Z(a)tracené klíče I. – Pytel blech: kapitola 1. Posvátná mohyla

Volným pádem

Plameny tančily po jirijanových polenech. Stužky dýmu stoupaly k zamračenému nebi. Bylo pozdní odpoledne časného podzimu a ve vzduchu viselo ticho. Tederik se zadíval do větví stromů, rostoucích kolem posvátného návrší. Kam odletěli všichni ptáci?

On a jeho dva bratři seděli na hromádce dřeva, které zbylo po stavbě pohřební hranice. Čekali, až tělo jejich matky stráví oheň, aby na ně mohli navršit kameny, které tu s předstihem nechali navést přičinliví pánové z Poradního sboru. Kamenů bylo málo, a nebyly nejlepší kvality. Mohyla nebude tak velká ani tak pravidelně vyrýsovaná jako ty předchozí.

Bylo by uctivější, kdyby stáli. Ale ve stoje by dohlédli až za řeku k hradbám sídelního města Glenu, kterého se během jediného dne zmocnil strýček Kall. S mírovým převzetím, jak tomu říkali, pomáhali církevní vyjednavači. Titíž všehoschopní činovníci se s falešnou ochotou zúčastnili zapálení hranice, načež se naštěstí odebrali do města k večeři. Na úpatí posvátného návrší zanechali dobře vyzbrojený oddíl církevních vojáků se stříbrnými trumpetami na čepicích. Jejich formálním úkolem má být ochrana pozůstalých, ale ve skutečnosti mají dohlédnout, aby synové poražené královny nepráskli do bot.

Danny ukázal na ozbrojence. "Až se úplně setmí, zdrháme."

Dvaadvacetiletý Danny byl o dva roky mladší než Tederik, ale lidé, kteří je viděli poprvé, vždycky mysleli, že Danny je ten prvorozený. Princ Dannavion Aurea ab Hanoden z Glenesie totiž působil silně intenzivně. Byl neodolatelný a ambiciózní, oplýval bojovým duchem, vedl si skvěle na cvičišti i na bojišti. Jako nejmladší ze všech frekventantů absolvoval Birekovu vojenskou akademii, a získal hodnost majora. Zatímco Tederik armádu, uniformy a všechny ty okázalé projevy organizovaného násilí upřímně nesnášel, Danny si v tom liboval, a všechny ty toporné atributy vojenské mašinérie bral s lehkým nadhledem. Říkalo se, že by v něm otec získal skvělého nástupce, nebýt staršího pomalejšího bratra. Tederik měl Dannyho rád, ale občas ho štvalo, jak úporně se bratr s každým poměřuje, ačkoliv to nemá zapotřebí.

"Nenávidím strýce Kalla," zasyčel nejmladší z nich, Endemon.

Endymu bylo sladkých šestnáct. Narodil se jako vítané třetí dítě milujících rodičů, a donedávna byl jeho svět zalitý sluncem. Studoval zvířata, rostliny i kameny. Zajímal se o alchymii a medicínu. Sotva se naučil číst, začal louskat přísně vědecky zaměřené časopisy, které otec pašoval z Bredeonu. Ze všech bratrů měl nejvýraznější talent pro magii. Všichni ho zdědili po otci, ale jen Endy dokázal v batolecím věku pouhým pohledem zapálit vlečku máminy plesové róby. Uměl proměňovat strukturu pevných látek i kapalin. Zlomené kosti a záněty orgánů hojil sekvencí slabik, co se rýmovaly a na první poslech zněly jako verše… Všechno kolem se chvěje. Nic není v klidu. I kouzla jsou vibrace, říkával otec.

"Jednou za to ten vřed šeredně zaplatí," prolomil ticho Danny, "ale teď musíme zmizet. Odmítám sledovat, jak se rozvaluje na matčině trůně."

Ale Tederikovi se utíkat nechtělo. Cítil stejnou zuřivost jako Danny a byl stejně rozhořčený jako Endemon. Jeho emoce bublaly hluboko pod krustou únavy a apatie. Toto je jejich země. Neměli by se vzdávat tak snadno. Zatím ale neměl sílu se s bratrem přít. Ukázal k nebi. "Bude pršet. Nedovolím, aby její popel rozplavila voda. Někdo tu musí zůstat a naskládat kameny."

