Z(a)tracené klíče I. – Pytel blech: kapitola 12. Čas na zázraky

Elevíně se podařilo najít úzký chodník, po kterém se i s koňmi vyškrábali ke vstupu. Ukázalo se, že ze štoly zůstala jenom malá komora, zbytek byl dávno zavalený. El zapálila lojovou svíčku a připravovala krmení pro koně, Fen s tichými kletbami tahal ze zavalené štoly kusy ztrouchnivělé výdřevy na oheň. Tederik klečel u bratrova těla, které předtím opatrně sundal z koně. Rozvazoval vodou nasáklé a zledovatělé uzly na provazech.

"Slečno Elevíno?"obrátil se na démonku. "Vytáhněte kotlík. Potřebuji teplou vodu."

"Kde jste s tím dřevem, poručíku?" zavolal na Fena. "Chci pořádný oheň."

Démonka dutým hlasem prohlásila, že bude lepší nechat omývaní Dannyho těla na později, protože ho stejně nemají do čeho obléct. Museli by ho nahého zabalit znovu do té odporné deky. Protože Tederik nechal její připomínky bez odezvy, začala přecházet po komoře, něco nesrozumitelného si drmolila pod nos a potřásala hlavou, načež se posadila na zem, objala si rukama kolena a rozvzlykala se.

S dupáním se přiřítil Fen. Odhodil dřevo, které přinesl, a sklonil se k Elevíně. Pevně ji k sobě přitiskl. Podle toho, jak se mu ramena třásla, byl v té chvíli stejně nepoužitelný jako ona.

Tederik je nechal být, protože jim nemohl nic říct. Zatím.

Naskládal staré trámy do hraničky a pomocí křesadla rozdělal oheň. Postavil trojnožku a zavěsil nad rostoucí plameny kotlík naplněný sněhem. Když oheň vesele plápolal a sníh se začal rozpouštět, znovu se sklonil k balíku, ve kterém vězelo Dannyho tělo.

"Nedělejte to, prosím," zakrákorala zoufale démonka.

"Vážně, pane, nechejme to na příhodnější podmínky," přidal se k ní poručík.

Rikovi bylo jasné, oč jim jde. I on sám se děsil té hrůzy, která zůstala z jeho pohledného a okouzlujícího bratra. Přesto dál rozvazoval poslední uzel, a když nešel povolit, sáhnul po noži. Se zatajeným dechem stáhl cípy deky z bratrova obličeje. A znova ho ta podívaná praštila do břicha. Kostlivec potažený šedou kůží. Tenké popraskané rty, v řídkých vousech zaschlé boláky. Uvolnil cáry haleny, která se Dannymu vyhrnula až k bradě, a sáhnul mu zboku na krk. Nahmatal drsný strup. Na druhé straně taktéž. Opatrně začal krustu odlupovat, aby obnažil šupiny. Byly zkroucené, ale stále ostré. Sotva o ně zavadil, samy vypadly. V napuchlé kůži zůstalo jen šest nepěkně rozchlípených jizev.

Zaskučel zklamáním. Zjištění, že i šupiny jsou mrtvé, ho skoro porazilo. Lebkou mu zaduněl otcův hlas: Obsahují koncentrovanou bazální magii. Mají nejvyšší regenerační potenciál. Díky nim se vylížete i z díry v břiše v nulovém poli. Dobře se o ně starejte.

Regenerační potenciál je fuč. Tři na každé straně. A tři a tři je šest.

Za zády ucítil pohyb. Fen s Elevínou stáli nad ním.

Tři a tři je šest. Tři a tři je šest. Tři a tři je šest.

Vytáhl z kabátu ne úplně čistý kapesník, namočil ho do teplé vody a opatrně čistil místa, odkud šupiny vypadly. Nejdříve na jedné straně a pak na druhé. Samozřejmě, že si o odumřelé šupiny pořezal bříška prstů, takže voda v kotlíku se zabarvila krví. Bude zapotřebí ji vyměnit…

"Co mu to děláte?" zasyčela rozhořčeně démonka.

"Jestli mi nechcete pomoc, ženská, tak neotravujte," odbyl ji. Tři a tři je šest, dunělo jeho myslí.

"Fene?" zasyčel, "v tlumoku, úplně na dně mám kleště. Doneste je."

"Co… co s nimi chcete?" vykoktala démonka. "To nestačí, co mu udělali oni?"

"Fene, ty kleště," zavrčel. A vy," obrátil se na démonku, "zapalte znovu tu lojovou lampu. A buďte připravená. Až vám řeknu, posvítíte mi."

