Z(a)tracené klíče I. – Pytel blech: kapitola 17. Za dobrotu na žebrotu

Tederik přikládal na oheň, a přemýšlel. Danny zavěsil ovci na větev a začal z ní stahovat kůži. Elevína s Fenem se vrátili k potoku pro kotlík a pro ryby.

Ještě více se oteplilo. Z horských vrcholků stékala voda z tajícího sněhu. Nenápadná bystřina, oddělující jejich tábor od cesty na jih, se během několika úderů změnila v mohutný a divoký živel, který už nebylo možno bezpečně přebrodit. Pokud by chtěli pokračovat v cestě na jih, museli by se nejdříve vyšplhat nahoru na sever a vraceli by se velkou oklikou.

"Nejlepší bude pár dní počkat, než voda opadne," řekl Tederik bratrovi.

Měli vážné důvody se na severu neukazovat. Alespoň ne tak brzy. Útěk démona z kazatelovy díry jistě vyvolá pozdvižení. Není tu žádný důkaz, kterým by mohli obyvatelé Truborohu tu věc spojovat se čtveřicí výrobců nesoleného vepřového sádla, kromě toho, že odjeli bez snídaně. Ale stejně bude lepší udržet se stranou hlavní stezky. "S jídlem problém nebude," uvažoval nahlas Tederik. "Horší je to s pící pro koně."

"Naopak," zabručel Danny. "Tu ovci jsem ukradl. V údolí za hřebenem je salaš. Nikdo tam nebyl, ale ovce měly seno, sůl a volný přístup k tekoucí vodě. Když si trochu sena odneseme, svět se nezboří."

"Maminka by z tebe radost neměla, že kradeš," rýpnul si Tederik.

Dany se otočil od napůl stažené ovce a na důraz řečeného ukázal na Tederika zakrvaveným nožem. "Maminka by mě pochválila, že se v nouzi dokážu postarat o svoje bližní. I když většinou jsi to byl ty, koho za takovou péči vyzdvihovala. Dannavione, ty jeden nezodpovědný větroplachu! Podívej se na Rika, jak je uvážlivý a rozumný…"

Jak bratr výstižně parodoval matčin hlas, něco se v Tederikově hrudníku sevřelo. "Dělala to, aby podpořila moje nízké sebevědomí, ty tupče," zahučel. Bylo těžké uvěřit, že už ji nikdy neuvidí. Vůbec neměli čas po ní truchlit.

Danny se znova pustil do řezničiny. "Už vím, jak to udělala," řekl po chvíli.

"Co kdo udělal? Máma?" nechápal Tederik.

"Ta bláznivá cizinka. Smrtící emise zdevastovaly její tělesnou schránku, ale současně zlikvidovaly tu Sielovu otravu! Víš, co to znamená!"

"Že je to vratné," zašeptal ohromeně Tederik.

Bratr ho obdařil širokým úsměvem. "Symbolicky vyjádřeno, požár a povodeň se zlikvidovaly navzájem. Proto se mohla naráz zregenerovat. Héééj, neměli jsme tam nechávat ty řetězy. Třeba bychom to dokázali zopakovat."

"To těžko, když nevíme, jestli by nás to nezabilo, ty akademiku," zchladil bratrovo nadšení Tederik. "Ona bude mnohem silnější než my. Viděli jsme její modré rozhraní i když bychom ho s naším hendikepem vůbec vidět neměli. To znamená, že její napojení na pleteň bylo v té chvíli naprosto… extrémní. Může být… bohyně, zatímco my jsme poloviční míšenci vahanských arcidesmonů. Hlavně jsme na tu ženskou neměli být tak hrrr. Mohla nám usnadnit život. Minimálně otevřít portál do Nokwelu."

"Nevadí mi, že je pryč. Byla otravná," řekl Danny. "Dobře, že jsme jí o nás nic neřekli. Mluvila o Městě bláznů. Schází se tam všelijaké existence."