"Je v tom nějaký rozdíl?" vyjekl Danny. "Záleží na tom, jestli se ten popel vyplaví hned nebo až za rok? Když přeběhneme louku a protáhneme koně černým lesem, vojáci nemají šanci."

"Máti by to pochopila," poznamenal Endemon. Jeho hlas zněl tence a roztřeseně.

Tederik pocítil potřebu ho obejmout. Ale věděl, že v této chvíli by to bratr nevzal dobře. Ještě ne. "Nejsme zločinci, nemáme důvod utíkat. Kdo uteče jednou, utíká pořád," řekl pochmurně. "Jestli si myslíte, že nás někde přivítají s otevřenou náručí…"

"Myslel jsem na Keisonskou citadelu," přiznal Endemon. "Přijali by mě na lékařská studia. Danny by mohl z fleku učit vojenskou historii a krizové strategie. A pro tebe, Riku, by se taky něco našlo…"

Tederik se hořce uchechtl, protože právě on poslední dobou posral, co se dalo. "Ve stáji nebo v kuchyni. No jasně."

"Pořád lepší poklízet dobytek než kariéra v prorokově církvi, kterou ti nabízel ten úlisný prelát," zahučel Danny.

"Na ústavu politických věd by tě jistě vzali," dopověděl smířlivě Endy.

"Ne bez církevního doporučení," zavtipkoval hořce Tederik. "A to nedostanu, protože všichni příbuzní z matčiny strany jdou na ruku Kallovi. Já blbec jsem se neobtěžoval je obejít, dokud byl ještě čas." Vykašlal se na všechny zásady praktické diplomacie, které mu v Simin-lanu natloukli do hlavy a teď za to platí.

"Nechceš si ten popel rovnou nasypat na hlavu?" zašklebil se Danny. "Maminka měla smrt na jazyku. Měl jsi jiné starosti než upevňovat konexe. Já se taky nevyznamenal. Prohrál jsem bitvu, sakra. Ale to neznamená, že poběžím k prelátům."

Tederik zakoulel očima. "Radši budu žrát hlínu než sloužit církvi proroka Feustona."

Řekl to odhodlaně, ale uvnitř byl vyděšený. Přestože byl prvorozený a nejvíce se fyzicky podobal otci, v ničem pořádně nevynikal. Neuměl pohotově reagovat na podněty. V každé debatě zaostával, protože mu trvalo celé věky, než ho napadla správná odpověď. Učení mu zabíralo více času než sourozencům. Po fyzické stránce taky nic moc. Tam, kde Danny vyhrával každý souboj, byl on vděčný za remízu. Tam, kde Endy snadno louskal složité vzorce sloučenin a magické diagramy, byl Tederik rád, že vůbec rozeznal jedno od druhého. Otec ho uklidňoval. Tvrdil, že jeho poněkud těžkopádný mentální vývoj souvisí s vlohami, které zdědil po dědečkovi z otcovy strany. Jeho jméno ani tituly synům z bezpečnostních důvodů nikdy neřekl, ale prozradil jim, že patřil do nejvyšší kasty vahanské válečné šlechty. Oč pomaleji vyspíváš, o to silnější budeš, až uzraješ.

Ale jeho takové vyhlídky příliš neuklidňovaly. Stejně jako bratři i Tederik se narodil s trojicí tvrdých kostěných šupin s ostrými pilovitými okraji. Vyrůstaly z kůže na obou stranách krku. Byly temně zelené a na povrchu se zlatavě leskly. Naskládané v řádku nad sebou připomínaly dlaždice, nebo spíše tašky na střeše, protože dolní okraje těch výše položených překrývaly lůžka těch pod nimi. Jednalo se o neklamný důkaz ne zcela ok-sawonského původu. Hanoden měl jako arcidesmon z Vahanu takovými zeleno zlatými šupinami pokrytou celou zadní stranu šíje až k lopatkám. Proto ho na veřejnosti nikdo nikdy neviděl bez košile. Na krku nosíval temně fialový šátek z pavoučí příze, tenký a pevný, omotaný na několikrát. Podobné šátky nosili i Tederik s bratry. Nedovolte, aby si toho někdo cizí všiml, jinak budete zranitelní, varoval je vždycky otec. Naštěstí nebylo nošení šátků v Glenesii ničím výjimečným. Nákrčníky z nejluxusnějších materiálů a s různobarevnými vzory byly nezbytným doplňkem pánské garderoby a sloužily jako etalon vytříbeného vkusu. Nebylo náhodou, že přišly do módy před pětadvacíti lety, a že se to krylo s dobou, kdy Hanoden poprvé zavítal na dvůr královny Aurey.

