Z(a)tracené klíče I. – Pytel blech: kapitola 16. Démon v čemeřicovém dýmu

Chodba se klikatila, po stranách se nacházely malé výklenky s uskladněnými bednami a sudy. Končila dalšími vraty. Zabezpečoval je visací zámek, tentokrát ještě masivnější.

Tederik ucítil slabý zápach čemeřicového dýmu a rozkašlal se.

"Ten prelát měl co dělat, aby ty klíče vůbec unesl," prohodil Danny, zatímco kuckající Tederik přepaloval železo další dávkou z paprskometu. Jestli to bude takto pokračovat, spotřebují veškerou energii. Už tak je jí v zásobníku poskrovnu.

Po překonání další překážky se před nimi otevřela kruhová komora, jejíž strop se černal v nedohlednu. Původně to asi byla přirozená trhlina v masívu, a někdo ji šikovně přizpůsobil. Uprostřed na kruhovém podstavci stála mělká keramická mísa. V ní zvolna prohoříval tlustý a pevně napěchovaný plátěný smotek čemeřicového šustí. Museli ho zapálit sotva před několika hodinami. Tederik si omotal ruku šálou a opatrně mísu převrhl. Podrážkou smotek udusil a zbytky smetl na štěrkový terén.

Danny obcházel komoru, svítil na stěny, a prskal: "Cha! A ten démon je kde? Jenom mi neříkej, že jsme se sem štrachali zbytečně."

Tederik vytrhl bratrovi lampu a přidřepl si k podstavci. Byl kovový, s průměrem jen o trochu větším, než byla šíře jeho ramen. "Tam dole něco je," poznamenal. "Možná pokračování té přírodní trhliny. Možná podzemní studna." Přejel prstem po obvodu. "Je tu drážka. Podej mi vibromeč."

"Chceš ho použít jako páčidlo? Kultovní sběratelský kousek z dílny krenevských zbrojařů? Zbláznil ses?"

"Máš něco jiného?"

"Stačí poctivá simin-lanská ocel." Danny vytáhl z boty dýku. Dřepl si a zasunul špičku do drážky. "Ten kazatel musí být vážně v kondici," zahuhlal, zatímco opatrně páčil. "Považ, co všechno s sebou musí tahat. Dva těžké klíče, páčidlo, otep čemeřice a křesadlo, a taky nějakou svačinu, kdyby ten démon dostal hlad, samozřejmě. Jenom ne ty strašný placky. Ještě teď je cítím v břiše. Jak kamení. Ledaže by chtěl toho démona mučit."

"Kdybys tolik nežvanil, měl bych tě raději," ulevil si Tederik.

Dannymu se po několika planých pokusech podařilo poklop nadzvednout. Tederik zastrčil do škvíry rukojeť své vlastní dýky. Pak už poklop společnými silami odsunuli na stranu. V díře, která vypadala jako mělký hrob, leželo tělo svinuté do klubíčka omotané masivními řetězy, které namodrale svítily. Křehké údy, úzká ramena, tvář překrývaly dlouhé špinavé matně šedé vlasy. Kůže poskládaná do vrásek pevně lnula k provazcům vysušených svalů, podobně jako u prastaré mumie, kterou Tederik viděl v bredeonském muzeu.

"Do prdele, bylo to dítě. Oni ho zabili." Dannyho hlas se třepil zlostí.

Se vší vervou vyprostili cizince z jámy.

"Možná není úplně po něm," zabručel Tederik, když si vzpomněl na zážitek z márnice. "Musíme ho rychle vymotat," zabručel. "Ty řetězy se mi nelíbí." Něco z nich vyzařovalo. Cítil, jak ho brní kůže na obličeji.

"Modrá záře. Asi krihonitová slitina s feentexovými mikro kapslemi," referoval Danny. "Usmrcuje bytosti s magickým rozhraním. Působí pomalu, ale jistě. Zakázaná Aliancí dobrých tři sta let. Vyrábí se na Vahanu."

"Který zvrácený parchant dal ok-savonským fanatikům tak nebezpečnou věc?"

"Ustup," prskl Danny a tasil vibromeč. Opatrně přikládal rozvibrovanou čepel na krihonitové články, zatímco Tederik odtahoval uvolněné kusy řetězu a házel je zpět do jámy. Bylo by lepší je někam schovat, ale na to nebyl čas.