Město bláznů se rozkládá na světě Riiberionu, konkrétně v jeho nadsvětní dimenzi. Je doménou boha klamu Floena, a je střediskem hazardu, chlípnosti a omamných návykových látek, které nadsvětní nejvyšší bohyně toleruje, i když při tom prý skřípe zuby. Tederik tam byl jenom jednou, aby získal představu, jak to v takovém doupěti neřesti vypadá. Na rozdíl od Dannaviona.

"Jestli se dobře pamatuju, býval jsi ve Městě bláznů pravidelným hostem, drahý bratře."

Danny se zamračil. "To už je dávno. Chci jenom říct, že ta ženská určitě není křehká květinka. To, jak se umí zneviditelnit, jenom dokazuje…"

"Nedokazuje to vůbec nic," odporoval Tederik. "Zapomínáš na náš hendikep? Vnímáme realitu jako smrtelníci. Nepoznáme, jestli skutečně zmizela, nebo se jenom zamaskovala lomem světla. Může se pohybovat rychleji, než to dokážeme zaregistrovat. Může poslouchat, o čem mluvíme. Může ti stát za zády. Může tě praštit po hlavě právě teď."

To všechno by skutečně mohla, a Tederika to neskutečně iritovalo.

Dannavion pleskl se staženou kůží na zem a zkušeným tahem rozříznul břišní dutinu od konečníku k hrudní kosti. "Pokud bys měl pravdu," zavrčel a zanořil ruku do zvířecích útrob, "tak mi vysvětli, proč jsme tak hloupí, a vedeme tu rozhovor v dwentenštině, které ta ženská rozumí?"

"Právě pro případ, že by poslouchala," ušklíbnul se Tederik. "Spíše letěla shánět ty diamanty. Ale kdyby tu náhodou zůstala, ať se sama přesvědčí, že my nejsme ti zlí."

"Ty možná zlý nejsi, ale já se za dobráka nepokládám."

Dannavion to řekl tak sžíravě a zatvářil se tak pomstychtivě, až se Tederik rozesmál.

***

Odříznutí divokou bystřinou setrvávali v úžlabině šestým dnem. Díky nakradenému senu udrželi koně v pohodě. Postavili pohodlnější přístřeší z větví. Fen chodil na ryby, občas i nějakou donesl. Tederik se staral o oheň. Elevína vařila a chystala zásoby. Dannavion všem pomáhal. Ale v první řadě žvanil. U všech Spících bohů! Jak ten žvanil!

"…a on si myslel, že mě naučí hrát fackovací dohomon. Mně! Tak jsem s ním hodil jedno kolo, jenom abych mu smazal z ksichtu ten povýšený výraz. Každý přece ví, že na Robustue umějí akorát pěstovat ořechy a tlačit z nich olej…"

"A jak to dopadlo?" chtěl vědět Fen.

Slunce zapadalo. Leželi v chatrči kolem ohně, nasycení a téměř v pohodlí. Před větrem a sněhem je chránily stěny z natěsnaných větví, vyklenutých ke stropu tak šikovně, že nahoře zbývala jen díra pro odchod kouře. Chovali se jako na loveckém výletě. Nedávali si vzájemně najevo rostoucí netrpělivost, ale stejně ji všichni cítili. O Endemonovi vůbec nemluvili. Ze zdánlivě vtipných průpovídek prosakovalo napětí, z neškodných poznámek sálaly obavy.

"No," povzdechl si Danny, "abych pravdu řekl, ne dobře pro mě. Musel jsem buď čestně snést pár facek nebo se vykoupit zaplacením prohrané částky navýšené o sto procent. Samozřejmě jsem si vybral ty facky! Ten chlap čekal, že pak budu žadonit o další kolo, ale to jsem odmítnul. Vím, kdy přestat, když vidím mistra. Tím jsem si konečně vysloužil jeho pozornost, protože… a to mi přiznal až mnohem později, měl mě od začátku za profesionálního podvodného hráče."

"U Spících bohů!" prskl Tederik. "Tebe? Profesionální podvodník musí znát pravidla!"