Tederik od útlého věku chápal, co se od něj očekává. Až máma jako každá smrtelnice začne fyzicky scházet, naaranžují její smrt, načež ji otec z Ok-Sawonu přenese na Vress, domovský svět božské rasy Krenevů. Tam se mámino stárnutí díky extrémní koncentraci volné magie v prostředí zpomalí. Rodiče spolu budou "na výminku" v pohodě žít ještě několik století, zatímco vládu na Ok-Sawonu převezme Tederik, protože jsi k tomu nejlépe mentálně a volně vybavený, jak konstatoval otec. Tederik si ale ve srovnání s bratry připadal pomalý a nedůvtipný. Co byl na světě, trápíval ho neodbytný pocit, že mu něco důležitého chybí, jenom nedokázal přijít na to, co by to mělo být. Jak vyrůstal, a jak se neochotně porovnával s vrstevníky, dospěl k názoru, že prostě není dost chytrý, aby dokázal rychle reagovat. Tajně doufal, že se z té zodpovědnosti přece jen vyvlékne, a že se na trůn místo něj posadí Danny nebo Endy. Uklidňoval se tím, že času je dost.

Ovšem před půlrokem se okolnosti změnily.

***

Sračky se začaly vršit jedna přes druhou, a ačkoliv to Tederik ani bratři tehdy ještě netušili, od té doby už nebylo návratu.

Bylo to koncem zimy, co jejich otec Hanoden, manžel královny a respektovaný vrchní velitel branných sil říše, záhadně zmizel z balkonu královské ložnice. Stalo se to v noci. Venku řádila ohromná sněhová bouře. Poryvy větru uvolnily okenici a do pokoje vletěl ledový vítr. Alespoň tak to zpočátku vypadalo. Otec vstal z postele a namířil si to na balkon, aby okenici připevnil. Ještě matce slíbil, že přiloží do krbu, jakmile se vrátí.

Nevrátil se. Na balkon vedl jediný přístup, ten z ložnice, přičemž pokoje královské rodiny se nacházely v nejvyšším podlaží Stříbrného paláce. Dole pod balkonem, v hloubce pěti pater, spala pod čerstvým sněhem naprosto neporušená bylinková zahrada, lemovaná tlustými hradbami. Na kamenném zdivu budovy nebyly nalezeny žádné stopy, které by svědčily o tom, že po nich někdo šplhal ať nahoru či dolů. Bylo jasné, že nemá smysl otce hledat na tomto světě. Určitě neodešel dobrovolně, komentovala zmizení matka. Nikdy by neodešel bez vysvětlení. Ale on se z toho dostane. Převrátí svět na ruby, aby se k nám mohl vrátit. Zničí každého, kdo by mu chtěl bránit.

Ještě téže noci utrpěl Endemon nervový záchvat, když shledal, že nedokáže přečíst obyčejné vícerozměrné matrice v almanachu dračích replikačních enzymů, který si přinesl z Erektiadu. Jeho výjimečné schopnosti se vytratily! Chudák kluk se bez nich cítil jako nahý v trní a začal nenávidět celý svět. Současně přišli o talent i Danny s Rikem. Nedokázali rozpoznat, jestli k tomu došlo těsně předtím, než otec zmizel nebo až potom. Všechny ty úžasné barvy a rozměry, které je otec učil rozeznávat od útlého mládí, byly pryč. Svět zešedl a oploštil se. Byl to pro ně šok, když pochopili, že přesně takovým způsobem vnímají realitu lidé kolem nich, a že jim to stačí. Když si Rik ten den zpětně vybavoval, vycházel mu z toho nepřehledný zmatek. Jediné, co mu ulpělo v paměti úplně přesně, byla vůně přezrálých slokvoní, nasládlá a nakyslá současně. Ale slokvoně zrají v létě, a tehdy byla třeskutá zima. Aniž by o tom dál přemýšlel, vysvětlil si to tak, že kuchařky upekly koláče se slokvoňovými povidly, a vůně se jednoduše roznesla po paláci. Až mnohem později mu došlo, že v tom žádné slokvoně nebyly.