Konečně bylo tělo volné. Na tenkých údech byly strupy bláta a zaschlé krve. Nezdržovali se s poklopem. Danny svítil na cestu. Tederik vzal cizince do náručí. Tělo bylo tak studené, že ho roztřásla zima, navzdory rukavicím a teplému plášti. Nedokázal rozpoznat, jestli je zajatec jenom ve stázi, nebo je skutečně po něm. Najisto není smrtelník, protože ten by se v čemeřicovém dýmu dávno udusil. Mlčky se vrátili k noclehárně. Danny doprovodil Tederika s břemenem do stáje. Nechal mu tam lampu a zamířil probudit démonku a poručíka. Tederik uložil spáče do sena a šel do komory pro výstroj.

Jedna z mála výhod přespávání v církevním zařízení, že vám tam nejspíš neukradou sedla. Vaky se zásobami včetně nádobí si Elevína pro jistotu vzala dovnitř. Snad je v té tmě nezapomene sbalit.

***

Vzdalovali se od Truborohu tak rychle, jak tma dovolovala, tudíž krokem. Měli štěstí, že cesta byla nedávno opravená, ale i tak museli po chvíli sesednout a vést koně za uzdy. Poručík s démonkou nebyli z vývoje situace právě nadšení. Fen byl jen napůl vzhůru, jak ho zmáhala celková únava, zatímco démonka byla probraná raz dva, a mohl za to vztek. "Máme málo problémů?" prskala. "Ještě nás chytí kvůli nějakému zatracenému cizákovi…"

Tederik uznával, že Elevíniny námitky mají logiku. Věděl, že ji pohání strach a neustálé napětí. Ale nemohl tam toho tvora nechat fanatikům napospas. Kdyby to udělal, musel by se stydět.

"Pokud vím, taky nejsi zrovna místní, El," neodpustil si rýpanec Danny.

"Ale mě nikdy nechytili," soptila Elevína a její hlas stoupal do tenké fistule. "Co je vůbec zač? Mohl by být nebezpečný a naše magie je fuč. Nemáme nic než hromadu vyřazených zbraní. Jak to říkal Vaugen? Jsme otrávení a už nám to zůstane. Zestárneme a umřeme do padesáti let!"

"To tě nejvíc trápí?" ozval se chraptivě Fen. "Padesát let je pro tebe chvilka. To už máš skoro jedno, jestli umřeš teď nebo za padesát let."

"Naše magie je pryč, ale ta jeho taky," přidal se Tederik. "Kdyby byl opravdu tak nebezpečný, nesejmuli by ho obyčejní smrtelníci. Nevím, jaké je rasy, ale vypadá jako nedospělý jedinec. Velice zanedbané a podvyživené děcko, vysvobozené z jedovatých řetězů."

Elevína mlčela tak dlouho, až to vypadalo, že se vzdala.

"Až se rozední, musíme ho zkontrolovat," ozvala se po chvíli. "Nemáme žádné pořádné jídlo. Jestli je to dítě vyhladovělé, už něco zastřel, Fene."

"Jenom co se rozední," zaševelil jemně poručík.

Konečně obloha začala blednout a oni mohli znova do sedel. Svítání je zastihlo na dohled Hořkého úvozu, oné osady, ve které přičinlivá lampářka zneškodnila první tři démony. U lávky přes bystřinu si nemohli nevšimnout vypáleného černého kruhu. Církevní vojáci démony zlikvidovali podle příruček. Upálili je přímo na břehu a popel smetli do potoka, aby ho voda odnesla do moře.

Hned za osadou na démončino opakované naléhání zastavili, aby zajatce zkontrolovali. Napůl ležel napůl seděl přivázaný na nákladním koni, trup měl opřený o jeho krk. Přes záda a končetiny měl přehozené vaky se zásobami, dekami a nádobím, že se pod nimi úplně ztrácel. Asi to pro něj nebylo nejpohodlnější, ale rozhodně lepší než v kazatelově dolíku. Navíc nevěděl o světě.

Elevína pobouřeně zaklela, když Tederik ze zajatce zavazadla sundal. Odhrnula deku a uviděla hubený hřbet a chomáč rozcuchaných vlasů. Pod tenkou špinavou halenou se rýsovaly obratle. Opatrně sáhla na cizincův krk.

