Z(a)tracené klíče I. – Pytel blech: kapitola 10. Liščí chlup

Toho dne, krátce před polednem, Tederik s Elevínou a Fenem dorazili k hranicím glenesijské říše. Naskytl se jim pěkný výhled na úpatí Kallesijského rudohoří. Na vzdáleném svahu, obklopená kožichem lesa, se choulila dědina, čítající několik chalup.

Tederik zpomalil koně a počkal, než ho společníci doženou. Ukázal nahoru a řekl: "To je osada Liščí chlup. Noc přečkáme tam."

"Proč zastavovat tak brzo, Výsosti?" podivil se Fen. "Jsme tam ani ne za tři rázy. Cesta je dobrá. Nesněží ani nemrzne."

"No vážně, proč?" přidala se démonka. "Do večera bychom se mohli dostat až do Zavšivenic…"

Bylo to snad poprvé, co se ti dva v něčem shodli. "Žijí tam osoby, které se vyplatí vyzpovídat," vysvětloval Tederik, navnaděný jejich nečekanou smířlivostí. Nechal koně zvolnit tempo a počkal, až se mu ti dva přizpůsobí. Byl skutečně příjemný zimní den. Poprvé nefoukalo a na modrošedé obloze dokonce svítilo bledé slunce.

"Horníci, co už nemůžou kopat," pokračoval. "Buď jsou příliš staří nebo zmrzačení nebo obojí. Dozvěděl jsem se o nich náhodou, když jsem studoval v Simin-lanu."

Při studiu mezinárodní diplomacie se zaměřoval na rozdílnou dynamiku vztahů mezi obyvatelstvem a nobilitou v různých mocenských systémech. Ve zbývajícím čase obdivoval půvaby tří nelegitimních dcer simin-lanského císaře, což mu prošlo, protože tamější mocnář měl levobočků mraky. Ale tím společníky nehodlal zatěžovat. Právě osadu Liščí chlup použil preceptor Bej-vij jako příklad odloučené komunity, jejíž světonázor se diametrálně liší od idejí okolních společenství z jiných než náboženských důvodů.

Ještě v ok-sawonské internaci, zatímco se Endemon vykřesával z ochoření, měl Tederik dostatek času na plánování. Vymýšlel metody, které by mohly usnadnit pátrání po Dannym. Dny i noci vzpomínal na všechno, co se kdy o kallesijských štolách doslechl. A tehdy si vzpomněl na Liščí chlup.

"Ti horníci nenávidí úplně všechno, co souvisí s Královskou důlní společností a jejími poskoky. V horách odjakživa platilo, že každý kopáč, co odpracuje deset let, získává nárok na starobní rentu. Ale Kall tu zákonnou lhůtu prodloužil, aby se minimalizovaly výdaje. Udělal to prostřednictvím Královské důlní společnosti, aby dál vypadal jako dobrák. Doba kopání nutná k získání renty se protáhla z deseti let na třicet, takže se toho většina kopáčů nedožije. A ti, co ano, mají smrt na jazyku a opravdu nemají rádi své bývalé zaměstnavatele. Proto změníme naši legendu. Jsme sourozenci a hledáme ničemu, který svedl naši sestru, ukradl rodinné klenoty a zmizel."

"Ta svedená sestra," ozvala se podrážděně démonka, "to mám být jako já?"

"Však vás neubude, ctihodná dámo," prohodil Fen.

"Ti lidé, pokud se poměry nezměnily," nedal se přerušit Tederik, "přežívají z milodarů Feustonovy církve. Jsou otrávení a strašně znudění. Když jim řekneme, že plánujeme toho chlapa mučit a potom zabít, velice příjemně je tím rozptýlíme. A když jim nakonec prozradíme identitu toho chlapa, budou celí říční nám poradit, kde všude bychom mohli hledat."

"Předpokládám, že ten dareba má něco společného s Královskou důlní společností," konstatoval pobaveně Fen.

