Z(a)tracené klíče I. – Pytel blech: kapitola 13. Do kláštera Zpytovatelů

Ráno v Sešlenu nakoupili oblečení a nějaké tretky, a potom se vydali do Kallovy Výspy. Po srázech crčely potůčky z tajícího sněhu, a zaplavovaly stezku. Promočení a prochladlí vystoupali na náhorní plošinu, a napojili se na širokou silnici, na které míjeli ozbrojené konvoje, dovážející do Kallovy výspy zabavené glenesijské potraviny. Starodávná komunikace, po staletí spojující Glennesijské planiny s Kallesijským Rudohořím, byla nahoře v daleko lepším stavu než podhůří, proto se v Poradním sboru regenta tolik rokovalo o opravách.

Městečko obepínaly mohutné hradby. Tederik nikdy neslyšel o vojevůdci, kterému by se vyplatilo Výspu obléhat, přestože se tradovalo, že jeskyně pod královským palácem ukrývají truhly plné drahých kamenů. Ach ano, kamení tu bylo všude dost. Nerostly tu žádné stromy, jenom ostrá tráva a lišejník.

Dorazili k otevřené bráně. Bylo pozdní odpoledne. Slunce se klonilo k obzoru a ve vzduchu štípal mráz.

"Myslím, že teď nás zastavovat nebudou," zasyčel Fen. "Horší to bude při odjezdu."

A skutečně se jim podařilo bez problémů projet, aniž by se strážní obtěžovali vylézt z vytopeného kutlochu. Projížděli uličkami mezi nízkými kamennými domy a stoupali stále do kopce. Ve středu metropole se na trojici pahorků rozkládaly nejdůležitější budovy říše. Prastaré hnízdo kallesijských velmožů, chráněné vlastním opevněním, širokým obloukem objeli. Tederik tam byl všehovšudy dvakrát. Poprvé když je otec trénoval v otevírání portálů, podruhé na pohřbu tety Havileny, máminy mladší sestry.

Jakmile odbočili z cesty vedoucí k paláci, už se nemuseli proplétat mezi zásobovacími vozy. Doprava prořídla, ulice se zúžily. Sesedli z koní a kráčeli husím pochodem kolem hospod, pekáren, obchodů a dílen. Z komínů stoupaly stužky kouře, skrze pečlivě zavřené dveře a utěsněná okna slyšeli směsici hlasů a zvuků. Na ulici míjeli domorodce v chlupatých čepicích a kabátech. Třikrát narazili na pořádkové hlídky. Kallesijští četníci navlečení v rudých tlustě prošívaných uniformách si cizí příchozí měřili přísnými pohledy. Na jejich otázky, kam mají namířeno, Tederik popravdě odpovídal, že ke klášteru Zpytovatelů, předat představenému dopis ohledně dědictví. Byl připravený povyprávět celý košatý příběh, ale četníkům jeho zdůvodnění stačilo. Ostatně, kdo soudný by jel do kláštera Zpytovatelů, kdyby ho k tomu nevedla nějaká povinnost?

"Jaká netypická volba tvarů pro Feustonův chrám," podotkla Elevína s pohledem na moderní hranatou stavbu z leštěných bílých kamenů, která se objevila ve výhledu poté, co přijeli na malé náměstí dlážděné šestibokými kameny.

"To není chrám," opravil ji Tederik. "Díváte se na ředitelství Královské důlní společnosti. Feustonův chrám je součástí Královského paláce, čímž se deklaruje pevné sepětí místního monarchy s prorokovou církví."

"Klášter Zpytovatelů je tam," ukázal Fen na nízkou dlouhou stavbu na nejnižším pahorku, se střechou z černé břidlice. Ke klášteru vedla ulice lemovaná drobnými domky, jejichž zadní strany byly zanořené do skály. Okna uzavíraly bytelné okenice, z komínů se nekouřilo. Kolem bylo ticho a prázdno, jako by v té čtvrti nikdo nebydlel.

"To jsou stánky, ve kterých se prodávají pasáže Písně písní," řekl Fen. "V zimě bývají zavřené. Sezóna začíná až o svátcích Feustonova Oslovení."

