Z(a)tracené klíče I. – Pytel blech: kapitola 11. Lakomcova skrýš

Raduan Voloch, ředitel Tábora nucených prací Lakomcova skrýš, bral povinnosti velice zodpovědně, jinak by ho nedávno nepochválili. Jako každé ráno, přesně po pátém úderu, už byl v kanceláři. Seděl za stolem a pročítal souhrnné hlášení z předchozího dne a uplynulé noci.

Stěžejním údajem byla čísla. Kolik se narubalo a kolik vytřídilo. Voloch to měl napsané červeným inkoustem na speciálním malém lístku, aby to nemusel složitě hledat v tabulkách. Informace na přiložených papírech, už tak důležité nebyly. První lejstro zahrnovalo objednávku potravin a materiálů, které bude zapotřebí přivézt. Další papír informoval o aktuálním počtu práceschopných vězňů, dále o počtu vězňů na marodce, kteří mají naději na opětovné zařazení, a v neposlední řadě o počtu udělených trestů. Třetí hlášení pocházelo od felčara a týkalo se ztrát, do kterých se počítaly jak úrazy, tak odepsané kusy z marodky. Poslední zpráva pocházela od náčelníka strážnice. Často se omezovala na jediné souvětí, a sice, že nebylo detekováno žádné narušení oplocení a že nedošlo k pokusu o útěk. Útěk? No to by si dali!

Rychle lejstra přehlédl, podepsal objednávku, a znovu se zaměřil na čísla napsaná červeným inkoustem. Výsledky byly mírně podprůměrné. Dokud zima neskončí, nezlepší se to. Ti chlapi jsou tu na doživotí. Je těžké je motivovat, když jediné, čím si mohou polepšit, je jídlo. Ještě tak návštěva chrámu, protože tam bývá tepleji než na ubikacích. Ale nejhorší jsou simulanti na marodce, co kazí morálku ostatním.

Ředitelův pohled klesl na šedivou složku ležící v levém rohu stolu. Obsahovala tři dopisy od samotného Kalla Velkolepého, majoritního vlastníka Královské důlní společnosti, a toho času i regenta Glenesijského království. Voloch, rodák z malé horské tvrze, mocnáře nesmírně obdivoval. Kdo jiný než Kall, kdy dokázal anektovat rozsáhlejší a mocnější říši, než byla ta jeho? Je to prostě kujón. Pro sebe zabral Glenesii a na kallesijský trůn dosadil nejstaršího syna. Tím se nedalo nic pokazit.

S novým Kallovým angažmá přibyly do tábora čerstvé pracovní síly. Hned po ustanovení regentského úřadu, sem nahnali hrdlořezy, křivopřísežníky a rouhače ze všech glenesijských vězení. Naneštěstí jich nebylo tolik, v kolik ředitel doufal. Sotva dvě desítky. Ale na jaře pošlou další. Výkony se brzy zvýší.

Jenže do té doby to slavné nebude. Ledaže by se udělal pořádek na marodce. Kdyby se potom trochu zatopilo v třídírně… Otráveně si povzdechl, protože mu nezbude než tam osobně zajít. A on tolik nesnášel špínu. Možná, kdyby tam poslal Uvidiena…

Jeho úvahy narušilo dupání za dveřmi. Do kanceláře vběhl vyplašený písař Uvidien. "Vaše Blahorodí, posílá mě milostivá paní! Máme tu hosta. Přichází od samotného krále. Náčelník strážnice právě kontroluje jeho pověření."

"Co chce?" podivil se Voloch.

Písař rozrušeně sepjal ruce. "Prý je to tajné, Vaše Blahorodí. Vaše paní vzkazuje, že už uvědomila kuchaře, aby…"

"Jaký má doprovod? A jak vypadá? Tak mluv!" obořil se na posla ředitel. Že by kontrola? Vloni si trochu pohrál s účetními výkazy. Ale to by přišli z pověření kanceláře, a ne přímo od krále.

Písař potěšeně zamžikal. "Králův emisar je veliký chlap." Posel rozpažil, aby naznačil velikost. Ne nadarmo se o něm říkalo, že je největší drbna v táboře. "Vypadá mladě, ale mluví jako profesor. Je s ním takový hubeňour, hotová chodící zbrojnice. Na zádech má těžký meč, u pasu má jeden kratší a taky nějaké dýky. A nakonec, ten největší div. Mají s sebou čarodějnici. Taková zkroucená, ošklivá. Jeden si netroufá hádat, kolik je jí let."

Ředitel zavrtěl hlavou a zabručel. "Divné. A co vojáci? Kolik jich přijelo?"