"Nemůžu za to, že působím tak impozantně," povzdechl si bratr. "Ale popravdě, falešné představy toho chlapa vyvolalo spíš moje jméno než mé hráčské umění. Znáte to. Kdykoliv jsme se producírovali na jiných světech, museli jsme se představovat falešným jménem, kvůli tátovi, protože jsme mu všichni trochu podobní, i když ty nejvíc Riku, že. Jen tak ze srandy jsem si na každém výletu vymýšlel úplně novou identitu. A tehdy na Robustue jsem použil, nevím, jak mě ta blbost napadla, jméno sahíjinského boha deště z Tenerisu. Tedy, ne že bych se vydával přímo za Mreona samotného, ale řekl jsem, že patřím do jeho pokrevní linie. Vůbec mě nenapadlo, že by můj spoluhráč mohl mít přehled o Mreonově potomstvu."

"Ale on ho zřejmě měl, co?" uchechtl se Fen, a už i Tederik byl zvědavý, co se z té historky vyklube, protože Dannavion navzdory tomu, že žvanil, měl vždycky v rukávu pointu.

"Zdůrazňuji, že jsme se potkali v podzemním zaplivaném pajzlu na periferii ostrovního města Duanzaná na Robustue. Jmenovalo se to tam… Temná díra! No a ten chlápek vypadal jako obyčejný démon. Jeho rozhraní jiskřilo tak nepatrně, že bych si ho byl spletl se smrtelníkem, kdybych nevěděl, že na Dunazaná na smrtelníka nenarazíš."

"Takže to byl míšenec? Nebo raisi démon?" dohadovala se El.

"Ale vůbec ne. Žádný nižší démon. V jeho rodině se to hemžilo nebešťany z pěti různých pantheonů. To jsem se taky dozvěděl až mnohem později. Stejně jako pikantní tajemství, že v té hospodě se už po dvě století tajně schází nejvyšší robustuanská šlechta. Je to tam schválně tak neútulné, aby tam nestrkaly nosy dámy z královniny mravnostní komise."

"Co teda bylo s jeho rozhraním?"

"Velice dovedně ho maskoval."

Zatímco El s Fenem se dožadovali podrobností o identitě onoho dohomonového mistra, a Danny jim vyprávěl o mladém Ottovi Zlověstném, synovi robustuanské korunní princezny Violy a jejího manžela Otty seniora, Tederik přemýšlel, proč Dannavion to téma s rozhraním vůbec nastolil.

Voda teče, vzduch proudí, oheň plápolá, a bytosti propojené s pletení se vykazují rozhraním. Ve dvacátém druhém vydání Encyklopedie Metaprostoru Sarvon rozhraní definoval jako energetický přesah, díky kterému se subjekt napojuje na pleteň jsoucna. Rozhraní je pozorovatelné jako světelná aura kopírující tělesnou schránku nositele, ať už je forma schránky fyzická (hmatatelná) nebo iluzorní (ideová) či dokonce přechodná.

Sarvon rozdělil tvory s rozhraním do tří řádů. Do prvního řádu zahrnul rasy démonů, desmonů, draků, běsů a příslušníky nižších magických ras, co vůbec nějakou magii mají, a mohou detekovat rozhraní u sebe i u jiných. Jejich potenciál má předem dané limity. Rozhraní není výrazné, ale pořád intenzivnější než prostá aura smrtelníka.

Do skupiny bytostí Druhého řádu Sarvon zařadil tvory s aktivní magií a kreativním potenciálem jako mladorodé i starorodé bohy a jejich potomky. Někde na dně rodokmenu mívají pravorodého boha, co vzešel ze Zdroje, ale jeho identita je často zapomenutá. Patří mezi ně arcidémoni, antropomorfní draci, lichové a brůssové a v neposlední řadě elitní vahanští arcidesmoni.