"To nahoře vypadá jako sklad," poznamenala démonka.

"Zdání klame," ušklíbl se Fen. "Všechny důležité budovy ve městě propojují podzemní tunely. V minulosti se tu dobývaly nerosty. Celé město je zanořené do hloubky. To, co uvidíte na povrchu, je tu jen pro formu. V tak drsných klimatických podmínkách se není co divit."

"Až tam budeme," řekl Tederik, "nezapomeňte, na čem jsme se dohodli. Hlavně se nenechte vyprovokovat. To platí hlavně pro tebe Dannavione."

"Jsem k smrti utahaný, Riku," houkl jmenovaný. "Budu mlčet jako hrob, žádný strach."

"A co se nejdřív ubytovat a navečeřet?" ozvala se iniciativně démonka.

"U Zpytovatelů nám nic nedají," přidal se poručík.

Tederika pobavilo, jak se ti dva snaží o bratra pečovat. Ale jde jim o čas. Musí diákona vyzpovídat dřív, než do Výspy přijede stíhací komando. "Hladem neumřeme. Budeme se držet původního plánu," prohlásil.

***

Ušní lžička proroka Feustona

"Trvá to věky," vztekala se Elevína. "A o vytápění vnitřních prostor zřejmě nikdy neslyšeli." Rázně pendlovala od jedné zdi ke druhé, aby se trochu zahřála, ačkoliv byla zabalená do tolika vrstev, že připomínala buclatou šišku chleba. Dokonce i hlavu měla omotanou sáhy vlněného šálu tak důkladně, že jí z obličeje vyčníval jedině vzdorně ohrnutý nos.

Tederik potají obdivoval její vytrvalost a sebezapření, s jakým se opětovně namaškařila v nevzhlednou obtloustlou ženštinu se špatnou pletí. A jak si to mašírovala sem a tam, neustále průběžně kontrolovala toho blonďatého lumpa, který si nějakým zázrakem vysloužil její vášnivou pozornost.

"Můžeme být rádi, že nás nenechali trčet venku," zamumlal. A ano, jakmile na dveřníka vybalil důvod příjezdu, byli vpuštěni dál. Koně odvedli do stájí. Ustájení možná zkomplikuje odjezd, kdyby měli naspěch, ale odmítnutím by vyvolali pochybnosti. Všichni Zpytovatelé, které Tederik zatím viděl, vypadali jen o něco lépe než Dannavion na hromadě mrtvol. Hubení, seschlí, se zapadlýma očima a boláky kolem pokleslých úst. Jediným rozdílem bylo oblečení. Přes dlouhé kaftany z těžkého sukna nosili tlusté svetry, upletené z ostře oranžové vlny. Barva zapadajícího slunce byla nejoblíbenější barvou proroka Feustona. Tederikovi přišlo divné, že na drahé barvivo ze simin-lanských šafránů zdroje byly, ale na jídlo a topivo nikoliv. Z toho vyplývá, že církevní pohlaváři ty nešťastné Zpytovatele o hladu a zimě udržují úmyslně. Znamená to, že se ti hlupáci takovému martýriu podrobují dobrovolně? U všech Spících bohů, proč? Ach ano, protože upřímně důvěřují pravdivosti Feustonova poselství.

Místnost pro příchozí se pyšnila kamennými stěnami a nízkým začouzeným stropem, ze kterého visela jediná, mizerně plápolající a páchnoucí lojová lampa. Aspoň že podél stěn stály dlouhé kamenné lavice. Fen s Tederikem se na jednu způsobně posadili, zatímco Dannavion se rozvalil na tu druhou. Než se uložil, rozprostřel na studený povrch plášť, jehož volným cípem se přikryl. Zabručel, aby ho vzbudili, až půjde do tuhého a zavřel oči. Ne že by skutečně spal, ale bojový výcvik ho naučil využívat sebemenší chvilku k odpočinku, a Tederik mu tu dovednost upřímně záviděl.

