zemí na kontinentě, kde prorokovy svatostánky přibývaly závratným tempem úměrně s tím, jak se církev rozmáhala. Takový Kall býval s pánbíčkáři jedna ruka. Vždycky říkal, že přímluvy u Velkého Feustona mu při dobývání vzácných kovů přinášejí největší nálezy.

Rik se na preláta škaredě podíval a zavrčel: "Co tu chcete, eminence?"

"Zaslechl jsem, že mladému pánovi není dobře," zadeklamoval prelát. Hovořil s hlasitým zápalem jako na přednášce. Zamával tlustou knihou opásanou zlatými obručemi. "Přišel jsem chorému nabídnout útěchu z Písně písní našeho ctihodného proroka..."

Jeho další slova zanikla v Dannyho řevu.

"Okamžitě vypadni, ty smradlavá hyeno!"

Bratr se vřítil do pokoje, a odložil těžce naložený podnos na stůl. Konvičky se zakymácely, kameninové džbánky a talíře o sebe zazvonily. Danny chytil vetřelce za límec bělostného pláště, druhou rukou sevřel uzel jeho široké oranžové šerpy, a smýkl s ním do dveří na chodbu.

Tederik sledoval, jak zvěstovatel letí do temnoty, odkud se vzápětí ozvaly tříštivé rány, a kovové řinčení. Z toho se dalo snadno odvodit, že klerik narazil do zaskleného výklenku u schodiště, v kterém rodina schraňovala sbírku válečných helmic z Birekových dob.

Danny se ani nenamáhal otrapu zkontrolovat. Pečlivě a tiše dveře do chodby zavřel.

"Neměl bys ho rovnou dorazit?" poznamenal ponuře Tederik, skloněný nad podnosem.

"Koho mají oběsit, ten se neutopí," prohodil sžíravě Danny. Přitočil se ke krbu, sundal pomocí kleští kotlík s vroucí vodou a nesl ho ke stolu.

Tederik do konvice naházel sušené byliny. Dal tam jenom to, co bezpečně poznal, což byly zašle žluté květy měsíčku, o kterém si pamatoval, že je snad na všechno. Teď ještě počkat, aby se to vylouhovalo. Ironií bylo, že v léčivých čajích se nejlépe vyznal právě Endemon, který byl teď v mrákotách.

Dannavion přiložil na oheň a šel se na maroda podívat. "Nechápu, že se tak rychle sesypal, když předtím zvládl kameny, cestu do města i to poslední schodiště," zahudroval.

"Nechtěl, aby ses mu poškleboval" řekl kousavě Tederik. Endy jako nejmladší ze tří bratrů nechtěl být pozadu stůj co stůj.

Dannyho hezká tvář se provinile stáhla. "Muselo mu být blbě dávno před pohřbem. Trulant jeden pitomá."

Napájeli maroda měsíčkovým čajem, vyměňovali propocené přikrývky. Kluk se konečně začínal potit, což jak oba starší bratři věděli, bylo jen dobře.

Když Endemon konečně klidně usnul, spořádali chleba se studeným uzeným masem, který Danny ukořistil v palácové spíži. Přiznal, že do kuchyně vůbec nedošel. Slyšel odtamtud příliš mnoho veselých hlasů, pro které neměl v dané chvíli dostatek pochopení. V chodbě narazil na lorda Kvana, pána z Poradního sboru, který se po dnešku stal jedním z Kallových poskoků. Kvan Dannymu vyčinil, že se spolu s bratry ještě nedostavil na slyšení k regentovi, který na ně stále trpělivě čeká. Danny lorda rázně po vojensku informoval, že Endemon onemocněl, a oni nemají čas na klábosení. Pokračoval do spíže, a ještě byl na sebe pyšný, že toho chlapa nepraštil.