"Kůže je teplá a krev cirkuluje. Vážně je to ještě dítě," řekla smutně. "Chudáček nedomrlá. Jestli nemá dostatek interní magie, s takovým exteriérem už moc parády nenadělá." Přidržela hlavu a odhrnula sevřené bledé rty. Překvapeně se nadechla, když objevila výstavní bělostný chrup se dvěma páry ostrých špičáků. "Rozhraní sice nevidím, ale řekla bych že se živí masem," poznamenala.

Nebyl čas zjišťovat víc. Protože už viděli na cestu, sjeli z kupecké stezky, a zamířili proti proudu potoka zpět do skal. Jak sestupovali z vrcholků Kallesijského Rudohoří, krajina se měnila. Zakrslé kosodřeviny vystřídaly nižší jehličnany. A čím byli níž, tím byly stromy kolem vyšší. Jelo se jim veseleji, jelikož mezi stromy už nebyli tak nápadní. Taky počasí se lepšilo. Pohybovali se na dobře osluněném úbočí. Z loužiček roztátého sněhu už rašily první lístky ostré trávy.

Tederik s Dannavionem cestou diskutovali, s jakým druhem démona tu mají co do činění. Vyzbrojení znalostmi ze Sarvonovy encyklopedie se předháněli v taxonomii démonických ras, zatímco Fen lamentoval nad tím, co asi ten malý zubatý démon na Ok-Sawonu pohledával.

Danny přišel s teorií, že by to mohl být zapomenutý míšenec nějaké vymřelé rasy. Podobně ostré zuby mívali arcidémoni ze Seveneku. Otec jim vyprávěl, že ten svět vyhodila Aliance do vzduchoprázdna asi před sedmdesáti lety kvůli nějaké epidemii. Nemoc vyhubila smrtelníky, a tamější arcidémoni včetně nejvyšší bohyně vymřeli s nimi, protože na nich byli esenciálně závislí. Sevenečtí nesmrtelní neměli dostatek bazální magie. Museli ji neustále doplňovat z přeměněných lidských emocí, především ze strachu. Nebyl to vlídný svět. Otec o seveneckém masakru mluvil proto tak podrobně, že ho pokládal za odstrašující příklad, kam až může civilizace nesmrtelných dojít, když zpohodlní.

Tederik ale měl zato, že zajatcův původ bude mnohem jednodušší. Podle těch zubů by to mohl být běs. Ale ti žijí v souladu s přírodou a sílu čerpají z živlů rodného světa, proto se z něj většinou nevzdalují. Tak jinak. Už kvůli té křehké tělesné stavbě by usuzoval na kočičího měniče z Brussedey. Jistě už ho hledají. Ale co potom ti tři bledí chlapíci, chycení v Hořkém úvozu? Na ty čemeřice aspoň částečně fungovala, zatímco na mladíka nikoliv. Tederik zapátral v paměti. Nevzpomínal si, že by brůssové byli citliví na čemeřici. Takže to s jejich cizincem možná vůbec nesouvisí.

Pokračovali dál podél vody. Konečně našli úzkou soutěsku, kterou potok protékal. Přebrodili se přes kamenité koryto do skalami sevřeného údolí. Nedaleko malé tůně, ve stínu stromů složili spáče z koně. Elevína vybalila kotlík a šla nabrat vodu. Fen se k ní přidal, že se podívá po rybách. Danny vyzbrojený paprskometem prohlásil, že on nemůže ryby ani cítit. Se slibem, že skolí horského lva, vyšplhal kamsi do skal.

Tederik nechal bratra jít s vědomím, že horské lvy místní vyhubili před dvě stě lety. Snad uloví alespoň kamzíka. Bylo na něm, aby se postaral o cizince. Zkontroloval, jestli je dostatečně v suchu a v teple. Než mu Elevína připraví něco teplého k posílení, bude lépe ho nebudit. Začal sbírat suché popadané větve, házel je na hromadu a pochvaloval ten luxus, že aspoň dřeva je tu dost. Od potoka se ozývalo výskání. Oni se snad myjí? Ale ta voda je přece ledová.

Lámal klacíky na podpal, chystal ohniště, když koutkem oka zaznamenal nepatrný pohyb.

Zajatec se zavrtěl a zakňoural. A ještě jednou. Ruce a nohy se napjaly vystřelily zpod deky do stran jako v křeči. Jeho páteř se prohnula do oblouku, záda se přestala dotýkat podkladu, přičemž ze sebe setřásl všechny pokrývky. Ukázalo se, že je oblečený do černých, přiléhavých kalhot a tenkého svršku bez rukávů. A jak se vypínal k nebi, podobný pružnému lučišti, nemohlo Tederikovi uniknout, že mu v klíně něco chybí.