"Správně. Teď jenom vymyslet uvěřitelné jméno, aby nás nenačapali při lži."

"Tak to máme štěstí," zakřenil se Fen. "Několik pitomců z důlní společnosti jsem v Kallově výspě potkal."

"Svůj k svému," prohodila ponuře Elevína.

***

"A tak jsme nakonec zjistili, že ten darebník pochází z rodiny biřiců, co po generace dohlížejí na rizikové štoly, kde pracují zločinci. Poznal nás dostatečně, aby věděl, že po něm půjdeme. Utekl ke svým, jelikož nevěří, že bychom tam šli a riskovali, že nás dozorci odchytí a bez soudu zavřou mezi ostatní kriminálníky. Ale to se přepočítal," procítěně uzavíral Tederik své vyprávění.

On a Fen seděli u stolu s trojicí vysloužilých kopáčů, zatímco Elevína spala pod kožešinami na lavici u pece, protože to na její roli svedené a zostuzené dívky sedělo víc, než kdyby s bratry v přítomnosti cizích chlapů vysedávala u kořalky.

"Esli je ten kurevník z rodiny dozorce Cvamlacha," pronesl zamyšleně hostitel Zálom, "šacuju to na Psí dolík nebo na Fujtajblovu díru."

Zálom byl hubený stařeček s ohnutými zády. Kůži měl tmavou a zvrásněnou a chodil o holi. Vypadal na osmdesát, ale bylo mu o třicet let méně. Bydlel v první chalupě, na kterou natrefili. Nepřijal je nijak nadšeně, ale poněkud roztál, když k penězům přidali šrůtek špeku a láhev pálenky, kterou Rik šetřil právě pro tuto příležitost.

"Dolík a díra jsou skoro vytěžené," namítl Zálomův kolega Zával. "Největší a nejlíp hlídaná je Lakomcova skrýš."

On a jeho kamarád Brykula se do Zálomovy chalupy pozvali, jakmile zaznamenali, že je tam rušno. A rovnou zůstali na večeři, když si všimli nakrájené slaniny a plné flašky.

"U Feustonovy trumpety!" zaklel hostitel. "Na tu jsem zapomněl. To bývala dobrá mocná štola."

Zával vypjal hubený hrudník. "Bodejť. Však jsem tam pracoval. Než jsme se prokopali do plynové kapsy." Stařík se nadechl a rozpažil, aby naznačil výbuch. "Všecko šlo do hajzlu," dodal smutně. "Teď tam přestěhovali trestance. Jenom ty nejhorší případy, kterých není škoda. A furt jim to tam bouchá."

Nastala ta pravá chvíle na mapu. Fen rozmotal pergamen a odvážně ho položil na flekatý, a mastnou špínou ulepený stůl. "Mohli byste ukázat, kde přibližně se ty štoly s kriminálníky nacházejí?"

Vyšlo najevo, že chudák Zával po výbuchu důlního plynu vidí jen obrysy. Děda Zálom měl rozbité brejle. Jediný Brykula byl schopný si mapu prohlédnout. Měl jenom jednu ruku a silně kulhal po střetu s odbrzděným vozíkem s rudou. Byl z nich nejmladší, ale pohyboval se o berlích a přežíval z milodarů církve. Stejně jako jeho sousedé neuměl číst ani psát, a dalo mu práci se v mapě zorientovat. Naštěstí měli Zálom se Závalem dobrou paměť na detaily krajiny, takže společnými silami dokázali ony tři tábory s kriminálníky najít a označit.

"Jít tam bez glejtu je sebevražda," prohlásil Zával.

"Umíme se o sebe postarat," zabručel Fen.