A potom jsou tu nejmocnější tvorové Metaprostoru, bytosti Třetího řádu, jejichž původ je spojený se Zdrojem veškerenstva. Jedná se o původní pravorodé bohy, tvůrce archaických světů jako Riiberion, Dervos, Teneris, Mizeon, Kavan, Erektiad či Vahan. Většina pravorodých dávno vyvanula. Do dnešních časů přežili mizeonští debhátarové, Exis a Krassiona z Riiberionu nebo Tesivel z Kavanu, a všichni jsou divní, jejich myšlenkové pochody působí na mladší bytosti nesrozumitelně a jejich jednání bývá obtížně pochopitelné. Přestože pravorodí byli původně neplodní, někteří šikovní jedinci dokázali to omezení překlenout a pomocí magie nebo vědy si pořídili potomky, starorodé bohy. Dalšími zástupci Třetího řádu jsou exoti Merrikanská obluda a Launa, bytosti vibrující v mnoha verzích reality současně. Jejich rozhraní sálá do přilehlých rozměrů, zabarvuje a formuje realitu svého okolí. Jsou zdrojem informací, které mohou zničit nebo zcela přeměnit současný svět. Jak Launu tak Merrikanu střeží sjednocená vojska Aliance Čtyřdohody, čímž je chrání před zneužitím.

Tederik znal ty pasáže z limitovaného vydání encyklopedie zpaměti, protože ho existence tvorů, starých jako svět, prostě fascinovala. Když byl malý, chtěl si jedno takové úzkoprofilové vydání odnést z laboratoře do svého pokoje, aby si mohl číst v posteli. Ale otec mu to zatrhl. Když jsem utíkal z Vahanu, tu knihu jsem vzal. Už jenom za její držení mi hrozilo disciplinární řízení. Kdybych včas nezmizel, byli by mě odsoudili, rozčtvrtili a nakrmili by mnou sůsy.

Tederik se otce nikdy nezeptal, jestli ho Vahanci obvinili za čtení zakázané knihy, nebo ještě z něčeho jiného. Hanoden býval elitním důstojníkem. Těžko uvěřit, že by ho rozčtvrtili kvůli jedné ošoupané encyklopedii.

Hanoden synům nikdy neprozradil, jak vysoko se v mocenské pyramidě vynacházel. Pro jejich vlastní ochranu tvrdil, že na takové věci je času dost. Hanoden bylo pouze jedním z mnoha jeho jmen. Takto se představil matce, když se poprvé setkali. Později synům vyprávěl, že kdyby tehdy věděl, že s Jezenikou zůstane, byl by si vymyslel úplně jinou identitu. Jenomže legenda o Velkém Hanodenovi z Jižní Brekonie se do veřejného povědomí zažrala tak silně, že se to jméno už změnit nedalo. Muž, který se na poslední chvíli postavil do čela zubožené glenesijské armády, vyhrál rozhodující bitvu u Brůhovy strže, a učaroval mladinké královně natolik, že se za něj provdala, si nemohl těsně před svatbou změnit jméno, aniž by tím nevyvolal více pochybností, než kdyby si ponechal to původní.

Pro svůj exil vybral Ok-Sawon, protože až na vzácné výjimky smrtelníci nevidí rozhraní. Tederik si nikdy dřív nevšímal, že by se otec choval přehnaně ostražitě. Až nyní si uvědomil, jak úporně se vyhýbal diplomatickým cestám do ciziny, a s jakou benevolencí nechával všechny státní návštěvy na mámě. Až na schůzky s Vaugenem se štítil představitelů církve, kteří se s ním opakovaně toužili seznámit. Pohlíženo s odstupem, Ok-Sawon zřejmě nebyl tak bezpečným světem pro vahanského uprchlíka, jak se mu na první pohled jevilo.

Tederik ani jeho bratři nikdy necítili potřebu svoje rozhraní maskovat. Ani na samotném Ok-Sawonu ani na jiných světech, kam je otec vzal, a které později na zapřenou sami navštěvovali. Faktem je, že jim otec hned v úvodu jasně vymezil okruh světů, na kterých se mohou objevit bez toho, že by na sebe přitáhli nevítanou pozornost. Stejně tak vyjmenoval destinace, na které za žádných okolností zavítat nesmějí, počínaje Vahanem. Kategoricky jim zakázal Krex, Nikodem a Lepoou, což jsou kolonizované světy v majetku korporací, zaměřené na zbrojní výrobu a technologie, jejichž většinový podíl vlastní Vahanci, podporovaní tichými společníky.

A protože na spoustu zbraní vahanské produkce Aliance uvalila embargo, musejí být tito společníci opravdu velice tiší, neboť se v kuloárech proslýchá, že mezi ně patří mocní Erektiadé, Mizeonci, Sunnisenci, Robustuané, Vressané i Vansioňané.