Pak začala křičet.

Vydávala ze sebe táhlý tón takové razance, až z toho rozbolely uši.

Přihnal se vítr. Větve nejbližších stromů se divoce zmítaly, kmeny se ohýbaly a lámaly. Cizinka se trhaně třásla a její řev se mísil s hromobitím. Po zataženém nebi se míhaly namodralé blesky. Země pod Rikovýma nohama se zhoupla.

Skalní stěna na opačné straně údolí pukla, a ze srázů se valily kameny.

Hubené drobné tělo vibrovalo, proporce se měnily. Země se dotýkala jen špičkami prstů na nohou a na rukách. Opírala se o temeno hlavy, a dál řvala jak na lesy, až bylo k nepochopení, kde na to bere dech.

Když Rikovi došlo, že to živelné dopuštění má na svědomí ona, prostě na ni skočil, a přitlačil ji tíhou svého těla k zemi a měl co dělat, aby ji udržel.

"Klid, jenom klid," zasupěl. "Nic se ti nestane. Jsi z toho venku."

Konečně znehybněla.

Zvedl se na loktech, aby se jí podíval do tváře. Jen matně zaznamenal dupání a křik, jak El a Fen přiběhli od potoka. Na něco se ptali, vášnivě se dožadovali odpovědi. Mezitím se živly uklidnily. Po bouři, zemětřesení ani památka. Ale Tederik to registroval jen okrajově. Nedokázal se soustředit na okolí, protože zíral do nejmodřejších očí, jaké kdy viděl. Tělo, ke kterému se tiskl, bylo pružné a pevné, a nebylo tělem dítěte. Tím záchvatem se vyspravila? Skoro jako kdyby se napojila na richotonní pleteň a nasála si energii k uzdravení. Kdyby nebyl Tederik otrávený, mohl by ty energetické proudy pozorovat vlastními smysly. Kdo sakra dokáže něco takového?

"Jsi v bezpečí," ujišťoval ji. "Už se ti nic zlého nestane." Oslovil ji dwentensky, když mu došlo, že s ok-sawonskými jazyky u ní zřejmě nepochodí.

Pěkně vykrojená ústa se hněvivě stáhla. "Okamžitě ze mě slez." Její hlas řezal jako tráva ostřice. Po takovém křiku nebylo divu. Možná by ocenila trochu měsíčkového čaje.

"Jsi hluchý, člověče? Jestli mě nepustíš, zabiju tě."

Byla docela hezká, i když se ošklivě mračila. Dokonce vycenila zuby. Konečně se mlha v Tederikově mysli rozptýlila, a on si dokázal vyložit, co se po něm žádá, a odkulil se.

"…bych nevěřila, že je to možné. To, jak předtím vypadala…," blekotala Elevína.

"Asi bys měla mluvit obecnou, El," podotkl Tederik a vstal. "Jinak si bude myslet, že proti ní něco máš."

Cizinka se posadila. S nakrčeným nosem si prohlížela holé paže pokryté špínou, načež vzhlédla k Tederikovi. "Co se mi u všech běsů stalo?"

"Může mi někdo přeložit, o čem je řeč?" broukl kousavě Fen.

"Teprve se oťukávají," prohodila El.

"Našli jsme tě v řetězech," řekl cizince Tederik. "Krihonit s feentexovými kapslemi, jestli víš, co to znamená. Byla jsi úplně… vysušená. Neměli jsme jistotu, jestli to přežiješ. Jak jsi mohla být tak lehkomyslná? Nechala ses chytit obyčejnými smrtelníky!"

Nahrbila se, zavřela oči a zajela si prsty do vlasů, které jí v neuspořádaných pramenech padaly po ramenou a zakrývaly i tvář.

"Jak se jmenuješ? Odkud pocházíš? Kde jsou tví společníci?" Tederik pálil jednu otázku za druhou jako z pulzní pistole. Cítil nutkání jí to vytmavit. "Nedávno tu chytili tři démony. Uspali je a za živa upálili. Toto je Ok-Sawon, dámo. Žádný bredeonský bulvár. Žádná kavanská opera. Tady jinozemce nevítají novou reklamou. Loví je jako škodnou."