"Takových už bylo. A to sebou neměli ženskou," namítnul Brykula. "Až vás lapí, skončíte v železech a z vaší sestry udělají kurvu. Nejdřív si s ní užijou sami, a až se opotřebuje, hodí ji vězňům. Nechcete nám ji tu radši nechat? Může prát a uklízet. Podělíme se s ní o příděly. Bude tu jak v peřině."

"Hlavně s tebou, Křivonožko," rozchechtal se děda Zálom. Načež si z mladého začal utahovat, že on dobře ví, co by Brykula s takovou fešnou ženskou pod peřinou prováděl.

Zatímco se Fen marně snažil kopáče přesvědčit, že on a jeho bratr na sestru si při vší úctě dohlédnou sami, Tederik raději mlčel. Nelíbilo se mu, jak falešně se Brykula usmívá, a jak potměšile mu svítí oči. Takovému chlapovi život sebral skoro všechny důvody k radosti. Kdo ví, co se mu honí hlavou?

Podíval se na odfukující Elevínu. Z kožešin jí čouhala jenom špička nosu. Nedokázal si představit, že by byla ochotná zůstat stranou. Mají solidní zbraně, ale protože budou proti přesile, udělají první poslední, aby se přímému střetu vyhnuli.

***

Když snědli všechen špek a vypili všechnu kořalku, Brykula na Tederika opětovně naléhal, aby u nich sestru nechal. "Taková ženská v divočině, to je záruka na průser," mudroval. "Buď má žízeň, nebo chce čůrat. Je jí zima nebo ji bolí břicho. Darmo vás chytí jenom kvůli ní."

Když byl jeho návrh odmítnut, viditelně se urazil. Po chvíli prohlásil, že je nejvyšší čas jít domů, a odbelhal se.

Ačkoliv už byla téměř tma, poloslepý Zával zůstal sedět. Řekl, že takovou šanci poklábosit s cizinci, dlouho nedostane. A hned začal po Zálomovi loudit další pití. Prý jestli nezůstal krapet piva, z té várky, co uvařili předevčírem. Hostitel se chvíli ošíval, ale nakonec z komory přinesl džbánek kalného doma vařeného piva, přičemž důrazně opakoval, že je opravdu poslední.

Při pivu, které Tederik s Fenem ze slušnosti ochutnali, načež ho s radostí nechali domácím, se dozvěděli, jak poznají kopáčský tábor od obyčejné osady. Zatímco v běžných dědinách o sousedských záležitostech rozhoduje starosta, tady to dělá ředitel jmenovaný Královskou důlní společností. Takový tábor je vždycky ve skalách, co nejblíže štolám. Stojí tam chalupy pro kopáče s rodinami, a je tam hrstka výstavnějších domů, které patří řediteli a jeho podřízeným. Jasným poznávacím znamením jsou stodoly, ve kterých se třídí ruda, a nízké dlouhé baráky sloužící co by noclehárny kopáčům, co nemají rodiny. Nechybí tam prorokova modlitebna ani strážnice pro biřice, kteří chytají zloděje vytříděné rudy. A všude kolem se povalují hromady hlušiny.

Na rozdíl od běžného kopáčského tábora jsou ty vězeňské obehnané vysokými ploty a hemží se to tam strážnými. V každém zařízení je asi tolik dozorců jako trestanců. Dostat se nepozorovaně dovnitř je těžké a dostat se ven je téměř nemožné.

***

Nastal čas uložit se na noc. Elevínu nechali spát na lavici, Fen a Tederik si ustlali na zemi. Notně podroušený Zálom se vyšplhal nahoru na pec a Zával zpitý do němoty, usnul přímo na lavici, s hlavou na stole.