Když dveřníkovi odrecitoval připravenou legendu, ještě netušil, jaké postavení tu Vaugen zastává. Při Kallově záludnosti mohl být rezignovaný vrchní diákon glenesijské misie v poklidu převelen k uklízení záchodů. Ale poté, co v Tederikově proslovu padlo Vaugenovo jméno, dveřník se uctivě uklonil, a prohlásil, že o této nečekané návštěvě jeho Excelenci neprodleně zpraví. Tak už aby to bylo.

Byl by taky málem usnul, kdyby ho nerušila debata mezi Elevínou a Fenem. Ti dva se předháněli výčtem těch nejlahodnějších jídel, co kdy ochutnali. Démonka se trochu předváděla. Snad aby se lépe sžila s rolí kuchařky notářského úředníka, vymyšlenou právě pro tuto misi. Pro případ že by je někdo poslouchal, rozprávěla na správné téma. Jak se navzájem chlubili, co umějí uvařit, zasekli se u receptu na koláče s ořechovou nádivkou. Fen trval na tom, že předpis pochází z Glenesie, konkrétně z oblasti Troupovy pahorkatiny, protože právě tam rostou ořechy, bez kterých by ty koláče nemohly existovat. Ale démonka tvrdila, že původní recepis na kronýšové rohlíčky vůbec nepochází z Ok-Sawonu, nýbrž ho sem přinesli cestovatelé z jiného světa. Fen ukřivděně poznamenal, že o takových věcech on samozřejmě nic neví, a jak by taky mohl, když odtud nikdy nevystrčil nos. Jejich diskuse se nebezpečně blížila do zakázaných oblastí. Tederik to právě chtěl zarazit, když jim přišli oznámit, že jsou očekáváni.

Jeho Excelence vrchní Zpytovatel Vaugen je uvítal v komoře bez oken, která byla ze stejného materiálu jako vše ostatní, ale s tím rozdílem, že z kamenných stěn sálalo teplo. Bývalý diákon trůnil za kamenným stolem na kamenném křesle, vyloženém kožešinami barvy zapadajícího slunce. Tederik si nevzpomínal na žádné zvíře s tak sytě oranžovým kožichem. Alespoň ne tady, na Ok-Sawonu. Kamenné police za Vaugenovými zády vyplňovaly smotané svitky, uspořádané tak úhledně, že bylo těžko k uvěření, že se jimi během posledního desetiletí manipulovalo. Vzduch voněl zbytky pečeně a voskem z mnoha svíček, usazených do výklenků ve stěně

Vaugen právě povečeřel. Jeden z jeho podřízených s úklonou posbíral prázdné nádobí a opustil místnost, společně s tím hubeným dveřníkem, který Tederikovu družinu přivedl.

"Chvála prorokovi," pozdravil Tederik. Dokonce se i mírně uklonil, ačkoliv jistě věděl, že jeho tři průvodci, kteří zůstali v řadě o krok za ním, tak neučinili.

Vaugen si založil paže na prsou, pohodlně se opřel a chvíli na příchozí mlčky zíral. Byl to chlap v nejlepších letech, s urostlou postavou. Líbil by se dámám, kdyby o ně projevoval zájem. Jako vysoce postavený duchovní byl vázán církevní doktrínou, která veškeré tělesné rozkoše zakazuje ve prospěch zvěstování prorokova poselství. Ovšem o Vaugenových ctnostných manýrech se tradovalo ledacos, včetně toho, že před ženami upřednostňuje muže. Ale možná to byly jenom klevety z úst těch méně schopných. Vaugen nepochybně schopný byl. Tederik měl důvod předpokládat, že byl schopný čehokoliv. Proto byl připravený s tím pokrytcem, jak ho nazval otec, jednat s nejvyšší opatrností. Jen doufal, že mu to ti tři vzadu nezkazí.

"Bylo mi řečeno, že jsem dědil," pronesl zádumčivě Vaugen. "Tetička, na kterou se při vší snaze nemohu upamatovat, prý odkázala mně, potažmo církvi, jistý nesmírně vzácný předmět, pocházející z osobního majetku samotného Feustona Urputného. Oč přesně jde?"