Narovnala se. "Hm, jistě," zapředla, aniž by se na něj podívala. "Toto je Ok-Sawon, svět tupých krátkověkých buranů." Zvedla hlavu a obdařila ho zkoumavým pohledem. "Jak to se mnou mluvíš? A kde ses naučil dwentensky? Jak víš o Bredeonu a Kavanu?" Zarazila se a vytřeštila oči. V náhlém popudu se kolem sebe rozhlédla a vřískla: "Diamanty! Kde jsou moje diamanty?"

"V té štole, kde jsme tě našli, žádné nebyly," odpověděl. "Byla jsi tu pro diamanty?"

"Ovšem," odsekla. Její zmatek se efektivně přetavil v aroganci. "Co jiného se taky dá hledat v takové díře?" Pružně se vyhoupla na nohy, pyšně se kolem sebe rozhlédla. S důkladností vědce pozorujícího vzorek neznámé plísně, studovala nejdřív Elevínu, pak Fena a stočila pohled na Tederika. "Takže vy moje diamanty nemáte?"

"Vypadáme na to?" houkla ponuře El. Její soucit s umírajícím dítětem byl ten tam.

Cizinka si založila ruce na prsou a kopla do nejbližšího kamene. "Za všechno můžou ti tři idioti. Pověsili se mi na paty ve Městě bláznů. Tvrdili, že mají naleziště, které neumějí sami vytěžit, protože komín matečné horniny je příliš hluboko. Slibovali, že se spokojí s deseti procenty. Já svou práci odvedla." Naštvaně si odfrkla. "Popravdě, celou dobu, co jsem kopala v hoře, mi nebylo dobře. A když jsem vylezla ven, mí společníci kňourali, že je bolí hlava. Chtěla jsem nám otevřít bránu na Riiberion, ale… nešlo to! Byli jsme úplně neschopní! Veškerá magie byla fuč! Ani létat jsme nemohli. Vydali jsme se pěšky vším tím sněhem hledat přístřeší. Jenomže ve vánici se mi ti tři ztratili. Dny a noci jsem bloudila ve skalách, až jsem se doplahočila sem do vesnice. Vešla jsem do jednoho baráku, kde mě nějaký vousatý chlápek v dlouhém kabátě praštil po hlavě a od té doby si nic nepamatuju."

"Měla jste větší štěstí než vaši společníci," prohodil Tederik. Vytáhl z tlumoku křesadlo, a dřepnul si k ohništi, aby rozdělal oheň.

Cizinka pořád působila jen napůl při smyslech. "Ten chlápek mi ukradl moje diamanty," zablekotala roztržitě. "Vezmu si je zpět. Až mu zpřelámu kosti."

"Na diamanty rovnou zapomeň," ozvala se kousavě El. "Ty skončily v církevní pokladnici. Nebo v sejfu glenesijského regenta. Mám dojem, že ti vůbec nedochází, z jakého průšvihu ses dostala." Démonka sebrala ze země dvě z rozházených přikrývek. Do jedné se zabalila, druhou podala cizince.

Tederik už Elevínu natolik znal, že mu bylo jasné, že je maximálně rozzuřená. Vidí v cizince zpovykanou a nevděčnou fúrii, která je místo díků podezírá z krádeže. Bylo hodno respektu, jak se k tomu El postavila. Jak dokonale se dokázala kontrolovat. To, že uvnitř soptí, se dalo rozpoznat jen podle zaťatých zubů. Tederik byl vážně zvědavý, jakým způsobem to chce té holce vytmavit.

El se důstojně posadila k ohni, a v gestu starém jako svět, vyčkala, až ji ta druhá ženská napodobí. Potom jí podrobně, a dokonce mnohem barvitěji, než by to udělal Danavion, začala vyprávět, co všechno se dělo od chvíle, kdy za nimi včera po večeři v Truborohu přišel ten kazatel. A nebylo jí líto sdělovat ani úplně nadbytečné informace, jako třeba to, že se kazateli představili jako výrobci mastí z nesoleného vepřového sádla, a tak dále a tak dále. A zatím co si Tederik s Fenem vyměňovali tázavé pohledy, Elevína dramaticky popisovala, jak po nich ten Feustonův pohůnek chtěl extrémně smrtící přísadu, co se dává do mastí, díky čemuž se dozvěděli o třech démonech odchycených v Hořkém úvozu, a potom i o tom dalším, kterého prý horko těžko drží přímo v Truborohu. A potom došlo na dobrodružnou výpravu do té uzamčené štoly, kterou Elevína sice znala jen zprostředkovaně, ale popsala ji tak přesvědčivě, jako kdyby u toho skutečně byla.