Na noc zůstali v Endemonově pokoji. Přikládali v krbu, vyměňovali přikrývky, prolévali kluka měsíčkovým čajem. Nemělo smysl mu vnucovat jídlo, byli rádi, že vůbec polyká. Noc přečkali uložení vedle maroda, každý z jedné strany postele. Leželi na přikrývkách, aby se Mrně v horečce neodkopalo. Zatímco Danny vycvičený z pole upadal do krátkého trhaného spánku, Tederik neusnul vůbec. Pod přivřenými víčky se mu míhaly výjevy z několika předešlých dní. Jako na kolovrátku. Nešly zastavit.

***

S prvními záblesky vycházejícího slunce se Danny vydal ukořistit další jídlo a dřevo, Tederik pomohl marodovi vyměnit propocenou košili a uvařil novou várku čaje. Zimnici vystřídaly horečka a suchý kašel. Endemon malátně ležel a podřimoval. Naštěstí se vzpamatoval natolik, že dokázal poradit s výběrem léků. Odvar z vrbové kůry, šalvějová tinktura, jitrocelové kapky. Všechny ty lahvičky měl vyrovnané na polici ve své šatně. Bratři se mu kvůli tomu často pošklebovali. Nechápali, proč experimentuje s pomalu fungujícími bylinkami, když magií může vyléčit téměř cokoliv a hned. Teď se Endemonova posedlost přírodními léčivy hodila. Tederik dělal první poslední, aby nedal Mrněti najevo, jak moc se o něj bojí. Dobře věděl, že když se v horečce přidá dusivý kašel, lidé běžně umírají.

Navzdory předchozím katastrofám bral Endy svoje ochoření statečně. "Žádný strach," zachrčel poté, co spolykal hořký vrbový odvar. "Já už se postarám, abyste mě z toho vysekali."

Dannavion přišel nezvykle dobře naladěný. Přinesl okoralý bochník chleba, mísu míchaných vajec a plátky opečené slaniny, řka, že vejce i slaninu usmažil sám, protože kuchařky a kuchtíci se po včerejším oslavování pohybují rychlostí šneků, a navíc mají plno práce s přípravou snídaně pro skřeta Kalla a jeho církevní poskoky.

"Vy ani nevíte, holoubkové, jaký máte štěstí, že umím vařit!" holedbal se. Rozděloval jídlo na tři talíře, přičemž nepřestával překvapovat výčtem dalších dobrot, jejichž přípravě se naučil na Vojenské akademii. Službu v polní kuchyni dostával za trest, když byl drzý na důstojníky, což se dělo často. "Nemohli mě strčit do basy za každou blbou poznámku," vysvětloval vesele.

Bratrova nuceně roztomilá nálada vypadala podezřele. Tak se choval jen v případě, že potřeboval zamaskovat hodně velkou nepříjemnost.

Tederik si vyměnil pohled s Endemonem. Marod sípavě zachrčel a neznatelně kývnul, jako že si toho všiml taky. Jestli jsou až po krk ve sračkách, je lepší vědět přesně, oč jde.

"Koho jsi tam dole potkal, Danny?" zeptal se Tederik.

"S kým ses porval?" zaskřehotal Endy.

Dannavionův obličej se zatvrdil. Vstal z pelesti bratrovy postele, udělal tři kroky ke dveřím a tři zase zpět a rozhodil rukama. "Jasně, že jsem někoho potkal. To je přece normální, že když jdete po baráku, sem tam na někoho natrefíte. Někteří ode mě utíkali, jako kdybych měl lepru, ale pár statečných nebo škodolibých, jak se to vezme, se se mnou zastavilo. Každý říkal něco jiného. Praská mi z toho hlava. Nejsem si jistý, co všechno z toho vyvodit."

"Tak se poděl," řekl skřípavě Tederik.

Dannavion si zajel rukama do rozvrkočených vlasů, na jejichž úpravě si jindy hodně zakládal, a s povzdechem sebou plácnul na židli. "Abych to shrnul," zamručel. "Panstvo včetně regenta ještě vyspává. Ne tak cizí vojáci a služebníci Feustonovy církve. Tsss," zasyčel skrze zuby. "Taková disciplína se jen tak nevidí. Střídají se na hlídkách jak v paláci, tak ve městě. A prorokovi zvěstovatelé? Čerství jak rybičky. Až se zdá, že nespali vůbec."