Zatímco ti dva zaraženě plnili jeho příkazy, sáhl na uzel svého šátku. Uvolňování šlo těžce. Potem a špínou nasáklá látka mu klouzala v zakrvácených prstech. Když konečně šátek rozvázal, natáhl pravou ruku. Fen mu do ní vtiskl malé kleště.

"To, co uvidíte, nesmíte nikomu říct," vypravil ze sebe.

Posadil se těsně k hrbolaté skalní stěně a co nejpevněji se opřel. Levičkou si na krku nahmatal nejspodněji vyrůstající šupinu. Byla částečně překrytá tou nad ní, takže rána zůstane zakrytá. Nadechl se, zavřel oči a škubnul.

A zařval.

Uprostřed hlavy mu explodovala světelná bomba. Teprve pak ho zavalila bolest. Byl na to připravený, ale stejně ho to málem porazilo. Kdyby neměl tak zásadní úkol, byl by skučel. V pravičce stále svíral kleště a v nich zakrvácenou vlastní arcidesmoní šupinu.

"Fene," zachraptěl, "přitáhněte mi Dannyho hlavu na klín. A na nic se sakra neptejte," dodal, když poručík s nepřátelským výrazem udělal, co po něm bylo žádáno.

"Elevíno, teď mi posviťte."

Otočil bratrovu hlavu na stranu, aby měl nejlepší přístup k jizvám na straně krku. Pak opatrně zasunul svou vytrženou šupinu do té nejníže položené štěrbiny. Šlo to nezvykle snadno, protože jizva byla rozšklebená.

"Elevíno? Přimáčkněte prsty sem. Nesmí se to ani hnout."

"Co bude dál?" zaduněl Fenův hlas roztřepený křehkou nadějí.

"Teď mi vy, poručíku, vytrhnete ještě jednu šupinu," odpověděl Tederik ukázal na druhou stranu krku, kde měl dosud všechny tři. "Vidíte? Tady tu nejspodnější. Už jste viděl, jak se to dělá. Kdybych náhodou odpadl, uděláte s ní totéž, co s tou první. Zasadíte ji do nejspodnější jizvy na druhé straně Dannyho krku. Pak to celé pevně omotáte obvazem, pokud možno čistým."

"A co máme dělat dál?" vydechla démonka.

"Potom se můžete modlit," ušklíbnul se.

***

Probraly ho zima, frkání koní a řezavá bolest. Na krku cítil pevně utažený obvaz. Zvenčí do výklenku proudilo světlo časného rána. Ztěžka se posadil. Chvíli mu trvalo, než pochopil, co vidí. Pod hromadou dek se skrývala tři těla. Danny uprostřed, z jedné strany se k němu tiskne Elevína, z druhé Fen. I z dálky několika kroků zaznamenal, že se bratrův hrudník pomalu, pomalounku, zvedá a zase klesá.

Šťastně se uchechtl, a pak znova spokojeně klesl pod deku. Zajímavé, že ve chvíli absolutní ztráty se Fen a Elevína dali dohromady, a zjevně se to nezměnilo, ani když vysvitla nová naděje. Snad jim to vydrží.

Co sakra poví, až se ho budou ptát, jak věděl, co má dělat? Protože on to tak úplně nevěděl. Hned co Dannyho odvezli na sever, rozebíral všechny možné krizové scénáře, a neopomněl ani ty nejhorší. Ale s transplantací šupin vážně nepočítal. Zajímavé bylo, že když v Elevínině hospodě balili zavazadla na cestu do hor, kladl zvláštní důraz právě na kleště, přestože pořádně nevěděl, proč.

***

Při opětovném probuzení ho uvítal vesele praskající oheň. Elevína vařila polévku ze zbytků. S rozzářenýma očima Rikovi oznámila, že Fen vyrazil na lov. Potřebují čerstvé maso pro maroda.

Dannavion byl stále v bezvědomí, ale už byl umytý a zabalený ve všem, co se dalo použít. Jeho kůže byla teplá a začínala růžovět. Tederik mu otevřel pusu, aby zkontroloval dásně. Potěšilo ho, když zahlédl hrbolky klubajících se nových zubů. To jen dokazovalo, že jejich bazální magie se nikam neztratila. To že nefunguje rozhraní, a napojení na pleteň, je druhá věc.

Démonka mu podala misku s polévkou a posadila se vedle něj. Foukala do své misky a nábožně zírala na Dannavionovu tvář. "Musíme ho nakrmit."