Když vyprávění dospělo ke konci, vypadala hledačka diamantů opravdu sklesle. Její tvář se zatvrdila. "Mluvíte obecnou, ale jste lidi. Jak mám vědět, že mi říkáte pravdu? Co když jste mi ty diamanty vzali vy?"

Démonka se prudce narovnala. "Marnost nad marnost! Takové urážky nebudu snášet! Měli tě nechat v té díře, nebyla by to žádná škoda!"

"A co když jste s těmi lumpy domluvení!" rozohnila se cizinka. "Moje kamínky jim nestačí. Chtějí víc. Nejdřív mě otráví a potom pošlou vás s dojemnou historkou o záchraně před jistou smrtí. Přibarví to špetkou cizí technologie v podobě krihonitu a feentexových emisí, aby to vypadalo dramaticky, abych měla potřebu se odvděčit, a nakopala další…" Zarazila se, jako kdyby zpětně přehodnocovala svá slova. Pak pohodila hlavou a zarytým tónem dodala: "Diamanty. Jsou nejcennější. To je to, co hledám. Určitě."

Tederik ji s obavami pozoroval. Chovala se divně. Jako kdyby přesvědčovala samu sebe, že hledá skutečně to, co hledá. Možná byla bláznivá už předtím.

"Takový nesmysl!" vřískla démonka.

"Ale snad nebude tak zle, dámy," zahlaholil Dannavion.

Přikradl se potichu jak kočka. Nejspíš vyslechl většinu rozhovoru. Na pravém rameni nesl huňaté zvíře s kopýtky. Shodil úlovek na zem a zářivě se na cizinku usmál. Ukázal holé dlaně na důkaz, že v nich nemá zbraně.

"Můžete prohrabat naše zavazadla, spanilá neznámá," zapředl dwentensky, a jeho slova klouzala a tekla pomalu jako med. "A pokud jde o mně, nebránil bych se ani osobní prohlídce." Tahal slabiky, až bylo těžké rozlišit mezery mezi slovy. Mluvil způsobem, jaký užívají urození Bredeonci, ale i oni tím jen napodobují manýry bohů ze starých světů, kteří komunikují rozvláčně a květnatě, aby tím deklarovali, že mají na všechno dost času. Danny byl v napodobování přízvuků odjakživa dobrý. Tvrdil, že správný způsob intonace může jednomu ušetřit budoucí bitku. Anebo tu bitku vyvolat, pokud po ní jeden touží.

Cizinka se otočila za novým hlasem a nadechla se. Setkala se s Dannyho pohledem a strnula, nejspíš v údivu nad tím, jak je ten lump hezký.

Ó ano, pomyslel si Tederik s kapkou hořkosti, Dannavion už se z vězeňských útrap docela vzpamatoval. I bez rozhraní a magie k sobě bratr opět přitahoval pozornost, podobný masožravé kytce, co vábí okolní hmyz. Je jenom na něm, jestli mušku zajme a sežere nebo ji nechá v poklidu odletět.

"Smiřte se s tím," řekl Danny, "že tady můj bratr ani já, a dokonce ani naši dva přátelé, o vaše diamanty nejevíme zájem, milostivá." Mluvil tím pyšným rozvláčným tempem, jaký je běžný u aristokratických rodin napříč světem. "Dokonce ani kdybyste nám je vnucovala."

Cizinka na něj dál s otevřenou pusou civěla. "Bratři?" vydechla.

"No jistě," přisvědčil ležérně Danny. "Já jsem ten mladší a hezčí a on," ukázal na Tederika, "je ten starší a zodpovědnější."

"Bratři," zopakovala. Její tvář se stáhla do zoufalé grimasy. Zdálo se, že o něčem urputně přemýšlí. Chovala se naprosto neúměrně situaci. Její oči studily stříbrem a zběsile těkaly.

"Snad jsem tolik neřekl. Je vám dobře?" zajímal se Danny.

"Už vím!" zašeptala tak zoufale, jako kdyby ji trhali maso z těla. Kolem její postavy se zformovala aura mrtvolně modrého světla. V jediném záblesku cizinka zmizela. Divné, že to světlo zaznamenali i bez rozhraní.

***