Tederik si byl jistý, že ho Vaugen poznal. Ne proto, že by se tak dobře znali, ale protože byl opravdu hodně podobný otci. Nedokázal ale odhadnout, jestli zpytovatel na jeho legendu přistupuje proto, že ho to baví nebo snad z důvodu, že je poslouchají nepovolané uši. Rozhodl se tedy hrát dál a řekl: "Jedná se o předmět osobní hygieny, Excelence. Konkrétně o mosaznou ušní lžičku."

Vaugen vykulil oči. "Ušní… lžičku?"

Tederik zašátral v hluboké kapse svého zánovního pláště a vytáhl podlouhlou krabičku s víčkem, vyřezanou z měkkého dřeva, převázanou lýkovým provázkem. Byla zašlá a ohlazená stářím, a tak malá, že se vešla do dlaně. Položil krabičku se vzácným obsahem na stůl. "Podívejte se sám," řekl a povzbudivě se usmál. Byl na sebe pyšný, že v kupcově krámku v Sešlenu vynaložil jistý čas prohlídce nejrůznějších nesmyslů, které se tam nabízely. Většina zboží byla nová, ale našly se tam i použité serepetičky, včetně té příšerné ušní lžičky. Hm. Rozhodně byla stará. Proč by nemohla patřit právě Feustonovi?

Vaugen se po krabičce natáhl. Se skeptickým úšklebkem rozvázal provázek, sundal víčko, a vydloubnul z upěchované lýčené podestýlky zašlou kovovou tyčinku, zakončenou mírně ohnutou špachtlí s nahladko opracovanými hranami.

"Hle, Feustonova ušní lžička," pronesl slavnostně Tederik. "Artefakt nevyčíslitelné ceny. Možná by se na ní při troše úsilí dal identifikovat zbytek svatého… ušního… mazu."

Vaugen, s očima upřenýma na starodávný poklad, mlčel. Jeho tvář působila nezaujatě, ale podle toho, jak silně zatínal čelisti, vůbec klidný nebyl. Po chvíli cosi polohlasně zabručel a uložil tyčinku zpět do krabičky. Pak se jako šelma větřící kořist znova zadíval na Tederika. "Takže vy pracujete pro notáře Lobsena, pane… Kiredete? Někoho mi připomínáte. Je možné, že jsme se už setkali?"

Dannavion vzadu se přidušeně uchechtl, protože ta jména naruby vymyslel on. Tederik se znovu uklonil a řekl: "Možná jste mě někdy zahlédl v glenském chrámu, Excelence." Samozřejmě lhal, protože až do oné kajícné kontemplace s útěkem, do chrámu nepáchl. "A také je možné," dodal váhavě, "že vám fyziognomií připomínám mého otce. Baron Lobsen mi ráčil sdělit, že jste se vy a můj drahý otec dobře znali."

Vaugen udělal kyselý obličej. "Aha, no jistě. Vrátný mi přinesl cedulku s vašimi jmény. Musel si je zapsat, protože se obtížně pamatují. Váš otec, Nedonah ab Aerua," vyslovil pečlivě pozpátku celé Hanodenovo jméno, "patřil k čelným podporovatelům naší glenesijské diakonie. Měli jsme sice nějaké ideové neshody, ale to mu nikdy nezabránilo přispět solidní částkou na vdovy a sirotky."

Teď už bylo jasné, že bývalý diákon moc dobře ví, s kým mluví. Jenom asi opravdu není úplně pánem svého hradu.

"Možná je vám známo, Excelence, že můj otec Nedonah před rokem odcestoval," řekl napjatě Tederik.

Prelát nakrčil obočí. "Slyšel jsem, že odjel do rodné Jižní Brekonie, aby se postaral o nějaké staré záležitosti. Ta cesta skrze simin-lanská soliska a přes Gwimorskou poušť je extrémně nebezpečná. Ale copak? On se náš drahý… Nedonah ještě nevrátil?"