Vyvstal obrovský problém proniknout do otcovy laboratoře, protože důvěrně známý portál vedoucí přes šatní skříň z oblékárny nešel otevřít. Když se do podzemí probojovali rezervním koridorem skrze Birekovo mauzoleum, až do rána se probírali v otcových zápiscích a atlasech, hledali způsob, jak obnovit přístup na sousední světy. 

Přehrabovali se štosy moderních teleemitorů i zastaralých magických zrcadel v marné snaze generovat náhradní způsob spojení s přáteli v cizině. Sejf uzamčený na krevní kletbu byl také nedostupný. Nic nefungovalo jako dřív a oni neměli v dosahu nikoho, s kým by se mohli poradit bez rizika, že se prozradí. Kdybyste lidem ukázali, co dokážete, začali by se vás bát, v horším případě by vás nenáviděli. Chovejte tento způsob v tajnosti zejména před služebníky církve. Arcidesmoních darů užívejte jenom v naléhavých případech, radíval jim otec, když je učil otevírat portály a oživovat zrcadla. Na situaci, která teď nastala, je naneštěstí nepřipravil.

Rodina si záhadné okolnosti otcova zmizení z pochopitelných důvodů nechala pro sebe. Královna následujícího dne vydala prohlášení, že se manžel předchozího dne nevrátil z lovu, a vyslala vojáky, aby se po něm jeli podívat. Vyvolala tím udivené pohledy sloužících, kteří si jasně pamatovali, že První maršál se předchozího dne z vyjížďky v pohodě vrátil, a po večeři se s královnou odebral na lože.

Za pár týdnů matka onemocněla. Byla to tatáž choroba, ze které ji otec před pětadvaceti lety vyléčil. Byla by dávno mrtvá, kdyby tehdy nepřišel a nepoužil magii. Ale tento nástroj teď nebyl dostupný a matčina vitalita se vytrácela den za dnem. Nejdřív přestala mluvit, pak ztratila sluch. Ruce a nohy jí ochably, až nemohla vstát z postele. Spala celé dny a probouzela se jen na chvíli. Sledovala syny uslzenýma očima, v marné snaze sdělit jim poslední instrukce.

A špatné události se dál valily jedna přes druhou. Na Druhého říšského maršála spadl uvolněný železný lustr. Vévodu Lena, nejchytřejšího člena z Poradního sboru, uštkla bahenní zmije. Došlo k tomu daleko od mokřadů, tam, kde na hada běžně nenarazíš. Dalšího solidního poradce přejel valník vrchovatě naložený cihlami.

Přátelé Tederikovi radili, aby s korunovací nečekal, až královna zemře, protože země je za současných okolností příliš zranitelná. Odmítal to, a dál matku zastupoval jako regent. Byl přesvědčený, že kdyby ty návrhy přijal, dal by tím najevo smíření s tím, že matka skutečně zemře.

Udělal chybu. Zatímco se on a bratři drželi nadějí, že se otec vrátí a všechno napraví, chopil se příležitosti manžel matčiny sestry, vladař nepříliš významného hornatého království. Teď, když bylo po všem, se zdálo, že strýcovy plány by dokázalo prohlédnout každé malé děcko.

V létě dorazil do Glenesie vyslanec, jehož důvěryhodnost zaštiťovala příslušnost k Feustonově církvi. Přinesl královně dopis, v kterém Kall jako panovník sousední říše, žádal švagrovou o vojenskou pomoc proti vzbouřeným horalům. Protože matka tou dobou dávno nebyla schopna říct jediné slovo, přijal posla Tederik.

Rozhodl se strýci vyhovět, a poslal mu tisícovku mužů pod vedením Třetího maršála Berela. Hranice Kallesie ležely pouhých deset dní jízdy od glenesijské metropole. Většinu Kallova území zabíral nepřístupný hornatý terén, provrtaný štolami, v kterých kopáči těžili vzácné kovy. Tederik předpokládal, že si glenesijští se vzbouřenci snadno poradí, nanejvýše si v obtížném terénu procvičí bojové schopnosti.