Písař starostlivě nakrčil čelo. "Žádní vojáci. Jenom ti tři a čtyři koně, z toho jeden s nákladem. Asi proto, že je ta záležitost tak tajná. Co to jenom může být?"

"To naštěstí není tvá starost," utnul ředitel písařovy úvahy. "Vyřiď milostivé paní, aby se držela zpátky. Když usoudím, že je vhodné ji s tím emisarem seznámit, dám vědět." To tak. Jeho žena trpěla stejným nešvarem jako manželky ostatních zdejších pohlavárů. Nudila se, a vítala každou příležitost k povyražení. Místo aby vyšívala ubrusy, neustále se plete do úředních záležitostí.

Když písař odcupital, srovnal Voloch papíry, a odebral se do šatny, aby pohledem do zrcadla zkontroloval svůj bezchybný vzhled. Knoflíky zapnuté, nikde nic netrčí, pěšinka uhlazená.

Jakmile se opětovně uvelebil za stolem, ohlásil se typickým trojitým zabušením náčelník strážnice a hned se hrnul dovnitř. Za ním vstoupil vysoký černovlasý cizinec v solidním, ale hodně špinavém oblečení.

"Vaše Blahorodí," zahalekal náčelník a po vojensku srazil paty. "Dovolte, abych vám představil emisara Naší Královské Výsosti, Kalla Velkolepého, barona Erbacha Atea z Muldovic a Příkazovic." Příchozí řediteli podal ruličku pergamenu opatřenou zbytky rozlomené pečeti.

Ředitel vstal, jak se sluší při přebírání pošty od vyšší instance, rozvinul lejstro a přečetl několik řádků textu:

Já, Kall Velkolepý, z moci Spících bohů král kallesijský a regent glenesijský, dávám tímto na vědomost, že nositel tohoto listu, spřízněný s rodinou mé manželky, ctihodný baron Erbach Atea z Muldovic a Příkazovic s doprovodem, se těší mé důvěře a přízni.

Tímto nařizuji všem správním a pořádkovým složkám obou říší zajistit baronu Erbachovi veškerou podporu v jeho konání, neboť plní mé příkazy v prospěch obou říší.

K

Hm. Takový generální glejt, to tu ještě nebylo. Ředitel pověření několikrát převrátil, aby se ujistil, že přečetl opravdu všechno. Pak se na emisara pořádně podíval. Jak řekl písař, byl to veliký chlap a až neslušně mladý. A tvářil se, jako kdyby mu to tu celé patřilo. Podle jména pochází z Glenesie. Příkazovice? Tak se jmenují rodinné statky nebožky královny. Co může sakra chtít? Že by nějaké dvorské intriky? No snad nebude tak zle.

Voloch pohlédl na šéfa strážnice, ale ten jen krčil rameny. Jedním gestem ho poslal pryč a znovu se zaměřil na návštěvníka. "Jsem ředitel tohoto zařízení, pane barone. Překvapuje mě, že s sebou nemáte početnější doprovod."

"Mé poslání je vysoce důvěrné," odpověděl stroze cizinec. "Před přílišnou zvědavostí celníků, pohraničníků a úředníků důlní společnosti mě chrání královský glejt. A se sprostými lupiči si snadno poradíme já a můj osobní strážce," dodal o něco vlídněji.

Ředitel ještě nikdy nezažil návštěvu, která by se odvážila do takové divočiny bez ozbrojeného oddílu. Buď je ten chlap blázen, nebo je v tom nějaká čertovina. "Bylo mi řečeno, že vás doprovází ještě jedna osoba."

Cizincova tvář zůstala bez výrazu. "To je nazíračka Tvauna. Král potřebuje jisté informace. Ta dáma je dokáže získat i v případě, že je dotazovaný subjekt zatvrzelý nebo zapomětlivý."

Volochovo srdce se divoce rozbušilo. O nazíračkách se říkávalo, že se umějí vlámat člověku do hlavy. Vyšetřovaný z toho mohl přijít o rozum. Šeptalo se o takových specialistkách, které dokázaly vyzpovídat i čerstvou mrtvolu. Odporná černá kouzla… Že by to s tím účetnictvím prasklo? Vždyť zase tolik nevzal. "Nazíračka?" zablekotal. "Takové praktiky přece církev neschvaluje. Měl jsem za to, že všechny vymřely."

Vyslanec znuděně vzhlédl k dřevěnému kazetovému stropu. "V zásadě máte pravdu. Ale panovník nerad plýtvá zdroji. Dobrý nástroj neváhá použít, pokud to ještě jde. Přítomnost té osoby je jedním z důvodů, proč s sebou nemáme hordu užvaněných vojáků a úředníků. Jistě mi rozumíte. A teď už bych rád projednal důvod mého pobytu zde."