"Řekněte mi, prosím, vaše Excelence, kdo vám řekl, že otec odcestoval právě do Brekonie?" řekl Tederik s vědomím, že se Brekonijská říše rozpadla asi tisíciletí předtím, než se narodil koželuh Feuston. Tederika překvapilo, že diákon Brekonii vůbec zmínil. On sám o ní věděl jen díky Sarvonově encyklopedii, protože na samotném Ok-Sawonu tak stará historie dávno upadla do zapomnění. Pověděl Vaugenovi o Brekonii otec? Ale proč by to dělal? Vaugen přece věděl, že otec se na Ok-Sawonu vůbec nenarodil. Snad kdyby otec odchod plánoval, tak by Vaugenovi řekl, jak má zvědavcům interpretovat cíl a důvody jeho odjezdu. Ale on to neplánoval…

Vaugen se mezi kožešinami pobouřeně ošil. "Už si to přesně nepamatuji. Nejspíš se o tom zmínil, když jsme se naposledy setkali. Ostatně do cestovních plánů vašeho otce mi nic není. Spíše mě zajímá, proč jste mi tu věc," ukázal štítivě na krabičku, "přivezl vy osobně, když jste ji mohl poslat naší spolehlivou církevní poštou." Zatěkal pohledem na trojici za Tederikovými zády. "Cesta zasněženými průsmyky je přece tak nebezpečná."

Kdyby byl Vaugen vlk, vycenil by zuby. Možná mu došlo, že tady v klášteře, plném podvyživených Zpytovatelů, by se pomoci nedovolal. Město je sice plné četníků a vojáků, ale těžko se budou štrachat na pahorek s klášterem, kde není ani hospoda, kde by se mohli zahřát. Tederik pochopil, že je na místě diákona uklidnit, že ho nepřijeli zamordovat. Bezelstně rozhodil rukama. "Jste příliš laskavý, Vaše Excelence! Přijel jsem osobně, protože předání tak cenné relikvie pokládám za velkou poctu. Z čisté úcty k prorokově fenomenálnímu dílu."

"Ano," Vaugen se falešně usmál. "Vaše rodina patří k těm nejoddanějším. Kdokoliv jiný by čekal do jara."

Tederik usoudil, že nastal čas taky ukázat zuby. "My už jsme takoví, Vaše ctihodnosti. Pro víru nám není líto žádné oběti. A k putování nebezpečným terénem jsme příslušně vybavení. Já a mí společníci jsme zkušení cestovatelé. Máme solidní vybavení, dovezené z daleké Brekonie. Ty materiály, a to zpracování…" Poplácal se po kapse a povytáhl paprskomet tak, aby Vaugen spatřil modře kovovou pažbu. "Jen se podívejte na to křesadlo. Určitě vám o takových otec vyprávěl. A jak dobře se ovládají! Dokonce i moje osobní kuchařka to s nimi umí."

Bývalý diákon zaťal čelisti a zasyčel: "To mi spadl kámen ze srdce. Ale jestli čekáte, že vám za ten svatý předmět vyplatím nějakou provizi, s politováním oznamuji, že…"

"Nechceme peníze," přerušil diákona Tederik.

"Oč vám tedy jde?"

"Přicházím poprosit o radu, Vaše Excelence," pronesl vážně Tederik. "Jde o mou těžce zkoušenou rodinu. Víte, jak jsme hovořili o otcově cestě? Odjel do Brekonice, aby si vyprosil pomoc od tamějších mágů. Naši rodinu stíhá jedno neštěstí za druhým. Sklady v říčním přístavu vyhořely. Lodi se potopily. Úrodu na polích potloukly kroupy. Zásoby v sýpkách sežraly přemnožené krysy. Všechno se proti nám spiklo, Vaše Excelence. Skoro to vypadá, jako kdyby naši ubohou rodinu někdo proklel…"

"To přímo zavání čarodějnictvím," odfrkl si Vaugen. "Takové věci nemohu poslouchat."

Dannavion za Tederikovými zády něčím kovově zachrastil a Vaugen sebou ostražitě trhnul. Bylo jen dobře, že zpytovatel bratra po ozdravné kůře v Lakomcově skrýši nepoznal.