V Soofově průsmyku na glenesijské vojsko místo prostých horalů číhala skvěle vycvičená a vyzbrojená jednotka cizích žoldáků. Nadělali z Berela a jeho důstojníků sekanou a zbytek armády vzali do zajetí. A co hůř, zvědové Tederikovi donesli, že hrdlořezy nenajal nikdo jiný než kallesijský král. Tederik tomu zpočátku odmítl uvěřit. Strýček Kall? Chlápek, o kterém otec pobaveně prohlašoval, že je jenom o málo chytřejší než kroupové jelito a kterému Danny pro jeho extrémní zaujetí dobýváním vzácných nerostů posměšně přezdíval Horský skřet.

Zpětně se ukázalo, že šikulka Kall začal najímat ty cizí vojáky okamžitě poté, co otec zmizel. A určitě měl prsty i v té sérii nehod v nejvyšších glenesijských vojenských a aristokratických kruzích. Preventivně odklidil z cesty nejsilnější hráče. Potom teprve zosnoval ten podraz v průsmyku. V pasti zařvali další schopní vojenští velitelé. A kdyby máti neležela na smrtelné posteli, byl by mezi nimi i Dannavion.

Přišli o tisíc mužů a Kallovo námezdní vojsko začalo sestupovat z hor. Bylo nutné zabijáky zarazit předtím, než vtrhnou do nížin, a než zamíří k hlavnímu městu. Glenesijská armáda měla stále solidní početní převahu, ale chyběly velící kádry. Jediný, kdo měl dostatek schopností, byl Dannavion. Tederik se ani nesnažil ho zastavit. Bratr se postavil do čela třítisícové armády, a vyrazil dobyvatelům naproti. Sešikoval své pluky v nivě řeky Mumravy a čekal.

A tehdy zlotřilý strýc porušil všechna světská a církevní pravidla o slušném vedení války. Prolomil posvátné úmluvy o nakládání s válečnými zajatci. Jeho žoldáci přímo pod namířené hlavně glenesijských děl nahnali neozbrojené a vyhladovělé zajatce ze Soofova průsmyku. Nastal zmatek. Dannyho vojáci přirozeně odmítali zmasakrovat své bezbranné spolubojovníky. Byli šokovaní a rozptýlení, zatímco na ně Kallovy jednotky začaly útočit ze stran. Velitel se musel rozhodovat mezi absolutním masakrem svých vlastních lidí a mezi bezpodmínečnou kapitulací. Domů se Danny vracel potupně, jako Kallův zajatec a nenáviděl se za to.

Pád hlavního města zařídili kolaboranti z řad Feustonovy církve. Snadno přesvědčili mistry řemeslných cechů, že jedině Kallova vláda udrží stabilitu a blahobyt. Odkazovali se na nebývalé zvěsti, které postup Kallovy armády provázely. Proslýchalo se, že cizí ozbrojenci postupují proti civilnímu obyvatelstvu nezvykle mírně. Nevypalují vesnice, nekradou dobytek, nenapadají ženy, ba ani neničí pole. Spíše než jako dobyvatelé, se prý chovají jako osvoboditelé. Kall ani nemusel začít s popravami zajatců před hradbami, protože glenesijští měšťané mu sami otevřeli brány.

Poslední metou byl královský palác, kde Kall okázale přijal kapitulaci pěti mužů královniny osobní gardy a popravil patnáct zbývajících, kteří se vzdát odmítli, načež se za asistence přičinlivých pánů z Poradního sboru nechal jmenovat regentem.

Během několika dní regent zcela ovládl poměry v hlavním městě, zatímco Tederik a Endy to bezmocní a vzteklí sledovali od matčina úmrtního lože. Jedinou dobrou věcí na tom všem bylo, že královna tou dobou dávno nevnímala, co se kolem ní děje.

Od pánů z Poradního sboru se jim dostalo ponaučení, že by měli být vděční za to, jak laskavě s nimi strýc nakládá. Popravdě si oba bratři oddechli, když Kall propustil ze zajetí Dannyho, aby se mohl společně s nimi rozloučit s matkou. Ale když bratra přivedli, stále ještě v otrhané a začouzené uniformě, byla matka už mrtvá. Tederik si nikdy nedokázal představit, že bude stát nad jejím vyhublým tělem se suchýma pálícíma očima, a nebude schopný ani plakat.