"Podržím ho," zabručel. "S polykáním už problém nebude. Dostatek živin a péče, a tělo se kompletně uzdraví."

"A proč to říkáte tak ustaraně, princi?"

"Říkali mu Nevím. Třeba nás nepozná."

Uvolněně se zachichotala. "Vrátil jste ho z říše mrtvých. S tím ostatním si poradíme."

***

Malá skalní komora poskytovala útočiště před sněhem a ledovým větrem. Fen chodil na lov a zpracovával zvěřinu. Elevína vařila výživné polévky, kterými maroda napájela. Tederik pomáhal s mytím bezvládného těla a sledoval vítané změny. Za pouhé tři dny a tři noci se Dannyho kůže stala pružnější, zuby se prořezaly dásněmi, atrofované svaly začaly nabývat na objemu, z holé lebky vyrašilo světlé chmýří.

Rik vysedával u nemocného, a lámal si hlavu s absencí rozhraní. Napadlo jej, že ty podivné nevolnosti, bolení hlavy a svědění, s kterými se potýkal jak on, tak Elevína, mají co dělat s přerušením vazeb na richotonní pleteň poté, co byla jejich rozhraní zablokována.

V otcových knihách bylo psáno, že pletivo reality je propojené s vědomím živých tvorů. Vibruje informacemi a energií, kterou lze za příhodných podmínek transformovat do hmoty a naopak. V souvislosti s tím se spotřebovává nebo uvolňuje magie.

Tederik se s afinitou k magii narodil. Vězela hluboko v jeho tělesných tkáních. Její prosakování do okolí v podobě rozhraní bylo pro něj naprosto přirozeným jevem. Díky rozhraní mohl z pleteně nasávat energii a využívat ji při magických proměnách. Teď bylo rozhraní pryč, a on netušil, co s tím.

V dětském věku učebnice zaměřené na magii nenáviděl, protože se mu s magií nevedlo tak lehce jako bratrům. Jednou v otcově pracovně natrefil na knihu o alchymii, o které se psalo, že je vyšším stupněm magie, a natruc se do té knihy ponořil. Pročítal si definice, kterým nerozuměl, studoval návody, které nebyl schopný vyzkoušet, ale připadal si jako osudem pronásledovaný hrdina.

Otec vyžadoval, aby pochopili alespoň magické základy včetně techniky otevírání sub-prostorových portálů. Nebyl přehnaně náročný na teorii, bazíroval hlavně na praxi. Jenomže teď by se Rikovi nějaká ta teorie navíc hodila.

***

Fen s Elevínou venku na římse stahovali z kůže uloveného kamzíka a dohadovali se, které části nasušit a které vyudit. Rikovi bylo jasné, že na sušení nemají čas a na uzení zase chybí dřevo. Palivo ze staré výdřevy se mezi kameny hledalo stále obtížněji. I krmivo pro koně docházelo. Zítra ráno odjedou do Kallovy Výspy, i kdyby měli Dannyho přivázat k sedlu. Tederik usoudil, že je nejvyšší čas společníky informovat, nastudovat trasu a ujasnit detaily.

Za jeho zády se ozvalo tlumené kašlání.

Prudce se otočil. Bratrovy sytě modré oči ho pátravě zkoumaly zpod přimhouřených víček.

Tederik se naklonil tak, aby na něj nemocný dobře viděl. Hrudník se mu svíral obavami. Nasadil přehnaně optimistický úsměv a zaševelil: "Zdravíčko, mladý pane. Jakpak se jmenujete? Povíte mi to?"

Zůstal maximálně ve střehu, připravený maroda zalehnout, kdyby začal jančit.

"Zapomněl… jsi… moje… jméno, Tlučhubo?" podivil se ochraptěle pacient. "Taky jsi dostal perdu do palice, drahý bratře?"

To, co Tederika uklidnilo, nebyla ani tak slova, jako spíše vrozená arogance, prosakující z bratrovy intonace. Takže mozek má ten lump v pořádku. Zhluboka si vydechl, než zavrčel: "Danavione. Co sis sakra myslel? Nechal ses zabít! Už nikdy mi to nedělej, ty jeden blbče!"

***

Do kláštera Zpytovatelů

Nazítří vyrazili severním směrem. Za příhodného počasí do kallesijské metropole přicestují za týden. Předtím se zastaví v Sešlenu, kde doplní zásoby potravin a krmiva, a seženou solidní oblečení pro Dannyho.