"A na koho jiného se mám obrátit, když se otec stále nevrací?" mrazivě tiše pronesl Tederik. "Přišel jsem se otázat, zda nemáte představu, jaká nečistá síla mohla ty zlovolné jevy způsobit, Excelence." Zapíchl prst do vzduchu, jako kdyby ho napadlo něco objevného: "Anebo jaká zlovolná síla způsobila, že jsme se těm katastrofám nedokázali včas ubránit." Okatě zoufale dodal: "Protože, považte, já a mí bratři jsme od té doby jako praštění lopatou. Jako kdyby nám něco zlovolného svázalo ruce a znemožnilo dělat věci, které pro nás předtím byly úplně běžné. Nevíte, jaká zlovolná veličina to způsobila, a jak to napravit?"

Vaugen konečně nabyl jistoty, že se nezvaný host nepřišel pomstít. S nově nabytým sebevědomím pokrčil rameny. "Všechno nečisté pochází od démonů. Jistě jste o nich slyšel na mých kázáních. Přicházejí z temných světů, jako jsou Mizeon, Teneris, Riiberion a další. Pronikají k nám trhlinami v osnově jsoucna, jestliže naše víra není dost silná." Vaugen pyšně vystrčil bradu. "Byl to trest za vaši pýchu, mladý muži. Uskrovněte se. Naučte se pokoře a smiřte se s chudobou. Neboť jen tak můžete po smrti usednout po boku prorokově v předpokoji Spících bohů."

"Jestliže na mě to protivenství uvalili démoni, ochotně se podrobím pokání, Excelence," zakrákoral Tederik. "Ale nebudu čekat na smrt. Chci se z toho vyhrabat hned."

"Nemám sebemenší tušení, co by mohlo pomoct," odsekl Zpytovatel.

"A já zase nemám co ztratit, Excelence," zavrčel zlověstně Tederik a znovu sáhl do kapsy. Tentokrát paprskomet vytáhl úplně. Z té druhé vylovil kapesník a se zaujetím hospodyně začal pomalu a pečlivě leštit modravou hlaveň. Za jeho zády to znovu kovově zachrastilo.

Vaugen zastrčil hlavu mezi ramena.

Tederika napadlo, že ten, kdo poslouchá, pozná, že nálada se ochladila. Měli by zmizet dřív, než šmírák poběží do města pro četníky.

"Dobře," zašeptal záštiplně Vaugen. Více nahlas dodal: "Za necelého půl úderu mě čeká pravidelné zpytování v kruhu mých kajícných bratří. Doprovodím vás do stájí, abyste mohli toto svaté místo v pokoji opustit. Možná si cestou vybavím pasáže ze svatých knih, které o hrozivých příkořích ze strany démonů pojednávají."

***

***

Vaugen je vyvedl z kabinetu. V temné chodbě na lavicích se zvědavě krčila čtveřice hubených Zpytovatelů. "Drazí bratři!" zahlaholil Vaugen. "Tito poslové nám doručili vzácnou relikvii z majetku našeho milovaného proroka. Odeberte se do svatyně, a zahajte posvátnou litanii z Písně písní strana 42. Jakmile tyto poutníky ve vší pokoře osobně vyprovodím, připojím se k vaší děkovné modlitbě."

Nedal nikomu prostor na doplňující dotazy. Sebral nejbližšímu hubeňourovi lampu a hnal se dál. Tederik a jeho trojka mu byli v patách.

Ve stáji s desítkou koní, z nichž pět lépe živených patřilo Tederikově družině, Vaugen pověsil lampu na skobu a ztěžka dosedl na truhlu se zrním. "Tady můžeme mluvit beze svědků," zahuhlal.

"Co proti nám použili?" obořil se na Vaugena Tederik. "Jednoho bratra mi odvlekli na sever a nechali ho tam chcípnout. Druhého odvezli na jih, aby mu tam nakydali do hlavy církevní litanie. Takže mi laskavě povězte všechno, co víte, prastrýčku."

Diákon se na Tederika přísně podíval a dodal: "Vyhrožování násilím pokládám za nevhodné s ohledem na to, že jsme vázáni společnou krví, drahý hochu."