Tohle Tederikovi vždycky připadalo zábavné. Paradox, že ti samí exponenti, co sedí ve Čtyřdohodě, a co mají pod palcem Alianci, hřímají proti Vahancům a jejich špinavým a neetickým zbraňovým systémům, zatímco potají (samozřejmě s vědomím Aliance) tyto zbraňové systémy spolufinancují.

Aliance se jako výkonná pěst Čtyřdohody stará o zachování rovnováhy v Metaprostoru. Chrání inteligentní život. Upřednostňuje zachování a rozvoj civilizací před úpadkem. Ale vysoká politika bývá pragmatická. Metaprostor je organismus s myriádami synergií. Zásah na jednom konci může vyvolat katastrofu na konci druhém. Ten, kdo rozhoduje, se nemůže pokaždé řídit etickými zákony. Nehledě na to, že někdy je asi nejlepší a zároveň nejtěžší neudělat nic. Záležitosti megapolitiky Tederika odjakživa lákaly.

Proslýchalo se, že Aliance má na nové adepty úplně jiná kritéria než společenský status či rodinné peníze. Ale Tederik byl napůl člověk a napůl Vahanec. Méně lichotivá kombinace pro práci v metaprostorových strukturách snad ani neexistuje. Vždyť ani těm nejvýše postaveným vahanským arcidesmonům, se v Metaprostoru neřeklo jinak než "sůsové", podle té nejprimitivnější vahanské životní formy, z které byli kdysi údajně vyšlechtěni. Takže Tederik nemá šanci. Kdyby se někdy na utajenou základnu Aliance zatoulal, asi by ho rovnou předhodili Launě k svačině.

A identifikovali by ho právě podle rozhraní.

Aniž by své rozhraní cíleně s kýmkoliv porovnával, nikdy nepochyboval o tom, že jeho intenzita ho řadí mezi bytosti na pomezí Prvního a Druhého řádu, stejně jako démony, lichy, či draky.

Kdyby Tederik nebyl synem svého otce, mohl by se zapsat na Tupi-Iranskou polytechniku na Bredeonu. Tentýž ústav, na který se chtěl tajně zapsat Dannavion předloňské léto.

Na polytechnice působí děkan Urbiel Arci-Nubiel, o kterém se otec často s respektem zmiňoval. Prý měl v držení Sarvonovy dosud nepublikované diáře, zapůjčené od robustuanské královské rodiny. O Urbielovi se říkalo, že udržuje blízké vztahy nejen s vedením Aliance, ale i s exponenty Čtyřdohody.

Všechny tyto úvahy Tederika vodily v kruhu.

Jde tu o rozhraní. Otec jim nikdy neřekl, jak silné je to jejich v porovnání s jinými. Tak třeba ten výlet do Levandia, sídelního města riiberionského podsvětí. Kdo neviděl Podsvětní galerii bohyně Exis, ten v Metaprostoru nic neznamená, říkalo se.

Vstupenkou do exkluzivních sálů Dražebního paláce nebylo zlato ani členství v aristokratických klubech, ale odpovídající rozhraní. Otec byl elitní Vahanec, a jeden by čekal, že jeho rozhraní bude výrazné. Na vstup do podsvětních expozic otcovo rozhraní sice stačilo, ale rozhodně se nejevilo tak mocným, že by u zevlující smetánky vyvolalo nějaké pozdvižení. Když nad tím teď Tederik uvažoval, nemohl se ubránit myšlence, že otec svoje skutečné rozhraní nějakým způsobem tlumil, aby na sebe tolik neupozorňoval.

Teď je Tederikovo, Dannavionovo a Endemonovo rozhraní zablokované. Není patrné pro ně, a jak si ověřili, neviděla ho ani ta cizinka. Ale pořád představuje přesah skutečné bazální magie, která se skrývá hluboko v podstatě bytosti. Tam uvnitř pořád něco je, jinak by se Rikovi nepodařil ten kousek se šupinami.