Voloch prkenně ukázal na židli před stolem, určenou jen pro ty nejdůležitější příchozí.

Jakmile se oba posadili, cizinec řekl: "Jedná se o toho vězně se zvláštním zacházením, kterého sem přivezli z Glenu přibližně před padesáti dny. Toho, o jehož zdraví se vladař zajímá natolik, že od vás požaduje pravidelné hlášení. Jistě víte, o kom mluvím. Toho vězně máme dopravit nazpátky do Glenu. Vyšly najevo nové okolnosti, a regent ho chce vyslechnout."

"Jaké okolnosti?" vybafnul ředitel.

Vyslanec zakoulel očima. "Jde o peníze, které ukryli příbuzní toho muže, než upadli v nemilost. Náš vězeň jediný z té rodiny ještě žije."

Ředitel se v duchu zatetelil. Takže o kontrolu účetnictví nejde. Ani o jeho hlavu nejde. Sláva. Podal si šedivou složku. Otevřel desky a podíval se na listinu, položenou nahoře. "Zprávu jsme do Glenu odeslali v řádném termínu, jak bylo přikázáno. Do té poslední jsme přiložili dobrozdání našeho felčara, potvrzené souhlasným vyjádřením táborového Zvěstovatele."

Cizincova tvář se pochmurně stáhla. "Je tedy pravda, že na tom není zdravotně nejlépe?" Jeho hlas působil mrtvolně klidně.

Ředitel si propletl prsty. "Ten chlap to neměl v hlavě v pořádku. Byl odepsaný, už když ho přivezli, pane barone. Jeho Veličenstvo přikázalo, abychom jej v ničem nešetřili. Na druhé straně nám doporučilo udržet ho ještě nějaký čas při životě. Usilovně jsme se snažili tyto, poněkud protichůdné povely, respektovat. Ovšem podmínky v táboře jsou tvrdé."

"Ale je naživu, že ano?" pronesl hrozivě tiše emisar.

Ředitel podrážděně mlasknul. "Tím si právě nejsem docela jistý. Už při minulé obhlídce měl smrt na jazyku. Proto jsem do zprávy přiložil ty přípisy od felčara a kněze, aby mě nikdo neobvinil z liknavosti. Měl jsem za to, že je to uzavřená věc."

Cizinec připomínal vulkán před výbuchem. "Chci ho vidět."

"Ale prosím," mávl rukou Voloch. "Buď bude na marodce, nebo v márnici. Někoho tam pošlu." Vlídně se zazubil. "Zatím bychom si mohli dát svačinu, co říkáte?"

Glenesijský baron na něj zíral jako kdyby mu chtěl podříznout krk. Ale jeho gesta byla nezvykle klidná. "Děkuji, toho pozvání si vážím. Ale musím toho muže vidět sám a hned. Ať živého či mrtvého ho odvezu ještě dnes. Takové jsou mé rozkazy."

"Při vší úctě, pane," řekl opatrně ředitel. Vytáhl ze složek kopii felčarovy zprávy. "Dali vám to v Glenu přečíst?" Pomalu citoval písařův škrabopis: "Trestanec N000, řečený Chrusta, je aktuálně práce neschopný, bez pozitivní prognózy na zlepšení. Vykašlává krev, na těle má léze naplněné hnisem. Kosti obou bérců se nepodařilo reponovat do původního stavu…"

"Má přeražené nohy?"

"No ovšem, z toho závalu, vždyť jsem o tom psal… Zkrátka jestli už nezemřel, zemře cestou."

Vyslanec vstal. "Odveďte mě za ním. Ihned."

Řediteli se na marodku nechtělo, a do márnice už vůbec ne. Smrad, blechy a špína. Ještě tam něco chytí. Ale ten umanutý cizinec trval na svém. Nejlepší by bylo, kdyby byl ten chlap už zahrabaný v zemi, ale takové štěstí mít nebude. Všechny zimní mrtvoly skladují v márnici do jara, než půda rozmrzne.

***

Umrlčí hromada

Tederik sestupoval po schodech za tím idiotským ředitelem, jehož jméno zapomněl hned, jak mu ho vrchní biřic představil, a krev mu stydla v žilách.

Před budovou ředitelství čekali Fen s namaškařenou Elevínou. Podupávali ve zhrublém starém sněhu, aby se zahřáli, a klábosili s drobným vychrtlým mužíkem, s prsty černými od inkoustu. Tázavě k Rikovi vzhlédli, v tvářích se jim zrcadlily obavy.