"Ale jenom proto by ses tolik nevztekal, že," konstatoval ponuře Tederik.

Danny ho obdařil zavilým pohledem. "Všichni, kdo pracovali přímo pro královnu nebo pro nás, jsou pryč. Kall je nahnal do komory se zapáleným čemeřicovým kořenem. Když si ověřil, že nikdo z nich není démon, poslal je na sever. Církevní a Kallovi vojáci ty lidi nakládali do vozů na dolním nádvoří. Odlifrovali je s minimem osobního majetku, a my si toho přes ten randál pod okny ani nevšimli. Poslední voje odjely před svítáním."

"No, aspoň že víme, co s nimi je," prohodil pragmaticky Tederik. "Bratránek Eddin je nudný jak bečka těsta, ale nesežere je."

"V Kallově výspě budou sloužit následníkovi," pokračoval hořce Danny, jako kdyby Tederika neslyšel. "Dokážete si představit, jak se do té barabizny, které Kall vznešeně říká palác, všichni vejdou? Matčiny dvorní dámy, šéf kanceláře Pauven s rodinou, správce Protokolu, tvůj osobní tajemník Jewen, a tvůj sluha Berel," řekl Tederikovi. "Můj nepostradatelný pobočník Fenedion, tvůj komorník Cyben, a taky ten směšný vychovatel Seuven," řekl Endymu. "Oba stolníci, všechny komorné, dokonce i náš starý knihovník s veselými dcerkami," vypočítával dál. "A kromě lidí zmizelo dvanáct vozů naplněných nábytkem a uměleckými předměty."

"Předpokládám, že cestují pod bedlivým vojenským dozorem," podotkl Tederik.

"Přirozeně," zasyčel Danny. "Jinak si nedokážu představit, že by můj Fen odjel dobrovolně."

Tederik chápavě přikývl. Fenedion býval řadový voják, kterého Danny povýšil na poručíka. Říkával o něm, že je tak chytrý, že by z fleku mohl učit na univerzitě, a že je ho na obyčejného pucfleka škoda. Ale Fen všechny nabídky na povýšení odmítal. Tvrdil, že je přesně tam, kde chce být.

"Mně… Seuven… chybět… nebude," vypravil ze sebe mezi kašláním Endy. Jeho vychovatel byl angažován teprve předloni, když máti usoudila, že nejmladší syn potřebuje obrousit hrany a vypilovat dvorské mravy.

"Ty nemluv a radši se napij," houkl na maroda Danny.

Dál bratrům vyprávěl, jak ho cestou do kuchyně zastavili dva cizí vojáci, aby zkontrolovali, jestli u sebe nemá zbraně. Pak se mu pověsili na paty a celou dobu, co byl v kuchyni, mu funěli za krk.

"Rozbíjel jsem vejce na pánev a musel jsem poslouchat jejich stupidní poznámky o tom, že lepší je být dobrý kuchař než mizerný generál. Byl bych jim rozbil ty jejich nafrněný tlamy, ale musel jsem myslet na tebe," ukázal na Endyho.

"Tak promiň, že žiju," zaškaredil se oslovený. "Zatím."

"Kdybych mohl jednat jenom za sebe…" zasyčel Danny.

"Ale to naštěstí nemůžeš," uťal jeho výlev Tederik.

Z chodby zaduněla mnohočetná ozvěna rytmických kroků.

Danny zaklel a sáhl pod postel, kam si večer ukryl dvě dýky a meč. Jednu dýku Tederikovi podal, druhou si vsunul do rukávu. "To bude eskorta," poznamenal. "Kvan včera vyhrožoval, že když se k regentovi nedostavíme dobrovolně, nechá nás předvést."

Tederik vstal a zavrčel: "Nemůže čekat, že tu Endyho necháme bez pomoci."

"To jsem tomu blbovi řekl taky, ale…"