Svítilo slunce, mírný vítr přinášel přísliby jara. Tederik jel vepředu a přemýšlel o včerejších rozhovorech. Dannavion se stal hvězdou večera. Jakmile Fen a Elevína zvenčí zaslechli hlasy, vtrhli dovnitř a zahrnuli Dannyho takovou náloží přízně, že Tederik v rozpacích utekl dokončit porcování ulovené zvěřiny. Poslouchám to vaše kvokání několik dní, přiznal Danny. Předtím jsem neměl sílu se ozvat…

Než došla řada zase na Tederika, démonka s poručíkem stačili Dannyho informovat o Endemonově nedobrovolném odjezdu do doupěte vyznavačů prorokových. Tederik očekával výčitky, ale Dannavion byl nezvykle mírný. Kall Hnisavý vřed chtěl Endyho únosem pojistit tvou poslušnost, prohodil. To jenom dokazuje, že je posraný strachy.

Tederikovi nebylo jasné, z čeho by mohl být Kall tolik posraný, když ukradl všechny trumfy. Jakmile to Dannymu řekl, ten se sípavě rozesmál. No, ze mě určitě ne. Je posraný z tebe, bratře, a já už naprosto chápu, proč, dodal a opatrně si sáhnul na obvaz na krku, skrývající dvě přihojené šupiny.

Na Tederikův dotaz, co všechno si pamatuje od uvěznění, Dannavion s melancholickým leskem v očích odpověděl, že úplně všechno. Probral jsem se v kobce a v hlavě jsem měl vymeteno. Když se mě ptali na jméno, odpovídal jsem Nevím, protože jsem to opravdu nevěděl. Řekli mi, že se jmenuju Chrusta a jsem násilník a vrah, což vlastně nebylo daleko od pravdy. Na nucených pracích prý ze mě všechnu tu nedobrotu vyženou. Někde v hlubinách mysli jsem cítil něco temného a těžkého. Asi to byly vzpomínky, ale nemohl jsem se k nim dostat. V Lakomcově skrýši to bylo… No, nemá cenu to rozebírat. Po závalu jsem si na všechno vzpomněl. Umíral jsem a trvalo to několik dní. Už jsem nemohl mluvit, postupně mě pohlcovala tma, sotva jsem dýchal, ale i tak jsem cítil nepatrné tetelení mé magie, která se marně dobývala ven. Usilovně se snažila navázat na prostorovou pleteň, ale nešlo to. Nedokázal jsem cokoliv udělat, což mě strašně štvalo. Nikdy jsem nebyl tak bezmocný. Myslel jsem na tebe, na Endyho, na Elevínu a na Fena. Doufal jsem, že se z těch sraček vyhrabete, a zadupete Kalla do země.

Danny dál vyprávěl, jak si před smrtí vzpomněl na zážitek v chodbě admirality den před otcovým zmizením. Otec měl v kabinetu podivného hosta. Mluvil s cizokrajným přízvukem, a vyhrožoval a dával ultimáta. Cizince přivedl Vaugen, což svědčilo o zapojení církve. Ale ať už jejich rozhraní zlikvidoval kdokoliv, Kall to určitě nebyl. Neměl na to vzdělání ani zdroje. Zato následovníci proroka takové možnosti mají. A jediným prelátem, příznivěji nakloněným rodině, je právě bývalý diákon Vaugen, který teď přebývá v Klášteře Zpytovatelů v Kallově Výspě.

Bratři byli na vážkách, zda uhánět "naslepo" na jih za Endemonem, anebo vykonat zajížďku na sever s nadějí, že získají životně důležité informace o mechanismu otravy od Vaugena. Rozhodli se pro informace.

Úzká stezka vinoucí se mezi příkrými skalními stěnami se zvolna rozšiřovala. Otevíral se výhled do mělkého údolí, na jehož konci zahlédli břidlicové střechy lesknoucí se na slunci. Terén tu pokrývala vrstva drobného štěrku, což byla velká úleva pro koně, kteří už dlouho klopýtali mezi velkými ostrými balvany. Tederik přitáhl koni otěže a zastavil. "To je Sešlen," houkl přes rameno. "Do večera tam budeme. Teď si uděláme přestávku."

"Ale ne tady, protože jsme tu jak terče na střelnici," prohodil kysele Danny. Ukázal doprava na pás zakrslých jehličnanů rostoucích podél úbočí. "Mezi těmi keři to bude lepší. Ani ne za půl úderu jsme tam. Třeba tam bude i voda."