"Mí sloužící půjdou s námi, pane řediteli," oznámil způsobem, který nesnesl námitky.

"Jak je ctěná libost," poznamenal kysele oslovený, zatímco nevěřícně zíral na přestrojenou démonku. "Dávejte pozor, na chodníku to klouže," prohodil. Přísně se podíval na vychrtlíka: "Jdete taky, Uvidiene."

Písař se uklonil a cosi nadšeně zadrmolil.

Tábor se nacházel v protáhlé úžlabině, sevřený mezi dvěma horskými hřbety. Rostly tam zakrslé jehličnaté keře, které pod sněhovou pokrývkou vypadaly jako pod cukrovou polevou. Kráčeli po zledovatělém prostranství lemovaném pěknými kamennými domy. Některé měly jedno patro, další dokonce dvě. Všechno tam bylo upravené a čisté, uprostřed náměstíčka se dokonce tyčila socha Svatého Feustona, kterak předčítá trojici dítek z Písně písní. Písař Uvidien, omámený pocitem důležitosti, na chvíli nezavřel hubu. "Toto je naše náměstí. Tady bydlí pan ředitel, a tady Vrchní dozorce. A vidíte tu pěknou kamennou stavbu s břidlicovou střechou? To je modlitebna. To vedle je škola pro děti pánů úředníků a dozorců." Došli na místo, kde se oba skalní srázy přibližovaly jeden k druhému natolik, že se mezi ně dala osadit těžká dubová vrata. Vartovali tam čtyři strážní v tlustých kožiších. "A už se blížíme k nejpřísněji střeženému úseku," poznamenal potěšeně písař.

Ředitel se před vraty zastavil a řekl: "Dám instrukce strážným, aby vám nedělali potíže, ale dál s vámi nepůjdu. Tady písař vás k felčarovi dovede, potvrdí, kdo jste a co chcete." Řekl strážným pár slov, a chvatně se odporoučel.

"Pan ředitel do provozních prostor většinou nechodí," prohodil na vysvětlenou písař, když za nimi těžká vrata zapadla. Za nimi se úžlabina opět rozšiřovala. Poskytovala prostor pro samotný vězeňský tábor, spojený se štolou a zpracovatelským zařízením. Toto dobře ukryté údolíčko končilo slepě v místě, kde se dva horské masívy slévaly v jeden.

Z velké dřevěné stodoly se ozývalo rachocení a kovové skřípání. "To je třídírna rudy," referoval písař. Od stodoly vedly dvě úzké koleje k úbočí svahu, v kterém se černal vstup do štoly, vyztužený trámy. Tady konečně zahlédli vězně v šedých mundůrech, tlačící vozík s kamením, a dozorce s obušky a samostříly na olověné kulky, v modrých vatovaných uniformách.

Pokračovali dál kolem čtveřice nevzhledných nízkých baráků. "To jsou ubikace pro trestance," nezapomněl informovat písař. "Ale přes den jsou prázdné."

Tederika štvalo, že jdou tak pomalu.

Za zatáčkou cesta slepě končila pláckem, kde stály další dřevěné budovy. Z komína té větší stoupal tenký proužek dýmu.

"To je marodka a za ní márnice," poznamenal písař. Jeho počáteční nadšení se kamsi vytratilo. "Podívám se po felčarovi, on už se o to postará. Na vašem místě bych tam raději nechodil," dodal světaznale. Přetáhl si šálu z krku přes ústa a nos, a vešel dovnitř.

Tederik na nic nečekal a hnal se za ním. Vzduch čpěl kouřem spalovaných bylin, smíseným s hutným zápachem fekálií a hniloby. V šeru tam na kavalcích ležely asi dvě desítky pokašlávajících a chrchlajících marodů. Jejich šedé tváře se obracely k příchozím. Rik, Fen a Elevína se rozběhli mezi ně.

Hledali.

Ze dveří, které v mizerném světle splývaly se stěnou, se vypotácel tlustý chlap v černé zástěře. Za ním cupital rozpačitě blekotající písař. Z tlusťocha táhla zvětralá kořalka a česnek. Jeho malá očka se skelně leskla. Toto má být felčar? Ostatně, co za osobu jde dělat do takového prostředí? Buď mučedník nebo absolutní ztroskotanec. Nebo obojí. Tederik zatínal pěsti a udržoval nepřístupný výraz. Maximálně se ovládal, přestože chybělo jen málo, aby začal řvát a mlátit všechny kolem sebe.