Byl tak naštvaný. Na sebe.

Ignoroval všechny varovné příznaky. Nedbal na rady přátel, kteří později padli v Soofově průsmyku, protože mu připadalo nízké starat se o politiku, když matka umírá. Teď se za svou hloupost nenáviděl.

Zatímco služebné v ložnici rodičů balily matčino tělo do pruhů plátna, napuštěných hořlavými silicemi, pronesl Kall z terasy na nádvoří řeč ke shromážděným lidem. A bratři to otevřenými okny z matčiny pracovny dobře slyšeli.

Vaše milovaná panovnice a matka Glenesie, Jezenika Aurea, právě opustila svět živých, hlásal Kall k národu. Vy, její osiřelí poddaní, na ni budete s vděčností vzpomínat. Svatí otcové Církve Proroka Feustona se budou modlit za její ušlechtilou duši. Smutek ze ztráty vaší Velké matky ale nesmí zabránit dobré víře v budoucí vývoj Glenesie. Přiznejme si, že během posledního roku se tato říše nacházela v rozkladu, nejen v důsledku královnina ochoření, ale i vlivem potupného útěku jejího exotického manžela. Synové z tohoto svazku jsou příliš mladí a nezkušení, než aby správně vyhodnotili záležitosti vnitřní a vnější politiky této země. A musíme si přiznat, že tato země je rozvrácená nečistými démonickými silami, které se sem vloudily z cizích temných světů, a které má předchůdkyně jistě ne úmyslně, nechala zlovolně působit na duše bezbranných poddaných. Proto jsem zde já, manžel královniny milované mladší sestry Havileny, abych vyvedl tuto zemi z nejistoty k pokoji a prosperitě. Z hříchu a pokušení k čistotě a osvícení. Jsem zde, abych se o vás postaral a také to udělám.

Kall hovořil tak jímavě, a přesvědčivě, že se rozplakali nejen palácoví sloužící, ale i otrlí úředníci z daňového úřadu. Následně novopečený regent uděloval nové důstojnické hodnosti a přijímal sliby věrnosti od šestice připosraných pánů z Poradního sboru. Pak nechal venku rozestavit stoly a přinést truchlícím pozůstalým pečené maso a koláče.

Královnino tělo ještě ani nevychladlo, a Kall už rozléval víno. A všem, kdo byli ochotní naslouchat, donekonečna opakoval, že pouze chrání zájmy své drahé zesnulé švagrové, protože její manžel – ten přivandrovalec odnikud – ji sprostě opustil, jakmile se na jejím vzhledu začala projevovat ta hrozná nemoc. Bez uzardění prohlásil, že princové, které drahá Jezenika cizákovi porodila, jsou bez pochyby hodní mladí muži, ale v žádném případě nejsou připraveni snášet tíži koruny.

Prvorozený Tederik, ač slušně vychovaný, je nepříliš bystrého ducha. Důkazem je snůška nesmyslných rozhodnutí, která učinil v poslední době. Druhorozený Dannavion je divoký a neuctivý vůči autoritám. Jako velitel je neschopný, o čemž svědčí prohra u řeky Mumravy. A nejmladší Endemon? Změkčilý snílek, co se věnuje nebezpečným obskurním vědám, které se nelíbí církvi. Ale já syny mé švagrové neopustím. Pomohu s nápravou jejich nedostatků, aby se stali ozdobou říše, jak se sluší na pravnuky Velkého Bireka z Glenesie.

Sklízel potlesk a pochvalné výkřiky. Ukázalo se, že jak pánové z Poradního sboru, tak "nestranní" vyjednavači Feustonovy církve, odjakživa věděli, že právě Kallova správa bude pro říši tou nejlepší volbou.

***

Na posvátném pahorku se zatím ochladilo a vítr zesílil. Tederik tiše sledoval, jak matčiny ostatky stravuje oheň. Lámal si hlavu nad tím, jestli v běhu příčin a následků vůbec existovala nějaká křižovatka, na které, v případě, že by změnil směr, se mohl té kaskádě sraček vyhnout. Dospěl k závěru, že největší chybu udělal hned v ten den, co otec zmizel, protože odmítl připustit, že se jejich život nevratně mění. Teď je matka mrtvá, a otec s nejvyšší pravděpodobností taky.