Vážná literatura nebo lehké čtení?

Chápu, že někteří čtenáři a téměř všichni kritici upřednostňují hluboké drásavé příběhy s vrstevnatě definovanými postavami, těžce se škrábajícími z propasti zoufalství a deprese. Nehynoucím příkladem jsou díla klasické literatury jako Bratři Karamazovi či Hrozny hněvu. Nijak neshazuju kvalitu a civilizační přínos takových knih, ale já osobně z nich mívám akorát bolení hlavy. Jejich čtení mě stahuje do hlubin, v kterých se necítím dobře. Čtu je čistě pro přehled, abych věděla, o čem jsou a jak jsou napsané, ale žádné potěšení z toho nemám. Myslím, že reálný svět kolem nás je komplikovaný a tíživý až až. Sama proto píšu lehčí věci, pohádky pro dospělé, divočárny, úlety. Jasně, příběh musí působit uvěřitelně, ale mým cílem je, aby do toho čtenář nezahučel. Když se boří světy, lámou kosti, cvakají zuby, když odcházejí do nicoty sympatické postavy, chci, aby se u toho čtenář furt cítil bezpečně. Aby postavám držel palce, ale aby současně věděl, že jeho se to lámání kostí netýká.