"Zdravíčko, Vašnosti," zablekotal felčar a neomylně se obrátil přímo na Tederika. "Tady inkoust tvrdí, že jste si přišli pro Nevíma Chrustu. No, jdete pozdě. Ale žádný strach. Zvěstovatel by vás ubezpečil, že nebožák je teď na mnohem lepším místě."

"Kde že je?" zaskřehotal Tederik. Neuvěří, dokud neuvidí.

Felčar vytáhl ze zástěry flašku a kalnýma očima se na tazatele podíval. "Tam kde všichni Feustonovi následovníci, přece. Čeká v předpokoji Spících bohů. Přímo po boku prorokově."

"Jeho tělo," hlesla zaraženě Elevína, a její hlas zněl oproti masce stařeny velice mladě. "Kde je to tělo?"

"V márnici," odsekl felčar. Naštěstí byl tak zpitý, že si disproporce mezi démončiným vzhledem a křišťálově jasným hlasem nevšiml. "Bude nahoře umrlčí hromady."

***

Čas na zázraky

Ujížděli z tábora, jako kdyby je honila smečka sůsů.

Od chvíle, co Dannyho tělo na vrcholku hromady skutečně našli, Fen ani Elevína neřekli ani slovo. Prostě to tělo stáhli dolů a zabalili do ušmudlané deky, kterou přinesl užvaněný písař a převázali jakýmsi provazem, který kdo ví kde sehnala Elevína. Balík ztuhlý mrazem a hrozivě lehký, položili do plachty, uchopili plachtu za cípy a společnými silami ho odnášeli pryč.

Následně musel Tederik zařídit spoustu dalších věcí. Na strážnici promluvil s náčelníkem. Ano, získali to, proč přijeli a teď se chtějí rozloučit. Vyzvedl koně a tělo přivázal na toho pátého, kterého si pro tento účel vyžádal. Měl dostatek rozumu, že si vyptal pytel zrní a otep sena na krmení. Jen matně si vybavoval, že dokonce nechal pozdravovat ředitele. Jednal jako loutka. Nedokázal si ty události vybavit v detailech, protože valnou většinu jeho pozornosti uzurpovala skutečnost Dannyho… smrti.

Byl ohromený a rozhořčený. Jeho nadaný užvaněný nádherný bratr. Netrpělivý a zbrklý a pyšný. Chytrý a vynalézavý a statečný. Hlavou mu zběsile vířily zášlehy vzpomínek na dětské rvačky. Ten pitomec vyhrával, i když byl mnohem menší než Tederik. Rvete se jak psi, plísnila je matka. Ne, oni se rvou jako arcidesmoni, miláčku, oponoval otec. Jsou vahanci jen napůl, měli by mít přece trochu ok-sawonské noblesy, lamentovala máma. Právě tento výjev se v nekonečné smyčce opakoval v Rikově mysli. Proč tohle, když měl v zásobě stovky příjemnějších?

Právě se pachtili do příkrého svahu, když začalo hustě sněžit. Koně se nespokojeně vzpínali, protože na krajinu se snášelo šero a oni přestávali vidět na už tak nebezpečný terén stezky. Kam se poděl všechen ten čas?

Přitáhl koni otěže, a přes rameno zahalekal: "Utáboříme se na noc!"

"Vedeš nás opačným směrem, princi," houkl dutě Fen.

"Jedeme správně," odsekl. Ačkoliv jeho myšlenky bloudily, střípek rozumu mu zbyl. Hned co opustili Lakomcovu skrýš, vytyčil směr, a jeho společníci ho následovali, aniž by se na cokoliv ptali. Byli v šoku. Nedokázali se smířit s tím, že selhali. Možná by k nim mohl být vlídnější. Trhaně si povzdechl a dodal: "Jedeme do Kallovy Výspy. Na jih teď nemůžeme. To bychom vpadli do rány vojákům, které za mnou Kall najisto poslal." Ukázal na zvedající se sráz: "Jestli je toto Medvědí hřeben, budou tu staré vytěžené štoly, o kterých mluvil Zálom. Hledejte kus urovnaného terénu. Římsu, nebo něco podobného. A hromady kamení."

"Je skoro tma," vyjekl zlostně Fen. "Jestli nějakou najdete, uvěřím, že můj velitel právě teď sedí v předpokoji Spících bohů a baští karamelový koláč."

"Dívejte se po hromadách hlušiny," zavrčel Tederik. "O tom, co právě teď dělá můj bratr, si povyprávíme, až budeme v suchu."

Seskočil ze sedla a dál vedl koně za otěže. A nějakým zázrakem v posledních zbytcích světla v šedé mase skal zahlédl temný rozeklaný otvor.

***