Fen poklidně odfukoval, ale Tederik se nespokojeně převaloval, civěl do tmy, ne a ne zabrat. Na vině nebyly smrad, ani všudypřítomná lepkavá špína, dokonce ani těžké chrápání nalitých kopáčů. Celý den ho pobolívala hlava a svědila ho kůže v zátylku. Snažil se to ignorovat. Buď je to únavou, nebo chytil blechy. Třeba ten hostinec, kde spali včera… Vlastně by byl zázrak, kdyby tam nic nechytil. Cokoliv to bylo, mýdlo s vodou a čisté oblečení to spraví. Jenom to musí ještě nějaký čas vydržet. Zhluboka a pravidelně dýchal v naději, že usne. Jenže po chvíli ho už brněla kůže na celém těle. Na to by nestačil ani bleší pluk. Byl by se nejradši svlékl do naha a vyválel ve sněhu, ale na takové nesmysly byl příliš utahaný.

Čas plynul, a jemu bylo pořád mizerněji. Uhlíky v kamnech už jen slabě doutnaly, přesto mu bylo horko. Svědění neustávalo, srdce mu tlouklo jak o závod, před očima se mu dělala rudá kola. Byl by si myslel, že ho někdo otrávil, ale jedli jen to, co sami přinesli. A z toho podezřelého piva si dal sotva doušek. Z toho dostane akorát běhavku, nic víc…

Navíc měl pocit, že zvenčí slyší zvuky. Koně v kůlně? Závora je pevná, přece to kontroloval. Možná se kolem ochomýtají vlci, tak koně trochu jančí… Nic neobvyklého.

Dupání.

Štrachání.

Cinkání.

Měl toho dost. Vyhrabal se z přikrývek, obul si boty a vzal do ruky kabát. Opatrně překročil spícího Fena, protáhl se kolem stolu s rozvaleným Závalem, a vykradl se ven z chalupy.

A sakra. V kůlně někdo byl. Škvírami mezi prkny prosvítalo světlo. Zaslechl hlasy.

Vrátil se do kuchyně, zatřásl s Fenem a zasyčel: "Vstávej, kradou nám koně!"

Bratrův poručík byl vojákem až do morku kostí. Zaklel a sáhl po meči, který měl příhodně po ruce. "Kolik?" zachrčel. Byl na nohou dřív, než Tederik vytáhl zpod lavice ranec se zbraněmi, které zaopatřila démonka. Zatím je nepoužili.

Dva, možná víc," houkl.

Fen přihodil na ohniště špalík dřeva a podíval se na Závala, který nevěděl o světě. Ukázal na démonku. "Bude lepší ji probrat, Výsosti," prohodil a už se hrnul ke dveřím.

"Počkej sakra na mě," zasípal polohlasně Rik, ale Fen ho buď neslyšel, nebo ignoroval. Prostě byl pryč. Jak si to ten chlap představuje?

Rik rozbalil deku, ve které ukrývali zakázané hračky. Leptodýky a krátký vibromeč nechal stranou a zaměřil se na pistole. Vybral si dvě stařičké pulzní zbraně vyrobené v erektiadských zbrojovkách, a jeden novější mizeonský paprskomet. S lítostí pomyslel na svůj opečovávaný sunnisenský bleskomet. A co teprve arzenál, který si hýčkal Dannavion! Všechny zbraně, které by za normálních okolností žádný ok-sawonský smrtelník neměl vidět, zůstaly v trezoru pod mauzoleem. Aspoň se nedostaly do pracek Kallovi.

Sklonil se k démonce: "Elevíno, vzbuďte se!"

Rozespale zamžourala a něco zamumlala. Nešetrně ji vzal za rameno. Vůbec nevnímala, co se děje. Nemohl se dál zdržovat. "Venku někdo je. Dávejte pozor," přikázal a vtiskl jí do ruky mizeonský paprskomet.

U obou pistolí, které si vybral pro sebe, nastavil výkon na ochromení, a vyrazil za poručíkem.

Z kůlny, jejíž vrata byla dokořán, se ozývaly řev, skučení, nadávky, duté rány a bušení a do toho se prolínalo frkání a dupání vylekaných koní.