"Sláva! Blíží se jaro!" zahlaholil Tederik.

"A ty jsi podezřele rozverný," zabručel bratr.

***

Když se utábořili, Tederik se vypravil na dřevo. Sbíral suché větve zakrslé borovice a lámal je na menší kusy. Šlo to ztuha, než se objevil Danny vyzbrojený vibromečem. Stačilo několikrát švihnout, a zásoba na topení byla na hromadě. Ve vzduchu zůstal jen slabý závan spáleniny.

"Máme paprskomet, dvě pulzní pistole, a tohle taky není k zahození," liboval si bratr.

Rik sledoval, jak si Danny skládá dřevo do náruče, aby ho odnesl k tábořišti. Bratr stále působil křehce. Oproti původním zvyklostem mnohem méně mluvil. Smrt a zmrtvýchvstání mu zdevastovaly tělo. Jakou paseku asi nadělaly v jeho mysli?

Než se Danny sehnul pro poslední kus, jeho tvář se zavlnila rozpaky. "Proč na mě tak civíš? Jestli čekáš, až ti vysvětlím, jak je to se mnou a s Fenem a s Elevínou…"

Tederik se uchechtl. To přece není jeho věc. Ne že by ho ty kradmé doteky a horoucné vzdechy nepřiváděly do rozpaků. Proto se od nažhavené trojice odtahoval, ke spánku se důsledně ukládal na opačnou stranu od ohniště. "Vůbec nevím, o čem mluvíš. Víš přece, že jsem opožděný," prohodil kousavě.

"Stačí na chvilku zemřít, a jeden má hned jasno, na čem skutečně záleží," povzdechl si Danny. "Mrzí mě, jestli to naše… ehm vítání na tebe působilo rušivě."

Vykročil s nákladem k táboru a Tederik ho následoval. "Jenom mě zajímá," křikl do Dannyho zad, "co to s vámi udělá, až krize pomine? Co když tě vyzvou, aby sis vybral?"

"To jim nedovolím."

"Tak to hodně štěstí."

***

Odpoledne se ještě více oteplilo. Nechali koně klidným tempem kráčet po dobře dlážděné horské silnici. V podvečer dorazili do Sešlenu a ubytovali se v zanedbaném hostinci.

K večeři jim nabídli placky mazané povidly a zvětralé pivo, což Danny komentoval ironickou poznámkou, že něco takového už dlouho postrádal.

"Pro slyšení v Klášteře Zpytovatelů potřebujeme nové maskování," prohlásil po jídle Tederik. "Všechno potřebné nakoupíme tady a do Výspy dorazíme jako noví lidé."

"Klášter Zpytovatelů, to zní hrozně," ozvala se démonka.

"Zařízení pro zbloudilé činovníky církve. Panují tam tvrdé poměry," řekl Fen. "Modlení, zima a hlad. Klášter stojí na pahorku Kajícníků, který je hned naproti vrcholku Vítězů, na kterém se rozkládá královský palác."

"Aspoň že víš, kde to je," zabručela El.

"Nezáleží, jestli tam strýce Vaugena poslali jako dozorce nebo kajícníka. Za trest to má v každém případě," uchechtl se Danny.

"Vážně si myslíte, že bude něco vědět o únosci a o naší… ehm… neschopnosti?" zajímala se Elevína.

Tederik přikývl. Popravdě byl naštvaný, že ho nenapadlo jít za Vaugenem hned, jak otec zmizel. Otálel, protože stále věřil, že se Hanoden vrátí. Potom onemocněla máma. Krátce nato Kall zabral trůn, a už nebyla příležitost. Kdyby regent diákona tak pružně neodklidil, možná by to Tederika vůbec nenapadlo.

"Vaugen je náš vzdálený příbuzný z matčiny strany. On a otec se tajně scházeli," poznamenal Danny.

"Spolupracovali v zájmu říše," upřesnil Tederik. "Otec mě brával do diákonova sídla. Já si prohlížel mapy ve studovně, oni jednali za zavřenými dveřmi. Otec Vaugena respektoval. Říkával, že jeho rozum je jako břitva. A současně ho nazval králem pokrytců."

"V každém případě," navázal Danny, "Vaugen věděl o naší rodině víc, než nám mohlo být milé, přesto ho táta nechával v klidu. To znamená, že měl důvod mu věřit. Možná nás zradil a možná ne, ale určitě něco ví, jinak by ho Kall neodklízel stranou."

***