Tederik se opřel o kamenný žlab a přikývl. "Vyhrožovat vlastnímu příbuzenstvu je nevkusné. Stejně jako ponechat rodinu na pospas zradě."

"Neodpovídám se světské moci, ale církvi," namítl Vaugen. "Já se žádné zrady nedopustil."

"To bude asi ten problém," řekl zádumčivě Tederik. "Ale teď už sakra mluvte."

Vaugen ukázal do zastíněného kouta na Tederikovy průvodce, kteří se zatím s tichými nadávkami uvelebili na hromadu slámy, nepochybně dovezenou z glenesijských polí. "Jak moc jsou spolehliví?"

"Absolutně," odsekl tázaný.

Vaugen se nespokojeně ošil. "Tvých bratrů je mi líto. Dannavionovi už není pomoci. Sám si to způsobil, když nedokázal krotit prudký temperament. Ovšem ten mladší, pokud bude rozumný, má před sebou úspěšnou akademickou kariéru."

"Pod dohledem církve, já vím," přerušil ho sarkasticky Tederik.

"Měl bys myslet hlavně na sebe," pokračoval téměř vlídně Vaugen. "Vydej se do Simin-lanu. Na dvoře císaře Vej-vena mám spolehlivého spojence."

"Díky za radu, ale to není to, co chci slyšet," trval na svém Tederik.

Vaugen rozčíleně rozhodil rukama. "To, co vím, ti stejně nepomůže! Ale dobrá. Tak tedy vloni v zimě mě v Glenu navštívili emisaři z ústředí, vedení Zvěstovatelem Karafem. Zajímali se o běžné provozní záležitosti, a já měl zato, že jde o běžnou kontrolu. Přivezli náklad církevní literatury. Vyprávěli, jak Prvního Zvěstovatele znepokojuje vlažný zájem glenesijských o prorokovo učení. Hovořili o výstavbě tří menších modliteben, o zřízení výdejních stánků s církevní výchovnou literaturou."

"U nás? Leda ve snu," zavrčel Tederik.

"Upozornil jsem je, že glenesijská koruna není takovým věcem nakloněna," řekl Vaugen. "V pudu sebezáchovy jsem jim nabídl, že sjednám schůzku s maršálem Hanodenem."

"Rozumím," houkl Tederik. "Otec by je vypoklonkoval jako vždycky a vy byste byl z obliga."

"Tak tak," kývl prelát. "Zvěstovatel Karaf řekl, že bude lepší, když s maršálem o výstavbě nových chrámů promluví samotný architekt. Požádal mě tedy, abych k Hanodenovi uvedl věhlasného konstruktéra a architekta, mistra Siela."

"O žádném architektovi toho jména jsem nikdy neslyšel," prohodil Tederik.

Vaugen zakoulel očima. "Záleží na tom? Dovedl jsem ho k Hanodenovi. O čem se bavili, nevím. Nechali mě trčet na chodbě jako nějakého hej počkej. Dopadlo to špatně. Hanoden cizince s řevem vyrazil. Taková ostuda! Když jsme se společně vraceli na diákonii, moc jsem se mu omlouval za to arogantní zacházení. Ale mistr Siel se zachoval… jak bych to řekl…," diákon se odmlčel, jak hledal slova, "naprosto nečekaně," dodal. "Vůbec nebyl uražený. Dokonce se zdálo, že má z něčeho radost. Řekl, že nezbývá než počkat do zítřka, kdy maršál Hanoden přijde na diakonii a omluví se sám."

"Cože řekl?" vybafl Tederik. Dannavion za jeho zády se syčivě nadechl.

Bratr jeho babičky pokrčil rameny. "Ten chlap byl veskrze zvláštní. Přijel společně s hodnostáři, ale určitě k nim nepatřil. Byl urostlý a honosně oblečený, ale přesto nenápadný takovým neobvyklým způsobem. Jeden ho nevnímal, pokud on sám na sebe nějak neupozornil, jestli mi rozumíš."