Vpadl dovnitř, v každé ruce jednu pistoli. V mizerném světle lucerny, která se pohupovala na skobě, spatřil Fena s mečem, jak se vkleče sklání nad otrhaným chlapem stočeným do klubíčka.

"Koně? A co ještě? Mluv!" dorážel na chlapa poručík.

Poražený bolestně zakňučel. Oběma rukama si svíral břicho, ze kterého prosakovala krev a rozlévala se na hliněnou podlahu.

"Tu ženskou," vypravil ze sebe ničema. Oči se mu zvrátily do lebky a odpadl.

Fen zaklel, otřel si zakrvavené ostří o chlapovu halenu a vstal. Vítězoslavně se na Tederika zašklebil a ukázal do kouta: "Tamten to má taky za sebou." Ve stínu leželo další tělo.

Naštvaný Tederik strčil Fenovi pod nos své pistole. "Víš, co to je? Měl jsi na mě počkat, sakra!"

"Pulzní pistole vzor Ysyan z Erektiadu," zarecitoval prkenně poručík. "Na Ok-Sawonu jsou nelegální z výnosu Aliance."

"Takže víš, jak fungují!" vztekal se Tederik. Pulzní pistole měly tu výhodu, že protivníka nejenom paralyzovaly, ale částečně vyluxovaly jeho krátkodobou paměť. Navíc fungovaly bez přístupu k magii. Darebáci by se ráno probudili někde v lese na hromadě listí a netušili by, jak se tam dostali. Trojice sourozenců z Glenesie by mezitím v poklidu odjela z Liščího chlupu, a nikdo z domácích by v tom neviděl souvislost. Ale po takovém krvavém mordu už se pozornosti nevyhnou.

Poručík chvíli nechápavě civěl, pak se jeho tvář zavlnila pochopením. Rozpačitě si přešlápnul. "To mi nedošlo. Jenom jsem vás nechtěl uvádět do nebezpečí."

Rika napadlo, že Fen je stejný divočák jako jeho velitel. "Příště mě prostě poslechnete, poručíku," řekl skřípavě.

Fen pokrčil rameny a podíval se do země. "No jo, to bych asi měl, Výsosti."

Teprve tehdy do kůlny potichu vešla Elevína. Napůl omámeným pohledem přehlédla bojiště a zamračila se, když zaznamenala dupající a vzpínající se koně. "Chudáčci," řekla s povzdechem. Obešla mrtvolu, přičemž pečlivě dbala, aby nešlápla do rozlité krve, a jala se vyděšená zvířata uklidňovat.

***

Fen pověděl, co se dozvěděl, než lapky zabil. Uražený Brykula se cestou domů pochlubil kamarádům. Vyhlídka na čtyři koně, spoustu bagáže, možná i peněz, a především na mladou pěknou ženskou, o kterou by se mohli podělit, chlapům nedala spát. Byli to ubožáci, ale Rika ani nenapadlo je litovat. Brykula měl štěstí, že s nimi nešel.

Během chvilky byli sbalení k odjezdu. Těla odvlekli do lesa, a shodili ze srázu. Nebyl čas je zahrabávat. Dřív nebo později začnou někomu chybět, tomu se nedá zabránit. Závala se Zálomem nechali spát, stejně by s nimi nebyla rozumná řeč.

Kráčeli tmou na sever a vedli koně za otěže. Pěšina mezi stromy a podrostem byla tak těžko průchodná, že si Tederik nebyl jistý, jestli to není spíš stezka, po které chodí zvěř k potoku. Vynucená noční aktivita utlumila jeho předchozí tělesné obtíže, ale jak se postupně uklidňoval, opětovně ucítil svědění. A zase ta hlava. Mechanicky kladl jednu nohu před druhou. Ze všech sil udržoval rytmus, protože měl pocit, že jakmile se zastaví, padne a už se nezvedne. Taky ho užíraly pochybnosti, jestli zastavením v Liščím chlupu neudělal chybu. Ale jak jinak by zjistil, že má hledat Lakomcovu skrýš?