Viděli cizinku, jak jednu otravu vypálila druhou. Přežila díky bazální magii, kterou nesla v sobě. Musela být minimálně Druhého řádu nebo výš. Otázka za milion hřebenů zní: Jsou Tederik s Dannavionem dostatečně silní, aby podobný zásah přežili? Protože co se týká Elevíny, ta by to asi nezvládla.

Ten modře svítící krihonitový řetěz s feen mikrokapslemi by mohl být nadějí na nápravu. Neměli ho tam nechávat, sakra. Rikovo srdce se bolestivě sevřelo při pomyšlení, jak snadno by se s odblokovaným rozhraním dokázali z této nepřístupné divočiny přenést za Endemonem.

Kvůli tání tu nadarmo trčeli už šestým dnem. Rozvodněná bystřina je jižním směrem ještě dlouho nepustí. Zajížďka do Truborohu by představovala jisté riziko, ale za naději na uzdravení by to stálo.

Trojice z druhé strany ohniště už dávno spala, zatímco Tederik si pod zavřenými víčky promítal tlusté světélkující články z modrého kovu. Pohrával si s tou myšlenkou, v tichu a tmě ji převracel ze všech stran, až nakonec usnul i on.

***

Jen co vyšlo slunce, byl Tederik nažhavený vrátit se do Truborohu pro řetězy. Probudil se sám. Zvenčí zaslechl zvýšené hlasy.

"Já? Proč zrovna já? Ty za to můžeš úplně stejně!"

"A kdo se pořád chlubí, jak má lehké spaní, he?"

Vylezl z chatrče a venku zastihl Fena s Elevínou, jak na sebe ječí. "Co se děje?"

"Danny v noci odjel! Nejspíš hned potom, co jsme všichni usnuli!" vybafla démonka. Zamávala Tederikovi před nosem cárem letáku s osvětovými veršíky, co si z legrace odnesla z čekárny zpytovatelů. Ukazovala na kostrbatě naškrábaný vzkaz na okraji. "Jedu pro ty řetězy, vezmu to zkratkou, do oběda jsem zpět."

"Vy tomu rozumíte?" houkl Fen.

"Ale jistě, sakra," ulevil si Tederik. Typický přetrhdílo Dannavion došel ke stejnému závěru jako on. A rozhodl se jednat. Že to vezme zkratkou? Nejspíš má na mysli tu stezku kolem salaše. Sníh už skoro roztál, v noci svítil úplněk. V zásadě to možné je. Do Truborohu mohl dorazit ještě před rozbřeskem. Ví, kde hledat. Za předpokladu, že tam ty řetězy pořád jsou, by to neměl být problém.

"Vzal si zbraně?" zeptal se.

"Paprskomet a vibromeč," odpověděla Elevína. "Tak řeknete nám, o co jde?"

Tederik jim to tedy vysvětlil. A dodal, že to s těmi řetězy je jen hypotéza. Není jisté, že to bude fungovat. Ale bratr se prostě nenechá odradit. Vyzkouší všechny možnosti.

Elevína se chytila za hlavu a začala pobíhat kolem chatrče. "U všech Spících bohů! Co když ho chytí!"

"Kdyby mě aspoň vzal s sebou," zlobil se Fen. "To už mu nejsem dost dobrý?"

Jenomže Tederikovi bylo jasné, že je to přesně naopak. "Jel sám, aby se o vás dva nemusel strachovat. Copak ho neznáte? Je mazaný jako opice. A navzdory tomu, co o něm roznáší puchýř Kall, je skvělý stratég. Vyzná se v terénu, ukecá i mrtvolu. A kdyby se do oběda nevrátil, tak se po něm pojedeme podívat. Do té doby zůstaneme v klidu. Co si dát snídani?"

Ve skutečnosti nebyl tak klidný, jak předstíral. A byl naštvaný, že to s ním ten blbec předem neprobral. Na druhou stranu, kdyby to udělal, Tederik by ho nenechal jít samotného. Danny chtěl jít sám. Jednak, aby neohrozil ostatní, jednak protože se cítil zodpovědný za všechny ty strasti. Ale byl bratrův problém s černým svědomím dostatečným důvodem k takové partyzánštině? Bylo to riziko přiměřené? To se Tederik neodvažoval posoudit.

***