Rikovi přejel po zádech mráz. Jaký architekt používá iluzi nenápadnosti? "Rozumím velice dobře. Jak vypadal?"

"Takový neslaný nemastný," zněla odpověď. "Ale ženským se líbil. Bledý, vysoký, černé pichlavé oči. I když byl mladý, černé vlasy měl prokvetlé stříbrem. Měl takový nezvykle zabarvený hlas. A choval se velice uctivě úplně ke všem, a tím myslím i posledního podomka, co přikládal do krbu."

"Co bylo dál?"

"Dál už nic," ušklíbl se diákon.

"Jak nic?" zahromoval Rik.

Vaugen si na truhle nervózně poposedl. "Té noci přece Hanoden zmizel. Proto se nemohl dostavit na diakonii k omluvě, byť i samotná představa něčeho takového mi připadala nereálná. Ne že bych věřil, že se to stane. Ale v každém případě k tomu Hanoden nedostal příležitost."

"A ten divný architekt?" houkl Rik.

Prastrýc rozhodil rukama. Ten zmizel taky, i když původně se měl zdržet déle. Byl ubytovaný v mém paláci společně s ostatními bratry z Nokwelu. Naposledy jsem ho viděl po večeři, když se místo do postele chystal kamsi do města. Prý musí něco důležitého vyřídit. Ani mě nenapadlo ho odrazovat. Byl krásný zimní večer, nebe bylo plné hvězd, nemrzlo. Až před půlnocí se z ničeho nic přihnala ta hrozná sněhová vánice. To už jsem si o hosta dělal starosti, jestli v těch hromadách sněhu neumrzne. Do rána jsem nespal a on pořád nikde. Až u snídaně mě Zvěstovatel Karaf uklidnil, že s mistrem Sielem je všechno v pořádku. Prý musel náhle odcestovat kvůli naléhavějším úkolům. Významně dodal, abychom se připravili na velké změny."

"Pokud to správně chápu," zasyčel Tederik, "tak ten architekt nebyl z tohoto světa."

"To nepochybně," uchechtl se Vaugen. "A… myslím, že to on zařídil tu chumelenici. Zaslechl jsem Karafa, jak to ráno probírá s ostatními bratry. Přímo jim řekl: Až sníh roztaje, sorsorát se vsákne do půdy. Siel se Prvnímu Zvěstovateli zaručil, že jeho stroje ho spolehlivě rozmetají po celém světě. Účinná látka se bude vypařovat roky. Nezapomínejte pravidelně užívat protijed. Jinak dopadnete stejně zle jako ten nařvaný vahanský dezertér a s ním všichni ostatní přivandrovalci z temných světů.

"Bylo to ve sněhu?"

"Ano. Nějaký transcendentální jed, co ten cizozemec pomocí nečistých mechanismů z velké výšky roznesl do povětří. Tím vás… zneschopnil," odpověděl kousavě Vaugen. "A je to jenom spravedlivé. Nemáte nárok tu žít a nezaslouženě mít nad námi navrch. Pro smrtelníky ta látka podle všeho nebezpečná nebyla, ale mohla ublížit vyšším církevním hodnostářům, kteří oplývají darem vidění jako jsou Karaf a jeho doprovod. Dal jsem si všechno dohromady až mnohem později. Celé město bylo na nohou, všichni odklízeli sníh. Teprve večer se ke mně doneslo, že Hanoden zmizel, Jezenika vážně ochořela, a Endemon utrpěl nervový záchvat."

"Ten cizinec nás nejdřív všechny otrávil a pak otce unesl? Proč to dělal tak složitě? Proč změnil plány, když tvrdil, že na druhý den ho otec sám přijde odprosit?"

"To netuším," řekl Vaugen a rozhodil rukama. "Ale ta Sielova akce se sněhem byla celosvětová. Probíhala naráz ve všech říších synchronizovaně. Nazvali ji Velká očista. Církev se tak měla zbavit cizorodých příměsí. Nikoho nenapadlo se zeptat, odkud vzali církevní otcové tak mocný nástroj proti temným silám. Ale protože já to vím, tak trčím tady."

***