Jakmile vyšlo slunce, zastavili na řídce zalesněném hřebenu. Fen rozvinul mapu a snažil se odhadnout, jak daleko to mají k nejbližšímu trestaneckému táboru. "Za předpokladu, že stojíme na tomto kopci, budeme u Lakomcovy skrýše za dva dny," konstatoval. "Ale to bychom se nesměli tak vléct," dodal vyčítavě.

Tederik se na něj apaticky podíval. "Ne každý je tak tělesně zdatný jako vy, poručíku." Cítil se mizerně. Věděl, že celodenní jízdu bez odpočinku nezvládne.

Fen uhnul pohledem a hořce se usmál. "Každý dělá, nač stačí."

"Mám hlad a žízeň," ozvala se démonka. "Potřebuju se vykoupat a vyspat. Všechno mě bolí a točí se mi hlava." Až to této chvíle si na nic neztěžovala.

Sešli z kopce a v dolíku lemovaném křovinami se utábořili. Démonka se zabalila do přikrývek a usnula. Tederik se vydal nasbírat dřevo. Zatímco on se sotva ploužil, činorodý poručík rozdělal oheň a donesl vodu od potoka. Zavěsil nad oheň kotlík, rozbalil zásoby uzeného a jáhel, že uvaří polévku.

Pobíhal sem a tam. S horečnatým zanícením přikládal na oheň, přihazoval suroviny do bublajícího kotlíku, a především drmolil o nesmyslech. "To je divoká petržel, o které moje babička, baronka z Popencové tvrze, říkávala, že čistí játra. Dole u potoka je toho plno. Dává se králíkům, ale nesmějí toho sežrat moc, jinak se nafouknou. Do polívky bude dobrá…" Mlel a mlel a vyplašeně po Tederikovi pokukoval. Nakonec to nevydržel a řekl: "Vypadáte, jako kdyby vás trápila nějaká nemoc, Výsosti. A ona," ukázal na spící démonku, "je na tom stejně."

"Nevím, čím to je," neochotně odpověděl Tederik. "Zatím se držím."

Fen se váhavě poškrábal na hlavě. "Hm, a nemohlo by to být tím… vy víte, čím?"

"Jistě máte na mysli ono podivné zablokování přístupu k magii, poručíku," zabručel. "Stalo se to po otcově zmizení. Od té doby se necítím dobře, a teď se to ještě zhoršilo."

"Vaše nadání vám umožňovalo dělat věci s menší námahou," řekl Fen. "Viděl jsem to u vašeho bratra. Dokázal běžet rychleji než kůň a ani se nezadýchal. Když je to pryč, jste slabší, protože nejste zvyklí na takovou zátěž."

"Asi máte pravdu," souhlasil. Ale to jim teď moc nepomůže.

Fen přihodil pod kotlík další dřevo a řekl: "Musíme s tím oslabením počítat. Nemůžeme na ten tábor zaútočit přímo, když ani nemáme jistotu, že tam náš princ skutečně je. Ani ty zbraně, které Elevína nashromáždila, nemusí stačit. Pulzní pistole i paprskomet mají omezenou kapacitu. Leptodýky jsou dobré na boj zblízka, ale proti přesile nejsou dostatečně efektivní. A ten vibromeč? Bez magie není lepší než tuzemský."

"Říká se o mně, že jsem hloupý," ušklíbnul se Tederik. "Ale snad si nemyslíte, že jsem se vůbec nepřipravil."

"To bych si nikdy nedovolil předpokládat, sire," skočil mu do řeči Fen.

"Když jsem chystal útěk," pokračoval Tederik, "nemohl jsem s sebou vzít nic velkého. Jen co se vejde do kapes. Samé malé věci. A kdybyste se s Elevínou pořád neštěkali, už byste věděli, že mám plán."

***